Bororo | Fantastická současnost

 Nicolas Poussin: Pastýři z Arkádie.

K tomuto obrazu je potřeba začít trochu zeširoka. Ale trpělivost,  jde o záhadu vyjímečnou.  V roce 1885 přišel do Rennes-le Chateau, malé vesničky ve francouzském kraji Razés, farář Berenge Sauniere. Místní kostel  našel v naprosto žalostném stavu.  Zoufalá byla také knězova finanční situace, jehož soukromý rozpočet nedosahoval ani 100 franků. Přesto se roku 1891 rozhodl začít s opravami kostela. V průběhu prací odstranil se dvěma dělníky z oltáře kámen, který ležel na dvou sloupech. Ukázalo se, že jsou duté. Uvnitř nalezl čtyři pergameny.  Zde se informace dost rozchází. Zdá se však, že jejich obsah byl natolik výbušný, že by mohl změnit naše dějiny. Krátce poté Sauniere odjíždí do pařížského Louvru, kde zakoupil ze svého skromného rozpočtu, mimo jiné, reprodukci obrazu Nicolase Poussina "Pastýři z Arkádie".  Malíř zobrazil ve svém díle pastýřskou krajinu s vrcholky hor v pozadí  a s několika postavami  zkoumajících hrobku na níž je věta "Et in Akadia ego" (A v Arkádii já). Pastýře pozoruje slavnostně oblečená žena. Sauniere  zjistil, že podivné místo se nachází jen několik kilometrů od Rennes. Souvislost mezi pergameny a obrazem nebyla nikdy uspokojivě vysvětlena. Znal ji jen zvídavý kněz. Jedno je jisté: od této chvíle začaly události nabírat absurdní obrátky. Sauniere měl najednou k dispozici neomezené finanční prostředky. Nechal opravit kostel  a postaral se o poněkud netradiční výzdobu  plnou esoterických symbolů a okultních znamení. Návštěvníky jeho kostela vítala socha démona Asmodeuse  a nápis "Toto místo je strašné".  Podobná symbolika nemá v katolickém kostele v Evropě, až na jednu vyjímku, obdoby. Malby zdeformovaných těl, podivných mutantů a záhadných znaků se nachází v kostele sv. Jana Křtitele v Jindřichově Hradci. Kněz v následujících letech rozhazoval peníze doslova plnými hrstmi. Na farním pozemku nechal postavit dvoupatrovou vilu a věž nazvanou Magdala. Zřídil zde také zoologickou zahradu a nechal opravit obecní cesty. Pořádal bohaté hostiny, na které přicházeli velmi zajímaví lidé z celé Evropy: okultisté, hermetici a také arcivévoda Habsburský. Církvi došla trpělivost a Sauniera zbavila místa. Ale vzápětí Vatikán své rozhodnutí  "přehodnocuje" a kněz se oficiálně vrací zpět do úřadu, který ovšem předtím odmítl opustit. Taková neposlušnost by neprošla žádnému katolickému knězi.  Dodnes nebylo objasněno jaké informace Sauniere za pomoci reprodukce obrazu Nicolase Poussina  objevil a odkud pocházely jeho neomezené finanční prostředky. Znal snad tajemství, které by mohlo ohrozit samotné pilíře celé západní společnosti? Zajímavý je také závěr tohoto příběhu. Kněz, který Sauniera zaopatřoval na smrtelné posteli, poté co vyslechl zpověď, mu odmítl dát poslední pomazání. Místnost opouštěl se slovy, že "slyšel strašné věci". Zpovědní tajemství  zabránilo aby záhada byla alespoň částečně objasněna. Sunierovo mrtvé tělo bylo vystaveno ve věži Magdale, oblečené do okázalé sutany zdobené třapci šarlatové barvy.  Mnozí z těch, kteří se s ním přišli rozloučit z daleka, si utrhli a odnesli třapec, což byl jakýsi rituál, který se nikomu nepodařilo vysvětlit.

A tak tajemství obrazu Nicolase Poussina a následných objevů podivného kněze zůstává zahaleno temnotou. Temnotou, která budí úžas i strach.

