Když se štěstí unaví

7. říjen 2017 | 16.03 | rubrika: Povídky

 Předsedkyně Strany obecného blaha (SOB) právě přemýšlela o tom, že kdyby měla u sebe pistoli, tak vystřelí do vzduchu, aby se všichni členové volebního štábu probrali. Anebo je zastřelím všechny, pomyslela si. A pak sebe. Ale jenom odevzdaně pokrčila rameny. Člověk si nemůže moc vybírat, musí pracovat s tím, co má.

"Jak jsme na tom s vylepováním předvolebních

žádné komentáře | přidat komentář | přečteno: 17x

Lži a pravdy

5. září 2017 | 08.19 | rubrika: Názory

Argumenty ohledně obezřetného přístupu k islámským imigrantům bývají nemilosrdně smeteny ze stolu. Zkusme to tedy jinak.

žádné komentáře | přidat komentář | přečteno: 19x

Světla nad Brnem

3. září 2017 | 20.23 | rubrika: Záhady

Nad Brnem bylo v minulém týdnu rušno. Hvězdárna i planetárium hlásily, že přibylo pozorování světel na obloze.

Zpráva z tisku: "Informace o pozorování neidentifikovatelných létajících objektů alias UFO se objevují často. Ty nejčerstvější přišly z Brna, kde lidé mnohem častěji hlásí, že na obloze se objevují divná světla."

30.srpna jsem měl noční směnu v První Brněnské. Vyšel jsem z tepelného velínu na chvíli na vzduch a uviděl na obloze tři světla uhánějící směrem od Brna. Prokazatelně nešlo o letadla. Hledal jsem informace o podobném pozorování a narazil na zprávu z brněnské hvězdárny. V uvedený den byly pozorovány tři neidentifikovatelné objekty.

Tak se mně to splnilo. Už jsem viděl všechno - převrácený cirkusový stan, koně s cylindrem a teď snad konečně také UFO.

žádné komentáře | přidat komentář

Diskuze není možná

6. srpen 2017 | 09.07 | rubrika: Názory

Na server http://piste-povidky.cz/profil/kasparek jsem umístil menší úvahu o muslimské migraci s názvem "Nůž v zádech". Komentáře k tomuto článku byly různé, ale poté se akce chopily zejména dvě sluníčkářky a nastal šrumec. Jedna z nich mně omlátila o hlavu, že uvádím svoje názory. Odpověděl jsem druhou úvahou s názvem "Nůž v zádech ještě jednou", kde jsem pro změnu citoval související prameny. To byl teprve špouštěč! Tentokrát sluníčkářka zuřila, že prý cituji "jakési cancy" a nedokážu napsat svůj názor (tedy opak první argumentace). Její reakce byla delší, než celý můj článek, byl napsán jakýmsi divným nesrozumitelným slohem, ale v závěru ji došla veškerá slova a napsala doslova, že jsem blb. Tomu jsem rozumněl. Odpověděl jsem povídkou "Trampoty s kritikou". 
Když už nic, tak jsem si ověřil, že jakákoliv debata s vítači je nemožná.

Trampoty s kritikou (povídka)

22. červenec 2017 | 05.28 | rubrika: Povídky

 Seděl jsem u psacího stolu a mluvil s kaktusem  Vilémem na okně. "Tak takhle teda ne," pravil jsem důrazně a zamával mu prstem před bodlinami, "ty nebudeš psát, že moje úvaha je plochá. Plochá je deska nebo prkno, ale ne moje dílo..."

Do pokoje nahlédla manželka Olga: "Telefonuješ nebo mluvíš s Vilémem? 

"Trénuju s Vilémem."

"Za kterého kritika zaskakuje dnes?"

"Dneska jsem ta kritička, co si říká Zubatá Pila," vložil se do hovoru kaktus Vilém.

Jen jsem uslyšel to jméno, praštil jsem pěstí do stolu. "Chová se jako potměšilý troll," konstatoval jsem na adresu Zubaté pily.  "Sama nic nenapsala, jen jakýsi svůj manifest, kde zdůvodňuje, proč může komentovat jiná díla i když sama nic neumí. A teď o mně napsala, že jsem blb."

