Bororo | Fantastická současnost

Když si v roce 2013 Andrej Babiš kupoval Lidové noviny a Mladou Frontu Dnes, prohlásil:

"Já v žádném případě nebudu nikdy zasahovat do práce redaktorů v Mafře, ať si klidně píší, co chtějí." Možná kdyby se ho tehdy někdo zeptal, proč si je tedy kupuje, dostalo by se mu odpovědi: "Tak nějak z lásky. Z lásky k žurnalistice". Andrej Babiš tak svoje blahodárné podnikatelské aktivity, počínaje výrobou kvalitních uzenin a konče rozlehlými pláněmi řepky olejné, ještě rozšířil o podnik vydavatele. Nezávislého tisku, jak slíbil. Slib ten, však neměl zrovna dlouhého trvání.

Krátce na to se pan Babiš telefonicky obrátil na reportéra, který předtím přišel na tiskovou konferenci politického hnutí ANO. Dost se zajímal, proč v Lidových novinách nevyšlo o akci ani slovo.

 "Já se s vámi normálně bavím, jako občan Babiš, já zatím ani nejsem majitel Mafry," pravil bodrým tónem nastávající vydavatel.

Ovšem na konci telefonického rozhovoru přece jen naznačil jisté možné nadcházející souvislosti: "Doufám, že kluci vědí, co dělaj. Ještě nevědí, s kým mají tu čest, ale to je jedno."

Proč se vůbec o této staré záležitosti zmiňuji, když pan ministerský předseda je dočasně v demisi a jeho noviny u ledu svěřeneckého fondu, ať už je to cokoliv?  Po dlouhých letech jsem se opět začetl do Haškových Karikatur, kde jsem narazil na kapitolu, jak Karel Kramář v roce 1910 kupoval Národní listy. Jen pro úplnost: Karel Kramář (1860-1937) za Rakouska-Uherska předák mladočeské strany, za světové války účastník odboje, po roce 1918 první ministerský předseda, dlouholetýpředseda Československé národní demokracie. Následujícím nechci jakkoliv srovnávat dr.Kramáře, jehož zásluhy o první republiku jsou bez diskuzí, s ing. Babišem,  jehož zásluhy o současnou republiku jsou stále ještě předmětem rozporuplných názorů a někdy i žel veselých ornitologických debat.

Jaroslav Hašek, svým trochu jedovatým šlehem, koupi Národních listů vyhodnotil takto:

"Do Národních listů píše Karel Kramář úvodníky a všechno to za 1 500 000 korun. Redaktoři píší, jak si přeje pan dr. Kramář, a z právnického stanoviska nelze proti tomu nic namítati, neboť koupě jest smlouva, dle které prodávající (venditor) jisté zboží (merx) předává kupujícímu (emptor) za určitý peněžní obnos, zvaný cenou (pretium). Zbožím nemusí býti z právnického stanoviska jen věci, nýbrž i požadavky, věcná práva, dědictví. Předmětem koupi může býti také věc dosažitelná v budoucnosti, koupě nadějná (emptio spei), kupříkladu lovecká kořist. A o tu dle všeho běží dr. Kramářovi."

V dnešních pohnutých časech máme lovců kořistí nepřeberné množstí. Některým se kořist snáší jako mana z nebe formou vládních zakázek, evropských dotací a jiných triků, zatímco jiný si ji odnáší prostší formou. V krabici od vína... 

 O naší psí princezně Daisy, fence německého boxera, jsem už psal v povídce Slepá poslušnost. V tomto příběhu, kdy jsme společnými silami vylepšili kancelář jistého horlivého kynologa, jí byl zhruba jeden rok. Ale čas se šine neúprosně vpřed. Někdy se mi zdá, že čím dál tím větší rychlostí.

S tou psí princeznou mě ale musíte brát s rezervou. Žádné ty takzvané "papíry" nemá, přesto odpovídám na podobné dotazy, které mimochodem považuji vůči Daisy za velmi neslušné, že její rodokmen je dlouhý jako ta příslovečná Lovosice. Tvrdím, že sahá až k prapsu Hubertovi.

