Libušina věštba

21. duben 2017 | 10.05 | rubrika: Povídky

 Dávno tomu již. V těch dobách pásli muži svoje stáda, hájili je proti šelmám, pracovali na polích a v lese honili divou zvěř. Nikde, kam až oko pohlédlo, žádný politik, či poslanec nebo nedej bože nějaký ten přerozdělovač úplatků, kterého lobistou vznešeně zoveme. Z pastvin se rozléhal zvuk píšťaly nebo dlouhé pastýřské trouby. Bylo to v dobách, kterým vládl Perun, hromu vládce.

žádné komentáře | přidat komentář | přečteno: 15x

Libušina věštba

21. duben 2017 | 00.47 | rubrika: Povídky

Dávno tomu již. V těch dobách pásli muži svoje stáda, hájili je proti šelmám, pracovali na polích a v lese honili divou zvěř. Nikde, kam až oko pohlédlo, žádný politik, či poslanec nebo nedej bože nějaký ten přerozdělovač úplatků, kterého lobistou vznešeně zoveme. Z pastvin se rozléhal zvuk píšťaly nebo dlouhé pastýřské trouby. Bylo to v dobách, kterým vládl Perun, hromu vládce.

Krok, starosta mocného rodu, zamyšleně chodil po své komnatě sem a tam. Tiše si mumlal: 

"Co mám jenom s těma holkama dělat? Kazi furt tahá z lesa všelijaký plevel a tvrdí, že tím léčí.  No nevím, moje nervy teda určitě ne. Teta zase kudy chodí, tak vykládá, že bude stavět hrad. Jakoby jí ten náš, pět plus dvacetšest, nestačil. A s Libuší, s tou je vůbec kříž. Hlavu kdesi v pejru a říká takový divný věci. Ale dost často se s tou předpovědí trefí, to musím uznat. Líp by ale všechny tři udělaly, kdyby se vdaly, motaly se kolem plotny nebo tak něco..."

Neradostné myšlenky spravedlivého vladyky byly náhle přerušeny hlukem táhnoucím se z nádvoří hradu. Pohlédl ven z okna. Po nádvoří kráčel mladý muž statného těla, s rukama vtaženýma do týla. Nesl živého divokého kance. Kolem něj se srotil dav lidu a jeden přes druhého volal: "Bivoj zase chytil kance, bude ovar, jitrnice a jelita." Děti udělaly kolem Bivoje s kancem široký kruh a radostně tančily.

Krokovi to náladu nevylepšilo. Zavolal svého pobočníka Ctirada, jemuž se nedávno narodil syn, který dostal jméno po otci. Libuše při jeho narození cosi vykládala o tom, že další potomek tohoto rodu by se měl širokým obloukem vyhnout jisté Šarce. Nikdo netušil, o čem to Libuše zase mluví. Však už nějakou dobu šly Vyšehradem řeči, že Libuše si občas zavdá trochu víc medoviny, než je zdrávo.

Krok položil Ctiradovi naléhavou otázku: "Proč sem Bivoj pořád tahá ty vepře? To je tento měsíc už potřetí. Kde si myslí, že je? Ať si dělá zabijačku na svým. Kdo to má pořád uklízet!"

"Myslím, mocný vladyko, že vám tím chce ukázat svoji statečnost a sílu," nesměle poznamenal Ctirad."

Krok se zaškaredil: "Obávám se, že co mu Perun přidal na síle, ubral na rozumu. A silný je opravdu hodně..."

Zničehonic se otevřely dveře a do místnosti vstoupily tři spanilé dívky. Kazi měla náruč plnou rostlin, což Krokovi pozvedlo krevní tlak, ale nevěděl o tom. Tenkrát si s krevním tlakem hlavu nikdo nelámal. Teta si nesla pravítko a pergamen, protože její výstavba hradu byl teprve ve fázi plánování. Libuše měla ruce prázdné, stejně jako svůj pohled. Právě se vrátila ze své soukromé lázně, kde na ni přicházely její vidiny. Krok pohlédl na své dcery a poslal Ctirada pro džbán medoviny. Potřeboval se uklidnit.

Když se Ctirad vrátil, Krok nahnul džbán a několika mocnými doušky jej vyprázdnil. Obrátil se ke svým dcerám: "Děvčata moje, rád vás vždycky vidím, ale co kdybyste šly něco dělat? Musím ještě se Ctiradem probrat pár záležitostí". Hlavně tu s Bivojem, pomyslel si.

A to je pomalu konec našeho krátkého vyprávění. Kazi odešla míchat lektvary, Teta kreslit plány a Libuše...

Libuše měla další zásadní vidění: O slavném městu, které dostane název po tesaném prahu, o budoucím manželovi, který bude orat pole v potu tváře... a... a náhle se vynořovalo z hlubin mysli ještě jedno tajemství, jehož smysl tak zcela nechápala a proto jej řekla velmi pomalu a důrazně nahlas. Poté se chopila brka a na pergamen své vidění zaznamenala pro všechny věky věků, které teprve přijdou: "Vidím ještě jedno velké město, jehož KOMETA bude stoupat výš a výš až se dotkne  hvězd mistrů..."

Zamyslela se. To bych teda sama ráda věděla, o čem to je.  Zadívala se do rohu místnosti, kde stála hůl se zahnutým dolním koncem.

Poznámka autora: Jsem z Brna. Brněnská Kometa se stala letošním mistrem extraligy ledního hokeje. Laskavému čtenáři se omlouvám za trochu té sebestřednosti. Pro příznivce jiných hokejových klubů: To nebyla poslední Libušina věštba.

Vinetou a jeho přátelé

24. březen 2017 | 08.26 | rubrika: Povídky

Vinnetou bedlivě zkoumal stopy v blátivém terénu. Obrátil se ke svému společníkovi:

"Můj bílý bratr také vidí, to co já?"

Na tváři Old Shatterhanda se objevily znatelné rozpaky: " Myslíš to bahno. Co s tím?"

"Můj bratr Charlie už zapomněl, co jsem ho učil? I malá stopa je stopa."

"Vidím jen bahno," trval na svém Old Shatterhand.

"Musíme dál, až narazíme na Komanče. Máme s nima nevyřízené účty,"

"Můj rudý bratr pobýval asi příliš dlouho na slunku, jsme zatím jen dva a jich je aspoň pět."

