Tajemství obrazů (2)

31. říjen 2016 | 08.35 | rubrika: Záhady

 Nicolas Poussin: Pastýři z Arkádie.Nicolas Poussin-Pastýři z Akád

K tomuto obrazu je potřeba začít trochu zeširoka. Ale trpělivost,  jde o záhadu vyjímečnou.  V roce 1885 přišel do Rennes-le Chateau, malé vesničky ve francouzském kraji Razés, farář Berenge Sauniere. Místní kostel  našel v naprosto žalostném stavu.  Zoufalá byla také knězova finanční situace, jehož soukromý rozpočet nedosahoval ani 100 franků. Přesto se roku 1891 rozhodl začít s opravami kostela. V průběhu prací odstranil se dvěma dělníky z oltáře kámen, který ležel na dvou sloupech. Ukázalo se, že jsou duté. Uvnitř nalezl čtyři pergameny.  Zde se informace dost rozchází. Zdá se však, že jejich obsah byl natolik výbušný, že by mohl změnit naše dějiny. Krátce poté Sauniere odjíždí do pařížského Louvru, kde zakoupil ze svého skromného rozpočtu, mimo jiné, reprodukci obrazu Nicolase Poussina "Pastýři z Arkádie".  Malíř zobrazil ve svém díle pastýřskou krajinu s vrcholky hor v pozadí  a s několika postavami  zkoumajících hrobku na níž je věta "Et in Akadia ego" (A v Arkádii já). Pastýře pozoruje slavnostně oblečená žena. Sauniere  zjistil, že podivné místo se nachází jen několik kilometrů od Rennes. Souvislost mezi pergameny a obrazem nebyla nikdy uspokojivě vysvětlena. Znal ji jen zvídavý kněz. Jedno je jisté: od této chvíle začaly události nabírat absurdní obrátky. Sauniere měl najednou k dispozici neomezené finanční prostředky. Nechal opravit kostel  a postaral se o poněkud netradiční výzdobu  plnou esoterických symbolů a okultních znamení. Návštěvníky jeho kostela vítala socha démona Asmodeuse  a nápis "Toto místo je strašné".  Podobná symbolika nemá v katolickém kostele v Evropě, až na jednu vyjímku, obdoby. Malby zdeformovaných těl, podivných mutantů a záhadných znaků se nachází v kostele sv. Jana Křtitele v Jindřichově Hradci. Kněz v následujících letech rozhazoval peníze doslova plnými hrstmi. Na farním pozemku nechal postavit dvoupatrovou vilu a věž nazvanou Magdala. Zřídil zde také zoologickou zahradu a nechal opravit obecní cesty. Pořádal bohaté hostiny, na které přicházeli velmi zajímaví lidé z celé Evropy: okultisté, hermetici a také arcivévoda Habsburský. Církvi došla trpělivost a Sauniera zbavila místa. Ale vzápětí Vatikán své rozhodnutí  "přehodnocuje" a kněz se oficiálně vrací zpět do úřadu, který ovšem předtím odmítl opustit. Taková neposlušnost by neprošla žádnému katolickému knězi.  Dodnes nebylo objasněno jaké informace Sauniere za pomoci reprodukce obrazu Nicolase Poussina  objevil a odkud pocházely jeho neomezené finanční prostředky. Znal snad tajemství, které by mohlo ohrozit samotné pilíře celé západní společnosti? Zajímavý je také závěr tohoto příběhu. Kněz, který Sauniera zaopatřoval na smrtelné posteli, poté co vyslechl zpověď, mu odmítl dát poslední pomazání. Místnost opouštěl se slovy, že "slyšel strašné věci". Zpovědní tajemství  zabránilo aby záhada byla alespoň částečně objasněna. Sunierovo mrtvé tělo bylo vystaveno ve věži Magdale, oblečené do okázalé sutany zdobené třapci šarlatové barvy.  Mnozí z těch, kteří se s ním přišli rozloučit z daleka, si utrhli a odnesli třapec, což byl jakýsi rituál, který se nikomu nepodařilo vysvětlit.

A tak tajemství obrazu Nicolase Poussina a následných objevů podivného kněze zůstává zahaleno temnotou. Temnotou, která budí úžas i strach.

žádné komentáře | přidat komentář

Tajemství obrazů (1)

27. říjen 2016 | 10.30 | rubrika: Záhady

 Leonardo da Vinci: Poslední večeře

V roce 1495 pověřil milánský šlechtic Lodovico, zvaný il Moro, mistra Leonarda vytvořením fresky Poslední večeře. Jednu z hádanek této fresky již naznačil Dan Brown v románu Šifra mistra Leonarda. Na obraze sedí vedle Ježíše osoba s výrazně dívčími rysy. Údajně to má být nejmladší z Ježíšových učedníků Jan, ale Dan Brown vychází z krásné spiklenecké teorie, že se jedná o Máří Magdalenu. Ale tímto se zabývat nebudu, Dan Brown napsal skvělý napínavý román (nic víc, nic míň), který zcela zbytečně pobouřil křesťanskou obec.

   Nás bude zajímat jiná "maličkost" na fresce. Výjev zachycuje učedníky ve chvíli, kdy jim Ježíš sdělí, že jeden z nich ho zradí. Petr se naklání k Janovi a levou ruku má položenou na jeho rameni. Pravá ruka pak jakoby zachycovala jinou sevřenou pěst s nožem (vyznačeno mojí doplněnou šipkou-je lepší si vyhledat velkou reprodukci, kde je to zřetelnější). Problém spočívá v tom, že tato ruka s nožem nemůže patřit žádné z vyobrazených postav. Janova ruka to být nemůže, protože by byla proporčně příliš dlouhá a tohoto nedopatření by se mistr Leonardo, který vytvořil mnoho anatomických studií, určitě nedopustil.  Jakou informaci asi malíř zašifroval do fresky? O Leonardovi da Vinci víme, že jeho vědomosti byly značně tajemné a rozsáhlé jako nikoho druhého. Proto jsou mnohé z jeho děl zatížena symbolikou tak rozsáhlou, že je možné tvrdit, že mistr Leonardo byl nositelem informací, dosažitelných v jeho době jen málokterým. V jeho obrazech nic není umístěno náhodně, všechno má svůj smysl a význam. Záhadná ruka s nožem tedy zůstává hádankou.Poslední večeře

žádné komentáře | přidat komentář

Nejsem paranoidní!

24. říjen 2016 | 12.58 | rubrika: Povídky

"Ty seš fakt paranoidní," řekla mi dnes ráno moje žena, když jsem si odkládal svoji noční přilbu z alobalu. Vidí to moc zaujatě. No řekněte sami. Vždyť jsou to jen nepatrná bezpečnostní opatření. Tak třeba: nikdy nejezdím výtahem, chodím pěšky. Přesněji řečeno, skoro nikdy nejezdím  výtahem, pěšky chodím jen dolů. Bydlím přece jen v šestém patře.  Když použiji MHD, za jízdy změním jen čtyřikrát sedadlo. Samozřejmě když je narváno sedadla neměním. Ale zase si musím nasadit svoji alobalovou přilbu. Když jedu z domu do práce autem, kam to mám asi tak 5 kilometrů, často měním trasu. Jednou jsem tam jel hodinu a půl. Ale to ještě přece neznamená, že bych byl  paranoidní!