"To není tak zlé."

"Ne? A co by jako mohlo být horší?"

Moje žena se na mě zamyšleně podívala: "Kdyby to obešla a nechala na čtenáři, aby k tomuto závěru dospěl sám. To by mohlo být horší."

Najednou mi svitlo. Mám to ale chytrou krásnou čarodějku. Balvan uražené ješitnosti pomalu ale jistě opouštěl můj prostor. Obrátil jsem se k Vilémovi. "Díky, kamaráde, pro dnešek končíme, zítra ti donesu nějaký obzvlášť kvalitní hnojivo."

Teď ale už musím jít něco pořádnýho dělat!  Dost bylo zábavy, přikázal jsem si odhodlaně. Odešel jsem připravit krmení pro netopýry.

Jenomže myšlenky nejdou přehodit na jinou kolej tak jednoduše jako vlak. A tak jsem si vzpomněl na Pepu Šmatlochu. Když jsem nedávno jel do města předat obchodnímu zástupci některé naše domácí produkty (na dračku jde elixír číslo 13), tak jsem se u Pepy zastavil na kus řeči.  Píše básně pod pseudonymem René Nádherný a má také svého úhlavního kritika, který ho dusí, kudy chodí. Je jím profesor Karas, učitel ve výslužbě. Pepa se mi svěřil, že poslední Karasova kritika spočívala v tom, že navrhl, aby se René Nádherný přejmenoval na Reného Upachtěného. To byla pro Reného, tedy vlastně pro Pepu, závěrečná kapka. Když všechno, co musel od Karasa vytrpět, sečetl a podtrhl, dospěl k názoru, že jde o urážky, které se ve středověku smývaly jen krví. Bydlí ve druhém patře cihláku, kolem kterého chodí Karas pravidelně na své procházky. Na balkoně nachystal prázdný květináč, který měl, a zde budu citovat přímo slova mstitele: "Dopadnout na tu jeho šišatou hlavu." Na chodníku udělal křídou nenápadné čáry, provedl několik zkoušek v souvislosti s rychlostí Karasovy chůze a místem dopadu. Snad to bylo rozčílením, nebo se ten den profesor ploužil pomaleji než jindy, ale květináč dopadl těsně před svoji překvapenou oběť. Karas nečekaně rychle vzhlédl vzhůru a viděl mizejícího Šmatlocha.

"Pomohlo to trochu?" zeptal jsem se s nadějí v hlase.

"Vůbec," řekl smutně básník. Akorát mě teď neříká jen Vilém Upachtěný, ale Vilém Upachtěný-Ukrutný. Samo, že to všude rozhlásil, takže teď můžu chodit tak leda kanálama."

Náhlé zazvonění zvonku přerušilo mé vzpomínky na  Šmatlochu. Kdo to sem leze? Bydlíme na samotě za lesem a nikdo k nám na návštěvy nechodí.  Z vedlejšího pokoje jsem uslyšel zneklidněný hlas mé ženy: "Jdu otevřít!"

Za chvíli přišla ke mně do pokoje.

"Kdo to byl?" zeptal jsem se.

Olga vypadala poněkud vyvedená z rovnováhy, což se u ní nestává zrovna moc často. Také její hlas pozbyl obvyklé jistoty: "Máš tam návštěvu."

"Já? Návštěvu? To je nesmysl, nikdo neví, kde bydlíme."

"No, zdá se, že někdo si dal tu práci, aby to zjistil,"  řekla hlasem už o poznání klidnějším. To naznačovalo, že se jí v hlavě rodí plán.

"Raději se posaď," pokynula moje žena směrem ke křeslu a pokračovala: "Jsou tři, jedna žena a dva chlápci."

"Svědci Jehovovi?" nabídl jsem jednu z možností. Ale byla to hloupá úvaha, co by Svědci dělali tady na samotě.  Zrovna u nás.

"Ne, Svědci to nejsou, sedíš pohodlně?" Přikývl jsem a očekával nejhorší. Nikoliv však to, co mělo přijít.

