Fantastická současnost

Bývalý zpravodaj ČT v Číně Tomáš Etzer dostal po projevu Miloše Zemana ke koronavirové krizi jakýsi blíže nediagnostikovaný záchvat a v tomto rozpoležení sepsal na adresu prezidenta několik urážek natolik silného kalibru, že i tradiční dlaždič (omlouvám se dlaždičům, nemyslím to tak) je proti Etzerovi uhlazený rétor.

Ke slovní zásobě pana Etzera se vyjádřila komentátorka Karolína Stonjeková, která mimo jiné v Parlamentních Listech velmi trefně poznamenala:
"Tuším, že to byl francouzský básník a filozof Paul Valéry, který kdysi řekl: ‚Všechno, co říkáš, říkáš o sobě. Zvláště když mluvíš o druhých.‘ Optikou Valéryho citátu by se tedy dalo říci, že o prezidentovi nám pan Etzler neřekl zhola nic, zato ale vydal zcela vyčerpávající svědectví o sobě samém".

V tu ránu se ozval vždy připravený Jaromír Štětina, který Karolíně Stonjekové odpověděl:

"Milá Karolino Stonjeková, pan Etzler si může dovolit svůj necenzurní slovník (kdoví, zda řekl, co zde uvádíte), protože mu to velí jeho velká životní zkušenost. Obdivuji vaši odvahu Etzlera takto napadnout."

Pan Štětina netušil, že v odpovědi proběhne, jak se říká, jeho namazání na chleba, což Karolína Stonjeková provedla s neobyčejnou elegancí:

"Milý Jaroušku Štětino, chápu to správně, že když pan Etzler řekne o prezidentovi, že se, cituji, posral i pochcal, tak se jedná o slovník člověka s velkou životní zkušeností, zatímco když já řeknu, že pan Etzler svým výrokem zdaleka nejvíce prozradil sám o sobě, tak je to napadání? To máte tedy pozoruhodný dvojí metr, ale to je asi tak všechno, co si na vás člověk vezme. A propos – pokud nevíte, že Etzler skutečně na adresu prezidenta tato slova napsal (k vaší velké smůle), tak to, chlapče drahý, nemáte komentovat. Asi jsem naivní, ale čekala bych, že bývalý europoslanec by mohl být dostatečně gramotný na to, aby si uměl informace ověřit. Či aby uměl přinejmenším prachobyčejně googlit! Zvláště když jde o politika, který tak rád bojuje s dezinformacemi!!! Není-liž pravda?"

A tady našeho bojovníka s pravdou opustíme, protože se proslýchá, že po této odpovědi se pohybuje jen kanalizačním systémem, což prosím, berte jen jako moji neuměleckou licenci a nikoliv fakticky ověřené tvrzení.

Ovšem - kdo ví?

Na počátku byly mladé vietnamské mámy na mateřské dovolené. Začaly šít roušky. Nejen pro sebe, nejen pro rodinu nebo vietnamskou komnitu, ale pro všechny. Záhy se k akci přidaly všechny vietnamské spolky a rodiny v celé České republice.

Symbolem solidarity se stala srdce vyvěšená na vietnamských večerkách, které tímto upozorňovaly na občerstvení zdarma pro zdravotníky, hasiče a policisty.

Vietnamci navíc začali ze svých úspor s finančními sbírkami. Například Chebu věnovali na boj s virem sedm set tisíc korun, v Ústí nad labem zatím posbírali třista tisíc korun na nákup plicního ventilátoru a tak dále.

Na dotaz, co je tomu motivuje, novináři dostávali odpověď, která jako by už patřila do jiného světa: "Jsme součástí republiky, naši spoluobčané jsou v nouzi, tak jim pomáháme."

Nemám rád patetická slova, ale...

díky, jste NAŠI!

Následující úvaha nese dost značné riziko. Autor může sklidit poměrně slušnou dávku nenávisti. Proto připomínám, že jde o subjektivní pocity, které nemají nic co do činění s patentem na pravdu.

Mám rád Cimrmany, repliky z jejich her znám nazpaměť. Ale je to už pár let, co jsem začal pociťovat takové divné mrazení, když Zdenek Svěrák začal moudře hovořit jinde než ve filmu, nebo na jevišti. K tomu se připojily jeho písničky s Jaroslavem Uhlířem. Nevím, proč jsem u nich vždycky měl takovou pachuť. Asi moje chyba, říkal jsem si.

