Prezident, popelář, Robin Hood a kosmonaut

27. prosinec 2016 | 14.39 | rubrika: Povídky

Malá povídka na  začátek roku 2017. Vesele i smutně. Jak už to chodí.

Byli jsme čtyři. Roku 1980 nám bylo 12 let. Mě, Petrovi, Lubošovi a Laďovi, čtyřem klukům, řečeno slovy Karla Poláčka, co spolu chodili. Nerozluční kamarádi, kteří nechyběli nikde, kde se něco dělo. Většinou nekalého typu. Kdybych to vzal po Foglarovsku, blíž jsme měli k Bratrstvu kočičí pracky než k Rychlým šípům.

Jednoho dne naše třídní učitelka, kterou jsme ještě museli familiárně oslovovat "soudružko", vešla do třídy a oznámila, že právě četla zajímavý článek o nových výukových metodách sovětských pedagogů, který ji inspiroval k průlomovému kroku. Řekla, že dnes nebudeme psát diktát z jazyka českého, jak původně plánovala, ale proběhne volná debata na téma naše budoucí povolání. My čtyři v zadních lavicích jsme na sebe překvapeně pohlédli. Místo diktátu, volná debata. To na nás rozhodně udělalo dojem.

Soudružka učitelka nastolila systém. Postupovala od předních lavic k zadním a její tvář byla prodchnuta oslnivou inteligencí, když kladla dvanáctiletým dětem svoji existenční otázku. Pozorně jsme poslouchali odpovědi spolužáků, kteří chtěli být lékaři, učiteli a učitelkami, inženýry, architekty a blbý Malát toužil stát se předsedou JZD. Z odpovědí bylo zjevné, že žactvo se nemíní živit rukama. Žádné dělnické profese. My čtyři se mezitím připravovali na zteč. První přišel na řadu Luboš. "Já budu prezidentem republiky," pravil pevným hlasem. Učitelka ho zamyšleně pozorovala a jen Bůh ví, co se jí v tu chvíli hnalo hlavou. Pak přišel na řadu vedle sedící Petr. Projevil přání stát se popelářem a hned také dodal naprosto logické odůvodnění své volby: "Ti už sedí v deset dopoledne v hospodě." Zdálo se, že soudružka učitelka poprvé zapochybovala o metodách sovětských pedagogů. Pochopila, že se ocitla na území, kde jsou lvi. Opatrně postoupila o lavici dál. "Já budu Robin Hood," řekl rozhodně Laďa, "bohatým budu brát a chudým dávat." Soudružka učitelka ho laskavě pohladila po hlavě.

"Ale Ládíku, takovým Robinem Hoodem je už naše strana a vláda, nechtěl bys být raději soustružníkem?

"Nechtěl," odpověděl zarputile Laďa, "budu Húd".

 "Spíš ÚD," poznamenal Petr, za což se mu dostalo od Robina Hooda šťouchance do zad.

 Soudružka učitelka se tvářila, že nic neslyšela a obrátila se ke mně. "A co ty, Františku?" pravila s nadějí v hlase, protože mě z jakýchsi záhadných důvodů považovala za slušného chlapce, který se nedopatřením ocitl mezi třemi zlotřilci.

 "Já chci být kosmonaut. Jako Gagarin."

Učitelka se na mě vyčítavě zahleděla a její jasně říkala. "I ty, můj Franto?" Nemohla tušit, že moje odpověď není tak daleko od tajného snu. S výjimkou Gagarina. Samozřejmě. Když jsem se doma svěřil otci se svojí odpovědí, ten stručně poznamenal, že to s tím Gagarinem bylo politicky prozíravé.

Čas ubíhal mílovými kroky. Hodně věcí se změnilo, ale my čtyři se v průběhu těch téměř čtyřiceti letech občas setkávali. Luboš se zatím prezidentem nestal. Ale má dobře nakročeno. Sedí v městském zastupitelstvu a je proslulý svými obstrukcemi. Ani Laďa se neprohání po parcích v třírohém klobouku a s lukem v ruce, aby bohatým bral a chudým dával. Pracuje na finančním úřadě, takže je vlastně takovým Robinem Hoodem, co bere všem.  Vlastně ne, Húdem, ale ÚDEM, jak při každém našem společném setkání neopomene poznamenat Petr, aby vzápětí sklidit přátelský štouchanec do zad. Petr nepopelaří, ale stal se novinářem. Takže napůl mu to vyšlo. V hospodě sedí v deset dopoledne a tvoří. Alespoň to tvrdí. Ale moc mu nevěříme.  Na to jsou jeho články příliš dobré. No a já taky nestartuju raketu, abych se vydal k vesmírným dálavám, ale jen svoji Dacii, abych se vydal do továrny k žíhacím pecím.

