Nůž v zádech

13. červen 2017 | 20.40 | rubrika: Neštěkl po nich pes

 Do Evropy proudí miliony lidí se Středního východu a Afriky, a dobří lidé je vítají. Ti špatní (lidé), kteří se naopak tohoto nekontrolovatelného proudu obávají, dostávají od těch hodných všelijaké nálepky – fašouni, nacisti, xenofóbové atd. Ti hodní, kteří bývají pracovně označováni jako sluníčkáři, vítači a dobro......, jsou ke svým názorovým protivníkům velmi nekompromisní. Někteří se nechali slyšet, že by je nejraději viděli pod drnem. Tady se nám ta dobrota k vlastním spoluobčanům jaksi vypařila.

Je zvláštní, že vítače zatím nezarazila jedna do očí bijící skutečnost. Přicházející zástupy většinou nevypadají jako zbídačení uprchlíci, kteří jsou vděčni za podanou pomocnou ruku (i když jistě i takoví se mezi nimi najdou), ale spíše jako mladí dobyvatelé s cynickým úšklebkem. Z logiky věci by mělo vyplývat, že mezi uprchlíky budou převažovat ženy a děti, případně rodiny. Opak je pravdou. K hranicím Evropy se tlačí dobře živení chasníci, kteří by mohli úspěšně přispět k osvobození svých zemí.  Snad sami ani nechápou, proč je jejich budoucí oběti tak radostně vítají. Oni to vidí z jiného úhlu pohledu. Muži, kteří vítají budoucí dobyvatele vlastního území, si zaslouží jen opovržení. A ty vítající ženské?  To je fajn bonus. Vítající zbabělci je přece neochrání a ženám později už jejich vlastní názory vyženou z hlavy. Islám má na to několik osvědčených receptů.

Vítače by se snad dalo pochopit v první fázi imigrační vlny. V dalších letech pak už šlo o ryzí masochismus a odmítání přijmout vlastní omyl. Nemá smysl rozvádět, co v evropských městech propuklo po příchodu migrantů. Všichni známe fakta. Dokonce je znají i naši dobří vítači, ale z jakéhosi záhadného důvodu, po vzoru evropských politiků, přičítají vinu domorodému obyvatelstvu. Příchozí prý provokujeme nesmyslným lpěním na našich tradicích, zvycích a nedejbožei náboženství. Proč je takto preferováno cizí před domácím, ví snad jen sám ďábel.

Evropská civilizace skončí. Říká nám to i biskup iráckého Mosulu, jemuž džihádisté vyvraždili nebo vyhnali křesťanskou komunitu (Benjamin Kuras-Poslední naděje civilizace, nakladatelství Eminent 2017): "Že jste nám nepomohli, vám Bůh odpusť. A teď už jen sledujte, jak se vám brzy začne dít totéž." A chaldejsko-katolický biskup Amel Shimoun Nona  po vyhnání 30 tisíc křesťanů z provincie Ninive, kde žili téměř dvě tisíciletí, varuje: "Prosím, chápejte nás. Vaše liberální a demokratické principy jsou k ničemu. I vy jste v nebezpečí. Musíte přijmout silná a statečná rozhodnutí, i kdyby to protiřečilo vašim principům. Vy si myslíte, že všichni lidé jsou si rovni, ale to není pravda: Islám nekáže, že všichni lidé jsou si rovni. Vaše hodnoty nejsou jejich hodnoty.  Jestliže to zavčas nepochopíte, stanete se obětí nepřítele, kterého jste si pozvali domů."  

To nejsou slova nějakých fašounů, ale lidí, kteří poznali islám-náboženství míru- na vlastní kůži. Doslova.

Spiklenecké teorie hovoří o tom, že Nový světový řád má v plánu zaplnit evropské země radikálně islamistickými imigranty, nasazenými proti domorodému obyvatelstvu, aby následně po "vydráždění" rozpoutali peklo. V čem spočívá smysl tohoto plánu je poněkud nejasné. Teroristické události v Německu, ve Francii a v Anglii, kde bylo už zaútočeno i na děti, však tuto fantasmagorii spíše potvrzují.  A je lhostejné zda se jedná o plán Nového světového řádu, nebo "jen" o plán radikálního islámu. Ať tak či onak, vychází to. Za přispění mnoha (nikoliv všech, jsou čestné vyjímky) evropských politiků v čele s Merkelmamá, které bychom měli za jejich postoje odměnit přesunem do kterékoliv muslimské země.

Vítači, sluníčkáři a dobro(milové) pochopí příliš pozdě, že konec Evropy, takové jakou známe, bude i jejich vlastní konec. Pokud ovšem nekonvertují k islámu. Pak si možná v duchu přiznají, že občas mohli naslouchat varovným hlasům, místo toho aby jejich nositele šmahem označovali za fašouny a vráželi jim kudlu do zad.

Buď připraven!