Jenomže averze k panu Svěrákovi se začala zvětšovat od písničky "Když se zamiluje kůň". Ani nevím proč.

"Co tě tak štve?" říkala manželka, "Vždyť je to krásný text."

"Jo, holka, to kdybych věděl," odpovídal jsem

Pak přišla další rána v podobě písně Neopouštěj, kde autor moralizuje ve verších až neskutečně otrockých a nepřirozených:

"Neopouštěj staré známé pro nové,

nebuď na ně zčistajasna drzý,

možná mají paměť jako slonové,

možná je to nadosmrti mrzí".

Když jsem slyšel, že "mají paměť jako slonové," skřípal jsem zuby, a měl jsem sto chutí "být zčistajasna drzý"

A teď Zdenek Svěrák vyhlásil, aby celý národ zazpíval záchranářům, lékařům, hasičům a policististům v boji s koronavirem jeho píseň "Není nutno..."

Chci věřit v jeho nejlepší úmysly.

Tak proč mně ten člověk tak leze na nervy?

Že to by to byla ta přepjatá dobrota a vystavovaná ušlechtilost vždy a za každou cenu?

I svatozář může být nebezpečná.

Italský podnikatel zabalil vlajku Evropské unie a jako poděkování vystavil vlajku Ruska.
Pořád jsem čekal kdy vřeštící rusofobové udělají z ruské pomoci politiku. Už je to tady! Itálii bylo omláceno o hlavu, že na své území pustila ruskou armádu.

"Nad ruskou pomocí pro Itálii se už stihl pohoršit bývalý europoslanec Jaromír Štětina slovy: ´Ruská armáda pošle do Itálie svou jednotku. Bojovat proti koronaviru. Je to stejně rafinované jako metoda zelených mužíčků. Bude to první jednotka ruské armády na území Evropské unie.´ Pak dodal: "Nevylučuju, že nám Kreml opět nabídne bratrskou pomoc." (Parlamentní Listy)

Konspirátor Štětina si ve své liberální hlavičce nedokáže představit, že za vším nemusí být podlý úmysl. Možná to tak funguje v jeho světě. Jen aby Jaromír neskončil tak, jako kdysi americký ministr obrany Forrestal. Ten byl tak posedlý ruským nebezpečím, že v roce 1949 s výkřikem "Rusové přicházejí" vyskočil z okna. Nebylo to zrovna první patro ani přízemí.

(Pozn.: Slovo hovado má dva významy: Kromě jiného to je také druh hmyzu, ováda -Tabanus)

V prosinci 2019 odvysílala veřejnoprávní televize ARD video, v němž dívčí sbor s rozzářenýma očima a sbormistrem, který se stále usmíval jako člověk mdlého ducha, vyčítá babičce, že konzumuje laciné kotlety z diskontu a k doktorovi jezdí autem. Refrén opakuje "Meine Oma ist´ne alte Umweltsau", tedy "Moje babička je staré ekologické prase".

Na tuto nechutnost navázal Christian Brandes, německý herec (?), blogger a provokatér. Protože ale patří na tu správnou stranu politické bariéry (liberální až se hory zelenají), jsou jeho nepříčetnosti nejen tolerovány, ale následně i propagovány v mainsteramu.

Na své online platformě Bohemian Browser Ballett (satirický pořad on-line na Facebooku a YouTube. Tento formát byl zadán veřejnoprávním rádiem. Hostitelem pořadu je právě Christian B.) umístil Brandes klip v němž se zaměřil na pandemii koronaviru. Portál na, kterém bylo toto dílo vystaveno se zaměřuje především na děti.

Klip pak odvysílala německá veřejnoprávní televize ARD.

Tak jakpak to zelený mistr bloger vidí? Tak v první řadě se netají, že je ovlivněn jistou Gretou Thunberg, která patří mezi posvátné a nedoknutelné symboly naší doby. Mistr zřejmě dospěl k názoru, že její nedoknutelnost se vztahuje i na něj. Proto začíná svoje deklamování pěkně zostra:

"My z Browser Ballett říkáme koronaviru ano, planeta se jeho prostřednictvím sama ozdravuje."

Po této hlubokomyslné úvaze přicházejí na řadu nenávidění senioři:

"Je pozoruhodné, jak je virus spravedlivý. Vymete staré, ale mladí lidé infekci bez námahy přežijí. Generace 65+ naši planetu poslední půlstoletí devastovala."