Jednoho dne jsem náhodou potkal Petra. Hned na mě spustil o svých trablech s šéfredaktorem. Táhnou to spolu už dvacet let, kdy se po celou dobu hádají v rytmu regtime.  Jeho nadřízený mu občas články zkracuje, upravuje, přepisuje, prostě dělá všechno to, co každý autor vidí jen velmi nerad. Petr je přesvědčen, že to jeho dlouholetý šéf dělá jen tak ze sportu, přesněji řečeno aby ho naštval. Použil však jiné slovo. Nedávný střet Petra a šéfa proběhl údajně asi takto:

 "Ten článek o Domažlicích má příliš dlouhý úvod," začal šéfredaktor.

 "Tak ho zkrátíme," odpověděl Petr bezstarostně.

 Šéfredaktor nevěřil svému sluchu. Kde je ten bojovník, který se rve o každé slovo.  Šéfredaktor měl pocit, jakoby mu jeho oblíbená kratochvíle měla proklouznout mezi prsty. Přitvrdil.  "A co ten mlýn, trváš na něm?" 

"Ale vůbec ne," odpověděl Petr, "pryč s mlýnem."

"A co traktorista?"

"Traktorista?," zamyslel se Petr. "Traktorista by měl zůstat".

 "Máš ho mít," projevil nebývalou velkorysost šéfredaktor a pokračoval: "Ale musíme zkrátit epizodu se zříceným zvonem." "Zkrátíme," přikývl Petr.

 "Závěr je dobrý, ale já bych to napsal trochu jinak," pokusil se šéfredaktor o poslední zdrcující ránu a přečetl svoji verzi.

 "Ohromné!," zvolal Petr. 

Šéfredaktor byl z vývoje situace tak zmatený, že podal Petrovi ruku, což předchozích dvacet let nikdy neudělal a doprovodil ho do bufetu, kde mu zaplatil obložený chlebíček.  A to se o něm tradovalo, že by si pro korunu nechal obě kolena vrtat.                                                         

Byl jsem zvědavý, proč Petr udělal všechny naznačené ústupky. Odpověď byla vpravdě šokující. V Domažlicích na žádné reportáži nebyl a ten článek napsal někdo jiný. A protože už někam spěchal, neměl jsem možnost se dozvědět, jak všechno dopadlo. "Dopovím ti to někdy příště, až u toho budeme všichni," volal a v mírném poklusu se ode mě vzdaloval.

Ani jeden z nás netušil, že to bylo naše poslední setkání a že příběh už nám nikdy nedovypráví.

Je to světa běh.

Pak už jsme se sešli jen tři. My staří troubové, kterým táhlo na padesát. Sešli jsme se v deset dopoledne v hospodě, kde sedával náš kamarád.

Čas plyne a otáčí kola života, jako voda žene mlýnská kola...

