Nevděčný spratek

22. listopad 2016 | 16.00 | rubrika: Neštěkl po nich pes

 Před několika dny  se opět otevřela otázka muslimského šátku na českých školách. Somálka Ahmednuur Ayan Jamaalová zažalovala střední zdravotní školu, která ji zakázala nosit ve škole hidžáb. Představme si hypotetickou situaci, že do některé muslimské země, nazveme ji pracovně Utopie, uteče před válkou mladý křesťan. V naší Utopii ovšem žijí umírnění a vstřícní muslimové, kteří křesťanskému imigrantovi poskytnou azyl, prostředky k živobytí a možnost studia. Náš křesťan, říkejme mu třeba Karel, se první dny rozhlédne po škole a namíří k řediteli ústavu s požadavkem  aby mu někde v rohu postavili kříž k modlitbám. Pak začne třídu navštěvovat s obrovským krucifixem na krku. Jak jsme již řekli, v naší Utopii nežijí žádní barbaři s právem šária, ale co je moc, to je moc. Karla sice nepověsí na první lucerně ve městě, ale přesto mu rázně vysvětlí, že jako host se musí přece jen přizpůsobit domácím zvykům. Karel nelení a podá v Utopii na Utopii žalobu. V této chvíli se Karel stává spouštěčem událostí, kdy i těm hodným muslimům v Utopii dojde trpělivost. Karel je dovezen na hranici a tam mohutným kopancem do zadnice vyhoštěn ze země.

To je tak přibližně metafora k somálské studentce v České republice, o které sama ředitelka zmíněné školy řekla, že "se ve škole chovala agresivně, dupala nohou a opakovala, že sem nebude chodit." Studentka žádá po škole omluvu a 60 tisíc jako odškodné. Nevděčný spratek, to je ten nejmírnější výraz, který člověka napadne. Myslím tedy soudného člověka. Ti divní lidé, kteří bývají označováni jako "sluníčkáři" si to zřejmě v duchu řeknou také, ale navenek musí vystupovat zcela jinak.

Bylo by zajímavé zjistit, jak na požadavky somálské studentky reagují její spolužáci. Tady ovšem záleží na rozložení sil. Zda převažují sluníčkáři nebo realisté. Jedna věc je ale jistá: Ahmednuur by měla být i s hidžábem odvezena na hranici státu a tam  by následně proběhl rituál po vzoru Utopie...

žádné komentáře | přidat komentář

Tajemství obrazů (4)

21. listopad 2016 | 12.40 | rubrika: Neštěkl po nich pes

mona lisa x da vincimona lisa a mimozemská krajinamona lisa x ET predatorL

Leonardo da Vinci (potřetí): Mona Lisa

Tajemný obraz Mona Lisa namaloval Leonardo da Vinci v letech 1503-1506. Pravděpodobně je na něm vyobrazena žena florentského kupce La Gioconda. To je ovšem vysvětlení leda tak dobré pro historiky umění. Záhadologové to vidí ze zcela jiného úhlu.

1.Obraz Mony Lisy má být vyjádřením ženského prvku u mistra Leonarda. Tak došlo ke spojení slavného obrazu s neméně slavným autoportrétem samotného mistra.

2.V pozadí obrazu vidíme údajně jakousi snovou krajinu s mosty a sopkami. Pravá a levá polovina pozadí, ale k sobě nepatří. Za zády Mony Lisy by se nemohly spojit v celek. Milovníci záhad šli ještě o kus dál a v pozadí spatřují krajiny z paralelních světů a jiných dimenzí.

3.Tady už nastupuje hodně těžký kalibr. Znalcům umění nedoporučuji číst dále. Pokud obraz zdvojíme a jednu část zrcadlově překlopíme k té první, objeví se nám tvář mimozemšťana, a to ne jen tak ledasjakého. Tento má rysy starého dobrého Predátora a na hlavě údajně biskupskou čapku. Tu tam nevidím, zato tam vidím jeho dopravní prostředek-UFO se skleněným poklopem.

Přiznávám, že tuto část Tajemství obrazů jsem pojal ve značně odlehčeném duchu a samozřejmě ji nemyslím vážně.

Jen mě vrtá hlavou, kde mistr Leonardo viděl film Predátor.