"Ty seš fakt paranoidní," řekla mi dnes ráno moje žena, když jsem si odkládal svoji noční přilbu z alobalu. Vidí to moc zaujatě. No řekněte sami. Vždyť jsou to jen nepatrná bezpečnostní opatření. Tak třeba: nikdy nejezdím výtahem, chodím pěšky. Přesněji řečeno, skoro nikdy nejezdím  výtahem, pěšky chodím jen dolů. Bydlím přece jen v šestém patře.  Když použiji MHD, za jízdy změním jen čtyřikrát sedadlo. Samozřejmě když je narváno sedadla neměním. Ale zase si musím nasadit svoji alobalovou přilbu. Když jedu z domu do práce autem, kam to mám asi tak 5 kilometrů, často měním trasu. Jednou jsem tam jel hodinu a půl. Ale to ještě přece neznamená, že bych byl  paranoidní!

Dnes ráno jsem potkal ředitele naší firmy. Konečně. Vyhlížím ho už několik dní. Musel jsem mu to říct, když to neviděl sám. Jeho sekretářka je totiž agentkou Mossadu. Uklizečka z KGB.

Pak jsem se obalil starými novinami a šel pracovat. O přestávce jsem si pustil rádio. Hlasatelka zrovna mluvila o dalším rozhodnutí Evropské unie. Pokud má být v zemích EU vysílán kreslený ruský seriál o vlku a zajíci, musí být vlku zaretušována jeho věčná cigareta.  Měla by prý špatný vliv na celou evropskou populaci. Pak říkali, že nějaký salámista (snad jsem rozuměl dobře) podřezal ve Francii v kostele kněze.  Říkali že to nevadí, že ty salámisty nemáme provokovat. To je teda doba. Podřezaný kněz nevadí, vlkovo cigáro ano. Ale co to? Zdá se jako bych v dálce slyšel sirénu. Otevírám okno. Sanitka zastavuje u vchodových dveří a vybíhají z ní dva chlápci v bílých pláštích. Je mi jasné kam jdou. Utíkám zadním východem ven a snažím se zmizet davu. Protože jsem obalen novinami a na hlavu jsem si nasadil pohotovostní litinovou rádiovku, jde to dost těžko. Najednou ztrácím vědomí...

"No tak, člověče, už se proberte," říká mi jakýsi sympatický chlapík. A přistupuje k němu druhý. Už je poznávám. Je to bývalý prezident JFK a vedle stojí jeho brácha Robert. Zaostřuji zrak. Ano, a tam u stolku spolu hrají karty Saša Dubček a Jan Pavel I. O kus dál Lady Diana hází šipky do fotografie Alžběty . Konečně jsem doma! Mezi svými.

Nedávno jsem sledoval na síti diskuzi ohledně nového  zpracování  Sedmi statečných. Jeden z diskutujících byl toho názoru, že z nového zpracování zmizely všechny myšlenky  filmu  z roku 1960, kdežto jeho oponent dost nevybíravými slovy (jak je na internetu při těchto diskuzích zvykem) namítal, že tam žádné nenašel. Zřejmě stoupenec jen nekonečného střílení . Jeho chyba. A přitom těch hlášek a úvah k zamyšlení  i k pousmání  ve filmu z roku 1960 najdeme hodně.

Připomeňme si některé z nich:

Když se Chris (Yul Brynner) a Vin pokouší najmout Bernarda (Charles Bronson), ten jim vypočítává za kolik tisíc dolarů vyčistil to či ono území od zloduchů. Když se zeptá kolik nabízí oni, dostane odpověď, že dvacet dolarů, přičemž oba pistolníci už odchází. "Dvacet dolarů?", zamyslí se Bernardo, "zrovna teď je to hodně peněz." Prostě okamžik, který divákovi ledacos připomene z jeho vlastních životních událostí. Hlášky pistolníka Vina (Steve Mc Queen)se pak staly hojně citovanými. Stařešina vesnice naznačuje, že sedm proti čtyřiceti nejsou zrovna nejlepší vyhlídky. Načež Vin prohlásí: "Je to jako s tím chlápkem co padal z desátého patra. V každým patře slyšeli-zatím je to ještě dobrý, zatím je to ještě dobrý... Později nastává zvrat v ději a sedm statečných musí odevzdat zbraně Calverovi (Eli Wallach). Calvera se zvědavě ptá  Chrise: "Proč chlap jako ty, vzal tuhle práci? Proč??" Odpoví za něj Vin:  "Taky jsem se tak ptal jednoho chlapíka v El Pasu, kterej  se svlíkl a nahej skočil mezi kaktusy. Proč. Asi se mu zdálo, že je to dobrej nápad." Tento sarkasmus ve chvíli kdy se jeví vše ztraceno je nejen nezapomenutelným okamžikem filmu, ale i tak trochu školou pro život.

