Svět naruby

7. únor 2017 | 09.05 | rubrika: Neštěkl po nich pes

Lavinu hloupých debat spustila skupina feministek v čele s režisérem Vítem Klusákem. Tady jsem se na chvíli zarazil. Už je mi to všechno jasné! A já pořád, proč ve Starých pověstech českých měly ty bojovné holky takové úspěchy. Nevedla je totiž ta Vlasta, ale ten Vlasta, chlap. Ale zpět k našim "Klusačkám". Tato podivná skupina se pustila do rozboru básničky Maminka, která se nachází (ta báseň, pochopitelně) v čítankách pro druhý ročník ZŠ. Klusákovi a jeho Klusačkám se nelíbí, že v básničce je holka vnímána jako budoucí matka. Měla by snad být budoucí taťka? Už vidím Klusáka, jak sám úspěšně boří tzv. generové stereotypy. Svému týmu feministek pravidelně přibouchne dveře před nosem. Do kabátu nepomáhá on jim, ale oni jemu, a kytku jim může tak leda omlátit o hlavu. Tomu říkám pokrok.

S tímto genderovým blbnutím také úzce souvisí doporučení Britské lékařské asociace, aby se s respektem například vůči transsexuálům neříkalo těhotná matka, nýbrž neutrálně a genderově vyváženě těhotný člověk.

No, ale my zpátečníci raději zůstaneme genderově nepolíbení. Nadále podržíme ženě dveře, kopíme ji květinu, v dopravním prostředku ji uvolníme místo, a to i za předpokladu, že zrovna nebude v té chvíli těhotný člověk.

Slepá poslušnost

4. únor 2017 | 17.53 | rubrika: Neštěkl po nich pes

Když lidi potřebují někam odcestovat a mají doma čtyřnohého člena domácnosti, jemuž místo, kam lidi míří, není příznivě nakloněno, nastává problém. Kam s ním? Tuto otázku už kdysi dávno řešil Jan Neruda ve fejetonu o starém slamníku. Jenomže mezi slamníkem a psem je podstatný rozdíl. Slamník neštěká. A ani ten "pes" není tak úplně přesné označení.        V našem případě se jednalo o tehdy jednoroční slečnu Daisy. Abych to upřesnil – fenka boxera, prý služební plemeno. Samozřejmě, její služba spočívá především ve střežení naší postele, kde hlídá celou svoji vahou. Někdy si musím kousek svého prostoru vybojovat. Se střídavým úspěchem. Jsem tak trénovaný, že bych se v pohodě vyspal i na žehlicím prkně.

S manželkou jsme našli adresu zvířecího hotelu, naložili Daisy do auta a vyrazili.

Přijeli jsme na místo určení. Zmáčkl jsem zvonek. Ozval se vícehlasý štěkot, od hlasu psa Baskervilského, po hlásek psíka, kterého někteří majitelé nosí v nákupní tašce. Tím nechci tyto malé kamarády jakkoliv zlehčovat, někdy jsou statečnější než zmínění Baskervilové. Po chvíli se otevřely dveře. Stál v nich velmi zasmušilý muž, který nám, tedy lidem, nevěnoval pozornost a hned se obrátil s rázným pokynem k Daisy: "Sedni!"  Daisy se nejprve překvapeně podívala na mě a pak poodešla očichat místo u okapu.

"Ke mně!" dostával se do ráže, nyní už rozzlobený muž.

Jeho přání však nebylo vyslyšeno.

"Váš pes neposlouchá," zvolal překvapeně.

" Ale jo... ," odpověděl jsem snaživě a pro jistotu dodal: "...když se jí chce."

 Muž nám pokynul, abychom vstoupili. K jeho nelibosti se jako první nahrnula do dveří Daisy, která mu přeběhla přes vyleštěné holínky.Vešli jsme do kanceláře, kde jsme se oficiálně představili. Dozvěděli jsme se, že máme tu čest se samotným majitelem hotelu. Rozhlédl jsem se kolem sebe. Dvě stěny kanceláře měl vytapetovány různými diplomy z oboru kynologie, na psacím stole stála desítka zlatých sošek, které naznačovaly mnohé vítězné počiny svého majitele, a na věšáku viselo několik vodítek různých délek. Pak tam viselo ještě cosi, co vypadalo jako bičík, ale snažil jsem se uklidnit, že ten tam majitel odložil po bujaré noci a s kynologií nesouvisí.

Kynolog se usadil na židli a začal důrazně řečnit na téma psí poslušnost. Čím déle mluvil, tím více byl vlastními slovy uchvácen. Přestávalo mě to bavit: Daisy nepotřebuje psychoanalýzu, potřebuje na jeden den ubytovat, pomyslel jsem si. Majitel hotelu se ovšem od tématu psí poslušnosti nedal jen tak snadno odradit. Neustále těkal pohledem k Daisy, která zkoumala své okolí. Chlápka zjevně něco užíralo. Najednou vyskočil ze své židle jako čertík z krabičky a rázně zamířil k naší Daisy.

