O naší psí princezně Daisy, fence německého boxera, jsem už psal v povídce Slepá poslušnost. V tomto příběhu, kdy jsme společnými silami vylepšili kancelář jistého horlivého kynologa, jí byl zhruba jeden rok. Ale čas se šine neúprosně vpřed. Někdy se mi zdá, že čím dál tím větší rychlostí.

S tou psí princeznou mě ale musíte brát s rezervou. Žádné ty takzvané "papíry" nemá, přesto odpovídám na podobné dotazy, které mimochodem považuji vůči Daisy za velmi neslušné, že její rodokmen je dlouhý jako ta příslovečná Lovosice. Tvrdím, že sahá až k prapsu Hubertovi.

Když napadne sníh, moje psí kamarádka se už od svých štěněcích dob ráda vozí na saních. Ne z kopce, ale po rovině. Já táhnu, ona sedí. Říkám tomu polární spřežení naruby. Ale abych se dostal k podstatě věci. S klasickými povely, na které psy s papíry i bez nich, zpravidla slyší, jsme poněkud na štíru. Leč nepředbíhejme událostem, jak se říkávalo v rodokapsech.

V posledních letech padá sníh spíše vyjímečně. Někdy také padá na dost nečekaných místech. Doba se zbláznila se vším všudy.

Jeden den jsme takhle vyrazili na procházku. Už v domě jsem potkal souseda Jiřího, který mě varoval, abych nechodil směrem k samoobsluze, protože tam číhá Pohrabáč. To je chlápek, který chodí tak nepřirozeně vzpřímen, že si vysloužil zmíněnou přezdívku. Ta má také druhotný význam. Pohrábáč rád začíná hovory na různá choulostivá témata a snaží se člověka nachytat na hruškách politické korektnosti. Sám je politicky korektní až na půdu, proto projevit názor na cokoliv je dobrou vyhlídkou na nekonečnou přednášku.

Zamířili jsme tedy s Daisy na opačnou stranu. Ten den ovšem čert nespal a poradil Pohrabáčovi změnu trasy. Když jsem ho uviděl, bylo už pozdě.

"Dobrý den," volal radostně.  Stál ve svých bezmála dvou metrech vzpříměně, jako...no jako pohrabáč,  jeho očka se blýskala očekáváním. Přesto mi ten člověk nepřipadal jako radostný typ. Zřejmě jsem byl pro dnešek první oběť, která se mu nestačila vyhnout širokým obloukem. "Dobrý," odpověděl jsem rezervovaně a zkusil udělat dojem povelem k Daisy: "Sedni!" Překvapeně se na mě podívala a odběhla ke kandelábru přečíst si psí noviny. Problém byl v tom, že povel, na který by si skutečně sedla, jsem nemohl použít. Pohrabáč by to roznesl všude, kam by vstoupila jeho velká bota.

"Počasí se zbláznilo," konstatoval Pohrabáč. Byl jsem ve střehu, ale v počasí se snad žádná past skrývat nemohla. Pro jistotu jsem jen přikývl, jako že s ním souhlasím.

"Na Sahaře napadl sníh, doprava je tam zcela ochromena," oznámil. Okamžik jsem mlčel a pak... zcela vletěl do pasti. Jako ten trouba.

"Velbloudům se asi nechce do sněhu," zažertoval jsem a pak to ještě vylepšil, "beduíni budou muset počkat, až to roztaje."

"To bylo velmi rasistické!" zvolal hněvivě Pohrabáč a z odstávajících uší mu vystoupaly drobné obláčky kouře.

"Ke komu? K těm velbloudům?" I já se dostával do neplánované ráže. Konflikt v mezinárodních otázkách se jasně rýsoval na obzoru.

Mezitím Daisy se svou oddanou duší pochopila, že vše není, jak má být, bez povelu se posadila vedle mě, tlumeně vrčela a cenila zuby. Budila respekt. Ale jen já vím, že je to její úsměv. I když, pravda,  vrčení k němu zrovna nepatřilo. Vycítil jsem, že Daisy je připravena k boji po boku svého kamaráda.

"Kouše?" Pohrabáč se najednou zjevně necítil ve své kůži.

"Vždycky," odvětil jsem zcela nepravdivě. Díval se na nás s pootevřenými ústy, v levém oku se mu objevil výrazný tik, a ruce se začaly třást jako by dostal zásah elektrickým proudem.  Čelo se mu rosilo, mluvit zapomněl.  Asi nějaká fobie. Snad ne ta xeno.

"Pojď, jdeme pryč," řekl jsem, načež mě poslechl jen zcela vyjevený Pohrabáč.

"Ty ne," upřesnil jsem, "ty jo," řekl jsem Daisy. Ta ještě udělala na Pohrabáča své nejtemnější, přímo baskervilské HAF. Jen jedno jediné. Zpravidla tím říká "tak čau!" Tentokrát se však zdálo, že skrývá ještě další, podprahové sdělení. Daisy totiž štěká jen vyjímečně. Ale když už štěkně tak je to štěk hluboký, jako když Louis Armstrong zazpíval první tóny Mack the Knife. Kde se to v té naší slečně bere, nevím.

A tak jsme odcházeli. Ve výtahu, kde jsme byli jen sami dva, jsem váhavě zašeptal pokyn k sednutí: "Hačiči." Daisy si sedla.

" Daisy už má nachystané papušo," volala hned ve dveřích manželka.

A tady se dostáváme k podstatě věci. Když jsem se v minulosti pokoušel o jakýsi výcvik podle příručky Jak vycvičit psa a nepřijít o nervy, tak tradiční povely na Daisy žádný dojem neudělaly. Celou záležitost jsem v podstatě vzdal. Nějak bylo, nějak bude. Daisy má zlaté a odvážné srdce, a to bude muset stačit, uklidňoval jsem sám sebe. Na další marné pokusy už jsem si nehodlal udělat čas. Někdo si ho však udělal. Moje žena Olga. Nejprve to zkusila s klasickými povely. Odměnou jí byl pouze Daisyn udivený pohled. Mimochodem, pohled jejích kukadel mě vždycky dostane přesně tam, kam Daisy chce. Možná máme nejenom polární spřežení naruby, ale výcvik také tak.