"Jak jsem ti už řekla, jsou tři. Ta žena mně sdělila, že ji budeš znát pod jménem Zubatá Pila, a ti druzí dva se představili jako Karel a Karel. Znáš dva Karly?"

"Znám jednoho Karla, ten taky píše komentáře k mým dílům. Vždycky se nesou v duchu zásadního nesouhlasu, ale na něj se nezlobím. Třeba mu něčím lezu na nervy. Toho druhýho Karla neznám, asi nový kritik. Množí se geometrickou řadou.  Proč vždycky všichni chodí ve třech? Sudičky, králové, přání... Ale jak mě tady našli? A co vlastně chtějí?"

"Nevím, budeš se jich muset jít zeptat sám," pokrčila rameny Olga.

Rázně jsem vyrazil na dvorek. Připojila se ke mně naše psí princezna Daisy. Posadila se vedle mě a  vyčkávavě cenila na návštěvu zuby. Stáli tam všichni tři. Zubatou Pilu jsem si vždycky představoval jako malou, tlustou a pidlovokou. Tato představa mě uklidňovala. Opak byl pravdou. Přede mnou stála krásná štíhlá brunetka. Tak tohle andělské stvoření o mně napsalo, že jsem blb! Karlové byli docela obyčejní chlápci, jaké občas křísím v opuštěném pobořeném mlýně, když tam omylem v noci zabloudí.

Nečekal jsem na nic a spustil, jak se říká, zhurta: "Zhruba vím, kdo jste, kromě jednoho Karla, ale  nevím, co tady hledáte a hlavně, jak jste zjistili kde bydlím."

Slova se ujala Zubatá Pila. Proč mě to nepřekvapilo?

"Proč jsme přišli, k tomu se dostaneme..."

"Přišli jste mě nasr... naštvat," skočil jsem jí do řeči.

"Přišli jsme vám pogratulovat k narozeninám," pravila s klidem Zubatá pila. Uvědomil jsem si, že dnešní den mám skutečně na svém profilu uvedený jako datum narození. No dobrá.

Andělské stvoření  ukázalo na Karla :  "Tady Karel, kterého neznáte, je počítačový čaroděj..."

Ani jsem si nevšiml, že se k nám připojila Olga, která zamyšleně pronesla: "...kolega."  Zubatá však pokračovala: "Jste tak trochu záhadná postava, nikdo vás nikdy neviděl, na srazy nejezdíte, známe jen vaše povídky a taky ty drzosti, které nám adresujete. Tak jsme začali pátrat. Karel všechno poskládal dohromady, IP adresu, mobil a GPS.  Tak jsme tady a přinášíme dary." Zlověstně se usmála.

To nedávalo smysl. Ke kritikům jsem byl opravdu dost jedovatý. Tak proč by mně teď přišli blahopřát k mým (fiktivním, to ale nemohou vědět) narozeninám a ještě přinášeli dary?

"Připravím nějaké občerstvení," oznámila Olga .

Přistoupila ke mně Zubatá Pila a podávala mě kytici, kterou mezitím vyndala z igelitky.  Kytice vypadala, jako by ji někdo strčil pod lis a dal si na tom záležet.

"Je plochá," vyhodnotil jsem první dar.

"Ano," přikývla dárkyně, "jako vaše názory."

Polkl jsem takříkajíc na sucho.  Přistoupil ke mně první Karel a předal mi láhev.

"Je prázdná," řekl jsem překvapeně.

"Ano," přitakal první Karel, "jako celé vaše dílo."

Zatmělo se mi před očima. Očekávat od kritiků cokoliv dobrého, je jako ladit mokrý dudy.

Obrátil jsem se ke druhému Karlovi s výzvou ve hlase: "A vy nesete co?"

"Já mám pro vás sůl..." Trochu jsem pookřál. "Jako v té pohádce, že jo? Dáváte mi sůl, protože máte moje povídky rád jako sůl."

"Ne," zakroutil hlavou. "To abyste si měl co sypat do svých ran."