  "Mě pes poslechne vždycky!" zařval a chytil ji za obojek, čímž ji donutil postavit se na zadní. Překvapení mě na okamžik ochromilo. Chlápek táhl obojek nesmiřitelně vzhůru. Daisy zoufale koulila své krásné oči.

 "Proboha," vykřikla moje manželka, "vždyť vás zabije."

"Ta fena? Vyloučeno!"

"Přiskočil jsem k expertovi. "Ona ne, ale já jo. To měla manželka na mysli." Hned psa pusťte!" Musím říct, že expert poslechl rychleji, než to kdy udělal i ten nejvycvičenější ohař. S tím se dalo pracovat. Mimoděk jsem zavadil o první zlatou sošku na jeho psacím stole. Nastal dominový efekt. Po pádu na zem vyšlo najevo, že jsou ze sádry. Daisy mezitím označila jeho kancelář za svoje území. Manželka vstala a omylem kopla do odpadkového koše, který se rozsypal na zem.Už jsme věděli, že cestu odkládáme na neurčito. Tady Daisy nezůstane. Účet však nebyl tak zcela srovnán. Proto jsem ještě před ochodem dal expertovi zkušební povel:

"Salutuj!"

Ukázalo se, že obor slepé poslušnosti zvládá nejen v teoretické rovině, ale i po praktické stránce.

Tak tam stál, špičky holinek lehce od sebe a vzdával čest našemu odcházejícímu týmu. Snad tam nestojí doteď. A jestli ano, dobře mu tak.

                                              

 Nemám rád takové ty vůdcovské typy, které kráčí ulicí v celé své výšce sto šedesáti čísel a vedle nich se bázlivě krčí obrovský pes. A už vůbec na mě neudělá dojem člověk se psem, CO POSLOUCHÁ NA SLOVO. Tak to prostě je. Naše Daisy je sice výtržnice, ale se zlatým srdcem. Má také odvahu, což se projevilo při jednom pouličním nedorozumění se sousedem.

Ale...abyste nemysleli, i já UMÍM Daisy slovně vyčinit. To pak pronáším věty o patřičném psím chování, přidávám moudra, která jsem si přečetl v příručce s názvem Jak vycvičit psa a nepřijít o nervy,a sem tam pohovořím na téma vděk a nevděk. Ona při tom vždycky hledí úkosem kamsi do dálky.

A pak se rozběhne, já na ni volám, ale ona běží a běží...

Za chvíli se vrátí zpět, vyvalí na mě svoje kukadla, která jednoznačně říkají: No tak promiň, kámo.

Mně to stačí.

Prominu.

Slepá poslušnost je vždycky tragická.

žádné komentáře | přidat komentář

Bubáci v televizi.

30. leden 2017 | 17.02 | rubrika: Neštěkl po nich pes

Matouš Hejkal vchází do televizního studia. Přípravy k natáčení jsou v plném proudu. Sem tam pobíhají technici, před kamerou stojí připravena tři křesla, do kterých zasednou dnešní hosté. Matouš patří mezi pozvané. Zatím neví, na jaké téma se debata povede, ale to ho netrápí. Je ochoten pohovořit o čemkoliv.

"Tak vás tady pěkně vítám, pane Hejkal," dostává se mu uvítání od asistentky režie, "jak se má tatínek? Ještě televizi nevyhlásil válku?"

Matouš se zamračí:  "Tak to si vyprošuju, ty neustálé vtipy na mého otce. Je to nejlepší ministr humanitárního bombardování, jakého jste - ehm chci říct – jakého jsme kdy měli. Raději mě prozraďte, kdo budou další dva hosté."

"Znáte pravidla, Matouši, ani já to nevím. Kromě toho, jsem tady nová, předchozí kolegyně dala výpověď. Všechny tři účastníky vybírá Výbor moudrých. Jsou do studia pozváni s velkým časovým rozdílem, aby se nesetkali,a ihned jsou odvedeni do samostatné maskérny. Dokonce ani moderátor a režisér neví, kdo se sejde před kamerou. Na tom je prý založen úspěch tohoto přímého vysílání. A teď mě následujte. Maskérky si vás trochu upraví."

Za dveřmi maskérny zatím probíhá následující rozhovor: "Tak holka, koho jsme vyfasovali, na kom dnes zapracujeme?"

"Máme toho mladýho Hejkala, ten kluk se taky nacpe všude. Už mě leze na nervy."

"To mě povídej, můj starej málem vyhodil televizi z okna, když ho tam nedávno uviděl potřetí v týdnu."

"Tak co kdybychom ho trochu poupravily, že ho vlastní matka nepozná..." Obě se při té představě zasněně usmívají.

"Ale to nemůžeme, to by nám nesežral."

"Při správným nasvícení zrcadla, který trochu pootočíme," říká první maskérka a provádí zamýšlený úkon, "by se to mohlo podařit."

"Ale za to nás můžou vyrazit!!"

"Pochybuju, všem leží v žaludku, kdyby nebylo jeho taťky...," mávne znechuceně rukou žena.

Ozývá se zaklepání. Vstupuje Matouš

"Vítejte, pane Hejkal, už jsme se na vás těšily, račte si hačnout tady do tohoto křesla."