"Co je to pět proti nám, o kterých se vypráví u všech táborových ohňů," prohodil rozhodně Vinnetou.

S těma táborovejma ohněma to zase přehnal, jako mnohokrát před tím, pomyslel si Old Shatterhand, ale pak jen pokrčil rameny. "Jak myslíš, můj bratře."

O kus dál se k našim dvěma neohroženým hrdinům připojil Sam Hawkins.  Zdviženou pravicí opsal oblouk směřující od srdce ven. Také Vinetou a Old Shatterhand opětovali tradiční indiánský pozdrav. Sam potom oznámil:

"Provedl jsem průzkum. Komanči jsou támhle za těma křovinama a čekají na nás. Je jich šest nebo tak nějak. To nemá cenu."

"Same," zdvihl prst Vinnetou, "kolikrát jsem ti říkal, že my nepřátele nepočítáme, a když už je počítáme, tak alespoň přesně. O nás se mluví u všech táborových ohňů. Žádný problém."

Old Shatterhand se znovu ponořil do svých úvah. S těma jeho táborovejma ohňama se musí rychle něco udělat, nebo problém fakt bude. A kromě toho, je už náčelníkem dlouho, chtělo by to změnu, dřív než nám někdo nakope prdel.

Trojice se ale přesto neochvějně pohybovala vpřed.

"Už jdou," zašeptal náčelník Komančů svým sedmi spolubojovníkům. 

Tři hrdinové se pomalu blížili ke křovinám, za kterými čekali jejich nepřátelé. Zbývalo ještě pár kroků...

Křoviny se náhle rozhrnuly a z nich se vyřítili Komančové. Vinnetou rychle zkontroloval jejich počet a nevraživě pohlédl na Sama Hawkinse:  "Nauč se počítat," zasyčel.

Na další diskuzi už nezbýval čas, protože nastala bojovná mela. Netrvala dlouho. Bitva se ani nevyznačovala urputnou krutostí. I Komančové měli smysl pro poctivý boj. Když skončil, zůstala trojice hrdinů stát v obklíčení osmi nepřátel.

"Vzdejte se!" pravil rozhodným hlasem náčelník Komančů.

"Tak jo, řekl odevzdaně Vinnetou, "vzdáváme se."

"Tak o tomto snad táborový ohně pomlčí," poznamenal trochu jedovatě Old Shatterhand.

Jenomže ještě neměl být úplný konec. Náčelník Komančů o něčem usilovně přemýšlel. Jeho tvář se náhle rozjasnila:

"Teď vás budeme skalpovat!"

Jak pravil, tak Komančové provedli.

No, ne tak úplně. Našim třem hrdinům byly strženy jejich kšiltové čepice a potupně hozeny na zem. Poté Komanči zatančili na pokrývkách hlavy, které se válely v blátě, svůj válečný tanec a odklusali do nitra Lužáneckého parku v Brně.

"Já se na to vykašlu, Franto, řekl Sam Hawkins. "Proč já mám furt dělat nějákýho blba a ty Vinetua?"

Vinetů v duchu uznal, že na slovech jeho kamaráda něco bude. Vinetua si jaksi samozvaně uzurpoval sám pro sebe. Stejně ochotně si přivlastnil pozici Old Shatterhanda Ruda Hřebačka. Jen jeho skutečný, nikoliv tedy pokrevní brácha, Jirka Hřebačka, vždycky zastupoval jiné figury. Byl snad už vším – nejenom Samem Hawkinsem, ale i sirem Castepoolem a několika dalšími. Naštěstí nikdo po něm nechtěl aby dělal Nšo-či. To by odmítl.

Vinnetou, Old Shatterhand a Sam Hawkins se rozloučili pokynutím hlavy a rozešli se ke svým domovům za dalším dobrodružstvím v podobě domácích úkolů.

---

Rozlehlý park Lužánky v Brně se stal v dobách mého dětství nekonečnou prérií, kde se proháněly legendární postavy Karla Maye, které sváděly nemilosrdné boje za čest a slávu. Přesně jako naše vzory  v těch krásných filmech s Pierre Bricem a Lexem Barkerem.

Asi o rok později jsem se s rodiči odstěhoval na druhý konec města. Nová škola, noví kamarádi, nové starosti, nové radosti. S Rudou a Jirkou Hřebačkovými jsem se už nikdy nesetkal.

Co asi dělá můj bílý pokrevní bratr, který přeplul velikou louži, aby vykonal mnoho hrdinských činů? A co Sam Hawkins alias sir Castepool alias Nšo-či. (Promiň Jirko, s tou Nšo-či jen žertuji)?

Snad možná někdy...

A když ne tady, tak ve věčných lovištích. Tam to znovu rozjedeme. Slibuji Jirko, že ty budeš Vinnetou a já..., no tak jo, já budu Sam Hawkins.

žádné komentáře | přidat komentář

Operace pro záchranu světa

9. březen 2017 | 12.23 | rubrika: Povídky

 Z vlaku jsem vystoupil v malém skotském městečku Milngavie, kde začíná známá trasa West Highland Way. V severních etapách tato trasa začíná stoupat do Skotské vysočiny, aby pak procházela pustými náhorními planinami a odlehlými údolími. Mým cílem byla bohem zapomenutá část Skotska.

Nepatřím mezi nadšené turisty, kteří vidí smysl života ve spolykaných

žádné komentáře | přidat komentář | přečteno: 18x

Prvda je někde doma.

5. březen 2017 | 12.33 | rubrika: Záhady

 Můj přítel mimozemšťan se opět zastavil na kus řeči. Na rozdíl od situace, kterou jsem popsal v předešlém příspěvku (Blízké sekání), jsem ho v kufru auta propašoval domů. Nejvíc si rozumněl s naší fenkou boxera Daisy. Manželka mu zkusmo nabídla kafe a štrůdl. Trochu jsem se obával, jak to stráví (myšleno doslova), ale výsledek předčil mé očekávání. Na štrůdl chtěl recept a s sebou jsem mu nabalil kilovku Jihlavanky. Řekl jsem mu, že to mě nikdo nikdy neuvěří. "Tak si mě vyfoť," navrhnul. Učinil jsem tak. Mám touto cestou pozdravovat všechny blogery a všechny návštěvníky blogů.Pravda

žádné komentáře | přidat komentář

Blízké setkání

3. březen 2017 | 11.53 | rubrika: Povídky

Tak takovou noční směnu jsem ještě nezažil. Moje pracoviště se žíhacími pecemi je na odloučeném místě, asi dvě stě metrů od domovské továrny. Samota někdy probouzí divné představy a člověk slýchává zvuky, které nedokáže zařadit. Ale je to jen otázka zvyku. Jednou za směnu sem zavítá strážný při své velké obchůzce. Udělám mu kafe, poklábosíme. Někdy na chvilku vyjdu před dveře a pozoruji oblohu s hvězdami. Je tam někdo? Nebo jsme v celém širém vesmíru sami? Obě možnosti se jeví jako stejně děsivé.