žádné komentáře | přidat komentář

Lyžař na kopci i pod kopcem

16. prosinec 2016 | 07.29 | rubrika: Povídky

Kdysi dávno, asi tak před stopadesáti lety, jsem lyžovat uměl. No, uměl-kopec jsem sjel, ať tak či onak. Moje manželka lyžuje ráda a dobře. Jednoho víkendového dne mi naznačila, že tentokrát bych se mohl zapojit nikoliv jen jako řidič, ale také jako přímý účastník akce.  Prý se to nezapomíná.  Dorazili jsme ke sjezdovce, moje choť nasadila lyže a odebrala se k šlepru. Já se odebral do půjčovny lyží a lyžařských bot. Říkal jsem si, že na začátek to zkusím raději s prkny kratšími. Už z této úvahy vyplývá, že moje nepřítomnost v tomto ušlechtilém sportu byla skutečně dlouhodobá.  Ukázal jsem pracovníkovi půjčovny na lyže, které se mi jevily tak akorát. "To jsou dětský lyže," pravil ten dobrý muž s neskrývaným despektem, "do těch by se ty vaše jedenáctky nevešly."  Poté mě vybavil dle vlastní profesionální úvahy. Už při obouvání bot jsem začínal mít podezření, že doba se změnila poměrně hodně. Já míval lyžařské boty, ve kterých jsem mohl kotníkem jakž takž hýbat, teď jsem si připadal, jako bych měl obě nohy v gypsu. No nic, po chvíli zkoumání systému se mi podařilo zajet do vázání. Došmatlal jsem k vleku a zařadil se do fronty. Uchopení vlečné tyče kupodivu proběhlo bez hromadné katastrofy, a já začal pomalu stoupat k vrcholu kopce.  Netrvalo dlouho a stanul jsem na samém vrcholu sjezdovky a...pohlédl do nekonečné hlubiny. Sjet dolů tu propast se mi najednou jevilo jako ne příliš moudrý záměr. Jenomže to už na mě pokřikovala moje žena pokyny, které hraničily s nactiutrháním. Odpíchl jsem se, udělal jeden, dle mého názoru, velmi elegantní oblouk a pak, jak vím z pozdějších svědectví , následovalo cosi jako výbuch granátu, který vzedmul oblaka sněhu.  Ten můj pád zůstal sice bez zdravotních následků (nikoliv však bez následků pošramoceného sebevědomí), ale záhy jsem měl zjistit, že problém je někde jinde. Protože jsem měl nohy v těch gypsech, bylo pro mě prakticky nemožné zvednout se zpět na lyže. Ať jsem se nažil sebevíc, nešlo to. Chvíli jsem se tam povaloval a předstíral, že přesně to mám v úmyslu. Ostatní sportovci najednou ztratili veškerý zájem o sjezd a pozorně sledovali, jak napůl sedící, napůl ležící lyžař, se zvolna jako chrobák převaluje na záda, kmitá nohama ve vzduchu a zoufale se snaží se zbavit svých prken. Myslím, že padlo i několik sázek. To už ale ležela na zemi i moje žena. Ovšem na rozdíl ode mne, smíchy. Sejít dolů celou sjezdovku s lyžemi na rameni a s nohama v gypsu, byl očistec. Cesta trvala dost dlouho, jiní mezitím udělali mnoho jízd nahoru a dolů. Lyže i botky jsem vrátil se slovy, že tak krásně jsem si už roky nezalyžoval a důstojně odešel do místního bufetu.

Později se mi dostala do ruky kniha Jamese Twininga  Ženevský podvod, ve které jsem našel několik vět, které pro mě byly určitou formou zadostučinění.  Zde jsou: " Faulks vášeň pro lyžování nechápal. Nebylo mu jasné, co může koho přitahovat na tom, aby si upnul nohy do bot, které by v jiné době nejspíš využívala španělská inkvizice, potom se na dvou úzkých dřevěných plaňkách vyškrábat na kopec, sjet dolů a zařadit se do fronty, aby mohl zaplatit za to, že celou tuhle hrůzu zažije znovu..."

Tak mě alespoň uklidnilo, že v tom nejsem tak úplně sám.

Když vám členové rodiny obsadí postele

8. prosinec 2016 | 10.34 | rubrika: Povídky

duben 2016Dinosaurus na posteli

žádné komentáře | přidat komentář

Filmová kritika

2. prosinec 2016 | 11.05 | rubrika: Povídky

Včera v pořadu Konfrontace (kohosi, zapomněl jsem) vystoupila filmová kritička (její jméno si také nepamatuji, asi bych měl tuhle úvahu ukončit dřív, než zapomenu o čem to melo být), která pravila, že práce filmového kritika je velmi důležitá, protože dává divákovi návod, zda do kina jít, nebo nikoliv. Měla pravdu. Jenom asi ne přesně tak, jak myslela. Když přečtu oslavnou kritiku, filmu se zdaleka vyhnu. A naopak. Při odsuzující kritice, hned volám do kina a rezervuji si lístek.

O něco později, když jsem napsal předchozí řádky, tak jsem si na jméno filmové kritičky vzpomněl. Alena Prokopová, a své kritiky píše na blogu Alenčin blog. V tomto případě teorie ohledně "spolehlivosti" kritiků neplatí. Paní Prokopová píše objektivně, čtivě a z jejích názorů nečiší ona zášť některých kritiků, kteří si pro sebe vytvořili jakýsi model dokonalého filmu a ten neustále hledají. Postupují jako pracovník v továrně, který u pásu kontroluje vyrobenou součástku před kalibr. Co kalibrem neprojde, musí z oběhu. Někdy jde také jen o prostý snobismus. Tak třeba Bergmannovu Sedmou pečeť (já osobně jsem při tomto filmu málem umřel nudou, ano jsem barbar) by si žádný kritik nedovolil pohanět, zato Troška (toho ale také dvakrát nemusím) je vždy vděčným objektem pro ostrovtip. Dovolím si předložit Barbarovy-tedy moje- tři nejoblíběnější filmy: 1.Sedm statečných(samozřejmě z roku1960), 2.Forrest Gump, 3.Akce Bororo. U posledního filmu si neopustím pár poznámek. Akce Bororo je česká SCI-FI s velmi originálním příběhem. Po listopadu 89 se filmový kritici rozhodli, že tento film budou posuzovat ryze z ideologických pozic. Ale to není první případ ideologického blouznění. Stejně tak přistupovali po zmíněném roce k pohádce Pyšná proncezna. Stručně řečeno-nemám je rád ty pyšné filmové borororáky. S jedinou vyjímkou, jak jsem zjistil.

