Fantastická současnost

V jakémsi záchvatu akutního dobra nebo možná v záchvatu volební horečky, kterou nepřenáší žádná moucha, ale věčný boj o místo na slunci, přišla pře několika měsíci europoslankyně Šojdrová se svou velkolepou myšlenkou ohledně přijetí sirotků do České republiky. Svůj následující život zasvětila jejich hledání. Celý tento nápad měl několik právních háčků, o jejichž existenci neměla Šojdrová ani potuchy, jak ostatně prokázala v televizních debatách. A přesto hledání pokračovalo dál. Cimrmani tomu říkají "neschopnost myšlenku opustit". Paní Šojdrové bylo v mnoha komentářích nabídnuto, aby vykonala dobro na českých sirotcích. Jenomže v tu chvíli paní europoslankyni obestřel temný mrak, takže tyto argumenty neviděla neslyšela. Zlí jazykové tvrdili, že tato dočasná slepota a hluchota byla zapřičiněna tím, že za angažmá kolem českých sirotků se žádné politicko - korektní body nezískávají.

Ono to ani s těmi zahraničními sirotky není tak jednoznačné. Internetová glosátorka Karolína Stonjeková se domnívá, že se nejedná o sirotky ale o děti, které na cestě do Evropy nedoprovázeli rodiče. Ti zůstali doma v Sýrii, Pakistánu a v dalších zemích. Ohledně rozruchu kolem otázky přijetí či nepřijetí sirotků Karolína dodává: " Kolotoč se rozjel a mediálně vděčné dělení na padouchy (ti kdo kladli otázky) a lidumily (ti, kteří na otázky nedokázali odpovědět), bylo dokonáno".

O motivu, proč rodiče vyslali své děti do Evropy, se můžeme jen dohadovat. Možná proto, aby je později mohli následovat do Evropy, nebo jen čistě z důvodů jejich bezpečnosti. Nemíním nikomu připisovat nízké pohnutky. V každém případě, nyní se situace v Sýrii změnila a děti by se mohly vrátit ke svým rodičům. Únos do České republiky by situaci zřejmě neuklidnil.

Paní Šojdrová hledala umanutě dál. Nyní (únor 2019) oznámila, že úkol je splněn. Našla sirotky a našla také rodiny, které jsou ochotny se o ně postarat. Dáma i nadále vytrvale přehlíží všechny právní problémy s tím spojené s lehkostí baletky z Labutího jezera. Korunku této nešťastné kauze nasadila senátorka Milada Emmerová, která ještě dříve navrhla, aby sirotci byli dáni k adopci homosexuálním párům. Vzhledem k poněkud nepřívětivému vztahu islámu k této "jinakosti", by se návrh paní senátorky mohl stát vážným bezpečnostním rizikem.

Ale vraťme se k naší matce sirotků. Paní Šojdrová má i svého vlastního syna. Zdá se však, že tento synek maminčin humanismus nesdílí ani v symbolické rovině.

Jan Šojdr je předseda představenstva společnosti Evropská kreditní a jednatel společnosti Fox kredit s.r.o. Tyto společnosti poskytují bezúročné půjčky. Zní to jako sen o krásných hodných lidech pomáhajících v nouzi, ale opak je pravdou. Nejsou krásní, nejsou hodní a z vaší louže vás přesunou rovnou pod váš okap kde je nalepena cedulka "exekučně zabaveno".

Nedávno byl zveřejněn příběh jedné ženy (nazveme ji třeba paní N), která na půjčku dobráka Šojdra škaredě doplatila.
Začalo to tím, že paní N podepsala půjčku na 50 tisíc Kč, ale vyplaceno jí bylo jen 40 tisíc. Těch deset šlo zpět do kapsy půjčujícím dobrodějům. Veselé, že? To ještě není konec. Ve smlouvě bylo napsáno miniaturním písmem kdesi na konci, že dlužník musí do určité doby dodat několik výpisů (z účtu atd.), jinak dojde ke smluvní pokutě. Paní N byla ovšem opatrná, přečetla si i text vytištěný téměř nečitelnou velikostí a do smluvené doby výpisy poslala. Tady ale udělala podstatnou chybu. Neposlala je doporučeně. Dobrák Šojdr pak tvrdil, že žádné výpisy od ní nedostal a protože prý chce dlužníky vychovávat k zodpovědnosti, uplatnil své právo na smluvní pokutu. Mentor jak se patří! A teď to začne být velmi zajímavé. Pokuta za každý nedodaný výpis byla stanovena ve výši půjčené částky. Paní N údajně nedoručila tři požadované výpisy, takže to dělalo, bratru, třikrát padesát tisíc. Výsledek: z půjčky ve výši 50 tisíc (ale ve skutečnosti 40 tisíc) se rázem stal dluh v obludné sumě 200 tisíc a paní N hrozila exekuce.

Lze to tedy shrnout takto: Pakliže paní europoslankyně nenajde své uplatnění v otázce evropské migrace, mohla by vykonat dobro na domácí scéně.
Slovo "domácí" teď myslím doslovně.

Evropská unie se rozhodla zakročit proti české specifické záležitosti, jakou je sběr víček od PET lahví. Nová evropská směrnice o zákazu jednorázových plastových výrobků, která má být schválena letos na jaře, obsahuje nařízení, že PET láhve budou muset mít víčka pevně přidělaná, aby se nedala odstranit. Tato osvícená myšlenka – propojení víčka s lahví – si vyžádá navíc až 200 tisíc tun plastu ročně, což v rámci zákona o snížení spotřeby plastů připomíná Caligulu, který svému synovci vyléčil kašel tak, že mu setnul hlavu.