Matěj se pohodlně usazuje v křesle a blahosklonně kyne pravicí: "Tak se, dámy, dejte, do toho."

Ženám jen září oči když se pouští do díla.

...

Ve vedlejších dvou šatnách jiné maskérky připravují zbývající dva účastníky debaty. Pomalu se blíží hodina, kdy má přímý přenos oblíbeného pořadu začít. Režisér neklidně přešlapuje a potichu informuje svoji novou asistentku: "Tak to sem zvědavej, který dárky nám ti mudrci na dnešek vybrali. Minule jsme tady měli poslance, kterej se vrátil ze služební cesty z ostrova Hulu-Hulu. Žije tam necelá stovka lidí, ale je tam krásně.Když se ho ptali, co tam za státní prachy pohledával, snažil se všem namluvit, že studoval místní demokracii. Pak ta předsedkyně neziskovky s jejíma třema jachtama. Furt o nich mlela až konečně i posledního troubu u obrazovky napadlo, kde na to vzala. A co teprve ten chlapík z Výboru veřejného blaha, třikrát přistižený při lži, kterou vytrvale označoval za alternativní fakta. To bylo ještě lepší než politická korektnost nebo humanitární bombardování. Na toto už jsem fakt starej. Kdyby to viděl můj učitel, velký režisér Federico, tak by hořce zaplakal. Nebo by mě rovnou nechal zastřelit. Točit takový hovadiny."

Neradostné myšlenky se nešťastnému režisérovi řítí hlavou jako splašený roj komárů.

Ale to už se ozývá známá znělka pořadu "Na slovo vzatí". Populární moderátor Vendelín Stoklasa přichází ke svému pultíku, odkud bude v přímém přenosu dirigovat diskuzní pořad. Tři křesla pro hosty jsou zatím prázdná. Znělka přechází v dramatickou melodii a následuje virbl. Ke křeslu se přibližuje první host, je jím samotný ministr humanitárního bombardování Marek Hejkal. Kyne pravicí k první kameře, kameraman si znechuceně odplivne. Vendelín uvádí jeho excelenci na přidělené křeslo. Následuje krátké představení hosta. A znovu je tu virbl. Na scénu přibíhá podsaditý chlapík s holou lebkou, na které má vytetované cosi, co vypadá jako letadlo.  Moderátor je zmaten, zdá se, že tohoto muže nepoznává, otevírá zapečetěnou obálku s poznámkami pro případ nouze ...

"Vážení diváci, představuji vám druhého hosta, kterým je ... Adalbert Hejkal, výrobce větroňů." Moderátor se při vyslovení jména na chvíli zarazí, ale pohotově dodává: "Pan ministr tu bude mít dnes svého jmenovce."

"Žádnýho jmenovce," drtí slova mezi zuby jeho excelence, "to je můj brácha!"

O režiséra se v zákulisí pokouší mdloby. Kdo to sem pozval, říká si v duchu. Prý rada moudrých. Blbci to jsou. Kdo má s tímto materiálem pracovat?

Moderátor se v duchu pokřižuje a trochu nejistým hlasem vyhlašuje: "A já bych poprosil našeho třetího hosta, aby přišel mezi nás!"

Ke třetímu křeslu přichází podivná postava.  Sytě rudé rty, zvýrazněné obočí připomínající jistého známého státníka z dob minulých, obrovské stíny kolem očí a tvářičky červené, jak děvče z pohádky. Oba Hejkalové nevěřícně třeští na příchozího oči. Jeho excelence ministr pevně zatíná prsty do opěradla židle, režisér si v zákulisí nalévá první odměrku rumu.  Moderátorovi padají jeho poznámky na podlahu, zdá se, že se dusí.  Je to ale profesionál a tak zvesela zahlaholí: "Dovolte, abych přivítal našeho třetího hosta - Matěje Hejkala, místopředsedu strany zelenožlutých sršňů."  Málem jsem ho nepoznal, pomyslí si, a to ho tu máme pořád. Ten kluk se asi musel definitivně zbláznit.

"Samej Hejkal," poznamenává režisér a nalévá si další a další dávku svého léku. Starší dva Hejklové cosi znakovou řečí ukazují nejmladšímu Hejkalovi, ten se však tváří nechápavě. Maskérky splnily svůj úkol  aniž by oběť cokoliv tušila. Moderátor již po sté seznamuje diváky v přímém přenosu s pravidly hry. "Před sebou mám další zapečetěnou obálku s otázkami, které připravila Rada. Jsou zde pouze pro případ, že by do studia nedorazily žádné podněty od diváků.  Otázky posílejte, buď prostřednictvím  SMS zpráv nebo mejlujte ... !" Stoklasa pozorně sleduje notebook na moderátorském pultíku.

"Ale vidím, že nám přichází první... druhý... bože, to je záplava dotazů. Můžeme začít!"