8. květen 2017 | 07.42 | rubrika: Neštěkl po nich pes

Myslím si, že skautka Myslíková, to vnímavé dítě, má pravdu, když říká, že nenávistné myšlenky se šíří do společnosti. Když si například poslechneme, co vykřikují muslimové v evropských městech, která obsadili, tak tam je slyšet skutečně hodně nenávisti k hostitelům. Jen ty černé podkolenečky slečny Myslíkové budí jisté rozpaky. Předpokládám, že nejsou součástí skautského stejnokroje. Zdá se, že je na nich vyobrazena postava, která se právě chystá kopnout do hlavy postavu druhou. Foglar alias Jestřáb by řekl, že je to nečestné a nesportovní. A Major alias Terazky by dodal: "Na stráž!...eh, čo to trepem, ... Buď připraven!"

Problém je v tom, že sluníčkáři našeho světa se nezanášejí čímkoliv tak konkrétním a nevhodným, jako jsou fakta.

žádné komentáře | přidat komentář

Libušina věštba

21. duben 2017 | 10.05 | rubrika: Neštěkl po nich pes

 Dávno tomu již. V těch dobách pásli muži svoje stáda, hájili je proti šelmám, pracovali na polích a v lese honili divou zvěř. Nikde, kam až oko pohlédlo, žádný politik, či poslanec nebo nedej bože nějaký ten přerozdělovač úplatků, kterého lobistou vznešeně zoveme. Z pastvin se rozléhal zvuk píšťaly nebo dlouhé pastýřské trouby. Bylo to v dobách, kterým vládl Perun, hromu vládce.

žádné komentáře | přidat komentář | přečteno: 13x

Libušina věštba

21. duben 2017 | 00.47 | rubrika: Neštěkl po nich pes

Dávno tomu již. V těch dobách pásli muži svoje stáda, hájili je proti šelmám, pracovali na polích a v lese honili divou zvěř. Nikde, kam až oko pohlédlo, žádný politik, či poslanec nebo nedej bože nějaký ten přerozdělovač úplatků, kterého lobistou vznešeně zoveme. Z pastvin se rozléhal zvuk píšťaly nebo dlouhé pastýřské trouby. Bylo to v dobách, kterým vládl Perun, hromu vládce.

Krok, starosta mocného rodu, zamyšleně chodil po své komnatě sem a tam. Tiše si mumlal: 

"Co mám jenom s těma holkama dělat? Kazi furt tahá z lesa všelijaký plevel a tvrdí, že tím léčí.  No nevím, moje nervy teda určitě ne. Teta zase kudy chodí, tak vykládá, že bude stavět hrad. Jakoby jí ten náš, pět plus dvacetšest, nestačil. A s Libuší, s tou je vůbec kříž. Hlavu kdesi v pejru a říká takový divný věci. Ale dost často se s tou předpovědí trefí, to musím uznat. Líp by ale všechny tři udělaly, kdyby se vdaly, motaly se kolem plotny nebo tak něco..."

Neradostné myšlenky spravedlivého vladyky byly náhle přerušeny hlukem táhnoucím se z nádvoří hradu. Pohlédl ven z okna. Po nádvoří kráčel mladý muž statného těla, s rukama vtaženýma do týla. Nesl živého divokého kance. Kolem něj se srotil dav lidu a jeden přes druhého volal: "Bivoj zase chytil kance, bude ovar, jitrnice a jelita." Děti udělaly kolem Bivoje s kancem široký kruh a radostně tančily.

Krokovi to náladu nevylepšilo. Zavolal svého pobočníka Ctirada, jemuž se nedávno narodil syn, který dostal jméno po otci. Libuše při jeho narození cosi vykládala o tom, že další potomek tohoto rodu by se měl širokým obloukem vyhnout jisté Šarce. Nikdo netušil, o čem to Libuše zase mluví. Však už nějakou dobu šly Vyšehradem řeči, že Libuše si občas zavdá trochu víc medoviny, než je zdrávo.

Krok položil Ctiradovi naléhavou otázku: "Proč sem Bivoj pořád tahá ty vepře? To je tento měsíc už potřetí. Kde si myslí, že je? Ať si dělá zabijačku na svým. Kdo to má pořád uklízet!"

"Myslím, mocný vladyko, že vám tím chce ukázat svoji statečnost a sílu," nesměle poznamenal Ctirad."

Krok se zaškaredil: "Obávám se, že co mu Perun přidal na síle, ubral na rozumu. A silný je opravdu hodně..."

Zničehonic se otevřely dveře a do místnosti vstoupily tři spanilé dívky. Kazi měla náruč plnou rostlin, což Krokovi pozvedlo krevní tlak, ale nevěděl o tom. Tenkrát si s krevním tlakem hlavu nikdo nelámal. Teta si nesla pravítko a pergamen, protože její výstavba hradu byl teprve ve fázi plánování. Libuše měla ruce prázdné, stejně jako svůj pohled. Právě se vrátila ze své soukromé lázně, kde na ni přicházely její vidiny. Krok pohlédl na své dcery a poslal Ctirada pro džbán medoviny. Potřeboval se uklidnit.