 Olga tedy potajmu, když jsem nebyl doma, začala zkoušet povely jiného typu. Zdá se, že ty se Daisy zalíbily. Místo sedni, je to hačiči, což není japonsky, ale odvozené od hačni si. Tak mluvívala s dětmi, když byly malé. Zvolání papušo, znamená, že se má Daisy dostavit ke své misce, kde má připraveno krmení, papání, abych byl přesný. A hopata, které jsem z počátku komolil na lopata, znamená, že Daisy má vyskočit na postel (hop). To ale stejně dělá i bez povelu a ráda. S tím problém nikdy nebyl. Když jdeme po ulici všichni tři, moje žena na Daisy volá: "Udělej čuriki a kakušo." Překládat zřejmě nemusím.  V tento moment bývám zpravidla neviditelný, hlavu vnořenou hluboko do kabátu, jako když vedou zločince k soudu.

Pak tu ještě máme povel lehni, což u nás je hajiky, a jak čtenář už jistě očekává, pochází od slov hajni si. Povely, které vymyslela Olga, vstoupily do našeho života tiše a plíživě. Když mě konečně docvaklo o jakou se jedná pohromu pro moji pověst (jen žertuji), bylo už pozdě cokoliv měnit. V zájmu objektivity musím dodat, že když moje žena nepronáší psí povely, mluví úplně normálně. Jinak je Olga moje nejchytřejší a nejkrásnější holka.  Každý holt máme nějakou tu slabinu.

Jistě chápete, že takto nemohu se psem na veřejnosti komunikovat. Nebo třeba na cvičáku, vždyť Daisy je koneckonců služební plemeno.

Chvíli mně trvalo, než jsem se s danou situací smířil.

Hlavní ale je, aby to člověku nezůstalo. Aby z toho nezblbnul.

Já to mám pod kontrolou.

Zítra udělám hačiči do auta, pojedu do práce, o přestávce si dám papušo, a pokud se šéf vzdálí, tak vykonám v křesle i nějaké to drobné hajiki.

Nepoplést s harakiri.

 Následující sen není příliš fabulace. Skutečně se mi zdál. Dokonce beze všech zmatků a bizarních smyček. Jen některé momenty jsou moje neumělecká licence.

Kráčím zasněženou ulicí. Je téměř konec prosince a nový rok se brzy přihlásí o svá práva. Připomínám, že je to sen, tam je možný všechno,

 Předsedkyně Strany obecného blaha (SOB) právě přemýšlela o tom, že kdyby měla u sebe pistoli, tak vystřelí do vzduchu, aby se všichni členové volebního štábu probrali. Anebo je zastřelím všechny, pomyslela si. A pak sebe. Ale jenom odevzdaně pokrčila rameny. Člověk si nemůže moc vybírat, musí pracovat s tím, co má.

"Jak jsme na tom s vylepováním předvolebních

 Seděl jsem u psacího stolu a mluvil s kaktusem  Vilémem na okně. "Tak takhle teda ne," pravil jsem důrazně a zamával mu prstem před bodlinami, "ty nebudeš psát, že moje úvaha je plochá. Plochá je deska nebo prkno, ale ne moje dílo..."

Do pokoje nahlédla manželka Olga: "Telefonuješ nebo mluvíš s Vilémem? 

"Trénuju s Vilémem."

"Za kterého kritika zaskakuje dnes?"

"Dneska jsem ta kritička, co si říká Zubatá Pila," vložil se do hovoru kaktus Vilém.

Jen jsem uslyšel to jméno, praštil jsem pěstí do stolu. "Chová se jako potměšilý troll," konstatoval jsem na adresu Zubaté pily.  "Sama nic nenapsala, jen jakýsi svůj manifest, kde zdůvodňuje, proč může komentovat jiná díla i když sama nic neumí. A teď o mně napsala, že jsem blb."

"To není tak zlé."

"Ne? A co by jako mohlo být horší?"

Moje žena se na mě zamyšleně podívala: "Kdyby to obešla a nechala na čtenáři, aby k tomuto závěru dospěl sám. To by mohlo být horší."

Najednou mi svitlo. Mám to ale chytrou krásnou čarodějku. Balvan uražené ješitnosti pomalu ale jistě opouštěl můj prostor. Obrátil jsem se k Vilémovi. "Díky, kamaráde, pro dnešek končíme, zítra ti donesu nějaký obzvlášť kvalitní hnojivo."

Teď ale už musím jít něco pořádnýho dělat!  Dost bylo zábavy, přikázal jsem si odhodlaně. Odešel jsem připravit krmení pro netopýry.

Jenomže myšlenky nejdou přehodit na jinou kolej tak jednoduše jako vlak. A tak jsem si vzpomněl na Pepu Šmatlochu. Když jsem nedávno jel do města předat obchodnímu zástupci některé naše domácí produkty (na dračku jde elixír číslo 13), tak jsem se u Pepy zastavil na kus řeči.  Píše básně pod pseudonymem René Nádherný a má také svého úhlavního kritika, který ho dusí, kudy chodí. Je jím profesor Karas, učitel ve výslužbě. Pepa se mi svěřil, že poslední Karasova kritika spočívala v tom, že navrhl, aby se René Nádherný přejmenoval na Reného Upachtěného. To byla pro Reného, tedy vlastně pro Pepu, závěrečná kapka. Když všechno, co musel od Karasa vytrpět, sečetl a podtrhl, dospěl k názoru, že jde o urážky, které se ve středověku smývaly jen krví. Bydlí ve druhém patře cihláku, kolem kterého chodí Karas pravidelně na své procházky. Na balkoně nachystal prázdný květináč, který měl, a zde budu citovat přímo slova mstitele: "Dopadnout na tu jeho šišatou hlavu." Na chodníku udělal křídou nenápadné čáry, provedl několik zkoušek v souvislosti s rychlostí Karasovy chůze a místem dopadu. Snad to bylo rozčílením, nebo se ten den profesor ploužil pomaleji než jindy, ale květináč dopadl těsně před svoji překvapenou oběť. Karas nečekaně rychle vzhlédl vzhůru a viděl mizejícího Šmatlocha.

"Pomohlo to trochu?" zeptal jsem se s nadějí v hlase.

"Vůbec," řekl smutně básník. Akorát mě teď neříká jen Vilém Upachtěný, ale Vilém Upachtěný-Ukrutný. Samo, že to všude rozhlásil, takže teď můžu chodit tak leda kanálama."