Dnes ráno jsem potkal ředitele naší firmy. Konečně. Vyhlížím ho už několik dní. Musel jsem mu to říct, když to neviděl sám. Jeho sekretářka je totiž agentkou Mossadu. Uklizečka z KGB.

Pak jsem se obalil starými novinami a šel pracovat. O přestávce jsem si pustil rádio. Hlasatelka zrovna mluvila o dalším rozhodnutí Evropské unie. Pokud má být v zemích EU vysílán kreslený ruský seriál o vlku a zajíci, musí být vlku zaretušována jeho věčná cigareta.  Měla by prý špatný vliv na celou evropskou populaci. Pak říkali, že nějaký salámista (snad jsem rozuměl dobře) podřezal ve Francii v kostele kněze.  Říkali že to nevadí, že ty salámisty nemáme provokovat. To je teda doba. Podřezaný kněz nevadí, vlkovo cigáro ano. Ale co to? Zdá se jako bych v dálce slyšel sirénu. Otevírám okno. Sanitka zastavuje u vchodových dveří a vybíhají z ní dva chlápci v bílých pláštích. Je mi jasné kam jdou. Utíkám zadním východem ven a snažím se zmizet davu. Protože jsem obalen novinami a na hlavu jsem si nasadil pohotovostní litinovou rádiovku, jde to dost těžko. Najednou ztrácím vědomí...

"No tak, člověče, už se proberte," říká mi jakýsi sympatický chlapík. A přistupuje k němu druhý. Už je poznávám. Je to bývalý prezident JFK a vedle stojí jeho brácha Robert. Zaostřuji zrak. Ano, a tam u stolku spolu hrají karty Saša Dubček a Jan Pavel I. O kus dál Lady Diana hází šipky do fotografie Alžběty . Konečně jsem doma! Mezi svými.

Konec světa

19. říjen 2016 | 18.09 | rubrika: Názory

Higgsův boson nebo také tzv.božská částice je podle vědců původcem všeho. Ve své podstatě jde o stavební prvek vesmíru, který je odpovědný za hmotnost všech částic. Britský profesor a fyzik Stephen Hawkins ve své nové knize Starmus varuje před zkoumáním Higgsova bosonu , který probíhá v urychlovači částic ve švýcarském CERNu. Podle profesora Hawkinse může způsobit kolaps času a prostoru a vyvolat rozpad světa jak ho známe.

No vida, a nebudeme k tomu ani potřebovat všechny ty politiky, kteří projevy o humanitě maskují bezpáteřnost.  

žádné komentáře | přidat komentář

Tak nám zabili sedm statečných

12. říjen 2016 | 08.06 | rubrika: Povídky

  

Nedávno jsem sledoval na síti diskuzi ohledně nového  zpracování  Sedmi statečných. Jeden z diskutujících byl toho názoru, že z nového zpracování zmizely všechny myšlenky  filmu  z roku 1960, kdežto jeho oponent dost nevybíravými slovy (jak je na internetu při těchto diskuzích zvykem) namítal, že tam žádné nenašel. Zřejmě stoupenec jen nekonečného střílení . Jeho chyba. A přitom těch hlášek a úvah k zamyšlení  i k pousmání  ve filmu z roku 1960 najdeme hodně.

Připomeňme si některé z nich:

Když se Chris (Yul Brynner) a Vin pokouší najmout Bernarda (Charles Bronson), ten jim vypočítává za kolik tisíc dolarů vyčistil to či ono území od zloduchů. Když se zeptá kolik nabízí oni, dostane odpověď, že dvacet dolarů, přičemž oba pistolníci už odchází. "Dvacet dolarů?", zamyslí se Bernardo, "zrovna teď je to hodně peněz." Prostě okamžik, který divákovi ledacos připomene z jeho vlastních životních událostí. Hlášky pistolníka Vina (Steve Mc Queen)se pak staly hojně citovanými. Stařešina vesnice naznačuje, že sedm proti čtyřiceti nejsou zrovna nejlepší vyhlídky. Načež Vin prohlásí: "Je to jako s tím chlápkem co padal z desátého patra. V každým patře slyšeli-zatím je to ještě dobrý, zatím je to ještě dobrý... Později nastává zvrat v ději a sedm statečných musí odevzdat zbraně Calverovi (Eli Wallach). Calvera se zvědavě ptá  Chrise: "Proč chlap jako ty, vzal tuhle práci? Proč??" Odpoví za něj Vin:  "Taky jsem se tak ptal jednoho chlapíka v El Pasu, kterej  se svlíkl a nahej skočil mezi kaktusy. Proč. Asi se mu zdálo, že je to dobrej nápad." Tento sarkasmus ve chvíli kdy se jeví vše ztraceno je nejen nezapomenutelným okamžikem filmu, ale i tak trochu školou pro život.

Pak sedm odzbrojených pistolníků dopraví bandité na hranici. Tady jim hodí na zem zbraně a odjíždí. Nastává debata zda se vrátit do vesnice nebo odjet pryč a na všechno zapomenout.  Diskuzi rázně ukončí  Kudla (James Coburn) když ze země zvedne svoji pušku a prohlásí: "Nikdo mi nesmí hodit zbraň a říct utíkej. Nikdo."  A tak by to mělo být.  Nejen na divokém západě. Což se především týká naší současné reality.

Uvedl jsem jen některé z myšlenek filmu, je jich tam mnohem víc. V jedné scéně Vin říká, že přemýšlel o tom zůstat ve vesnici, protože tady o něm ví jen to dobré. Z dalšího vyplývá, že šestice pistolníků, kromě nejmladšího Chica (Horst Buchholz), nejsou žádní andělé, ale v podstatě nájemní zabijáci, kteří se ovšem zrovna v této záležitosti postavili na správnou stranu. A nejstatečnější z nich je nečekaně "vyhořelý" lovec odměn (Robert Vaughn), který se nechal najmout jen proto aby se ukryl před bývalými klienty. Ve střetnutích s Calverovými muži se jen zbaběle schovává  a do bojů nezapojuje. Nakonec překoná svůj strach v působivém závěrečném souboji "na férovku". Za zmínku stojí i postava pistolníka (Brad Dexter), který se vlastně dal najmout jen pro bláhovou vidinu ukrytého zlata. "Přijdu do pekla," konstatuje, když umírá v boji. "Ty tam nepatříš," říká zamyšleně Chris. Něco v tom smyslu-byls sice mizera, ale nakonec jsi položil život za správnou věc. I když tak trochu omylem. Ale tak už to v životě chodí.

Sedm statečných z roku 1960 je remake japonského filmu Sedm samurajů od režiséra  Akiro Kurosawy. Americký režisér John Sturges požádal  Kurosavu o svolení aby mohl natočit volnou verzi jeho filmu v amerických realiích, a svolení dostal. Dnes už by si žádostmi o svolení asi nikdo příliš hlavu nelámal. To jen tak mimochodem.  Když Sturges pozval svého japonského kolegu na premiéru Sedmi statečných (The Magnificent Seven-doslova-Báječných sedm, ale tento titul zní v češtině trochu divně a tak byl zvolen skvělý volný překlad), dostalo se Sturgesovi velké pocty. "Natočil jste lepší film než já," řekl Akiro Kurosawa. Hudba k filmu (Elmer Bernstein) se pak stala tou nejlepší filmovou hudbou v dějinách kinematografie, ale to je jen můj osobní názor. Většinou slávu za dobrý film sklízí režisér a herci. V tomto případě nesmíme zapomenout na muže, který příběh napsal. Byl jim scénárista William Roberts.