Když se Ctirad vrátil, Krok nahnul džbán a několika mocnými doušky jej vyprázdnil. Obrátil se ke svým dcerám: "Děvčata moje, rád vás vždycky vidím, ale co kdybyste šly něco dělat? Musím ještě se Ctiradem probrat pár záležitostí". Hlavně tu s Bivojem, pomyslel si.

A to je pomalu konec našeho krátkého vyprávění. Kazi odešla míchat lektvary, Teta kreslit plány a Libuše...

Libuše měla další zásadní vidění: O slavném městu, které dostane název po tesaném prahu, o budoucím manželovi, který bude orat pole v potu tváře... a... a náhle se vynořovalo z hlubin mysli ještě jedno tajemství, jehož smysl tak zcela nechápala a proto jej řekla velmi pomalu a důrazně nahlas. Poté se chopila brka a na pergamen své vidění zaznamenala pro všechny věky věků, které teprve přijdou: "Vidím ještě jedno velké město, jehož KOMETA bude stoupat výš a výš až se dotkne  hvězd mistrů..."

Zamyslela se. To bych teda sama ráda věděla, o čem to je.  Zadívala se do rohu místnosti, kde stála hůl se zahnutým dolním koncem.

Poznámka autora: Jsem z Brna. Brněnská Kometa se stala letošním mistrem extraligy ledního hokeje. Laskavému čtenáři se omlouvám za trochu té sebestřednosti. Pro příznivce jiných hokejových klubů: To nebyla poslední Libušina věštba.

Vinetou a jeho přátelé

24. březen 2017 | 08.26 | rubrika: Neštěkl po nich pes

Vinnetou bedlivě zkoumal stopy v blátivém terénu. Obrátil se ke svému společníkovi:

"Můj bílý bratr také vidí, to co já?"

Na tváři Old Shatterhanda se objevily znatelné rozpaky: " Myslíš to bahno. Co s tím?"

"Můj bratr Charlie už zapomněl, co jsem ho učil? I malá stopa je stopa."

"Vidím jen bahno," trval na svém Old Shatterhand.

"Musíme dál, až narazíme na Komanče. Máme s nima nevyřízené účty,"

"Můj rudý bratr pobýval asi příliš dlouho na slunku, jsme zatím jen dva a jich je aspoň pět."

"Co je to pět proti nám, o kterých se vypráví u všech táborových ohňů," prohodil rozhodně Vinnetou.

S těma táborovejma ohněma to zase přehnal, jako mnohokrát před tím, pomyslel si Old Shatterhand, ale pak jen pokrčil rameny. "Jak myslíš, můj bratře."

O kus dál se k našim dvěma neohroženým hrdinům připojil Sam Hawkins.  Zdviženou pravicí opsal oblouk směřující od srdce ven. Také Vinetou a Old Shatterhand opětovali tradiční indiánský pozdrav. Sam potom oznámil:

"Provedl jsem průzkum. Komanči jsou támhle za těma křovinama a čekají na nás. Je jich šest nebo tak nějak. To nemá cenu."

"Same," zdvihl prst Vinnetou, "kolikrát jsem ti říkal, že my nepřátele nepočítáme, a když už je počítáme, tak alespoň přesně. O nás se mluví u všech táborových ohňů. Žádný problém."

Old Shatterhand se znovu ponořil do svých úvah. S těma jeho táborovejma ohňama se musí rychle něco udělat, nebo problém fakt bude. A kromě toho, je už náčelníkem dlouho, chtělo by to změnu, dřív než nám někdo nakope prdel.

Trojice se ale přesto neochvějně pohybovala vpřed.

"Už jdou," zašeptal náčelník Komančů svým sedmi spolubojovníkům. 

Tři hrdinové se pomalu blížili ke křovinám, za kterými čekali jejich nepřátelé. Zbývalo ještě pár kroků...

Křoviny se náhle rozhrnuly a z nich se vyřítili Komančové. Vinnetou rychle zkontroloval jejich počet a nevraživě pohlédl na Sama Hawkinse:  "Nauč se počítat," zasyčel.

Na další diskuzi už nezbýval čas, protože nastala bojovná mela. Netrvala dlouho. Bitva se ani nevyznačovala urputnou krutostí. I Komančové měli smysl pro poctivý boj. Když skončil, zůstala trojice hrdinů stát v obklíčení osmi nepřátel.

"Vzdejte se!" pravil rozhodným hlasem náčelník Komančů.

"Tak jo, řekl odevzdaně Vinnetou, "vzdáváme se."

"Tak o tomto snad táborový ohně pomlčí," poznamenal trochu jedovatě Old Shatterhand.