Nějak to nedává smysl. Použitá víčka od PET lahví jsou kvalitní surovinou, kterou se rozhodně vyplatí recyklovat. Tak k čemu bude tento absurdní výmysl dobrý? Jako by nestačily výkresy, jak má vypadat správná eurookurka.

Hledal jsem odpověď a nakonec ji našel. Ani jsem nemusel chodit, obrazně řečeno, do Bruselu. Poučení se mi dostalo od českých ekologů. Podle nich sběr víček podporuje nákup balených vod a tudíž i větší spotřebu PET lahví. Zřejmě to ve stejných souvislostech vidí také Evropská unie. Tady ovšem zapřahují koně za vůz. NIKDO, skutečně NIKDO nekupuje vodu v PET lahvích kvůli tomu, aby sbíral víčka. Je to přesně naopak: člověk si koupí balenou vodu jako obvykle, a místo aby víčko zahodil, tak je odloží na místo, které pracovně nazývám "domácí úložiště", a posléze odevzdá na některém z mnoha sběrných míst. Odtud pak putují do speciálních výkupen a takto získané peníze pomáhají lidem v nouzi. V nouzi, ve které je nechal náš stát a zdravotní pojišťovny. To je nutno dodat. Nebo se myslitelé z Evropské unie domnívají, že překotně nakupujeme balené vody, abychom mohli z jejich víček vyrábět korále?

Jeden příklad za všechny: Policisté Hlavního velitelství Vojenské policie díky tomu, že zorganizovali sběr víček obrovského rozsahu, mohli předat finanční podporu pro malou Michalku s vývojovou vadou mozku. Opravdu zde obstojí argument, že každý z těchto policistů si kvůli sběru víček koupil padesát PET lahví denně? Víčka odšrouboval a obsah většiny z nich pak vylil do vodovodu? Ekologům a Evropské unii tedy uniká podstatný systém této solidarity. Je to sice smutné řešení, když občané suplují za stát, který nedokáže přinutit zdravotní pojišťovny, aby proplácely nákladné operace, ale pořád lepší než nic. Již několik lidí muselo zemřít, přestože si manažeři zdravotních pojišťoven vypláceli své tučné odměny. Jak mohou klidně spát, nechápu! Třeba to kompenzují tak, že sbírají víčka.

Navíc Evropská unie zřejmě nepočítá s naší věhlasnou šikovností. Neexistuje takové připevnění víčka k PET láhvi, které by nám zabránilo je odstranit.

A sbírat se bude vesele dál. Alespoň do té doby, dokud vrcholní představitelé zdravotních pojišťoven nezačnou konat jako příslušníci lidské rasy.

A spotřeba plastů pro spojení víčka s lahví bude jaká?

VYŠŠĺ, ku..., VYŠŠĺ!

Dostal jsem rozzlobenou reakci jedné čtenářky za článek "I.T. v Německu, incident v Dubí a MeToo". Mimo jiné píše: "Problematika sexuálního násilí je mnohem kompletnější, takže shodit MeToo ze stolu jako akci Najdi si svého herce a znič mu život, je typickou ukázkou české buranské kultury, kdy je normální sahat na cizí ženy jen tak, vynucovat si na druhém člověku ve vztahu sex a provádět podobné libůstky."

Za toho burana jí tedy dodatečně pěkně děkuji. Ovšem mýlí se v tom, že by typickým projevem českých mužů, bylo osahávat cizí ženy a vynucovat si sex. Ano, jistě se takoví najdou, jako ostatně všude jinde ve světě, ale pokud máme mluvit o typickém jednání českých mužů vůči ženám, pak je to úcta, obdiv a galantnost. Toto je většinový projev českých mužů. Alespoň podle mého názoru.

Nesmetl jsem MeToo ze stolu jako celek, poukázal jsem hlavně na jejich šéfku a zakladatelku Asiu Argentovou, která čelila obžalobě ze zneužití o dvacet let mladšího herce. Poté mu následně vyplatila odškodné ve výši 380 tisíc dolarů, což se dá považovat za přiznání viny. Mladíka nelituji, naopak k němu chovám hluboké opovržení a myslím si o něm, že je vůl. Ale přiznám, že vychytralý vůl. Užít si, a ještě si to nechat proplatit je výkon schopného gigola. Zajímalo by mě, jestli se následně stal členem hnutí MeToo. (To zase bude rozčílených reakcí za tuto větu, kterou jsem si fakt nemohl odpustit).

Arentová si nezaslouží jakékoliv ohledy. Udělala přesně to, za co později vyvolala dominový efekt. Některé stížnosti jistě byly oprávněné, jiné zase ne, a právě v tom je kámen úrazu. V možnosti vyřídit si účty touto cestou.

Ještě jednou se vrátím ke Kevinu Spaceymu. Jedním z mnoha následků skandalizace v režii MeToo je, že jeho prozatím poslední film, životopisné drama Bilionaire Boys Club, je v Americe celoplošně bojkotován a pomalu se mění ve finanční katastrofu. Z toho pro mě navíc vyplývá, že Američani jsou lehce ovlivnitelní prosťačci, bez schopnosti vlastního úsudku, takže teď už věřím (předtím jsem to odmítal), že je nějaký ten hacker mohl při volbách prezidenta nasměrovat tam, kam chtěl.

