Ministr vnitra Hamáček se pomalu ale jistě stává velkovýrobcem náhubků. Když na Novém Zélandě došlo k útoku na mešitu, Hamáček už předem avizoval, že kdo bude tento čin schvalovat, tak s ním provede rychlý proces. Nějak tomuto dobrému muži uniklo, že mu k tomu chybí patřičný zákon. Pak hořela katedrála Notre Dame a opět se vynořuje Hamáček s preventivní výhružkou, že nikdo nesmí zapálení katedrály spojovat s islámským terorismem.  Ještě jednou či dvakrát se pan Hamáček objevil s nějakou tou výhružkou na podkladě neexistujícího zákona. A nastalo ticho po pěšině.

 Později jsme o panu ministrovi vnitra a současně také předsedovi koaliční strany slyšeli už jen v souvislosti s jeho urputnou snahou odvolat svého spolustraníka na jiném ministerstvu, který šlápl do vosího hnízda v podobě podezřelých honorářů ve dvou státních institucích. Kdo by čekal, že se za svého kolegu a přítele (tuším, že tak se členové sociální demokracie oslovují), kterého do funkce navrhl, bude rvát jako lev, zůstal by pořádně rozčarován. Statečný to muž.

Jenomže" pořád se něco děje," jak říkával Miroslav Donutil. Nedávno se na ministerstvu vnitra sešlo několik moudrých hlav a v čele se svým náčelníkem uplácalo nový náhubek. Má poněkud bizardní název – předsudečná nenávist. Ministerstvo k tomuto divnému pojmu také dodalo jakýsi výklad. Aby bylo jasno. (Což tedy nebylo). Předsudečná nenávist prý nemusí naplňovat skutkovou podstatu trestného činu, ovšem svým jednáním šíří strach, štěpí společnost a vyvolává antagonismy (sic!). Ve zprávě Hamáčkova ministerstva se doslova uvádí:
 "Reaguje se tím na fakt, že vliv tradičních extremistických subjektů slábne a jejich rétoriku a aktivity postupně přebírají jiné subjekty, které nelze označit za extremistické"
Přeloženo do srozumitelného jazyka:  Maistream už obyčejní občané (nebojme se toho slova) neberou příliš vážně a nyní svoji pozornost soustřeďují na alternativní média, přestože jsme jim jasně řekli, že veškerá alternativa je dezinformační a proruská. Tato nevděčná holota si tam píše a čte názory, které jsou v rozporu s oficiální liberální politikou. Tyto názory, bohužel, jsou formulovány natolik inteligentně, že je nemůžeme onálepkovat žádným tím fašismem, nacismem nebo rasismem a proto přicházíme s novým pojmem, který je natolik všeobjímající, že jim snad konečně zatne tipec. (Poznámka autora: špatná zpráva - nezatne!).
Ministerstvo vnitra poté zvolilo metodu "dáme jim to polopatě" a ve svém vysvětlujícím elaborátu uvedlo několik příkladů takové té pravé předsudečné nenávisti. Mezi nejzávažnější předsudečnou nenávist patří šíření informací změřených proti muslimům a migrantům. K tomuto myšlenkovému průjmu si můžeme doplnit:  A to i v případě, že by šlo o informace stoprocentně pravdivé. Tak nějak to také vidí islámský zákon šaría.
Mezi předsudečnou nenávist byly kupodivu zařazeny i exekuce (!!!) a konspirační teorie. Exekuce pod ochranou? To jako, že už bychom neměli připomínat, že současná podoba exekucí je státem posvěcená zlodějna? V druhém uvedeném případě se po nás žádá abychom bez odmlouvání přijali kdejaký žvást, který nám světoví majitelé pravd předloží, byť by byl v rozporu se zdravým rozumem a zjevnými fakty (například nalezené pasy teroristů z 11.září v tisících tunách trosek zřícených newyorských dvojčat).

Liberální demokracie začíná být servírovaná tak, že svět podle Orwella je procházkou kvetoucím sadem.
A co náš skvělý ministr vnitra?
To je takový náš zlý taťka na ministerstvu.
Vstřícný ke všem cizím okolo, nevraživý k vlastním.

 Předseda Senátu Jaroslav Kubera v Interview na ČT 24 (2.7.2019) odhalil, jak to bylo se Skokanem roku ve volbách do Evropského parlamentu. Alexandr Vondra byl totiž vystřelen preferenčními hlasy z 15. místa na kandidátce ODS rovnou na židli parlamentu EU. 

