Bororo | Fantastická současnost

Hlavní poradce prezidenta Ruské federace se řítil chodbou a volal: "Pane prezidente, Vladimíre Vladimíroviči, máte na telefonu toho gosudara z Čech, jak byl v naší televizi a pak vám napsal dopis!"

"Moloděc  řeporyjec!!"  Vladimíru Putinovi se uličnicky zablýsklo v očích. "A proč nevolá na můj telefon, ale kamsi do pr...jinam?"
"Vladimíre Vladimíroviči, říká, že má telefonní číslo jen do naší kantýny ..."
Prezident Ruské federace se dlouze zadíval z okna své pracovny. "Tak jo, vraťte se a řekněte mu, že za chvíli přijdu. Snad si trochu toho rozplýlení zasloužím..."
"Moje děti ho viděly v televizi," poznamenal poradce. "Zezačátku z něho měly trochu strach, jak se všelijak šklebil, ale pak se jim zalíbil. Ptaly se, jestli bych ho mohl pozvat, až budou mít narozeniny."
Vladimíru Vladimiroviči zacukaly koutky rtů a na chvíli uchopil do ruky ozdobnou krabičku, ve které se skrýval červený klaunský nos na gumičce. Dárek. Hodlal ho poslat právě tomu, o kom byla řeč.
Pak se pomalým rozvážným krokem vydal za hlasem volajícího. Teď mu přistřihnu brka, když bude zlobit, pomyslel si. Zvedl sluchátko, které leželo odložené vedle sytě červeného telefonu.
"Putin!" řekl rázně a stručně.
Na druhé straně se ozvalo: "Melouny, melouny! Sladké jako med. Jestli tomu nevěříte, přesvědčím vás hned."
Vladimír Vladimírovič se otočil ke svému poradci a významně si poklepal na čelo. Znovu přiložil sluchátko k uchu.
"Pane prezidente, omlouvám se, to nepatřilo vám, volal jsem na svého zástupce. Zrovna tady řešíme takovou úplatkářskou aféru. Tady Novotný. Pamatujete si na mě?"
"Da, graždanin Novotný, na vás se nedá jen tak zapomenout. Co byste potřeboval?"
"Přináším vám mír..."
Vladimír Putin zakryl rukou sluchátko, obrátil se ke svému poradci a zašeptal: "Přináší prý mír." Poradce stáhl rty do dlouhého protáhlého "Ó" a pak se oba rozesmáli.
"Tak da... pane...ehm...kolego, máte ho mít, ale už mně nic nepište, nebo..."
Toto "nebo" zůstalo viset ve vzduchu jako otcův velký hrozíci prst.
 Ale to už se opět slova chopil chrabrý junák z Čech: "A pane prezidente, přeju vám šťastné a veselé vánoce. Jo, jo, já vím, že je u vás máte o čtrnáct dní později," dodal snaživě.
Prezident Ruské federace zvolna položil telefon a obrátil se ke svému poradci:
"Poslyš Juriji, pamatuješ ještě na Jelcina?"
"Matně, pane prezidente, tehdy mi bylo jen deset let."
"Víš Juriji, ten Jelcin..."
Poradce visel svému šéfovi doslova na rtech.
"...to byl takový náš ŘEPORYJEC!"

O dva tisíce kilometrů dál seděl v křesle zakaboněný muž s již hluchým sluchátkem u ucha a snil svůj sen o velkém politikovi, jehož sláva se dotkne hvězd.
Netušil, že se tak již stalo.
Jen trochu jinak než si představoval.

Nikdo nevidí do mysli našich psích přátel. Ale mohlo to začít třeba nějak takhle:

"Tak tu ránu jsem fakt nečekal. Ležím si takhle na svém obvyklém místě a najednou slyším podivný šum. A pak už jen ....kde jste, moji lidi!"