žádné komentáře | přidat komentář

Kandidátka

17. listopad 2016 | 10.08 | rubrika: Neštěkl po nich pes

"Hoďte na ni síť, hoďte na ni síť !," volal šéf volebního týmu. Na zemi se zmítala kandidátka na  prezidentský úřad Velké mocnosti, která  se před třiceti minutami dozvěděla, že do Růžového domu usedne někdo jiný. Bušila pěstmi do podlahy a z uší ji stoupaly lehké obláčky dýmu. Kolem dokola se povalovaly  střepy vzácné vázy z dynastie Čching, kterou hodila po svém šéfovi volebního týmu. Od hlavního vchodu se obezřetně přibližovali dva muži v bílém s napnutou sítí.  Žena se nedala lacino, nastal urputný boj.  Když skončil, muži v bílém uchopili neúspěšnou kandidátku, nyní zajištěnou ve svěrací kazajce a s roubíkem v ústech,  pod lokty a odnášeli ji k přistavenému vozu.

"Kam ji povezete, zeptal se dobrovolník z volebního týmu.

"Do Las Negas asi ne," odsekl jeden ze zřízenců, který při kontaktu s kandidátkou přišel o oba rukávy.

"Zacházejte s ní citlivě, právě utrpěla velký šok".

"To víš, že jo, řekl druhý zřízenec a uštědřil kandidátce lehký šťulec do zad.

"Madam, vydržte," volal za odcházející trojicí šéf volebního týmu, "jedeme hned za vámi."

A tak se hlavním městem Velké mocnosti  řítil sanitní vůz s majákem, za ním dva vozy poradců, které se marně snažil dostihnout na bicyklu dobrovolník z volebního týmu.

Za chvíli tato malá kolona dorazila k Ústavu duševní péče. K vrátnici ústavu pak postupoval zvláštní průvod  v jehož čele nesli muži v bílém zmítající se vak, následovalo je osm poradců, kteří se ukázněně seřadili do dvojstupu a z dáli přijížděl na bicyklu dobrovolník. Odkudsi se vynořil vrátný se samopalem. "Vás dva znám, ale co ty další lidi?"

"Ti jsou taky s námi a možná tady i zůstanou," řekl jeden z mužů v bílém a zdálo se, že ho jeho vlastní slova pobavila. Průvod se přesunul do hlavní budovy. "Tak tady paní prezidentku ubytujeme," řekl s jistým zadostučiněním  ten v bílém, kterému chyběly rukávy. Otevřel dveře rozměrného pokoje a muži v bílém uložili své zmítající se zavazadlo na lůžko. Do pokoje se vpotácel zpocený dobrovolník, který již mezitím také dorazil.

"Můžeme ji rozvázat?,"zeptal se jeden z členů volebního týmu.

"Jak je libo, na vlastní nebezpečí, my totiž odcházíme," řekl  druhý muž v bílém, který  měl sice rukávy oba, ale zato navíc monokl na levém oku.

Dveře se zaklaply. "Není tady klika," pravil zdrceně zpocený dobrovolník, "že jsem sem vůbec lezl."

"Tam na hromadě jsou nějaký deky," oznámil  šéf volebního týmu, "dnes toho máme dost, natáhneme ty deky na zemi a vyspíme se." Za chvíli se místností ozývalo osmihlasé chrápání přerušované dobrovolníkovými výkřiky o volebních podvodech a o blíže neurčených sviních. Kandidátka mlčela. Možná to bylo tím roubíkem.

Uběhla noc a slunce nastoupilo svoji každodenní pouť.

Naši smutní hrdinové se pomalu zvedali ze země, kde se povalovaly zmuchlané deky. Pojednou si všimli, že včera trochu zapomněli na svoji velitelku, která se stále nacházela ve svěrací kazajce a s roubíkem v ústech. Koulila na svůj tým zlostně oči. Šéf volebního týmu rychle přiskočil a odstranil kandidátce roubík z úst. Hned toho ovšem litoval, protože kandidátka spustila projev, že by na něj byl hrdý nejeden dlažební mistr. Muž se snažil nic neslyšet a pomalu  vyprošťoval  ženu ze svěrací kazajky. Konečně byla volná. Navíc to vypadlo, že se pomalu uklidňuje. Otevřely se dveře a do pokoje vstoupil muž v bílém, ale nebyl to žádný z těch dvou ze včerejšího dne. "Je vás tady nějak moc, musím vás rozmístit na jednotlivé pokoje,"pravil zamyšleně.