Té noci jsem měl dostat odpověď.

Stál jsem venku, hlavu zakloněnou, až mě brnělo za krkem. Támhle padá hvězda, jak se říká záblesku světla při vstupu meteoritu do zemské atmosféry. Padající hvězda se mi ale líbí víc. Něco jsem si přál. O kus dál plula po obloze světla dopravního letadla. Ale..., co to je... tam nad těmi topoly? Zářící koule! Ne, není to měsíc v úplňku, ten se nachází o třicet stupňů vedle. Zřetelně jsem viděl kouli o průměru asi deseti metrů, na spodní části blikaly kužely několika světel. Pomalu se to snášelo k zemi. Že by to bylo tady? Žádné přistání před Bílým domem a potřes rukou, nebo čím, s prezidentem. Do dějin se zapíše odloučené pracoviště se třemi žíhacími pecemi a jedním vyjeveným občanem, který zrovna přemýšlí o porušení pracovní kázně a urychleném odsunu z pracoviště. Ale bylo pozdě. Koule zvolna přistála na zemi (a vlastně i na Zemi), na boku se otevřel poklop, dolů klesala plošina jak ve filmu ET Mimozemšťan a po ní důstojně kráčeli dvě postavy. Byli fakt zelení! Skoro jako v té chvíli já. Jinak ale vypadali zhruba tak, jak má řádný mimozemšťan vypadat. Oválné hlavy, velké oči, výškou připomínali mého velitele ze základní vojenské služby, kterému jsme říkali Vajgl. Ruce a nohy v lidské normě. Byli výrazně hubení, na rozdíl ode mne, což připomínám pro úplnost a velmi nerad. Jen anténky jim chyběli.

Návštěvníci přistoupili blíž. Jeden z nich měl na hrudi cosi, co vypadalo jako tranzistorák a před jeho ústy se třpytila malá placka. Viděl jsem jeho pohybující se ústa,  podobná jako máme my, ale slyšel jsem se jen blíže neurčitelné zvuky. Najednou se z té věci na krku ozvalo: "Přicházíme na vaše pozvání."

"No, na moje tedy ne," ohradil jsem se.

Mimozemšťan ukázal směrem k věci pod krkem. Rázem mi svitlo. Ještě, že jsem v mládí přečetl tolik SCI-FI. Ta placka je mikrofon, sluchátka budou zaražena v těch dírách, kde my máme uši, a věc co vypadá jako tranzistorák je bezesporu tlumočící zařízení. Něco jako sofistikovanější Google překladač. Doufám, že výsledky budou lepší. Jinak nám hrozí vážná jazyková bariéra.

Přistoupil jsem trochu blíž a zopakoval svoji odmítavou větu. Oba návštěvníci pohlédli na sebe. Zřejmě probíhala telepatická výměna názorů.

"Sledovali jsme vaše záznamy, co si posíláte po planetě," řekl ET. (Zvuky vždy vycházely z přístroje, ale já to v dalším vyprávění místy zkrátím, jako by mluvil přímo on). Asi má na mysli televizní vysílání, pomyslel jsem si. Tak je to tedy pravda. Signál se šíří dál do vesmíru a je možné ho odchytit, jak tvrdil jeden vědec v televizi. Přišel s teorií, že jestliže televizní vysílání začalo koncem třicátých let, tak nyní je okolo Země vytvořena bublina o poloměru sedmdesáti světelných let.  Měli tedy dostatek času, aby analyzovali naše jazyky a vložili je do paměti toho jejich přístroje. Jak se jim asi budou líbit naše reality show? Třeba Vyvolení nebo Polraich. Ale z toho budou mít požitek až za několik světelných let. Zatím netuší, o co přichází.

Mimozemšťan přerušil mé poněkud zlomyslné úvahy. "Nedaleko od vaší planety jsme zachytili čerstvé signály. Teď tam pořád oznamujete, že cizince vítáte. Tak jsme tady. Chceme výměnu!"

A je to tady. Ultimátum. To kápli na pravýho. Proč to musím za celý lidstvo řešit zrovna já. Kdyby tady byl alespoň ředitel naší fabriky. Opatrně jsem se zeptal:

"A koho za co chcete vyměnit?" V krabici to chvíli šrotovalo.

"Chceme si vyměnit kulturu."

Zdá se, že jejich multigalaktický tlumočník má občas nějáké mouchy. Ale v podstatě jsem pochopil, o co se mu jedná.

"Tak to jste přiletěli ve správnou chvíli, zrovna teď začínáme mít s multikulturní výměnou skvělé zkušenosti."

 Návštěvník se do mě zavrtal pohledem: "Můžeš nás doprovodit k představitelům vaší planety?" Tak to byl dotaz za všechny drobné. No, až do Bruselu bychom asi nedorazili. Doba není zrovna nejpříznivější  na nějaké velké korzování po Evropě. Už jsem se viděl, jak je nakládám do auta a kodrcáme Dé jedničkou alespoň do Prahy na Hrad. Zábavná představa.

Pokusil jsem se mu vysvětlit, že s audiencí u představitelů zeměkoule to nebude tak úplně snadné. Zvláště, když za šéfy planety se považuje hodně lidí. Také jsem mu naznačil, že nenarazili zrovna na osobu, která by měla přístup do nejvyšších pater. Možná až někdy v budoucnosti. Dnes  kandiduje na prezidenty leckdo, tak proč bych to také jednou nemohl zkusit? Tak to už nebyla až tak zábavná představa. Především pro moje spoluobčany.

Pak najednou z jeho strany padl nečekaný dotaz. "Kde tady seženem ubytování?" Než jsem stačil cokoliv odpovědět, ti dva se zase zahleděli na sebe (hm, bude to telepatie), beze slova se otočili, vyklusali po plošině do svého stroje, dveře se zavřely a oni odlétali pryč. Trochu se mě to dotklo. To bych rád věděl, co se jim prohnalo jejich šišatými hlavami.

