Spiknutí ředitelů zeměkoule 3

28. srpen 2016 | 15.11 | rubrika: Názory

(S)tvořitelé prezidentů.

   Třetím chapadlem pomyslné vražedné aliance v programu Spiknutí ředitelů zeměkoule je Trilaterální komise (dále jen TK), neboli Komise tří stran. Obecně je považována za mladší sestru Bilderbergů.  Vznikla v roce 1973 na podnět Zbigniewa Brzezinskeho (pozdějšího šéfa Rady pro národní bezpečnost USA), tehdy ještě poměrně neznámého profesora politologie na Columbijské univerzitě. Brzezinski prosazoval postupné sbližování  Západu a východu, ale za první krok považoval sjednocení Západu v otázce mezinárodní politiky. Proto bylo nutné vytvořit konzulární instituci mezi nejbohatšími regiony světa – mezi Severní Amerikou, Západní Evropou a Japonskem, které v té době bylo ještě drženo stranou od velké politiky. Brzezinskeho myšlenky se ujal David Rockefeller, předseda Chase  Manhattan Bank a jeden z nejvlivnějších lidí na světě. Společně s japonskými osobnostmi se stal zakladatelem TK, která si vytýčila tři základní cíle: 1.Spojit  Japonsko se zbytkem Západu. 2. Vytvořit instituci, která by spojila zájmy mezi Amerikou, Evropou a Japonskem. 3. Nést společnou odpovědnost za osudy světa. Ve třetím bodě se nám opět rýsuje stará známá proklamace o světovém míru.  Nehledě na megalomanskou  a  především samozvanou podstatu tohoto bodu.

   Komise se skládá ze 320 členů, kteří bývají- jak jinak!-kooptováni nejvyšším vedením TK. Složení tohoto "ústředního výboru" není známo.

  V  letech 1975-76 financovala komise  volební kampaň tehdy poměrně neznámého prezidentského kandidáta Jimmyho Cartera, který se také v roce 1976 stal prezidentem USA. Společně s ním vstoupilo do  Bílého domu třináct trilaterálů. V případě Cartera však komise zřejmě vsadila na špatného koně. Její očekávání nejen nenaplnil, ale stal se naopak nepohodlnou osobou. Carterovi  po inauguraci natolik stouplo sebevědomí, že se rozhodl považovat za skutečně nezávislou hlavu státu. V jistých kruzích se tomu říká osudový omyl. Prezident Carter  začal prosazovat zákon na přístup k informacím, který byl skutečně přijat. Širší americká veřejnost se na základě tohoto zákona mohla dostat k informacím, které do této doby podléhaly utajení. Nahlížení do karet se postupně stalo celonárodní a posléze i celosvětovou zálibou. Dosti nebezpečný úlet muže, který si usmyslel, že americký prezident je všemocným a skutečně nezávislým. Odpověď na tento omyl se dostavila obratem. Od určitého okamžiku začal být dřívější dokonalý favorit prezentován v médiích jako prostomyslný pěstitel buráků a po skončení svého volebního období zmizel takříkajíc v propadlišti dějin. Později se s občas objevil jako soukromá osoba v nějaké té mezinárodní iniciativě, ale u trilaterálů skončil a žadná skvělá kariéra v politické oblasti ho nečekala...

   TK se také významně podílela na vytváření image Michaila Gorbačova  a od okamžiku kdy stanul v čele Sovětského svazu mu poskytovala veškerou podporu. Gorbačov plány TK naplnil měrou vrchovatou a možná chudák ani nevěděl "pačemu". Netušil, že se stal figurkou ve velké geopolitické hře. "Jeho" perestrojka nakonec vyústila v rozpad východního bloku  a posléze také Sovětského svazu. Můžeme se přiklonit k názoru, že v první fázi perestrojky došlo k protnutí zájmů různých sil. Podle jedné teorie vznikl plán perestrojky v úřadovnách KGB pod názvem "Operace Golgota". Plán se ovšem vymknul svým tvůrcům z ruky a v další fázi převzaly iniciativu síly zcela jiné.  Jak už to v životě chodí, šachová figura splnila svůj úkol a mohla být obětována. Přesto zásluhy Gorbačova (ať už vědomé či nevědomé) nezůstaly zapomenuty  a dostal uspokojivé náplasti na rány, které utržil při pádu z výšin moci. Rusko ovšem musel opustit, protože tam byl nenáviděn až smrtelně. Po pádu Sovětského svazu, trilaterálové   ještě  podpořili  prezidenta Ruské federace Borise Jelcina. Svým členům doporučili, aby jejich země poskytly Rusku výraznou ekonomickou pomoc a současně kontrolovali kroky zemí bývalého východního bloku, které by mohly ohrozit zájmy Ruska.  Ovšem velmi záhy se z prezidenta Jelcina začal stávat car Boris, který si z Ruské federace udělal soukromý rodinný podnik. Rusům došla trpělivost a přišel rázný krok. O Vladimírovi Putinovi si můžeme myslet ledacos nelichotivého, ale jedno se mu upřít nedá. Rozpadající zemi postavil znovu na nohy. Otázkou je-jak Ruská federace zamíchá kartami v geopolitické hře?