"My ale nejsme pacienti, my jsme volební štáb!"

"A tak to promiňte, samozřejmě že jste volební štáb, a jakmile z tohoto pokoje odejdeme, tak vás seznámím se dvěma ministerskými předsedy, papežem Piem XXIV a se třemi dalajlámy, které právě učí Fred Aster stepovat."

Členové volebního týmu začali zřízenci mávat před nosem svými průkazy a bankovkami. Výsledek to mělo nevalný, ale v tom se ve dveřích objevil podsaditý muž v obleku a s kšiltovkou, na které bylo napsáno řidič. "Právě jsem mluvil s ředitelem ústavu, jsou to opravdu členové volebního týmu a ta ženská na posteli je kandidátka na prezidentku."

"Tak to ledacos vysvětluje," řekl zřízenec a uvolnil průchod.

Od ústavu pak  vyrazily oba vozy a dobrovolník na bicyklu směrem k volebnímu štábu. Při příjezdu na štáb se okamžitě konala porada. "Co teď budu dělat, co teď budu dělat," opakovala stále dokola neúspěšná kandidátka. "Madam," pravil šéf volebního týmu, "měl bych jeden nápad. V jedné malé zemi v centru Starého kontinentu se příští rok uvolní post prezidenta. Co kdybyste to zkusila tam."

"A máme tam vůbec někoho? Nějaký svý lidi?"

"Máme tam Michala a Michala, ale to jsou jen takoví užiteční troubové, ale přímo v jejich vládě máme svého člověka, jistýho  Georgeho Dinosbíra..."  Do hovoru se náhle vložil další člen volebního týmu: "Už ne, předevčírem ho z vlády vykopli."

"To nevadí, koupíme  jiný lidi... A pořád jsou tam ještě Michal a Michal."

"Ale je vůbec možné, aby tam kandidoval na prezidenta někdo odjinud?,"zeptala se starostlivě teď už bývalá kandidátka na prezidentský úřad Velké mocnosti.

Šéf volebního týmu zvedl ukazováček k pomyslnému nebi a kladouce důraz na každé slovo řekl:" Madam, v té zemi je možné i nemožné. Kromě toho, už tam pár odjinud kandidovalo. Jsou  zvyklí."

"A vyhrál někdy někdo z nich?"

"Zatím sice ne, ale všechno je jednou poprvé."

"Tak to rozjeďte," pravila novopečená kandidátka na prezidentský úřad jedné středoevropské země a dodala: "Lidi tam budou rádi až mě uvidí."

Měla pravdu.

Byli.

I když vlastně ne úplně všichni.  Po pravdě řečeno, jenom tři. Michal a Michal a ... George.

žádné komentáře | přidat komentář

Tajemství obrazů (3)

16. listopad 2016 | 14.18 | rubrika: Neštěkl po nich pes

 Leonardo da Vinci podruhé: Madona ve skalách

Obrazy mistra Leonarda sklízí obdiv nejen u milovníků umění, ale jsou i vděčným objektem pro záhadology všeho druhu. Do jedné předchozí části jsem zařadil fresku Poslední večeře, dnes to bude Madona ve skalách a nakonec  nemůžeme ponechat bez povšimnutí slavnou Monu Lisu, což je ovšem u milovníků záhad příběh, který bych nazval hodně silnou kávou.