Když napadne sníh, moje psí kamarádka se už od svých štěněcích dob ráda vozí na saních. Ne z kopce, ale po rovině. Já táhnu, ona sedí. Říkám tomu polární spřežení naruby. Ale abych se dostal k podstatě věci. S klasickými povely, na které psy s papíry i bez nich, zpravidla slyší, jsme poněkud na štíru. Leč nepředbíhejme událostem, jak se říkávalo v rodokapsech.

V posledních letech padá sníh spíše vyjímečně. Někdy také padá na dost nečekaných místech. Doba se zbláznila se vším všudy.

Jeden den jsme takhle vyrazili na procházku. Už v domě jsem potkal souseda Jiřího, který mě varoval, abych nechodil směrem k samoobsluze, protože tam číhá Pohrabáč. To je chlápek, který chodí tak nepřirozeně vzpřímen, že si vysloužil zmíněnou přezdívku. Ta má také druhotný význam. Pohrábáč rád začíná hovory na různá choulostivá témata a snaží se člověka nachytat na hruškách politické korektnosti. Sám je politicky korektní až na půdu, proto projevit názor na cokoliv je dobrou vyhlídkou na nekonečnou přednášku.

Zamířili jsme tedy s Daisy na opačnou stranu. Ten den ovšem čert nespal a poradil Pohrabáčovi změnu trasy. Když jsem ho uviděl, bylo už pozdě.

"Dobrý den," volal radostně.  Stál ve svých bezmála dvou metrech vzpříměně, jako...no jako pohrabáč,  jeho očka se blýskala očekáváním. Přesto mi ten člověk nepřipadal jako radostný typ. Zřejmě jsem byl pro dnešek první oběť, která se mu nestačila vyhnout širokým obloukem. "Dobrý," odpověděl jsem rezervovaně a zkusil udělat dojem povelem k Daisy: "Sedni!" Překvapeně se na mě podívala a odběhla ke kandelábru přečíst si psí noviny. Problém byl v tom, že povel, na který by si skutečně sedla, jsem nemohl použít. Pohrabáč by to roznesl všude, kam by vstoupila jeho velká bota.

"Počasí se zbláznilo," konstatoval Pohrabáč. Byl jsem ve střehu, ale v počasí se snad žádná past skrývat nemohla. Pro jistotu jsem jen přikývl, jako že s ním souhlasím.

"Na Sahaře napadl sníh, doprava je tam zcela ochromena," oznámil. Okamžik jsem mlčel a pak... zcela vletěl do pasti. Jako ten trouba.

"Velbloudům se asi nechce do sněhu," zažertoval jsem a pak to ještě vylepšil, "beduíni budou muset počkat, až to roztaje."

"To bylo velmi rasistické!" zvolal hněvivě Pohrabáč a z odstávajících uší mu vystoupaly drobné obláčky kouře.

"Ke komu? K těm velbloudům?" I já se dostával do neplánované ráže. Konflikt v mezinárodních otázkách se jasně rýsoval na obzoru.

Mezitím Daisy se svou oddanou duší pochopila, že vše není, jak má být, bez povelu se posadila vedle mě, tlumeně vrčela a cenila zuby. Budila respekt. Ale jen já vím, že je to její úsměv. I když, pravda,  vrčení k němu zrovna nepatřilo. Vycítil jsem, že Daisy je připravena k boji po boku svého kamaráda.

"Kouše?" Pohrabáč se najednou zjevně necítil ve své kůži.

"Vždycky," odvětil jsem zcela nepravdivě. Díval se na nás s pootevřenými ústy, v levém oku se mu objevil výrazný tik, a ruce se začaly třást jako by dostal zásah elektrickým proudem.  Čelo se mu rosilo, mluvit zapomněl.  Asi nějaká fobie. Snad ne ta xeno.

"Pojď, jdeme pryč," řekl jsem, načež mě poslechl jen zcela vyjevený Pohrabáč.