Pak sedm odzbrojených pistolníků dopraví bandité na hranici. Tady jim hodí na zem zbraně a odjíždí. Nastává debata zda se vrátit do vesnice nebo odjet pryč a na všechno zapomenout.  Diskuzi rázně ukončí  Kudla (James Coburn) když ze země zvedne svoji pušku a prohlásí: "Nikdo mi nesmí hodit zbraň a říct utíkej. Nikdo."  A tak by to mělo být.  Nejen na divokém západě. Což se především týká naší současné reality.

Uvedl jsem jen některé z myšlenek filmu, je jich tam mnohem víc. V jedné scéně Vin říká, že přemýšlel o tom zůstat ve vesnici, protože tady o něm ví jen to dobré. Z dalšího vyplývá, že šestice pistolníků, kromě nejmladšího Chica (Horst Buchholz), nejsou žádní andělé, ale v podstatě nájemní zabijáci, kteří se ovšem zrovna v této záležitosti postavili na správnou stranu. A nejstatečnější z nich je nečekaně "vyhořelý" lovec odměn (Robert Vaughn), který se nechal najmout jen proto aby se ukryl před bývalými klienty. Ve střetnutích s Calverovými muži se jen zbaběle schovává  a do bojů nezapojuje. Nakonec překoná svůj strach v působivém závěrečném souboji "na férovku". Za zmínku stojí i postava pistolníka (Brad Dexter), který se vlastně dal najmout jen pro bláhovou vidinu ukrytého zlata. "Přijdu do pekla," konstatuje, když umírá v boji. "Ty tam nepatříš," říká zamyšleně Chris. Něco v tom smyslu-byls sice mizera, ale nakonec jsi položil život za správnou věc. I když tak trochu omylem. Ale tak už to v životě chodí.

Sedm statečných z roku 1960 je remake japonského filmu Sedm samurajů od režiséra  Akiro Kurosawy. Americký režisér John Sturges požádal  Kurosavu o svolení aby mohl natočit volnou verzi jeho filmu v amerických realiích, a svolení dostal. Dnes už by si žádostmi o svolení asi nikdo příliš hlavu nelámal. To jen tak mimochodem.  Když Sturges pozval svého japonského kolegu na premiéru Sedmi statečných (The Magnificent Seven-doslova-Báječných sedm, ale tento titul zní v češtině trochu divně a tak byl zvolen skvělý volný překlad), dostalo se Sturgesovi velké pocty. "Natočil jste lepší film než já," řekl Akiro Kurosawa. Hudba k filmu (Elmer Bernstein) se pak stala tou nejlepší filmovou hudbou v dějinách kinematografie, ale to je jen můj osobní názor. Většinou slávu za dobrý film sklízí režisér a herci. V tomto případě nesmíme zapomenout na muže, který příběh napsal. Byl jim scénárista William Roberts.

Oproti tomu verze z roku 2016 ponechala všechny filosofické úvahy stranou a zaměřila se především na střílení. Remake jakéhokoliv filmu by mělo přinést něco nového. Tady bylo spíše ubráno. Chyběly  vyhraněné charakteristiky postav, jejich motivace, pocity atd. Tedy vše co divákovi umožní aby děj prožíval společně s hrdiny, aby ho mrzelo když některý z nich zemře apod. Také politická korektnost dostala přednost před logikou děje a byla dotažena do konce.

Ale abych nebyl tak zcela negativní. Kdyby název filmu nepřipomínal onu klasiku, mohlo by jít o docela dobrý western,  který zaujme dobře udělanými přestřelkami. 