Obraz Madona ve skalách (přesněji řečeno "obrazy", ale k tomu se záhy dostaneme) byl vytvořen na zakázku Řádu neposkvrněného početí pro kostel San Francesco Grande v Miláně. Malba zobrazuje děj, kdy je Svatá rodina na útěku před Herodesem a skrývá se ve skalách. Chybí zde ovšem Josef. První verze obrazu vzbudila u církve z blíže neobjasněných důvodů značné pohoršení a tak Leonardo musel vytvořit druhou umírněnější verzi obrazu. V čem byl problém se můžeme jen dohadovat. Na obraze vidíme Marii, která pravou rukou objímá malého chlapce, podle logiky věci, svého syna Ježíše. Oproti Marii sedí anděl Uriel (proč se uvádí zrovna Uriel, nevím),  také s malým dítětem, kterým má být budoucí Jan Křtitel. Malý Jan žehná Ježíškovi, je tedy v nadřazeném postavení. Ještě znepokojivější je levá ruka Marie, s jakoby zatínajícími se prsty. Také rázně ukazující prst anděla Uriela navozuje značně napjatou situaci. Na této malbě má protisvětlo zvláštní žlutou barvu dodávající obrazu záhadnou atmosféru. Jako vždy není jasné, co se prohánělo hlavou mistra Leonarda, když tento obraz tvořil. V druhé verzi obrazu zmizel výhružný prst anděla, Marie už nemá prsty tak hrozivě zatnuté a identifikace dětí byla upřesněna přimalováním typické Janovy berly. Tím se obrátily  pozice dětí. U anděla sedí Ježíšek, u Marie Jan. Záře z krajiny je zobrazena jako bílé denní světlo a celkový dojem je  mnohem klidnější. Tato verze obrazu se již zřejmě shodovala s požadavky církve.madona ve skalách 2madona ve skalách 1

žádné komentáře | přidat komentář

Hra na pláč

14. listopad 2016 | 22.18 | rubrika: Neštěkl po nich pes

Ne, nemám na mysli slavný film režiséra Neila Jordana z roku 1992, ale při sledování Českého žurnálu s názvem Český Alláh (ČT 2 , 11.11.t.r.) to bylo první slovní spojení, které se přede mnou vynořilo. Jenom opakuji - se zmíněným filmem tu není žádná souvislost.

Pořad měl být sondou do názorů a postojů českých občanů k problémům spojených s aktuální imigrační politikou. Po deseti minutách sledování se pomalu dostavovalo jakési dejavú. Podobně pojatý pořad jsem už kdysi dávno někde viděl. Ale to bylo opravdu dávno. Že by se tehdejší tvůrci zase vrátili do akce? Ale to snad není možné... I když-v naší zemi je možné i nemožné. Ten dávno zapomenutý dokument měl podobné téma, jmenoval se Emigranti a zabýval se občany, kteří opustili socialistické Československo směrem na Západ. Byl neuvěřitelně tendenční, jednostranný, bez špetky respektu k faktům. Ale taková byla doba. Dnes bychom měli rázně kráčet k výdobytkům nezávislých a pravdivých informací. Kde jsme jen udělali chybu? Ale k věci, abych nekopíroval naše politiky, kteří hodinu mluví, aniž by člověk tušil o čem.

V úvodu pořadu dostalo prostor hnutí Naštvané matky. To je dobré, řekl jsem si. Jenomže to jsem dělal tradiční účet bez hostinského. V dalším kontextu byly naštvané matky ukázány jako sobecké, bezohledné fúrie, které si nevidí, takříkajíc, na špici nosu. Tady jsem poprvé zpozorněl.  Sledoval jsem jejich projevy na You Tube a dojem byl přesně opačný.  A sice, že jde o ženy, kterým osud naší země a potažmo nastupující generace není lhostejny, jsou ochotny nadřadit zájmy obecné nad zájmy vlastní a vůbec mají mnohem širší rozhled, než většina našich předražených volených zástupců v parlamentě i ve vládě. Překvapením ovšem ještě nebyl konec. Jakési dvě dámy-dobrovolnice- vozily sem tam v autě třetí ženu, se kterou hovořily anglicky. Titulky říkaly, že tato žena je imigrantka, která viděla, jak policie vyrvala její sestře dítě z náruče a umístila je kamsi jinam. Dále už jsem pořad skutečně sledoval s otevřenými ústy (ne, není to jen metafora). Logika kráčela úplně mimo. Vůbec nebylo objasněno, proč by nějaká policie oddělovala rodiny a děti kamsi cpala. Mělo to snad navodit atmosféru nacistických transportů? Pak ta dáma imigrantka sdělila, že děti začaly plakat a nějaká policistka na ně nepříčetně řvala...  V této fázi čtení titulků jsem si všiml, že plakat začala i řidička dobrovolnice, což by nemuselo pro posádku vozidla skončit zrovna dobře. Dále zmíněné dámy putovaly po ubytovnách imigrantů, aby náležitě zdůraznily, jak velmi naši hosté strádají. Škoda, že jako ženy nenavštívily třeba Německo a nepohovořily s ženami, které byly strádajícími imigranty znásilněny. Pak by možná i tato "sonda" vyzněla mnohem snesitelněji. Pořad ovšem pokračoval nezadržitelným tempem dál... Navíc se začal tvářit jako objektivní. Na scénu vstoupili známí protiislámští protagonisté. Samozřejmě v nelichotivých souvislostech, což byl výsledek šikovného střihače filmu a nekorektní režisérky. Oproti tomu záběry z Islámského kongresu, který se konal letos v Žilině, působily jako výraz naprosté pohody. Ženy tam seděly pod cedulí "ženy", muži pod cedulí svojí a vpředu řečník, který vlídně řečnil o právech žen a mužů. Jeden by hned spolu s Merkelovou zvolal: "Tož vítajte".