"Je tu první dotaz - na Matouše: Co se vám to stalo?" Matouš se nechápavě rozhlíží kolem sebe. Ale i on je profesionál a tak odpovídá: "Stalo se toho hodně. Jsem terčem výhružek za své pevné postoje. Byl jsem také obětí atentátu, když mě kdosi v parku profackoval.  Ale já neuhnu ani o píď..."

"No, to je moc dobře," přerušuje ho moderátor, "ale my tu máme další dotaz, a sice na jeho excelenci ministra humanitárního bombardování."

 "Pane ministře, je pravda, že jste nedávno nakoupil do výzbroje naší armády větší množství větroňů?"

 Ministr se neklidně ošívá a říká jakési ošklivé slovo, které musí být vypípáno. Vzápětí však dodává: "Jsou to dobrý stroje, mají certifikát."

Moderátor hledí na obrazovku notebooku a předkládá další dotaz:  "Divák Karel z Proklaté nory má otázek víc, ptá se, jestli jste ty větroně koupil od svého pana bratra a jestli je to ten samý Hejkal, který předtím vyráběl papírové draky ze špejlí. Dále by pan Karel chtěl vědět, k čemu budou armádě větroně."

Excelence otvírá ústa k odpovědi, ale do debaty náhle vstupuje mladý Matouš:  "Strejda sice začínal s profesionální výrobou papírových draků..."

Já toho kluka snad zabiju, říká si v duchu Adalbert, výrobce větroňů.

Ale Matouš se nezadržitelně řítí dál, ústa jsou rychlejší než myšlenky: "...jenže právě tam získal velké znalosti o aerodynamice, jeho draci patřily k okresní špičce.  Na stěně dílny visel obraz čmeláka. Všichni jsme se divili, jak může tento pták vůbec létat, ale strýc Adalbert nám to vysvětlil. Znalosti aerodynamiky a dlouholetá konstrukční zkušenost s výrobou draků byly první kroky k současné velkovýrobě větroňů, které ostatně, jak říkal otec, mají certifikát..."

Moderátor Vendelín ho přerušuje:"Čmelák není pták, je to hmyz, a diváka Karla asi víc zajímalo, co s nimi budou vojáci dělat?"

"Co furt máte s těma drakama... tedy chci říct... větroňama,"  hněvá se jeho excelence. "To jsou samý tendenční otázky. A navíc to, na co se ptáte, je tajné.  Pak mně dáte adresu toho Karla z té jakési nory, už toho mám dost. Copak jsem nějakej klaun?" Významně se zahledí na svého syna.

Do debaty vstupuje Adalbert Hejkal, výrobce větroňů. "Jo, aby bylo jasno, můj brácha není žádnej klaun a já taky ne." Kradmo pohlédne na svého synovce a pokračuje: " Udělal jsem armádě slušnou cenu, a co s nima budou dělat je jejich věc. Proč se třeba někdo nezeptá na hospodářské výsledky mé firmy Samolet ?"

Ty budou asi velmi dobré, když jsme od tebe nakoupili ty tvoje vehikly, pomyslí si moderátor Vendelín Stoklasa.

"A proč mě se nikdo nezeptá na poslední úspěšné vystoupení armádního souboru Bomba," připojuje se jeho excelence.

A pozadu nezůstává ani nejmladší Hejkal. "Proč mě nikdo nemá rád?"

Rázem, jako na povel, všichni tři Hejklové vyskakují ze svých křesel. "My odcházíme," oznamuje jeho excelence, která se mezitím stala samozvaným mluvčím Hejkalů, "tohle nemáme zapotřebí."

"Tatínek vám vyhlásí válku," dodává Matěj. Ale ministr s ním hrubě smýká a táhne ho ven ze studia. Adalbertovi se leskne pleš, vytetované letadlo jako by chtělo odletět.

Moderátor zamyšleně odchází od moderátorského pultíku.

Placení studioví diváci si jdou vybrat svoji denní mzdu.

Režisér pořadu se smutně dívá na již prázdnou láhev a přemýšlí o kresleném filmu.

Vysílání skončilo, zapomeňte.

Anebo -  raději ne!

žádné komentáře | přidat komentář

Na lavičce

28. leden 2017 | 13.53 | rubrika: Neštěkl po nich pes

 Rád se někdy procházím v dešti. Nesmí to ovšem být lijavec, který člověka srazí na zem, ale takový ten deštík, kdy obloha trochu pláče a trochu se směje. Potkávám lidi a říkám si "třeba se také rádi prochází v tom nečase, máme tedy něco společného, cosi nás spojuje v tom osamoceném světě." Ale možná jen někam spěchají a jsou nabručení, že jim voda teče po zádech. Deštníky už nejsou to, co bývaly.

Ten den, kdy jsem vyrazil do ulic, se déšť pomalu chýlil ke konci. Padlo ještě několik posledních kapek. Zrovna jsem přicházel k parku, když jsem uviděl sedět na lavičce mladou ženu. Z dlouhých tmavých vlasů ji kapala voda, ale ona jaksi nepřítomně hleděla k nebi.