Ponechme stranou, že v současnosti nejvíce planetu devastují mladí lidé, kteří chtějí být cool, a to tempem, kterým by to senioři nezvládli ani za sto let. Přesto, tento mistrův postoj by si zasloužil nějakou odezvu. Jestli tohle není nacismus, tak už nevím, co by jím bylo. Vlastě ano, vím, nacismus je kritika migrantů a Grety Thunberg. Není potřeba hned sepisovat trestní oznámení a svolávat manifestace, jako to dělají liberálové při každé sebemenší nekorektní zmínce o čemkoliv, ale minimálně nakopat autorovo zelené pozadí by to chtělo. Ale to už je na Němcích samotných. Myslím, že by to ti 65+ lehce zvládli.

Ale ne všechno je v mistrově hlavě uspořádáno špatně. Třeba další text - "Američané, tedy ti, kteří planetu politikou růstu za každou cenu přivedli do nesnází..." - není tak úplně mimo realitu. Je jen mimo koronavirus, o kterém mistr nemoudře hovoří.

Závěr nabízí mistrovu metamorfózu v boha, neboť nenabízí nic menšího než ráj:

"Půjde-li to takto dále, možná zažijeme nový zelený ráj."

Tady bych si dovolil zelenou myšlenku upravit takto:

"Půjde-li to takto dále,

my se dožijeme ráje.

Nebo půjdeme do háje..."

A přichází finále klipu:

"Méně lidí znamená menší nedostatek zdrojů, znamená méně hladu, znamená méně válek a méně důvodů pro uprchlictví," pronáší herec, blogger a filosof barvy zelené.

Zde bych si opět dovolil malé doplnění jeho vize:

"Dokud nás tu islám bude mořit,

do velbloudích h...trusu se budem nořit."

Načež veleduch Christian Brandes končí slovy:

"Koronavirus je krásný a smysluplný reflex přírody, aby lidem opětovně řekla, kdo je tu pánem".

Tak takové nehoráznosti vysílá německá veřejnoprávní televize v době, kdy celá planeta bojuje s pandemií, kdy na povrch opět pomalu a nesměle vylézá to lepší co je v lidech: solidarita, obětavost, chuť pomáhat druhým, statečnost...

Bohužel společně s tímto vylézají i hovada různého druhu. Počínaje šmelináři s ochrannými pomůckami, přes pokrytce, kteří by chtěli lynčovat nemocné, až po zelené blbečky v televizi.

Naštěstí těch lepších je mnohem mnohem víc.

Už Aischylos říkal, že nikdo z nás neprojde životem bez útrap, nehod a škod. Ulomil se mně u brýlí ten bazmek jak se strká za ucho (záušník?). Potřeboval jsem odjet autem a k tomu zase potřebuju brejle. Dostal jsem nápad! Vteřinové lepidlo!
Lepidlo pracovalo skvěle. Nejprve jsem si slepil k sobě dva prsty. Drželo to fest. Pak jsem omylem kápl trochu vedle a přilepil ke stolu tužku. Já už tady nebudu, ale ta tužka na stole určitě ano.
Jen ten zatracený záušník ne a ne držet. Lepidlo steklo na jedno dioptrické sklo. Tím jsem se stal bratrem Žižkou. Ovšem kdyby držel jmenovaný záušník.
A dál už toho moc nevím. Po něčem jsem skákal. Z trosek soudím, že to bejvávaly brejle.
Teď už mají důvod aby na nich nic nedrželo.
Lepidlo jsem nevyhodil. Trochu ho vyteklo a tak zůstává v šuplíku.
Na věky věků.

Ve filmu Opravdová kuráž bratrů Joela a Ethana Coenových musela čtrnáctiletá dívka prokázat velkou odvahu, aby pomstila tátovu smrt.

Ve skutečném životě se také někdy (i když, žel, nepříliš často (setkáváme s opravdovou kuráží. Mají ji třeba lidé, kteří přispěchají na pomoc napadenému, topícímu se nebo zraněnému. Budiž jim vzdána čest.

Velkou kuráž má také dívka z našeho příběhu. Je o slovenské studentce gymnázia Livii Garčálové, která odmítla názorově zapadnout do liberálního systému. Tady musím dodat, že také v České republice máme odvážné ženy, které se nezalekly liberální "spravedlnosti". Nebudu je jmenovat. Nerad bych na některou z nich zapomněl.