No a v tomto duchu film pokračoval. Ani slovo o evropských městech, ve kterých imigranti obsadili celé čtvrti a považují je za dobytá území. Ani slovo o kriminálních činech imigrantů, o jejich výhružkách domácímu obyvatelstvu atd. atd. Zase jeden takový pořad beze stopy objektivity. Ale to není hlavní problém. Jak jsem už několikrát psal, stále nemohu uvěřit, že evropští politici jsou jen hloupí. Protože to by už dávno uletěli. Neboť jak svého času naznačoval jistý doktor Štrosmajer, hloupost nadnáší. Proč ta jejich vstřícnost k islámským imigrantům? Proč se podílí na likvidaci evropské kultury? A šroub se pomalu utahuje. Ve Švédsku je od nového roku zákonem zakázáno mluvit a diskutovat o imigrantech v negativním tónu. Mlčet se musí i o jejich zločinech.

 Takže znovu:  Kdo za tím vším stojí? Kdo přinutil evropské politiky k současným postojům? A proč se média nechovají tak, jak by se očekávalo od nezávislých nositelů informací? Odpovědi na tyto otázky by udělaly jasno. ... Zatím nám zbývá jen ta hra na pláč. Jejich i náš.

žádné komentáře | přidat komentář

Kandidát

11. listopad 2016 | 13.26 | rubrika: Neštěkl po nich pes

Stříbrná  limuzína, jejíž přední část zdobily dvě vlaječky, zastavila na rušné ulici hned u dopravní značky  zákaz zastavení.  Řidič hbitě vyskočil z vozu a s úklonou otevřel zadní dveře. Z nich vystoupil pan Héráček a zamířil ke dveřím sázkové kanceláře. Přistoupil k přepážce. "Jdu si pro výhru," oznámil pracovnici.

 "Vezmu si váš tiket a uvidíme."  Po chvíli. "Ale pane, vy jste nic nevyhrál, ten váš tip byl vedle. Ano sice těsně, ale furt vedle."

Pan Héráček vytrhl tiket usmívající se slečně. "To není možný!," rozčileně křičel , "vždyť to bylo tak jasný, před půl rokem jsem na to vsadil sto litrů."

"Vy jste se ráno nedíval na televizi?," zeptala se nevinně slečna.

"Neměl jsem čas, byl jsem v sauně s Michalem a Honzou Rumlů a až do rána jsme si četli hry Václava Havla. Nebyl důvod něco sledovat. Vždyť to přece bylo tak jasný!"

"No, milý pane, vídíte, a všechno je jinak! ... ale pane, co to děláte!! Tady nemůžete nic zapalovat!! Běžte si ten tiket spálit někam jinam, nebo zavolám městskou policii!!"

Pan Héráček se zarděl, udupal plápolající lístek a popel shrnul do dlaně.

"Něco vám, slečno, řeknu, vy nevíte na koho jste právě chtěla volat městskou policii. Hned zítra pudu za Michalem a Honzou Rumlů a národu oznámíme, že budu kandidovat na prezidenta. "

"Tako to vám,pane, přeju hodně štěstí, ale abyste  nedopadl jako ten váš tip."