Náhlé zazvonění zvonku přerušilo mé vzpomínky na  Šmatlochu. Kdo to sem leze? Bydlíme na samotě za lesem a nikdo k nám na návštěvy nechodí.  Z vedlejšího pokoje jsem uslyšel zneklidněný hlas mé ženy: "Jdu otevřít!"

Za chvíli přišla ke mně do pokoje.

"Kdo to byl?" zeptal jsem se.

Olga vypadala poněkud vyvedená z rovnováhy, což se u ní nestává zrovna moc často. Také její hlas pozbyl obvyklé jistoty: "Máš tam návštěvu."

"Já? Návštěvu? To je nesmysl, nikdo neví, kde bydlíme."

"No, zdá se, že někdo si dal tu práci, aby to zjistil,"  řekla hlasem už o poznání klidnějším. To naznačovalo, že se jí v hlavě rodí plán.

"Raději se posaď," pokynula moje žena směrem ke křeslu a pokračovala: "Jsou tři, jedna žena a dva chlápci."

"Svědci Jehovovi?" nabídl jsem jednu z možností. Ale byla to hloupá úvaha, co by Svědci dělali tady na samotě.  Zrovna u nás.

"Ne, Svědci to nejsou, sedíš pohodlně?" Přikývl jsem a očekával nejhorší. Nikoliv však to, co mělo přijít.

"Jak jsem ti už řekla, jsou tři. Ta žena mně sdělila, že ji budeš znát pod jménem Zubatá Pila, a ti druzí dva se představili jako Karel a Karel. Znáš dva Karly?"

"Znám jednoho Karla, ten taky píše komentáře k mým dílům. Vždycky se nesou v duchu zásadního nesouhlasu, ale na něj se nezlobím. Třeba mu něčím lezu na nervy. Toho druhýho Karla neznám, asi nový kritik. Množí se geometrickou řadou.  Proč vždycky všichni chodí ve třech? Sudičky, králové, přání... Ale jak mě tady našli? A co vlastně chtějí?"

"Nevím, budeš se jich muset jít zeptat sám," pokrčila rameny Olga.

Rázně jsem vyrazil na dvorek. Připojila se ke mně naše psí princezna Daisy. Posadila se vedle mě a  vyčkávavě cenila na návštěvu zuby. Stáli tam všichni tři. Zubatou Pilu jsem si vždycky představoval jako malou, tlustou a pidlovokou. Tato představa mě uklidňovala. Opak byl pravdou. Přede mnou stála krásná štíhlá brunetka. Tak tohle andělské stvoření o mně napsalo, že jsem blb! Karlové byli docela obyčejní chlápci, jaké občas křísím v opuštěném pobořeném mlýně, když tam omylem v noci zabloudí.

Nečekal jsem na nic a spustil, jak se říká, zhurta: "Zhruba vím, kdo jste, kromě jednoho Karla, ale  nevím, co tady hledáte a hlavně, jak jste zjistili kde bydlím."

Slova se ujala Zubatá Pila. Proč mě to nepřekvapilo?

"Proč jsme přišli, k tomu se dostaneme..."

"Přišli jste mě nasr... naštvat," skočil jsem jí do řeči.

"Přišli jsme vám pogratulovat k narozeninám," pravila s klidem Zubatá pila. Uvědomil jsem si, že dnešní den mám skutečně na svém profilu uvedený jako datum narození. No dobrá.

Andělské stvoření  ukázalo na Karla :  "Tady Karel, kterého neznáte, je počítačový čaroděj..."

Ani jsem si nevšiml, že se k nám připojila Olga, která zamyšleně pronesla: "...kolega."  Zubatá však pokračovala: "Jste tak trochu záhadná postava, nikdo vás nikdy neviděl, na srazy nejezdíte, známe jen vaše povídky a taky ty drzosti, které nám adresujete. Tak jsme začali pátrat. Karel všechno poskládal dohromady, IP adresu, mobil a GPS.  Tak jsme tady a přinášíme dary." Zlověstně se usmála.

To nedávalo smysl. Ke kritikům jsem byl opravdu dost jedovatý. Tak proč by mně teď přišli blahopřát k mým (fiktivním, to ale nemohou vědět) narozeninám a ještě přinášeli dary?

"Připravím nějaké občerstvení," oznámila Olga .

Přistoupila ke mně Zubatá Pila a podávala mě kytici, kterou mezitím vyndala z igelitky.  Kytice vypadala, jako by ji někdo strčil pod lis a dal si na tom záležet.

"Je plochá," vyhodnotil jsem první dar.

"Ano," přikývla dárkyně, "jako vaše názory."

Polkl jsem takříkajíc na sucho.  Přistoupil ke mně první Karel a předal mi láhev.

"Je prázdná," řekl jsem překvapeně.

"Ano," přitakal první Karel, "jako celé vaše dílo."

Zatmělo se mi před očima. Očekávat od kritiků cokoliv dobrého, je jako ladit mokrý dudy.

Obrátil jsem se ke druhému Karlovi s výzvou ve hlase: "A vy nesete co?"

"Já mám pro vás sůl..." Trochu jsem pookřál. "Jako v té pohádce, že jo? Dáváte mi sůl, protože máte moje povídky rád jako sůl."

"Ne," zakroutil hlavou. "To abyste si měl co sypat do svých ran."

Položil jsem dary na zápraží a proběhl předsíní.

"Kam běžíš?" volala za mnou Olga, která připravovala občerstvení.

"Pro kulovnici," odvětil jsem v mírném poklusu.

Doběhl jsem do pokoje, nabil pušku a... rozesmál se. Tedˇ mám tak zhruba dvacet minut čas. Trojka vypije limonádu a pak to vypukne.

Vrátil jsem se na dvorek zrovna ve chvíli, kdy hosté byli v nejlepším. Vypálil jsem z kulovnice do vzduchu slavnostní salvu. Hosté stáli v kruhu, čelem k sobě a hlasitě zpívali národní písně. Daisy se k nim přidávala střídavě štěkotem a střídavě vytím. Když dozpívali píseň, zaklínili se lokty a tančili. Chvíli nalevo, chvíli napravo. A tak pořád dokola. Zpěv, tanec. Zpěv, tanec. Sem tam některý z nich udělal kotrmelec. Jako tři klauni.