Tedy – sedět v tom nečase, nebo těsně po něm, na lavičce, to je ještě větší úlet než ta moje dešťová promenáda, pomyslel jsem si.  Přistoupil jsem blíž. Najednou utichly všechny běžné městské ruchy a nastalo tíživé ticho. I čas jakoby se zastavil. V okolí bylo pusto, všichni spěchající chodci kamsi zmizeli. Jen to ticho, zmáčená žena na lavičce a já. Za normálních okolností bych neměl odvahu oslovit cizí ženu na lavičce, ale okolnosti se jako normální rozhodně nejevily.

"Není vám něco?" zeptal jsem se, přiznávám, nepříliš duchaplně.

"To je v pořádku, Františku," oslovila mě jménem.

Otevřel jsem překvapeně pusu, takže jsem ke svému neduchaplnému dotazu připojil i odpovídající výraz.

"My se známe?"

"Vy mě neznáte," odpověděla, "ale já vás ano. Před časem jste prožil dost složité období.  V práci se vám nedařilo, hádal jste se často s manželkou a...," mávla rukou, "však to víte sám."

No, říct v dnešní době někomu, že se mu nedařilo, to zase není tak velké umění. A hádkám se v manželství asi nevyhne nikdo, ale co to oslovení mým jménem? O co tu jde?

"Mohu si přisednout.?"

Jistě, ale je to pořád mokré," ukázala na lavičku.

Tak to bylo to poslední, co mě v tu chvíli trápilo.

"Kdo jste?" vydechl jsem

"Chcete, abych vám řekla pravdu?" usmála se žena.  Kýval jsem hlavou rychleji než pejsci za zadními okny aut.

A pak se žena pustila do svého vyprávění:  Nejprve mě seznámila se všemi mými tajnými sny, výhrami i prohrami. Jejich výčet byl dlouhý, přesný a někdy truchlivý.  Stále jsem nic nechápal. Kdo to jen může být?

 "Kdo jste? Kdo..."

"Nevím, jak vám to jen říct. Měla bych vás nějak opatrně připravit. Jenomže nevím dost dobře jak..."

"Jen směle do toho," přerušil jsem ji. Tak zvědavý jsem byl naposledy snad jen při sledování Dalasu, když Boby umřel a po padesáti dalších dílech vylezl z koupelny.

"Jsem anděl," řekla téměř bezstarostným tónem, jakoby mě oznámila, že prodává vedle v trafice. "Často jste nás žádal o pomoc."

Tomu tedy říkám blesk z čistého nebe!

Zčervenal jsem rozpaky. Tohle kdyby slyšeli moji spolupracovníci a nedejbože i kámoši, musel bych se odstěhovat do Grónska. Proto jsem jedovatě poznamenal:

"Ale že jste se zrovna nepřetrhli."

"Tak to se mýlíte, Františku, nebo jste už zapomněl. Když byl váš mladší syn malý a měl laryngitidu, museli jste ho odvézt do nemocnice. Tam vám řekli, že jeho stav je velmi vážný. Vy jste byl tenkrát zapřisáhlý ateista, ale přesto jste odešel do kostela a tam se celou noc modlil. Ráno za vámi přišel kněz, který o vás celou dobu věděl.  Tehdy ještě kostely byly otevřeny přes noc. Kněz vás povzbudil a vy jste hned šel telefonovat do nemocnice. Tam vám řekli, že všechny příznaky náhle pominuly, že si to neumí vysvětlit, ale váš syn je zcela zdráv a může domů. Tehdy jsem trochu překročila svoje pravomoci.

"Jak to myslíte?" zeptal jsem

"Podrobnosti vám vysvětlovat nebudu, nepochopil byste je.  Později jste chtěl něco ohledně staršího syna. Myslím, že také bylo splněno. Jen s tím vaším letem na Měsíc nešlo hnout."

"To mě bylo deset," připomněl jsem jí.

"Však já vím."  Jakoby se nepatrně pousmála.

Vida, i andělé mají smysl pro humor. Ale anděl pokračoval - vlastně - pokračovala dál:

"Nakonec na mě doma asi zapomněli. Nebo je to trest za překročení mých pravomocí v několika dalších případech, sama nevím.  Pomalu ztrácím své vyjímečné schopnosti.  Jsem takový zapomenutý anděl. A teď už jděte domů, my se neměli nikdy setkat".

Odcházel jsem, styděl se za svá předchozí příkrá slova a přemýšlel.  Když andělé pomáhají člověku, nešlo by to také naopak?  Ještě jsem slyšel, jak za mnou volá:

"O nás andělech se říká, že máme křídla a proto můžeme vzlétnout. I vy lidé jste tak trochu andělé, ale jen s jedním křídlem. Abyste mohli vzlétnout, musíte se nejprve obejmout!"

Zvuk města se opět náhle probral k životu. Před sebou jsem zahlédl několik spěchajících chodců. Ohlédl jsem se, ale lavička už byla prázdná.  Po mém andělovi široko daleko ani stopy. Možná jsem na té lavičce seděl sám, na chvíli usnul a všechno byl jenom sen. Proč bych si ale sedal na mokrou lavičku a dokonce tam usínal?  A co ten hlas, který za mnou před chvílí volal? Vždyť to bylo tak reálné. Hlavou se mi honilo více otázek, než odpovědí.