Služební pes Athos byl vyslán se svým českým psovodem Rostislavem Bartončíkem na misi do Afganistánu. O zahraničních vojenských misích si můžeme myslet, co chceme, stejně jako o našich spojencích, ale voják dostane rozkaz a musí jít. Pak se musí spoléhat na své bojové druhy ve zbrani, ať jsou odkudkoliv.
Občas se ozývají hlasy, které o našich vojácích na zahraničních misích mluví se značným despektem. Myslím, že přesně to vystihl Miloš Zeman v knize Radima Panenky Dokážeme si sami vládnout – rozhovory s prezidentem Zemanem:
"Špína této země označuje naše padlé vojáky za žoldáky. Žoldák není ten, kdo bojuje v armádě své vlasti. Je to hrdina, který chrání naši zemi před mezinárodním terorismem."

Athos dostal za úkol starat se o bezpečnost americko-české jednotky před Talibánem.  Byl vycvičen k vyhledávání výbušnin. Se svým psovodem sloužili na základně v afgánské provincii Logár. Nesčetněkrát našel včas nastražené bomby a vojáky varoval.
Ale raketě, která přiletěla od zákeřného nepřítele, zabránit nemohl. Dopadla nedaleko jeho kotce a těžce ho zranila. Psal se rok 2012.

Ještě stačil rozhlédnout po svém okolí. "Moji lidi přibíhají, jsou v pořádku, teď už můžu spát..."

Vojáci okamžitě dopravili svého psího druha na specializovanou kliniku na základně v Bagramu.  "Lidští" lékaři mu věnovali stejnou péči, jako každému zraněnému vojákovi. Prodělal několik operací ve zmíněném Begramu a později také na základně NATO v Ramsteinu.

Od amerických vojáků se dostalo Athosovi mnoha projevů úcty. Obdržel tzv. deku hrdinů s nápisem "Jsi náš hrdina, děkujeme". Toto významné ocenění je jinak vyhrazeno jen pro americké válečné hrdiny. Athosovi tím byl udělen statut válečného veterána armády Spojených států.

"Ta deka je fajn," hnalo se Athosovi hlavou, "Ale nějaká pořádná kost by tam nebyla?"

Jistě, že ano!
Pamlsků dostával tolik, že to jeho ošetřující lékař musel zarazit.

Po návratu do vlasti byl náš psí hrdina ještě doléčován vojenskou službou AČR. Během jeho rekonvalescence ho navštívil v roce 2014 ministr obrany Vlastimil Picek, který mu předal české vyznamenání v podobě plakety s velkou kostí a kožený obojek s textem "Za hrdinství Athosovi". V červnu téhož roku jej také navštívil prezident republiky Miloš Zeman.

Jako válečný veterán si Athos svůj důchod užívá v Centru vojenské kynologie v Chodyni na Liberecku. Zde ho pravidelně navštěvuje jeho psovod Rostislav Bartončík.
Od toho přece parťáci jsou, aby se o sebe postarali.
Při dnu otevřených dveří se návštěvníci mohou s hrdinou seznámit osobně. Je to prý mazel, pohlazení se vůbec nevyhýbá a miluje děti. Jediné co nesnáší je náhubek. Ale ten nemá rád nikdo z nás, ačkoliv je nám v poslední době často nasazován.

Říká se, že my lidé dáváme psům lásku, přátelství a péči, kterou můžeme postrádat. Psi nám ale na oplátku dávají ze svého života všechno.

Některé kultury mají ke společenství lidí a psů značně negativní postoj, ale ty nás nezajímají.
Je to jejich ztráta.

Věnováno VŠEM našim hrdinům na zahraničních misích.

Celá planeta s napětím sledovala plavbu malé Grety a spol. na její misi do Ameriky. U břehu Manhattanu ji přivítalo sedmnáct plachetnic OSN. Kdyby tam měli něco jako Auroru, určitě by padl i výstřel.
 "Jsem slavnější než Kryštof, ten ...,"zvolala šťastně švédská rosnička.
"...Kolumbus, dodal Grétin tatínek, jinak též absolvent plavby přes oceán směrem k Novému světu.
Další tři členové posádky Gretina člunu stáli v pozoru v mírném předklonu, špičky bot lehce od sebe, když svatá Grétuš opouštěla palubu.
"Bude se nám stýskat," volal za ní nejstarší z nich, starý mořský vlk a pak se otočil ke svým dvěma kolegům: "Konečně je v pr... Letíme hoši dom".