"Myslím, že to stačilo," obrátil jsem se k rozesmáté Olze. Luskla prsty a vyslovila formuli.  Trojice návštěvníků doskotačila a najednou na nás civěla s otevřenými ústy. Když zjistili, že jsou zaháknuti lokty, kvapně se pustili. Zmateně a vyčítavě se dívali jeden na druhého. Po pár minutách nechápavých pohledů se otočili a beze slova rozloučení  odcházeli v hlubokém zamyšlení. Doprovodil jsem je na příjezdovou cestu. Zubatá Pila zde měla zaparkované BMW, Karlové dvojkolo. Za chvíli všichni zmizeli za obzorem.

Už se nikdy neuvidíme.

Ale zůstaneme v kontaktu.

Vrátil jsem se k Olze. "Budou si něco pamatovat?"

"Kdepak, za hodinu už ani nebudou vědět, kde byli."

"IP adresa a sledování mobilů?"

"Tady jsme to trochu opomněli, už jsem to dala do pořádku. Staré i nové slídily to přivede tak leda do Mongolska. Údaje z GPS v autě, které stálo na příjezdové cestě, jsem vymazala, a  přístroj vyřadila z provozu.  Jenom aby nás ten tvůj koníček, to psaní, zase nedostalo do maléru! Jako posledně..."

"Ale žes to tenkrát s tou inkvizicí zmákla bravurně."

"Kdybys pro mě na poslední chvíli nepřišel s kavalérií, tak nevím."

Den se pomalu chýlil ke konci. Za chvíli začnou v hájku tančit víly a vodník z nedalekého rybníka se u nás zastaví na jedno orosené. Olga půjde vařit svůj nejpopulárnější lektvar číslo 13, který odstraňuje u manželek takzvanou migrénu. 

Já půjdu na svoji noční šichtu do opuštěného mlýna, kde mám službu s hejkalem. Můj typ asi znát nebudete. Ale vaši předci nám říkali Stodolový mistr.  Zůstal jsem poslední svého druhu.

A Daisy? Daisy vyrazí se svým kamarádem vlkodlakem, který sice nikdy nikomu neublížil, ale hrůzu umí pustit, do terénu.

 Dávno tomu již. V těch dobách pásli muži svoje stáda, hájili je proti šelmám, pracovali na polích a v lese honili divou zvěř. Nikde, kam až oko pohlédlo, žádný politik, či poslanec nebo nedej bože nějaký ten přerozdělovač úplatků, kterého lobistou vznešeně zoveme. Z pastvin se rozléhal zvuk píšťaly nebo dlouhé pastýřské trouby. Bylo to v dobách, kterým vládl Perun, hromu vládce.

Dávno tomu již. V těch dobách pásli muži svoje stáda, hájili je proti šelmám, pracovali na polích a v lese honili divou zvěř. Nikde, kam až oko pohlédlo, žádný politik, či poslanec nebo nedej bože nějaký ten přerozdělovač úplatků, kterého lobistou vznešeně zoveme. Z pastvin se rozléhal zvuk píšťaly nebo dlouhé pastýřské trouby. Bylo to v dobách, kterým vládl Perun, hromu vládce.

Krok, starosta mocného rodu, zamyšleně chodil po své komnatě sem a tam. Tiše si mumlal: 

"Co mám jenom s těma holkama dělat? Kazi furt tahá z lesa všelijaký plevel a tvrdí, že tím léčí.  No nevím, moje nervy teda určitě ne. Teta zase kudy chodí, tak vykládá, že bude stavět hrad. Jakoby jí ten náš, pět plus dvacetšest, nestačil. A s Libuší, s tou je vůbec kříž. Hlavu kdesi v pejru a říká takový divný věci. Ale dost často se s tou předpovědí trefí, to musím uznat. Líp by ale všechny tři udělaly, kdyby se vdaly, motaly se kolem plotny nebo tak něco..."

Neradostné myšlenky spravedlivého vladyky byly náhle přerušeny hlukem táhnoucím se z nádvoří hradu. Pohlédl ven z okna. Po nádvoří kráčel mladý muž statného těla, s rukama vtaženýma do týla. Nesl živého divokého kance. Kolem něj se srotil dav lidu a jeden přes druhého volal: "Bivoj zase chytil kance, bude ovar, jitrnice a jelita." Děti udělaly kolem Bivoje s kancem široký kruh a radostně tančily.

Krokovi to náladu nevylepšilo. Zavolal svého pobočníka Ctirada, jemuž se nedávno narodil syn, který dostal jméno po otci. Libuše při jeho narození cosi vykládala o tom, že další potomek tohoto rodu by se měl širokým obloukem vyhnout jisté Šarce. Nikdo netušil, o čem to Libuše zase mluví. Však už nějakou dobu šly Vyšehradem řeči, že Libuše si občas zavdá trochu víc medoviny, než je zdrávo.

Krok položil Ctiradovi naléhavou otázku: "Proč sem Bivoj pořád tahá ty vepře? To je tento měsíc už potřetí. Kde si myslí, že je? Ať si dělá zabijačku na svým. Kdo to má pořád uklízet!"

"Myslím, mocný vladyko, že vám tím chce ukázat svoji statečnost a sílu," nesměle poznamenal Ctirad."

Krok se zaškaredil: "Obávám se, že co mu Perun přidal na síle, ubral na rozumu. A silný je opravdu hodně..."

Zničehonic se otevřely dveře a do místnosti vstoupily tři spanilé dívky. Kazi měla náruč plnou rostlin, což Krokovi pozvedlo krevní tlak, ale nevěděl o tom. Tenkrát si s krevním tlakem hlavu nikdo nelámal. Teta si nesla pravítko a pergamen, protože její výstavba hradu byl teprve ve fázi plánování. Libuše měla ruce prázdné, stejně jako svůj pohled. Právě se vrátila ze své soukromé lázně, kde na ni přicházely její vidiny. Krok pohlédl na své dcery a poslal Ctirada pro džbán medoviny. Potřeboval se uklidnit.

Když se Ctirad vrátil, Krok nahnul džbán a několika mocnými doušky jej vyprázdnil. Obrátil se ke svým dcerám: "Děvčata moje, rád vás vždycky vidím, ale co kdybyste šly něco dělat? Musím ještě se Ctiradem probrat pár záležitostí". Hlavně tu s Bivojem, pomyslel si.

A to je pomalu konec našeho krátkého vyprávění. Kazi odešla míchat lektvary, Teta kreslit plány a Libuše...