žádné komentáře | přidat komentář

Nevděčný spratek

22. listopad 2016 | 16.00 | rubrika: Názory

 Před několika dny  se opět otevřela otázka muslimského šátku na českých školách. Somálka Ahmednuur Ayan Jamaalová zažalovala střední zdravotní školu, která ji zakázala nosit ve škole hidžáb. Představme si hypotetickou situaci, že do některé muslimské země, nazveme ji pracovně Utopie, uteče před válkou mladý křesťan. V naší Utopii ovšem žijí umírnění a vstřícní muslimové, kteří křesťanskému imigrantovi poskytnou azyl, prostředky k živobytí a možnost studia. Náš křesťan, říkejme mu třeba Karel, se první dny rozhlédne po škole a namíří k řediteli ústavu s požadavkem  aby mu někde v rohu postavili kříž k modlitbám. Pak začne třídu navštěvovat s obrovským krucifixem na krku. Jak jsme již řekli, v naší Utopii nežijí žádní barbaři s právem šária, ale co je moc, to je moc. Karla sice nepověsí na první lucerně ve městě, ale přesto mu rázně vysvětlí, že jako host se musí přece jen přizpůsobit domácím zvykům. Karel nelení a podá v Utopii na Utopii žalobu. V této chvíli se Karel stává spouštěčem událostí, kdy i těm hodným muslimům v Utopii dojde trpělivost. Karel je dovezen na hranici a tam mohutným kopancem do zadnice vyhoštěn ze země.

To je tak přibližně metafora k somálské studentce v České republice, o které sama ředitelka zmíněné školy řekla, že "se ve škole chovala agresivně, dupala nohou a opakovala, že sem nebude chodit." Studentka žádá po škole omluvu a 60 tisíc jako odškodné. Nevděčný spratek, to je ten nejmírnější výraz, který člověka napadne. Myslím tedy soudného člověka. Ti divní lidé, kteří bývají označováni jako "sluníčkáři" si to zřejmě v duchu řeknou také, ale navenek musí vystupovat zcela jinak.

Bylo by zajímavé zjistit, jak na požadavky somálské studentky reagují její spolužáci. Tady ovšem záleží na rozložení sil. Zda převažují sluníčkáři nebo realisté. Jedna věc je ale jistá: Ahmednuur by měla být i s hidžábem odvezena na hranici státu a tam  by následně proběhl rituál po vzoru Utopie...

žádné komentáře | přidat komentář

Tajemství obrazů (4)

21. listopad 2016 | 12.40 | rubrika: Záhady

mona lisa x da vincimona lisa a mimozemská krajinamona lisa x ET predatorL

Leonardo da Vinci (potřetí): Mona Lisa

Tajemný obraz Mona Lisa namaloval Leonardo da Vinci v letech 1503-1506. Pravděpodobně je na něm vyobrazena žena florentského kupce La Gioconda. To je ovšem vysvětlení leda tak dobré pro historiky umění. Záhadologové to vidí ze zcela jiného úhlu.

1.Obraz Mony Lisy má být vyjádřením ženského prvku u mistra Leonarda. Tak došlo ke spojení slavného obrazu s neméně slavným autoportrétem samotného mistra.

2.V pozadí obrazu vidíme údajně jakousi snovou krajinu s mosty a sopkami. Pravá a levá polovina pozadí, ale k sobě nepatří. Za zády Mony Lisy by se nemohly spojit v celek. Milovníci záhad šli ještě o kus dál a v pozadí spatřují krajiny z paralelních světů a jiných dimenzí.