"Ty ne," upřesnil jsem, "ty jo," řekl jsem Daisy. Ta ještě udělala na Pohrabáča své nejtemnější, přímo baskervilské HAF. Jen jedno jediné. Zpravidla tím říká "tak čau!" Tentokrát se však zdálo, že skrývá ještě další, podprahové sdělení. Daisy totiž štěká jen vyjímečně. Ale když už štěkně tak je to štěk hluboký, jako když Louis Armstrong zazpíval první tóny Mack the Knife. Kde se to v té naší slečně bere, nevím.

A tak jsme odcházeli. Ve výtahu, kde jsme byli jen sami dva, jsem váhavě zašeptal pokyn k sednutí: "Hačiči." Daisy si sedla.

" Daisy už má nachystané papušo," volala hned ve dveřích manželka.

A tady se dostáváme k podstatě věci. Když jsem se v minulosti pokoušel o jakýsi výcvik podle příručky Jak vycvičit psa a nepřijít o nervy, tak tradiční povely na Daisy žádný dojem neudělaly. Celou záležitost jsem v podstatě vzdal. Nějak bylo, nějak bude. Daisy má zlaté a odvážné srdce, a to bude muset stačit, uklidňoval jsem sám sebe. Na další marné pokusy už jsem si nehodlal udělat čas. Někdo si ho však udělal. Moje žena Olga. Nejprve to zkusila s klasickými povely. Odměnou jí byl pouze Daisyn udivený pohled. Mimochodem, pohled jejích kukadel mě vždycky dostane přesně tam, kam Daisy chce. Možná máme nejenom polární spřežení naruby, ale výcvik také tak.

 Olga tedy potajmu, když jsem nebyl doma, začala zkoušet povely jiného typu. Zdá se, že ty se Daisy zalíbily. Místo sedni, je to hačiči, což není japonsky, ale odvozené od hačni si. Tak mluvívala s dětmi, když byly malé. Zvolání papušo, znamená, že se má Daisy dostavit ke své misce, kde má připraveno krmení, papání, abych byl přesný. A hopata, které jsem z počátku komolil na lopata, znamená, že Daisy má vyskočit na postel (hop). To ale stejně dělá i bez povelu a ráda. S tím problém nikdy nebyl. Když jdeme po ulici všichni tři, moje žena na Daisy volá: "Udělej čuriki a kakušo." Překládat zřejmě nemusím.  V tento moment bývám zpravidla neviditelný, hlavu vnořenou hluboko do kabátu, jako když vedou zločince k soudu.

Pak tu ještě máme povel lehni, což u nás je hajiky, a jak čtenář už jistě očekává, pochází od slov hajni si. Povely, které vymyslela Olga, vstoupily do našeho života tiše a plíživě. Když mě konečně docvaklo o jakou se jedná pohromu pro moji pověst (jen žertuji), bylo už pozdě cokoliv měnit. V zájmu objektivity musím dodat, že když moje žena nepronáší psí povely, mluví úplně normálně. Jinak je Olga moje nejchytřejší a nejkrásnější holka.  Každý holt máme nějakou tu slabinu.

Jistě chápete, že takto nemohu se psem na veřejnosti komunikovat. Nebo třeba na cvičáku, vždyť Daisy je koneckonců služební plemeno.

Chvíli mně trvalo, než jsem se s danou situací smířil.

Hlavní ale je, aby to člověku nezůstalo. Aby z toho nezblbnul.

Já to mám pod kontrolou.

Zítra udělám hačiči do auta, pojedu do práce, o přestávce si dám papušo, a pokud se šéf vzdálí, tak vykonám v křesle i nějaké to drobné hajiki.

Nepoplést s harakiri.

Česká filmová a televizní akademie (ČFTA) uděluje ocenění Český lev od roku 1995.

Letošní průběh slavnostního udílení filmařských cen se zcela nesl v duchu politické agitace proti prezidentu Zemanovi. Vypadalo to, že nové české filmy se staly v tomto příběhu jen okrajovou záležitostí. Nutným zlem.

