|
Zdobení na staročeském koláči je pozůstatek z velmi dávných časů a sami výrobci zřejmě nic netuší o jeho významu. Je v něm zašifrován systém kruhového tance. Kruhový tanec byl magický rituál staroslovanských šamanů, kteří prostřednictvím rytmických vibrací navazovali spojení se skrytými silami přírody. Staročeský koláč je také staroslovanskou svastikou – Svargou, značící říši předků, kam se odebírají zesnulí hrdinové. Darování koláče znamenalo u starých Slovanů nabídku k uzavření smlouvy. Přijetí koláče pak nahrazovalo závazný podpis smlouvy. Současní šmejdi a vykukové mohou sepsat hory smluv a stejně je podraz vždy na obzoru. To jen tak na okraj. Společné pojídání koláče také vyjadřovalo uzavření bratrství, přátelství nebo manželského svazku. Odtud zřejmě pramení tzv. svatební koláče. Pokud koláč pootočíme tak, aby středová linie byla kolmá, stává se z něj strom života, který známe z germánských mýtů.
|
|
Můj přítel mimozemšťan se opět zastavil na kus řeči. Na rozdíl od situace, kterou jsem popsal v předešlém příspěvku (Blízké sekání), jsem ho v kufru auta propašoval domů. Nejvíc si rozumněl s naší fenkou boxera Daisy. Manželka mu zkusmo nabídla kafe a štrůdl. Trochu jsem se obával, jak to stráví (myšleno doslova), ale výsledek předčil mé očekávání. Na štrůdl chtěl recept a s sebou jsem mu nabalil kilovku Jihlavanky. Řekl jsem mu, že to mě nikdo nikdy neuvěří. "Tak si mě vyfoť," navrhnul. Učinil jsem tak. Mám touto cestou pozdravovat všechny blogery a všechny návštěvníky blogů.  |
   Leonardo da Vinci (potřetí): Mona Lisa Tajemný obraz Mona Lisa namaloval Leonardo da Vinci v letech 1503-1506. Pravděpodobně je na něm vyobrazena žena florentského kupce La Gioconda. To je ovšem vysvětlení leda tak dobré pro historiky umění. Záhadologové to vidí ze zcela jiného úhlu. 1.Obraz Mony Lisy má být vyjádřením ženského prvku u mistra Leonarda. Tak došlo ke spojení slavného obrazu s neméně slavným autoportrétem samotného mistra. 2.V pozadí obrazu vidíme údajně jakousi snovou krajinu s mosty a sopkami. Pravá a levá polovina pozadí, ale k sobě nepatří. Za zády Mony Lisy by se nemohly spojit v celek. Milovníci záhad šli ještě o kus dál a v pozadí spatřují krajiny z paralelních světů a jiných dimenzí. 3.Tady už nastupuje hodně těžký kalibr. Znalcům umění nedoporučuji číst dále. Pokud obraz zdvojíme a jednu část zrcadlově překlopíme k té první, objeví se nám tvář mimozemšťana, a to ne jen tak ledasjakého. Tento má rysy starého dobrého Predátora a na hlavě údajně biskupskou čapku. Tu tam nevidím, zato tam vidím jeho dopravní prostředek-UFO se skleněným poklopem. Přiznávám, že tuto část Tajemství obrazů jsem pojal ve značně odlehčeném duchu a samozřejmě ji nemyslím vážně. Jen mě vrtá hlavou, kde mistr Leonardo viděl film Predátor. |
|
Leonardo da Vinci podruhé: Madona ve skalách Obrazy mistra Leonarda sklízí obdiv nejen u milovníků umění, ale jsou i vděčným objektem pro záhadology všeho druhu. Do jedné předchozí části jsem zařadil fresku Poslední večeře, dnes to bude Madona ve skalách a nakonec nemůžeme ponechat bez povšimnutí slavnou Monu Lisu, což je ovšem u milovníků záhad příběh, který bych nazval hodně silnou kávou. Obraz Madona ve skalách (přesněji řečeno "obrazy", ale k tomu se záhy dostaneme) byl vytvořen na zakázku Řádu neposkvrněného početí pro kostel San Francesco Grande v Miláně. Malba zobrazuje děj, kdy je Svatá rodina na útěku před Herodesem a skrývá se ve skalách. Chybí zde