3.Tady už nastupuje hodně těžký kalibr. Znalcům umění nedoporučuji číst dále. Pokud obraz zdvojíme a jednu část zrcadlově překlopíme k té první, objeví se nám tvář mimozemšťana, a to ne jen tak ledasjakého. Tento má rysy starého dobrého Predátora a na hlavě údajně biskupskou čapku. Tu tam nevidím, zato tam vidím jeho dopravní prostředek-UFO se skleněným poklopem.

Přiznávám, že tuto část Tajemství obrazů jsem pojal ve značně odlehčeném duchu a samozřejmě ji nemyslím vážně.

Jen mě vrtá hlavou, kde mistr Leonardo viděl film Predátor.

žádné komentáře | přidat komentář

Kandidátka

17. listopad 2016 | 10.08 | rubrika: Povídky

"Hoďte na ni síť, hoďte na ni síť !," volal šéf volebního týmu. Na zemi se zmítala kandidátka na  prezidentský úřad Velké mocnosti, která  se před třiceti minutami dozvěděla, že do Růžového domu usedne někdo jiný. Bušila pěstmi do podlahy a z uší ji stoupaly lehké obláčky dýmu. Kolem dokola se povalovaly  střepy vzácné vázy z dynastie Čching, kterou hodila po svém šéfovi volebního týmu. Od hlavního vchodu se obezřetně přibližovali dva muži v bílém s napnutou sítí.  Žena se nedala lacino, nastal urputný boj.  Když skončil, muži v bílém uchopili neúspěšnou kandidátku, nyní zajištěnou ve svěrací kazajce a s roubíkem v ústech,  pod lokty a odnášeli ji k přistavenému vozu.

"Kam ji povezete, zeptal se dobrovolník z volebního týmu.

"Do Las Negas asi ne," odsekl jeden ze zřízenců, který při kontaktu s kandidátkou přišel o oba rukávy.

"Zacházejte s ní citlivě, právě utrpěla velký šok".

"To víš, že jo, řekl druhý zřízenec a uštědřil kandidátce lehký šťulec do zad.

"Madam, vydržte," volal za odcházející trojicí šéf volebního týmu, "jedeme hned za vámi."

A tak se hlavním městem Velké mocnosti  řítil sanitní vůz s majákem, za ním dva vozy poradců, které se marně snažil dostihnout na bicyklu dobrovolník z volebního týmu.

Za chvíli tato malá kolona dorazila k Ústavu duševní péče. K vrátnici ústavu pak postupoval zvláštní průvod  v jehož čele nesli muži v bílém zmítající se vak, následovalo je osm poradců, kteří se ukázněně seřadili do dvojstupu a z dáli přijížděl na bicyklu dobrovolník. Odkudsi se vynořil vrátný se samopalem. "Vás dva znám, ale co ty další lidi?"

"Ti jsou taky s námi a možná tady i zůstanou," řekl jeden z mužů v bílém a zdálo se, že ho jeho vlastní slova pobavila. Průvod se přesunul do hlavní budovy. "Tak tady paní prezidentku ubytujeme," řekl s jistým zadostučiněním  ten v bílém, kterému chyběly rukávy. Otevřel dveře rozměrného pokoje a muži v bílém uložili své zmítající se zavazadlo na lůžko. Do pokoje se vpotácel zpocený dobrovolník, který již mezitím také dorazil.

"Můžeme ji rozvázat?,"zeptal se jeden z členů volebního týmu.

"Jak je libo, na vlastní nebezpečí, my totiž odcházíme," řekl  druhý muž v bílém, který  měl sice rukávy oba, ale zato navíc monokl na levém oku.

Dveře se zaklaply. "Není tady klika," pravil zdrceně zpocený dobrovolník, "že jsem sem vůbec lezl."

"Tam na hromadě jsou nějaký deky," oznámil  šéf volebního týmu, "dnes toho máme dost, natáhneme ty deky na zemi a vyspíme se." Za chvíli se místností ozývalo osmihlasé chrápání přerušované dobrovolníkovými výkřiky o volebních podvodech a o blíže neurčených sviních. Kandidátka mlčela. Možná to bylo tím roubíkem.

Uběhla noc a slunce nastoupilo svoji každodenní pouť.