Oproti tomu verze z roku 2016 ponechala všechny filosofické úvahy stranou a zaměřila se především na střílení. Remake jakéhokoliv filmu by mělo přinést něco nového. Tady bylo spíše ubráno. Chyběly  vyhraněné charakteristiky postav, jejich motivace, pocity atd. Tedy vše co divákovi umožní aby děj prožíval společně s hrdiny, aby ho mrzelo když některý z nich zemře apod. Také politická korektnost dostala přednost před logikou děje a byla dotažena do konce.

Ale abych nebyl tak zcela negativní. Kdyby název filmu nepřipomínal onu klasiku, mohlo by jít o docela dobrý western,  který zaujme dobře udělanými přestřelkami. 23215

žádné komentáře | přidat komentář

Na samém kraji útesu

10. říjen 2016 | 09.45 | rubrika: Názory

Charley Reese v Conservative Chronicle už před dvaceti lety upozorňoval na zcela mylný názor,  že nezáleží na počtu obyvatel a proto přistěhovalectví může být neomezené. Více lidí znehodnotí životní prostředí a zhorší hospodářství. Se značným předstihem autor předvídá současnou situaci. Jako by před sebou měl věšteckou skleněnou kouli. "Druhý nesprávný názor je, že směsice kultur je dobrá věc. Ne, není. Je semeništěm věčných konfliktů. Neexistuje žádná země na světě s různorodým obyvatelstvem, která je politicky ustálená, demokratická a prosperující."

Lidé nejsou všichni stejní. Nejde o nadřazenost či podřazenost, ale o lidskou podstatu. Lidé jsou kmenoví, třídní, rodoví a vždy budou mezi sebou soupeřit.

Biolog Garrett Hardin: "Politizováním universalismu západními elitami a jejich sociálními institucemi dalo z Evropy pocházejícím lidem iluzi, že je nemorální přežít jako  odlišné skupiny. Následkem toho nevidí žádný důvod k odporu přívalu třetího světa zaplavujícího Evropu.

Evropští politici musí vidět jakou zkázu připravují pro Evropu. Otázka je, jestli jejich rozhodnutí v tomto směru jsou ještě projevem svobodné vůle nebo projevem jiným. Není přece možné, aby neviděli co se děje v zemích, které v současnosti podaly přistěhovalcům pomocnou ruku. Zcela v duchu, že žádný dobrý skutek nesmí uniknout trestu. Kriminalita stoupla "zásluhou" přistěhovalců až o sedmset procent (údaj ze Švédska týkající se znásilnění). Místo rázné odpovědi bylo zakázáno tyto údaje zveřejňovat a z obětí se uměle vyrobili viníci.  

Výzva pro evropské politiky: Což takhle jednou být vyjímečně politicky korektní  k občanům svých zemí?!

 A jen na okraj (toho útesu): Krajské volby v České republice vyhrálo hnutí, jehož majitel si za státní peníze koupil hlasy voličů v důchodovém věku.

žádné komentáře | přidat komentář

Smrt Alexandra Dubčeka s otazníkem

6. říjen 2016 | 20.30 | rubrika: Názory

Před čtrnácti lety 7.listopadu 1992 zemřel  na následky autonehody známý politik Alexandr  Dubček

V roce 1968 mě bylo 10 roků. Přihlásil jsem se do obnoveného skauta-junáka, abych o rok později předčasně složil skautský slib (věková hranice pro složení slibu byla 12 let), protože jedna krátká epocha se chýlila ke svému konci. Ten samý rok jsem dostal aršík známek se čtyřmi politiky- Svobodou,  Dubčekem, Smrkovským  a  Černíkem. Nad spojenými známkami byl nápis "Věrni zůstaneme". Nechci to komentovat. Jak známo, cesta do pekel  bývá dlážděna  těmi nejlepšími úmysly. V roce 1970 lidskou tvář socialismu nahradila tvář normalizační a z Alexandra Dubčeka se pomalu stávala  postava, která jakoby snad ani nikdy neexistovala. Na krátký čas se vrátil do politiky po roce 1989. 

Podivná hra čísel

Alexandr Dubček se narodil v roce 1921. V tomto roce byla založena Komunistická strana Československa, která se stala jeho osudem.  Zemřel 7.listopadu, tedy ve výroční den  Říjnové revoluce, která odstartovala komunistickou éru v zemi, jež v roce 1968 zadusila Dubčekovy reformy. Když vcházel jeden listopadový pátek roku 1989 na melantrišský balkon, aby se po dvacetiletém mlčení opět objevil na veřejnosti, bylo mu 68 let. Věk připomínal jeho osudný politický rok.

1.září 1992

Od sedmé hodiny ranní čeká před bratislavskou vilou Alexandra Dubčeka tmavomodré BMW. Ve voze sedí sedmatřicetiletý Ján Reznik, zkušený policista, který za patnáct let své služby u ministerstva vnitra najezdil přibližně milion kilometrů bez nehody. Je trochu nervózní, v deset hodin má být v Praze, kde začíná zasedání předsednictva Federálního shromáždění a Dubček stále nikde. Navíc začíná jemně mrholit.  Dubček konečně v půl osmé přichází a usedá vedle svého řidiče. Na dálnici Brno-Praha  Reznik zrychluje na 140 kilometrů v hodině. Podle Věstníku MV nemusí totiž ve vyjímečných případech dodržovat předepsanou rychlost  a  protože současně vykonává funkci osobní ochranky, nemá zapnutý bezpečnostní pás. Ten nemá ani Dubček.  Reznik si mimoděk vzpomene, že nikdo z politiků, které vozil, si ho nikdy nezapínal. Čert ví proč. U Devíti křížů najednou Dubček-se slovy, že se musí podívat na něco do papírů-přelézá za jízdy na zadní sedadlo, kde má svoji aktovku. Mrholení přerůstá v hustý déšť.

88.kilometr

V roce 1992 bylo toto místo na dálnici mezi Brnem a Prahou jediné na dvoustech kilometrech bez svodidel a bez protisvahu. Nikde jinde než na těchto sedmi metrech se auto po smyku nemohlo dostat z dálnice...

Nehoda

Na 89.kilometru předjíždí Dubčekův řidič červenou Škodu 105. Před sebou vidí velkou lesklou kaluž vodu, dává nohu z plynu a začíná brzdit motorem. Cítí jak voda naráží do karoserie a má pocit, že s vozidlem se děje něco nepředvídatelného-pneumatiky jakoby sklouzávaly "někam jinam". Vůz je neovladatelný. Reznik se snaží vyšlápnout spojku, aby mohl použít brzdy. BMW se točí kolem své osy, pak letí z dálnice ven.