Pan Héráček  se pomalu vydal k východu. Pokusil  se vztekle praštit dveřma  aby všichni viděli temnotu jeho nálady. Jenomže Brano zavírá samo. To mu na  náladě nepřidalo. Přistoupil k limuzíně a urval jednu z vlaječek. Tu s hvězdami a pruhy. Tiše si mumlal: "Zatracenej Trump, vždyť to přece bylo tak jasný..." A řidič si také něco mumlal. Něco o zlomených prackách. A pak pan Heráček do vozu nastoupil a vyjel ke šťastným zítřkům.

žádné komentáře | přidat komentář

Dvojí metr

5. listopad 2016 | 10.22 | rubrika: Neštěkl po nich pes

 Jak je uplatňován dvojí metr můžeme například vidět při útocích na prezidenta Zemana. Jeho kritici mu vyčítají státní návštěvy Číny a Ruska. Jsou opravdu ojedinělým počinem evropského politika? Zdaleka ne. Spasitelka Evropy, Středního východu a Afriky paní Merkelová jezdí do Číny poměrně pravidelně. A nic proti tomu. Jezdí tam aby podpořila německé exportéry a získala čínské investice. Ovšem ze stejného důvodu tam jezdí Zeman. Výjezdy Merkelové zůstávají bez komentáře, výjezdy Zemana budí u politiků typu "bejvávalo" a některých angažovaných umělců pohoršení. S Čínou a Ruskem se prostě musí v současné politické a hospodářské situaci počítat.  Barack Obama se zúčastnil v roce 2014 pekingského summitu Rady pro ekonomickou spolupráci Asie a Tichomoří (APEC). Jeho cílem bylo prosadit s lídry asijských zemí Transpacifické partnerství (TTP), tedy jednu z řady masových dohod o volném obchodu (také bez ohledu na lidská práva v Číně-jak je vytýkáno Zemanovi), která by otevřením obřího asijského trhu pomohla zachránit americkou ekonomiku. Obama se při této příležitosti oblékl do tradičného čínského úboru. Představme si, že by se takto vyfiknul český politik. Kraus by měl ve svém pořadu narváno.

Obama v čínském úboru

Merkelová v Rusku

žádné komentáře | přidat komentář

Podporujte svého prezidenta!

4. listopad 2016 | 21.20 | rubrika: Neštěkl po nich pes

 Na 17.listopad jsou údajně připraveny akce namířené proti prezidentu Zemanovi. Nic nového pod českým sluncem. Komu a proč Zeman nejde k duhu není potřeba rozebírat, aktéři jsou staří známí majitelé pravd a protivníci za každou cenu. Zemanovi je vyčítáno mnoho, prakticky všechno co řekne nebo udělá, ale nejčastější výtky směřují k jeho korektním vztahům s Ruskem a Čínou. Tito sepisovatelé věčných protizemanovských  petic  zamrzli v čase černobílého vidění světa z dob studené války. V současné politické a hospodářské situaci se s Ruskem a Čínou musí počítat. Rozdávat prostoduché nálepky typu Spojené státy jsou ti hodní a Rusko s Čínou ti zlí, je směšné. V geopolitice jsou uplatňovány daleko složitější formy řízení společnosti, kdy některé kroky a následné odezvy nemusí na první pohled dávat smysl a přesto slouží svému cíli. Něco jako když se v kvantové mechanice nachází částice na dvou místech současně.

Také Zemanův postoj k uprchlické krizi mu připisuje u majitelů pravd mínusové body. Z  jakýchsi neznámých důvodů se evropští politici rozhodli (nebo byli nuceni?, pak ale kým?) přijmout v uprchlické otázce (a rozpínavého islámu)  pravidla, která ohrožují  nejen Evropu jako kontinent, ale především obyvatele zemí, kde  se uprchlíci chovají jako na dobytém území. Představitelé islámského náboženství v Evropě pak postupují velmi alibisticky a mazaně. Sice vydávají prohlášení, kde odsuzují barbarské činy svých souvěrců, ale na straně druhé tiše podporují radikální hlasatele nenávisti, kteří se usadili v evropských mešitách a modlitebnách. Kdo nevidí tuto taktiku plíživého obsazování Evropy islámem, je buď slepý a hluchý nebo je k tomu přinucen. Jak jsem už uvedl-důvod proč evropští politici jednají protievropsky spadá do oblasti nevysvětlitelných záhad.