Libuše měla další zásadní vidění: O slavném městu, které dostane název po tesaném prahu, o budoucím manželovi, který bude orat pole v potu tváře... a... a náhle se vynořovalo z hlubin mysli ještě jedno tajemství, jehož smysl tak zcela nechápala a proto jej řekla velmi pomalu a důrazně nahlas. Poté se chopila brka a na pergamen své vidění zaznamenala pro všechny věky věků, které teprve přijdou: "Vidím ještě jedno velké město, jehož KOMETA bude stoupat výš a výš až se dotkne  hvězd mistrů..."

Zamyslela se. To bych teda sama ráda věděla, o čem to je.  Zadívala se do rohu místnosti, kde stála hůl se zahnutým dolním koncem.

Poznámka autora: Jsem z Brna. Brněnská Kometa se stala letošním mistrem extraligy ledního hokeje. Laskavému čtenáři se omlouvám za trochu té sebestřednosti. Pro příznivce jiných hokejových klubů: To nebyla poslední Libušina věštba.

Vinnetou bedlivě zkoumal stopy v blátivém terénu. Obrátil se ke svému společníkovi:

"Můj bílý bratr také vidí, to co já?"

Na tváři Old Shatterhanda se objevily znatelné rozpaky: " Myslíš to bahno. Co s tím?"

"Můj bratr Charlie už zapomněl, co jsem ho učil? I malá stopa je stopa."

"Vidím jen bahno," trval na svém Old Shatterhand.

"Musíme dál, až narazíme na Komanče. Máme s nima nevyřízené účty,"

"Můj rudý bratr pobýval asi příliš dlouho na slunku, jsme zatím jen dva a jich je aspoň pět."

"Co je to pět proti nám, o kterých se vypráví u všech táborových ohňů," prohodil rozhodně Vinnetou.

S těma táborovejma ohněma to zase přehnal, jako mnohokrát před tím, pomyslel si Old Shatterhand, ale pak jen pokrčil rameny. "Jak myslíš, můj bratře."

O kus dál se k našim dvěma neohroženým hrdinům připojil Sam Hawkins.  Zdviženou pravicí opsal oblouk směřující od srdce ven. Také Vinetou a Old Shatterhand opětovali tradiční indiánský pozdrav. Sam potom oznámil:

"Provedl jsem průzkum. Komanči jsou támhle za těma křovinama a čekají na nás. Je jich šest nebo tak nějak. To nemá cenu."

"Same," zdvihl prst Vinnetou, "kolikrát jsem ti říkal, že my nepřátele nepočítáme, a když už je počítáme, tak alespoň přesně. O nás se mluví u všech táborových ohňů. Žádný problém."

Old Shatterhand se znovu ponořil do svých úvah. S těma jeho táborovejma ohňama se musí rychle něco udělat, nebo problém fakt bude. A kromě toho, je už náčelníkem dlouho, chtělo by to změnu, dřív než nám někdo nakope prdel.

Trojice se ale přesto neochvějně pohybovala vpřed.

"Už jdou," zašeptal náčelník Komančů svým sedmi spolubojovníkům. 

Tři hrdinové se pomalu blížili ke křovinám, za kterými čekali jejich nepřátelé. Zbývalo ještě pár kroků...

Křoviny se náhle rozhrnuly a z nich se vyřítili Komančové. Vinnetou rychle zkontroloval jejich počet a nevraživě pohlédl na Sama Hawkinse:  "Nauč se počítat," zasyčel.

Na další diskuzi už nezbýval čas, protože nastala bojovná mela. Netrvala dlouho. Bitva se ani nevyznačovala urputnou krutostí. I Komančové měli smysl pro poctivý boj. Když skončil, zůstala trojice hrdinů stát v obklíčení osmi nepřátel.

"Vzdejte se!" pravil rozhodným hlasem náčelník Komančů.

"Tak jo, řekl odevzdaně Vinnetou, "vzdáváme se."

"Tak o tomto snad táborový ohně pomlčí," poznamenal trochu jedovatě Old Shatterhand.

Jenomže ještě neměl být úplný konec. Náčelník Komančů o něčem usilovně přemýšlel. Jeho tvář se náhle rozjasnila:

"Teď vás budeme skalpovat!"

Jak pravil, tak Komančové provedli.

No, ne tak úplně. Našim třem hrdinům byly strženy jejich kšiltové čepice a potupně hozeny na zem. Poté Komanči zatančili na pokrývkách hlavy, které se válely v blátě, svůj válečný tanec a odklusali do nitra Lužáneckého parku v Brně.

"Já se na to vykašlu, Franto, řekl Sam Hawkins. "Proč já mám furt dělat nějákýho blba a ty Vinetua?"

Vinetů v duchu uznal, že na slovech jeho kamaráda něco bude. Vinetua si jaksi samozvaně uzurpoval sám pro sebe. Stejně ochotně si přivlastnil pozici Old Shatterhanda Ruda Hřebačka. Jen jeho skutečný, nikoliv tedy pokrevní brácha, Jirka Hřebačka, vždycky zastupoval jiné figury. Byl snad už vším – nejenom Samem Hawkinsem, ale i sirem Castepoolem a několika dalšími. Naštěstí nikdo po něm nechtěl aby dělal Nšo-či. To by odmítl.

Vinnetou, Old Shatterhand a Sam Hawkins se rozloučili pokynutím hlavy a rozešli se ke svým domovům za dalším dobrodružstvím v podobě domácích úkolů.

---

Rozlehlý park Lužánky v Brně se stal v dobách mého dětství nekonečnou prérií, kde se proháněly legendární postavy Karla Maye, které sváděly nemilosrdné boje za čest a slávu. Přesně jako naše vzory  v těch krásných filmech s Pierre Bricem a Lexem Barkerem.

Asi o rok později jsem se s rodiči odstěhoval na druhý konec města. Nová škola, noví kamarádi, nové starosti, nové radosti. S Rudou a Jirkou Hřebačkovými jsem se už nikdy nesetkal.

Co asi dělá můj bílý pokrevní bratr, který přeplul velikou louži, aby vykonal mnoho hrdinských činů? A co Sam Hawkins alias sir Castepool alias Nšo-či. (Promiň Jirko, s tou Nšo-či jen žertuji)?

Snad možná někdy...