Jenomže ještě neměl být úplný konec. Náčelník Komančů o něčem usilovně přemýšlel. Jeho tvář se náhle rozjasnila:

"Teď vás budeme skalpovat!"

Jak pravil, tak Komančové provedli.

No, ne tak úplně. Našim třem hrdinům byly strženy jejich kšiltové čepice a potupně hozeny na zem. Poté Komanči zatančili na pokrývkách hlavy, které se válely v blátě, svůj válečný tanec a odklusali do nitra Lužáneckého parku v Brně.

"Já se na to vykašlu, Franto, řekl Sam Hawkins. "Proč já mám furt dělat nějákýho blba a ty Vinetua?"

Vinetů v duchu uznal, že na slovech jeho kamaráda něco bude. Vinetua si jaksi samozvaně uzurpoval sám pro sebe. Stejně ochotně si přivlastnil pozici Old Shatterhanda Ruda Hřebačka. Jen jeho skutečný, nikoliv tedy pokrevní brácha, Jirka Hřebačka, vždycky zastupoval jiné figury. Byl snad už vším – nejenom Samem Hawkinsem, ale i sirem Castepoolem a několika dalšími. Naštěstí nikdo po něm nechtěl aby dělal Nšo-či. To by odmítl.

Vinnetou, Old Shatterhand a Sam Hawkins se rozloučili pokynutím hlavy a rozešli se ke svým domovům za dalším dobrodružstvím v podobě domácích úkolů.

---

Rozlehlý park Lužánky v Brně se stal v dobách mého dětství nekonečnou prérií, kde se proháněly legendární postavy Karla Maye, které sváděly nemilosrdné boje za čest a slávu. Přesně jako naše vzory  v těch krásných filmech s Pierre Bricem a Lexem Barkerem.

Asi o rok později jsem se s rodiči odstěhoval na druhý konec města. Nová škola, noví kamarádi, nové starosti, nové radosti. S Rudou a Jirkou Hřebačkovými jsem se už nikdy nesetkal.

Co asi dělá můj bílý pokrevní bratr, který přeplul velikou louži, aby vykonal mnoho hrdinských činů? A co Sam Hawkins alias sir Castepool alias Nšo-či. (Promiň Jirko, s tou Nšo-či jen žertuji)?

Snad možná někdy...

A když ne tady, tak ve věčných lovištích. Tam to znovu rozjedeme. Slibuji Jirko, že ty budeš Vinnetou a já..., no tak jo, já budu Sam Hawkins.

žádné komentáře | přidat komentář

Operace pro záchranu světa

9. březen 2017 | 12.23 | rubrika: Neštěkl po nich pes

 Z vlaku jsem vystoupil v malém skotském městečku Milngavie, kde začíná známá trasa West Highland Way. V severních etapách tato trasa začíná stoupat do Skotské vysočiny, aby pak procházela pustými náhorními planinami a odlehlými údolími. Mým cílem byla bohem zapomenutá část Skotska.

Nepatřím mezi nadšené turisty, kteří vidí smysl života ve spolykaných

žádné komentáře | přidat komentář | přečteno: 17x

Prvda je někde doma.

5. březen 2017 | 12.33 | rubrika: Neštěkl po nich pes

 Můj přítel mimozemšťan se opět zastavil na kus řeči. Na rozdíl od situace, kterou jsem popsal v předešlém příspěvku (Blízké sekání), jsem ho v kufru auta propašoval domů. Nejvíc si rozumněl s naší fenkou boxera Daisy. Manželka mu zkusmo nabídla kafe a štrůdl. Trochu jsem se obával, jak to stráví (myšleno doslova), ale výsledek předčil mé očekávání. Na štrůdl chtěl recept a s sebou jsem mu nabalil kilovku Jihlavanky. Řekl jsem mu, že to mě nikdo nikdy neuvěří. "Tak si mě vyfoť," navrhnul. Učinil jsem tak. Mám touto cestou pozdravovat všechny blogery a všechny návštěvníky blogů.Pravda

žádné komentáře | přidat komentář

Blízké setkání

3. březen 2017 | 11.53 | rubrika: Neštěkl po nich pes

Tak takovou noční směnu jsem ještě nezažil. Moje pracoviště se žíhacími pecemi je na odloučeném místě, asi dvě stě metrů od domovské továrny. Samota někdy probouzí divné představy a člověk slýchává zvuky, které nedokáže zařadit. Ale je to jen otázka zvyku. Jednou za směnu sem zavítá strážný při své velké obchůzce. Udělám mu kafe, poklábosíme. Někdy na chvilku vyjdu před dveře a pozoruji oblohu s hvězdami. Je tam někdo? Nebo jsme v celém širém vesmíru sami? Obě možnosti se jeví jako stejně děsivé.

Té noci jsem měl dostat odpověď.