Livia studuje gymnázium a kromě toho se věnuje moderování alternativy Kulturblog (KB). Ovšem kromě moderování v klidu studia také vstupuje s mikrofonem a nepříjemnými otázkami do jámy lvové.

Tak také s kameramanem a s mikrofonem navštívila pochod LBGT v Košicích, který mainstreamová média inzerovala jako akci, na které to jen láskou a tolerancí bude sršet. Sršelo, ale ne zrovna podle dobrého vkusu.

Někteří účastníci odmítli Kulturblogu odpovídat (to je v pořádku), jiní odmítli s tím, že s fašisty se nebaví (to už pořádku není, ale k tomu se ještě dostaneme), a někteří odpovídali celkem v pohodě. O to bouřlivější pak byly komentáře pod zveřejněnými záběry.

Tak už to na internetu chodí.

Mnoho odvahy a drzosti na síti, plné gatě při kontaktu z očí do očí. Za některé zástupce mužského pohlaví jsem se musel stydět. Barvitě líčili, co by s oponentkou provedli (kdyby na to měli). V těchto liberálních mozečcích se skrývá hodně úchylné temnoty. Bůh ochraňuj jejich blízké.

Na jiné manifestaci, kde liberálové zrovna bojovali za cosi úžasně progresivního, se redaktorka KB zeptala jednoho z manifestujících (zřejmě profláknutého udavače, jak vyplyne z jejího dotazu) kolik už udal lidí a jaký z toho má pocit. Chlápek cosi huhlal o tom, že hlídá demokracii a vůbec se netvářil jako nejšťastnější tvor na zemi.

Zvláště výživné bývají akce sluníčkářů, a to kdekoliv na zeměkouli. Ti, když zrovna necpou kostku do kulaté díry, protestují proti ledasčemu. Proti diskriminaci menšin, žen, černých, modrých, fialových, Palestinců, muslimů, všeho co je exotické, rozmanité atd. Zásadně nikdy neprotestují za práva domorodých Evropanů.

Nemůžete je kritizovat. Na pravdu mají monopol.

Ve chvíli, kdy s nimi Livia chtěla pohovořit o smyslu jejich názorů, hleděla do očí zombíkům, kteří ze sebe jen tupě vyráželi jednu větu (uprchlíci sem, fašisti ven). Jako by byli naprogramováni.

Nedaleko od sluníčkářů se vždy formují další obvyklí podezřelí: kluci s půlpytlem na hlavě a šátkem kolem úst ve stylu westernového desperáta, kteří si s nepřehlédnutelným kouzlem nechtěného říkají Antifa. (Jako, že jsou proti fašismu. Připomínají však dorosteneckou verzi nacistických SA, takže proti nacismu asi nebudou.) V jednom případě se tito hrdinové pokusili napadnout Lívii, ovšem její kameraman kluky zahnal na útěk.

Anftifáčata žijí se sluníčkáři ve vzájemné symbióze. Asi jako jako ryby sasanka a klaun očkatý. Tito chlapci, kteří své názorové odpůrce napadají zásadně jen v tlupě, neboť nehodlají riskovat vlastní proplesknutí, požívají od mainstreamových médií zvláštní ochranu. Ta nikdy o jejich výtržnostech nemluví, zřejmě je považuje za údernou pěst (pěstičku?) liberální demokracie.

Řekněme si to narovinu. Kulturblog je alternativa, která podporuje Ľudovou stranu Naše Slovensko. To může vyvolávat i u stoupenců alternativy, vhledem k mainstreamové propagandě, určité rozpaky. Sympatické je, že se svojí podporou nikterak netají. Na rozdíl od mainstreamu, který hovoří o své nestrannosti se stejnou intenzitou, s jakou mluví zločinec o své nevinně, ale ve skutečnosti minimálně zamlčuje nepohodlná fakta, nebo s nimi manipuluje.

Kromě toho, s podporou LSNS to na kulturblogu zase není tak žhavé, zabývá se různými tématy naší doby. A protože zde mladé redaktory Kultublogu doplňuje také známy slovenský novinář Ľubomír Huďo, dostávají relace zcela jiný rozměr. Přesné, ale i vtipné postřehy tohoto zkušeného novináře, který už od začátku své novinářské kariéry vždy plaval proti proudu, si nikdy nenechám ujít. Ale, jak se říká - to už je jiný příběh.