---

O dva týdny později jsem měl zase noční, když tu slyším klepání na dveře. Otevřel jsem dveře a tam opět stáli ti dva zelení odjinud. Jako posledně.

"Tak co, sehnali jste ubytování?", zeptal jsem se trochu zvesela hned v úvodu. Kývali hlavou jako že jo, ale z tlumočníka se ozvalo: "Nesehnali". No jo, s něčím podobným jsem se už setkal. Nejprve v Bulharsku a pak u své ženy. Pozval jsem je dál. Kdyby náhodou kolem procházel vrátný, mohl bych přijít do řečí. Byli jsme nenápadní jak tarantule na polárkovém dortu.

Načež ten, co pořád mluvil, se pustil do vyprávění:

"Klepali jsme všude, ale buď nám zabouchli před choboty (zapomněl jsem se zmínit, že měli trochu větší nosy) dveře, nebo začaly přijíždět takové stroje s blikadly. Raději jsme zase vzlítli. Ale když jsme prolítávali nad vaším městem nad kopcem, kde stojí stavba s obrovskou kupolí, vystřelil odtud jakýsi paprsek. Dostali jsme v pohonné antigravitační plazmě zkrat a zhučeli (ocenil jsem flexibilitu jejich tlumočící bedýnky) dolů. Dole stál chlapík s cedulí, ale protože jsme ten pád brali trochu osobně, omráčili jsme ho obrannou MGP. Když jsme v našem archivu našli překlad toho nápisu na ceduli, zjistili jsme, že tam bylo  napsáno - Vítejte.  Tak jsme ho trochu poplácali rukavicí RK a byl zase OK (skvělý překlad!)".

Pokusil jsem se jeho informace sám pro sebe přeložit. Zdá se, že prolétávali nad hvězdárnou, kde zrovna probíhalo velké laserové představení. Chlapík u vchodu s cedulí asi vítal návštěvníky. Nebo, že by vítal někoho jiného? No, nevím, to je jedno. Nějak tak se to mohlo stát.                                       

 Chtěl jsem jim nabídnout kafe, ale došlo mě, že by to v truchlivé historii mých hloupých nápadů mohl být ten nejhloupější. Kdo ví, co by s nimi poctivý turek udělal. Tak jsem se zmohl jen na opatrný průzkum: "Odkud vlastně jste? A jak si tam žijete?" Ano, přiznávám, že za své otázky bych asi nezískal titul Tazatele roku.

Ti dva na sebe chvíli civěli, pak civěli na mě, a nakonec já na ně. Když všeobecné civění trvalo už déle než je zdrávo, z tlumočníka začaly konečně vycházet informace: "Jsme od vás jen několik desítek světelných let. Žijeme taky v párech, ale na rozdíl od vás máme jen jednoho představitele planety a kastu privilegovaných, kterým všechno patří. To je skoro stejné jako u vás. Ale nikdy jsme mezi sebou neválčili. Jenomže teď s tím hodlá několik méně privilegovaných začít. Tak mnozí z nás raději lítají vesmírem sem a tam.  A hledáme..."

To mě zaujalo: "Co přesně hledáte?"

"Naději," odpověděl.  

Tak to mě dostal. Tu hledáme všichni. Asi už od úsvitu lidstva. Nebo vlastně spíše od doby, kdy byla otevřena Pandořina skříňka. Když Všechna Zla vyrazila do světa a možná ještě dál. Něco ale kráčelo v jejich stopách. Taková malá křehká věcička. Naděje. Od té doby ji hledáme. A vypadá to, že nejen my.

 ET přerušil mé hluboké filosofické úvahy: "Máme z návštěvy u vás nějaký divný pocit. Něco u vás nehraje..."

"To mě povídej," zamumlal jsem si pod vousy

"Letíme pryč, možná se vrátíme někdy jindy."

"Kamaráde," pokusil jsem se o důvěrný tón, "a můžeš mě prozradit, proč mluvíš pořád jen ty a tvůj společník neřekne ani slovo?

 "Kamaráde," oplatil mi stejnou mincí, "to není společník, ale společnice, přesněji - moje družebnice (trochu nedokonalý překlad). Během letu jsem měl několik drobných připomínek k jejímu stylu řízení lodi, ona se urazila a teď furt jen mlčí. A kromě toho, nechce se mnou ani..."

"Ušetři mě, podrobností," kvapně jsem přerušil proud jeho důvěrných sdělení.

"...moc telepatovat," dodal.

Trochu jsem se zastyděl. Na co člověk hned nepomyslí!

Najednou se můj nový kamarád lehce dotknul svojí paží mého ramene. Přesně jako Spielbergův  ET, a řekl: " "Seš mě sympatickej, lide, nechceš se s náma chvíli proletět?"

Hlavou mi rázem proběhlo nespočet myšlenek. Třeba, proč mě oslovil lide a ne člověče. Ale vzpomněl jsem si na Google překladač a raději nic neupřesňoval. Co dál? Nesměle jsem hlesnul: "A vzali byste mě třeba na chvíli na Měsíc?"

Můj přítel mimozemšťan naznačil  hlavou, že ne, ale já už jsem od posledně věděl, že to znamená ano.

"Žádný problém, máme tam několik základen."

Tak o tom Aldrin ani Armstrong nemluvili. Dokonce ani legenda americké kosmonautiky John Young ne.

Náhle se mi ale nikam nechtělo. Jednak bych vážně porušil pracovní kázeň, kdybych opustil své pracoviště, a jednak je lepší, když sen zůstane snem.

Proto jsem se omluvně usmál. "Nějak jsem si to, kamaráde, rozmyslel, necháme to na někdy jindy."

Pozorně se na mě zahleděl tím svým neodbytným pohledem a oběma končetinami udělal jakési znamení. Jednou snad přijdu na to, co mělo znamenat. Pak se už oba návštěvníci jen otočili a zamířili ke svému stroji. Po chvíli se stroj prudce vznesl vzhůru.

Dlouho dlouho potom, co odletěli, jsem ještě hleděl k zářícím hvězdám.

Jako bych stále mával průvodu, který zmizel kdesi v dáli.