   Zdá se, že také český prezident Miloš Zeman je trnem v oku všem těm ředitelům zeměkoule. Když vynecháme až fanatickou kampaň sdělovacích prostředků proti Zemanovi, připomeňme si  události s tzv. červenými kartami. Jakýsi bezvýznamný človíček, o kterém nikdo nikdy neslyšel, svolával  na náměstí českých a moravských měst účastníky, kteří "spontánně" projevovali svůj nesouhlas se Zemanem máváním červenými kartami. Doufám, že organizátor se nechal inspirovat fotbalem a ne rudou Čínou šedesátých let. (Ale kdo ví?). Problém je v tom, že všichni účastníci těchto protestů proti Zemanovi měli naprosto totožné rudé karty (odstín barvy a rozměry). Rozdávali je anglicky mluvící rozdavači  s vlastní ochrankou.  Podařilo se vyfotografovat balík, ze kterého byly karty rozdávány. Adresátem je sice soukromá osoba, ale odesílatelem americké velvyslanectví.

Kdopak nám to tady strká nos do domácích záležitostí?

žádné komentáře | přidat komentář

Spiknutí ředitelů zeměkoule 2

23. srpen 2016 | 15.04 | rubrika: Názory

Hosté z hotelu Bilderberg

   V roce 1954 se v Holandsku v hotelu Bilderberg sešlo stodvacet nejbohatších a nejmocnějších světových politiků, finančníků, průmyslníků a dalších veřejně činných lidí z Ameriky a Evropy, aby pracovali na sjednocení značného množství  politicko-sociologických směrů, které by zajistilo mír na světě. Trochu to zní, jako prohlášení účastnice volby královny krásy, ale tolik oficiální verze. Od zmíněného roku se Bilderbergové schází každoročně na různých místech světa a obsah jejich jednání, podléhá nejpřísnějším bezpečnostním opatřením a utajení. Tedy už žádné hlášky o světovém míru!

   Hráz mlčení se pokusil v roce 1975 prolomit novinář Gordon Tether, který ve o Bilderbercích zveřejnil zprávu ve Financial Times. Mimo jiné napsal,že "pokud skupina Bilderberg není spiknutím, pak jedná jako jeho věrná napodobenina" . Odpověď na sebe nenechala dlouho čekat. Vydavatel mu důrazně naznačil, aby v budoucnu již o Bilderbercích nic nepsal. Tether trval na svém právu na svobodu slova, načež byl po delším soudním sporu propuštěn a měl veliké štěstí, že nebyl i vypuštěn.

   Jenomže, jak se říká, čas oponou pohnul, a tak dnes už nějaké informace o těchto dobrodincích lidstva máme. Zásluhu na tom mají  neohrožení novináři, kteří se nenechali  odradit výstražným případem jejich kolegy Gordona Tethera.

   Bilderberská  skupina  je složena ze dvou okruhů: Vnitřní (důvěrný) okruh tvoří asi třicet osob, jejichž jména nejsou veřejnosti známa. Do vnějšího okruhu jsou pak kooptováni další členové, kteří jsou vybíráni podle svého vlivu v dané době, případně podle úlohy, která je jim do budoucna určena. Například Tony Blair (premiér Velké Británie v letech 1997-2007) se zúčastnil setkání Bilderbergů v roce 1993 v Aténách. Totéž se týká i jistého guvernéra státu Arkansas, který se v roce 1991 zúčastnil schůze v Baden Badenu. Jmenoval se Bill Clinton a kdysi byl prezidentem USA. Nyní se připravuje znovu na pobyt v Bílém domě, ovšem tentokrát už  v trochu jiné roli. Stručně řečeno, seznam jednorázově pozvaných účastníků Bilderberských schůzí, kteří následně zaujali významný politický post, je dlouhý jako ta příslovečná Lovosice.

