Bororo | Fantastická současnost

 Jsou fakt hrozní, ta mladá generace, pořád jen datlují do telefonu a poslouchají nemožnou muziku ducduc. Někteří pak sprejují po fasádách domů nesmyslné klikyháky. Jenomže pozor, totéž o naší muzice říkali naši rodiče. Ovšem datlovat jsme mohli akorát tak do kalkulaček, nebo do tehdy posledního výkřiku techniky - do digitálních hodinek.  A také jsme to dělali. Sčítali jsme, odčítali, násobili a dělili jako o život. Existovaly také výkonnější kalkulačky, které prováděly výpočet goniometrických funkcí, takže nějaké ty přepony, odvěsny a úhly už nebyl žádný problém. Ptolemaios by koukal. Digitální hodinky jsme štelovali tak dlouho až z nich miniaturní tlačítka odpadly. Ovšem po domech jsme barvou nečmárali. Maximálně jsme někde křídou vyhodnotili duševní potenciál někoho, kdo nám pil krev. Spolužák, učitel, sok v lásce nebo proradná dívčina. Žádné klikyháky, ale jasný srozumitelný text, vyvedený velkým písmem. Než to postižená osoba stačila pořádně vstřebat, dílko umyl déšť. Na odstranění dnešní tvorby jsou zapotřebí agresivní chemikálie, bruska, nebo zbourání celé stěny.

Kousek od mého pracoviště se nachází šikovná hospůdka. Občas tam s kolegou po práci zajdeme na čaj a limonádu. Nebo je to možná pivo a fernet, ale když se chci pustit do moralizování, tak je ta první možnost přece jen lepší. Pro studenty z nedaleké vysoké školy se tato osvěžovna stala častým útočištěm.
Když jsme tam byli s kolegou naposledy,za stůl za nás si přisedly dvě líbezné dívenky. Jejich hovor se nedal přeslechnout. Řvaly jak na lesy a titulovaly se chvíli dámským přirozením a chvíli zase slovem "vole", což mě u dívek překvapovalo. Za mých mladých let bylo toto přátelské oslovení výhradou kluků. Ale možná v tom hraje nějakou roli současné genderové šílení.  Z jejich hovoru vyplynulo, že studují obor sociálních služeb. O svých budoucích svěřencích (starých lidech) mluvili s takovým despektem, že bych se jim věru nechtěl někdy dostat do rukou. Strašná generace.

Před několika roky jsme si s manželkou koupili nové auto. Dacii Sandero. Říkáme mu Čmelák. Měli jsme ho tři dny, když jsem se s ním ocitl ve svízelné situaci. Pod úzkým mostem byl průjezd umožněn jen jednomu vozidlu, protijedoucí mělo podle dopravní značky dát přednost. Nestalo se tak. Ještě jsem stačil najet těsně k obrubníku, takže naštěstí ke kolizi nedošlo. Ale odnesla to prasklá pneumatika. Bylo horko a můj vysoký tlak vyhoupl do ještě vyšších hodnot. Otevřel jsem kufr auta a pozvedl kobereček v domnění, že pod ním najdu tu schránu, kde se v mém starém autě Škoda Favorit nacházela rezerva. Nic. Žádný úložný prostor pro náhradní kolo. Krevní tlak neúprosně stoupal. Kde ta zatracená rezerva může být schovaná? Pochodoval jsem kolem Čmeláka a nadával. Kolem šel mladík. "Pane, nevypadáte dobře..."
"Děkuji, to jsem potřeboval slyšet" přerušil jsem ho
"Ne, tak jsem to nemyslel, vidím, že máte prasklou pneumatiku a asi vám není dobře, jestli dovolíte, pomohu vám s výměnou."
"Vážně?"pravil jsem nedůvěřivě.
"Jasně, posaďte se do auta, já to udělám.
Nikam jsem si nesedl. Zatím. Dost mě zajímalo, odkud tu rezervu vyloví. Mladík odhrnul opět ten kobereček v kufru. Tak tudy cesta nepovede, pomyslel jsem si. Ale to jsem právě udělal účet bez hostinského. Pod koberečkem se skrývala nenápadná matka, kterou můj zachránce povolil a pak náhradní kolo vylovil zpod auta. Aha, takhle se věcí mají. Sedl jsem si tedy do Čmeláka, jak navrhoval. Zhruba po patnácti minutách oznámil. "A je to hotovo."