A když ne tady, tak ve věčných lovištích. Tam to znovu rozjedeme. Slibuji Jirko, že ty budeš Vinnetou a já..., no tak jo, já budu Sam Hawkins.

 Z vlaku jsem vystoupil v malém skotském městečku Milngavie, kde začíná známá trasa West Highland Way. V severních etapách tato trasa začíná stoupat do Skotské vysočiny, aby pak procházela pustými náhorními planinami a odlehlými údolími. Mým cílem byla bohem zapomenutá část Skotska.

Nepatřím mezi nadšené turisty, kteří vidí smysl života ve spolykaných

Tak takovou noční směnu jsem ještě nezažil. Moje pracoviště se žíhacími pecemi je na odloučeném místě, asi dvě stě metrů od domovské továrny. Samota někdy probouzí divné představy a člověk slýchává zvuky, které nedokáže zařadit. Ale je to jen otázka zvyku. Jednou za směnu sem zavítá strážný při své velké obchůzce. Udělám mu kafe, poklábosíme. Někdy na chvilku vyjdu před dveře a pozoruji oblohu s hvězdami. Je tam někdo? Nebo jsme v celém širém vesmíru sami? Obě možnosti se jeví jako stejně děsivé.

Té noci jsem měl dostat odpověď.

Stál jsem venku, hlavu zakloněnou, až mě brnělo za krkem. Támhle padá hvězda, jak se říká záblesku světla při vstupu meteoritu do zemské atmosféry. Padající hvězda se mi ale líbí víc. Něco jsem si přál. O kus dál plula po obloze světla dopravního letadla. Ale..., co to je... tam nad těmi topoly? Zářící koule! Ne, není to měsíc v úplňku, ten se nachází o třicet stupňů vedle. Zřetelně jsem viděl kouli o průměru asi deseti metrů, na spodní části blikaly kužely několika světel. Pomalu se to snášelo k zemi. Že by to bylo tady? Žádné přistání před Bílým domem a potřes rukou, nebo čím, s prezidentem. Do dějin se zapíše odloučené pracoviště se třemi žíhacími pecemi a jedním vyjeveným občanem, který zrovna přemýšlí o porušení pracovní kázně a urychleném odsunu z pracoviště. Ale bylo pozdě. Koule zvolna přistála na zemi (a vlastně i na Zemi), na boku se otevřel poklop, dolů klesala plošina jak ve filmu ET Mimozemšťan a po ní důstojně kráčeli dvě postavy. Byli fakt zelení! Skoro jako v té chvíli já. Jinak ale vypadali zhruba tak, jak má řádný mimozemšťan vypadat. Oválné hlavy, velké oči, výškou připomínali mého velitele ze základní vojenské služby, kterému jsme říkali Vajgl. Ruce a nohy v lidské normě. Byli výrazně hubení, na rozdíl ode mne, což připomínám pro úplnost a velmi nerad. Jen anténky jim chyběli.

Návštěvníci přistoupili blíž. Jeden z nich měl na hrudi cosi, co vypadalo jako tranzistorák a před jeho ústy se třpytila malá placka. Viděl jsem jeho pohybující se ústa,  podobná jako máme my, ale slyšel jsem se jen blíže neurčitelné zvuky. Najednou se z té věci na krku ozvalo: "Přicházíme na vaše pozvání."

"No, na moje tedy ne," ohradil jsem se.

Mimozemšťan ukázal směrem k věci pod krkem. Rázem mi svitlo. Ještě, že jsem v mládí přečetl tolik SCI-FI. Ta placka je mikrofon, sluchátka budou zaražena v těch dírách, kde my máme uši, a věc co vypadá jako tranzistorák je bezesporu tlumočící zařízení. Něco jako sofistikovanější Google překladač. Doufám, že výsledky budou lepší. Jinak nám hrozí vážná jazyková bariéra.

Přistoupil jsem trochu blíž a zopakoval svoji odmítavou větu. Oba návštěvníci pohlédli na sebe. Zřejmě probíhala telepatická výměna názorů.

"Sledovali jsme vaše záznamy, co si posíláte po planetě," řekl ET. (Zvuky vždy vycházely z přístroje, ale já to v dalším vyprávění místy zkrátím, jako by mluvil přímo on). Asi má na mysli televizní vysílání, pomyslel jsem si. Tak je to tedy pravda. Signál se šíří dál do vesmíru a je možné ho odchytit, jak tvrdil jeden vědec v televizi. Přišel s teorií, že jestliže televizní vysílání začalo koncem třicátých let, tak nyní je okolo Země vytvořena bublina o poloměru sedmdesáti světelných let.  Měli tedy dostatek času, aby analyzovali naše jazyky a vložili je do paměti toho jejich přístroje. Jak se jim asi budou líbit naše reality show? Třeba Vyvolení nebo Polraich. Ale z toho budou mít požitek až za několik světelných let. Zatím netuší, o co přichází.

Mimozemšťan přerušil mé poněkud zlomyslné úvahy. "Nedaleko od vaší planety jsme zachytili čerstvé signály. Teď tam pořád oznamujete, že cizince vítáte. Tak jsme tady. Chceme výměnu!"

A je to tady. Ultimátum. To kápli na pravýho. Proč to musím za celý lidstvo řešit zrovna já. Kdyby tady byl alespoň ředitel naší fabriky. Opatrně jsem se zeptal:

"A koho za co chcete vyměnit?" V krabici to chvíli šrotovalo.

"Chceme si vyměnit kulturu."

Zdá se, že jejich multigalaktický tlumočník má občas nějáké mouchy. Ale v podstatě jsem pochopil, o co se mu jedná.

"Tak to jste přiletěli ve správnou chvíli, zrovna teď začínáme mít s multikulturní výměnou skvělé zkušenosti."

 Návštěvník se do mě zavrtal pohledem: "Můžeš nás doprovodit k představitelům vaší planety?" Tak to byl dotaz za všechny drobné. No, až do Bruselu bychom asi nedorazili. Doba není zrovna nejpříznivější  na nějaké velké korzování po Evropě. Už jsem se viděl, jak je nakládám do auta a kodrcáme Dé jedničkou alespoň do Prahy na Hrad. Zábavná představa.