Položil jsem dary na zápraží a proběhl předsíní.

"Kam běžíš?" volala za mnou Olga, která připravovala občerstvení.

"Pro kulovnici," odvětil jsem v mírném poklusu.

Doběhl jsem do pokoje, nabil pušku a... rozesmál se. Tedˇ mám tak zhruba dvacet minut čas. Trojka vypije limonádu a pak to vypukne.

Vrátil jsem se na dvorek zrovna ve chvíli, kdy hosté byli v nejlepším. Vypálil jsem z kulovnice do vzduchu slavnostní salvu. Hosté stáli v kruhu, čelem k sobě a hlasitě zpívali národní písně. Daisy se k nim přidávala střídavě štěkotem a střídavě vytím. Když dozpívali píseň, zaklínili se lokty a tančili. Chvíli nalevo, chvíli napravo. A tak pořád dokola. Zpěv, tanec. Zpěv, tanec. Sem tam některý z nich udělal kotrmelec. Jako tři klauni.

"Myslím, že to stačilo," obrátil jsem se k rozesmáté Olze. Luskla prsty a vyslovila formuli.  Trojice návštěvníků doskotačila a najednou na nás civěla s otevřenými ústy. Když zjistili, že jsou zaháknuti lokty, kvapně se pustili. Zmateně a vyčítavě se dívali jeden na druhého. Po pár minutách nechápavých pohledů se otočili a beze slova rozloučení  odcházeli v hlubokém zamyšlení. Doprovodil jsem je na příjezdovou cestu. Zubatá Pila zde měla zaparkované BMW, Karlové dvojkolo. Za chvíli všichni zmizeli za obzorem.

Už se nikdy neuvidíme.

Ale zůstaneme v kontaktu.

Vrátil jsem se k Olze. "Budou si něco pamatovat?"

"Kdepak, za hodinu už ani nebudou vědět, kde byli."

"IP adresa a sledování mobilů?"

"Tady jsme to trochu opomněli, už jsem to dala do pořádku. Staré i nové slídily to přivede tak leda do Mongolska. Údaje z GPS v autě, které stálo na příjezdové cestě, jsem vymazala, a  přístroj vyřadila z provozu.  Jenom aby nás ten tvůj koníček, to psaní, zase nedostalo do maléru! Jako posledně..."

"Ale žes to tenkrát s tou inkvizicí zmákla bravurně."

"Kdybys pro mě na poslední chvíli nepřišel s kavalérií, tak nevím."

Den se pomalu chýlil ke konci. Za chvíli začnou v hájku tančit víly a vodník z nedalekého rybníka se u nás zastaví na jedno orosené. Olga půjde vařit svůj nejpopulárnější lektvar číslo 13, který odstraňuje u manželek takzvanou migrénu. 

Já půjdu na svoji noční šichtu do opuštěného mlýna, kde mám službu s hejkalem. Můj typ asi znát nebudete. Ale vaši předci nám říkali Stodolový mistr.  Zůstal jsem poslední svého druhu.

A Daisy? Daisy vyrazí se svým kamarádem vlkodlakem, který sice nikdy nikomu neublížil, ale hrůzu umí pustit, do terénu.

žádné komentáře | přidat komentář

Nůž v zádech

13. červen 2017 | 20.40 | rubrika: Názory

 Do Evropy proudí miliony lidí se Středního východu a Afriky, a dobří lidé je vítají. Ti špatní (lidé), kteří se naopak tohoto nekontrolovatelného proudu obávají, dostávají od těch hodných všelijaké nálepky – fašouni, nacisti, xenofóbové atd. Ti hodní, kteří bývají pracovně označováni jako sluníčkáři, vítači a dobro......, jsou ke svým názorovým protivníkům velmi nekompromisní. Někteří se nechali slyšet, že by je nejraději viděli pod drnem. Tady se nám ta dobrota k vlastním spoluobčanům jaksi vypařila.