   Mnoho jmen ze seznamu Bilderbergů se objevuje i u CFR (viz Spiknutí ředitelů zeměkoule 1) a také U Trilaterální komise (Spiknutí ředitelů zeměkoule 3). Vše je důmyslně propojeno. Trochu to zavání spikleneckou teorií, ale takový je život. Realita mnohdy předčí i ten nejzapeklitější román. A posměšná nálepka "spiklenecké teorie" spolehlivě plní své poslání.  Jedním z nejvytrvalejších novinářů (a čestných nástupců Gordona Tethera) byl James Tucker jr. ze Spotlightu. Stejně jako roky předtím, tak i v roce 1995 se vypravil do Švýcarska, aby z bezprostřední blízkosti sledoval atmosféru kolem průběhu konference Bilderbergů. Již druhý den se mu podařilo za značně konspirativních podmínek navázat kontakt se dvěma účastníky konference (inu, informátory lze zřejmě naverbovat i z řad hlav pomazaných), které ve svém článku označil krycími jmény. Prostě spiklenecká záležitost jako víno. Podle nformátorů účastníci konference hovořili velmi hněvivě o rostoucím nacionalismu, odporu k nadnárodním institucím a lpění na konceptu národní suverenity. Nějak se nám z toho ten světový mír vypařil. Zajímavé jsou bezpečnostní opatření, která tuto konferenci Bilderbergů provázely. Doslova o sebe zakopávali agenti státní policie, bezpečnostních služeb, švýcarská armáda, detektivové a soukromá ochranka vybavená útočnými psy. Jinak řečeno: Schůze Bilderbergů podlehála vyšší ochraně než jakákoliv schůze oficiálních představitelů států. Více než výmluvné!

   V roce 2010 se zájmy této obskurní skupiny opět posunuly o něco dál. Světový mír šel úplně stranou a Bilderbergové začali vidět ohrožení svých zájmů dokonce i v lidech, kteří jen vycházejí se svým příjmem.  "Pořád někde cestují a strkají nos kam nemají", vyjádřil se jeden z Bilderbergů o účastnících protestu proti jejich schůzi a se značnou dávkou cynismu dodal: "Musíme je (myšlena zvědavá protestující veřejnost) zaměstnat jinými problémy". Samozřejmě ekonomickými. V současnosti se Bilderbergové zaměřují na plán globální daně z CO2. Agenturou pro výběr této daně z CO2 by nebyl nikdo jiný, než "jejich" Světová banka. Kruh se uzavírá.

žádné komentáře | přidat komentář

Spiknutí ředitelů zeměkoule 1.

19. srpen 2016 | 10.05 | rubrika: Názory

Na současném řízeném chaosu se značnou měrou podílí tři zájmové skupiny, které přes rozdílné cíle, úzce spolupracují  a stávají se skutečnou celosvětovou vražednou aliancí. Jsou to 1.Rada pro zahraniční vztahy, 2. Bilderbergové, 3.Trilaterální komise.

1.Kdo si hraje tak i zlobí

Vznik rady pro zahraniční vztahy  (je zažitá zkratka CFR z angl. Council Foreign Reltions) spadá do roku 1916, kdy byla v New Yorku na podnět určitých vlivných kruhů zkoncipována plukovníkem E.Mandellem Housem její hlavní myšlenka. E.M.House (1858-1938) byl původně obchodník s bavlnou zastupující zájmy zájmy Rotschildů v Aglii, později se stal blízkým poradcem prezidenta Wilsona. Založení organizace CFR mělo přinést zásadní zlom do tehdejší zahraniční politiky USA. Spojené státy měly přejít od své dosavadní zásady "nevměšovat se do zahraničních událostí" ke zřízení světového společenství pod vedením USA. Zdá se, že v současnosti je tento cíl naplněn bezezbytku, i když Spojeným státům nyní šlape na paty Čína.