A já pořád, který agent to má na svědomí. Podezíral jsem nějakého toho agenta, tentokrát CIA, jak o něm zpíval Pepa Nos.  (Já jsem agent Sí Aj Ej, jsem nebezpečnej a jsem zlej). Jenomže všechno je jinak.
Takže - tak pravil Jaroslav Kubera: "Alexandr Vondra byl neustále popotahován za ProMo..."

Zde na chvíli přerušíme tok myšlenek pana senátora. Alexandr Vondra před několika lety čelil podezření, že jeho tým nechal proplatit předražené faktury za ozvučení a tlumočení summitu v době, kdy Česká republika předsedala EU. Zakázku za půl miliardy (!) získala bez výběrového řízení firma PrmoPro, která se však najala subdodavatele (takže nemusela hnout ani prstem) a část peněz skončila na zahraničních účtech. Na obranu Vondry se postavil tehdejší ministr zahraničí Schvarzenberg a aféra za 500 miliónů, proti kterým je Babiš jen drobný příštipkář, vyšuměla do ztracena.

A vraťme slovo panu senátorovi, který pokračoval: "... a on nebyl ani obviněn ani souzen. Nakonec se pravda ukázala a Vondra byl zvolen do Evropského parlamentu, TAKŽE BŮH JE SPRAVEDLIVÝ."
Je to tak, poslední větu o angažmá Boha ve volbách do EU Kubera skutečně pronesl.
Tak to je silnější kafe, než moje verze s agentem Sí AJ Ej.

Všem, úplně všem, i naší fence Daisy, bylo jasné, že hlasování o nedůvěře vládě bude neúspěšné. Tak proč ztrácet čas. Lepší by bylo projednat nějaký ten zákon. Třeba o regulaci zlodějských exekutorů. Poslanci žvanili sedmnáct hodin, aby se nakonec dopracovali k předem jasnému výsledku.
Tímto naši zaměstnanci v poslaneckých lavicích proflákali zbytečně sedmnáct hodin. Měli bychom jim vystavit účet a směnu rozhodně neproplatit.

Ruští hackeři a agenti ovlivňující volby tu i onde, to je velké téma současnosti. Jsou všude: Na alternativních webech, u Kalouska pod parketami, hodně o nich ví bývalý disident Petr Cibulka, který je pronásleduje se siderickým kyvadélkem. 

Vždycky, když někde volby nedopadnou podle přání elit (v našem pojetí Pražské kavárny), může za to Putin, ruští hackeři, ruští agenti a místní holota se základním vzděláním, která volí zásadně proti přání vyvolených. Však si také dokumentaristka paní Třeštíková posteskla, že obyčejní lidé (holota) nenaslouchají elitám, které by jim to prý všechno tak pěkně vysvětlily.
Milá paní Třeštíková, poslední, co potřebujeme je, aby nám elity něco vysvětlovaly. To raději kýblem do hlavy.
Když jsou ale ty ruské nekalé živly stále ve střehu, jak se to mohlo stát?

Nedávno naši republiku poctila návštěvou slovenská prezidentka Čaputová. Asi se jí tady líbilo a tak. Rozhovory s českým prezidentem prý byly srdečné a plné vzájemného porozumění. Kde jsem to jen slyšel? No, už je to každopádně dávno. Prezidentka i prezident byli na závěrečné tiskové konferenci samý úsměv, ovšem pouze do chvíle, než paní Čaputová pocítila státnické nutkání komentovat současnou situaci v České republice. Stručně a jasně oznámila (v souvislosti s dotazem snaživé redaktorky z ČT), že má pochopení pro demonstranty proti Babišovi. Prezident Zeman zachoval klid gentlemana a toto vměšování do našich záležitostí přešel důstojným mlčením. Nevím, jak by tvářil třeba Macron, kdyby  Čaputová ve francouzské televizi při závěrečném sezení s hlavou státu, pravila, že má pochopení pro akce Žlutých vest. Zřejmě by ji nestačily nohy, obrazně řečeno.

A jsme zpět u té samé otázky. Jak se to mohlo stát? 
Tak už vás nebudu napínat.
Jak se mohlo stát, že na Slovensku zvítězila v prezidentských volbách představitelka liberální demokracie, jediného správného neoliberálního politického směru a všech těch souvisejících sorošovin?