Je zvláštní, že vítače zatím nezarazila jedna do očí bijící skutečnost. Přicházející zástupy většinou nevypadají jako zbídačení uprchlíci, kteří jsou vděčni za podanou pomocnou ruku (i když jistě i takoví se mezi nimi najdou), ale spíše jako mladí dobyvatelé s cynickým úšklebkem. Z logiky věci by mělo vyplývat, že mezi uprchlíky budou převažovat ženy a děti, případně rodiny. Opak je pravdou. K hranicím Evropy se tlačí dobře živení chasníci, kteří by mohli úspěšně přispět k osvobození svých zemí.  Snad sami ani nechápou, proč je jejich budoucí oběti tak radostně vítají. Oni to vidí z jiného úhlu pohledu. Muži, kteří vítají budoucí dobyvatele vlastního území, si zaslouží jen opovržení. A ty vítající ženské?  To je fajn bonus. Vítající zbabělci je přece neochrání a ženám později už jejich vlastní názory vyženou z hlavy. Islám má na to několik osvědčených receptů.

Vítače by se snad dalo pochopit v první fázi imigrační vlny. V dalších letech pak už šlo o ryzí masochismus a odmítání přijmout vlastní omyl. Nemá smysl rozvádět, co v evropských městech propuklo po příchodu migrantů. Všichni známe fakta. Dokonce je znají i naši dobří vítači, ale z jakéhosi záhadného důvodu, po vzoru evropských politiků, přičítají vinu domorodému obyvatelstvu. Příchozí prý provokujeme nesmyslným lpěním na našich tradicích, zvycích a nedejbožei náboženství. Proč je takto preferováno cizí před domácím, ví snad jen sám ďábel.

Evropská civilizace skončí. Říká nám to i biskup iráckého Mosulu, jemuž džihádisté vyvraždili nebo vyhnali křesťanskou komunitu (Benjamin Kuras-Poslední naděje civilizace, nakladatelství Eminent 2017): "Že jste nám nepomohli, vám Bůh odpusť. A teď už jen sledujte, jak se vám brzy začne dít totéž." A chaldejsko-katolický biskup Amel Shimoun Nona  po vyhnání 30 tisíc křesťanů z provincie Ninive, kde žili téměř dvě tisíciletí, varuje: "Prosím, chápejte nás. Vaše liberální a demokratické principy jsou k ničemu. I vy jste v nebezpečí. Musíte přijmout silná a statečná rozhodnutí, i kdyby to protiřečilo vašim principům. Vy si myslíte, že všichni lidé jsou si rovni, ale to není pravda: Islám nekáže, že všichni lidé jsou si rovni. Vaše hodnoty nejsou jejich hodnoty.  Jestliže to zavčas nepochopíte, stanete se obětí nepřítele, kterého jste si pozvali domů."  

To nejsou slova nějakých fašounů, ale lidí, kteří poznali islám-náboženství míru- na vlastní kůži. Doslova.

Spiklenecké teorie hovoří o tom, že Nový světový řád má v plánu zaplnit evropské země radikálně islamistickými imigranty, nasazenými proti domorodému obyvatelstvu, aby následně po "vydráždění" rozpoutali peklo. V čem spočívá smysl tohoto plánu je poněkud nejasné. Teroristické události v Německu, ve Francii a v Anglii, kde bylo už zaútočeno i na děti, však tuto fantasmagorii spíše potvrzují.  A je lhostejné zda se jedná o plán Nového světového řádu, nebo "jen" o plán radikálního islámu. Ať tak či onak, vychází to. Za přispění mnoha (nikoliv všech, jsou čestné vyjímky) evropských politiků v čele s Merkelmamá, které bychom měli za jejich postoje odměnit přesunem do kterékoliv muslimské země.

Vítači, sluníčkáři a dobro(milové) pochopí příliš pozdě, že konec Evropy, takové jakou známe, bude i jejich vlastní konec. Pokud ovšem nekonvertují k islámu. Pak si možná v duchu přiznají, že občas mohli naslouchat varovným hlasům, místo toho aby jejich nositele šmahem označovali za fašouny a vráželi jim kudlu do zad.

Buď připraven!