Cestou domů jsem ženě koupil květinu. Jen jednu, aby nedostala šok. Odemknul jsem dveře bytu, předal ji červenou růži, ona se usmála a já ji objal.

Pak jsme vzlétli...

Související články

žádné komentáře | přidat komentář | hodnocení: 1 · 2 · 3 · 4 · 5 | 0.00 (0x)

Prezident, popelář, Robin Hood a kosmonaut

27. prosinec 2016 | 14.39 | rubrika: Neštěkl po nich pes

Malá povídka na  začátek roku 2017. Vesele i smutně. Jak už to chodí.

Byli jsme čtyři. Roku 1980 nám bylo 12 let. Mě, Petrovi, Lubošovi a Laďovi, čtyřem klukům, řečeno slovy Karla Poláčka, co spolu chodili. Nerozluční kamarádi, kteří nechyběli nikde, kde se něco dělo. Většinou nekalého typu. Kdybych to vzal po Foglarovsku, blíž jsme měli k Bratrstvu kočičí pracky než k Rychlým šípům.

Jednoho dne naše třídní učitelka, kterou jsme ještě museli familiárně oslovovat "soudružko", vešla do třídy a oznámila, že právě četla zajímavý článek o nových výukových metodách sovětských pedagogů, který ji inspiroval k průlomovému kroku. Řekla, že dnes nebudeme psát diktát z jazyka českého, jak původně plánovala, ale proběhne volná debata na téma naše budoucí povolání. My čtyři v zadních lavicích jsme na sebe překvapeně pohlédli. Místo diktátu, volná debata. To na nás rozhodně udělalo dojem.

Soudružka učitelka nastolila systém. Postupovala od předních lavic k zadním a její tvář byla prodchnuta oslnivou inteligencí, když kladla dvanáctiletým dětem svoji existenční otázku. Pozorně jsme poslouchali odpovědi spolužáků, kteří chtěli být lékaři, učiteli a učitelkami, inženýry, architekty a blbý Malát toužil stát se předsedou JZD. Z odpovědí bylo zjevné, že žactvo se nemíní živit rukama. Žádné dělnické profese. My čtyři se mezitím připravovali na zteč. První přišel na řadu Luboš. "Já budu prezidentem republiky," pravil pevným hlasem. Učitelka ho zamyšleně pozorovala a jen Bůh ví, co se jí v tu chvíli hnalo hlavou. Pak přišel na řadu vedle sedící Petr. Projevil přání stát se popelářem a hned také dodal naprosto logické odůvodnění své volby: "Ti už sedí v deset dopoledne v hospodě." Zdálo se, že soudružka učitelka poprvé zapochybovala o metodách sovětských pedagogů. Pochopila, že se ocitla na území, kde jsou lvi. Opatrně postoupila o lavici dál. "Já budu Robin Hood," řekl rozhodně Laďa, "bohatým budu brát a chudým dávat." Soudružka učitelka ho laskavě pohladila po hlavě.

"Ale Ládíku, takovým Robinem Hoodem je už naše strana a vláda, nechtěl bys být raději soustružníkem?

"Nechtěl," odpověděl zarputile Laďa, "budu Húd".

 "Spíš ÚD," poznamenal Petr, za což se mu dostalo od Robina Hooda šťouchance do zad.

 Soudružka učitelka se tvářila, že nic neslyšela a obrátila se ke mně. "A co ty, Františku?" pravila s nadějí v hlase, protože mě z jakýchsi záhadných důvodů považovala za slušného chlapce, který se nedopatřením ocitl mezi třemi zlotřilci.

 "Já chci být kosmonaut. Jako Gagarin."

Učitelka se na mě vyčítavě zahleděla a její jasně říkala. "I ty, můj Franto?" Nemohla tušit, že moje odpověď není tak daleko od tajného snu. S výjimkou Gagarina. Samozřejmě. Když jsem se doma svěřil otci se svojí odpovědí, ten stručně poznamenal, že to s tím Gagarinem bylo politicky prozíravé.

Čas ubíhal mílovými kroky. Hodně věcí se změnilo, ale my čtyři se v průběhu těch téměř čtyřiceti letech občas setkávali. Luboš se zatím prezidentem nestal. Ale má dobře nakročeno. Sedí v městském zastupitelstvu a je proslulý svými obstrukcemi. Ani Laďa se neprohání po parcích v třírohém klobouku a s lukem v ruce, aby bohatým bral a chudým dával. Pracuje na finančním úřadě, takže je vlastně takovým Robinem Hoodem, co bere všem.  Vlastně ne, Húdem, ale ÚDEM, jak při každém našem společném setkání neopomene poznamenat Petr, aby vzápětí sklidit přátelský štouchanec do zad. Petr nepopelaří, ale stal se novinářem. Takže napůl mu to vyšlo. V hospodě sedí v deset dopoledne a tvoří. Alespoň to tvrdí. Ale moc mu nevěříme.  Na to jsou jeho články příliš dobré. No a já taky nestartuju raketu, abych se vydal k vesmírným dálavám, ale jen svoji Dacii, abych se vydal do továrny k žíhacím pecím.