Kde se flákali ruští hackeři a agenti?

Výměna současného ministra kultury Antonína Staňka je na pořadu dne. Staněk při svém nástupu do funkce objevil hospodářské "nepravosti" ve dvou institucích ministerstva kultury – v Národní galerii Praha a v Muzeu umění Olomouc. Především se jednalo o vyplácení nepřiměřeně vysokých honorářů, které si šéfové obou institucí měli velkoryse udělovat sami sobě. Následovalo jejich odvolání, což si pochopitelně oba pánové nenechali líbit. Konec konců, na obranu mají právo. Mělo následovat podrobné vyšetření jejich nezištnosti a třeba i soud. Pak by se teprve mohly vyvozovat důsledky, buď pro oba pány, nebo pro ministra. K tomu ovšem nedošlo, umělecká obec spustila preventivní pokřik a iniciovala výměnu ministra. Vyplácení vysokých honorářů zřejmě bude záležitost, která uměleckou obec stmeluje.
A následoval krok naší neslavné sociální demokracie. Místo aby se za svého ministra postavila, zalekla se negativního ohlasu a zachovala se se zbabělostí sobě vlastní. Aby se zavděčila umělecké obci (dost dobře nechápu proč, zřejmě se ČSSD potřebuje zavděčit komukoliv, kdo projde kolem nich) spustila hon na vlastního ministra a dožaduje se jeho výměny. Aby bylo zcela jasno: požaduje výměnu ministra, kterého sama navrhla. Antonín Staněk, aby uklidnil situaci, podal demisi.
Prezident koncem května oznámil, že se rozhodl ji nepřijmout. Zdůvodnil to zcela logickým faktem, že nepovažuje za správné, aby byl ministr trestán za to, že na svém resortu odhalil ekonomická pochybení.
Mezitím ČSSD přitvrdila a oznámila Babišovi, že pokud nedojde k výměně ministra, odstoupí z vlády. Zřejmě chtějí premiéra vyděračskou metodou přimět, aby na prezidenta vyvinul patřičný tlak. Jenomže: Sociální demokracie pořád odstupuje z vlády. Předtím zhruba sto dvacet krát. Naposledy, když měl být zvolen do rady ČTK Michal Semín, který neoliberálům vadí, protože nemá ten jediný správný politický názor. ČSSD opět hrozila odstoupením z vlády, když tuto volbu podpoří poslanci z hnutí ANO. 
Mít takového koaličního spojence se tedy rozhodně nedá nazvat výhrou.

Konec formuláře

Šestnáctiletá ekologická aktivistka Greta Thunbergová měla před několika desetiletími svého předchůdce. Tehdy jedenáctiletý Christian Bushe z Lindhorstu dostal od svého otce k narozeninám jednu akcii koncernu Preussag AG. Tím se ze zákona stal spoluvlastníkem jednoho z největších energetických závodů a získal tak hlasovací právo na valných hromadách společnosti. Příběh popisuje Rainer Holbe v knize Poselství andělů.
Na první valné hromadě, které se malý Christian zúčastnil, se přihlásil o slovo. Musel si stoupnout na stoličku, aby byl za řečnickým pultem vůbec vidět. Pak začal chvějícím se hlasem číst svůj projev:
"Viděl jsem v televizi, že Preussag AG chce na mořské mělčině postavit ropnou plošinu. Severní moře je stále více ohrožováno. Já i ostatní lidé jsme velmi smutní, když pomyslíme na vymírání tuleňů. Vyzývám vás, abyste se tohoto úmyslu vzdali. Uvědomte si svou odpovědnost vůči budoucí generaci, za níž jsem se přihlásil o slovo."
Stalo se něco nečekaného. Nejprve v sále zavládlo tíživé ticho, ale vzápětí mu tisíce přítomných akcionářů nadšeně aplaudovaly. Firma poté zrušila vrtný projekt v Severním moři.
Malý Christian přišel, promluvil a zvítězil.
Tehdy to bylo čisté, opravdové a...osvícené.

Na rozdíl od současnosti.

Greta Thunbergová v posledních měsících inspirovala celosvětovou studentskou kampaň za ochranu klimatu a snižování emisí. Dostala prostor na klimatické konferenci OSN v Katovicích, zúčastnila se světového ekonomického fóra v Davosu a chystá se na další oficiální akce. Stala se idolem mládeže, která v jejím jménu a duchu pořádá masové ekologické manifestace. Potud vše v pořádku, neboť průmyslové koncerny v posledních desetiletích skutečně plundrují zemi nehorázným způsobem.
Ale plundrování Země a změna klimatu mohou být dvě rozdílné věci.