   House vytvořil mezinárodní vzájemně propojenou síť  bankéřů, neboť jak zní známé klišé-o peníze jde až v první řadě. Když bylo financování organizace zajištěno, přistoupil  House k dalším krokům. Přiměl prezidenta Wilsona aby v roce 1916 jmenoval zvláštní výbor, složený z řad nejvýznamnějších vědců, ekonomů, právníků, bankéřů, politologů a spisovatelů. Tento výbor se měl zabývat vypracováním mírových podmínek po skončení první světové války, dále pak definováním Charty vlády nového světového pořádku a vypracováním koncepce jedné světové vlády. Plán však tehdy narazil na nesouhlas většiny senátorů, kteří poukázali na ústavu USA.  Tento drobný zázrak ukazuje, že někdy i tzv. volení zástupci lidu rozhodují podle svého svědomí. (Dobrý  příklad pro současné evropské představitele). Zmíněný plán byl také odmítnut na Pařížské konferenci, která tehdy ještě probíhala v duchu tradiční evropské politiky. Plukovník House a jeho spojenci zažili svoji první, ale také poslední výraznou  porážku. V roce 1931 zakládají v New Yorku organizaci CFR, jež si stanovila za úkol působit k převýchově lidstva v duchu nového světového pořádku. Což byl elegantní eufemismus,  aby již napříště žádné jejich plány nehatila taková směšná věc, jakou je svědomí zástupců lidu. V tomto směru byla organizace více než úspěšná.

   Postupem dalších desetiletí vznikají její pobočky téměř na celém světě. V posledních dekádách podléhá CFR jmenování většiny úřadujících premiérů, pod její kontrolou se nachází každý kandidát na vysokou politickou funkci. V roce 1975 přirovnal profesor Medford Evans úlohu CFR k vlivu jaký měla komunistická strana Sovětského svazu do roku 1989 na své východní satelity. Píše: " S CFR se to má podobně jako s KSSS - také to není vláda, ale spíše jen hlavní agentura, která nařizuje vládám, co mají dělat  a jak mají jednat. To ovšem znamená, že voliči a jejich vůle jsou pouhou iluzí. Takto má CFR ve skutečnosti největší reálný vliv spolu s minimem odpovědnosti, která samozřejmě zůstává vládám."

Obdobně jako v současnosti Evropská komise, včetně Výboru moudrých. Tento název není vtip ani ironie, ale realita. Výbor moudrých byl založen evropským parlamentem 27.ledna 1999. Má pět členů a údajně má vyšetřovat nepořádky v Evropské komisi. Pokud doteď nebylo jasné odkud se vynořují skvělé nápady, jako třeba nákresy polních okurek, název výboru ledacos napovídá.

žádné komentáře | přidat komentář

O čem se nemluví

10. srpen 2016 | 17.16 | rubrika: Názory

Zaujala mě slova politologa Jaquese Rupnika. "Musíme běžencům jasně říct, kdo jsme my a za jakých podmínek tu mohou s námi zůstat. Pokud utíkáte před terorem Islámského státu nebo Asadovými milicemi, vítejte, ale dodržujte naše zákony a zvyky. V Evropě máme svobodu slova a karikatura kohokoliv u nás není zločin. Věříme na rovnoprávnost mužů a žen, a pokud si někdo z vás myslí, že ženy se musí zahalovat a chodit pět kroků za mužem, tak u nás to neplatí."
Podobný text by měl být přeložen do jazyků příchozích a jimi pak podepsán. Dále by měli vědět, že náboženství je v Evropě svobodnou volbou a lidé zde nechtějí kráčet zpět do doby temna. Příchozí fanatici musí pochopit, že jejich netolerantní náboženství plné nesmyslných předsudků nebude nikdy akceptováno,když ho budou propagovat zbabělými útoky na neozbrojené civilisty.Příchozí musí vědět, že v Evropě je nepřijatelné aby ženy byly napadány a obtěžovány kdekoliv, protože u nás to dělají jen šupáci nejhrubšího zrna, s kterými je pak zatočeno jako s odpadem. A pokud to žadatelům o pomoc nelíbí, musí zemi zaslíbenou hledat jinde. Multikultura nekultura, budeme se holt muset bez toho propagovaného vzájemného obohacení obejít.

