Bororo | Fantastická současnost

Hořící Sibiř je jistě trágedie obrovského rozměru. Svět je zatím k této události poměrně lhostejný. Zřejmě je to důsledek všech těch dezinformačních praktik, které z Ruska dělají jediného světového bubáka, aniž by připomněly bubáky další, možná ještě nebezpečnější.

Hoří také deštné pralesy. Snímky NASA ukázaly, jak velký je rozsah způsobených škod. Greta negreta, jedna věc je jistá. Prostřednictvím korporací, které planetu plundrují nezřízeným tempem, si řežeme větev pod vlastním zadkem.

Jsou síly, které ovlivnit můžeme (kácení pralesů, zamoření oceánů atd.) a síly, které neovlivníme.

K těm patří nebezpečný tektonický zlom San Adreas. Následné zemětřesení by mohlo být naprosto zničující pro velkou část USA (zde se odpoutejme od polických rozepří a ideologického pohledu na Spojené státy. I tam žijí především obyčejní lidé). Nemluvě již o vulkánu v Wellowstonu, který je neustálou skrytou hrozbou.

A tak poslední čin prezidenta Trumpa přímo nahrává k vytvoření unikátní spiklenecké teorie. Donald Trump vyslovil přání odkoupit od Dánska Grónsko. Později trochu přitvrdil a naznačil, že by to byla vhodná úhrada Dánska za vojenskou ochranu USA. Zaznělo i cosi o možné anexi. U administrativy Spojených států by to zase nebylo nic tak překvapujícího.
Můžeme si říct, že Trump zase řekl něco ze svého repertoáru truchlivých omylů. Problém je v tom, že přání odkoupit (převzít?) Grónsko nepadla jen tak, když Donald dostal NÁPAD.
Stalo se tak těsně po zasedání Rady pro vnitřní bezpečnost.

Dvě muslimské kongresmanky za demokraty Rashida Tlaibová a Ilan Omarová měly v úmyslu před několika dny navštívit Jeruzalém a Západní břeh. Údajným důvodem byla návštěva devadesátileté babičky jedné z nich, která žije právě na Západním břehu. Proč se tlačily i do Jeruzeléma je již otázka jiná. Obě muslimky jsou z kongresu známy svým protiizraelským zaměřením, podporou terorismu a vulgárními projevy na dané téma. Nicméně jsou chráněnými perlami v levičácké koruně demokratů. Kdyby řekly cokoliv, demokraté budou souhlasně kývat hlavami jako osli kráčející k zářným zítřkům. Jsou nedotknutelné. Jakákoliv výtka na jejich adresu je obratem označena za rasismus. Nevím tedy dost dobře jak kritika muslima (v tomto případě muslimky) souvisí s rasismem. Islám není etnikum.

Izraelská vláda Tlaibové a Omarové z celkem pochopitelných důvodů vstup do země zakázala. Samozřejmě se hned ozvali všichni ochránci islámských privilégií, kteří neunesou když muslimská kosa narazí na kámen.
Faktem ovšem je, že žádná země na světě nemá povinnost přijmout na svém území kohokoliv.

Mám k Izraeli nejednu výhradu, ale dojem na mě udělalo gesto izraelského ministra vnitra, který se nakonec rozhodl z humanitárních důvodů (babička) vstup Tlaibové povolit.

Ta ovšem rázem obrátila a o návštěvu své milované babičky náhle ztratila zájem.
Tak o co jí vlastně šlo?

Holt Američani jsou vždycky tak nějak až příliš horliví. Když měli až do roku 1968 nejdrsnější segregaci v historii lidstva (lidem, pro které tehdejší Amerika měla ohavný výraz "barevní", byla v dopravních prostředcích vyhraněna místa na zadních sedadlech; školy, restaurace, kina a dokonce i telefonní budky zvlášť pro bílé a ty druhé, totéž toalety atd.) spořádaný občan řádně dbal na to, aby méně šťastní občané (viz předchozí závorka) dobře věděli kde je jejich místo. Doba se posunula dál a americký občan doputoval od jedné zdi ke druhé. Dnes už se ani neodváží říct, že černoch je černoch. Má to na svědomí úžasný vynález zvaný politická korektnost, která se ze Spojených států vydala na své úspěšné turné světem.
 Původní požadavek obyčejné lidské slušnosti se pozvolna posunul do jiné – absurdní roviny. A tak se v každém filmu musí objevit nějaký ten sympatický homosexuál či lesba, většinové etnikum nám v dějových liniích kamsi mizí a všude, kam až oko kamery dohlédne, jsou zástupci etnických menšin. A pokud by ženy měly snad dojem, že hrají druhé housle, mohou zůstat v klidu. Nedávno jsem viděl jednu epizodu z jakéhosi amerického krimiseriálu, kde se na úřadovně FBI nacházely jen ženy. Šéfka, podšéfka, agentky, sprostá podezřelá, ale žádný chlap. Kdyby třeba prošel jen v pozadí nějaký z komparsu. Ale nic. Nula. Vypadalo to tam jako v polském snímku z osmdesátých let Sexmise, ve kterém mužská populace následovala osud dinosaurů.