Naši smutní hrdinové se pomalu zvedali ze země, kde se povalovaly zmuchlané deky. Pojednou si všimli, že včera trochu zapomněli na svoji velitelku, která se stále nacházela ve svěrací kazajce a s roubíkem v ústech. Koulila na svůj tým zlostně oči. Šéf volebního týmu rychle přiskočil a odstranil kandidátce roubík z úst. Hned toho ovšem litoval, protože kandidátka spustila projev, že by na něj byl hrdý nejeden dlažební mistr. Muž se snažil nic neslyšet a pomalu  vyprošťoval  ženu ze svěrací kazajky. Konečně byla volná. Navíc to vypadlo, že se pomalu uklidňuje. Otevřely se dveře a do pokoje vstoupil muž v bílém, ale nebyl to žádný z těch dvou ze včerejšího dne. "Je vás tady nějak moc, musím vás rozmístit na jednotlivé pokoje,"pravil zamyšleně.

"My ale nejsme pacienti, my jsme volební štáb!"

"A tak to promiňte, samozřejmě že jste volební štáb, a jakmile z tohoto pokoje odejdeme, tak vás seznámím se dvěma ministerskými předsedy, papežem Piem XXIV a se třemi dalajlámy, které právě učí Fred Aster stepovat."

Členové volebního týmu začali zřízenci mávat před nosem svými průkazy a bankovkami. Výsledek to mělo nevalný, ale v tom se ve dveřích objevil podsaditý muž v obleku a s kšiltovkou, na které bylo napsáno řidič. "Právě jsem mluvil s ředitelem ústavu, jsou to opravdu členové volebního týmu a ta ženská na posteli je kandidátka na prezidentku."

"Tak to ledacos vysvětluje," řekl zřízenec a uvolnil průchod.

Od ústavu pak  vyrazily oba vozy a dobrovolník na bicyklu směrem k volebnímu štábu. Při příjezdu na štáb se okamžitě konala porada. "Co teď budu dělat, co teď budu dělat," opakovala stále dokola neúspěšná kandidátka. "Madam," pravil šéf volebního týmu, "měl bych jeden nápad. V jedné malé zemi v centru Starého kontinentu se příští rok uvolní post prezidenta. Co kdybyste to zkusila tam."

"A máme tam vůbec někoho? Nějaký svý lidi?"

"Máme tam Michala a Michala, ale to jsou jen takoví užiteční troubové, ale přímo v jejich vládě máme svého člověka, jistýho  Georgeho Dinosbíra..."  Do hovoru se náhle vložil další člen volebního týmu: "Už ne, předevčírem ho z vlády vykopli."

"To nevadí, koupíme  jiný lidi... A pořád jsou tam ještě Michal a Michal."

"Ale je vůbec možné, aby tam kandidoval na prezidenta někdo odjinud?,"zeptala se starostlivě teď už bývalá kandidátka na prezidentský úřad Velké mocnosti.

Šéf volebního týmu zvedl ukazováček k pomyslnému nebi a kladouce důraz na každé slovo řekl:" Madam, v té zemi je možné i nemožné. Kromě toho, už tam pár odjinud kandidovalo. Jsou  zvyklí."

"A vyhrál někdy někdo z nich?"

"Zatím sice ne, ale všechno je jednou poprvé."

"Tak to rozjeďte," pravila novopečená kandidátka na prezidentský úřad jedné středoevropské země a dodala: "Lidi tam budou rádi až mě uvidí."

Měla pravdu.

Byli.

I když vlastně ne úplně všichni.  Po pravdě řečeno, jenom tři. Michal a Michal a ... George.

žádné komentáře | přidat komentář

Tajemství obrazů (3)

16. listopad 2016 | 14.18 | rubrika: Záhady

 Leonardo da Vinci podruhé: Madona ve skalách

Obrazy mistra Leonarda sklízí obdiv nejen u milovníků umění, ale jsou i vděčným objektem pro záhadology všeho druhu. Do jedné předchozí části jsem zařadil fresku Poslední večeře, dnes to bude Madona ve skalách a nakonec  nemůžeme ponechat bez povšimnutí slavnou Monu Lisu, což je ovšem u milovníků záhad příběh, který bych nazval hodně silnou kávou.