žádné komentáře | přidat komentář

Hrad Veveří

5. srpen 2016 | 14.30 | rubrika: Záhady

V roce 1877 byla v časopise Posel moravský otištěna povídka o kostelíku Matky Boží, který se nachází nedaleko hradu Veveří u Brna a je úzce spojen s templářskou legendou. Jednalo se o dílo neznámého autora, který ale měl zřejmě pozoruhodné informace. Povídka mimo jiné vypráví  o dvanácti stříbrných sochách apoštolů uloupených v Polsku při válečném tažení knížete Břetislava. Tyto sochy měly být uloženy v Tišnovském klášteře. A zde do povídky vstupují templáři. Při jejich setkání s abatyší kláštera si zmíněná dáma pustila ústa  poněkud na volnoběh a prozradila, kde jsou sochy ukryty. Ovšem ani templářům nebylo nic lidského cizí. Sochy v srpnu roku 1306 z kláštera ukradli a ukryli v tajném sklepení na Veveří.

O chodbách pod hradem Veveří a jejich propojení s kaplí Matky Boží již padlo mnoho hypotéz. Na jednu chodbu se narazilo při stavbě čističky odpadních vod v roce 1984 a další se objevila při výkopu kanalizace. 

Krátce po válce navštívil kapli Matky Boží blíže neurčený francouzský diplomat. Kapli si podrobně prohlédl, aniž  komukoliv důvod svého zájmu  vysvětlil. Zde by se snad mohla najít určitá souvislost s údajným nálezem kustoda  Rogera Lhomoye na hradě Gisors.

Záhada z Francie
Mezi Paříží a Rounem leží hrad Gisors. Těsně před koncem druhé světové války hradní kustod Roger Lhomoy zkoumal záhadnou studniční šachtu, ústící uprostřed hradu. Po několika měsících dřiny se prokopal až na dno, ke vchodu do boční chodby. To, co uviděl,  mu vyrazilo dech. Podél stěn stálo třináct soch v životní velikosti - Ježíš a dvanáct apoštolů. Na zemi leželo devatenáct kamenných sarkofágů, uprostřed kaple bylo srovnáno ve třech řadách třicet rakví ze vzácného kovu. Pocítil nevýslovný strach a vrátil se zpět. V únoru 1964 byla celá oblast kolem hradu Gisors prohlášena za uzavřené a nepřístupné vojenské území a byly zahájeny vykopávky.
Nabízí se následující otázky: Proč prováděla archeologické vykopávky francouzská armáda? Proč nikdy nebyly zveřejněny výsledky tohoto výzkumu?

V osmdesátých letech vyšla kniha Poklad Cagoulardů od jistého Vladimíra Fialy. Jak vyplývá z obsahu knihy, byl  autor s výzkumem hradu Veveří dobře obeznámen. Kniha vypráví o tom, jak se o Veveří začala v šedesátých letech zajímat francouzská okultní organizace. Po roce 1989 vyšlo najevo, že autor knihy byl důstojníkem Státní bezpečnosti. Otázkou zůstává, proč tato kniha byla vůbec  publikována, jakou v celém příběhu (informací a dezinformací) hraje roli, případně komu byla určena atd.

Mezi další zajímavosti oblasti hradu Veveří patří nález mramorové desky se záhadným  zaměřovacím zařízením. V sedmdesátých letech proběhlo v místech nálezu desky geofyzikální měření a zkušební vrty potvrdily existenci podzemního prostoru a tyto výsledky byly publikovány v odborném tisku.

Vypráví se, že ti, kteří se v druhé polovině 20 století pátráním po zdejším podzemí nejvíce zabývali, dostali  anonymní, ale důrazné varování aby své činnosti zanechali.

Od té doby výzkumy podzemí v oblasti hradu Veveří nepokračovaly. Zdá se, že kromě soukromých osob také oficiální místa nebrala varování na lehkou váhu.

Kromě toho - veškeré písemné důkazy, včetně plánku zmíněné mramorové  desky zmizely neznámo kam. Stejný osud potkal i vlastní mramorovou desku.