Za těchto okolností musí být Zeman trnem v oku. Už se ozývají hlasy mudrců, že přímá volba prezidenta byla chybou, že lidé jsou schopni zvolit kohokoliv. Kdybych chtěl být jedovatý, tak bych řekl, že kohokoliv ne.  Je zajímavé, že o schopnosti lidu zvolit ty správné kandidáty, politici nepochybují  když se schyluje k jakýmkoliv volbám. V té chvíli nastává velké podkuřování voličům, které ovšem končí poslední hodinou voleb.

Říká se, že zoufalá doba si vyžaduje zoufalé činy. Politická agitka v pořadu Jana Krause  byla věru hodně zoufalým a především trapným počinem.  Sténání vyřazených politiků a umělců budilo spíše soucit. Následné neodvysílání nebylo na Primě projevem cenzury, jak hned začali volat agitátoři, ale pouze projevem soudnosti. Škoda, že Prima ve svém postoji nevytrvala a hned následující den politicko-uměleckou agitaci odvysílala. Odvrácení kopance do Zemana by zřejmě mělo na její budoucnost neblahý vliv.

Naštěstí přímá volba prezidenta je jen jednosměrné rozhodnutí. Nedá se zvrátit. Kdyby se tak stalo, snad by konečně přišly ke slovu  vidle rozhořčených zástupů. Ale v naší zemi člověk nikdy neví. Necháváme si toho líbit mnohem víc, než je v tradičních demokraciích zvykem.

Český prezident samozřejmě není dokonalý, někdy dělá věci, které zvednou mandle i jeho voličům (moje vlastní zkušenost), ale vzato v širším pohledu, je to člověk  na svém místě.  A tak nám zbývá jediné: podporujme svého prezidenta!

žádné komentáře | přidat komentář

Tajemství obrazů (2)

31. říjen 2016 | 08.35 | rubrika: Neštěkl po nich pes

 Nicolas Poussin: Pastýři z Arkádie.Nicolas Poussin-Pastýři z Akád

K tomuto obrazu je potřeba začít trochu zeširoka. Ale trpělivost,  jde o záhadu vyjímečnou.  V roce 1885 přišel do Rennes-le Chateau, malé vesničky ve francouzském kraji Razés, farář Berenge Sauniere. Místní kostel  našel v naprosto žalostném stavu.  Zoufalá byla také knězova finanční situace, jehož soukromý rozpočet nedosahoval ani 100 franků. Přesto se roku 1891 rozhodl začít s opravami kostela. V průběhu prací odstranil se dvěma dělníky z oltáře kámen, který ležel na dvou sloupech. Ukázalo se, že jsou duté. Uvnitř nalezl čtyři pergameny.  Zde se informace dost rozchází. Zdá se však, že jejich obsah byl natolik výbušný, že by mohl změnit naše dějiny. Krátce poté Sauniere odjíždí do pařížského Louvru, kde zakoupil ze svého skromného rozpočtu, mimo jiné, reprodukci obrazu Nicolase Poussina "Pastýři z Arkádie".  Malíř zobrazil ve svém díle pastýřskou krajinu s vrcholky hor v pozadí  a s několika postavami  zkoumajících hrobku na níž je věta "Et in Akadia ego" (A v Arkádii já). Pastýře pozoruje slavnostně oblečená žena. Sauniere  zjistil, že podivné místo se nachází jen několik kilometrů od Rennes. Souvislost mezi pergameny a obrazem nebyla nikdy uspokojivě vysvětlena. Znal ji jen zvídavý kněz. Jedno je jisté: od této chvíle začaly události nabírat absurdní obrátky. Sauniere měl najednou k dispozici neomezené finanční prostředky. Nechal opravit kostel  a postaral se o poněkud netradiční výzdobu  plnou esoterických symbolů a okultních znamení. Návštěvníky jeho kostela vítala socha démona Asmodeuse  a nápis "Toto místo je strašné".  Podobná symbolika nemá v katolickém kostele v Evropě, až na jednu vyjímku, obdoby. Malby zdeformovaných těl, podivných mutantů a záhadných znaků se nachází v kostele sv. Jana Křtitele v Jindřichově Hradci. Kněz v následujících letech rozhazoval peníze doslova plnými hrstmi. Na farním pozemku nechal postavit dvoupatrovou vilu a věž nazvanou Magdala. Zřídil zde také zoologickou zahradu a nechal opravit obecní cesty. Pořádal bohaté hostiny, na které přicházeli velmi zajímaví lidé z celé Evropy: okultisté, hermetici a také arcivévoda Habsburský. Církvi došla trpělivost a Sauniera zbavila místa. Ale vzápětí Vatikán své rozhodnutí  "přehodnocuje" a kněz se oficiálně vrací zpět do úřadu, který ovšem předtím odmítl opustit. Taková neposlušnost by neprošla žádnému katolickému knězi.  Dodnes nebylo objasněno jaké informace Sauniere za pomoci reprodukce obrazu Nicolase Poussina  objevil a odkud pocházely jeho neomezené finanční prostředky. Znal snad tajemství, které by mohlo ohrozit samotné pilíře celé západní společnosti? Zajímavý je také závěr tohoto příběhu. Kněz, který Sauniera zaopatřoval na smrtelné posteli, poté co vyslechl zpověď, mu odmítl dát poslední pomazání. Místnost opouštěl se slovy, že "slyšel strašné věci". Zpovědní tajemství  zabránilo aby záhada byla alespoň částečně objasněna. Sunierovo mrtvé tělo bylo vystaveno ve věži Magdale, oblečené do okázalé sutany zdobené třapci šarlatové barvy.  Mnozí z těch, kteří se s ním přišli rozloučit z daleka, si utrhli a odnesli třapec, což byl jakýsi rituál, který se nikomu nepodařilo vysvětlit.