Před čtrnácti lety 7.listopadu 1992 zemřel  na následky autonehody známý politik Alexandr  Dubček

V roce 1968 mě bylo 10 roků. Přihlásil jsem se do obnoveného skauta-junáka, abych o rok později předčasně složil skautský slib (věková hranice pro složení slibu byla 12 let), protože jedna krátká epocha se chýlila ke svému konci. Ten samý rok jsem dostal aršík známek se čtyřmi politiky- Svobodou,  Dubčekem, Smrkovským  a  Černíkem. Nad spojenými známkami byl nápis "Věrni zůstaneme". Nechci to komentovat. Jak známo, cesta do pekel  bývá dlážděna  těmi nejlepšími úmysly. V roce 1970 lidskou tvář socialismu nahradila tvář normalizační a z Alexandra Dubčeka se pomalu stávala  postava, která jakoby snad ani nikdy neexistovala. Na krátký čas se vrátil do politiky po roce 1989. 

Podivná hra čísel

Alexandr Dubček se narodil v roce 1921. V tomto roce byla založena Komunistická strana Československa, která se stala jeho osudem.  Zemřel 7.listopadu, tedy ve výroční den  Říjnové revoluce, která odstartovala komunistickou éru v zemi, jež v roce 1968 zadusila Dubčekovy reformy. Když vcházel jeden listopadový pátek roku 1989 na melantrišský balkon, aby se po dvacetiletém mlčení opět objevil na veřejnosti, bylo mu 68 let. Věk připomínal jeho osudný politický rok.

1.září 1992

Od sedmé hodiny ranní čeká před bratislavskou vilou Alexandra Dubčeka tmavomodré BMW. Ve voze sedí sedmatřicetiletý Ján Reznik, zkušený policista, který za patnáct let své služby u ministerstva vnitra najezdil přibližně milion kilometrů bez nehody. Je trochu nervózní, v deset hodin má být v Praze, kde začíná zasedání předsednictva Federálního shromáždění a Dubček stále nikde. Navíc začíná jemně mrholit.  Dubček konečně v půl osmé přichází a usedá vedle svého řidiče. Na dálnici Brno-Praha  Reznik zrychluje na 140 kilometrů v hodině. Podle Věstníku MV nemusí totiž ve vyjímečných případech dodržovat předepsanou rychlost  a  protože současně vykonává funkci osobní ochranky, nemá zapnutý bezpečnostní pás. Ten nemá ani Dubček.  Reznik si mimoděk vzpomene, že nikdo z politiků, které vozil, si ho nikdy nezapínal. Čert ví proč. U Devíti křížů najednou Dubček-se slovy, že se musí podívat na něco do papírů-přelézá za jízdy na zadní sedadlo, kde má svoji aktovku. Mrholení přerůstá v hustý déšť.

88.kilometr

V roce 1992 bylo toto místo na dálnici mezi Brnem a Prahou jediné na dvoustech kilometrech bez svodidel a bez protisvahu. Nikde jinde než na těchto sedmi metrech se auto po smyku nemohlo dostat z dálnice...

Nehoda

Na 89.kilometru předjíždí Dubčekův řidič červenou Škodu 105. Před sebou vidí velkou lesklou kaluž vodu, dává nohu z plynu a začíná brzdit motorem. Cítí jak voda naráží do karoserie a má pocit, že s vozidlem se děje něco nepředvídatelného-pneumatiky jakoby sklouzávaly "někam jinam". Vůz je neovladatelný. Reznik se snaží vyšlápnout spojku, aby mohl použít brzdy. BMW se točí kolem své osy, pak letí z dálnice ven.

Co  předcházelo

O pár let později se pustili dva novináři do vlastního vyšetřování nehody. Netřeba snad ani dodávat, že systém se s nimi příliš nemazlil a svoji profesi museli opustit. Nešlo samozřejmě jen o případ Dubčeka, věnovali se příliš mnoha zakázaným tématům. Nepřejí si být jmenováni. Informace mám přímo od nich, tedy z první ruky. Cituji výsledky jejich pátrání o okolnostech, kterými vše začalo: "Zjistili jsme další informace, doplňující vnější okolnosti atentátu na Alexandra Dubčeka. Bezprostředně před Dubčekovým odjezdem dostal vedoucí garáží telefonický příkaz, aby pro jeho cestu nebyl použit opancéřovaný vůz, ale právě BMW. Pozoruhodný na celé záležitosti je fakt, že k příkazu ke změně vozidla bylo použito zakódovaného telefonu, k němuž má přístup pouze jediný člověk. Ten však v onen inkriminovaný okamžik prokazatelně nebyl přítomen ve služebně, kde se zmíněný telefon nachází."