Vystoupil jsem, poděkoval mu a z peněženky vyndával bankovku. Rázně mě přerušil: "Na to zapomeňte, za všechno se nemusí platit." Ten mi tedy udělil lekci. Cože jsem to říkal o současné generaci? Že je strašná? Houby. Je skvělá.

Jen nás starší někdy ta mládež trochu podceňuje. Nedávno jsem šel do nové moderní banky podepsat založení účtu. Účet už sice mám ve staré tradiční bance, ale potřeboval jsem ještě jeden pro internetové operace. Slečna mně nabídla kávu, což v bankách nebývá zrovna zaběhnutým zvykem. Usadila mě ke stolku s počítačem a sdělila, že vše proběhne právě na něm. Jako bych spadl z Měsíce. Pak trochu starostlivě dodala: "Jestli si s PC nevíte rady, tak já vám ve všem poradím". Cítil jsem se dotčen.  "Slečno, řekl jsem rozvážně, "vaše generace možná výborně počítače ovládá, ale nezapomeňte, že ta moje je vymyslela. Tedy ne já osobně", rychle jsem dodal. Usmála se a donesla tu kávu. Byla výborná.

Jednoho dne jsem dost daleko od svého bydliště potřeboval naložit objemný náklad. Z kufru jsem vyložil vše nadbytečné na zadní sedadlo a batoh "moudře" opřel o vedlejší kandelábr. Když jsem dojel domů, zjistit jsem, jak jistě už tušíte, že batoh zůstal tam. Vrátil jsem se zpět, ale kandelábr stál osamocený, jako maják, který zklamal.
Byl to starý vojenský batoh, ke kterému jsem měl tak trochu citový vztah. Uvnitř se nacházely dvě knížky, které jsem si nedávno koupil a upomínka z České pojišťovny. Co vám mám povídat, ztráta mě mrzela, zvláště kvůli tomu batohu. Pomalu jsem se s daným stavem smiřoval. Po čtrnácti dnech se ozval u našeho bytu zvonek. Měl jsem zrovna po noční, manželka byla se psem někde venku a tak jsem se slovy "kdo sem zase leze" šel otevřít. Za dveřmi stála dívka. V rukou svírala můj batoh.
"Našla jsem ho opřený o veřejné osvětlení," řekla krásně spisovně, "ale studuji v Praze a tak jsem neměla čas přijet k vám dříve," dodala omluvně.
"Vy jste anděl," vydechl jsem, "jak jste mě našla?"
"To ta upomínka z pojišťovny, je na ní vaše adresa."
A pak, že upomínky patří do koše. Kdepak. Zlaté upomínky.
"Jak bych se vám jen revanšoval," přemýšlel jsem nahlas.
"Není třeba, viděl jste film Pošli to dál?"
Přikývl jsem. Ten film jsem znal. Je o tom, jak žáci dostanou od svého učitele za úkol vypracovat nějaký libovolný školní projekt. Jeden ze žáků přijde s nápadem, že když něco udělá pro tři lidi a řekne jim, aby to poslali dál, budou se dobré skutky lavinovitě šířit. V jednu chvíli si myslí, že jeho projekt selhal, ale to se mýlil. V duchu jsem si připomněl jedinečný závěr tohoto filmu, ale to už mě dívka přerušila.
"Takže to prostě pošlete dál,", řekla, otočila se a odcházela.
Ještě chvíli jsem tam stál, díval se, jak schází ze schodů, nastupuje do výtahu a mizí z mého života jako krásný přelud. No, ať se věci mají jakkoliv, rozhodně to dál pošlu.

Takže už nikdy žádné moralizování. Všechny generace jsou v podstatě stejné, se všemi svými klady i zápory. Tak to prostě je.