Svět naruby

7. únor 2017 | 09.05 | rubrika: Názory

Lavinu hloupých debat spustila skupina feministek v čele s režisérem Vítem Klusákem. Tady jsem se na chvíli zarazil. Už je mi to všechno jasné! A já pořád, proč ve Starých pověstech českých měly ty bojovné holky takové úspěchy. Nevedla je totiž ta Vlasta, ale ten Vlasta, chlap. Ale zpět k našim "Klusačkám". Tato podivná skupina se pustila do rozboru básničky Maminka, která se nachází (ta báseň, pochopitelně) v čítankách pro druhý ročník ZŠ. Klusákovi a jeho Klusačkám se nelíbí, že v básničce je holka vnímána jako budoucí matka. Měla by snad být budoucí taťka? Už vidím Klusáka, jak sám úspěšně boří tzv. generové stereotypy. Svému týmu feministek pravidelně přibouchne dveře před nosem. Do kabátu nepomáhá on jim, ale oni jemu, a kytku jim může tak leda omlátit o hlavu. Tomu říkám pokrok.

S tímto genderovým blbnutím také úzce souvisí doporučení Britské lékařské asociace, aby se s respektem například vůči transsexuálům neříkalo těhotná matka, nýbrž neutrálně a genderově vyváženě těhotný člověk.

No, ale my zpátečníci raději zůstaneme genderově nepolíbení. Nadále podržíme ženě dveře, kopíme ji květinu, v dopravním prostředku ji uvolníme místo, a to i za předpokladu, že zrovna nebude v té chvíli těhotný člověk.

Slepá poslušnost

4. únor 2017 | 17.53 | rubrika: Povídky

Když lidi potřebují někam odcestovat a mají doma čtyřnohého člena domácnosti, jemuž místo, kam lidi míří, není příznivě nakloněno, nastává problém. Kam s ním? Tuto otázku už kdysi dávno řešil Jan Neruda ve fejetonu o starém slamníku. Jenomže mezi slamníkem a psem je podstatný rozdíl. Slamník neštěká. A ani ten "pes" není tak úplně přesné označení.        V našem případě se jednalo o tehdy jednoroční slečnu Daisy. Abych to upřesnil – fenka boxera, prý služební plemeno. Samozřejmě, její služba spočívá především ve střežení naší postele, kde hlídá celou svoji vahou. Někdy si musím kousek svého prostoru vybojovat. Se střídavým úspěchem. Jsem tak trénovaný, že bych se v pohodě vyspal i na žehlicím prkně.

S manželkou jsme našli adresu zvířecího hotelu, naložili Daisy do auta a vyrazili.

Přijeli jsme na místo určení. Zmáčkl jsem zvonek. Ozval se vícehlasý štěkot, od hlasu psa Baskervilského, po hlásek psíka, kterého někteří majitelé nosí v nákupní tašce. Tím nechci tyto malé kamarády jakkoliv zlehčovat, někdy jsou statečnější než zmínění Baskervilové. Po chvíli se otevřely dveře. Stál v nich velmi zasmušilý muž, který nám, tedy lidem, nevěnoval pozornost a hned se obrátil s rázným pokynem k Daisy: "Sedni!"  Daisy se nejprve překvapeně podívala na mě a pak poodešla očichat místo u okapu.

"Ke mně!" dostával se do ráže, nyní už rozzlobený muž.

Jeho přání však nebylo vyslyšeno.

"Váš pes neposlouchá," zvolal překvapeně.

" Ale jo... ," odpověděl jsem snaživě a pro jistotu dodal: "...když se jí chce."

 Muž nám pokynul, abychom vstoupili. K jeho nelibosti se jako první nahrnula do dveří Daisy, která mu přeběhla přes vyleštěné holínky.Vešli jsme do kanceláře, kde jsme se oficiálně představili. Dozvěděli jsme se, že máme tu čest se samotným majitelem hotelu. Rozhlédl jsem se kolem sebe. Dvě stěny kanceláře měl vytapetovány různými diplomy z oboru kynologie, na psacím stole stála desítka zlatých sošek, které naznačovaly mnohé vítězné počiny svého majitele, a na věšáku viselo několik vodítek různých délek. Pak tam viselo ještě cosi, co vypadalo jako bičík, ale snažil jsem se uklidnit, že ten tam majitel odložil po bujaré noci a s kynologií nesouvisí.

Kynolog se usadil na židli a začal důrazně řečnit na téma psí poslušnost. Čím déle mluvil, tím více byl vlastními slovy uchvácen. Přestávalo mě to bavit: Daisy nepotřebuje psychoanalýzu, potřebuje na jeden den ubytovat, pomyslel jsem si. Majitel hotelu se ovšem od tématu psí poslušnosti nedal jen tak snadno odradit. Neustále těkal pohledem k Daisy, která zkoumala své okolí. Chlápka zjevně něco užíralo. Najednou vyskočil ze své židle jako čertík z krabičky a rázně zamířil k naší Daisy.

  "Mě pes poslechne vždycky!" zařval a chytil ji za obojek, čímž ji donutil postavit se na zadní. Překvapení mě na okamžik ochromilo. Chlápek táhl obojek nesmiřitelně vzhůru. Daisy zoufale koulila své krásné oči.

 "Proboha," vykřikla moje manželka, "vždyť vás zabije."

"Ta fena? Vyloučeno!"

"Přiskočil jsem k expertovi. "Ona ne, ale já jo. To měla manželka na mysli." Hned psa pusťte!" Musím říct, že expert poslechl rychleji, než to kdy udělal i ten nejvycvičenější ohař. S tím se dalo pracovat. Mimoděk jsem zavadil o první zlatou sošku na jeho psacím stole. Nastal dominový efekt. Po pádu na zem vyšlo najevo, že jsou ze sádry. Daisy mezitím označila jeho kancelář za svoje území. Manželka vstala a omylem kopla do odpadkového koše, který se rozsypal na zem.Už jsme věděli, že cestu odkládáme na neurčito. Tady Daisy nezůstane. Účet však nebyl tak zcela srovnán. Proto jsem ještě před ochodem dal expertovi zkušební povel:

"Salutuj!"

Ukázalo se, že obor slepé poslušnosti zvládá nejen v teoretické rovině, ale i po praktické stránce.

Tak tam stál, špičky holinek lehce od sebe a vzdával čest našemu odcházejícímu týmu. Snad tam nestojí doteď. A jestli ano, dobře mu tak.