Svědkové nehody

Prvním svědkem, který dorazil na místo nehody, byl právě onen řidič červené Škodovky, kterou BMW předjelo. Není tedy pravdou, jak se všeobecně uvádělo, že havarované BMW zůstávalo delší dobu bez povšimnutí, skryté za keři.  Jméno svědka není podstatné, říkejme mu třeba pan Horák. Po nehodě seběhl dolů ze svahu a později vypověděl, že na místě nehody se kromě obou zraněných mužů nenacházel nikdo jiný. Tento bod výpovědi je poměrně důležitý, jak vyplyne z následujících řádek ohledně polohy těl  Dubčeka a Reznika.  Pan Horák pak párkrát vyběhl na dálnici a zastavil několik aut, aby požádal jejich řidiče o rychlé předání zprávy policii a záchrance. Reznik později vypověděl, že se mu zdálo, že služební vysílačka funguje, ale na druhé straně se nikdo neozýval. Policie, záchranka a hasiči dorazili na místo nehody asi po dvaceti minutách.  A nyní přichází zajímavý moment. Těsně před jejich příjezdem se na místě nehody objevují pracovníci  ministerstva vnitra, které nikdo nevolal.

Pro lékaře záchranné služby z Humpolce bylo záhadou, jak se řidič a Dubček dostali ven z auta. Dubček ležel asi patnáct až dvacet metrů před automobilem a řidič u jeho nohou. Přední sklo bylo sice popraskané, ale celé, a vůz stál přibližně ve směru jízdy. Jednou z možností by bylo, že se dveře během havárie otevřely. To však zásadně popřel Harald Schlegel, expert od BMW. Podle jeho slov jsou dveře zkonstruované tak, aby to prakticky nebylo možné, pokud by Dubček nevyvinul tlak větší než sto kilogramů. V druhém případě by musel Reznik pomáhat Dubčekovi z auta. Při pozdějším soudním přelíčení na dotaz předsedy senátu, zda vytahoval Dubčeka z auta, dal Reznik opakovaně zápornou odpověď. Za zmínku také stojí, že soud odmítl přizvat k analýze automobilu firmu BMW, která o to sama požádala.

Další otazníky

Podle sdělení jistého tajemného informátora, jenž se obrátil na tisk, měl být nad zadním pravým oknem v karosérii ostrý zásek, který někdo musel udělat velmi ostrým předmětem. Z jakého důvodu by to někdo dělal ale už informátor nesdělil... Na uveřejněných fotografiích havarovaného BMW bylo vidět vysypané zadní sklo. Tímto zdánlivě odpadá otázka ohledně toho, kudy se řidič a Dubček dostali ven z vozu. Odpadá, ale jen zdánlivě. Charakter  Dubčekových  zranění vylučoval, aby toho byl schopen a řidič u soudu přece tvrdil, že mu ven nepomáhal. Něco tady nehraje. Pokud by oba muži vypadli během havárie, pak by asi neleželi před autem ve směru jízdy. My ale přece máme svědka, který byl na místě nehody bezprostředně poté, co k ní došlo. Jak řekl, nic podezřelého neviděl. Je tu ovšem jeden problém. I kdyby něco viděl, svědkové politických atentátů většinou vypovídají podle poněkud odlišných pravidel nebo mizí. Historie politických atentátů je v tomto ohledu velice přesvědčivá. Ovšem údajně existuje nesestříhaný videozáznam, který policie pořídila po svém příjezdu, a tady je zadní sklo vcelku. Není vysypané. Tím bychom se opět ocitli na začátku. Kudy se dostali oba muži ven?  Dalším důležitým bodem je otázka, kam zmizel Dubčekův kufřík. Řidič Reznik vypověděl, že ho odevzdal pracovníkovi ochranky FMV. Jeho další putování nebylo nikdy uspokojivě vysvětleno. Kufřík měl obsahovat písemné poznámky k projevu ve Federálním shromáždění, ve kterém chtěl Dubček varovat před rozdělením Československa, a další dokumenty, které souvisely s jeho plánovaným slyšením v Moskvě. Prokurátor Tomáš Havlík sice později napsal, že kufřík byl v pořádku s osobními věcmi odevzdán příbuzným, ale tato informace nic neobjasňuje. O obsahu kufříku totiž nepadlo ani slovo. Dalším klíčovým momentem případu zůstává fakt, že Reznik, příslušník federálního policejního sboru, odmítl vypovídat v průběhu přípravného řízení. Svoji výpověď předložil až při hlavním líčení, ale to již byl od svého obhájce poučen o známých faktech.