Jen jedné věci se děsím. Až mě někdo z těch mladých uvolní sedadlo v tramvaji. Sednu si a budu se dívat z okna, jak odchází moje sebevědomí. Vidíte, také jsem hrozný. Ne Ivan, ale ješita.

"

Na svůj FB jsem umístil známou a diskutovanou píseň Včelích medvídků. Nejprve jsem dostal upozornění, že "video bude částečně ztlumeno v některých zemích". Tak to by mě zajímalo v kterých, byla moje první myšlenka. Že by v Jihoafrické republice?

Vysvětlení dorazilo obratem (asi po pěti vteřinách) od FB strážců čistoty: Objevil se text "video je částečně ztlumené" a pod tím značka zákaz vjezdu do jednosměrky a upozornění "vidíte ho jen vy." Takže nikoliv v Jihoafrické republice, ale v České republice.Tomu říkám bleskurychlá akce! Bylo to fakt rychlejší než jsem stačil polknout na sucho.
Opravdu nevím jestli je to k smíchu nebo k pláči. 
Ta bdělost a ostražitost! Ten neskonale hloupý neomarxistický fanatismus! 
Ať žijí Včelí medvídci a jejich protest song!
Navíc závěrečná scéna, kdy protagonisté bílou barvu natřou Slunku knír a pak ho přeškrtnou staví Včelí medvídky do čela odboje proti nesoudným a bláznivým sluníčkářům.

 V minulém roce jsem oslavil šedesátiny. Nechlubím se, konstatuji. Vzpomínám si, že někdy v osmé třídě základní školy jsme vypočítávali, kdy nám bude šedesát, kdy půjdeme do důchodu a přestaneme pracovat. Žádnou práci jsme sice ještě nezahájili, ale už jsme plánovali její konec. Všechny generace jsou v tomto ohledu asi stejné. Vyšel nám rok 2018. To ostatní už ne. Bůh se při našich plánech asi jen usmíval.

Narodil jsem se 13.října 1958. Třináctého října roku1307 - bylo na příkaz francouzského krále pozatýkáno a uvrženo do vězení tisíce členů řádu Templářů. Jenomže to je tragédie. Já ale hledal pro třináctý říjen něco veselejšího. Na nic jsem nenarazil. Jen samé katastrofy. Že by to cosi naznačovalo? Tak alespoň cena útěchy:  13.října (1955) se narodil Václav Upír Krejčí a také Margaret Thatcherová (1925).

Rok 1958 sice končil osmičkou, ale na rozdíl od let minulých a roku budoucího se v tomto roce nestalo nic až tak osudového. Přesto pár událostí stojí za povšimnutí. Karel Zeman natočil Vynález zkázy, v Bruselu se konala světová výstava EXPO 58, která byla pro Československo velmi úspěšná, americká ponorka Nautilus jako první podplula Severní pól, byla vypuštěna výzkumná družice Sputnik 3 a...  v Japonsku se poprvé objevily instantní nudle, symbol naší současnosti.  Ale dovolím si vrátit se k mé maličkosti. Při veškeré úctě k uvedeným událostem a instantním nudlím.

Rodiče se seznámili v lázních Lipová. Maminka z Prahy, táta z Brna. Zpočátku oba rodiče cestovali mezi oběma spřátelenými (jen žertuji) městy sem tam. V naší rodině se traduje historka ohledně  mého narození. Když maminka ležela v Praze v porodnici, přijel táta do Prahy za svým tchánem, tedy za mým dědou. Děda věděl, že jeho zeť má rád šunkofleky a tak jich připravil dva velké pekáče. Jedli je celý týden. Maminka ještě zůstávala v porodnici a tak se táta vrátil do Brna do práce. Babička chtěla příjezd svého syna, který se zrovna stal šťastným otcem, patřičně uctít a tak mu připravila jeho oblíbené jídlo. Samozřejmě... šunkofleky. 

Indiáni mívali různá poetická jména: Odletěl s vranami, Sedící Býk, Malý Medvěd. Já bych se v tomto případě asi jmenoval Velký Šunkoflek.