Co  předcházelo

O pár let později se pustili dva novináři do vlastního vyšetřování nehody. Netřeba snad ani dodávat, že systém se s nimi příliš nemazlil a svoji profesi museli opustit. Nešlo samozřejmě jen o případ Dubčeka, věnovali se příliš mnoha zakázaným tématům. Nepřejí si být jmenováni. Informace mám přímo od nich, tedy z první ruky. Cituji výsledky jejich pátrání o okolnostech, kterými vše začalo: "Zjistili jsme další informace, doplňující vnější okolnosti atentátu na Alexandra Dubčeka. Bezprostředně před Dubčekovým odjezdem dostal vedoucí garáží telefonický příkaz, aby pro jeho cestu nebyl použit opancéřovaný vůz, ale právě BMW. Pozoruhodný na celé záležitosti je fakt, že k příkazu ke změně vozidla bylo použito zakódovaného telefonu, k němuž má přístup pouze jediný člověk. Ten však v onen inkriminovaný okamžik prokazatelně nebyl přítomen ve služebně, kde se zmíněný telefon nachází."

Svědkové nehody

Prvním svědkem, který dorazil na místo nehody, byl právě onen řidič červené Škodovky, kterou BMW předjelo. Není tedy pravdou, jak se všeobecně uvádělo, že havarované BMW zůstávalo delší dobu bez povšimnutí, skryté za keři.  Jméno svědka není podstatné, říkejme mu třeba pan Horák. Po nehodě seběhl dolů ze svahu a později vypověděl, že na místě nehody se kromě obou zraněných mužů nenacházel nikdo jiný. Tento bod výpovědi je poměrně důležitý, jak vyplyne z následujících řádek ohledně polohy těl  Dubčeka a Reznika.  Pan Horák pak párkrát vyběhl na dálnici a zastavil několik aut, aby požádal jejich řidiče o rychlé předání zprávy policii a záchrance. Reznik později vypověděl, že se mu zdálo, že služební vysílačka funguje, ale na druhé straně se nikdo neozýval. Policie, záchranka a hasiči dorazili na místo nehody asi po dvaceti minutách.  A nyní přichází zajímavý moment. Těsně před jejich příjezdem se na místě nehody objevují pracovníci  ministerstva vnitra, které nikdo nevolal.

Pro lékaře záchranné služby z Humpolce bylo záhadou, jak se řidič a Dubček dostali ven z auta. Dubček ležel asi patnáct až dvacet metrů před automobilem a řidič u jeho nohou. Přední sklo bylo sice popraskané, ale celé, a vůz stál přibližně ve směru jízdy. Jednou z možností by bylo, že se dveře během havárie otevřely. To však zásadně popřel Harald Schlegel, expert od BMW. Podle jeho slov jsou dveře zkonstruované tak, aby to prakticky nebylo možné, pokud by Dubček nevyvinul tlak větší než sto kilogramů. V druhém případě by musel Reznik pomáhat Dubčekovi z auta. Při pozdějším soudním přelíčení na dotaz předsedy senátu, zda vytahoval Dubčeka z auta, dal Reznik opakovaně zápornou odpověď. Za zmínku také stojí, že soud odmítl přizvat k analýze automobilu firmu BMW, která o to sama požádala.

Další otazníky

Podle sdělení jistého tajemného informátora, jenž se obrátil na tisk, měl být nad zadním pravým oknem v karosérii ostrý zásek, který někdo musel udělat velmi ostrým předmětem. Z jakého důvodu by to někdo dělal ale už informátor nesdělil... Na uveřejněných fotografiích havarovaného BMW bylo vidět vysypané zadní sklo. Tímto zdánlivě odpadá otázka ohledně toho, kudy se řidič a Dubček dostali ven z vozu. Odpadá, ale jen zdánlivě. Charakter  Dubčekových  zranění vylučoval, aby toho byl schopen a řidič u soudu přece tvrdil, že mu ven nepomáhal. Něco tady nehraje. Pokud by oba muži vypadli během havárie, pak by asi neleželi před autem ve směru jízdy. My ale přece máme svědka, který byl na místě nehody bezprostředně poté, co k ní došlo. Jak řekl, nic podezřelého neviděl. Je tu ovšem jeden problém. I kdyby něco viděl, svědkové politických atentátů většinou vypovídají podle poněkud odlišných pravidel nebo mizí. Historie politických atentátů je v tomto ohledu velice přesvědčivá. Ovšem údajně existuje nesestříhaný videozáznam, který policie pořídila po svém příjezdu, a tady je zadní sklo vcelku. Není vysypané. Tím bychom se opět ocitli na začátku. Kudy se dostali oba muži ven?  Dalším důležitým bodem je otázka, kam zmizel Dubčekův kufřík. Řidič Reznik vypověděl, že ho odevzdal pracovníkovi ochranky FMV. Jeho další putování nebylo nikdy uspokojivě vysvětleno. Kufřík měl obsahovat písemné poznámky k projevu ve Federálním shromáždění, ve kterém chtěl Dubček varovat před rozdělením Československa, a další dokumenty, které souvisely s jeho plánovaným slyšením v Moskvě. Prokurátor Tomáš Havlík sice později napsal, že kufřík byl v pořádku s osobními věcmi odevzdán příbuzným, ale tato informace nic neobjasňuje. O obsahu kufříku totiž nepadlo ani slovo. Dalším klíčovým momentem případu zůstává fakt, že Reznik, příslušník federálního policejního sboru, odmítl vypovídat v průběhu přípravného řízení. Svoji výpověď předložil až při hlavním líčení, ale to již byl od svého obhájce poučen o známých faktech.

Komu ku prospěchu

V průběhu vyšetřování se objevila neoficiální hypotéza, že příčinou autonehody byla ultrazvukovou puškou prostřelena kola  BMW. Abych byl upřímný, nemám tušení  jestli vůbec něco takového existuje. Pokud ano, tak by s tímto mohla souviset ona náhlá výměna vozidla, ale již méně ostatní známá fakta. Pravděpodobně nám zde uniká některý velmi důležitý mezičlánek, dovedně zamaskovaný v přemíře částečných pravd. Koncem devadesátých let vydal na Slovensku bývalý spolupracovník Dubčeka  komerční právník Liboslav Leksa  publikaci "Tragédie na 88.kilometru". Autor mimo jiné píše: "V jistém čase mi jistý člověk (a v tomto případě neuvedu ani přibližný čas a ani iniciály jména osoby) nabídl magnetofonový pásek, kde měly být nahrány hlasy, které vyslovily pokyn na odstranění Dubčeka z politického života. Požadoval vysokou sumu, kterou jsem neměl k dispozici, a již z tohoto důvodu bylo nemožné tento důkaz koupit..." Leksa ovšem připouští, že nabídka mohla být falzifikátem.

Vynechme nyní  příležitost a prostředek a zkusme se zamyslet komu Dubčekova smrt  přišla k duhu. Nabízí se dva základní motivy a jedna doplňková hypotéza.

O zániku Československa ještě nebylo definitivně rozhodnuto a tehdejší premiér Stráský mnohokrát zdůrazňoval, že jeho vláda není vládou likvidační a že udělá vše pro to, aby po třicátém září bylo možné vytvořit funkční federaci. A Dubček byl bezvýhradným stoupencem Československa a jeho názor měl přece jen váhu v obou částech země. Také, jak o mnoho let později řekl jeho syn Pavol, nikdy by nepřipustil takové vytunelování zdrojů v Čechách i na Slovensku, ke kterému pak došlo.       Asi týden po nehodě se v Berlíně konal 19.kongres Socialistické internacionály, na kterém měl být Dubček jmenován jedním z čestných místopředsedů této vlivné organizace.  Jeho pozice v Československu by tímto byla značně posílena a jisté plány by se nikdy neuskutečnily.  Dobrá věc pro občany, ale špatná pro plánovače budoucnosti.