Maistream se sice zaklíná pluralitou názorů, ale musí to být jen drobné odstíny jejich vidění světa. Kdo má zásadně jiný názor, je vyhozen z kola ven. A tak se opět objevili, jako za starých časů, tvůrci seznamů, tentokrát alternativních webů. Všechny, bez jediné výjimky, tak nějak po bolševicku označili za dezinformační, proruské, konspirační a fašistické. U této nálepky se na chvíli zastavíme.

Mnozí z těch, co mají fašismu plná ústa ani netuší, o čem mluví. Jaksi podvědomě jej spojuji s nacistickým Německem a jeho zločiny.

Fašismus je termín z latinského slova. Liktorské pruty se sekyrou, neboli fasces (svazek). Stal se politickým zřízením v Itálii v letech 1922-1945. Později byl chápán jako synonymum pro bezohledné vyzdvihování názorů jedné skupiny jako normy pro ostatní s tím, že odpůrce je nutné zastrašit a trestat, neboť odporují "jedinému správnému vnímání ve společnosti v níž se pohybují."

Že vám to něco připomíná?

Ale ano, přesně takto se chová současná tzv.liberální demokracie. V jejím pojetí je ovšem fašismus všechno, co je národní, všechno vlastenecké a mnohdy i to, co stojí na straně zdravého rozumu.

Jak se dalo očekávat, Livia Garčálová má vzhledem ke své aktivitě nepřetržitou řadu potíží. Nyní se na ni zaměřila policie, pravděpodobně na základě iniciativy některého z hlídačů demokracie. A není to jen tak nějaké obvodní oddělení policie, ale hned Národná kriminálna agentúra NAKA, která se zabývá korupcí a organizovaným zločinem. V tomto případě studentkou, která spáchala závažný zločin vlastního odlišného názoru.

Šikana probíhá v tradičním stylu Státní bezpečnosti. Agenti NAKA lezou do školy, kde Livia studuje, navštěvují její matku v práci atd.

Těžko říct, jak se případ bude dále vyvíjet, proto prozatím podpořme Lívii Garčálovou alespoň emailem na adresu: redakcia@kulturblog.sk

Poznámka: Můžete shlédnout, mimo jiné, na You Tube - Lívia o návštěvě NAKY ve škole

Čtvrteční pořad Máte slovo se týkal zákona o nutné obraně. Opět se sešli dvě skupiny - mimoni na straně jedné a realisti na straně druhé. Uprostřed Jílková se svými mimořádně moudrými komentáři.
Mimoni byli názoru, že při nutné obraně musí být obrana stejně intenzivní jako útok a musí trvat jen pod dobu akce útočníka. V praxi by to znamenalo tolik, že pokud mě útočník napadne, já se budu bránit, jemu dojde dech, na chvíli bude oddychovat, tak musím založit ruce a čekat až nabere síly. Mimoni se zřejmě zrovna nacházeli kdesi na olympiádě a ne v běžném životě.
Pak se debata posunula dál. Do jaké míry člověk může chránit svůj majetek. Mimoni zastávali vysoce humanistický postoj, že případnému zloději se nesmí vážněji ublížit. Podle jejich představ, když je zloděj přistižen v bytě, je zapotřebí s ním uspořádat brífink o nevhodnosti jeho počínání a přinejhorším mu v biblickém duchu navrhnout aby šel a více již nehřešil.
Realisti nesouhlasili a navrhovali zlodějovo sejmutí, na což jsem horlivě přikyvoval, i když můj názor u televize nemohl pravděpodobně nic ovlivnit.
Dorazila to Jílková. V nestřežený okamžik se záhadně usmála a prohlásila, že jí napadla taková filozofická otázka. Co je prý důležitější - lidský život nebo majetek? (Nebraňte zlodějovi v jeho činnosti násilím.)
Myslím, že v tento moment zlodějovo srdce zaplesalo. Tentokrát to byl on, kdo u televize horlivě přikyvoval: Jasně, nikdo nám nesmí házet klacky pod nohy v naší práci.
Možná "bytaři" vyhlásí Jílkovou za patronku zlodějů.

Píseň Padesát žiraf, kterou napsal Peter Nagy je založena na skutečné události.

V zoologické zahradě ve Dvoře Králové žilo největší stádo žiraf chované v zajetí. Téměř padesát žiraf přivezl ze svých výprav do Afriky tehdejší legendární ředitel zoo Josef Vagnér.

A pak přišlo jaro roku 1975.