Stál jsem venku, hlavu zakloněnou, až mě brnělo za krkem. Támhle padá hvězda, jak se říká záblesku světla při vstupu meteoritu do zemské atmosféry. Padající hvězda se mi ale líbí víc. Něco jsem si přál. O kus dál plula po obloze světla dopravního letadla. Ale..., co to je... tam nad těmi topoly? Zářící koule! Ne, není to měsíc v úplňku, ten se nachází o třicet stupňů vedle. Zřetelně jsem viděl kouli o průměru asi deseti metrů, na spodní části blikaly kužely několika světel. Pomalu se to snášelo k zemi. Že by to bylo tady? Žádné přistání před Bílým domem a potřes rukou, nebo čím, s prezidentem. Do dějin se zapíše odloučené pracoviště se třemi žíhacími pecemi a jedním vyjeveným občanem, který zrovna přemýšlí o porušení pracovní kázně a urychleném odsunu z pracoviště. Ale bylo pozdě. Koule zvolna přistála na zemi (a vlastně i na Zemi), na boku se otevřel poklop, dolů klesala plošina jak ve filmu ET Mimozemšťan a po ní důstojně kráčeli dvě postavy. Byli fakt zelení! Skoro jako v té chvíli já. Jinak ale vypadali zhruba tak, jak má řádný mimozemšťan vypadat. Oválné hlavy, velké oči, výškou připomínali mého velitele ze základní vojenské služby, kterému jsme říkali Vajgl. Ruce a nohy v lidské normě. Byli výrazně hubení, na rozdíl ode mne, což připomínám pro úplnost a velmi nerad. Jen anténky jim chyběli.

Návštěvníci přistoupili blíž. Jeden z nich měl na hrudi cosi, co vypadalo jako tranzistorák a před jeho ústy se třpytila malá placka. Viděl jsem jeho pohybující se ústa,  podobná jako máme my, ale slyšel jsem se jen blíže neurčitelné zvuky. Najednou se z té věci na krku ozvalo: "Přicházíme na vaše pozvání."

"No, na moje tedy ne," ohradil jsem se.

Mimozemšťan ukázal směrem k věci pod krkem. Rázem mi svitlo. Ještě, že jsem v mládí přečetl tolik SCI-FI. Ta placka je mikrofon, sluchátka budou zaražena v těch dírách, kde my máme uši, a věc co vypadá jako tranzistorák je bezesporu tlumočící zařízení. Něco jako sofistikovanější Google překladač. Doufám, že výsledky budou lepší. Jinak nám hrozí vážná jazyková bariéra.

Přistoupil jsem trochu blíž a zopakoval svoji odmítavou větu. Oba návštěvníci pohlédli na sebe. Zřejmě probíhala telepatická výměna názorů.

"Sledovali jsme vaše záznamy, co si posíláte po planetě," řekl ET. (Zvuky vždy vycházely z přístroje, ale já to v dalším vyprávění místy zkrátím, jako by mluvil přímo on). Asi má na mysli televizní vysílání, pomyslel jsem si. Tak je to tedy pravda. Signál se šíří dál do vesmíru a je možné ho odchytit, jak tvrdil jeden vědec v televizi. Přišel s teorií, že jestliže televizní vysílání začalo koncem třicátých let, tak nyní je okolo Země vytvořena bublina o poloměru sedmdesáti světelných let.  Měli tedy dostatek času, aby analyzovali naše jazyky a vložili je do paměti toho jejich přístroje. Jak se jim asi budou líbit naše reality show? Třeba Vyvolení nebo Polraich. Ale z toho budou mít požitek až za několik světelných let. Zatím netuší, o co přichází.

Mimozemšťan přerušil mé poněkud zlomyslné úvahy. "Nedaleko od vaší planety jsme zachytili čerstvé signály. Teď tam pořád oznamujete, že cizince vítáte. Tak jsme tady. Chceme výměnu!"

A je to tady. Ultimátum. To kápli na pravýho. Proč to musím za celý lidstvo řešit zrovna já. Kdyby tady byl alespoň ředitel naší fabriky. Opatrně jsem se zeptal:

"A koho za co chcete vyměnit?" V krabici to chvíli šrotovalo.

"Chceme si vyměnit kulturu."

Zdá se, že jejich multigalaktický tlumočník má občas nějáké mouchy. Ale v podstatě jsem pochopil, o co se mu jedná.

"Tak to jste přiletěli ve správnou chvíli, zrovna teď začínáme mít s multikulturní výměnou skvělé zkušenosti."

 Návštěvník se do mě zavrtal pohledem: "Můžeš nás doprovodit k představitelům vaší planety?" Tak to byl dotaz za všechny drobné. No, až do Bruselu bychom asi nedorazili. Doba není zrovna nejpříznivější  na nějaké velké korzování po Evropě. Už jsem se viděl, jak je nakládám do auta a kodrcáme Dé jedničkou alespoň do Prahy na Hrad. Zábavná představa.