Další možný motiv pro odstranění Dubčeka naznačil bývalý sovětský disident Sergej Grigorjan, vedoucí informační kanceláře Glasnosť. Podle jeho názoru byla Dubčekova nehoda pečlivě promyšlenou a připravenou akcí KGB. Grigorjan mnoho let pátral po utajované sovětské historii. Pro moskevský deník Izvěstija v roce 1993 napsal: "Dubček měl být předvolán jako svědek před ústavní soud v Moskvě v procesu proti Komunistické straně Sovětského svazu. Tam chtěl přednést některá dosud neznámá fakta o aktivitách sovětského stranického vedení na jaře a v létě 1968. Aby se zabránilo Dubčekově výpovědi, musel být odstaněn z cesty." A zde se  objevuje podivná souvislost.

Ve stejný den, kdy havaroval Dubček, zemřel za záhadných okolností  polský premiér Piotr Jaroszewicz. Podle policejní zprávy byl i se svojí ženou zavražděn v domku na předměstí Varšavy. Údajně rukou zlodějů. Vše ale nasvědčovalo, že se jedná o práci profesionálů. Také Jaroszewicz se měl zúčastnit slyšení v Moskvě o kriminálních praktikách KSSS a její úderné pěsti KGB. Jakoby někdo, jak říká Mark Harmon v seriálu Námořní vyšetřovací služba, svazoval volné konce.

Doplňující hypotéza (téměř nepravděpodobná, předkládám ji jen pro úplnost) ohledně automobilové nehody na 88.kilometru se nevztahuje k Dubčekovi, ale k jeho řidiči. Ján Reznik byl dříve služebním řidičem ředitele Inspekce slovenského ministerstva vnitra  L.Čima, který v roce 1990 odvezl kompromitující dokumenty StB z Tisovy vily, a to právě za asistence Reznika. Později byl Čimovi udělen politický azyl ve Švýcarsku.

V roce 1968 dal Alexandr Dubček Česloslovensku určitou naději na zlepšení stávajících poměrů. Byl komunista, který věřil v socialismus s lidskou tváří. Přišel rok 1989 a Alexandr Dubček se opět ocitl ve středu zájmu. Bylo oněm napsáno mnoho článků, z nichž některé nesloužily ke cti ani Alexandru Dubčekovi ani jejich autorům.

 Ponechme tedy na historii ať se sama zhostí konečného soudu.

žádné komentáře | přidat komentář

Stroj času

30. září 2016 | 09.03 | rubrika: Záhady

 Mít tak stroj času, povzdechnou si občas někteří  z nás. No nevím. Osobně mám rád filmy, které jsou založeny na cestování v čase. Ať už je to klasika podle H.G.Welse nebo nepřekonatelné  tři  Návraty do budoucnosti. 

Stroj času sice může vyřešit několik truchlivých omylů, ale může několik dalších mnohem horších přidat. Také, alespoň podle autorů SCI-FI, je cestování v čase značně rizikovým podnikem.  Kdyby  jste například potkali v minulosti sami sebe a došlo ke kontaktu, zanikla by prý podstatná část vesmíru. Něco, jako kdyby všechny volby vyhrál Babiš.

Naštěstí (nebo k naší smůle) zůstane s největší pravděpodobností cestování v čase jen v představách snících vizionářů.

Ale přitom stroj času vlastní každý z nás. Do minulosti nás vozí naše vzpomínky a do budoucnosti zase naše sny. stroj času

žádné komentáře | přidat komentář

JEZEVČÍK U RYBNÍKA

20. září 2016 | 15.50 | rubrika: Názory

 aneb PŘEVÝCHOVNÝ TÁBOR POLITICKÉ KOREKTNOSTI

Jak souvisí jezevčík u rybníka s převýchovným lágrem politické korektnosti?  To si dovolím prozradit až v závěru, proto prosím o trpělivost.

Vyhoďte je z kola ven!

V dnešní době se těžce šíří názory, které nejdou v jednom šiku stanovených pravd. Většina tištěných novin v lénu různých figur je dobrá leda tak na podlahu před malováním bytu (za starých dobrých časů bych řekl k balení syrečků). Naštěstí nejen ve světě,  ale i  v České kotlině máme několik internetových nosičů necenzurovaných informací, které jsou světlou holubicí v přicházející době temna. Za všechny bych zmínil třeba Parlamentní listy, Svobodné noviny, Britské listy a několik blogerů. Ve světovém měřítku pak má významné místo WikiLeaks, významná to osina především v zadnici americké administrativy.

Dejme slovo Wikipedii: "WikiLeaks je mediální nezisková organizace, která zveřejňuje významné utajované vládní a korporátní dokumenty, přičemž využívá internet k zachování anonymity a nevystopovatelnosti svých zdrojů."

Jinými slovy- to není osina, ale pořádná kláda ve zmíněném pozadí. Například v dubnu 2010 vložila WikiLeaks na You Tube dvě do té doby tajná videa americké armády ze série útoků z července 2007 v Bagdádu, při kterých zemřelo mnoho civilistů. Další zveřejněné informace se týkaly iniciativy amerických diplomatů, kteří prováděli špionáž proti OSN, nebo aktivity Spojených států, které  na vládní úrovni plánovaly odvetu vůči Evropské unii za její odpor vůči GMO (Geneticky modifikované organismy). Mnohé  příspěvky jsou všechno možné, jen ne politicky korektní. V současnosti něco jako balzám na duši. Je ale pravda, že některé informace  nemusely spatřit světlo světa.  Třeba seznam amerických špionů v rizikových zemích, seznam členů Britské národní strany apod. Nás však zajímá především zveřejnění  depeší, které se týkaly České republiky. Byl tak odhalen ostudný příklad rektalního horolezectví alpinistů z českého ministerstva zahraničních věcí. Dokumenty obsahují dopis Ivo Šrámka a Ivana Pocucha (oba tehdy političtí ředitelé na MZV) o ochotě podílet se na strategické spolupráci s USA, ať má jakoukoliv formu. Pánové zřejmě absolvovali převýchovný tábor politické korektnosti pod vedením zkušených kápů.

WikiLeaks nevede lehký život. Vládní odveta má mnoho podob: vypnutí serverů, zablokování účtů a další klasika ze žánru odvetných opatření. Něco o tom ví také český bloger Břetislav Olšer, kterému na iDnes byl pro jeho politicky nekorektní úvahy vymazán profil a všechny články. Krutá odplata pak čeká případné informátory  společnosti Wikileaks. Ta sice dělá vše pro utajení svých zdrojů, a to i za cenu, že představitelé společnosti  jsou vláčeni soudy, ale jak se říká, nic není dokonalé. Z úniku informací se stal podezřelým  analytik americké armádní rozvědky Bradley Manning.  V roce 2010 byl vězněn v extrémních podmínkách na základně námořní pěchoty v Quantico. V tomto případě Amnesty internacional nehnula ani prstem.  Bradley Manning byl v roce 2013 odsouzen na 35 let. Amnesty Internacional opět zachovala důstojné mlčení.