                                              

 Nemám rád takové ty vůdcovské typy, které kráčí ulicí v celé své výšce sto šedesáti čísel a vedle nich se bázlivě krčí obrovský pes. A už vůbec na mě neudělá dojem člověk se psem, CO POSLOUCHÁ NA SLOVO. Tak to prostě je. Naše Daisy je sice výtržnice, ale se zlatým srdcem. Má také odvahu, což se projevilo při jednom pouličním nedorozumění se sousedem.

Ale...abyste nemysleli, i já UMÍM Daisy slovně vyčinit. To pak pronáším věty o patřičném psím chování, přidávám moudra, která jsem si přečetl v příručce s názvem Jak vycvičit psa a nepřijít o nervy,a sem tam pohovořím na téma vděk a nevděk. Ona při tom vždycky hledí úkosem kamsi do dálky.

A pak se rozběhne, já na ni volám, ale ona běží a běží...

Za chvíli se vrátí zpět, vyvalí na mě svoje kukadla, která jednoznačně říkají: No tak promiň, kámo.

Mně to stačí.

Prominu.

Slepá poslušnost je vždycky tragická.

žádné komentáře | přidat komentář

Bubáci v televizi.

30. leden 2017 | 17.02 | rubrika: Povídky

Matouš Hejkal vchází do televizního studia. Přípravy k natáčení jsou v plném proudu. Sem tam pobíhají technici, před kamerou stojí připravena tři křesla, do kterých zasednou dnešní hosté. Matouš patří mezi pozvané. Zatím neví, na jaké téma se debata povede, ale to ho netrápí. Je ochoten pohovořit o čemkoliv.

"Tak vás tady pěkně vítám, pane Hejkal," dostává se mu uvítání od asistentky režie, "jak se má tatínek? Ještě televizi nevyhlásil válku?"

Matouš se zamračí:  "Tak to si vyprošuju, ty neustálé vtipy na mého otce. Je to nejlepší ministr humanitárního bombardování, jakého jste - ehm chci říct – jakého jsme kdy měli. Raději mě prozraďte, kdo budou další dva hosté."

"Znáte pravidla, Matouši, ani já to nevím. Kromě toho, jsem tady nová, předchozí kolegyně dala výpověď. Všechny tři účastníky vybírá Výbor moudrých. Jsou do studia pozváni s velkým časovým rozdílem, aby se nesetkali,a ihned jsou odvedeni do samostatné maskérny. Dokonce ani moderátor a režisér neví, kdo se sejde před kamerou. Na tom je prý založen úspěch tohoto přímého vysílání. A teď mě následujte. Maskérky si vás trochu upraví."

Za dveřmi maskérny zatím probíhá následující rozhovor: "Tak holka, koho jsme vyfasovali, na kom dnes zapracujeme?"

"Máme toho mladýho Hejkala, ten kluk se taky nacpe všude. Už mě leze na nervy."

"To mě povídej, můj starej málem vyhodil televizi z okna, když ho tam nedávno uviděl potřetí v týdnu."

"Tak co kdybychom ho trochu poupravily, že ho vlastní matka nepozná..." Obě se při té představě zasněně usmívají.

"Ale to nemůžeme, to by nám nesežral."

"Při správným nasvícení zrcadla, který trochu pootočíme," říká první maskérka a provádí zamýšlený úkon, "by se to mohlo podařit."

"Ale za to nás můžou vyrazit!!"

"Pochybuju, všem leží v žaludku, kdyby nebylo jeho taťky...," mávne znechuceně rukou žena.

Ozývá se zaklepání. Vstupuje Matouš

"Vítejte, pane Hejkal, už jsme se na vás těšily, račte si hačnout tady do tohoto křesla."

Matěj se pohodlně usazuje v křesle a blahosklonně kyne pravicí: "Tak se, dámy, dejte, do toho."

Ženám jen září oči když se pouští do díla.

...

Ve vedlejších dvou šatnách jiné maskérky připravují zbývající dva účastníky debaty. Pomalu se blíží hodina, kdy má přímý přenos oblíbeného pořadu začít. Režisér neklidně přešlapuje a potichu informuje svoji novou asistentku: "Tak to sem zvědavej, který dárky nám ti mudrci na dnešek vybrali. Minule jsme tady měli poslance, kterej se vrátil ze služební cesty z ostrova Hulu-Hulu. Žije tam necelá stovka lidí, ale je tam krásně.Když se ho ptali, co tam za státní prachy pohledával, snažil se všem namluvit, že studoval místní demokracii. Pak ta předsedkyně neziskovky s jejíma třema jachtama. Furt o nich mlela až konečně i posledního troubu u obrazovky napadlo, kde na to vzala. A co teprve ten chlapík z Výboru veřejného blaha, třikrát přistižený při lži, kterou vytrvale označoval za alternativní fakta. To bylo ještě lepší než politická korektnost nebo humanitární bombardování. Na toto už jsem fakt starej. Kdyby to viděl můj učitel, velký režisér Federico, tak by hořce zaplakal. Nebo by mě rovnou nechal zastřelit. Točit takový hovadiny."

Neradostné myšlenky se nešťastnému režisérovi řítí hlavou jako splašený roj komárů.

Ale to už se ozývá známá znělka pořadu "Na slovo vzatí". Populární moderátor Vendelín Stoklasa přichází ke svému pultíku, odkud bude v přímém přenosu dirigovat diskuzní pořad. Tři křesla pro hosty jsou zatím prázdná. Znělka přechází v dramatickou melodii a následuje virbl. Ke křeslu se přibližuje první host, je jím samotný ministr humanitárního bombardování Marek Hejkal. Kyne pravicí k první kameře, kameraman si znechuceně odplivne. Vendelín uvádí jeho excelenci na přidělené křeslo. Následuje krátké představení hosta. A znovu je tu virbl. Na scénu přibíhá podsaditý chlapík s holou lebkou, na které má vytetované cosi, co vypadá jako letadlo.  Moderátor je zmaten, zdá se, že tohoto muže nepoznává, otevírá zapečetěnou obálku s poznámkami pro případ nouze ...

"Vážení diváci, představuji vám druhého hosta, kterým je ... Adalbert Hejkal, výrobce větroňů." Moderátor se při vyslovení jména na chvíli zarazí, ale pohotově dodává: "Pan ministr tu bude mít dnes svého jmenovce."

"Žádnýho jmenovce," drtí slova mezi zuby jeho excelence, "to je můj brácha!"