Kdo ví, jestli fenomenální herec Kevin Spacey ještě vůbec dostane šanci znovu vyniknout. Stal se obětí zločinu proti filmovému umění. Naštěstí máme k dispozici všechny ty filmy, které již natočil. Je to ale slabá útěcha.

Jsem zvědav, jestli hnutí MeToo ponese aspoň desetinu následků (za čin své šéfky), jaké musí nést Kevin Spacey. Aby tedy bylo dodrženo pravidlo "všem stejným metrem."

Něco mě však napovídá, že stejný metr se konat nebude.

Jsou fakt hrozní, ta mladá generace, pořád jen datlují do telefonu a poslouchají nemožnou muziku ducduc. Někteří pak sprejují po fasádách domů nesmyslné klikyháky. Jenomže pozor, totéž o naší muzice říkali naši rodiče. Ovšem datlovat jsme mohli akorát tak do kalkulaček, nebo do tehdy posledního výkřiku techniky - do digitálních hodinek. A také jsme to dělali. Sčítali jsme, odčítali, násobili a dělili jako o život. Existovaly také výkonnější kalkulačky, které prováděly výpočet goniometrických funkcí, takže nějaké ty přepony, odvěsny a úhly už nebyl žádný problém. Ptolemaios by koukal. Digitální hodinky jsme štelovali tak dlouho až z nich miniaturní tlačítka odpadly. Ovšem po domech jsme barvou nečmárali. Maximálně jsme někde křídou vyhodnotili duševní potenciál někoho, kdo nám pil krev. Spolužák, učitel, sok v lásce nebo proradná dívčina. Žádné klikyháky, ale jasný srozumitelný text, vyvedený velkým písmem. Než to postižená osoba stačila pořádně vstřebat, dílko umyl déšť. Na odstranění dnešní tvorby jsou zapotřebí agresivní chemikálie, bruska, nebo zbourání celé stěny.

Kousek od mého pracoviště se nachází šikovná hospůdka. Občas tam s kolegou po práci zajdeme na čaj a limonádu. Nebo je to možná pivo a fernet, ale když se chci pustit do moralizování, tak je ta první možnost přece jen lepší. Pro studenty z nedaleké vysoké školy se tato osvěžovna stala častým útočištěm.
Když jsme tam byli s kolegou naposledy,za stůl za nás si přisedly dvě líbezné dívenky. Jejich hovor se nedal přeslechnout. Řvaly jak na lesy a titulovaly se chvíli dámským přirozením a chvíli zase slovem "vole", což mě u dívek překvapovalo. Za mých mladých let bylo toto přátelské oslovení výhradou kluků. Ale možná v tom hraje nějakou roli současné genderové šílení. Z jejich hovoru vyplynulo, že studují obor sociálních služeb. O svých budoucích svěřencích (starých lidech) mluvili s takovým despektem, že bych se jim věru nechtěl někdy dostat do rukou. Strašná generace.

Před několika roky jsme si s manželkou koupili nové auto. Dacii Sandero. Říkáme mu Čmelák. Měli jsme ho tři dny, když jsem se s ním ocitl ve svízelné situaci. Pod úzkým mostem byl průjezd umožněn jen jednomu vozidlu, protijedoucí mělo podle dopravní značky dát přednost. Nestalo se tak. Ještě jsem stačil najet těsně k obrubníku, takže naštěstí ke kolizi nedošlo. Ale odnesla to prasklá pneumatika. Bylo horko a můj vysoký tlak vyhoupl do ještě vyšších hodnot. Otevřel jsem kufr auta a pozvedl kobereček v domnění, že pod ním najdu tu schránu, kde se v mém starém autě Škoda Favorit nacházela rezerva. Nic. Žádný úložný prostor pro náhradní kolo. Krevní tlak neúprosně stoupal. Kde ta zatracená rezerva může být schovaná? Pochodoval jsem kolem Čmeláka a nadával. Kolem šel mladík. "Pane, nevypadáte dobře..."
"Děkuji, to jsem potřeboval slyšet" přerušil jsem ho
"Ne, tak jsem to nemyslel, vidím, že máte prasklou pneumatiku a asi vám není dobře, jestli dovolíte, pomohu vám s výměnou."
"Vážně?"pravil jsem nedůvěřivě.
"Jasně, posaďte se do auta, já to udělám.
Nikam jsem si nesedl. Zatím. Dost mě zajímalo, odkud tu rezervu vyloví. Mladík odhrnul opět ten kobereček v kufru. Tak tudy cesta nepovede, pomyslel jsem si. Ale to jsem právě udělal účet bez hostinského. Pod koberečkem se skrývala nenápadná matka, kterou můj zachránce povolil a pak náhradní kolo vylovil zpod auta. Aha, takhle se věcí mají. Sedl jsem si tedy do Čmeláka, jak navrhoval. Zhruba po patnácti minutách oznámil. "A je to hotovo."

Vystoupil jsem, poděkoval mu a z peněženky vyndával bankovku. Rázně mě přerušil: "Na to zapomeňte, za všechno se nemusí platit." Ten mi tedy udělil lekci. Cože jsem to říkal o současné generaci? Že je strašná? Houby. Je skvělá.