Komu ku prospěchu

V průběhu vyšetřování se objevila neoficiální hypotéza, že příčinou autonehody byla ultrazvukovou puškou prostřelena kola  BMW. Abych byl upřímný, nemám tušení  jestli vůbec něco takového existuje. Pokud ano, tak by s tímto mohla souviset ona náhlá výměna vozidla, ale již méně ostatní známá fakta. Pravděpodobně nám zde uniká některý velmi důležitý mezičlánek, dovedně zamaskovaný v přemíře částečných pravd. Koncem devadesátých let vydal na Slovensku bývalý spolupracovník Dubčeka  komerční právník Liboslav Leksa  publikaci "Tragédie na 88.kilometru". Autor mimo jiné píše: "V jistém čase mi jistý člověk (a v tomto případě neuvedu ani přibližný čas a ani iniciály jména osoby) nabídl magnetofonový pásek, kde měly být nahrány hlasy, které vyslovily pokyn na odstranění Dubčeka z politického života. Požadoval vysokou sumu, kterou jsem neměl k dispozici, a již z tohoto důvodu bylo nemožné tento důkaz koupit..." Leksa ovšem připouští, že nabídka mohla být falzifikátem.

Vynechme nyní  příležitost a prostředek a zkusme se zamyslet komu Dubčekova smrt  přišla k duhu. Nabízí se dva základní motivy a jedna doplňková hypotéza.

O zániku Československa ještě nebylo definitivně rozhodnuto a tehdejší premiér Stráský mnohokrát zdůrazňoval, že jeho vláda není vládou likvidační a že udělá vše pro to, aby po třicátém září bylo možné vytvořit funkční federaci. A Dubček byl bezvýhradným stoupencem Československa a jeho názor měl přece jen váhu v obou částech země. Také, jak o mnoho let později řekl jeho syn Pavol, nikdy by nepřipustil takové vytunelování zdrojů v Čechách i na Slovensku, ke kterému pak došlo.       Asi týden po nehodě se v Berlíně konal 19.kongres Socialistické internacionály, na kterém měl být Dubček jmenován jedním z čestných místopředsedů této vlivné organizace.  Jeho pozice v Československu by tímto byla značně posílena a jisté plány by se nikdy neuskutečnily.  Dobrá věc pro občany, ale špatná pro plánovače budoucnosti.

Další možný motiv pro odstranění Dubčeka naznačil bývalý sovětský disident Sergej Grigorjan, vedoucí informační kanceláře Glasnosť. Podle jeho názoru byla Dubčekova nehoda pečlivě promyšlenou a připravenou akcí KGB. Grigorjan mnoho let pátral po utajované sovětské historii. Pro moskevský deník Izvěstija v roce 1993 napsal: "Dubček měl být předvolán jako svědek před ústavní soud v Moskvě v procesu proti Komunistické straně Sovětského svazu. Tam chtěl přednést některá dosud neznámá fakta o aktivitách sovětského stranického vedení na jaře a v létě 1968. Aby se zabránilo Dubčekově výpovědi, musel být odstaněn z cesty." A zde se  objevuje podivná souvislost.

Ve stejný den, kdy havaroval Dubček, zemřel za záhadných okolností  polský premiér Piotr Jaroszewicz. Podle policejní zprávy byl i se svojí ženou zavražděn v domku na předměstí Varšavy. Údajně rukou zlodějů. Vše ale nasvědčovalo, že se jedná o práci profesionálů. Také Jaroszewicz se měl zúčastnit slyšení v Moskvě o kriminálních praktikách KSSS a její úderné pěsti KGB. Jakoby někdo, jak říká Mark Harmon v seriálu Námořní vyšetřovací služba, svazoval volné konce.