Dokumentaristka Olga Sommerová během děkovné řeči vyzvala kolegy a širokou veřejnost (asi těch spodních deset milionů) k obraně České televize před oligarchy. Těžko říct, které oligarchy měla na mysli. "Zemanův inaugurační projev v sobě měl málo lásky," dodal k tomu režisér Jan Svěrák, který se poté odebral k sepsání výzvy Pět vět (na obranu ČT). Osobně mám rád filmy Jana Svěráka. Možná by bylo lepší, kdyby u nich zůstal. Začínám mít vážné pochybnosti o duševní svěžesti mnohých umělců.

Pozvolný profesionální úpadek České televize nemají na svědomí ani fantómoví oligarchové, ani Zeman, ale jen zaslepenost a zaujatost protagonistů ČT.

Například o uprchlické krizi v zasažených evropských zemích a o zločinech muslimských migrantů Česká televize neinformuje vůbec, o Miloši Zemanovi prakticky non-stop. Samozřejmě v nelichotivých souvislostech.

 Dokonce to začíná už být úmorné i pro odpůrce českého prezidenta.

Hlavním nebezpečím pro Českou televizi je Česká televize.

Vidíte, pane Svěráku, stačí jen jedna věta. 

V případě odmítání islámských imigrantů nejde o xenofobii. Lidé, kteří uprchlíky odmítají z nich nemají strach. Český vědecký tým pod vedením Jiřího Horáčka a Ladislava Kesnera z Národního ústavu duševního zdraví zkoumal dva postoje k uprchlíkům – vítače a odmítače. Můžeme si samozřejmě o těchto výzkumech myslet ledacos, ale je zajímavé, že výsledky výzkumu odporují snahám udělat z odmítačů (neoprávněným) strachem se chvějící uzlíčky nervů. Nebo nácky. Už proto tato studie stojí za pozornost. Psychiatr Cyril Höschl uvádí: "Design experimentu je poměrně složitý, ale výsledek je jednoduchý a dost překvapivý. Zaprvé: nejde o xenofobii. Ti lidé, kteří uprchlíky odmítají, z nich nemají strach. Emoční centra nejsou aktivována. Jsou aktivovány jen rozumové oblasti. To je čistá úvaha. Na pozadí není strach, ale názor. A názor není emoce."

 Zmíněná studie se zabývala ale ještě dalšími otázkami. "Ukazuje, že odmítači jsou lidé se zvýšenou svědomitostí. Jsou i pečlivější. Vítači jsou oproti tomu svolnější v zásadách. Já bych to nerad rozvíjel dál, abychom se nedostali do různých paradoxů. Výsledky budou brzy publikovány," popisuje Höschl. 

Z výsledků tedy vyplynulo, že odmítači jsou lidé se zvýšenou svědomitostí. To znamená, že přejímají sdílenou zkušenost z evropských měst, kde řádí doslova tlupy imigrantů, nejsou lehkomyslní. Oproti tomu vítači žijí v představě, že činí dobro a ukájejí tím své ego bez ohledu na následky. Stejně tak jedná třeba Merkelova. Koná pro islámské imigranty dobro, bez ohledu na to, jaké utrpení připravuje pro svoje občany. Uznávaný německý psychiatr a psychoanalytik Hans-Joachim Maaz v rozhovoru pro deník The Huffington Post řekl, že kancléřka Merkelová už dávno ztratila kontakt s realitou. "Byť byl tento její krok celosvětově považován za velké humanitární gesto, tak bylo od začátku naprosto nepromyšlené, což se s odstupem času potvrdí. Její odmítání od tohoto nesmyslného kroku ustoupit nyní představuje pro Německo vážné nebezpečí," uvedl Maaz.

Jinou kapitolou jsou vítačky typu Veroniky Žilkové. Ta se může s muslimy integrovat kolikrát chce, ale nesmí ze svých pudů a choutek dělat propagandistickou záležitost, jak již někdo kdesi poznamenal.