V jednom článku jsem vyjádřil svoje výhrady k Me Too ( česky - Já také). Toto hnutí začalo také správně, jako protest žen proti sexuálnímu obtěžování ze strany šéfů a vůbec chlápků co mají jakousi moc, kterou tímto způsobem zneužívají. Potud vše v pořádku. Ubožák, který si neumí získat ženu svojí neodolatelnou osobností a potřebuje k tomu mít mocenské koryto, si zaslouží, aby s ním bylo po právu zameteno. Jenomže věc MeToo má háček. Tímto získává moc také druhá strana a se ziskem reálné moci obvykle přichází chuť patřičně ji využít. Stačí, aby žena ukázala prstem na muže, který ji jakkoliv namíchnul a ten se může odebrat na cestu kanálem.

Někdy také platí, že zloděj, v našem případě tedy zlodějka, volá "chyťte zloděje!" Což je třeba příklad italské herečky a režisérky Asie Argentové. Mimochodem, tato dáma obviněním producenta Harveyho Weinsteina ze sexuálního násilí, kampaň Me Too rozpoutala. Takže, poté co Asia nastoupila na válečnou stezku, sama čelila nařčení ze sexuálního útoku. Podle deníku The New York Times jí hrozil žalobou kvůli údajnému sexuálnímu útoku o dvacet let mladší herec a hudebník Jimmy Bennett. Dnes třiačtyřicetiletá herečka spor urovnala tím, že mladému herci zaplatila 380 tisíc dolarů. Takže nějáké to máslo na své roztomilé hlavince asi přece jen měla.

V rámci objektivity nutno dodat, že hnutí Me Too není jen výsadou žen. Svoji příležitost vycítilo i několik- no řekněme s trochou dobré vůle – mužů.

Neúspěšný herec Antony Rapp přišel s historkou, že ho obtěžoval, naopak velmi úspěšný herec, Kevin Spacey. Prý se tak stalo na jakémsi večírku v roce 1986 a jemu, tedy Antonymu, bylo čtrnáct let. To si vzpomněl fakt brzy.

A tady právě nastala ta zběsilá reakce Američanů, o které jsem psal na začátku. Na první pohled nepravděpodobná historka se stala spouštěčem k dechberoucím událostem. Již natočený film Všechny prachy světa (2017), ve kterém Kevin Spacey hrál jednu z důležitých rolí, společnost Sony stáhla. Film spatřil světlo světa teprve tehdy, až scény s Kevinem Spaceym byly přetočeny s jiným hercem. Pak se spustila lavina. Každý chtěl ukázat, jak stojí na té správné straně politicky korektní barikády. Kevin Spacey byl postupně vyřazen ze všech televizních a filmových projektů. A to, prosím, bez jediného důkazu jeho viny. Nakonec herec skončil i v seriálu Dům z karet, ve kterém hrál tak klíčovou roli, že další pokračování seriálu postrádá smysl (přesto pokračuje, zřejmě už bude určen jen pro úzký okruh diváků z řad pomatených moralistů). Ať už má Spacey jakékoliv chyby, a kdo z nás je nemá, není liž pravda, je jisté, že Amerika si tímto zlikvidovala jednoho ze svých nejtalentovanějších herců. (Kdo viděl filmy "Pošli to dál", nebo "Svět podle Prota" jistě chápe mé nasr...pardon, rozčílení)

Jak už to chodí, zraněný herec se stal lákadlem pro jiné mrchožrouty číhající vždy někde okolo. Další sup se přihlásil s tím, že ho Kevin Spacey jako osmnáctilétého v roce 2016 obtěžoval v baru na ostrově Nantucket, kde pracoval jako uklízeč. Tentokrát se případ dostal až k soudu.  Zvrat nastal před měsícem, kdy sup-uklízeč měl vysvětlit vymazané zprávy z mobilního telefonu, který prý měl v době obtěžování u sebe. Sup náhle odmítl u soudu vypovídat a rychle se odvolal na pátý dodatek ústavy. Ten totiž zaručuje právo nevypovídat, pokud by si tím člověk mohl způsobit vlastní trestní stíhání.
Kevin Spacey byl okamžitě zproštěn obvinění. Tak to je alespoň jedna dobrá zpráva na závěr.