Jednoho dne jsem náhodou potkal Petra. Hned na mě spustil o svých trablech s šéfredaktorem. Táhnou to spolu už dvacet let, kdy se po celou dobu hádají v rytmu regtime.  Jeho nadřízený mu občas články zkracuje, upravuje, přepisuje, prostě dělá všechno to, co každý autor vidí jen velmi nerad. Petr je přesvědčen, že to jeho dlouholetý šéf dělá jen tak ze sportu, přesněji řečeno aby ho naštval. Použil však jiné slovo. Nedávný střet Petra a šéfa proběhl údajně asi takto:

 "Ten článek o Domažlicích má příliš dlouhý úvod," začal šéfredaktor.

 "Tak ho zkrátíme," odpověděl Petr bezstarostně.

 Šéfredaktor nevěřil svému sluchu. Kde je ten bojovník, který se rve o každé slovo.  Šéfredaktor měl pocit, jakoby mu jeho oblíbená kratochvíle měla proklouznout mezi prsty. Přitvrdil.  "A co ten mlýn, trváš na něm?" 

"Ale vůbec ne," odpověděl Petr, "pryč s mlýnem."

"A co traktorista?"

"Traktorista?," zamyslel se Petr. "Traktorista by měl zůstat".

 "Máš ho mít," projevil nebývalou velkorysost šéfredaktor a pokračoval: "Ale musíme zkrátit epizodu se zříceným zvonem." "Zkrátíme," přikývl Petr.

 "Závěr je dobrý, ale já bych to napsal trochu jinak," pokusil se šéfredaktor o poslední zdrcující ránu a přečetl svoji verzi.

 "Ohromné!," zvolal Petr. 

Šéfredaktor byl z vývoje situace tak zmatený, že podal Petrovi ruku, což předchozích dvacet let nikdy neudělal a doprovodil ho do bufetu, kde mu zaplatil obložený chlebíček.  A to se o něm tradovalo, že by si pro korunu nechal obě kolena vrtat.                                                         

Byl jsem zvědavý, proč Petr udělal všechny naznačené ústupky. Odpověď byla vpravdě šokující. V Domažlicích na žádné reportáži nebyl a ten článek napsal někdo jiný. A protože už někam spěchal, neměl jsem možnost se dozvědět, jak všechno dopadlo. "Dopovím ti to někdy příště, až u toho budeme všichni," volal a v mírném poklusu se ode mě vzdaloval.

Ani jeden z nás netušil, že to bylo naše poslední setkání a že příběh už nám nikdy nedovypráví.

Je to světa běh.

Pak už jsme se sešli jen tři. My staří troubové, kterým táhlo na padesát. Sešli jsme se v deset dopoledne v hospodě, kde sedával náš kamarád.

Čas plyne a otáčí kola života, jako voda žene mlýnská kola...

žádné komentáře | přidat komentář

Lyžař na kopci i pod kopcem

16. prosinec 2016 | 07.29 | rubrika: Neštěkl po nich pes

Kdysi dávno, asi tak před stopadesáti lety, jsem lyžovat uměl. No, uměl-kopec jsem sjel, ať tak či onak. Moje manželka lyžuje ráda a dobře. Jednoho víkendového dne mi naznačila, že tentokrát bych se mohl zapojit nikoliv jen jako řidič, ale také jako přímý účastník akce.  Prý se to nezapomíná.  Dorazili jsme ke sjezdovce, moje choť nasadila lyže a odebrala se k šlepru. Já se odebral do půjčovny lyží a lyžařských bot. Říkal jsem si, že na začátek to zkusím raději s prkny kratšími. Už z této úvahy vyplývá, že moje nepřítomnost v tomto ušlechtilém sportu byla skutečně dlouhodobá.  Ukázal jsem pracovníkovi půjčovny na lyže, které se mi jevily tak akorát. "To jsou dětský lyže," pravil ten dobrý muž s neskrývaným despektem, "do těch by se ty vaše jedenáctky nevešly."  Poté mě vybavil dle vlastní profesionální úvahy. Už při obouvání bot jsem začínal mít podezření, že doba se změnila poměrně hodně. Já míval lyžařské boty, ve kterých jsem mohl kotníkem jakž takž hýbat, teď jsem si připadal, jako bych měl obě nohy v gypsu. No nic, po chvíli zkoumání systému se mi podařilo zajet do vázání. Došmatlal jsem k vleku a zařadil se do fronty. Uchopení vlečné tyče kupodivu proběhlo bez hromadné katastrofy, a já začal pomalu stoupat k vrcholu kopce.  Netrvalo dlouho a stanul jsem na samém vrcholu sjezdovky a...pohlédl do nekonečné hlubiny. Sjet dolů tu propast se mi najednou jevilo jako ne příliš moudrý záměr. Jenomže to už na mě pokřikovala moje žena pokyny, které hraničily s nactiutrháním. Odpíchl jsem se, udělal jeden, dle mého názoru, velmi elegantní oblouk a pak, jak vím z pozdějších svědectví , následovalo cosi jako výbuch granátu, který vzedmul oblaka sněhu.  Ten můj pád zůstal sice bez zdravotních následků (nikoliv však bez následků pošramoceného sebevědomí), ale záhy jsem měl zjistit, že problém je někde jinde. Protože jsem měl nohy v těch gypsech, bylo pro mě prakticky nemožné zvednout se zpět na lyže. Ať jsem se nažil sebevíc, nešlo to. Chvíli jsem se tam povaloval a předstíral, že přesně to mám v úmyslu. Ostatní sportovci najednou ztratili veškerý zájem o sjezd a pozorně sledovali, jak napůl sedící, napůl ležící lyžař, se zvolna jako chrobák převaluje na záda, kmitá nohama ve vzduchu a zoufale se snaží se zbavit svých prken. Myslím, že padlo i několik sázek. To už ale ležela na zemi i moje žena. Ovšem na rozdíl ode mne, smíchy. Sejít dolů celou sjezdovku s lyžemi na rameni a s nohama v gypsu, byl očistec. Cesta trvala dost dlouho, jiní mezitím udělali mnoho jízd nahoru a dolů. Lyže i botky jsem vrátil se slovy, že tak krásně jsem si už roky nezalyžoval a důstojně odešel do místního bufetu.