Greta vzápětí dala jasně na vědomí, jak jsou karty rozdány. Na setkání s tím chlápkem, co je momentálně prezidentem Spojených států, rozhodně nebude mít čas. Má úplně jiné starosti. Za pár týdnu pohovoří o světovém klimatu v sídle valného shromáždění OSN. Tam dá zase těm strejcům a tetkám pořádné hašte. Co se jen do nich vleze. Stejně je to divný, pomyslela si, že se nechají takhle peskovat. Ale co, kašlat na to, uzavřela svoji úvahu, stejně je to fajn pocit.
Mezitím v Bílém domě vypukla panika. Bezpečnostní poradci viděli Donalda Trumpa, jak kvapem mizí k jezírku u Bílého domu, když se dozvěděl, že ho Greta nepřijme.
"Jdu se utopit..." volal přes rameno.
"Co si jen počneme," mumlali si poradci nejvyššího. Tedy nejvyššího jen tam, aby bylo jasno. Ten správný Nejvyšší záhy vstoupí do děje, jak se říkávalo v šestákových románech.
Náhle jeden z nich dostal Nápad: "Zavoláme Hillary-Killary, ta už bude vědět..."
Jak řekli, tak udělali.
A přesně v této chvíli to přestalo Tvůrce bavit a vypnul obrazovku.
"Brzy jim řeknu, aby vrátili klíče od planety majiteli," řekl si pro sebe velmi velmi tiše.

 Stanislav Brána otevřel dopisní schránku a vyjmul její obsah. Upomínka... reklama...upomínka....ale ale, tady to je! Dopis, na který čekal už několik měsíců. Jako v horečném snu vyběhl do šestého patra, odemkl dveře a už v předsíni volal na svoji ženu:
"Maruško! Je to tady!"
Marie vyšla z kuchyně s přísným výrazem ve tváři, protože když naposledy takhle její muž nadšeně halekal, dostavily se velké společenské změny. Kromě jiného se museli přestěhovat z krásného bytu na náměstí, který byl v rámci napravování minulosti, vrácen jakémusi baronovi z Rakouska, do šestého patra v paneláku na sídlišti, kde co chvíli nejezdí výtah. Noviny, kde její muž pracoval, postupně "zahynuly na úbytě", jak říkávala její babička, a ona sama, učitelka na gymplu, se momentálně cítila v pasti. Někteří studenti na člověka čučí jako vejři, učit se jim nechce a pořád chodí kamsi manifestovat. Kde jsou ty doby, kdy svoje svěřence nazývala "milovanými žáky."
"Tak, co se zase stalo?" odevzdaně se zeptala svého muže.
"Přišlo to!"
"Kdo přišel?"
"Nikdo nepřišel, dopis přišel. Z nakladatelství Dnešek"
"A co píšou? Vydají ti tu knihu?"
Stanislav se na chvíli zarazil. Pravda, dopis ještě neotevřel. Můžou mu taky psát, aby si svoji sbírku povídek vetknul za klobouk. Roztrhl obálku s nedočkavostí hladového dravce a četl:
"Vážený pane Bráno,
dovoluji si Vás pozvat na konzultaci ohledně vydání Vaší sbírky povídek."
Dále už následovalo jen datum a hodina schůzky. Podepsán "Horák" .
Stanislavova mysl zamířila do nebeských výšin. Konečně se dočkal. Redaktor Horák (kruci, copak ten chlap má jen příjmení?) chce s ním konzultovat. Dobrý redaktor je k nezaplacení. Tu upraví slovosled, tu něco málo přidá nebo ubere a dílo nabere na dynamice. Už se viděl, jak podepisuje svoji knihu na autogramiádě. Stojí tam nekonečná fronta čtenářů. Volají ze Švédska ohledně udělení...
"Stando, tak co. Dobrý zprávy?" přerušila tok jeho myšlenek Marie.
"Maruško, ty nejlepší! Pojď, zajdeme si na večeři a nějakou tu lahvinku."
Marie spokojeně přikývla. Lahvinka bude fajn. Alespoň na chvíli zapomene na svůj truchlivý úděl pedagogické nevolnice.