Jen nás starší někdy ta mládež trochu podceňuje. Nedávno jsem šel do nové moderní banky podepsat založení účtu. Účet už sice mám ve staré tradiční bance, ale potřeboval jsem ještě jeden pro internetové operace. Slečna mně nabídla kávu, což v bankách nebývá zrovna zaběhnutým zvykem. Usadila mě ke stolku s počítačem a sdělila, že vše proběhne právě na něm. Jako bych spadl z Měsíce. Pak trochu starostlivě dodala: "Jestli si s PC nevíte rady, tak já vám ve všem poradím". Cítil jsem se dotčen. "Slečno, řekl jsem rozvážně, "vaše generace možná výborně počítače ovládá, ale nezapomeňte, že ta moje je vymyslela. Tedy ne já osobně", rychle jsem dodal. Usmála se a donesla tu kávu. Byla výborná.

Jednoho dne jsem dost daleko od svého bydliště potřeboval naložit objemný náklad. Z kufru jsem vyložil vše nadbytečné na zadní sedadlo a batoh "moudře" opřel o vedlejší kandelábr. Když jsem dojel domů, zjistit jsem, jak jistě už tušíte, že batoh zůstal tam. Vrátil jsem se zpět, ale kandelábr stál osamocený, jako maják, který zklamal.
Byl to starý vojenský batoh, ke kterému jsem měl tak trochu citový vztah. Uvnitř se nacházely dvě knížky, které jsem si nedávno koupil a upomínka z České pojišťovny. Co vám mám povídat, ztráta mě mrzela, zvláště kvůli tomu batohu. Pomalu jsem se s daným stavem smiřoval. Po čtrnácti dnech se ozval u našeho bytu zvonek. Měl jsem zrovna po noční, manželka byla se psem někde venku a tak jsem se slovy "kdo sem zase leze" šel otevřít. Za dveřmi stála dívka. V rukou svírala můj batoh.
"Našla jsem ho opřený o veřejné osvětlení," řekla krásně spisovně, "ale studuji v Praze a tak jsem neměla čas přijet k vám dříve," dodala omluvně.
"Vy jste anděl," vydechl jsem, "jak jste mě našla?"
"To ta upomínka z pojišťovny, je na ní vaše adresa."
A pak, že upomínky patří do koše. Kdepak. Zlaté upomínky.
"Jak bych se vám jen revanšoval," přemýšlel jsem nahlas.
"Není třeba, viděl jste film Pošli to dál?"
Přikývl jsem. Ten film jsem znal. Je o tom, jak žáci dostanou od svého učitele za úkol vypracovat nějaký libovolný školní projekt. Jeden ze žáků přijde s nápadem, že když něco udělá pro tři lidi a řekne jim, aby to poslali dál, budou se dobré skutky lavinovitě šířit. V jednu chvíli si myslí, že jeho projekt selhal, ale to se mýlil. V duchu jsem si připomněl jedinečný závěr tohoto filmu, ale to už mě dívka přerušila.
"Takže to prostě pošlete dál,", řekla, otočila se a odcházela.
Ještě chvíli jsem tam stál, díval se, jak schází ze schodů, nastupuje do výtahu a mizí z mého života jako krásný přelud. No, ať se věci mají jakkoliv, rozhodně to dál pošlu.

Takže už nikdy žádné moralizování. Všechny generace jsou v podstatě stejné, se všemi svými klady i zápory. Tak to prostě je.

Jen jedné věci se děsím. Až mě někdo z těch mladých uvolní sedadlo v tramvaji. Sednu si a budu se dívat z okna, jak odchází moje sebevědomí. Vidíte, také jsem hrozný. Ne Ivan, ale ješita.

Čeští stoupenci islamizace Evropy i vlastní země si musí myslet, že jejich modlitby byly vyslyšeny v podobě teroristy Jaromíra Baldy. Tento pomatený člověk přikročil k pokusu o likvidaci jedné vlakové soupravy, o níž si myslel, že v ní dřepí mohamedáni jedoucí do Čech. Mainstream pak obratem prostřednictvím Fendrycha našel viníky stojící v pozadí. Jsou to obvyklí podezřelí – Zeman, Okamura a Konvička. Putin tentokrát nikoliv. Redaktor Českého rozhlasu neodolal lákavému pokušení a parafrázoval známý bonmot o tom, že ne každý muslim je terorista, ale každý terorista je muslim. Zvesela oznámil, že ne každý český stoupenec SPD je terorista, ale každý terorista je stoupenec SPD. Tady je na místě pana redaktora poopravit – jeden terorista. Mám k SPD nejednu výhradu, ale tohle mně připadalo jako otřít si o někoho boty bez rizika ještě se přitom zalíbit vrchnosti.

Najednou jsou postaveny mimo zorné všechny ty zločiny, kterých se muslimští migranti v Evropě dopouští. Na pořadu dne je terorista Balda V této souvislosti bylo ústy jednoho filosofa, který je vždy až smrtelně rozumný, naznačeno, že by kritika islámu měla být vnímána jako trestný čin. Zřejmě i tehdy, když je stoprocentně pravdivá.

Oproti tomu muslimové v poklidu dál hlásají své zaostalé předsudky a nenávist ke všemu co není islám a politici jim vyklízí pole krok za krokem. V západní Evropě se už v mnoha městech vzdali oslav vánoc, aby prý neuráželi muslimskou obec. Lehce se může stát, že mnoho z toho co považujeme za Západ, nepřežije 21. století. V České republice zatím situace není tak katastrofická, ale útok na naše tradice již byl zahájen. A začal u těch nejzranitelnějších. Na základních školách nyní probíhají nejen různé zvrácené gender experimenty, ale také úmorná propagace islámu. Cílem je vyměnit nepříznivá fakta o islámu za něco, co má být za fakta považováno. Ukázkové lakování na růžovo. Je to plíživá, ale jistá cesta buď do románu George Orwella, nebo rovnou do pekel.