U žiraf se objevilo podezření z nákazy slintavkou. Na nejvyšších místech režimu propukla panika. Kdyby se podezření potvrdilo, okolní země by s Československem uzavřely hranice pro veškerý zemědělský obchod. Z věci se stalo státní tajemství kontrolované Státní bezpečností.

Rozbor slin a krve žiraf podezření na nákazu nepotvrdil. Slintavka nijak nepropukla, žádné její příznaky nebyly vidět ani u samotných zvířat. Přesto panika už žila svým vlastním životem.

V noci z 29. na 30. dubna byli povoláni myslivci, kteří celé stádo vystříleli.

Při pitvách v kafilérii žádné patologické příznaky u těchto poražených zvířat nebyly zjištěny. Režim tehdy vše ututlal, a výsledky rozboru a pitvy zabavila Státní bezpečnost, která je o něco později zlikvidovala.

Žádné vyšetřování, jen hluboké zapomnění na zcela zbytečnou vraždu (ne, nebojím se toto slovo použít) padesáti žiraf.

Po pětačtyřiceti letech od této smutné události napsal Petr Nagy jednu z nejkrásnějších písní, jakou jsem kdy slyšel.

Ale to je již jen můj osobní názor.

je poněkud zavádějící název filmu (The Shack, USA 2017), který začíná jako celkem zajímavá detektivka. Ale pak se to sesype tak, že člověk zapomene i kde má boty, aby mohl prchnout z místnosti.
Režiséra Hazeldina muselo v průběhu natáčení navštívit nějaké liberální komando. Mohlo to proběhnout takhle:
"Člověče," řekne šéf skupiny, "vykašli se na krimi, z tohoto filmečku se dá vytřískat mnohem víc."
Režisér na to: "No jo, lidi, ale já už mám natočenou půlku filmu. Přece to nezahodím."
"Neboj, rejžo, něco s tím provedeme."

A jak řekli, tak udělali.
Někdy v padesáté minutě filmu hlavní hrdina Mack (běloch, Bůh mi odpusť, ale je to nutné zdůraznit, jak vyplyne z dalších událostí) při pátrání po ztracené dcerce narazí v zasněžených horách na osamocenou chatrč. Z nejasných náznaků divák pochopí, že se zde stalo něco strašného. Mack roztříská chatrný nábytek, potom vyběhne ven a v tom... kolem něj bezstarostně prochází jakýsi chlapík, jako by se nechumelilo. Připomínám, že jsme v horách, kde by kromě chatrče a Macka neměla být ani noha. Rozhodně ne žádné korzo. Chlápek vypadá – svatá korektnosti odpusť – jako mladý Arab, připomínající ty statné chasníky prchající před válkou se SmartPhonem u ucha. Muž Macka osloví jménem, jako by se znali od jeslí a praví ať ho následuje. Najednou sníh mizí a všude okolo se rozprostírá příroda jako vystřižená z publikací Svědků Jehovových. A také...chatička.

Mack a jeho průvodce nakráčí dovnitř. V této chvíli jsem sice už tušil nějakou filmařskou zradu, ale ránu palicí jsem nečekal.

Uvnitř stojí postarší černoška se založenýma rukama a dobráckým úsměvem. Vedle ní se trochu nesměle ošívá dívka asiatského typu. Všichni čtyři dokopy jsou totálně rozmanití. Rasově a genderově vyrovnaný ansábl. Každé neoliberální srdce muselo zaplesat radostí.

Tak abych to zbytečně nenatahoval: Ta černoška se představí jako Bůh, Arab není žádný Arab, ale Ježíš Kristus. Jen ta mladá Asiatka tam nějak pořád nepasuje. Později se ukáže, že by mohla být duchem svatým. Tedy Svatá Trojice v neoliberální verzi 2.0.

Zbytek filmu je už jen samá debata o morálce a náboženství ve stylu New Age, během které Mack úplně zapomněl na svůj původní záměr – najít ztracenou dcerku – a ponořil se do mudrování o smyslu životu a do výměny názorů s bohem (resp.s bohyní) a s duchem (duchyní?) svatým (svatou). Občas si své řekne i blízkovýchodní Ježíš Kristus.

Ještě, že jsem na Vánoce dostal od syna lahev skvělého rumu Republika Božkov. Teď se hodil. Vypil jsem jeho podstanou část a zauvažoval o vstupu do KKK.

novější článkystarší články

vypnout mobilní verzi

Bororo | Fantastická současnost