Uplynulo šedesát let. Rychleji, než jsem původně v porodnici čekal.

Moji přátelé Luboš a Laďa, na které jsem si dovolil zavzpomínat v povídce "Prezident, popelář, Robin Hood a kosmonaut" (což mám často na talíři), mně předali dar k životnímu jubileu již o měsíc dříve. Prý kvůli počasí. Pochopil jsem po otevření obálky. Byla v ní poukázka na privátní let balónem pro dvě osoby. Můj sen, o kterém jsem léta mluvil, byl splněn! Jenom jsem si nebyl jist, jestli shodný sen má i moje žena Olga. To jsem měl záhy zjistit.

"Ne a ne," pravila rozhodně, "nikdy nepolezu do tak divné věci. To ti dva L (myslela Laďu a Luboše) nemohli vymyslet něco normálního? Třeba týdenní pobyt v Krkonoších?

"Splnili jen moje dávné přání," zastal jsem se kamarádů.

"A ty bys nechtěl do Krkonoš?" zeptala se nevinně moje žena.

"Chtěl bych letět balónem," odpověděl jsem.

"Ty máš zase včely v klobouku," dodala Olga jako svoji závěrečnou tečku.

Tohle říká vždycky, když dojde k některému z mých truchlivých a dle jejího názoru hloupých nápadů. Rčení prý pochází ze Skotska a označuje člověka nepříliš bystrého. Řečeno hodně eufemisticky.

V té chvíli jsem věděl, že její ženskou logiku neporazím a nechal jsem otázku letu na jindy. Přece ji nebudu nutit, jako se stalo u jedné kosmonautky, která se těsně před nástupem do modulu, rukama zašprajcovala ve dveřích letového provozu a teprve dva statní chlapi ji přesvědčili, aby vstoupila do kabiny kosmické lodi a poté i do historie. Aby bylo jasno - tímto nijak nesnižuji její zásluhy. Vážím si všech průkopníků kosmonautiky a těch, kteří museli překonat svůj strach, si vážím dvojnásobně. Strach totiž bývá naším věrným společníkem až příliš často. Jak napsal Bram Stoker, autor Draculy: "Budiž požehnáni ti lidé, kteří neznají žádný strach, ni žádný děs, ti pro které je spánek noční dar, který nepřináší nic jiného než sladké sny." A dost! Toto má být laděno na veselou notu, žádná psychoanalýza nebo horor.

Moje žena se ovšem neměla stát žádnou průkopnicí, měla prostě jen letět balónem. Chtělo to svůj čas.

A měl jsem pravdu. Mé solidní argumenty, šarm a příslib příští dovolené na Bahamách udělaly své. Jednoho dne jsme tedy přece jen stanuli na stanovišti, odkud jsme měli vzlétnout do nebe.

Postávali jsme u balónu, který sebou cukal a trhal a vypadal jako by se už nemohl dočkat až pohltí své oběti a vyrazí vzhůru k oblakům.  Ale to už k nám přicházel jakýsi velmi velmi mladý muž.

"Jsem váš pilot," oznámil, "jmenuji se Pavel Josefík. Podal mně i Olze ruku.

Polkl jsem na sucho a na čele mně vyrazilo cosi, co zřejmě bylo potem.

"A vy už létáte dlouho?" zeptal jsem se s nadějí v hlase.

"Ani ne," potvrdil mé obavy mladý pilot.

"Můžete to upřesnit?"

"Tohle bude můj druhý let."

Pokusil jsem se rychle odbočit od choulostivého tématu: " Tyhlety věci," ukázal jsem směrem k balónu, "nikdy nepadají, že ne?"

Mladík mně pohlédl do očí. V těch jeho jsem spatřil záblesk upřímnosti. "Většinou ne,"odpověděl, čímž celou situaci vůbec nevylepšil

Do hovoru vstoupila Olga: "Myslím," pravila rozvážně, "že ten let odložíme."