O režiséra se v zákulisí pokouší mdloby. Kdo to sem pozval, říká si v duchu. Prý rada moudrých. Blbci to jsou. Kdo má s tímto materiálem pracovat?

Moderátor se v duchu pokřižuje a trochu nejistým hlasem vyhlašuje: "A já bych poprosil našeho třetího hosta, aby přišel mezi nás!"

Ke třetímu křeslu přichází podivná postava.  Sytě rudé rty, zvýrazněné obočí připomínající jistého známého státníka z dob minulých, obrovské stíny kolem očí a tvářičky červené, jak děvče z pohádky. Oba Hejkalové nevěřícně třeští na příchozího oči. Jeho excelence ministr pevně zatíná prsty do opěradla židle, režisér si v zákulisí nalévá první odměrku rumu.  Moderátorovi padají jeho poznámky na podlahu, zdá se, že se dusí.  Je to ale profesionál a tak zvesela zahlaholí: "Dovolte, abych přivítal našeho třetího hosta - Matěje Hejkala, místopředsedu strany zelenožlutých sršňů."  Málem jsem ho nepoznal, pomyslí si, a to ho tu máme pořád. Ten kluk se asi musel definitivně zbláznit.

"Samej Hejkal," poznamenává režisér a nalévá si další a další dávku svého léku. Starší dva Hejklové cosi znakovou řečí ukazují nejmladšímu Hejkalovi, ten se však tváří nechápavě. Maskérky splnily svůj úkol  aniž by oběť cokoliv tušila. Moderátor již po sté seznamuje diváky v přímém přenosu s pravidly hry. "Před sebou mám další zapečetěnou obálku s otázkami, které připravila Rada. Jsou zde pouze pro případ, že by do studia nedorazily žádné podněty od diváků.  Otázky posílejte, buď prostřednictvím  SMS zpráv nebo mejlujte ... !" Stoklasa pozorně sleduje notebook na moderátorském pultíku.

"Ale vidím, že nám přichází první... druhý... bože, to je záplava dotazů. Můžeme začít!"

"Je tu první dotaz - na Matouše: Co se vám to stalo?" Matouš se nechápavě rozhlíží kolem sebe. Ale i on je profesionál a tak odpovídá: "Stalo se toho hodně. Jsem terčem výhružek za své pevné postoje. Byl jsem také obětí atentátu, když mě kdosi v parku profackoval.  Ale já neuhnu ani o píď..."

"No, to je moc dobře," přerušuje ho moderátor, "ale my tu máme další dotaz, a sice na jeho excelenci ministra humanitárního bombardování."

 "Pane ministře, je pravda, že jste nedávno nakoupil do výzbroje naší armády větší množství větroňů?"

 Ministr se neklidně ošívá a říká jakési ošklivé slovo, které musí být vypípáno. Vzápětí však dodává: "Jsou to dobrý stroje, mají certifikát."

Moderátor hledí na obrazovku notebooku a předkládá další dotaz:  "Divák Karel z Proklaté nory má otázek víc, ptá se, jestli jste ty větroně koupil od svého pana bratra a jestli je to ten samý Hejkal, který předtím vyráběl papírové draky ze špejlí. Dále by pan Karel chtěl vědět, k čemu budou armádě větroně."

Excelence otvírá ústa k odpovědi, ale do debaty náhle vstupuje mladý Matouš:  "Strejda sice začínal s profesionální výrobou papírových draků..."

Já toho kluka snad zabiju, říká si v duchu Adalbert, výrobce větroňů.

Ale Matouš se nezadržitelně řítí dál, ústa jsou rychlejší než myšlenky: "...jenže právě tam získal velké znalosti o aerodynamice, jeho draci patřily k okresní špičce.  Na stěně dílny visel obraz čmeláka. Všichni jsme se divili, jak může tento pták vůbec létat, ale strýc Adalbert nám to vysvětlil. Znalosti aerodynamiky a dlouholetá konstrukční zkušenost s výrobou draků byly první kroky k současné velkovýrobě větroňů, které ostatně, jak říkal otec, mají certifikát..."

Moderátor Vendelín ho přerušuje:"Čmelák není pták, je to hmyz, a diváka Karla asi víc zajímalo, co s nimi budou vojáci dělat?"

"Co furt máte s těma drakama... tedy chci říct... větroňama,"  hněvá se jeho excelence. "To jsou samý tendenční otázky. A navíc to, na co se ptáte, je tajné.  Pak mně dáte adresu toho Karla z té jakési nory, už toho mám dost. Copak jsem nějakej klaun?" Významně se zahledí na svého syna.

Do debaty vstupuje Adalbert Hejkal, výrobce větroňů. "Jo, aby bylo jasno, můj brácha není žádnej klaun a já taky ne." Kradmo pohlédne na svého synovce a pokračuje: " Udělal jsem armádě slušnou cenu, a co s nima budou dělat je jejich věc. Proč se třeba někdo nezeptá na hospodářské výsledky mé firmy Samolet ?"

Ty budou asi velmi dobré, když jsme od tebe nakoupili ty tvoje vehikly, pomyslí si moderátor Vendelín Stoklasa.

"A proč mě se nikdo nezeptá na poslední úspěšné vystoupení armádního souboru Bomba," připojuje se jeho excelence.

A pozadu nezůstává ani nejmladší Hejkal. "Proč mě nikdo nemá rád?"

Rázem, jako na povel, všichni tři Hejklové vyskakují ze svých křesel. "My odcházíme," oznamuje jeho excelence, která se mezitím stala samozvaným mluvčím Hejkalů, "tohle nemáme zapotřebí."

"Tatínek vám vyhlásí válku," dodává Matěj. Ale ministr s ním hrubě smýká a táhne ho ven ze studia. Adalbertovi se leskne pleš, vytetované letadlo jako by chtělo odletět.

Moderátor zamyšleně odchází od moderátorského pultíku.

Placení studioví diváci si jdou vybrat svoji denní mzdu.

Režisér pořadu se smutně dívá na již prázdnou láhev a přemýšlí o kresleném filmu.

Vysílání skončilo, zapomeňte.

Anebo -  raději ne!