8. květen 2017 | 07.42 | rubrika: Názory

Myslím si, že skautka Myslíková, to vnímavé dítě, má pravdu, když říká, že nenávistné myšlenky se šíří do společnosti. Když si například poslechneme, co vykřikují muslimové v evropských městech, která obsadili, tak tam je slyšet skutečně hodně nenávisti k hostitelům. Jen ty černé podkolenečky slečny Myslíkové budí jisté rozpaky. Předpokládám, že nejsou součástí skautského stejnokroje. Zdá se, že je na nich vyobrazena postava, která se právě chystá kopnout do hlavy postavu druhou. Foglar alias Jestřáb by řekl, že je to nečestné a nesportovní. A Major alias Terazky by dodal: "Na stráž!...eh, čo to trepem, ... Buď připraven!"

Problém je v tom, že sluníčkáři našeho světa se nezanášejí čímkoliv tak konkrétním a nevhodným, jako jsou fakta.

žádné komentáře | přidat komentář

Libušina věštba

21. duben 2017 | 10.05 | rubrika: Povídky

 Dávno tomu již. V těch dobách pásli muži svoje stáda, hájili je proti šelmám, pracovali na polích a v lese honili divou zvěř. Nikde, kam až oko pohlédlo, žádný politik, či poslanec nebo nedej bože nějaký ten přerozdělovač úplatků, kterého lobistou vznešeně zoveme. Z pastvin se rozléhal zvuk píšťaly nebo dlouhé pastýřské trouby. Bylo to v dobách, kterým vládl Perun, hromu vládce.

žádné komentáře | přidat komentář | přečteno: 16x

Libušina věštba

21. duben 2017 | 00.47 | rubrika: Povídky

Dávno tomu již. V těch dobách pásli muži svoje stáda, hájili je proti šelmám, pracovali na polích a v lese honili divou zvěř. Nikde, kam až oko pohlédlo, žádný politik, či poslanec nebo nedej bože nějaký ten přerozdělovač úplatků, kterého lobistou vznešeně zoveme. Z pastvin se rozléhal zvuk píšťaly nebo dlouhé pastýřské trouby. Bylo to v dobách, kterým vládl Perun, hromu vládce.

Krok, starosta mocného rodu, zamyšleně chodil po své komnatě sem a tam. Tiše si mumlal: 

"Co mám jenom s těma holkama dělat? Kazi furt tahá z lesa všelijaký plevel a tvrdí, že tím léčí.  No nevím, moje nervy teda určitě ne. Teta zase kudy chodí, tak vykládá, že bude stavět hrad. Jakoby jí ten náš, pět plus dvacetšest, nestačil. A s Libuší, s tou je vůbec kříž. Hlavu kdesi v pejru a říká takový divný věci. Ale dost často se s tou předpovědí trefí, to musím uznat. Líp by ale všechny tři udělaly, kdyby se vdaly, motaly se kolem plotny nebo tak něco..."

Neradostné myšlenky spravedlivého vladyky byly náhle přerušeny hlukem táhnoucím se z nádvoří hradu. Pohlédl ven z okna. Po nádvoří kráčel mladý muž statného těla, s rukama vtaženýma do týla. Nesl živého divokého kance. Kolem něj se srotil dav lidu a jeden přes druhého volal: "Bivoj zase chytil kance, bude ovar, jitrnice a jelita." Děti udělaly kolem Bivoje s kancem široký kruh a radostně tančily.

Krokovi to náladu nevylepšilo. Zavolal svého pobočníka Ctirada, jemuž se nedávno narodil syn, který dostal jméno po otci. Libuše při jeho narození cosi vykládala o tom, že další potomek tohoto rodu by se měl širokým obloukem vyhnout jisté Šarce. Nikdo netušil, o čem to Libuše zase mluví. Však už nějakou dobu šly Vyšehradem řeči, že Libuše si občas zavdá trochu víc medoviny, než je zdrávo.

Krok položil Ctiradovi naléhavou otázku: "Proč sem Bivoj pořád tahá ty vepře? To je tento měsíc už potřetí. Kde si myslí, že je? Ať si dělá zabijačku na svým. Kdo to má pořád uklízet!"

