Bororo | Fantastická současnost

je poněkud zavádějící název filmu (The Shack, USA 2017), který začíná jako celkem zajímavá detektivka. Ale pak se to sesype tak, že člověk zapomene i kde má boty, aby mohl prchnout z místnosti.
Režiséra Hazeldina muselo v průběhu natáčení navštívit nějaké liberální komando. Mohlo to proběhnout takhle:
 "Člověče," řekne šéf skupiny, "vykašli se na krimi, z tohoto filmečku se dá vytřískat mnohem víc."
Režisér na to: "No jo, lidi, ale já už mám natočenou půlku filmu. Přece to nezahodím."
"Neboj, rejžo, něco s tím provedeme."

A jak řekli, tak udělali.
Někdy v padesáté minutě filmu hlavní hrdina Mack (běloch, Bůh mi odpusť, ale je to nutné zdůraznit, jak vyplyne z dalších událostí) při pátrání po ztracené dcerce narazí v zasněžených horách na osamocenou chatrč. Z nejasných náznaků divák pochopí, že se zde stalo něco strašného. Mack roztříská chatrný nábytek, potom vyběhne ven a v tom... kolem něj bezstarostně prochází jakýsi chlapík, jako by se nechumelilo. Připomínám, že jsme v horách, kde by kromě chatrče a Macka neměla být ani noha. Rozhodně ne žádné korzo. Chlápek vypadá – svatá korektnosti odpusť – jako mladý Arab, připomínající ty statné chasníky prchající před válkou se SmartPhonem u ucha. Muž Macka osloví jménem, jako by se znali od jeslí a praví ať ho následuje. Najednou sníh mizí a všude okolo se rozprostírá příroda jako vystřižená z publikací Svědků Jehovových. A také...chatička.

Mack a jeho průvodce nakráčí dovnitř. V této chvíli jsem sice už tušil nějakou filmařskou zradu, ale ránu palicí jsem nečekal.

Uvnitř stojí postarší černoška se založenýma rukama a dobráckým úsměvem. Vedle ní se trochu nesměle ošívá dívka asiatského typu.  Všichni čtyři dokopy jsou totálně rozmanití. Rasově a genderově vyrovnaný ansábl. Každé neoliberální srdce muselo zaplesat radostí.

Tak abych to zbytečně nenatahoval: Ta černoška se představí jako Bůh, Arab není žádný Arab, ale Ježíš Kristus. Jen ta mladá Asiatka tam nějak pořád nepasuje.  Později se ukáže, že by mohla být duchem svatým. Tedy Svatá Trojice v neoliberální verzi 2.0.

Zbytek filmu je už jen samá debata o morálce a náboženství ve stylu New Age, během které Mack úplně zapomněl na svůj původní záměr – najít ztracenou dcerku – a ponořil se do mudrování o smyslu životu a do výměny názorů s bohem (resp.s bohyní) a s duchem (duchyní?) svatým (svatou). Občas si své řekne i blízkovýchodní Ježíš Kristus.

Ještě, že jsem na Vánoce dostal od syna lahev skvělého rumu Republika Božkov. Teď se hodil. Vypil jsem jeho podstanou část a zauvažoval o vstupu do KKK.

Jedno moudré přísloví říká, abychom následovali ty, kteří pravdu hledají, ale stejně rychle utíkali od těch, kteří si myslí, že ji našli.

V současnosti pravdu vlastní liberální demokracie, která ovšem není ani liberální a už vůbec ne demokratická. Debata s názorovými odpůrci nepatří zrovna mezi oblíbené kratochvíle liberální demokracie. Podle jejich ideologie je potřeba odlišné názory zadupat do země a vymazat z povrchu zemského. Jakýmikoliv prostředky.

Vždy když něco nevyjde podle představ neoliberálů, nastává spílání na všechny strany. Na nezodpovědné voliče, na populisty, na extremisty a samozřejmě na "staré lidi". Ti jsou pro neoliberály strašidlem číslo jedna. Zřejmě mají panický strach z jejich životních zkušeností, které jim brání, aby akceptovali kdejakou liberální zhovadilost.