Pilot viditelně posmutněl.  Učinil jsem poslední pokus o záchranu našeho, nebo přesněji řečeno - mého plánu a položil mu kontrolní otázku:

"A jak dopadl ten váš první let?"

"Skoro dobře."

"Skoro?" Můj hlas začínal být lehce hysterický.

"Byl velký vítr, trochu to házelo, asi jako dneska. Přistáli jsme o sto kilometrů jinde a při přistávání mně jeden pasažér vypadl z koše..."

Olga mě chytila za rameno. "Jdeme dom," pravila rázně.

Jenomže to už se k nám blížil malý průvod. Moje dva přátele L+L doprovázel statný padesátník budící dojem silné autority.

"Major Jan Prášil," představil se."Budu kapitánem našeho letu." Major, kapitán, mladý pilot...měl jsem v tom trochu zmatek.

"Vaši kamarádi trvali na tomto malém žertíku a přemluvili mě, abych dal na chvíli prostor tady kolegovi," řekl s trochu rozpačitým úsměvem a ukázal na mladého muže. Olga lehce pozvedla obočí, což dokazovalo, že oba L u ní mají další černý puntík, tentokrát o velikosti koblihy.

"Abych vás uklidnil," pokračoval major kapitán, "balóny pilotuji pět let, dříve jsem býval vojenský pilot a tahle věc," řekl s důrazem na posledních dvou slovech, jako by byl telepat a věděl o mých předchozích obavách, "nespadla ještě nikdy." Touto větou nás nejen uklidnil, ale také jsem pochopil  proč je major i kapitán.

Po jeho slovech k nám ještě přistoupil náš původní pilot. "Omlouvám se, studuji na DAMU a tady pánové mě požádali o malou improvizaci..."

"To nic," přerušil jsem ho velkoryse a podal mu ruku. "Hlavně, že nejste pilot. Budete jistě skvělý herec. Co se týče obou pánů, s nimi si později ještě pohovořím."  V duchu jsem se však usmíval. Takový vtípek bych si nenechal ujít ani já. Zvláště kdyby se měl týkat některého z mých kamarádů.

Nastoupili jsme a balón se vznesl.

Stoupal stále výš a výš. A jak balón letěl, držel jsem Olgu za ruku. Bylo to symbolické, přece jen jsme spolu ušli dlouhou životní cestu. A že to někdy byla pořádná jízda!

Najednou jsme vzlétli nad oblaka a balón stále nezadržitelně stoupal výš a výš. Pak jsme letěli kolem Měsíce. Musím říct, že na rozdíl od různých domněnek, jsem tam žádnou aktivitu nezaznamenal. Později jsme prolétávali kolem Marsu. Odtud vystřelil jakýsi modrý paprsek, ale naštěstí nás těsně minul. Vida, i ONI, ať už je to kdokoliv, dělají chyby. Nebo to byla jen výstraha? Chvíli jsme se zdrželi na Plutu. Malý princ si zde zrovna na gramofonu přehrával  When I´m sixty four (Až mně bude čtyřiašedesát) od Beatles. Na tuto píseň mám tedy ještě pár let čas. Olga Malému princi nakreslila beránka a poté jsme všichni čtyři provedli iniciační obřad, kterým jsme Pluto povýšili zpět mezi planety. A zase jsme vzlétli.

Já vím, vypadá to, že kecám, že mám zase ty včely v klobouku, ale vy už jste asi zapomněli, jak se jmenoval náš major, kapitán letu. Tak já vám to připomenu – jmenoval se Prášil. Byl nejen major a kapitán, ale jak nám prozradil během letu, také baron.

S ním je možné úplně všechno.

Balón letěl a pak zase klesal a nakonec jsme šťastně dorazili k cíli.

Ať se to podaří i vám všem. Nejen v novém roce.