Ohledně Grety Thunbergové tu máme několik otazníků. Když pominu, že tato dívka byla navržena třemi levicovými švédskými poslanci na Nobelovu cenu míru, což je samo o sobě poněkud absurdní, protože kandidát na toto ocenění by měl mít za sebou celoživotní humanistické dílo, ještě mnoho nevyjasněného zůstává. (Ponechme stranou, že Nobelova cena míru se v posledních desetiletích stala politickou a ideologickou záležitostí, čímž původní myšlenka byla značně zdiskreditována).

Současná klimatická změna je v podstatě jako náboženství. Stejně jako existenci Boha nemůžeme dokázat ani vyvrátit, stejně tak se to má se změnou klimatu.
Současná prohlášení klimatologických aktivistů jsou navíc založena na jedné podstatné lži. Odvolávají se na zprávu Mezinárodního panelu OSN pro změnu klimatu (IPCC), kde prý je uvedeno, že máme posledních dvanáct let na to, abychom dokázali přejít k udržitelnému způsobu fungování globální společnosti a odvrátili tak nenávratné poškození systému. S tímto tvrzením sice můžeme plně souhlasit, ale problém je v tom, že zpráva IPCC žádné takové tvrzení neobsahuje. Proč se tedy zaštiťovat neexistujícím tvrzením významné instituce, když uvedené argumenty jsou dostatečně pádné samy o sobě. Stačily by. Snižuje se tím důvěryhodnost celé podstaty klimatologických manifestací.

Greta Thunbergová je jistě vedena těmi nejlepšími úmysly a zřejmě si neuvědomuje, že se možná stala loutkou ve vysoké hře. Změna klimatu je totiž velké, především finanční, téma. Politické elity, manažeři velkých firem a další obvyklí podezřelí se v jejím případě chovají podezřele neobvykle. Většinou zcela ignorují mínění veřejnosti, ale nyní se nechají poučovat od šestnáctileté dívky, která ještě ke všemu prohlásila, že už všechno zná a proto už do školy chodit nebude. Tady elity dostaly přímo na talíři skvělou možnost, jak by problém "Greta" mohly smést ze stolu s nějakým tím jízlivým komentářem. Neudělaly to, přestože svým názorovým protivníkům (třeba v oblasti migrace) omlátí o hlavu kde co. Jedno vysvětlení se nabízí.

Místopředseda Evropské komise Franz Timmermans před několika roky v jednom projevu možná řekl víc, než původně zamýšlel. Franz Timmermans je ten člověk, který varoval země Visegrádu, že pokud budou dál ignorovat v otázce migrace solidaritu, tak se dostaví sankce.
Timmermans oznámil, že je nutné odvést zájem mládeže od nacionalismu, a to všemi prostředky. Jako jednu z variant, kromě průplachu mozků ve školách, navrhoval zaměřit zájem studentů na změnu klimatu. Možná je to odpověď na otázku, proč  se elity tváří, že Gretu respektují a pozorně jí naslouchají, jako by zrovna slyšely slovo boží. Stručně řečeno – hrají divadlo.
 Mladí lidé neskončili v osidlech vlastenectví, ale v osidlech velkého podvodu. Kromě jiného se dostavil pěkný bonus: mládež je ze škol a sdělovacích prostředků tak vycepovaná, že už samotné slovo vlastenectví považuje za něco odporného, o čem slušní lidé nemluví. Zato mluví o změně klimatu.

Zlí jazykové tvrdí, že Greta se stala jen střelou z kulometu její levičácké matky. Může to být do jisté míry pravda, ale pořád to nevysvětluje vstřícné chování politických a průmyslových elit. Je to jen jeden nepatrný díl mozaiky.

Greta Thunbergová není zrovna charismatickou osobností. Je ale velmi zarážející a trochu až děsivé sledovat ji při jejích projevech (možno ověřit na You Tube). Vypadá jako ve stavu "vytržení", což se stává lidem během některých náboženských ceremonií. Má zeskelnatělé oči, jako by se nacházela v náboženské extázi.
 Nebo pod vlivem psychomanipulace. Připomíná mandžuského kandidáta, čímž nemyslím známý film, ale proces, který byl v minulosti odhalen v souvislosti s manipulací mysli v podání CIA a KGB.