Americká vláda v souvislosti s WikiLeaks neponechává nic náhodě. Myslí i na budoucnost. Američtí studenti jsou upozorňováni, že pokud budou sledovat stránky WikiLeaks nebo nedejbože šířit je na sociálních sítích, mohou se rozloučit s plány pracovat ve státní správě. Inu Velký bratr bdí.

Věrozvěst globalizace

Opusťme nyní pohnuté osudy WikiLeaks a podívejme se v naší miniexkurzi po převýchovném lágru politické korektnosti na jednoho z architektů současného světového šílení.

Jmenuje se Thomas P.M.Barnett .  Narodil se roku 1962 v Chiltonu v USA .  Byl poradcem bývalého amerického ministra obrany  Donalda Rumsfelda. V současnosti se celým svým duševním potenciálem věnuje globalizaci a především jejímu uvedení do praxe. Abychom si udělali představu o duševních pochodech tohoto giganta, bude nejlepší přímo si ocitovat z jeho díla: "Konečným cílem je homogenizace všech států na zeměkouli. Toho musí být dosaženo smíšením ras s cílem, aby vznikla světlá hnědá rasa v Evropě. Proto musí Evropa přijmout ročně 1,5 milionů přistěhovalců z třetího světa. Výsledkem tak bude vznik populace s průměrným IQ 90, tedy lidí, kteří budou příliš hloupí na to, aby chápali, ale dost inteligentní aby mohli pracovat."

Nutno dodat, že Barnett  není  považován v USA za podivína co pouští v bouřce draka, ale za experta na zahraniční politiku a významnou autoritu.  Barnett pak naznačuje čtyři kroky, které by měly následovat:

1."Neomezený  proud imigrantů do Evropy za účelem rozpadu usazených národů a zničení jejich kultur. Imigrační politice nepřátelští politici musí být umlčeni".  Tento bod se v současnosti, jak můžeme vidět, naplňuje měrou vrchovatou. A to za přispění všech dobrosrdečných domácích "spolupracovníků".

2."Ovládnutí  ropy, plynu a nerostného bohatství. Národy nesmí disponovat nerostným bohatstvím, veškeré zdroje budou privatizovány a internacionalizovány." V překladu to znamená-předány do rukou globalistů, především pak do rukou USA. Opět se děje a opět za přispění domácích. V této souvislosti jistě leckoho napadne, kdopak to předal v České republice do zahraničních rukou distribuci elektřiny, plynu a pitné vody?

3."Neomezené  finanční  toky do USA. Státy se musí dostat do vzájemné závislosti, aby nemohly existovat samy o sobě." Tady netřeba komentáře.  Barnett na svých přednáškách doslova prohlásil: "Kritiky zabijeme."  Obama byl diplomatičtější. Ten jen řekl: "Zakroutíme jim rukama."

4."Žádný  stát se nebude smět postavit proti  mírovému nasazení  americké armády." Zde se T.P.M.Barnett zřejmě inspiroval ve starověku.  Tehdy se tomu říkalo Římský mír.

Naše krátká exkurze po převýchovném táboru politické korektnosti pomalu končí.  Hrozí všem, kteří chtějí nazývat věci pravými jmény a kašlou na to, co se říkat nesmí. A tak se dostáváme ke slíbenému jezevčíkovi u rybníka. Je to stará židovská anekdota, kterou skvěle vypráví herec Miroslav Částek.

"Je rybník. Kolem rybníka vede cesta. Na břehu stojí jezevčík a chce na druhou stranu. Nesmí však ani přeplavat ani běžet po cestě. Jak se tam dostane? Je to jednoduché: přeplave! No, ale plavat přece nesmí. Nesmí! Jenže on stejně přeplave."

A my snad také.

žádné komentáře | přidat komentář

PRINCIP PANDOŘINY SKŘÍŇKY

10. září 2016 | 14.45 | rubrika: Názory

15 let od útoků na Světové obchodní centrum. Nová fakta.

Američané říkají, že po 11.září 2001 se změnil svět. V  jistém slova smyslu mají pravdu. Jako jediný nezpochybnitelný viník byl označen Usáma bin Ládin, coby velký plánovač útoků na Světové obchodní centrum (World Trade Center). Problém je v tom, že jakmile určitý scénář přijme většina, je tím demokraticky definována pravda. Bez ohledu na fakta. Žádná z dosud předložených teorií o 11.září nedokáže zodpovědět všechny otázky. Největší slabiny má oficiální výklad, který ale právem silnějšího odráží všechny pochybnosti a případné protivníky  cejchuje nelichotivými značkami. Již záhy po útocích se objevily další teorie, které obratem dostaly spikleneckou nálepku. Jenomže tyto tzv.spilenecké teorie vyvolalo především zarážející chování státních orgánů. Pokud oficiální místa zlehčují autory těchto teorií, dvě organizace by na lehkou váhu brát neměly. Že v oficiálním výkladu mnoho dílčích událostí takříkajíc nevoní,  potvrzují  organizace Architekti a inženýři za pravdu o 11.září a Hasiči za pravdu o 11.září. Tedy odborníci, kteří  k danému tématu mají mnohé co říct.  Zdá se, že kromě bin Ládina se budeme muset poohlédnout po dalším obvyklém podezřelém.

Hypotéza  více  než svatokrádežná

Nejobvyklejším podezřelým při neuspokojivě vyjasněných událostech tohoto typu bývá  vláda nebo organizace blízká vládě, případně jiné těžko definovatelné síly, které také údajně stály v pozadí vraždy JFK. Ostatně způsob provedení,  následné zastírání a úsporné zacházení s pravdou, nesou shodný rukopis s vraždou amerického prezidenta z roku 1963. Jak uvidíme i některé události jsou velmi podobné. Jako v každém kriminálním případu i zde musíme nejprve hledat motiv, neboli ono známé Qui bono-Komu ku prospěchu?

Roku 2006 americký dokumentarista  Aaron Russo prohlásil, že  se rok před útokem na WTC sešel s Nicholasem Rockefellerem, který mu  řekl: "Aarone, dojde k jedné události. Pak vpadneme do Afganistánu, aby se dal postavit ropovod v Kaspickém moři. Budeme taky moci vstoupit do Iráku abychom si tam mohli dělat nároky na naftu a zřizovat základny na Středním východě, který učiníme součástí nového světového pořádku. Postaráme se také o Venezuelu. To všechno bude po té události následovat."

 A to také po TÉ UDÁLOSTI následovalo. Americká vládá dostala bianco šek na veškeré operace po světě, pod záminkou boje proti terorismu. A záleží jen na USA co za terorismus prohlásí.  Jako bonus schválil Kongres Spojených států amerických tzv. Vlastenecký zákon, který dává vládě USA netušené možnosti ve vztahu k neposlušným občanům.  Aaron Russo  zemřel sedm měsíců po natočení rozhovoru.