Obraz Madona ve skalách (přesněji řečeno "obrazy", ale k tomu se záhy dostaneme) byl vytvořen na zakázku Řádu neposkvrněného početí pro kostel San Francesco Grande v Miláně. Malba zobrazuje děj, kdy je Svatá rodina na útěku před Herodesem a skrývá se ve skalách. Chybí zde ovšem Josef. První verze obrazu vzbudila u církve z blíže neobjasněných důvodů značné pohoršení a tak Leonardo musel vytvořit druhou umírněnější verzi obrazu. V čem byl problém se můžeme jen dohadovat. Na obraze vidíme Marii, která pravou rukou objímá malého chlapce, podle logiky věci, svého syna Ježíše. Oproti Marii sedí anděl Uriel (proč se uvádí zrovna Uriel, nevím),  také s malým dítětem, kterým má být budoucí Jan Křtitel. Malý Jan žehná Ježíškovi, je tedy v nadřazeném postavení. Ještě znepokojivější je levá ruka Marie, s jakoby zatínajícími se prsty. Také rázně ukazující prst anděla Uriela navozuje značně napjatou situaci. Na této malbě má protisvětlo zvláštní žlutou barvu dodávající obrazu záhadnou atmosféru. Jako vždy není jasné, co se prohánělo hlavou mistra Leonarda, když tento obraz tvořil. V druhé verzi obrazu zmizel výhružný prst anděla, Marie už nemá prsty tak hrozivě zatnuté a identifikace dětí byla upřesněna přimalováním typické Janovy berly. Tím se obrátily  pozice dětí. U anděla sedí Ježíšek, u Marie Jan. Záře z krajiny je zobrazena jako bílé denní světlo a celkový dojem je  mnohem klidnější. Tato verze obrazu se již zřejmě shodovala s požadavky církve.madona ve skalách 2madona ve skalách 1

žádné komentáře | přidat komentář

Hra na pláč

14. listopad 2016 | 22.18 | rubrika: Názory

Ne, nemám na mysli slavný film režiséra Neila Jordana z roku 1992, ale při sledování Českého žurnálu s názvem Český Alláh (ČT 2 , 11.11.t.r.) to bylo první slovní spojení, které se přede mnou vynořilo. Jenom opakuji - se zmíněným filmem tu není žádná souvislost.

Pořad měl být sondou do názorů a postojů českých občanů k problémům spojených s aktuální imigrační politikou. Po deseti minutách sledování se pomalu dostavovalo jakési dejavú. Podobně pojatý pořad jsem už kdysi dávno někde viděl. Ale to bylo opravdu dávno. Že by se tehdejší tvůrci zase vrátili do akce? Ale to snad není možné... I když-v naší zemi je možné i nemožné. Ten dávno zapomenutý dokument měl podobné téma, jmenoval se Emigranti a zabýval se občany, kteří opustili socialistické Československo směrem na Západ. Byl neuvěřitelně tendenční, jednostranný, bez špetky respektu k faktům. Ale taková byla doba. Dnes bychom měli rázně kráčet k výdobytkům nezávislých a pravdivých informací. Kde jsme jen udělali chybu? Ale k věci, abych nekopíroval naše politiky, kteří hodinu mluví, aniž by člověk tušil o čem.

V úvodu pořadu dostalo prostor hnutí Naštvané matky. To je dobré, řekl jsem si. Jenomže to jsem dělal tradiční účet bez hostinského. V dalším kontextu byly naštvané matky ukázány jako sobecké, bezohledné fúrie, které si nevidí, takříkajíc, na špici nosu. Tady jsem poprvé zpozorněl.  Sledoval jsem jejich projevy na You Tube a dojem byl přesně opačný.  A sice, že jde o ženy, kterým osud naší země a potažmo nastupující generace není lhostejny, jsou ochotny nadřadit zájmy obecné nad zájmy vlastní a vůbec mají mnohem širší rozhled, než většina našich předražených volených zástupců v parlamentě i ve vládě. Překvapením ovšem ještě nebyl konec. Jakési dvě dámy-dobrovolnice- vozily sem tam v autě třetí ženu, se kterou hovořily anglicky. Titulky říkaly, že tato žena je imigrantka, která viděla, jak policie vyrvala její sestře dítě z náruče a umístila je kamsi jinam. Dále už jsem pořad skutečně sledoval s otevřenými ústy (ne, není to jen metafora). Logika kráčela úplně mimo. Vůbec nebylo objasněno, proč by nějaká policie oddělovala rodiny a děti kamsi cpala. Mělo to snad navodit atmosféru nacistických transportů? Pak ta dáma imigrantka sdělila, že děti začaly plakat a nějaká policistka na ně nepříčetně řvala...  V této fázi čtení titulků jsem si všiml, že plakat začala i řidička dobrovolnice, což by nemuselo pro posádku vozidla skončit zrovna dobře. Dále zmíněné dámy putovaly po ubytovnách imigrantů, aby náležitě zdůraznily, jak velmi naši hosté strádají. Škoda, že jako ženy nenavštívily třeba Německo a nepohovořily s ženami, které byly strádajícími imigranty znásilněny. Pak by možná i tato "sonda" vyzněla mnohem snesitelněji. Pořad ovšem pokračoval nezadržitelným tempem dál... Navíc se začal tvářit jako objektivní. Na scénu vstoupili známí protiislámští protagonisté. Samozřejmě v nelichotivých souvislostech, což byl výsledek šikovného střihače filmu a nekorektní režisérky. Oproti tomu záběry z Islámského kongresu, který se konal letos v Žilině, působily jako výraz naprosté pohody. Ženy tam seděly pod cedulí "ženy", muži pod cedulí svojí a vpředu řečník, který vlídně řečnil o právech žen a mužů. Jeden by hned spolu s Merkelovou zvolal: "Tož vítajte".