Kanadský politický žurnalista a kulturní kritik Mark Steyn připomíná, že islám má vážné globální ambice, které tvoří základní identitu většiny jeho souvěrců. Co z toho pro Evropany vyplývá je jasné. Z osmi zemí s nejmenší mírou svobody je pět kde vládne islám. Z více jak čtyřiceti zemí, kde mají muslimové většinu, jsou jen tři relativně svobodné. Pak je otázka, proč se Merkelová a spol. rozhodli podporovat právě toto svobodě nepřátelské náboženství? Je to přesvědčení, že islám je pro Evropu tak nepostradatelný, nebo zbabělost, nebo hloupost? Co je ve skutečnosti ve hře?

V souvislosti s činem Jaromíra Baldy mě napadá taková pěkná spiklenecká teorie. Ale je, žel, nepoužitelná. Náš terorista je jen starý muž, který zvolil nejhorší z nehorších možností projevu odporu a jehož čin bude využit právě těmi silami, proti, kterým se chtěl ve své zmatené mysli postavit...

Na svůj FB jsem umístil známou a diskutovanou píseň Včelích medvídků. Nejprve jsem dostal upozornění, že "video bude částečně ztlumeno v některých zemích". Tak to by mě zajímalo v kterých, byla moje první myšlenka. Že by v Jihoafrické republice?

Vysvětlení dorazilo obratem (asi po pěti vteřinách) od FB strážců čistoty: Objevil se text "video je částečně ztlumené" a pod tím značka zákaz vjezdu do jednosměrky a upozornění "vidíte ho jen vy." Takže nikoliv v Jihoafrické republice, ale v České republice.Tomu říkám bleskurychlá akce! Bylo to fakt rychlejší než jsem stačil polknout na sucho.
Opravdu nevím jestli je to k smíchu nebo k pláči.
Ta bdělost a ostražitost! Ten neskonale hloupý neomarxistický fanatismus!
Ať žijí Včelí medvídci a jejich protest song!
Navíc závěrečná scéna, kdy protagonisté bílou barvu natřou Slunku knír a pak ho přeškrtnou staví Včelí medvídky do čela odboje proti nesoudným a bláznivým sluníčkářům.

Nedávno jsem na internetu viděl fotografii jistého zástupce ředitele české střední školy, který se rozhodl propagovat "jinakost". Nechal se v rámci této nemarxistické šílenosti zvětšnit v dámských šatech. Dost připomínal Dafné z filmu Někdo to rád horké. V té chvíli mě napadlo, že mu to na autoritě nepřidá. Není to tak trochu masochista? Ve své době jsme ve škole byli pěkní sígři, ovšem současné děti jsou mnohem drsnější. Proti těm jsme se nacházeli na žebříčku agresivity na hodně nízkém stupni, skorošprti.

Tak jsem se trochu zajímal o osud pana zástupce ředitele. Nevede prý lehký život. Študenti na něj pokřikují "kde máš šaty", a od chlapců dostává pozvánky do tanečních. Zdá se, že osvětová činnost k "jinakosti" je plná hrbolů a nepochopení.

Jinde, tentokrát v jedné školce, zase experimentovali s tím, že holkám cpali autíčka a klukům panenky. Celé se to nějak zvrtlo. Holky auta rozebraly na prvočinitele a kluci si sice s panenkami hráli, ale trochu jinak, než jaké byly představy osvícených učitelek. Zřejmě vliv současné filmové produkce.

Celkem si dovedu představit, jak bychom reagovali před více jak padesáti lety my malí kluci ze školky, kdyby nám tehdy soudružky učitelky nutily ke hraní holčičí hračky. Asi bychom jim řekli, aby si je někam strčili. Do kapsy, samozřejmě, co jste si mysleli, byli jsme slušní chlapci, budoucí Rychlé šípy.

Vždycky, když se objeví nějaká lidská hloupost, která chce měnit přirozený řád věcí, nastávají katastrofy.

A že v současné době těch blbostí vládne světu!

V minulém roce jsem oslavil šedesátiny. Nechlubím se, konstatuji. Vzpomínám si, že někdy v osmé třídě základní školy jsme vypočítávali, kdy nám bude šedesát, kdy půjdeme do důchodu a přestaneme pracovat. Žádnou práci jsme sice ještě nezahájili, ale už jsme plánovali její konec. Všechny generace jsou v tomto ohledu asi stejné. Vyšel nám rok 2018. To ostatní už ne. Bůh se při našich plánech asi jen usmíval.

Narodil jsem se 13.října 1958. Třináctého října roku1307 - bylo na příkaz francouzského krále pozatýkáno a uvrženo do vězení tisíce členů řádu Templářů. Jenomže to je tragédie. Já ale hledal pro třináctý říjen něco veselejšího. Na nic jsem nenarazil. Jen samé katastrofy. Že by to cosi naznačovalo? Tak alespoň cena útěchy: 13.října (1955) se narodil Václav Upír Krejčí a také Margaret Thatcherová (1925).