ovšem Josef. První verze obrazu vzbudila u církve z blíže neobjasněných důvodů značné pohoršení a tak Leonardo musel vytvořit druhou umírněnější verzi obrazu. V čem byl problém se můžeme jen dohadovat. Na obraze vidíme Marii, která pravou rukou objímá malého chlapce, podle logiky věci, svého syna Ježíše. Oproti Marii sedí anděl Uriel (proč se uvádí zrovna Uriel, nevím), také s malým dítětem, kterým má být budoucí Jan Křtitel. Malý Jan žehná Ježíškovi, je tedy v nadřazeném postavení. Ještě znepokojivější je levá ruka Marie, s jakoby zatínajícími se prsty. Také rázně ukazující prst anděla Uriela navozuje značně napjatou situaci. Na této malbě má protisvětlo zvláštní žlutou barvu dodávající obrazu záhadnou atmosféru. Jako vždy není jasné, co se prohánělo hlavou mistra Leonarda, když tento obraz tvořil. V druhé verzi obrazu zmizel výhružný prst anděla, Marie už nemá prsty tak hrozivě zatnuté a identifikace dětí byla upřesněna přimalováním typické Janovy berly. Tím se obrátily pozice dětí. U anděla sedí Ježíšek, u Marie Jan. Záře z krajiny je zobrazena jako bílé denní světlo a celkový dojem je mnohem klidnější. Tato verze obrazu se již zřejmě shodovala s požadavky církve.   |
|
Nicolas Poussin: Pastýři z Arkádie.  K tomuto obrazu je potřeba začít trochu zeširoka. Ale trpělivost, jde o záhadu vyjímečnou. V roce 1885 přišel do Rennes-le Chateau, malé vesničky ve francouzském kraji Razés, farář Berenge Sauniere. Místní kostel našel v naprosto žalostném stavu. Zoufalá byla také knězova finanční situace, jehož soukromý rozpočet nedosahoval ani 100 franků. Přesto se roku 1891 rozhodl začít s opravami kostela. V průběhu prací odstranil se dvěma dělníky z oltáře kámen, který ležel na dvou sloupech. Ukázalo se, že jsou duté. Uvnitř nalezl čtyři pergameny. Zde se informace dost rozchází. Zdá se však, že jejich obsah byl natolik výbušný, že by mohl změnit naše dějiny. Krátce poté Sauniere odjíždí do pařížského Louvru, kde zakoupil ze svého skromného rozpočtu, mimo jiné, reprodukci obrazu Nicolase Poussina "Pastýři z Arkádie". Malíř zobrazil ve svém díle pastýřskou krajinu s vrcholky hor v pozadí a s několika postavami zkoumajících hrobku na níž je věta "Et in Akadia ego" (A v Arkádii já). Pastýře pozoruje slavnostně oblečená žena. Sauniere zjistil, že podivné místo se nachází jen několik kilometrů od Rennes. Souvislost mezi pergameny a obrazem nebyla nikdy uspokojivě vysvětlena. Znal ji jen zvídavý kněz. Jedno je jisté: od této chvíle začaly události nabírat absurdní obrátky. Sauniere měl najednou k dispozici neomezené finanční prostředky. Nechal opravit kostel a postaral se o poněkud netradiční výzdobu plnou esoterických symbolů a okultních znamení. Návštěvníky jeho kostela vítala socha démona Asmodeuse a nápis "Toto místo je strašné". Podobná symbolika nemá v katolickém kostele v Evropě, až na jednu vyjímku, obdoby. Malby zdeformovaných těl, podivných mutantů a záhadných znaků se nachází v kostele sv. Jana Křtitele v Jindřichově Hradci. Kněz v následujících letech rozhazoval peníze doslova plnými hrstmi. Na farním pozemku nechal postavit dvoupatrovou vilu a věž nazvanou Magdala. Zřídil zde také zoologickou zahradu a nechal opravit obecní cesty. Pořádal bohaté hostiny, na které přicházeli velmi zajímaví lidé z celé Evropy: okultisté, hermetici a také arcivévoda Habsburský. Církvi došla trpělivost a Sauniera zbavila místa. Ale vzápětí Vatikán své rozhodnutí "přehodnocuje" a kněz se oficiálně