Nevelká budova nakladatelství Dnešek v postranní ulici už potřebovala novou omítku. Zub času zde zapracoval s takovou neúprosností, že se jen stěží dala rozeznat původní barva. Ale lesklá tabulka na dveřích s názvem nakladatelství zářila novotou. Kanceláře se nacházely v prvním patře. Na jedné z nich uviděl cedulku "Horák". Zase jen to příjmení, pomyslel si.
Stanislav zaklepal a vstoupil.
Za stolem seděl menší čtyřicetiletý dobře živený chlapík v bílé košili. Strniště na bradě i na hlavě. Na krku měl uvázaného velkého červeného motýlka s černými puntíky, takže trochu připomínal zakulaceného Ferdu Mravence.
Pohlédl na Stanislava a svižně vyskočil ze židle.
"Horák," představil se, "a vy musíte být Stanislav Brána."
"Ano, to musím," pokusil se spisovatel o žert a stiskl nabízenou pravici.
"Tak se posaďte," kývl hlavou Horák směrem k stolku se dvěma křesílky.
"Něco k pití? Vlastně mám jenom dva druhy kávy, nic jiného. Špatnou a horší. Kterou si dáte?"
"Tak bych prosil tu špatnou, odpověděl vážně Stanislav. Načež červík v jeho hlavě dodal: "Máme tu srandistu."
Redaktor donesl kouřící se nápoje a položil je na stolek mezi nimi "Tak, Stanislave... mohu vám tak říkat?"
"Můžete. A jak se jmenujete vy?"
"Horák"
"To samozřejmě vím, myslím vaše jméno, křestní jméno, jak se nesprávně říká."
Horák viditelně posmutně. "O tom bych nechtěl mluvit."
Stanislav Brána zůstal jako opařený. Je ten člověk vůbec normální? Pak se ale na svého společníka povzbudivě usmál a otcovským tónem mu oznámil:
"Jen směle do toho."
"Já bych to fakt nerad říkal, víte, to moje jméno není jaksi... politicky korektní."
 "Cože není?"
"Jmenuji se Adolf, pravil Horák s velkým sebezapřením, "tak to nerad inzeruju"
Stanislav se na chvíli zamyslel. "Dobrá, tak co s tím provedeme? Co kdybych vám říkal... Karle, souhlasíte?"
Redaktor se celý rozzářil. "Tak jo, takové krásné korektní jméno! Jako třeba Karel Hynek Mácha, Karel Čapek, Karel Schwarzenberg..."
U posledního jména Stanislav významně pozvedl obočí, ale raději nic nedodával.
Ale to už redaktor pokračoval dál: "Děkuji, Stanislave. Škoda, že je vás zrovna moc nepotěším."
"Spusťte," pravil vážným tónem spisovatel Stanislav Brána.
A redaktor spustil.
"Takže, povídku Jelita musíme vynechat. Takhle nelze mluvit o prezidentských kandidátech, zvláště kdy ta první část se týká našeho velkého spojence."
Karel se pátravě zahleděl na Stanislava. Jeho čelisti byly pevně sevřeny a divoký pohled nevěštil nic dobrého. Redaktor si přesto dodal odvahy a pokračoval:
"V Utajených rozhovorech musíme vynechat pasáž s Merkelovou. Jistě chápete."
Stanislav nechápal a jen ze sebe tiše vypravil: "Bez této pasáže ta povídka nemá smysl. Vypadal bych jako blbec, co v bouřce pouští draka."
Ale to už Karel pokračoval, jako by to chtěl mít rychle za sebou: Také povídky Když se štěstí unaví a Muži na slovo vzatí musí se sbírky pryč."
"P r o č ?" zeptal se pomalým hlasem Stanislav, kladouc důraz na každou slabiku.
"Ta první zmiňuje trochu neuctivě jednoho člena volební štábu, který patří mezi etnickou menšinu."
"Ale to je jen okrajová figura," namítl Stanislav.  "Co kdybych z ní udělal hlavní postavu příběhu? Klaďák se vším všudy. I James Bond by vedle něho vypadal jako chudý duchem. Co by se dělo pak?
"Na povídce bychom zapracovali a etnické hudebnice by možná o vás složili píseň."
"Lákavá představa," poznamenal Stanislav