Pokusil jsem se mu vysvětlit, že s audiencí u představitelů zeměkoule to nebude tak úplně snadné. Zvláště, když za šéfy planety se považuje hodně lidí. Také jsem mu naznačil, že nenarazili zrovna na osobu, která by měla přístup do nejvyšších pater. Možná až někdy v budoucnosti. Dnes  kandiduje na prezidenty leckdo, tak proč bych to také jednou nemohl zkusit? Tak to už nebyla až tak zábavná představa. Především pro moje spoluobčany.

Pak najednou z jeho strany padl nečekaný dotaz. "Kde tady seženem ubytování?" Než jsem stačil cokoliv odpovědět, ti dva se zase zahleděli na sebe (hm, bude to telepatie), beze slova se otočili, vyklusali po plošině do svého stroje, dveře se zavřely a oni odlétali pryč. Trochu se mě to dotklo. To bych rád věděl, co se jim prohnalo jejich šišatými hlavami.

---

O dva týdny později jsem měl zase noční, když tu slyším klepání na dveře. Otevřel jsem dveře a tam opět stáli ti dva zelení odjinud. Jako posledně.

"Tak co, sehnali jste ubytování?", zeptal jsem se trochu zvesela hned v úvodu. Kývali hlavou jako že jo, ale z tlumočníka se ozvalo: "Nesehnali". No jo, s něčím podobným jsem se už setkal. Nejprve v Bulharsku a pak u své ženy. Pozval jsem je dál. Kdyby náhodou kolem procházel vrátný, mohl bych přijít do řečí. Byli jsme nenápadní jak tarantule na polárkovém dortu.

Načež ten, co pořád mluvil, se pustil do vyprávění:

"Klepali jsme všude, ale buď nám zabouchli před choboty (zapomněl jsem se zmínit, že měli trochu větší nosy) dveře, nebo začaly přijíždět takové stroje s blikadly. Raději jsme zase vzlítli. Ale když jsme prolítávali nad vaším městem nad kopcem, kde stojí stavba s obrovskou kupolí, vystřelil odtud jakýsi paprsek. Dostali jsme v pohonné antigravitační plazmě zkrat a zhučeli (ocenil jsem flexibilitu jejich tlumočící bedýnky) dolů. Dole stál chlapík s cedulí, ale protože jsme ten pád brali trochu osobně, omráčili jsme ho obrannou MGP. Když jsme v našem archivu našli překlad toho nápisu na ceduli, zjistili jsme, že tam bylo  napsáno - Vítejte.  Tak jsme ho trochu poplácali rukavicí RK a byl zase OK (skvělý překlad!)".

Pokusil jsem se jeho informace sám pro sebe přeložit. Zdá se, že prolétávali nad hvězdárnou, kde zrovna probíhalo velké laserové představení. Chlapík u vchodu s cedulí asi vítal návštěvníky. Nebo, že by vítal někoho jiného? No, nevím, to je jedno. Nějak tak se to mohlo stát.                                       

 Chtěl jsem jim nabídnout kafe, ale došlo mě, že by to v truchlivé historii mých hloupých nápadů mohl být ten nejhloupější. Kdo ví, co by s nimi poctivý turek udělal. Tak jsem se zmohl jen na opatrný průzkum: "Odkud vlastně jste? A jak si tam žijete?" Ano, přiznávám, že za své otázky bych asi nezískal titul Tazatele roku.

Ti dva na sebe chvíli civěli, pak civěli na mě, a nakonec já na ně. Když všeobecné civění trvalo už déle než je zdrávo, z tlumočníka začaly konečně vycházet informace: "Jsme od vás jen několik desítek světelných let. Žijeme taky v párech, ale na rozdíl od vás máme jen jednoho představitele planety a kastu privilegovaných, kterým všechno patří. To je skoro stejné jako u vás. Ale nikdy jsme mezi sebou neválčili. Jenomže teď s tím hodlá několik méně privilegovaných začít. Tak mnozí z nás raději lítají vesmírem sem a tam.  A hledáme..."

To mě zaujalo: "Co přesně hledáte?"

"Naději," odpověděl.  

Tak to mě dostal. Tu hledáme všichni. Asi už od úsvitu lidstva. Nebo vlastně spíše od doby, kdy byla otevřena Pandořina skříňka. Když Všechna Zla vyrazila do světa a možná ještě dál. Něco ale kráčelo v jejich stopách. Taková malá křehká věcička. Naděje. Od té doby ji hledáme. A vypadá to, že nejen my.

 ET přerušil mé hluboké filosofické úvahy: "Máme z návštěvy u vás nějaký divný pocit. Něco u vás nehraje..."

"To mě povídej," zamumlal jsem si pod vousy

"Letíme pryč, možná se vrátíme někdy jindy."

"Kamaráde," pokusil jsem se o důvěrný tón, "a můžeš mě prozradit, proč mluvíš pořád jen ty a tvůj společník neřekne ani slovo?

 "Kamaráde," oplatil mi stejnou mincí, "to není společník, ale společnice, přesněji - moje družebnice (trochu nedokonalý překlad). Během letu jsem měl několik drobných připomínek k jejímu stylu řízení lodi, ona se urazila a teď furt jen mlčí. A kromě toho, nechce se mnou ani..."

"Ušetři mě, podrobností," kvapně jsem přerušil proud jeho důvěrných sdělení.

"...moc telepatovat," dodal.

Trochu jsem se zastyděl. Na co člověk hned nepomyslí!

Najednou se můj nový kamarád lehce dotknul svojí paží mého ramene. Přesně jako Spielbergův  ET, a řekl: " "Seš mě sympatickej, lide, nechceš se s náma chvíli proletět?"

Hlavou mi rázem proběhlo nespočet myšlenek. Třeba, proč mě oslovil lide a ne člověče. Ale vzpomněl jsem si na Google překladač a raději nic neupřesňoval. Co dál? Nesměle jsem hlesnul: "A vzali byste mě třeba na chvíli na Měsíc?"

Můj přítel mimozemšťan naznačil  hlavou, že ne, ale já už jsem od posledně věděl, že to znamená ano.

"Žádný problém, máme tam několik základen."

Tak o tom Aldrin ani Armstrong nemluvili. Dokonce ani legenda americké kosmonautiky John Young ne.

Náhle se mi ale nikam nechtělo. Jednak bych vážně porušil pracovní kázeň, kdybych opustil své pracoviště, a jednak je lepší, když sen zůstane snem.

Proto jsem se omluvně usmál. "Nějak jsem si to, kamaráde, rozmyslel, necháme to na někdy jindy."

