Bývalý zpravodaj ČT v Číně Tomáš Etzer dostal po projevu Miloše Zemana ke koronavirové krizi jakýsi blíže nediagnostikovaný záchvat a v tomto rozpoležení sepsal na adresu prezidenta několik urážek natolik silného kalibru, že i tradiční dlaždič (omlouvám se dlaždičům, nemyslím to tak) je proti Etzerovi uhlazený rétor.
Ke slovní zásobě pana Etzera se vyjádřila komentátorka Karolína Stonjeková, která mimo jiné v Parlamentních Listech velmi trefně poznamenala:
"Tuším, že to byl francouzský básník a filozof Paul Valéry, který kdysi řekl: ‚Všechno, co říkáš, říkáš o sobě. Zvláště když mluvíš o druhých.‘ Optikou Valéryho citátu by se tedy dalo říci, že o prezidentovi nám pan Etzler neřekl zhola nic, zato ale vydal zcela vyčerpávající svědectví o sobě samém".
Na počátku byly mladé vietnamské mámy na mateřské dovolené. Začaly šít roušky. Nejen pro sebe, nejen pro rodinu nebo vietnamskou komnitu, ale pro všechny. Záhy se k akci přidaly všechny vietnamské spolky a rodiny v celé České republice.
Italský podnikatel zabalil vlajku Evropské unie a jako poděkování vystavil vlajku Ruska.
Pořád jsem čekal kdy vřeštící rusofobové udělají z ruské pomoci politiku. Už je to tady! Itálii bylo omláceno o hlavu, že na své území pustila ruskou armádu.
"Nad ruskou pomocí pro Itálii se už stihl pohoršit bývalý europoslanec Jaromír Štětina slovy: ´Ruská armáda pošle do Itálie svou jednotku. Bojovat proti koronaviru. Je to stejně rafinované jako metoda zelených mužíčků. Bude to první jednotka ruské armády na území Evropské unie.´ Pak dodal: "Nevylučuju, že nám Kreml opět nabídne bratrskou pomoc." (Parlamentní Listy)
Už Aischylos říkal, že nikdo z nás neprojde životem bez útrap, nehod a škod. Ulomil se mně u brýlí ten bazmek jak se strká za ucho (záušník?). Potřeboval jsem odjet autem a k tomu zase potřebuju brejle. Dostal jsem nápad! Vteřinové lepidlo!
Lepidlo pracovalo skvěle. Nejprve jsem si slepil k sobě dva prsty. Drželo to fest. Pak jsem omylem kápl trochu vedle a přilepil ke stolu tužku. Já už tady nebudu, ale ta tužka na stole určitě ano.
Jen ten zatracený záušník ne a ne držet. Lepidlo steklo na jedno dioptrické sklo. Tím jsem se stal bratrem Žižkou. Ovšem kdyby držel jmenovaný záušník.
A dál už toho moc nevím. Po něčem jsem skákal. Z trosek soudím, že to bejvávaly brejle.
Teď už mají důvod aby na nich nic nedrželo.
Lepidlo jsem nevyhodil. Trochu ho vyteklo a tak zůstává v šuplíku.
Na věky věků.
Ve filmu Opravdová kuráž bratrů Joela a Ethana Coenových musela čtrnáctiletá dívka prokázat velkou odvahu, aby pomstila tátovu smrt.
Čtvrteční pořad Máte slovo se týkal zákona o nutné obraně. Opět se sešli dvě skupiny - mimoni na straně jedné a realisti na straně druhé. Uprostřed Jílková se svými mimořádně moudrými komentáři.
Mimoni byli názoru, že při nutné obraně musí být obrana stejně intenzivní jako útok a musí trvat jen pod dobu akce útočníka. V praxi by to znamenalo tolik, že pokud mě útočník napadne, já se budu bránit, jemu dojde dech, na chvíli bude oddychovat, tak musím založit ruce a čekat až nabere síly. Mimoni se zřejmě zrovna nacházeli kdesi na olympiádě a ne v běžném životě.