Rok 1958 sice končil osmičkou, ale na rozdíl od let minulých a roku budoucího se v tomto roce nestalo nic až tak osudového. Přesto pár událostí stojí za povšimnutí. Karel Zeman natočil Vynález zkázy, v Bruselu se konala světová výstava EXPO 58, která byla pro Československo velmi úspěšná, americká ponorka Nautilus jako první podplula Severní pól, byla vypuštěna výzkumná družice Sputnik 3 a... v Japonsku se poprvé objevily instantní nudle, symbol naší současnosti. Ale dovolím si vrátit se k mé maličkosti. Při veškeré úctě k uvedeným událostem a instantním nudlím.

Rodiče se seznámili v lázních Lipová. Maminka z Prahy, táta z Brna. Zpočátku oba rodiče cestovali mezi oběma spřátelenými (jen žertuji) městy sem tam. V naší rodině se traduje historka ohledně mého narození. Když maminka ležela v Praze v porodnici, přijel táta do Prahy za svým tchánem, tedy za mým dědou. Děda věděl, že jeho zeť má rád šunkofleky a tak jich připravil dva velké pekáče. Jedli je celý týden. Maminka ještě zůstávala v porodnici a tak se táta vrátil do Brna do práce. Babička chtěla příjezd svého syna, který se zrovna stal šťastným otcem, patřičně uctít a tak mu připravila jeho oblíbené jídlo. Samozřejmě... šunkofleky.

Indiáni mívali různá poetická jména: Odletěl s vranami, Sedící Býk, Malý Medvěd. Já bych se v tomto případě asi jmenoval Velký Šunkoflek.

Uplynulo šedesát let. Rychleji, než jsem původně v porodnici čekal.

Moji přátelé Luboš a Laďa, na které jsem si dovolil zavzpomínat v povídce "Prezident, popelář, Robin Hood a kosmonaut" (což mám často na talíři), mně předali dar k životnímu jubileu již o měsíc dříve. Prý kvůli počasí. Pochopil jsem po otevření obálky. Byla v ní poukázka na privátní let balónem pro dvě osoby. Můj sen, o kterém jsem léta mluvil, byl splněn! Jenom jsem si nebyl jist, jestli shodný sen má i moje žena Olga. To jsem měl záhy zjistit.

"Ne a ne," pravila rozhodně, "nikdy nepolezu do tak divné věci. To ti dva L (myslela Laďu a Luboše) nemohli vymyslet něco normálního? Třeba týdenní pobyt v Krkonoších?

"Splnili jen moje dávné přání," zastal jsem se kamarádů.

"A ty bys nechtěl do Krkonoš?" zeptala se nevinně moje žena.

"Chtěl bych letět balónem," odpověděl jsem.

"Ty máš zase včely v klobouku," dodala Olga jako svoji závěrečnou tečku.

Tohle říká vždycky, když dojde k některému z mých truchlivých a dle jejího názoru hloupých nápadů. Rčení prý pochází ze Skotska a označuje člověka nepříliš bystrého. Řečeno hodně eufemisticky.

V té chvíli jsem věděl, že její ženskou logiku neporazím a nechal jsem otázku letu na jindy. Přece ji nebudu nutit, jako se stalo u jedné kosmonautky, která se těsně před nástupem do modulu, rukama zašprajcovala ve dveřích letového provozu a teprve dva statní chlapi ji přesvědčili, aby vstoupila do kabiny kosmické lodi a poté i do historie. Aby bylo jasno - tímto nijak nesnižuji její zásluhy. Vážím si všech průkopníků kosmonautiky a těch, kteří museli překonat svůj strach, si vážím dvojnásobně. Strach totiž bývá naším věrným společníkem až příliš často. Jak napsal Bram Stoker, autor Draculy: "Budiž požehnáni ti lidé, kteří neznají žádný strach, ni žádný děs, ti pro které je spánek noční dar, který nepřináší nic jiného než sladké sny." A dost! Toto má být laděno na veselou notu, žádná psychoanalýza nebo horor.

Moje žena se ovšem neměla stát žádnou průkopnicí, měla prostě jen letět balónem. Chtělo to svůj čas.

A měl jsem pravdu. Mé solidní argumenty, šarm a příslib příští dovolené na Bahamách udělaly své. Jednoho dne jsme tedy přece jen stanuli na stanovišti, odkud jsme měli vzlétnout do nebe.

Postávali jsme u balónu, který sebou cukal a trhal a vypadal jako by se už nemohl dočkat až pohltí své oběti a vyrazí vzhůru k oblakům. Ale to už k nám přicházel jakýsi velmi velmi mladý muž.

"Jsem váš pilot," oznámil, "jmenuji se Pavel Josefík. Podal mně i Olze ruku.

Polkl jsem na sucho a na čele mně vyrazilo cosi, co zřejmě bylo potem.

"A vy už létáte dlouho?" zeptal jsem se s nadějí v hlase.

"Ani ne," potvrdil mé obavy mladý pilot.

"Můžete to upřesnit?"

"Tohle bude můj druhý let."

Pokusil jsem se rychle odbočit od choulostivého tématu: " Tyhlety věci," ukázal jsem směrem k balónu, "nikdy nepadají, že ne?"

Mladík mně pohlédl do očí. V těch jeho jsem spatřil záblesk upřímnosti. "Většinou ne,"odpověděl, čímž celou situaci vůbec nevylepšil

Do hovoru vstoupila Olga: "Myslím," pravila rozvážně, "že ten let odložíme."

Pilot viditelně posmutněl. Učinil jsem poslední pokus o záchranu našeho, nebo přesněji řečeno - mého plánu a položil mu kontrolní otázku:

"A jak dopadl ten váš první let?"

"Skoro dobře."

"Skoro?" Můj hlas začínal být lehce hysterický.