Pokusil jsem se mu vysvětlit, že s audiencí u představitelů zeměkoule to nebude tak úplně snadné. Zvláště, když za šéfy planety se považuje hodně lidí. Také jsem mu naznačil, že nenarazili zrovna na osobu, která by měla přístup do nejvyšších pater. Možná až někdy v budoucnosti. Dnes  kandiduje na prezidenty leckdo, tak proč bych to také jednou nemohl zkusit? Tak to už nebyla až tak zábavná představa. Především pro moje spoluobčany.

Pak najednou z jeho strany padl nečekaný dotaz. "Kde tady seženem ubytování?" Než jsem stačil cokoliv odpovědět, ti dva se zase zahleděli na sebe (hm, bude to telepatie), beze slova se otočili, vyklusali po plošině do svého stroje, dveře se zavřely a oni odlétali pryč. Trochu se mě to dotklo. To bych rád věděl, co se jim prohnalo jejich šišatými hlavami.

---

O dva týdny později jsem měl zase noční, když tu slyším klepání na dveře. Otevřel jsem dveře a tam opět stáli ti dva zelení odjinud. Jako posledně.

"Tak co, sehnali jste ubytování?", zeptal jsem se trochu zvesela hned v úvodu. Kývali hlavou jako že jo, ale z tlumočníka se ozvalo: "Nesehnali". No jo, s něčím podobným jsem se už setkal. Nejprve v Bulharsku a pak u své ženy. Pozval jsem je dál. Kdyby náhodou kolem procházel vrátný, mohl bych přijít do řečí. Byli jsme nenápadní jak tarantule na polárkovém dortu.

Načež ten, co pořád mluvil, se pustil do vyprávění:

"Klepali jsme všude, ale buď nám zabouchli před choboty (zapomněl jsem se zmínit, že měli trochu větší nosy) dveře, nebo začaly přijíždět takové stroje s blikadly. Raději jsme zase vzlítli. Ale když jsme prolítávali nad vaším městem nad kopcem, kde stojí stavba s obrovskou kupolí, vystřelil odtud jakýsi paprsek. Dostali jsme v pohonné antigravitační plazmě zkrat a zhučeli (ocenil jsem flexibilitu jejich tlumočící bedýnky) dolů. Dole stál chlapík s cedulí, ale protože jsme ten pád brali trochu osobně, omráčili jsme ho obrannou MGP. Když jsme v našem archivu našli překlad toho nápisu na ceduli, zjistili jsme, že tam bylo  napsáno - Vítejte.  Tak jsme ho trochu poplácali rukavicí RK a byl zase OK (skvělý překlad!)".

Pokusil jsem se jeho informace sám pro sebe přeložit. Zdá se, že prolétávali nad hvězdárnou, kde zrovna probíhalo velké laserové představení. Chlapík u vchodu s cedulí asi vítal návštěvníky. Nebo, že by vítal někoho jiného? No, nevím, to je jedno. Nějak tak se to mohlo stát.                                       

 Chtěl jsem jim nabídnout kafe, ale došlo mě, že by to v truchlivé historii mých hloupých nápadů mohl být ten nejhloupější. Kdo ví, co by s nimi poctivý turek udělal. Tak jsem se zmohl jen na opatrný průzkum: "Odkud vlastně jste? A jak si tam žijete?" Ano, přiznávám, že za své otázky bych asi nezískal titul Tazatele roku.

Ti dva na sebe chvíli civěli, pak civěli na mě, a nakonec já na ně. Když všeobecné civění trvalo už déle než je zdrávo, z tlumočníka začaly konečně vycházet informace: "Jsme od vás jen několik desítek světelných let. Žijeme taky v párech, ale na rozdíl od vás máme jen jednoho představitele planety a kastu privilegovaných, kterým všechno patří. To je skoro stejné jako u vás. Ale nikdy jsme mezi sebou neválčili. Jenomže teď s tím hodlá několik méně privilegovaných začít. Tak mnozí z nás raději lítají vesmírem sem a tam.  A hledáme..."

To mě zaujalo: "Co přesně hledáte?"

"Naději," odpověděl.  

Tak to mě dostal. Tu hledáme všichni. Asi už od úsvitu lidstva. Nebo vlastně spíše od doby, kdy byla otevřena Pandořina skříňka. Když Všechna Zla vyrazila do světa a možná ještě dál. Něco ale kráčelo v jejich stopách. Taková malá křehká věcička. Naděje. Od té doby ji hledáme. A vypadá to, že nejen my.

 ET přerušil mé hluboké filosofické úvahy: "Máme z návštěvy u vás nějaký divný pocit. Něco u vás nehraje..."

"To mě povídej," zamumlal jsem si pod vousy

"Letíme pryč, možná se vrátíme někdy jindy."

"Kamaráde," pokusil jsem se o důvěrný tón, "a můžeš mě prozradit, proč mluvíš pořád jen ty a tvůj společník neřekne ani slovo?