No a v tomto duchu film pokračoval. Ani slovo o evropských městech, ve kterých imigranti obsadili celé čtvrti a považují je za dobytá území. Ani slovo o kriminálních činech imigrantů, o jejich výhružkách domácímu obyvatelstvu atd. atd. Zase jeden takový pořad beze stopy objektivity. Ale to není hlavní problém. Jak jsem už několikrát psal, stále nemohu uvěřit, že evropští politici jsou jen hloupí. Protože to by už dávno uletěli. Neboť jak svého času naznačoval jistý doktor Štrosmajer, hloupost nadnáší. Proč ta jejich vstřícnost k islámským imigrantům? Proč se podílí na likvidaci evropské kultury? A šroub se pomalu utahuje. Ve Švédsku je od nového roku zákonem zakázáno mluvit a diskutovat o imigrantech v negativním tónu. Mlčet se musí i o jejich zločinech.

 Takže znovu:  Kdo za tím vším stojí? Kdo přinutil evropské politiky k současným postojům? A proč se média nechovají tak, jak by se očekávalo od nezávislých nositelů informací? Odpovědi na tyto otázky by udělaly jasno. ... Zatím nám zbývá jen ta hra na pláč. Jejich i náš.

žádné komentáře | přidat komentář

Kandidát

11. listopad 2016 | 13.26 | rubrika: Povídky

Stříbrná  limuzína, jejíž přední část zdobily dvě vlaječky, zastavila na rušné ulici hned u dopravní značky  zákaz zastavení.  Řidič hbitě vyskočil z vozu a s úklonou otevřel zadní dveře. Z nich vystoupil pan Héráček a zamířil ke dveřím sázkové kanceláře. Přistoupil k přepážce. "Jdu si pro výhru," oznámil pracovnici.

 "Vezmu si váš tiket a uvidíme."  Po chvíli. "Ale pane, vy jste nic nevyhrál, ten váš tip byl vedle. Ano sice těsně, ale furt vedle."

Pan Héráček vytrhl tiket usmívající se slečně. "To není možný!," rozčileně křičel , "vždyť to bylo tak jasný, před půl rokem jsem na to vsadil sto litrů."

"Vy jste se ráno nedíval na televizi?," zeptala se nevinně slečna.

"Neměl jsem čas, byl jsem v sauně s Michalem a Honzou Rumlů a až do rána jsme si četli hry Václava Havla. Nebyl důvod něco sledovat. Vždyť to přece bylo tak jasný!"

"No, milý pane, vídíte, a všechno je jinak! ... ale pane, co to děláte!! Tady nemůžete nic zapalovat!! Běžte si ten tiket spálit někam jinam, nebo zavolám městskou policii!!"

Pan Héráček se zarděl, udupal plápolající lístek a popel shrnul do dlaně.

"Něco vám, slečno, řeknu, vy nevíte na koho jste právě chtěla volat městskou policii. Hned zítra pudu za Michalem a Honzou Rumlů a národu oznámíme, že budu kandidovat na prezidenta. "

"Tako to vám,pane, přeju hodně štěstí, ale abyste  nedopadl jako ten váš tip."

Pan Héráček  se pomalu vydal k východu. Pokusil  se vztekle praštit dveřma  aby všichni viděli temnotu jeho nálady. Jenomže Brano zavírá samo. To mu na  náladě nepřidalo. Přistoupil k limuzíně a urval jednu z vlaječek. Tu s hvězdami a pruhy. Tiše si mumlal: "Zatracenej Trump, vždyť to přece bylo tak jasný..." A řidič si také něco mumlal. Něco o zlomených prackách. A pak pan Heráček do vozu nastoupil a vyjel ke šťastným zítřkům.

žádné komentáře | přidat komentář