Ze světa: Ohledně vraždy saudského opozičního novináře panuje mezi Spojenými státy a Evropskou unií vzácná shoda:  Žádné sankce proti Saudskému režimu se v nejbližší době nechystají, protože neexistuje důkaz, že vraždu nařídil saudský princ. Takže máme k dispozici variantu, že do Turecka dorazili samozvaní mstitelé, vstoupili na konzulát, trpělivě vyčkávali, až dorazí oběť Chašakdží, mezitím popíjeli s konzulem čaj a na jeho otázku "co pro ně může udělat", odpověděli "až dorazí ten pomlouvač, běžte vytrhávat plevel na zahradu." Pak proběhl horor v podobě mučení, čtvrcení a zakopávání. Konzul a spol. mezitím pořád trhali na zahradě plevel. Mstitelé poté v poklidu odjeli ve služebních vozech na letiště a odletěli do Saudské Arábie. To všechno bez vědomí vládců Saudské Arábie. Kdyby to tak skutečně proběhlo, tak je jasné, že samozvané vražedné komando by se po příletu domů samo stalo předmětem nějakého toho rozčtvrcení. V případě Novičoku a neotrávených Skripalových, tedy v případě méně drsném, takové obstrukce nepanovaly. Sankce následovaly rychleji, než by Jean Claude Juncker vypil svůj první ranní šnaps.

Kerčský incident. Rusko tvrdí, že ukrajinská plavidla nelegálně vstoupila do teritoriálních vod Ruské federace a byla následně zadržena, zatímco ukrajinská strana tvrdí, že se jejich lodě pohybovaly v mezinárodních vodách. Západ v tom měl jasno ještě dřív, než k incidentu došlo: Je to ruská provokace, ukázka síly, může za to Putin. V současnosti se zcela smazává co pravda je, ale tvrdě se prosazuje, co má být za pravdu vnímáno.

Z domova: Vláda schválila, že počet pracovních míst ve státní správě se od počátku příštího roku sníží o 860. Podle náměstka ministra vnitra pro státní službu Josefa Postráneckého jde o největší redukci od doby, co platí zákon o státní službě. Kdo viděl britský seriál Jistě, pane ministře/premiére, jistě si vzpomene, že přesně takový tah navrhoval stálý tajemník vlády sir Humphrey (Hámfry). Jde o to, že oněch 860 míst, která se mají zrušit, jsou pouze tabulkové (v seriálu tomu bylo také tak). Ve skutečnosti tam žádní úředníci nesedí. Autoři literární předlohy Jistě pane ministře Jonathan Lynn a Antony Jay by skákali nadšením.

Symbol Dne válečných veteránů – červený vlčí mák - je spojen s první světovou válkou, která svým obrovským rozměrem a spojenými útrapami, měla být válkou poslední.

Symbol je vypůjčen ze známé básně Na polích ve Flandrech od kanadského válečného chirurga Johna Mc Crae, který sloužil v bojích na západní frontě. Nezměrné utrpení, které viděl kolem sebe, ho přimělo k napsání slavné básně V polích flanderských, v níž vyjadřuje smutek nad padlými spolubojovníky.

Den válečných veteránů je vzpomínkou nejen na padlé z první světové války, ale také ze všech dalších válečných konfliktů.

V České republice se 11. listopad jako Den vlečných veteránů slaví teprve od roku 2001 a jeho pojetí a vnímání je u nás stále trochu rozpačité. Přitom naši novodobí váleční veteráni nasazovali pod vlajkou České republiky svůj život, dali této službě nejlepší léta života a zaslouží si naši úctu, ať už si o misích do Iráku nebo Afganistánu myslíme cokoliv.

Na polích ve Flandrech

Překlad básně Johna McCrae

Na polích ve Flandrech divoké máky rostou,

tam mezi kříži, řada za řadou.

Zde ležíme. Nahoře mezi červánky,

je možná slyšet zpívat skřivánky,

zde dole kanóny jen svojí píseň řvou.

My už však nevstanem a je to možná zdání,

že včera ještě žili jsme a byli milováni.

Teď jenom tiše ležíme

na polích flanderských.

Náš boj však zase jiní převezmou.

Do vašich rukou dáme my teď svou

hořící pochodeň a vy ji neste dál.

Kdyby vám uhasla, vzpomeňte na náš žal,

že jsme tu padli zbytečně. Jen máky porostou

na polích flanderských.