Doplňující hypotéza (téměř nepravděpodobná, předkládám ji jen pro úplnost) ohledně automobilové nehody na 88.kilometru se nevztahuje k Dubčekovi, ale k jeho řidiči. Ján Reznik byl dříve služebním řidičem ředitele Inspekce slovenského ministerstva vnitra  L.Čima, který v roce 1990 odvezl kompromitující dokumenty StB z Tisovy vily, a to právě za asistence Reznika. Později byl Čimovi udělen politický azyl ve Švýcarsku.

V roce 1968 dal Alexandr Dubček Česloslovensku určitou naději na zlepšení stávajících poměrů. Byl komunista, který věřil v socialismus s lidskou tváří. Přišel rok 1989 a Alexandr Dubček se opět ocitl ve středu zájmu. Bylo oněm napsáno mnoho článků, z nichž některé nesloužily ke cti ani Alexandru Dubčekovi ani jejich autorům.

 Ponechme tedy na historii ať se sama zhostí konečného soudu.

 aneb PŘEVÝCHOVNÝ TÁBOR POLITICKÉ KOREKTNOSTI

Jak souvisí jezevčík u rybníka s převýchovným lágrem politické korektnosti?  To si dovolím prozradit až v závěru, proto prosím o trpělivost.

Vyhoďte je z kola ven!

V dnešní době se těžce šíří názory, které nejdou v jednom šiku stanovených pravd. Většina tištěných novin v lénu různých figur je dobrá leda tak na podlahu před malováním bytu (za starých dobrých časů bych řekl k balení syrečků). Naštěstí nejen ve světě,  ale i  v České kotlině máme několik internetových nosičů necenzurovaných informací, které jsou světlou holubicí v přicházející době temna. Za všechny bych zmínil třeba Parlamentní listy, Svobodné noviny, Britské listy a několik blogerů. Ve světovém měřítku pak má významné místo WikiLeaks, významná to osina především v zadnici americké administrativy.

Dejme slovo Wikipedii: "WikiLeaks je mediální nezisková organizace, která zveřejňuje významné utajované vládní a korporátní dokumenty, přičemž využívá internet k zachování anonymity a nevystopovatelnosti svých zdrojů."

Jinými slovy- to není osina, ale pořádná kláda ve zmíněném pozadí. Například v dubnu 2010 vložila WikiLeaks na You Tube dvě do té doby tajná videa americké armády ze série útoků z července 2007 v Bagdádu, při kterých zemřelo mnoho civilistů. Další zveřejněné informace se týkaly iniciativy amerických diplomatů, kteří prováděli špionáž proti OSN, nebo aktivity Spojených států, které  na vládní úrovni plánovaly odvetu vůči Evropské unii za její odpor vůči GMO (Geneticky modifikované organismy). Mnohé  příspěvky jsou všechno možné, jen ne politicky korektní. V současnosti něco jako balzám na duši. Je ale pravda, že některé informace  nemusely spatřit světlo světa.  Třeba seznam amerických špionů v rizikových zemích, seznam členů Britské národní strany apod. Nás však zajímá především zveřejnění  depeší, které se týkaly České republiky. Byl tak odhalen ostudný příklad rektalního horolezectví alpinistů z českého ministerstva zahraničních věcí. Dokumenty obsahují dopis Ivo Šrámka a Ivana Pocucha (oba tehdy političtí ředitelé na MZV) o ochotě podílet se na strategické spolupráci s USA, ať má jakoukoliv formu. Pánové zřejmě absolvovali převýchovný tábor politické korektnosti pod vedením zkušených kápů.