Redaktor mávl rukou a pokračoval: "Ta druhá povídka si zase dělá legraci ze syna bývalého ministra obrany, který je gay, jak sám nedávno oznámil všude možně."
"Jenomže v době, kdy jsem to psal, jsem o jeho orientaci nic nevěděl a vlastně, pokud si vzpomínám, se o tam o tom nic neříká. Ani nenaznačuje."
"To je pravda," odvětil vážně redaktor, jenomže dneska se to už ví, tak si z něho nemůžete střílet ani z jakéhokoliv jiného důvodu. Copak, Stanislave nevíte, že gayové, lesby a vůbec ti LGBT momentálně patří mezi nejposvátnější skupiny na zemi?"
"Děkuji za výklad, co tam máte ještě?"
"Nakonec už jen drobnou výhradu. V povídce Blízká setkání nesmí být na té ceduli, co drží ředitel planetária, napsáno Vítejte."
"Proboha, proč tohle vadí?"
"Vyvolává to nežádoucí asociace. Jako byste se vysmíval jednomu z nejdůležitějších problémů současnosti."
Červík ve Stanislavově hlavě se zase pustil do práce.
"Poslyšte Karle, mám pro vás návrh. Vy mně nezaplatíte honorář, necháte tam všechny povídky, a já naopak zaplatím honorář vám. Co vy na to?"
"To nejde, přišel bych o práci. Dneska, když v mé branži dostanete cejch, že jste politicky nekorektní,  je to totéž, jako když  o vás v padesátých letech v Americe řekli, že jste komunista. Všechno končí. Žena by se se mnou rozvedla, děti by se mě zřekly a tak dál".
"Nepřipadáte si někdy jako ve Futuristickém kongresu?" položil Stanislav nečekaný dotaz.
"Myslíte v té knize od Stanislava Lema? Kdysi jsem ji četl, ale děj si moc nepamatuju."
Stanislavovi se vynořily vzpomínky na jeho oblíbenou knihu z mládí. Vyšla před více jak čtyřiceti roky. Tehdy nemohl tušit, jak je nadčasová.
"Trochu vám ji připomenu. Hlavní hrdina se zúčastňuje kongresů futurologů. Během jednoho z těchto kongresů dojde k protivládnímu povstání. Vláda je potlačí pomocí halucinogenních drog, které šíří v potravinách, ve vodě a vzduchem. Přirovnal bych to k současné spiklenecké teorii ohledně kondenzačních stop za letadly, tak zvanými chemtrail, jejichž nekonečné křižující se dráhy vidíme na obloze. V románu dojde k dokonalému zmatení myslí lidí. Příběh má více rovin, ale to by bylo na dlouho. Stručně řečeno, lidé přestanou rozlišovat mezi pravdou a lží a jejich mluva značně..."
"...značně připomíná současnou novořeč politické korektnosti," přerušil ho zamyšleně Karel.
"Přesně tak, původně to v naší době začalo prosazováním obyčejné lidské slušnosti, což bylo v pořádku, ale skončilo to, jako projímadlo na rozum. Mnohé věci se nesmí nazývat pravými jmény. Jako bychom zatloukali hřebíky do rakve zdravého rozumu, chápete, KARLE?" Stanislav položil na oslovení důraz, aby naznačil, že redaktorova obsese jeho vcelku běžným jménem, spadá právě do této kategorie.
Redaktor pokrčil rameny. "S tím nic neuděláme. Jak jste se rozhodl? Přijmete mé návrhy?"
"Víte, Karle, musím si to rozmyslet. Když jste mě napsali z vašeho nakladatelství, že máte zájem povídky vydat, považoval jsem si to za čest. Musím ale zvážit, jakou cenu je člověk ochoten zaplatit za splnění svých snů."
"Rozumím Stanislave, dejte vědět. A mimochodem, kdyby to záleželo jen na mně, nic bych nevyřazoval. Možná někde upravil slovosled, nějaké slovo ubral, nebo přidal. Připadám si jako prodejná děvka. Ale dokážete si mě představit u lopaty?"
V této chvíli se Stanislav usmál podruhé. "Tak to, příteli, si opravdu představit nedovedu."
 A to byly poslední věty, které mezi nimi padly.