 "Kamaráde," oplatil mi stejnou mincí, "to není společník, ale společnice, přesněji - moje družebnice (trochu nedokonalý překlad). Během letu jsem měl několik drobných připomínek k jejímu stylu řízení lodi, ona se urazila a teď furt jen mlčí. A kromě toho, nechce se mnou ani..."

"Ušetři mě, podrobností," kvapně jsem přerušil proud jeho důvěrných sdělení.

"...moc telepatovat," dodal.

Trochu jsem se zastyděl. Na co člověk hned nepomyslí!

Najednou se můj nový kamarád lehce dotknul svojí paží mého ramene. Přesně jako Spielbergův  ET, a řekl: " "Seš mě sympatickej, lide, nechceš se s náma chvíli proletět?"

Hlavou mi rázem proběhlo nespočet myšlenek. Třeba, proč mě oslovil lide a ne člověče. Ale vzpomněl jsem si na Google překladač a raději nic neupřesňoval. Co dál? Nesměle jsem hlesnul: "A vzali byste mě třeba na chvíli na Měsíc?"

Můj přítel mimozemšťan naznačil  hlavou, že ne, ale já už jsem od posledně věděl, že to znamená ano.

"Žádný problém, máme tam několik základen."

Tak o tom Aldrin ani Armstrong nemluvili. Dokonce ani legenda americké kosmonautiky John Young ne.

Náhle se mi ale nikam nechtělo. Jednak bych vážně porušil pracovní kázeň, kdybych opustil své pracoviště, a jednak je lepší, když sen zůstane snem.

Proto jsem se omluvně usmál. "Nějak jsem si to, kamaráde, rozmyslel, necháme to na někdy jindy."

Pozorně se na mě zahleděl tím svým neodbytným pohledem a oběma končetinami udělal jakési znamení. Jednou snad přijdu na to, co mělo znamenat. Pak se už oba návštěvníci jen otočili a zamířili ke svému stroji. Po chvíli se stroj prudce vznesl vzhůru.

Dlouho dlouho potom, co odletěli, jsem ještě hleděl k zářícím hvězdám.

Jako bych stále mával průvodu, který zmizel kdesi v dáli.

Svět naruby

7. únor 2017 | 09.05 | rubrika: Neštěkl po nich pes

Lavinu hloupých debat spustila skupina feministek v čele s režisérem Vítem Klusákem. Tady jsem se na chvíli zarazil. Už je mi to všechno jasné! A já pořád, proč ve Starých pověstech českých měly ty bojovné holky takové úspěchy. Nevedla je totiž ta Vlasta, ale ten Vlasta, chlap. Ale zpět k našim "Klusačkám". Tato podivná skupina se pustila do rozboru básničky Maminka, která se nachází (ta báseň, pochopitelně) v čítankách pro druhý ročník ZŠ. Klusákovi a jeho Klusačkám se nelíbí, že v básničce je holka vnímána jako budoucí matka. Měla by snad být budoucí taťka? Už vidím Klusáka, jak sám úspěšně boří tzv. generové stereotypy. Svému týmu feministek pravidelně přibouchne dveře před nosem. Do kabátu nepomáhá on jim, ale oni jemu, a kytku jim může tak leda omlátit o hlavu. Tomu říkám pokrok.

S tímto genderovým blbnutím také úzce souvisí doporučení Britské lékařské asociace, aby se s respektem například vůči transsexuálům neříkalo těhotná matka, nýbrž neutrálně a genderově vyváženě těhotný člověk.

No, ale my zpátečníci raději zůstaneme genderově nepolíbení. Nadále podržíme ženě dveře, kopíme ji květinu, v dopravním prostředku ji uvolníme místo, a to i za předpokladu, že zrovna nebude v té chvíli těhotný člověk.

Slepá poslušnost

4. únor 2017 | 17.53 | rubrika: Neštěkl po nich pes

Když lidi potřebují někam odcestovat a mají doma čtyřnohého člena domácnosti, jemuž místo, kam lidi míří, není příznivě nakloněno, nastává problém. Kam s ním? Tuto otázku už kdysi dávno řešil Jan Neruda ve fejetonu o starém slamníku. Jenomže mezi slamníkem a psem je podstatný rozdíl. Slamník neštěká. A ani ten "pes" není tak úplně přesné označení.        V našem případě se jednalo o tehdy jednoroční slečnu Daisy. Abych to upřesnil – fenka boxera, prý služební plemeno. Samozřejmě, její služba spočívá především ve střežení naší postele, kde hlídá celou svoji vahou. Někdy si musím kousek svého prostoru vybojovat. Se střídavým úspěchem. Jsem tak trénovaný, že bych se v pohodě vyspal i na žehlicím prkně.

S manželkou jsme našli adresu zvířecího hotelu, naložili Daisy do auta a vyrazili.