WikiLeaks nevede lehký život. Vládní odveta má mnoho podob: vypnutí serverů, zablokování účtů a další klasika ze žánru odvetných opatření. Něco o tom ví také český bloger Břetislav Olšer, kterému na iDnes byl pro jeho politicky nekorektní úvahy vymazán profil a všechny články. Krutá odplata pak čeká případné informátory  společnosti Wikileaks. Ta sice dělá vše pro utajení svých zdrojů, a to i za cenu, že představitelé společnosti  jsou vláčeni soudy, ale jak se říká, nic není dokonalé. Z úniku informací se stal podezřelým  analytik americké armádní rozvědky Bradley Manning.  V roce 2010 byl vězněn v extrémních podmínkách na základně námořní pěchoty v Quantico. V tomto případě Amnesty internacional nehnula ani prstem.  Bradley Manning byl v roce 2013 odsouzen na 35 let. Amnesty Internacional opět zachovala důstojné mlčení.

Americká vláda v souvislosti s WikiLeaks neponechává nic náhodě. Myslí i na budoucnost. Američtí studenti jsou upozorňováni, že pokud budou sledovat stránky WikiLeaks nebo nedejbože šířit je na sociálních sítích, mohou se rozloučit s plány pracovat ve státní správě. Inu Velký bratr bdí.

Věrozvěst globalizace

Opusťme nyní pohnuté osudy WikiLeaks a podívejme se v naší miniexkurzi po převýchovném lágru politické korektnosti na jednoho z architektů současného světového šílení.

Jmenuje se Thomas P.M.Barnett .  Narodil se roku 1962 v Chiltonu v USA .  Byl poradcem bývalého amerického ministra obrany  Donalda Rumsfelda. V současnosti se celým svým duševním potenciálem věnuje globalizaci a především jejímu uvedení do praxe. Abychom si udělali představu o duševních pochodech tohoto giganta, bude nejlepší přímo si ocitovat z jeho díla: "Konečným cílem je homogenizace všech států na zeměkouli. Toho musí být dosaženo smíšením ras s cílem, aby vznikla světlá hnědá rasa v Evropě. Proto musí Evropa přijmout ročně 1,5 milionů přistěhovalců z třetího světa. Výsledkem tak bude vznik populace s průměrným IQ 90, tedy lidí, kteří budou příliš hloupí na to, aby chápali, ale dost inteligentní aby mohli pracovat."

Nutno dodat, že Barnett  není  považován v USA za podivína co pouští v bouřce draka, ale za experta na zahraniční politiku a významnou autoritu.  Barnett pak naznačuje čtyři kroky, které by měly následovat:

1."Neomezený  proud imigrantů do Evropy za účelem rozpadu usazených národů a zničení jejich kultur. Imigrační politice nepřátelští politici musí být umlčeni".  Tento bod se v současnosti, jak můžeme vidět, naplňuje měrou vrchovatou. A to za přispění všech dobrosrdečných domácích "spolupracovníků".

2."Ovládnutí  ropy, plynu a nerostného bohatství. Národy nesmí disponovat nerostným bohatstvím, veškeré zdroje budou privatizovány a internacionalizovány." V překladu to znamená-předány do rukou globalistů, především pak do rukou USA. Opět se děje a opět za přispění domácích. V této souvislosti jistě leckoho napadne, kdopak to předal v České republice do zahraničních rukou distribuci elektřiny, plynu a pitné vody?

3."Neomezené  finanční  toky do USA. Státy se musí dostat do vzájemné závislosti, aby nemohly existovat samy o sobě." Tady netřeba komentáře.  Barnett na svých přednáškách doslova prohlásil: "Kritiky zabijeme."  Obama byl diplomatičtější. Ten jen řekl: "Zakroutíme jim rukama."

4."Žádný  stát se nebude smět postavit proti  mírovému nasazení  americké armády." Zde se T.P.M.Barnett zřejmě inspiroval ve starověku.  Tehdy se tomu říkalo Římský mír.

Naše krátká exkurze po převýchovném táboru politické korektnosti pomalu končí.  Hrozí všem, kteří chtějí nazývat věci pravými jmény a kašlou na to, co se říkat nesmí. A tak se dostáváme ke slíbenému jezevčíkovi u rybníka. Je to stará židovská anekdota, kterou skvěle vypráví herec Miroslav Částek.

"Je rybník. Kolem rybníka vede cesta. Na břehu stojí jezevčík a chce na druhou stranu. Nesmí však ani přeplavat ani běžet po cestě. Jak se tam dostane? Je to jednoduché: přeplave! No, ale plavat přece nesmí. Nesmí! Jenže on stejně přeplave."

A my snad také.