Dvě věci by mě zajímaly. Je zájem studentů o změnu klimatu opravdový? A cosi mezi sebou říkají o samotné Gretě Thunbergové?

Jsem optimista a tak věřím, že zájem je opravdový a nikoliv jen možností jak se v pátek ulít ze školy pod vznešenou záminkou, a že Gretu skutečně obdivují.

Aktivisté přes změnu klimatu se ve svém svatém boji, který by jinak mohl být sympatický, nezastaví před ničím. Nyní počmárali Lennonovu zeď v Praze nápisy "klimatická nouze" apod. Je to barbarské dílo českého (ekologického) spolku Limity jsme my a mezinárodního hnutí Extincion Rebellion. Pod nápisy zcela zmizel portrét Johna Lennona, čímž zeď naprosto pozbyla svůj symbolický charakter a stala se jen počmáranou zdí, jakých jsou tisíce.
Myslím, že  likvidace symbolu protestů celé jedné epochy jejich boji za "klimatickou změnu" dvakrát neprospěje.

Média a Hamáček spustili poprask kvůli dívce, kterou znásilnil Afričan, který k nám pronikl z Německa, kde ho údajně čekalo za jeho zločiny vyhoštění. Ten poprask se ovšem nekonal v tom duchu, v jakém bychom jej očekávali, ale opět přesně naopak. Důrazně byli napomenuti všichni účastníci sociálních sítí vyjadřující svůj vztek nad tímto zločinem.
Sluničkáři a "správní lidé" okamžitě připomenuli, že v České republice proběhne několik desítek znásilnění, které mají na svědomí Češi. Tak proč prý zdůrazňovat toto jediné. A jako obvykle, Hamáček začal vyhrožovat všem kritikům, kteří z pochopitelných důvodů, přidělili pachateli několik nelichotivých označení. Nikdo, ani média ani sluníčkáři, mající plnou hubu dobra ani "správní lidé" a dokonce ani Hamáček neměli slova soucitu pro napadenou dívku.
Takže odpověď pro zaostalé sluníčkáře a "správné lidi":  Migranty ze Sýrie a okolí tady zatím ve větším měřítku nemáme, přestože je sem jako jednotlivce pašují ty různé politické neziskovky. Nemáme tudíž ani migranty z Afriky. Ale sotva na naše území pronikne jeden Afričan, hned se dopustí odporného zločinu. Proto o tomto jediném znásilnění musíme mluvit.
Odpověď pro ministra Hamáčka: Styďte se, pane ministře.
A odpověď pro "správné lidi": Historie je plná "správných lidí", kteří byli o své správnosti přesvědčení natolik, že se nezastavili před ničím. Když v něco uvěří, tlačí na pilu hlava nehlava. Kolik jen nešťastníků zemřelo kvůli "správným lidem"! 

 Stanislav Brána otevřel dopisní schránku a vyjmul její obsah. Upomínka... reklama...upomínka....ale ale, tady to je! Dopis, na který čekal už několik měsíců. Jako v horečném snu vyběhl do šestého patra, odemkl dveře a už v předsíni volal na svoji ženu:
"Maruško! Je to tady!"
Marie vyšla z kuchyně s přísným výrazem ve tváři, protože když naposledy takhle její muž nadšeně halekal, dostavily se velké společenské změny. Kromě jiného se museli přestěhovat z krásného bytu na náměstí, který byl v rámci napravování minulosti, vrácen jakémusi baronovi z Rakouska, do šestého patra v paneláku na sídlišti, kde co chvíli nejezdí výtah. Noviny, kde její muž pracoval, postupně "zahynuly na úbytě", jak říkávala její babička, a ona sama, učitelka na gymplu, se momentálně cítila v pasti. Někteří studenti na člověka čučí jako vejři, učit se jim nechce a pořád chodí kamsi manifestovat. Kde jsou ty doby, kdy svoje svěřence nazývala "milovanými žáky."
"Tak, co se zase stalo?" odevzdaně se zeptala svého muže.
"Přišlo to!"
"Kdo přišel?"
"Nikdo nepřišel, dopis přišel. Z nakladatelství Dnešek"
"A co píšou? Vydají ti tu knihu?"
Stanislav se na chvíli zarazil. Pravda, dopis ještě neotevřel. Můžou mu taky psát, aby si svoji sbírku povídek vetknul za klobouk. Roztrhl obálku s nedočkavostí hladového dravce a četl:
"Vážený pane Bráno,
dovoluji si Vás pozvat na konzultaci ohledně vydání Vaší sbírky povídek."
Dále už následovalo jen datum a hodina schůzky. Podepsán "Horák" .
Stanislavova mysl zamířila do nebeských výšin. Konečně se dočkal. Redaktor Horák (kruci, copak ten chlap má jen příjmení?) chce s ním konzultovat. Dobrý redaktor je k nezaplacení. Tu upraví slovosled, tu něco málo přidá nebo ubere a dílo nabere na dynamice. Už se viděl, jak podepisuje svoji knihu na autogramiádě. Stojí tam nekonečná fronta čtenářů. Volají ze Švédska ohledně udělení...
"Stando, tak co. Dobrý zprávy?" přerušila tok jeho myšlenek Marie.
"Maruško, ty nejlepší! Pojď, zajdeme si na večeři a nějakou tu lahvinku."
Marie spokojeně přikývla. Lahvinka bude fajn. Alespoň na chvíli zapomene na svůj truchlivý úděl pedagogické nevolnice.