Ale jak máme přijmout fakt, že vláda (nebo organizace výše naznačené) obětovala životy vlastních občanů. Nemají snad i "vyšší zájmy" nějaké hranice? Nemají. V září 2001 byl uveden s  velikou slávou film Pearl Harbor, který ve velkém stylu oslavuje americké oběti po útoku Japonců ze  7.prosince 1941. Jednu okolnost ale velkofilm vynechal.  Americké velení o útoku předem vědělo a pro záchranu jednotky v Pearl Harboru neudělalo nic. Opět šlo o vyšší zájmy. Roosevelt musel respektovat veřejné mínění  (tehdy byla ještě taková doba, dnes už veřejné mínění může být kvalitně zmanipulováno) , které odmítalo vstup USA do války. Vyšší geopolitické zájmy ovšem žádaly opak. Proto muselo 2403 amerických vojáků  zemřít .

Ale ani v dobách míru nepatří životy občanů mezi vládní priority. V roce 1995 se před Kongresem Spojených států odehrálo zvláštní slyšení. Bariéru více jak čtyřicetiletého mlčení se podařilo prorazit několika badatelům, kteří vyhledali svědky potvrzující, že se stali nedobrovolnými pokusnými objekty tajných vládních experimentů. Některé příběhy předčily i nejtvrdší horor.

Závěr je jasný: Tohoto obvyklého podezřelého si zatím  ponecháme."

"Úvahy byly přesné a podrobné, ale dedukce, jak se zdálo, přitažené za vlasy"

Čtenáři  Arthura Conana Doyla jistě poznali větu, kterou autor vložil do úst nesmrtelného Sherlocka Holmese v příběhu Studie v Šarlatové. Náš případ je tak zapeklitý, že drobná výpomoc geniálního detektiva by se určitě hodila.

Zpočátku  neměly  tajné služby ani tušení o chystaném teroristickém útoku na WTC, ale už téhož dne se vynořily první zasvěcená prohlášení o organizaci, která má útok na svědomí a dokonce najednou také byla známa jména atentátníků. V obrovských hromadách suti, popela a všeho co zbylo ze světového obchodního centra se objevil ne jeden, ale hned několik pasů atentátníků. Ze dvou relativně nepoškozených čitelných  pasů vyplývala identita atentátníků. I skeptik by prohlásil, že nejde o nic jiného než o zázrak. Takže najednou bylo jasno. Byla známa jména atentátníků, jejich příslušnost k al-Káidě a spojení  s arcilotrem bin Ládinem.  Pokud jde ale o oněch devatenáct únosců čtyř letadel, které později vyjmenovala FBI, informace si často protiřečí přinejmenším stejně jako líčení ostatních dílčích aspektů. Jedna neobvyklá  zpráva  se objevila krátce poté. Údajně pět únosců bylo v polovině devadesátých let vyškoleno na amerických základnách v programu pro zahraniční důstojníky. Mluvčí Pentagonu sdělil, že jde o pouhou shodu jmen. Opět malý zázrak. Není první a nebude ani poslední. Potencionální sebevrazi z al-Káidy se několik měsíců předtím  projevili jako málo nadaní  žáci různých amerických leteckých škol . Mnoho pilotů s dlouholetou profesionální zkušeností je přesvědčeno, že ani jeden z teroristů nebyl schopen nasměrovat obrovské proudové letadlo na cíl. Jejich jediným samostatným letem byl okamžik, když vyletěli z leteckých škol pro neschopnost. Tím se dostáváme k ještě jedné souvislosti s atentátem na  JFK. V případě WTC byla hlavní role svěřena nepříliš zdatným pilotům, při vraždě JFK zase nepříliš zdatnému střelci, který onoho 22.listopadu 1963 střílel jako nepřekonatelný čarostřelec.

Nesrovnalosti a podobnosti

Jeden ze údajných sebevrahů Muhammad Atta  ve dnech před 11.zářím cestoval po celém světě a choval se často tak nápadně, jako by chtěl na sebe bůhvíproč upoutat pozornost. Pravý opak toho, co by vyplývalo z logiky věci. Tento člověk se také podle svědků objevoval na dvou místech současně a dokonce popisy jeho osoby se liší. Když se vyšetřoval atentát na JFK, tak podobná nelogická činnost byla zaznamenána u Lee Harwey Oswalda (údajného vraha prezidenta Kennedyho) . Dva Oswaldové se pohybovali na různých místech a chovali se přinejmenším výstředně. Co je tímto trikem sledováno, by rozluštil snad jen velký detektiv Sherlock Holmes

Sebevražední  atentátníci se měli zmocnit celkem čtyř dopravních linek. Dvě letadla narazily do věží světového obchodního centra, jedno mělo údajně vletět do Pentagonu a čtvrté se zřítilo po statečné vzpouře cestujících aniž by zasáhlo nějaký cíl. Téměř  nikde  se neobjevila informace, že let AA11 (zásah do severní věže) mohl zasadit Spojeným státům  úder nesrovnatelně drtivější.  Letadlo totiž letělo přímo nad jadernou elektrárnou Indian Point v Buchananu, necelých 50 kilometrů od New Yorku. Byla to příležitost, proti které by zřícení věží WTC znamenalo  jen nepatrnou škodu. Při veškeré úctě k obětem.

Jedním z těch co přežili zřícení věží byl William Rodrigues, před událostí správce v severní věži.  Po nárazu letadla vynesl z budovy postupně patnáct lidí.  Rodrigues potvrdil, že se v budově ozývaly mohutné exploze z různých stran.  Vyšetřovaci komise pro  11.září ho vyslechla za zavřenými dveřmi a jeho informace do závěrečné zprávy nezařadila. Ale takové už vyšetřovací komise bývají. Jejich hlavním úkolem je nic nevyšetřit, což ostatně známe i z české kotliny. Architekti a inženýři zabývající se výškovými stavbami tvrdili, že ani kinetická energie požárů způsobených kerosinem, ani gravitační energie kolapsu nebyly schopny vykonat toto dílo naprosté zkázy. Zřícení dvojčat proběhlo tak, že se podobalo řízenému odstřelu. Jižní věž se zhroutila až hodinu po zásahu. Přesně půl hodiny po zhroucení jižní věže se totéž opakuje u severní věže, zasažené jako první. O několik hodin později se náhle sesula budova číslo 7, žádným letadlem nezasažená. Dost otazníků. Právo na názor má ale také druhá strana. Nemalé množství odborníků naopak zastává názor, že rozlitý benzín a následné požáry na několika poschodích, mohly přivodit zřícení budov tak, jak proběhlo. Osobně jsem ochoten se k tomuto názoru přiklonit. Synchronizovat údajný únos letadel, nálet do budov pod vedením neschopných pilotů a řízený odstřel by bylo téměř nemožné. Nás netrápí zda budovy spadly následkem  ataků letadel, nebo  řízeným odstřelem, ale kdo  stál v pozadí a jak byla celá akce naplánovaná. Je pravda, že řízený odstřel by spiklenecké teorii vyhovoval lépe, ale i bez něho zbývá dost nevysvětlených záhad.

Další dopravní letadlo letící ve výšce travnatého terénu, se vřítilo do stěny Pentagonu a skončilo v obrovské ohnivé kouli. Náhodou to bylo přesně v den 60.výročí položení základního kamene Pentagonu (11.září 1941). Než naletělo do stěny, mělo se pohybovat jen několik metrů nad zemí. Také v tomto případě by letoun musel pilotovat letecký velmistr. Problém je v tom, že trosky letadla, které se našly kolem díry v Pentagonu,vypadají jako by je tam naaranžoval  nepříliš schopný režisér.