vrací zpět do úřadu, který ovšem předtím odmítl opustit. Taková neposlušnost by neprošla žádnému katolickému knězi. Dodnes nebylo objasněno jaké informace Sauniere za pomoci reprodukce obrazu Nicolase Poussina objevil a odkud pocházely jeho neomezené finanční prostředky. Znal snad tajemství, které by mohlo ohrozit samotné pilíře celé západní společnosti? Zajímavý je také závěr tohoto příběhu. Kněz, který Sauniera zaopatřoval na smrtelné posteli, poté co vyslechl zpověď, mu odmítl dát poslední pomazání. Místnost opouštěl se slovy, že "slyšel strašné věci". Zpovědní tajemství zabránilo aby záhada byla alespoň částečně objasněna. Sunierovo mrtvé tělo bylo vystaveno ve věži Magdale, oblečené do okázalé sutany zdobené třapci šarlatové barvy. Mnozí z těch, kteří se s ním přišli rozloučit z daleka, si utrhli a odnesli třapec, což byl jakýsi rituál, který se nikomu nepodařilo vysvětlit. A tak tajemství obrazu Nicolase Poussina a následných objevů podivného kněze zůstává zahaleno temnotou. Temnotou, která budí úžas i strach. |
|
Leonardo da Vinci: Poslední večeře V roce 1495 pověřil milánský šlechtic Lodovico, zvaný il Moro, mistra Leonarda vytvořením fresky Poslední večeře. Jednu z hádanek této fresky již naznačil Dan Brown v románu Šifra mistra Leonarda. Na obraze sedí vedle Ježíše osoba s výrazně dívčími rysy. Údajně to má být nejmladší z Ježíšových učedníků Jan, ale Dan Brown vychází z krásné spiklenecké teorie, že se jedná o Máří Magdalenu. Ale tímto se zabývat nebudu, Dan Brown napsal skvělý napínavý román (nic víc, nic míň), který zcela zbytečně pobouřil křesťanskou obec. Nás bude zajímat jiná "maličkost" na fresce. Výjev zachycuje učedníky ve chvíli, kdy jim Ježíš sdělí, že jeden z nich ho zradí. Petr se naklání k Janovi a levou ruku má položenou na jeho rameni. Pravá ruka pak jakoby zachycovala jinou sevřenou pěst s nožem (vyznačeno mojí doplněnou šipkou-je lepší si vyhledat velkou reprodukci, kde je to zřetelnější). Problém spočívá v tom, že tato ruka s nožem nemůže patřit žádné z vyobrazených postav. Janova ruka to být nemůže, protože by byla proporčně příliš dlouhá a tohoto nedopatření by se mistr Leonardo, který vytvořil mnoho anatomických studií, určitě nedopustil. Jakou informaci asi malíř zašifroval do fresky? O Leonardovi da Vinci víme, že jeho vědomosti byly značně tajemné a rozsáhlé jako nikoho druhého. Proto jsou mnohé z jeho děl zatížena symbolikou tak rozsáhlou, že je možné tvrdit, že mistr Leonardo byl nositelem informací, dosažitelných v jeho době jen málokterým. V jeho obrazech nic není umístěno náhodně, všechno má svůj smysl a význam. Záhadná ruka s nožem tedy zůstává hádankou.  |
|
Mít tak stroj času, povzdechnou si občas někteří z nás. No nevím. Osobně mám rád filmy, které jsou založeny na cestování v čase. Ať už je to klasika podle H.G.Welse nebo nepřekonatelné tři Návraty do budoucnosti. Stroj času sice může vyřešit několik truchlivých omylů, ale může několik dalších mnohem horších přidat. Také, alespoň podle autorů SCI-FI, je cestování v čase značně rizikovým podnikem. Kdyby jste například potkali v minulosti sami sebe a došlo ke kontaktu, zanikla by prý podstatná část vesmíru. Něco, jako kdyby všechny volby vyhrál Babiš. Naštěstí (nebo k naší smůle) zůstane s největší pravděpodobností cestování v čase jen v představách snících vizionářů. Ale přitom stroj času vlastní každý z nás. Do minulosti nás vozí naše vzpomínky a do budoucnosti zase naše sny.  |