Nevelká budova nakladatelství Dnešek v postranní ulici už potřebovala novou omítku. Zub času zde zapracoval s takovou neúprosností, že se jen stěží dala rozeznat původní barva. Ale lesklá tabulka na dveřích s názvem nakladatelství zářila novotou. Kanceláře se nacházely v prvním patře. Na jedné z nich uviděl cedulku "Horák". Zase jen to příjmení, pomyslel si.
Stanislav zaklepal a vstoupil.
Za stolem seděl menší čtyřicetiletý dobře živený chlapík v bílé košili. Strniště na bradě i na hlavě. Na krku měl uvázaného velkého červeného motýlka s černými puntíky, takže trochu připomínal zakulaceného Ferdu Mravence.
Pohlédl na Stanislava a svižně vyskočil ze židle.
"Horák," představil se, "a vy musíte být Stanislav Brána."
"Ano, to musím," pokusil se spisovatel o žert a stiskl nabízenou pravici.
"Tak se posaďte," kývl hlavou Horák směrem k stolku se dvěma křesílky.
"Něco k pití? Vlastně mám jenom dva druhy kávy, nic jiného. Špatnou a horší. Kterou si dáte?"
"Tak bych prosil tu špatnou, odpověděl vážně Stanislav. Načež červík v jeho hlavě dodal: "Máme tu srandistu."
Redaktor donesl kouřící se nápoje a položil je na stolek mezi nimi "Tak, Stanislave... mohu vám tak říkat?"
"Můžete. A jak se jmenujete vy?"
"Horák"
"To samozřejmě vím, myslím vaše jméno, křestní jméno, jak se nesprávně říká."
Horák viditelně posmutně. "O tom bych nechtěl mluvit."
Stanislav Brána zůstal jako opařený. Je ten člověk vůbec normální? Pak se ale na svého společníka povzbudivě usmál a otcovským tónem mu oznámil:
"Jen směle do toho."
"Já bych to fakt nerad říkal, víte, to moje jméno není jaksi... politicky korektní."
 "Cože není?"
"Jmenuji se Adolf, pravil Horák s velkým sebezapřením, "tak to nerad inzeruju"
Stanislav se na chvíli zamyslel. "Dobrá, tak co s tím provedeme? Co kdybych vám říkal... Karle, souhlasíte?"
Redaktor se celý rozzářil. "Tak jo, takové krásné korektní jméno! Jako třeba Karel Hynek Mácha, Karel Čapek, Karel Schwarzenberg..."
U posledního jména Stanislav významně pozvedl obočí, ale raději nic nedodával.
Ale to už redaktor pokračoval dál: "Děkuji, Stanislave. Škoda, že je vás zrovna moc nepotěším."
"Spusťte," pravil vážným tónem spisovatel Stanislav Brána.
A redaktor spustil.
"Takže, povídku Jelita musíme vynechat. Takhle nelze mluvit o prezidentských kandidátech, zvláště kdy ta první část se týká našeho velkého spojence."
Karel se pátravě zahleděl na Stanislava. Jeho čelisti byly pevně sevřeny a divoký pohled nevěštil nic dobrého. Redaktor si přesto dodal odvahy a pokračoval:
"V Utajených rozhovorech musíme vynechat pasáž s Merkelovou. Jistě chápete."
Stanislav nechápal a jen ze sebe tiše vypravil: "Bez této pasáže ta povídka nemá smysl. Vypadal bych jako blbec, co v bouřce pouští draka."
Ale to už Karel pokračoval, jako by to chtěl mít rychle za sebou: Také povídky Když se štěstí unaví a Muži na slovo vzatí musí se sbírky pryč."
"P r o č ?" zeptal se pomalým hlasem Stanislav, kladouc důraz na každou slabiku.
"Ta první zmiňuje trochu neuctivě jednoho člena volební štábu, který patří mezi etnickou menšinu."
"Ale to je jen okrajová figura," namítl Stanislav.  "Co kdybych z ní udělal hlavní postavu příběhu? Klaďák se vším všudy. I James Bond by vedle něho vypadal jako chudý duchem. Co by se dělo pak?
"Na povídce bychom zapracovali a etnické hudebnice by možná o vás složili píseň."
"Lákavá představa," poznamenal Stanislav