Obvyklý podezřelý číslo 1

O rok později  se konečně objevil důkaz, spojující bin Ládina s útoky na Světové obchodní centrum. Americké výzvědné služby našly při prohlídce zřícenin soukromého domu v afgánském Džalálábádu videokazetu, která byla označena za rozhodující důkaz usvědčující bin Ládina z útoků na WTC a na Pentagon. Na kazetě byl záznam z neformální debaty bin Ládina s jeho stoupenci. Asi hodinový záznam obsahoval tři části, ale jednotlivé sekvence byly přeházené-konec návštěvy na začátku atd. Pentagon oproti tradičnímu zvyku nechal úplný přepis nahrávky zveřejnit. Bin Ládin si na něm pochvaluje, že škody po atentátu byly ještě větší než předpokládal, často se směje a vůbec celý jeho projev dokládá účast na akci. V prvních dnech se ale bin Ládin od útoků distancoval. Pak najednou nechal natočit video, kde přesně říká ty věty, které Američané potřebují slyšet. Ti samozřejmě mají neuvěřitelné štěstí a při prohlídce zbořenišť zrovna kápnou na dům, kde se jeden exemplář nahrávky nachází. Stejné štěstí jako při objevu pasů údajných atentátníků. Někdo nám tu hází písek do očí hrstmi vrchovatými. Pásek je zajímavý i z technického hlediska. "Záznam je podezřelý. Není souvislý  zvuk je nejasný," řekl v egyptské televizi analytik Hasan Suvajlám. Odborníkům na islám se nezdál bin Ládinův smích. Tuniský student Hišám Masmúdi  zase tvrdil, že bin Ládin vyslovoval jinak než při předchozích televizních vystoupeních. Tento důkaz tedy není příliš přesvědčivý

Le Winter je poněkud záhadná postava ze stínového světa tajných služeb. Občas se někde vynoří, zamíchá kartami a zase zmizí. Svého času se objevil také v Praze, ale to je jiný příběh. Stejně jako jeho stopy vedoucí ke smrti princezny Diany. V rozhovoru se spisovatelem Andreasem von Rétey řekl: "Koukněte, já jsem s ním (bin Ládinem) mluvil a on povídá: ´ Samozřejmě, že jsme to neudělali. Ale Američané mají tak silnou mediální mašinérii, a ti řekli, že jsme to my. Najednou nám přicházely obrovské sumy peněz a přidalo se k nám neuvěřitelně mnoho mladých bojovníků. Tak proč neříct, že jsme viníky? A tak jsme udělali.´

Co dodat?

"Když vyloučíme všechno nemožné,

tak cokoliv zůstane, byť by to bylo sebenepravděpodobnější, musí být pravda." Opět slova velkého detektiva z Baker Street. 

Nyní necháme obvyklé podezřelé stranou a zaměříme se na hlavní otázku celého případu.  Jak bylo zmíněno a jak je již také všeobecně známo, údajní atentátníci nebyli schopni provádět s letadly tak složité manévry. Nemohli letadla pilotovat. Samozřejmě je nepilotovali ani  původní profesionální piloti. Kdo tedy? Ať to působí sebenepravděpodobněji, jediným přijatelným vysvětlením je počítačově podporované dálkové řízení stroje. Pak by bylo všechno jinak. Atentátníci neletěli na sebevražednou misi, ale byli nějakým způsobem  zapojeni do vysoké a komplikované hry vládců loutek. O konečném řešení letu nemuseli mít ani tušení. Ostatně na kamerových záznamech jsou před vstupem na palubu vidět se zavazadly, žertující a vůbec tvářící se bezstarostně.  Někteří si nesli dokonce dvě zavazadla. Jedno zavazadlo se dá pochopit-nebudit podezření, ale dvě zavazadla? Dosti zbytečný doplněk pro sebevražedného kamikadze.

Bezpilotní letadla jsou skutečností už od šedesátých let. Postupně prošly značným vývojem. V srpnu 2001 (měsíc před útoky) provedla firma Raytheon Company (přední nadnárodní korporace se sídlem v Massachusetts, jeden z největších výrobců zbraní a elektronických obranných systémů) na jedné letecké základně v Novém Mexiku šest dálkově řízených přistání Boeingu 757 bez pilota na palubě. O několik měsíců dříve letěl bezpilotní dálkově řízený Global Hawk z USA do Austrálie a tam bezpečně přistál.  Jakoby  před 11.zářím probíhaly horečnaté zkoušky. V listopadu 2006 Boeing patentoval automatický přistávací systém pro unesená letadla. V podstatě jde o to, že letadlo je na palubě neovladatelné. V roce 2001 se patentovaný systém na palubách Boeingů tudíž ještě nenacházel. Ale armáda a tajné služby v některých případech o mnoho let předbíhají civilní technologický výzkum.

Šťastné náhody

Ve 105.poschodí jižní věže vlastnila několik kanceláří pojišťovací firma AON. Původně zde měla pořádat  11.září konferenci, která byla na poslední chvíli přesunuta do hotelu Millenium. Generálním ředitelem firmy AON je Jim Pierce. Tento ctihodný muž je bratranec G.W.Bushe, který v té době vykonával úřad prezidenta Spojených států. Bush byl v okamžiku prvního útoku na cestě na návštěvu floridské základní školy, aby se podělil se školáky o svá pověstná moudra. O druhém útoku se dozvěděl již ve školní třídě. Ještě sedm minut vytrval v masírování dětských hlaviček a teprve potom se odebral k různým státnickým prohlášením.  Později oznámil, že tento útok byl Pearl Harborem 21. století. Jen kouzlo nechtěného?

Majitel WTC Lary Silvestein nepřišel zkrátka. Dostal několikamiliardovou částku na pojistném. Zajímavé je, že onoho dopoledne se v budovách nezdržoval proti svému zvyku ani on ani žádné z jeho dětí.

Závěrem malá akta X

Mark Phillips fotograf na volné noze, který pracoval pro přední americké deníky, pořídil vzápětí po osudné katastrofě sérii fotografií. Zběžně si je prohlédl a ten, který se mu zdál nejlepší obratem poslal agentuře Associated Press.  Fotografie byla ještě tentýž den otištěna v novinách. Jaké bylo Markovo překvapení, když redakci téměř okamžitě zaplavily telefonáty čtenářů, kteří upozorňovali, že v kouři valícím se z mrakodrapu vidí podobu ďábelské tváře. Deník The Daily Advertiser obrázek vytiskl přes celou půlstranu zvláštního vydání a The Saginaw News mu věnoval celou titulní stranu. Skutečně lze v oblacích dýmu zřetelně rozeznat něco, co bychom mohli označit jako tvář zla. Někteří v ní spatřili tvář ďábla, jiní tvář Usáma bin Ladína a mnozí tvář George Walkera Bushe.

A jak se to má s principem Pandořiny skříňky, která je uvedena v titulu? Princip spočívá v tom, že jakmile ji jednou otevřete, nedá se zavřít. Jak prosté, milý Watsone.