Přijeli jsme na místo určení. Zmáčkl jsem zvonek. Ozval se vícehlasý štěkot, od hlasu psa Baskervilského, po hlásek psíka, kterého někteří majitelé nosí v nákupní tašce. Tím nechci tyto malé kamarády jakkoliv zlehčovat, někdy jsou statečnější než zmínění Baskervilové. Po chvíli se otevřely dveře. Stál v nich velmi zasmušilý muž, který nám, tedy lidem, nevěnoval pozornost a hned se obrátil s rázným pokynem k Daisy: "Sedni!"  Daisy se nejprve překvapeně podívala na mě a pak poodešla očichat místo u okapu.

"Ke mně!" dostával se do ráže, nyní už rozzlobený muž.

Jeho přání však nebylo vyslyšeno.

"Váš pes neposlouchá," zvolal překvapeně.

" Ale jo... ," odpověděl jsem snaživě a pro jistotu dodal: "...když se jí chce."

 Muž nám pokynul, abychom vstoupili. K jeho nelibosti se jako první nahrnula do dveří Daisy, která mu přeběhla přes vyleštěné holínky.Vešli jsme do kanceláře, kde jsme se oficiálně představili. Dozvěděli jsme se, že máme tu čest se samotným majitelem hotelu. Rozhlédl jsem se kolem sebe. Dvě stěny kanceláře měl vytapetovány různými diplomy z oboru kynologie, na psacím stole stála desítka zlatých sošek, které naznačovaly mnohé vítězné počiny svého majitele, a na věšáku viselo několik vodítek různých délek. Pak tam viselo ještě cosi, co vypadalo jako bičík, ale snažil jsem se uklidnit, že ten tam majitel odložil po bujaré noci a s kynologií nesouvisí.

Kynolog se usadil na židli a začal důrazně řečnit na téma psí poslušnost. Čím déle mluvil, tím více byl vlastními slovy uchvácen. Přestávalo mě to bavit: Daisy nepotřebuje psychoanalýzu, potřebuje na jeden den ubytovat, pomyslel jsem si. Majitel hotelu se ovšem od tématu psí poslušnosti nedal jen tak snadno odradit. Neustále těkal pohledem k Daisy, která zkoumala své okolí. Chlápka zjevně něco užíralo. Najednou vyskočil ze své židle jako čertík z krabičky a rázně zamířil k naší Daisy.

  "Mě pes poslechne vždycky!" zařval a chytil ji za obojek, čímž ji donutil postavit se na zadní. Překvapení mě na okamžik ochromilo. Chlápek táhl obojek nesmiřitelně vzhůru. Daisy zoufale koulila své krásné oči.

 "Proboha," vykřikla moje manželka, "vždyť vás zabije."

"Ta fena? Vyloučeno!"

"Přiskočil jsem k expertovi. "Ona ne, ale já jo. To měla manželka na mysli." Hned psa pusťte!" Musím říct, že expert poslechl rychleji, než to kdy udělal i ten nejvycvičenější ohař. S tím se dalo pracovat. Mimoděk jsem zavadil o první zlatou sošku na jeho psacím stole. Nastal dominový efekt. Po pádu na zem vyšlo najevo, že jsou ze sádry. Daisy mezitím označila jeho kancelář za svoje území. Manželka vstala a omylem kopla do odpadkového koše, který se rozsypal na zem.Už jsme věděli, že cestu odkládáme na neurčito. Tady Daisy nezůstane. Účet však nebyl tak zcela srovnán. Proto jsem ještě před ochodem dal expertovi zkušební povel:

"Salutuj!"

Ukázalo se, že obor slepé poslušnosti zvládá nejen v teoretické rovině, ale i po praktické stránce.

Tak tam stál, špičky holinek lehce od sebe a vzdával čest našemu odcházejícímu týmu. Snad tam nestojí doteď. A jestli ano, dobře mu tak.

                                              

 Nemám rád takové ty vůdcovské typy, které kráčí ulicí v celé své výšce sto šedesáti čísel a vedle nich se bázlivě krčí obrovský pes. A už vůbec na mě neudělá dojem člověk se psem, CO POSLOUCHÁ NA SLOVO. Tak to prostě je. Naše Daisy je sice výtržnice, ale se zlatým srdcem. Má také odvahu, což se projevilo při jednom pouličním nedorozumění se sousedem.

Ale...abyste nemysleli, i já UMÍM Daisy slovně vyčinit. To pak pronáším věty o patřičném psím chování, přidávám moudra, která jsem si přečetl v příručce s názvem Jak vycvičit psa a nepřijít o nervy,a sem tam pohovořím na téma vděk a nevděk. Ona při tom vždycky hledí úkosem kamsi do dálky.

A pak se rozběhne, já na ni volám, ale ona běží a běží...

Za chvíli se vrátí zpět, vyvalí na mě svoje kukadla, která jednoznačně říkají: No tak promiň, kámo.

Mně to stačí.

Prominu.

Slepá poslušnost je vždycky tragická.

žádné komentáře | přidat komentář