A tak tajemství obrazu Nicolase Poussina a následných objevů podivného kněze zůstává zahaleno temnotou. Temnotou, která budí úžas i strach.

žádné komentáře | přidat komentář

Tajemství obrazů (1)

27. říjen 2016 | 10.30 | rubrika: Neštěkl po nich pes

 Leonardo da Vinci: Poslední večeře

V roce 1495 pověřil milánský šlechtic Lodovico, zvaný il Moro, mistra Leonarda vytvořením fresky Poslední večeře. Jednu z hádanek této fresky již naznačil Dan Brown v románu Šifra mistra Leonarda. Na obraze sedí vedle Ježíše osoba s výrazně dívčími rysy. Údajně to má být nejmladší z Ježíšových učedníků Jan, ale Dan Brown vychází z krásné spiklenecké teorie, že se jedná o Máří Magdalenu. Ale tímto se zabývat nebudu, Dan Brown napsal skvělý napínavý román (nic víc, nic míň), který zcela zbytečně pobouřil křesťanskou obec.

   Nás bude zajímat jiná "maličkost" na fresce. Výjev zachycuje učedníky ve chvíli, kdy jim Ježíš sdělí, že jeden z nich ho zradí. Petr se naklání k Janovi a levou ruku má položenou na jeho rameni. Pravá ruka pak jakoby zachycovala jinou sevřenou pěst s nožem (vyznačeno mojí doplněnou šipkou-je lepší si vyhledat velkou reprodukci, kde je to zřetelnější). Problém spočívá v tom, že tato ruka s nožem nemůže patřit žádné z vyobrazených postav. Janova ruka to být nemůže, protože by byla proporčně příliš dlouhá a tohoto nedopatření by se mistr Leonardo, který vytvořil mnoho anatomických studií, určitě nedopustil.  Jakou informaci asi malíř zašifroval do fresky? O Leonardovi da Vinci víme, že jeho vědomosti byly značně tajemné a rozsáhlé jako nikoho druhého. Proto jsou mnohé z jeho děl zatížena symbolikou tak rozsáhlou, že je možné tvrdit, že mistr Leonardo byl nositelem informací, dosažitelných v jeho době jen málokterým. V jeho obrazech nic není umístěno náhodně, všechno má svůj smysl a význam. Záhadná ruka s nožem tedy zůstává hádankou.Poslední večeře

žádné komentáře | přidat komentář