Pak se debata posunula dál. Do jaké míry člověk může chránit svůj majetek. Mimoni zastávali vysoce humanistický postoj, že případnému zloději se nesmí vážněji ublížit. Podle jejich představ, když je zloděj přistižen v bytě, je zapotřebí s ním uspořádat brífink o nevhodnosti jeho počínání a přinejhorším mu v biblickém duchu navrhnout aby šel a více již nehřešil.
Realisti nesouhlasili a navrhovali zlodějovo sejmutí, na což jsem horlivě přikyvoval, i když můj názor u televize nemohl pravděpodobně nic ovlivnit.
Dorazila to Jílková. V nestřežený okamžik se záhadně usmála a prohlásila, že jí napadla taková filozofická otázka. Co je prý důležitější - lidský život nebo majetek? (Nebraňte zlodějovi v jeho činnosti násilím.)
Myslím, že v tento moment zlodějovo srdce zaplesalo. Tentokrát to byl on, kdo u televize horlivě přikyvoval: Jasně, nikdo nám nesmí házet klacky pod nohy v naší práci.
Možná "bytaři" vyhlásí Jílkovou za patronku zlodějů.
Píseň Padesát žiraf, kterou napsal Peter Nagy je založena na skutečné události.
je poněkud zavádějící název filmu (The Shack, USA 2017), který začíná jako celkem zajímavá detektivka. Ale pak se to sesype tak, že člověk zapomene i kde má boty, aby mohl prchnout z místnosti.
Režiséra Hazeldina muselo v průběhu natáčení navštívit nějaké liberální komando. Mohlo to proběhnout takhle:
"Člověče," řekne šéf skupiny, "vykašli se na krimi, z tohoto filmečku se dá vytřískat mnohem víc."
Režisér na to: "No jo, lidi, ale já už mám natočenou půlku filmu. Přece to nezahodím."
"Neboj, rejžo, něco s tím provedeme."
A jak řekli, tak udělali.
Někdy v padesáté minutě filmu hlavní hrdina Mack (běloch, Bůh mi odpusť, ale je to nutné zdůraznit, jak vyplyne z dalších událostí) při pátrání po ztracené dcerce narazí v zasněžených horách na osamocenou chatrč. Z nejasných náznaků divák pochopí, že se zde stalo něco strašného. Mack roztříská chatrný nábytek, potom vyběhne ven a v tom... kolem něj bezstarostně prochází jakýsi chlapík, jako by se nechumelilo. Připomínám, že jsme v horách, kde by kromě chatrče a Macka neměla být ani noha. Rozhodně ne žádné korzo. Chlápek vypadá – svatá korektnosti odpusť – jako mladý Arab, připomínající ty statné chasníky prchající před válkou se SmartPhonem u ucha. Muž Macka osloví jménem, jako by se znali od jeslí a praví ať ho následuje. Najednou sníh mizí a všude okolo se rozprostírá příroda jako vystřižená z publikací Svědků Jehovových. A také...chatička.
Mack a jeho průvodce nakráčí dovnitř. V této chvíli jsem sice už tušil nějakou filmařskou zradu, ale ránu palicí jsem nečekal.
Uvnitř stojí postarší černoška se založenýma rukama a dobráckým úsměvem. Vedle ní se trochu nesměle ošívá dívka asiatského typu. Všichni čtyři dokopy jsou totálně rozmanití. Rasově a genderově vyrovnaný ansábl. Každé neoliberální srdce muselo zaplesat radostí.
Tak abych to zbytečně nenatahoval: Ta černoška se představí jako Bůh, Arab není žádný Arab, ale Ježíš Kristus. Jen ta mladá Asiatka tam nějak pořád nepasuje. Později se ukáže, že by mohla být duchem svatým. Tedy Svatá Trojice v neoliberální verzi 2.0.
Zbytek filmu je už jen samá debata o morálce a náboženství ve stylu New Age, během které Mack úplně zapomněl na svůj původní záměr – najít ztracenou dcerku – a ponořil se do mudrování o smyslu životu a do výměny názorů s bohem (resp.s bohyní) a s duchem (duchyní?) svatým (svatou). Občas si své řekne i blízkovýchodní Ježíš Kristus.
Ještě, že jsem na Vánoce dostal od syna lahev skvělého rumu Republika Božkov. Teď se hodil. Vypil jsem jeho podstanou část a zauvažoval o vstupu do KKK.