Špatný název

4. červenec 2016 | 16.49 | rubrika: Povídky

Na blog jsem zařadil krátké video-Co si myslí náš pes. Jenomže pro svůj blog jsem v minulosti zvolil špatný název-Nekorektní úvahy. Tak nějak jsem vycházel z postojů naší generace - co bylo zakázané, to bylo vyhledávané. Dnešní doba je jiná. Když nám nyní přikázali, že správné je být politicky korektní, tak všechno co je nekorektní automaticky odmítáme. Jsme poslušní. Proto jsem blog přejmenoval. Vidíme svět jen z toho jednoho slunečného úhlu, cokoliv se nachází v temnotách odmítáme. Je stanovena jedna správná linie a té se budeme držet. A to se týká všeho kolem nás. Uprchlíci-je to jasné. Musíme je vítat s otevřenou náručí, sluníčka se o to bezpečně postarají. Temnou stránku problému nejsou ochotna vidět. Nevysvětlitelné jevy? Pan Grygar říká v novinách, že jsou to nesmysly, založil jakousi společnost skeptiků, tak vyhoďme všechny ty fantasty z kola ven. Prezident Zeman? Média svorně tvrdí, že je to zločinec, tak proč si lámat hlavu s fakty a třeba otázkou "proč médiím hlavního proudu způsobuje Zeman takový bolehlav".  Není všechno jinak? Multikultura! Skvělá myšlenka, ohromně se všude osvědčila. A tak bych mohl pokračovat pořád dál. Skvělá doba. Ale abych zase nebyl tak rozesmátý jako lečo. (Není to nejlepší přirovnání, ale pan Horníček zase používal - je to hloupé jako osm kilo podmáslí). Tož  tedy na konec: Skvělá doba, ve které lež běží světem, zatímco pravda si ještě šněruje boty.

Co si myslí náš pes

4. červenec 2016 | 15.43 | rubrika: Povídky

žádné komentáře | přidat komentář

Veselá současnost

23. červen 2016 | 23.41 | rubrika: Povídky

Každý den po probuzení jsem rád, že žiji v tak skvělé době. Stálo to sice mnoho odříkání, ale ten výsledek! Kdysi po listopadu 89 byla založena Společnost za veselejší současnost. Škoda, že ji nepojmenovali za veselejší budoucnost, protože pak bychom mohli radostně zvolat, že ta budoucnost už je tady. Ta veselá, samozřejmě. Tak třeba: Ministryně Marksová prosazuje protistresové komůrky ve všech firmách. Zatím nic nenaznačila ohledně vybavenosti těchto komůrek. Každý si takovou cimru představuje jinak. Ani to snad nebudu rozebírat. Jen trochu. Ušlechtilí jedinci z řad našich výrobců názorů by tam jistě měli křeslo, stolek a knihu nějákého složitého literáta. Pak papír a tužku aby nám mohli sepisovat své návody co si nemyslet a jak žít. Bez nich bychom byli naprosto v prdeli. Přemýšlím co bych tam měl já. A tady bude asi dobré trochu přibrzdit. Vraťme se raději k naší veselé současnosti. Další ministryně-Karla Šlechtová-si nechala kancelář dovybavit rakvemi. Prý chce lépe poznat problematiku pohřebnictví. Už jsem viděl převrácený cirkusový stan, hrocha s cilindrem, ale ministerský kancl obložený rakvemi je Cimrman v praxi. Když se skupina divných umělců,nazývajících se Ztohoven, vypravila na střechu Pražského hradu aby zde sundala prezidentskou vlajku a nahradila ji obrovskými trenkami, byl také švandy kopec. Umělci sice způsobili svým pohybem po střeše škodu za téměř sto tisíc Kč, ale mediální odsouzení se nekonalo. Naopak, prý to byl skvělý vtip, hoden naší veselé doby. Kdyby ovšem na hradě seděl (nedejbože) nějaký ten kníže, výrobci veřejného mínění by svůj smysl pro skvělý vtip jistě přehodnotili. Zazněla by velká slova o znesvěcení a tak podobně. To mě vede k tečce za dnešní drobnou úvahou: Ty trenky prý patřili jakémusi nejmenovanému knížeti...