Špatná je, že na filmová plátna se asi nevrátí. V tomto je veřejné mínění nemilosrdné a nikdy nepřipustí vlastní omyl.
Držme tedy skvělému herci palce, ať alespoň porazí všechny supy, kteří možná ještě přiletí.

 Předseda Senátu Jaroslav Kubera v Interview na ČT 24 (2.7.2019) odhalil, jak to bylo se Skokanem roku ve volbách do Evropského parlamentu. Alexandr Vondra byl totiž vystřelen preferenčními hlasy z 15. místa na kandidátce ODS rovnou na židli parlamentu EU. 

A já pořád, který agent to má na svědomí. Podezíral jsem nějakého toho agenta, tentokrát CIA, jak o něm zpíval Pepa Nos.  (Já jsem agent Sí Aj Ej, jsem nebezpečnej a jsem zlej). Jenomže všechno je jinak.
Takže - tak pravil Jaroslav Kubera: "Alexandr Vondra byl neustále popotahován za ProMo..."

Zde na chvíli přerušíme tok myšlenek pana senátora. Alexandr Vondra před několika lety čelil podezření, že jeho tým nechal proplatit předražené faktury za ozvučení a tlumočení summitu v době, kdy Česká republika předsedala EU. Zakázku za půl miliardy (!) získala bez výběrového řízení firma PrmoPro, která se však najala subdodavatele (takže nemusela hnout ani prstem) a část peněz skončila na zahraničních účtech. Na obranu Vondry se postavil tehdejší ministr zahraničí Schvarzenberg a aféra za 500 miliónů, proti kterým je Babiš jen drobný příštipkář, vyšuměla do ztracena.

A vraťme slovo panu senátorovi, který pokračoval: "... a on nebyl ani obviněn ani souzen. Nakonec se pravda ukázala a Vondra byl zvolen do Evropského parlamentu, TAKŽE BŮH JE SPRAVEDLIVÝ."
Je to tak, poslední větu o angažmá Boha ve volbách do EU Kubera skutečně pronesl.
Tak to je silnější kafe, než moje verze s agentem Sí AJ Ej.

Ruští hackeři a agenti ovlivňující volby tu i onde, to je velké téma současnosti. Jsou všude: Na alternativních webech, u Kalouska pod parketami, hodně o nich ví bývalý disident Petr Cibulka, který je pronásleduje se siderickým kyvadélkem. 

Vždycky, když někde volby nedopadnou podle přání elit (v našem pojetí Pražské kavárny), může za to Putin, ruští hackeři, ruští agenti a místní holota se základním vzděláním, která volí zásadně proti přání vyvolených. Však si také dokumentaristka paní Třeštíková posteskla, že obyčejní lidé (holota) nenaslouchají elitám, které by jim to prý všechno tak pěkně vysvětlily.
Milá paní Třeštíková, poslední, co potřebujeme je, aby nám elity něco vysvětlovaly. To raději kýblem do hlavy.
Když jsou ale ty ruské nekalé živly stále ve střehu, jak se to mohlo stát?

Nedávno naši republiku poctila návštěvou slovenská prezidentka Čaputová. Asi se jí tady líbilo a tak. Rozhovory s českým prezidentem prý byly srdečné a plné vzájemného porozumění. Kde jsem to jen slyšel? No, už je to každopádně dávno. Prezidentka i prezident byli na závěrečné tiskové konferenci samý úsměv, ovšem pouze do chvíle, než paní Čaputová pocítila státnické nutkání komentovat současnou situaci v České republice. Stručně a jasně oznámila (v souvislosti s dotazem snaživé redaktorky z ČT), že má pochopení pro demonstranty proti Babišovi. Prezident Zeman zachoval klid gentlemana a toto vměšování do našich záležitostí přešel důstojným mlčením. Nevím, jak by tvářil třeba Macron, kdyby  Čaputová ve francouzské televizi při závěrečném sezení s hlavou státu, pravila, že má pochopení pro akce Žlutých vest. Zřejmě by ji nestačily nohy, obrazně řečeno.

A jsme zpět u té samé otázky. Jak se to mohlo stát? 
Tak už vás nebudu napínat.
Jak se mohlo stát, že na Slovensku zvítězila v prezidentských volbách představitelka liberální demokracie, jediného správného neoliberálního politického směru a všech těch souvisejících sorošovin?

Kde se flákali ruští hackeři a agenti?