Redaktor mávl rukou a pokračoval: "Ta druhá povídka si zase dělá legraci ze syna bývalého ministra obrany, který je gay, jak sám nedávno oznámil všude možně."
"Jenomže v době, kdy jsem to psal, jsem o jeho orientaci nic nevěděl a vlastně, pokud si vzpomínám, se o tam o tom nic neříká. Ani nenaznačuje."
"To je pravda," odvětil vážně redaktor, jenomže dneska se to už ví, tak si z něho nemůžete střílet ani z jakéhokoliv jiného důvodu. Copak, Stanislave nevíte, že gayové, lesby a vůbec ti LGBT momentálně patří mezi nejposvátnější skupiny na zemi?"
"Děkuji za výklad, co tam máte ještě?"
"Nakonec už jen drobnou výhradu. V povídce Blízká setkání nesmí být na té ceduli, co drží ředitel planetária, napsáno Vítejte."
"Proboha, proč tohle vadí?"
"Vyvolává to nežádoucí asociace. Jako byste se vysmíval jednomu z nejdůležitějších problémů současnosti."
Červík ve Stanislavově hlavě se zase pustil do práce.
"Poslyšte Karle, mám pro vás návrh. Vy mně nezaplatíte honorář, necháte tam všechny povídky, a já naopak zaplatím honorář vám. Co vy na to?"
"To nejde, přišel bych o práci. Dneska, když v mé branži dostanete cejch, že jste politicky nekorektní,  je to totéž, jako když  o vás v padesátých letech v Americe řekli, že jste komunista. Všechno končí. Žena by se se mnou rozvedla, děti by se mě zřekly a tak dál".
"Nepřipadáte si někdy jako ve Futuristickém kongresu?" položil Stanislav nečekaný dotaz.
"Myslíte v té knize od Stanislava Lema? Kdysi jsem ji četl, ale děj si moc nepamatuju."
Stanislavovi se vynořily vzpomínky na jeho oblíbenou knihu z mládí. Vyšla před více jak čtyřiceti roky. Tehdy nemohl tušit, jak je nadčasová.
"Trochu vám ji připomenu. Hlavní hrdina se zúčastňuje kongresů futurologů. Během jednoho z těchto kongresů dojde k protivládnímu povstání. Vláda je potlačí pomocí halucinogenních drog, které šíří v potravinách, ve vodě a vzduchem. Přirovnal bych to k současné spiklenecké teorii ohledně kondenzačních stop za letadly, tak zvanými chemtrail, jejichž nekonečné křižující se dráhy vidíme na obloze. V románu dojde k dokonalému zmatení myslí lidí. Příběh má více rovin, ale to by bylo na dlouho. Stručně řečeno, lidé přestanou rozlišovat mezi pravdou a lží a jejich mluva značně..."
"...značně připomíná současnou novořeč politické korektnosti," přerušil ho zamyšleně Karel.
"Přesně tak, původně to v naší době začalo prosazováním obyčejné lidské slušnosti, což bylo v pořádku, ale skončilo to, jako projímadlo na rozum. Mnohé věci se nesmí nazývat pravými jmény. Jako bychom zatloukali hřebíky do rakve zdravého rozumu, chápete, KARLE?" Stanislav položil na oslovení důraz, aby naznačil, že redaktorova obsese jeho vcelku běžným jménem, spadá právě do této kategorie.
Redaktor pokrčil rameny. "S tím nic neuděláme. Jak jste se rozhodl? Přijmete mé návrhy?"
"Víte, Karle, musím si to rozmyslet. Když jste mě napsali z vašeho nakladatelství, že máte zájem povídky vydat, považoval jsem si to za čest. Musím ale zvážit, jakou cenu je člověk ochoten zaplatit za splnění svých snů."
"Rozumím Stanislave, dejte vědět. A mimochodem, kdyby to záleželo jen na mně, nic bych nevyřazoval. Možná někde upravil slovosled, nějaké slovo ubral, nebo přidal. Připadám si jako prodejná děvka. Ale dokážete si mě představit u lopaty?"
V této chvíli se Stanislav usmál podruhé. "Tak to, příteli, si opravdu představit nedovedu."
 A to byly poslední věty, které mezi nimi padly.