Pozorně se na mě zahleděl tím svým neodbytným pohledem a oběma končetinami udělal jakési znamení. Jednou snad přijdu na to, co mělo znamenat. Pak se už oba návštěvníci jen otočili a zamířili ke svému stroji. Po chvíli se stroj prudce vznesl vzhůru.

Dlouho dlouho potom, co odletěli, jsem ještě hleděl k zářícím hvězdám.

Jako bych stále mával průvodu, který zmizel kdesi v dáli.

Když lidi potřebují někam odcestovat a mají doma čtyřnohého člena domácnosti, jemuž místo, kam lidi míří, není příznivě nakloněno, nastává problém. Kam s ním? Tuto otázku už kdysi dávno řešil Jan Neruda ve fejetonu o starém slamníku. Jenomže mezi slamníkem a psem je podstatný rozdíl. Slamník neštěká. A ani ten "pes" není tak úplně přesné označení.        V našem případě se jednalo o tehdy jednoroční slečnu Daisy. Abych to upřesnil – fenka boxera, prý služební plemeno. Samozřejmě, její služba spočívá především ve střežení naší postele, kde hlídá celou svoji vahou. Někdy si musím kousek svého prostoru vybojovat. Se střídavým úspěchem. Jsem tak trénovaný, že bych se v pohodě vyspal i na žehlicím prkně.

S manželkou jsme našli adresu zvířecího hotelu, naložili Daisy do auta a vyrazili.

Přijeli jsme na místo určení. Zmáčkl jsem zvonek. Ozval se vícehlasý štěkot, od hlasu psa Baskervilského, po hlásek psíka, kterého někteří majitelé nosí v nákupní tašce. Tím nechci tyto malé kamarády jakkoliv zlehčovat, někdy jsou statečnější než zmínění Baskervilové. Po chvíli se otevřely dveře. Stál v nich velmi zasmušilý muž, který nám, tedy lidem, nevěnoval pozornost a hned se obrátil s rázným pokynem k Daisy: "Sedni!"  Daisy se nejprve překvapeně podívala na mě a pak poodešla očichat místo u okapu.

"Ke mně!" dostával se do ráže, nyní už rozzlobený muž.

Jeho přání však nebylo vyslyšeno.

"Váš pes neposlouchá," zvolal překvapeně.

" Ale jo... ," odpověděl jsem snaživě a pro jistotu dodal: "...když se jí chce."

 Muž nám pokynul, abychom vstoupili. K jeho nelibosti se jako první nahrnula do dveří Daisy, která mu přeběhla přes vyleštěné holínky.Vešli jsme do kanceláře, kde jsme se oficiálně představili. Dozvěděli jsme se, že máme tu čest se samotným majitelem hotelu. Rozhlédl jsem se kolem sebe. Dvě stěny kanceláře měl vytapetovány různými diplomy z oboru kynologie, na psacím stole stála desítka zlatých sošek, které naznačovaly mnohé vítězné počiny svého majitele, a na věšáku viselo několik vodítek různých délek. Pak tam viselo ještě cosi, co vypadalo jako bičík, ale snažil jsem se uklidnit, že ten tam majitel odložil po bujaré noci a s kynologií nesouvisí.

Kynolog se usadil na židli a začal důrazně řečnit na téma psí poslušnost. Čím déle mluvil, tím více byl vlastními slovy uchvácen. Přestávalo mě to bavit: Daisy nepotřebuje psychoanalýzu, potřebuje na jeden den ubytovat, pomyslel jsem si. Majitel hotelu se ovšem od tématu psí poslušnosti nedal jen tak snadno odradit. Neustále těkal pohledem k Daisy, která zkoumala své okolí. Chlápka zjevně něco užíralo. Najednou vyskočil ze své židle jako čertík z krabičky a rázně zamířil k naší Daisy.

  "Mě pes poslechne vždycky!" zařval a chytil ji za obojek, čímž ji donutil postavit se na zadní. Překvapení mě na okamžik ochromilo. Chlápek táhl obojek nesmiřitelně vzhůru. Daisy zoufale koulila své krásné oči.

 "Proboha," vykřikla moje manželka, "vždyť vás zabije."

"Ta fena? Vyloučeno!"

"Přiskočil jsem k expertovi. "Ona ne, ale já jo. To měla manželka na mysli." Hned psa pusťte!" Musím říct, že expert poslechl rychleji, než to kdy udělal i ten nejvycvičenější ohař. S tím se dalo pracovat. Mimoděk jsem zavadil o první zlatou sošku na jeho psacím stole. Nastal dominový efekt. Po pádu na zem vyšlo najevo, že jsou ze sádry. Daisy mezitím označila jeho kancelář za svoje území. Manželka vstala a omylem kopla do odpadkového koše, který se rozsypal na zem.Už jsme věděli, že cestu odkládáme na neurčito. Tady Daisy nezůstane. Účet však nebyl tak zcela srovnán. Proto jsem ještě před ochodem dal expertovi zkušební povel:

"Salutuj!"

Ukázalo se, že obor slepé poslušnosti zvládá nejen v teoretické rovině, ale i po praktické stránce.

Tak tam stál, špičky holinek lehce od sebe a vzdával čest našemu odcházejícímu týmu. Snad tam nestojí doteď. A jestli ano, dobře mu tak.

 Nemám rád takové ty vůdcovské typy, které kráčí ulicí v celé své výšce sto šedesáti čísel a vedle nich se bázlivě krčí obrovský pes. A už vůbec na mě neudělá dojem člověk se psem, CO POSLOUCHÁ NA SLOVO. Tak to prostě je. Naše Daisy je sice výtržnice, ale se zlatým srdcem. Má také odvahu, což se projevilo při jednom pouličním nedorozumění se sousedem.

Ale...abyste nemysleli, i já UMÍM Daisy slovně vyčinit. To pak pronáším věty o patřičném psím chování, přidávám moudra, která jsem si přečetl v příručce s názvem Jak vycvičit psa a nepřijít o nervy,a sem tam pohovořím na téma vděk a nevděk. Ona při tom vždycky hledí úkosem kamsi do dálky.

A pak se rozběhne, já na ni volám, ale ona běží a běží...

Za chvíli se vrátí zpět, vyvalí na mě svoje kukadla, která jednoznačně říkají: No tak promiň, kámo.

Mně to stačí.

Prominu.

Slepá poslušnost je vždycky tragická.