"Nejhorší jsou trpaslíci," zazní v jedné cimrmanovské hře. Pro nás začínají být nejhorší a takřka nesnesitelní dnešní mladí svazáci alias sluníčkáři. Žádná ořezávátka, zato vzteklé nádoby plné pokrytectví a nenávisti (k jiným názorům než jsou ty jejich) se značně vyvinutým smyslem pro udavačství.  Netřeba rozebírat, každý ví o čem je řeč.

Někdy ale člověk narazí na moudrá slova tam, kde by je nečekal. Dovolím si citovat:

"Já jsem pravdu samozřejmě nenašel a také se necítím být nositelem jakési kompletní a definitivní pravdy. To byl základní omyl komunistického hnutí a vůbec všech jeho teoretiků. Je to také základní omyl všech doktrinářů, že jim ta pravda ztvrdne a zhmotní se do takového nějakého škvarku souboru tezí, idejí a poznatků, a všechno, co se tomu vymyká, co tomu odporuje, nebo do toho nepasuje, se snaží nenápadně odříznout, odsekat. A tak jejich doktrína nutně vede k násilí, ke koncentrákům, protože co je to jiného, než odsekávání toho, co se nehodí do toho škvarku, který nosí v hlavě."  (1)

Kdepak, to nejsou slova někoho ze současné alternativy, ale zapomenutá slova ikony "liberální demokracie" a sluníčkářů, po které byla pojmenována lavička, strom na Malé Straně a letiště.
Naši majitelé pravd by si je měli zapsat za uši.

Vše nejlepší v roce 2020!

(1)    Z filmu Proč Havel?, 1991, od 1:28:30, režie: Vojtěch Jasný, vysílala ČT2 30.12.2019

Hlavní poradce prezidenta Ruské federace se řítil chodbou a volal: "Pane prezidente, Vladimíre Vladimíroviči, máte na telefonu toho gosudara z Čech, jak byl v naší televizi a pak vám napsal dopis!"

"Moloděc  řeporyjec!!"  Vladimíru Putinovi se uličnicky zablýsklo v očích. "A proč nevolá na můj telefon, ale kamsi do pr...jinam?"
"Vladimíre Vladimíroviči, říká, že má telefonní číslo jen do naší kantýny ..."
Prezident Ruské federace se dlouze zadíval z okna své pracovny. "Tak jo, vraťte se a řekněte mu, že za chvíli přijdu. Snad si trochu toho rozplýlení zasloužím..."
"Moje děti ho viděly v televizi," poznamenal poradce. "Zezačátku z něho měly trochu strach, jak se všelijak šklebil, ale pak se jim zalíbil. Ptaly se, jestli bych ho mohl pozvat, až budou mít narozeniny."
Vladimíru Vladimiroviči zacukaly koutky rtů a na chvíli uchopil do ruky ozdobnou krabičku, ve které se skrýval červený klaunský nos na gumičce. Dárek. Hodlal ho poslat právě tomu, o kom byla řeč.
Pak se pomalým rozvážným krokem vydal za hlasem volajícího. Teď mu přistřihnu brka, když bude zlobit, pomyslel si. Zvedl sluchátko, které leželo odložené vedle sytě červeného telefonu.
"Putin!" řekl rázně a stručně.
Na druhé straně se ozvalo: "Melouny, melouny! Sladké jako med. Jestli tomu nevěříte, přesvědčím vás hned."
Vladimír Vladimírovič se otočil ke svému poradci a významně si poklepal na čelo. Znovu přiložil sluchátko k uchu.
"Pane prezidente, omlouvám se, to nepatřilo vám, volal jsem na svého zástupce. Zrovna tady řešíme takovou úplatkářskou aféru. Tady Novotný. Pamatujete si na mě?"
"Da, graždanin Novotný, na vás se nedá jen tak zapomenout. Co byste potřeboval?"
"Přináším vám mír..."
Vladimír Putin zakryl rukou sluchátko, obrátil se ke svému poradci a zašeptal: "Přináší prý mír." Poradce stáhl rty do dlouhého protáhlého "Ó" a pak se oba rozesmáli.
"Tak da... pane...ehm...kolego, máte ho mít, ale už mně nic nepište, nebo..."
Toto "nebo" zůstalo viset ve vzduchu jako otcův velký hrozíci prst.
 Ale to už se opět slova chopil chrabrý junák z Čech: "A pane prezidente, přeju vám šťastné a veselé vánoce. Jo, jo, já vím, že je u vás máte o čtrnáct dní později," dodal snaživě.
Prezident Ruské federace zvolna položil telefon a obrátil se ke svému poradci:
"Poslyš Juriji, pamatuješ ještě na Jelcina?"
"Matně, pane prezidente, tehdy mi bylo jen deset let."
"Víš Juriji, ten Jelcin..."
Poradce visel svému šéfovi doslova na rtech.
"...to byl takový náš ŘEPORYJEC!"