Když Stanislav dorazil domů, Marie ho už nedočkavě očekávala.
"Posaď se, holka, pravil rozvážně. Z té knihy nic nebude." A pak bez jakéhokoliv varování prudce odbočil od tématu. "Máme ještě v lednici tu tlačenku od bráchy?"
"Staňo," zahrozila Marie prstem, "víš, že máš patnáct kilo nadváhu!"
"Maruško, jestli chceš naznačit, že jsem tlusťoch, tak opatrně, je nová doba. Dnes se tlusťochům neříká, že jsou tlustí, ale že jsou alternativně štíhlí.
Marie se rozesmála dlouhým nakažlivým smíchem, ke kterému se Standa připojil.

V noci se mu zdálo, že se ocitl na futurologickém kongresu. U řečnického pultu stála Marie a s patřičným výkladem vařila na plotýnkovém vařiči bramborový guláš, zprava seděl jeho jmenovec Stanislav Lem a zleva...
...zleva redaktor Karel Adolf Horák.

"Tak vás tu pěkně vítáme a přejeme všechno nejlepší."
"K ramadánu."
Tak nějak srdečně přáli muslimům Obama, Merkelová a další obvyklí podezřelí k ukončení jejich ramadánu. Politicky korektní (PK) elity byly z ukončení ramadánu tak rozjařené, jako by muslimové právě učinili nějaký velkolepý objev pro lidstvo, nebo stvořili umělecké dílo, jaké svět neviděl.
No vidíte, a oni nic. Oni jen ramadán.
Otázkou je, proč vysoce postaveným vládním činitelům (těm současným i minulým) tak záleží na muslimském svátku, když jiné náboženské svátky jim mohou být ukradené.
Co je tak mimořádného na ramadánu?
Jsem zvědav, jestli tito gratulanti letos popřejí i nám vše nejlepší. Třeba k ukončení vánočních svátků.
Pravděpodobnější je, že nám nepopřejí vůbec nic, ale nadělí nám multikulturní delirium v podobě přejmenování Vánoc na jakýsi přiblblý svátek světel. Pékáčka (politicky korektní) si mohou o Vánocích chodit třeba s lampiónem, my zůstaneme u tradic.

Parlament EU o ničem v podstatě nerozhoduje. Předkládá jen výchozí náměty, ze kterých pak nikým nezvolení, ale jmenovaní členové Evropské komise (EK) vytvoří (zformulují) zákony. Není zde zpětná vazba, kterou by evropský parlament potom tyto zákony schválil či neschválil. EK je konečná instituce. Pak přichází fáze, ve které EK ustanoví několik kontrolních orgánů s velkými pravomocemi - dohlíží na dodržování těchto zákonů, mohou navrhovat sankce proti neposlušným atd. Kdyby to takto fungovalo v kterékoliv evropské zemi, byla by vyhlášena za příkladně nedemokratickou. Ale v každém případě má smysl jít k volbám. Staří známí majitelé pravd sice k tomuto veřejně vybízejí, ale ve skutečnosti si přejí účast co nejmenší. Proto, aby o všem mohli rozhodnout jen oni. Jako ve středověku, kdy rozhodovala jen šlechta, za kterou se považují.

Škoda je, že se vlastenecky orientované strany rozdrobily do desítky samostatných subjektů, které takto nemají šanci. Jejich představitelé se mohli předem někde sejít, svá ega nechat v šatně a v zájmu země se spojit pro společnou věc. Ano, je to utopie, ale stála by za hřích....