"Byl velký vítr, trochu to házelo, asi jako dneska. Přistáli jsme o sto kilometrů jinde a při přistávání mně jeden pasažér vypadl z koše..."

Olga mě chytila za rameno. "Jdeme dom," pravila rázně.

Jenomže to už se k nám blížil malý průvod. Moje dva přátele L+L doprovázel statný padesátník budící dojem silné autority.

"Major Jan Prášil," představil se."Budu kapitánem našeho letu." Major, kapitán, mladý pilot...měl jsem v tom trochu zmatek.

"Vaši kamarádi trvali na tomto malém žertíku a přemluvili mě, abych dal na chvíli prostor tady kolegovi," řekl s trochu rozpačitým úsměvem a ukázal na mladého muže. Olga lehce pozvedla obočí, což dokazovalo, že oba L u ní mají další černý puntík, tentokrát o velikosti koblihy.

"Abych vás uklidnil," pokračoval major kapitán, "balóny pilotuji pět let, dříve jsem býval vojenský pilot a tahle věc," řekl s důrazem na posledních dvou slovech, jako by byl telepat a věděl o mých předchozích obavách, "nespadla ještě nikdy." Touto větou nás nejen uklidnil, ale také jsem pochopil proč je major i kapitán.

Po jeho slovech k nám ještě přistoupil náš původní pilot. "Omlouvám se, studuji na DAMU a tady pánové mě požádali o malou improvizaci..."

"To nic," přerušil jsem ho velkoryse a podal mu ruku. "Hlavně, že nejste pilot. Budete jistě skvělý herec. Co se týče obou pánů, s nimi si později ještě pohovořím." V duchu jsem se však usmíval. Takový vtípek bych si nenechal ujít ani já. Zvláště kdyby se měl týkat některého z mých kamarádů.

Nastoupili jsme a balón se vznesl.

Stoupal stále výš a výš. A jak balón letěl, držel jsem Olgu za ruku. Bylo to symbolické, přece jen jsme spolu ušli dlouhou životní cestu. A že to někdy byla pořádná jízda!

Najednou jsme vzlétli nad oblaka a balón stále nezadržitelně stoupal výš a výš. Pak jsme letěli kolem Měsíce. Musím říct, že na rozdíl od různých domněnek, jsem tam žádnou aktivitu nezaznamenal. Později jsme prolétávali kolem Marsu. Odtud vystřelil jakýsi modrý paprsek, ale naštěstí nás těsně minul. Vida, i ONI, ať už je to kdokoliv, dělají chyby. Nebo to byla jen výstraha? Chvíli jsme se zdrželi na Plutu. Malý princ si zde zrovna na gramofonu přehrával When I´m sixty four (Až mně bude čtyřiašedesát) od Beatles. Na tuto píseň mám tedy ještě pár let čas. Olga Malému princi nakreslila beránka a poté jsme všichni čtyři provedli iniciační obřad, kterým jsme Pluto povýšili zpět mezi planety. A zase jsme vzlétli.

Já vím, vypadá to, že kecám, že mám zase ty včely v klobouku, ale vy už jste asi zapomněli, jak se jmenoval náš major, kapitán letu. Tak já vám to připomenu – jmenoval se Prášil. Byl nejen major a kapitán, ale jak nám prozradil během letu, také baron.

S ním je možné úplně všechno.

Balón letěl a pak zase klesal a nakonec jsme šťastně dorazili k cíli.

Ať se to podaří i vám všem. Nejen v novém roce.

O odborném politologovi Marku Hollarovi jsem poprvé slyšel, když tento mladík zatelefonoval do rádia Frekvence 1. K obsahu jeho sdělení se ještě dostaneme, opravdu stálo zato. Už ten titul mě zaujal – odborný politolog. Tak jsem okamžitě zabrousil na jeho Facebook. No jo, bylo to tam – titul odborný politolog v plné kráse, protkán červeným srdcem. Kde jsem ho jen už viděl? Také obsah jeho FB napovídal, že půjde o člověka slunečného, nevyhýbajícího se ani kavárenskému ruchu.

Hm... zajímalo by mě, jestli existují také nějací neodborní politologové. Podle některých projevů v masmédiích by se totiž dalo soudit, že by jich mohlo být docela dost. Ale na vizitkách to asi uvádět nebudou.

Takže zpět k našemu odbornému.

Nejprve jsem si myslel, že jeho telefonát do rádia je nějaká recese, ale Markův rozhořčený hlas mě usvědčil z omylu. Ten chlapec to myslel úplně vážně. Na jeho FB jsem pak našel záznam tohoto vysílání s Markovým patřičným komentářem.

Na Šmoulech Marek shledává chybu v tom, že Šmoulinka je závislá na mužích. Zřejmě tím myslí taťku Šmoulu a spol. Odborný politolog pak dále v tomto kresleném seriálu vidí sexismus a šovinismus. Nevím proč, ale nějak jsem si vzpomněl na film Blbec z Xeenemunde. Přesněji řečeno, na jeho název.

Maková panenka také není přijatelná. Nechává se snadno svést cizincem arabského původu. Do prčic! To si snad motýl Emanuel nezasloužil!

Koiucour Mikeš bude také zatracen. Vyskytují se zde totiž cikáni, kteří kocourovi ubližují. A jak známo, cikáni nikdy nikomu neublížili.