žádné komentáře | přidat komentář

Tři krátká zastavení u Velkého bratra

22. červen 2016 | 22.15 | rubrika: Povídky

Třetí: Tušení souvislostí

Na počátku stálo málo publikované prohlášení Saddáma Husajna v roce 2000 o úmyslu prodávat ropu za euro, místo za dolar. Husajn to neměl ze své hlavy. Plán vznikl koncem devadesátých let v evropských bankách, kdy se EU snažila sesadit USA z pozice světové měnové autority. Saddámovo prohlášení vnímaly Spojené státy jako nebezpečný precedent. Vcelku oprávněně. Také Irán začal postupně převádět své měnové rezervy na euro. Připojily se národní banky Ruska, Číny, Taiwanu a Kanady. Ani Sýrie se netajila úmyslem začít prodávat ropu za euro, protože většinu svého dovozu platila v této měně. Amerika začala ztrácet půdu pod nohama, zatímco Evropa ji získávala.

Pak přišlo 11.září 2001. Teroristický útok na Světové obchodní centrum a Pentagon byl příčinou vyhlášení několika zákonných opatření, které by za normálních okolností nikdy neprošly.  Nebudu řešit kdo za útokem stál, důkazy hovoří vcelku jasnou řečí.

V březnu 2003 Spojené státy zahajují útok na Irák pod záminkou nebezpečí atomových a bakteriologických zbraní, které  měl  Irák vyvíjet. Jak se to mělo s těmito zbraněmi je už všeobecně známo. Světový šerif žádné uvedené zbraně  nenašel a tak vyhlásil, že v oblasti  šíří demokracii.  Ve skutečnosti rozvrátil celý Střední východ.  Irán je prozatím příliš velké sousto, ale na neposlušnou Sýrii už došlo.

Miliony lidí opouštějí oblast a míří do Evropy. Nyní už naopak ztrácí půdu pod nohama Evropa. Amerika tak zvrátila ekonomickou válku s EU jednoznačně ve svůj prospěch.

žádné komentáře | přidat komentář

Tři krátká zastavení u Velkého bratra

17. červen 2016 | 13.53 | rubrika: Povídky

Druhé: Lyncolnův mýtus

Známý autor Steve Berry ve své poslední knize Lyncolnův mýtus nabízí čtenářům nejen napínavý příběh, ale i výstižné  postřehy ze současné politické scény : "Jakmile totiž shromáždíte větší množství lidí, abyste využili jejich sdílené moudrosti, nevyhnutelně spolu s nimi shromáždíte rovněž jejich předsudky, jejich vášně, jejich mylné názory a jejich sobecké náhledy."   S tímto máme také u nás bohaté zkušenosti. Kdykoliv se snažíme něco sjednotit pro jediný významný cíl, dosáhneme dříve nebo později pravého opaku.

Berryho  román je založen na historických faktech. Mimo jiné například vyvrací všeobecně zažitý mýtus o občanské válce. Lincoln roku 1862 přiznal:" Mým úkolem je zachránit Unii.(...) Kdybych mohl zachránit Unii, aniž bych osvobodil jediného otroka, udělal bych to..." Ale dnešní žáci se učí o slavném Lincolnově Prohlášení o osvobození otroků.  V době  vydání  Lincolnova  Prohlášení  bylo otroctví respektováno a tolerováno ústavou, proto  nemělo  zákonnou platnost.  V ústavě našich nynějších obhájců lidských práv druhý oddíl čtvrtého článku  požadoval  aby uprchlí otroci ve svobodných státech byli vráceni svým pánům. Lyncolnovo  Prohlášení  pak  značně připomíná  prázdné  politické proklamace našich současných (dočasných) vládců.

V knize  vystupuje jistý senátor, postava sice záporná, ale mysli jasné. Autor  senátorův myšlenkový pochod ukazuje takto: "Strávil třiatřicet let prací v senátu. Bohužel se tam nikdy nic pořádného neudělalo krom věcí, které se hodily buď  hrstce vyvolených, nebo vládě jako celku, případně oběma zároveň. Nic rozumného nikdy neprošlo jen z toho důvodu, že by to prospělo zemi, státům nebo lidu. Po těch většina zákonodárců ani nevzdechla."

S vyjímkou krátkého času před volbami, dovolil bych si dodat, kdy zákonodárci projevují o lid zájem až nezdravý. Zdá se, že všichni zákonodárci celého světa jsou duchovně propojeni. Svojí nenažraností. Samozřejmě čest světlým vyjímkám.

žádné komentáře | přidat komentář