Když Stanislav dorazil domů, Marie ho už nedočkavě očekávala.
"Posaď se, holka, pravil rozvážně. Z té knihy nic nebude." A pak bez jakéhokoliv varování prudce odbočil od tématu. "Máme ještě v lednici tu tlačenku od bráchy?"
"Staňo," zahrozila Marie prstem, "víš, že máš patnáct kilo nadváhu!"
"Maruško, jestli chceš naznačit, že jsem tlusťoch, tak opatrně, je nová doba. Dnes se tlusťochům neříká, že jsou tlustí, ale že jsou alternativně štíhlí.
Marie se rozesmála dlouhým nakažlivým smíchem, ke kterému se Standa připojil.

V noci se mu zdálo, že se ocitl na futurologickém kongresu. U řečnického pultu stála Marie a s patřičným výkladem vařila na plotýnkovém vařiči bramborový guláš, zprava seděl jeho jmenovec Stanislav Lem a zleva...
...zleva redaktor Karel Adolf Horák.

Kde se vzal, tu se vzal, najednou se ve vysílání České televize objevil jakýsi Franta Vrábel. Byl prohlášen za experta na dezinformace. Nic víc, nic míň. Hm...říkám si, to jako, že ty dezinformace kdysi vyráběl a nyní chce odlehčit svědomí a dát se do služeb politické korektnosti? No, proč ne. FBI zaměstnává bývalé hackery, a z historie známe Francoaise Vidocqa, původní profesí zločince, který se stal zakladatelem Brigade de Sürete, první moderní policejní organizace ve Francii. A nedávno můj soused v zahrádkářské kolonii udělal z kozla zahradníka. Tak to asi funguje!.
Ale nebylo tomu tak. František Vrábel není nějaké "bejvávalo", ale současný bojovník za pravdu. Oddechl jsem si. Všem nám, kteří nemáme rádi, když z nás někdo dělá blbce a proto většinou největšího dezinformátora v podobě ČT nesledujeme, spadl kámen ze srdce. Ovšem rovnou na nohu. To ve chvíli, kdy expert začal hovořit o svých velkolepých plánech.
František Vrábel nastínil plán na likvidaci dezinformací zcela bez obalu. Tedy přesněji řečeno – plán na likvidaci toho, co Franta za dezinformace považuje. Nebude prý likvidovat jednotlivé obsahy na sociálních sítích, ale bude rozbíjet celé komunity (tedy facebookové skupiny, které Vrábelovi nejdou pod nos), aby se již nemohly spojit. Odvážná myšlenka. Lehce by se mohlo stát, že by panu expertovi, někdo z takto rozbité skupiny přišel položit několik naléhavých otázek. V tom lepším případě.
Vrábel dále českou společnost rozdělil na dvě skupiny. Velkou část tvoří blbci, těch chytrých je menšina a poznají se prý podle toho, že čtou Respekt. No, tak to opravdu není mnoho lidí: Redakce, rodinní příslušníci redakce, Schwarzenberg, který Respekt vlastnil, než ho prodal Bakalovi a ještě možná několik stovek předplatitelů. Něco mně napovídá, že František Vrábel bude číst Respekt.

Celé se mně to nezdálo a tak jsem trochu zapátral. František Vrábel tedy rozhodně není žádný hej nebo počkej. Má jakýsi tým, který od vlád USA a Velké Británie nedávno obdržel grant ve výši 250 tisíc dolarů právě na boj proti dezinformacím. Mistři dezinformací si tedy najali analytika na odhalování dezinformací. To je dobré! Pravděpodobně nebude odhalovat dezinfomace typu NOVIČOK, který se tři měsíce po otravě Skripalových zničehonic objevil v odpadkovém koši v parku. Problém ale možná bude v tom, že různých práskačů, kteří také chtějí bojovat proti "dezinformacím", se vynořilo v poslední době poměrně velké množství. Ti sice zatím nic nerozbíjí, ale "jen" nahlašují a udávají.
Aby se Franta, majitel pravdy, najednou neocitl ve válce udavačů, kdy jeden by nahlašoval druhého a ten třetí by jejich sítě rozbíjel.
Ale ať, žádná škoda.