O dva tisíce kilometrů dál seděl v křesle zakaboněný muž s již hluchým sluchátkem u ucha a snil svůj sen o velkém politikovi, jehož sláva se dotkne hvězd.
Netušil, že se tak již stalo.
Jen trochu jinak než si představoval.

Bára Hrzánová je sice poněkud svérázná, leč sympatická žena a také brilantní herečka. O to víc překvapil její podivný výron mozkové aktivity, když nedávno pravila:
"Nevzdělanej člověk je manipulovatelnej člověk. Když budete chtít jezdit autem, tak musíte udělat řidičský průkaz. A já bych opravdu, a je to hrozný, co řeknu teďka, jsem si toho vědoma, já bych opravdu udělala takovej řidičák pro voliče. Jestli vůbec ten člověk je schopnej o něčem rozhodovat, natož o tom, jak bude žít ta druhá půlka společnosti, která volí něco jinýho. Ale jestli vůbec je schopnej se rozhodnout." 

Bára Hrzánová v podstatě navrhuje jinou variantu běloruského systému, kde úřady k volbám vybírají předem schválené kandidáty. Tady by se nevybírali kandidáti, ale voliči. Pozoruhodné! Ovšem podobné moudro bych spíše očekával od jistého starosty Řeporyjí, který nedávno vyhlásil, po vzoru filmu Myš, která řvala, válku Rusku a šel se znemožnit do přímého vysílání ruské televize.

Výběr voličů a v konečném důsledku také národa to je v podstatě sen neoliberálů. V parlamentu by zasedala politická seskupení, která by se lišila jen v detailech. Poslanecké debaty by pak připomínaly propagandistický pořad Fokus Václava Moravce, ve kterém usedli  Rychetský, prezidentka Čaputová a další dva statisti, aby si dvě hodiny vzájemně notovali o zářných vymoženostech liberální demokracie.

Jenomže Bára nedocenila jeden zásadní problém: Tradiční vynalézavost našeho člověka. I kdyby jim napovídal u schvalovací komise všechno, co chtějí slyšet a svatosvatě slíbil, že bude volit jen ty jediné správné demokraty, stejně si může hodit do volební urny, co chce. Pak by to museli jediní správní demokrati dotáhnout do konce. Každý zkoušený volič by vhazoval do schrány obálku s volebním hlasem, na které by bylo uvedeno jeho jméno, adresa, rodné číslo, velikost bot.

Aby mohl být za případnou rebélii po právu potrestán.

Neziskovka Člověk v tísni začíná dostávat do tísně naše školství. Nevím, v jakém rozsahu aktivisti této neziskovky konají svoji dobročinnost, ale propagandu zvládají s přičinlivostí (ne)užitečného hmyzu. Jeden ze zakladatelů Člověka v tísni Jaromír Štětina vyrazil do gymnázia v Aši s přednáškou. A aby si zajistil účast gymnazistů, stala se přednáška povinnou. Přijít také mohli místní občané. Kolik jich dorazilo, není známo.
Štětina pohovořil o džihádistovi Šamilu Basajevovi z Čečny a o ruské propagandě. Poté poskytl rozhovor regionální televizi MVTV, kde pronesl zásadní moudro.
Přiznal, že také Brusel a Spojené státy provozují propagandu. A pak následovalo velké ALE. Podle pana Štětiny jde v těchto případech o dobrou propagandu, neboť to jsou země s dokonalou demokracií. Ovšem ta ruská propaganda je špatná, zlá, protože v Rusku je nedokonalá demokracie, ehm...vlastně tam není žádná.
Má to pěkně seřazené, tenhle pan Štětina.
Takhle jednoduše viděli svět za doby své vlády komunisté.
Jen s opačnými znaménky.