"Myslím, mocný vladyko, že vám tím chce ukázat svoji statečnost a sílu," nesměle poznamenal Ctirad."

Krok se zaškaredil: "Obávám se, že co mu Perun přidal na síle, ubral na rozumu. A silný je opravdu hodně..."

Zničehonic se otevřely dveře a do místnosti vstoupily tři spanilé dívky. Kazi měla náruč plnou rostlin, což Krokovi pozvedlo krevní tlak, ale nevěděl o tom. Tenkrát si s krevním tlakem hlavu nikdo nelámal. Teta si nesla pravítko a pergamen, protože její výstavba hradu byl teprve ve fázi plánování. Libuše měla ruce prázdné, stejně jako svůj pohled. Právě se vrátila ze své soukromé lázně, kde na ni přicházely její vidiny. Krok pohlédl na své dcery a poslal Ctirada pro džbán medoviny. Potřeboval se uklidnit.

Když se Ctirad vrátil, Krok nahnul džbán a několika mocnými doušky jej vyprázdnil. Obrátil se ke svým dcerám: "Děvčata moje, rád vás vždycky vidím, ale co kdybyste šly něco dělat? Musím ještě se Ctiradem probrat pár záležitostí". Hlavně tu s Bivojem, pomyslel si.

A to je pomalu konec našeho krátkého vyprávění. Kazi odešla míchat lektvary, Teta kreslit plány a Libuše...

Libuše měla další zásadní vidění: O slavném městu, které dostane název po tesaném prahu, o budoucím manželovi, který bude orat pole v potu tváře... a... a náhle se vynořovalo z hlubin mysli ještě jedno tajemství, jehož smysl tak zcela nechápala a proto jej řekla velmi pomalu a důrazně nahlas. Poté se chopila brka a na pergamen své vidění zaznamenala pro všechny věky věků, které teprve přijdou: "Vidím ještě jedno velké město, jehož KOMETA bude stoupat výš a výš až se dotkne  hvězd mistrů..."

Zamyslela se. To bych teda sama ráda věděla, o čem to je.  Zadívala se do rohu místnosti, kde stála hůl se zahnutým dolním koncem.

Poznámka autora: Jsem z Brna. Brněnská Kometa se stala letošním mistrem extraligy ledního hokeje. Laskavému čtenáři se omlouvám za trochu té sebestřednosti. Pro příznivce jiných hokejových klubů: To nebyla poslední Libušina věštba.

Vinetou a jeho přátelé

24. březen 2017 | 08.26 | rubrika: Povídky

Vinnetou bedlivě zkoumal stopy v blátivém terénu. Obrátil se ke svému společníkovi:

"Můj bílý bratr také vidí, to co já?"

Na tváři Old Shatterhanda se objevily znatelné rozpaky: " Myslíš to bahno. Co s tím?"

"Můj bratr Charlie už zapomněl, co jsem ho učil? I malá stopa je stopa."

"Vidím jen bahno," trval na svém Old Shatterhand.

"Musíme dál, až narazíme na Komanče. Máme s nima nevyřízené účty,"

"Můj rudý bratr pobýval asi příliš dlouho na slunku, jsme zatím jen dva a jich je aspoň pět."

"Co je to pět proti nám, o kterých se vypráví u všech táborových ohňů," prohodil rozhodně Vinnetou.

S těma táborovejma ohněma to zase přehnal, jako mnohokrát před tím, pomyslel si Old Shatterhand, ale pak jen pokrčil rameny. "Jak myslíš, můj bratře."

O kus dál se k našim dvěma neohroženým hrdinům připojil Sam Hawkins.  Zdviženou pravicí opsal oblouk směřující od srdce ven. Také Vinetou a Old Shatterhand opětovali tradiční indiánský pozdrav. Sam potom oznámil:

"Provedl jsem průzkum. Komanči jsou támhle za těma křovinama a čekají na nás. Je jich šest nebo tak nějak. To nemá cenu."