Ovšem největší zločin odborný politolog Marek Hollar našel ve Včelích medvídcích. S velikým sebezapřením v rádiu citoval závadná slova, která se nacházejí v písničce medvídků: "Nás by velice vábilo natírat celý svět na bílo, motýla i jeho larvu, milujeme bílou barvu. Bílá, bílá, komu by se nelíbila..." Marek byl tímto textem tak rozhozen, že se při jejím citování až zakoktával. Načež dodal, že závěr písně "Sluníčko se na nás bude zlobit" je útokem na celou komunitu. To jsem moc nepochopil, zřejmě měl Marek na mysli sluníčkáře. Markův odborný názor doprovázel smích. Buď redaktora, nebo jiného posluchače, který zůstal ve vysílání. Když Marek promluvil o zlobícím se slunku, bylo navíc slyšet cosi, co připomínalo pád redaktora ze židle. Bylo by k smíchu, kdyby to současně nebylo tak tragické.

Marek pak na svém FB k tomuto napsal: "Poslechněte si, prosím, i tento závěr, kdy se další posluchač – aniž by rádio zasáhlo – vysmívá mému názoru a postoji. Vítejte v ČR, kde se zkrátka moderní a pokrokové názory mezi plebsem nenosí. Připravuji návrh předběžného soudního opatření na zákaz vysílání těchto pohádek."

Marek Hollar se jistě brzy stane legendou. Podobně jako brněnský Rudy Kovanda. Jen v jiném oboru. Ovšem on sám má o sobě poměrně vysoké mínění. Když to řeknu hodně mírně, tak komentáře na jeho FB se nesly ve značně nelichotivém duchu. Na jeden z těchto komentářů, ve kterém autor naznačuje, že by Marka měli umístit do speciálního zařízení, odpovídá: "V rámci grantových projektů pracuji například na ideových směřováních nových koncepcí v rozvoji generových a multikulturních studiích. Takže nevím, proč by mě někdo měl někam zavírat – jsem pro společnost nepostradatelný."

Musím tedy říct, že Marek přehnanou skromností netrpí. Ale varující jsou jeho jiná slova pod jiným komentářem: "Tak se klidně smějte, ale připravuji v rámci grantu již příslušné konkrétní návrhy změn. Začíná se vše konečně hýbat."

Tady už máme neskrývané vyhrožování. Hrdina ze zmíněného Xeenemunde byl také nebezpečný.

S Markem Hollarem se rozloučíme jeho reakcí na komentář, ve kterém jsou mu popřány krásné bílé vánoce. Rázně odpověděl: "Laskavě zde nepište rasistické narážky. Děkuji."

Kdysi jsme se posmívali generálnímu tajemníkovi KSČ Jakešovi za některé jeho slovní projevy. Ve srovnání se současnými gender multi ideology, byl ovšem hlubokomyslným filosofem.

Doufejmě, že sníh zůstane stále bílý a že ho letos napadne dostatek. Bílého.

Ze světa: Ohledně vraždy saudského opozičního novináře panuje mezi Spojenými státy a Evropskou unií vzácná shoda: Žádné sankce proti Saudskému režimu se v nejbližší době nechystají, protože neexistuje důkaz, že vraždu nařídil saudský princ. Takže máme k dispozici variantu, že do Turecka dorazili samozvaní mstitelé, vstoupili na konzulát, trpělivě vyčkávali, až dorazí oběť Chašakdží, mezitím popíjeli s konzulem čaj a na jeho otázku "co pro ně může udělat", odpověděli "až dorazí ten pomlouvač, běžte vytrhávat plevel na zahradu." Pak proběhl horor v podobě mučení, čtvrcení a zakopávání. Konzul a spol. mezitím pořád trhali na zahradě plevel. Mstitelé poté v poklidu odjeli ve služebních vozech na letiště a odletěli do Saudské Arábie. To všechno bez vědomí vládců Saudské Arábie. Kdyby to tak skutečně proběhlo, tak je jasné, že samozvané vražedné komando by se po příletu domů samo stalo předmětem nějakého toho rozčtvrcení. V případě Novičoku a neotrávených Skripalových, tedy v případě méně drsném, takové obstrukce nepanovaly. Sankce následovaly rychleji, než by Jean Claude Juncker vypil svůj první ranní šnaps.

Kerčský incident. Rusko tvrdí, že ukrajinská plavidla nelegálně vstoupila do teritoriálních vod Ruské federace a byla následně zadržena, zatímco ukrajinská strana tvrdí, že se jejich lodě pohybovaly v mezinárodních vodách. Západ v tom měl jasno ještě dřív, než k incidentu došlo: Je to ruská provokace, ukázka síly, může za to Putin. V současnosti se zcela smazává co pravda je, ale tvrdě se prosazuje, co má být za pravdu vnímáno.

Z domova: Vláda schválila, že počet pracovních míst ve státní správě se od počátku příštího roku sníží o 860. Podle náměstka ministra vnitra pro státní službu Josefa Postráneckého jde o největší redukci od doby, co platí zákon o státní službě. Kdo viděl britský seriál Jistě, pane ministře/premiére, jistě si vzpomene, že přesně takový tah navrhoval stálý tajemník vlády sir Humphrey (Hámfry). Jde o to, že oněch 860 míst, která se mají zrušit, jsou pouze tabulkové (v seriálu tomu bylo také tak). Ve skutečnosti tam žádní úředníci nesedí. Autoři literární předlohy Jistě pane ministře Jonathan Lynn a Antony Jay by skákali nadšením.

novější článkystarší články

vypnout mobilní verzi

Bororo | Fantastická současnost