žádné komentáře | přidat komentář

Na lavičce

28. leden 2017 | 13.53 | rubrika: Povídky

 Rád se někdy procházím v dešti. Nesmí to ovšem být lijavec, který člověka srazí na zem, ale takový ten deštík, kdy obloha trochu pláče a trochu se směje. Potkávám lidi a říkám si "třeba se také rádi prochází v tom nečase, máme tedy něco společného, cosi nás spojuje v tom osamoceném světě." Ale možná jen někam spěchají a jsou nabručení, že jim voda teče po zádech. Deštníky už nejsou to, co bývaly.

Ten den, kdy jsem vyrazil do ulic, se déšť pomalu chýlil ke konci. Padlo ještě několik posledních kapek. Zrovna jsem přicházel k parku, když jsem uviděl sedět na lavičce mladou ženu. Z dlouhých tmavých vlasů ji kapala voda, ale ona jaksi nepřítomně hleděla k nebi.

Tedy – sedět v tom nečase, nebo těsně po něm, na lavičce, to je ještě větší úlet než ta moje dešťová promenáda, pomyslel jsem si.  Přistoupil jsem blíž. Najednou utichly všechny běžné městské ruchy a nastalo tíživé ticho. I čas jakoby se zastavil. V okolí bylo pusto, všichni spěchající chodci kamsi zmizeli. Jen to ticho, zmáčená žena na lavičce a já. Za normálních okolností bych neměl odvahu oslovit cizí ženu na lavičce, ale okolnosti se jako normální rozhodně nejevily.

"Není vám něco?" zeptal jsem se, přiznávám, nepříliš duchaplně.

"To je v pořádku, Františku," oslovila mě jménem.

Otevřel jsem překvapeně pusu, takže jsem ke svému neduchaplnému dotazu připojil i odpovídající výraz.

"My se známe?"

"Vy mě neznáte," odpověděla, "ale já vás ano. Před časem jste prožil dost složité období.  V práci se vám nedařilo, hádal jste se často s manželkou a...," mávla rukou, "však to víte sám."

No, říct v dnešní době někomu, že se mu nedařilo, to zase není tak velké umění. A hádkám se v manželství asi nevyhne nikdo, ale co to oslovení mým jménem? O co tu jde?

"Mohu si přisednout.?"

Jistě, ale je to pořád mokré," ukázala na lavičku.

Tak to bylo to poslední, co mě v tu chvíli trápilo.

"Kdo jste?" vydechl jsem

"Chcete, abych vám řekla pravdu?" usmála se žena.  Kýval jsem hlavou rychleji než pejsci za zadními okny aut.

A pak se žena pustila do svého vyprávění:  Nejprve mě seznámila se všemi mými tajnými sny, výhrami i prohrami. Jejich výčet byl dlouhý, přesný a někdy truchlivý.  Stále jsem nic nechápal. Kdo to jen může být?

 "Kdo jste? Kdo..."

"Nevím, jak vám to jen říct. Měla bych vás nějak opatrně připravit. Jenomže nevím dost dobře jak..."

"Jen směle do toho," přerušil jsem ji. Tak zvědavý jsem byl naposledy snad jen při sledování Dalasu, když Boby umřel a po padesáti dalších dílech vylezl z koupelny.

"Jsem anděl," řekla téměř bezstarostným tónem, jakoby mě oznámila, že prodává vedle v trafice. "Často jste nás žádal o pomoc."

Tomu tedy říkám blesk z čistého nebe!

Zčervenal jsem rozpaky. Tohle kdyby slyšeli moji spolupracovníci a nedejbože i kámoši, musel bych se odstěhovat do Grónska. Proto jsem jedovatě poznamenal:

"Ale že jste se zrovna nepřetrhli."

"Tak to se mýlíte, Františku, nebo jste už zapomněl. Když byl váš mladší syn malý a měl laryngitidu, museli jste ho odvézt do nemocnice. Tam vám řekli, že jeho stav je velmi vážný. Vy jste byl tenkrát zapřisáhlý ateista, ale přesto jste odešel do kostela a tam se celou noc modlil. Ráno za vámi přišel kněz, který o vás celou dobu věděl.  Tehdy ještě kostely byly otevřeny přes noc. Kněz vás povzbudil a vy jste hned šel telefonovat do nemocnice. Tam vám řekli, že všechny příznaky náhle pominuly, že si to neumí vysvětlit, ale váš syn je zcela zdráv a může domů. Tehdy jsem trochu překročila svoje pravomoci.

"Jak to myslíte?" zeptal jsem

"Podrobnosti vám vysvětlovat nebudu, nepochopil byste je.  Později jste chtěl něco ohledně staršího syna. Myslím, že také bylo splněno. Jen s tím vaším letem na Měsíc nešlo hnout."

"To mě bylo deset," připomněl jsem jí.

"Však já vím."  Jakoby se nepatrně pousmála.

Vida, i andělé mají smysl pro humor. Ale anděl pokračoval - vlastně - pokračovala dál:

"Nakonec na mě doma asi zapomněli. Nebo je to trest za překročení mých pravomocí v několika dalších případech, sama nevím.  Pomalu ztrácím své vyjímečné schopnosti.  Jsem takový zapomenutý anděl. A teď už jděte domů, my se neměli nikdy setkat".

Odcházel jsem, styděl se za svá předchozí příkrá slova a přemýšlel.  Když andělé pomáhají člověku, nešlo by to také naopak?  Ještě jsem slyšel, jak za mnou volá:

"O nás andělech se říká, že máme křídla a proto můžeme vzlétnout. I vy lidé jste tak trochu andělé, ale jen s jedním křídlem. Abyste mohli vzlétnout, musíte se nejprve obejmout!"

Zvuk města se opět náhle probral k životu. Před sebou jsem zahlédl několik spěchajících chodců. Ohlédl jsem se, ale lavička už byla prázdná.  Po mém andělovi široko daleko ani stopy. Možná jsem na té lavičce seděl sám, na chvíli usnul a všechno byl jenom sen. Proč bych si ale sedal na mokrou lavičku a dokonce tam usínal?  A co ten hlas, který za mnou před chvílí volal? Vždyť to bylo tak reálné. Hlavou se mi honilo více otázek, než odpovědí.

Cestou domů jsem ženě koupil květinu. Jen jednu, aby nedostala šok. Odemknul jsem dveře bytu, předal ji červenou růži, ona se usmála a já ji objal.

Pak jsme vzlétli...

Související články

žádné komentáře | přidat komentář | hodnocení: 1 · 2 · 3 · 4 · 5 | 0.00 (0x)