"Same," zdvihl prst Vinnetou, "kolikrát jsem ti říkal, že my nepřátele nepočítáme, a když už je počítáme, tak alespoň přesně. O nás se mluví u všech táborových ohňů. Žádný problém."

Old Shatterhand se znovu ponořil do svých úvah. S těma jeho táborovejma ohňama se musí rychle něco udělat, nebo problém fakt bude. A kromě toho, je už náčelníkem dlouho, chtělo by to změnu, dřív než nám někdo nakope prdel.

Trojice se ale přesto neochvějně pohybovala vpřed.

"Už jdou," zašeptal náčelník Komančů svým sedmi spolubojovníkům. 

Tři hrdinové se pomalu blížili ke křovinám, za kterými čekali jejich nepřátelé. Zbývalo ještě pár kroků...

Křoviny se náhle rozhrnuly a z nich se vyřítili Komančové. Vinnetou rychle zkontroloval jejich počet a nevraživě pohlédl na Sama Hawkinse:  "Nauč se počítat," zasyčel.

Na další diskuzi už nezbýval čas, protože nastala bojovná mela. Netrvala dlouho. Bitva se ani nevyznačovala urputnou krutostí. I Komančové měli smysl pro poctivý boj. Když skončil, zůstala trojice hrdinů stát v obklíčení osmi nepřátel.

"Vzdejte se!" pravil rozhodným hlasem náčelník Komančů.

"Tak jo, řekl odevzdaně Vinnetou, "vzdáváme se."

"Tak o tomto snad táborový ohně pomlčí," poznamenal trochu jedovatě Old Shatterhand.

Jenomže ještě neměl být úplný konec. Náčelník Komančů o něčem usilovně přemýšlel. Jeho tvář se náhle rozjasnila:

"Teď vás budeme skalpovat!"

Jak pravil, tak Komančové provedli.

No, ne tak úplně. Našim třem hrdinům byly strženy jejich kšiltové čepice a potupně hozeny na zem. Poté Komanči zatančili na pokrývkách hlavy, které se válely v blátě, svůj válečný tanec a odklusali do nitra Lužáneckého parku v Brně.

"Já se na to vykašlu, Franto, řekl Sam Hawkins. "Proč já mám furt dělat nějákýho blba a ty Vinetua?"

Vinetů v duchu uznal, že na slovech jeho kamaráda něco bude. Vinetua si jaksi samozvaně uzurpoval sám pro sebe. Stejně ochotně si přivlastnil pozici Old Shatterhanda Ruda Hřebačka. Jen jeho skutečný, nikoliv tedy pokrevní brácha, Jirka Hřebačka, vždycky zastupoval jiné figury. Byl snad už vším – nejenom Samem Hawkinsem, ale i sirem Castepoolem a několika dalšími. Naštěstí nikdo po něm nechtěl aby dělal Nšo-či. To by odmítl.

Vinnetou, Old Shatterhand a Sam Hawkins se rozloučili pokynutím hlavy a rozešli se ke svým domovům za dalším dobrodružstvím v podobě domácích úkolů.

---

Rozlehlý park Lužánky v Brně se stal v dobách mého dětství nekonečnou prérií, kde se proháněly legendární postavy Karla Maye, které sváděly nemilosrdné boje za čest a slávu. Přesně jako naše vzory  v těch krásných filmech s Pierre Bricem a Lexem Barkerem.

Asi o rok později jsem se s rodiči odstěhoval na druhý konec města. Nová škola, noví kamarádi, nové starosti, nové radosti. S Rudou a Jirkou Hřebačkovými jsem se už nikdy nesetkal.

Co asi dělá můj bílý pokrevní bratr, který přeplul velikou louži, aby vykonal mnoho hrdinských činů? A co Sam Hawkins alias sir Castepool alias Nšo-či. (Promiň Jirko, s tou Nšo-či jen žertuji)?

Snad možná někdy...

A když ne tady, tak ve věčných lovištích. Tam to znovu rozjedeme. Slibuji Jirko, že ty budeš Vinnetou a já..., no tak jo, já budu Sam Hawkins.

žádné komentáře | přidat komentář