Později se mi dostala do ruky kniha Jamese Twininga  Ženevský podvod, ve které jsem našel několik vět, které pro mě byly určitou formou zadostučinění.  Zde jsou: " Faulks vášeň pro lyžování nechápal. Nebylo mu jasné, co může koho přitahovat na tom, aby si upnul nohy do bot, které by v jiné době nejspíš využívala španělská inkvizice, potom se na dvou úzkých dřevěných plaňkách vyškrábat na kopec, sjet dolů a zařadit se do fronty, aby mohl zaplatit za to, že celou tuhle hrůzu zažije znovu..."

Tak mě alespoň uklidnilo, že v tom nejsem tak úplně sám.

Když vám členové rodiny obsadí postele

8. prosinec 2016 | 10.34 | rubrika: Neštěkl po nich pes

duben 2016Dinosaurus na posteli

žádné komentáře | přidat komentář

Filmová kritika

2. prosinec 2016 | 11.05 | rubrika: Neštěkl po nich pes

Včera v pořadu Konfrontace (kohosi, zapomněl jsem) vystoupila filmová kritička (její jméno si také nepamatuji, asi bych měl tuhle úvahu ukončit dřív, než zapomenu o čem to melo být), která pravila, že práce filmového kritika je velmi důležitá, protože dává divákovi návod, zda do kina jít, nebo nikoliv. Měla pravdu. Jenom asi ne přesně tak, jak myslela. Když přečtu oslavnou kritiku, filmu se zdaleka vyhnu. A naopak. Při odsuzující kritice, hned volám do kina a rezervuji si lístek.

O něco později, když jsem napsal předchozí řádky, tak jsem si na jméno filmové kritičky vzpomněl. Alena Prokopová, a své kritiky píše na blogu Alenčin blog. V tomto případě teorie ohledně "spolehlivosti" kritiků neplatí. Paní Prokopová píše objektivně, čtivě a z jejích názorů nečiší ona zášť některých kritiků, kteří si pro sebe vytvořili jakýsi model dokonalého filmu a ten neustále hledají. Postupují jako pracovník v továrně, který u pásu kontroluje vyrobenou součástku před kalibr. Co kalibrem neprojde, musí z oběhu. Někdy jde také jen o prostý snobismus. Tak třeba Bergmannovu Sedmou pečeť (já osobně jsem při tomto filmu málem umřel nudou, ano jsem barbar) by si žádný kritik nedovolil pohanět, zato Troška (toho ale také dvakrát nemusím) je vždy vděčným objektem pro ostrovtip. Dovolím si předložit Barbarovy-tedy moje- tři nejoblíběnější filmy: 1.Sedm statečných(samozřejmě z roku1960), 2.Forrest Gump, 3.Akce Bororo. U posledního filmu si neopustím pár poznámek. Akce Bororo je česká SCI-FI s velmi originálním příběhem. Po listopadu 89 se filmový kritici rozhodli, že tento film budou posuzovat ryze z ideologických pozic. Ale to není první případ ideologického blouznění. Stejně tak přistupovali po zmíněném roce k pohádce Pyšná proncezna. Stručně řečeno-nemám je rád ty pyšné filmové borororáky. S jedinou vyjímkou, jak jsem zjistil.

žádné komentáře | přidat komentář

Nevděčný spratek

22. listopad 2016 | 16.00 | rubrika: Neštěkl po nich pes

 Před několika dny  se opět otevřela otázka muslimského šátku na českých školách. Somálka Ahmednuur Ayan Jamaalová zažalovala střední zdravotní školu, která ji zakázala nosit ve škole hidžáb. Představme si hypotetickou situaci, že do některé muslimské země, nazveme ji pracovně Utopie, uteče před válkou mladý křesťan. V naší Utopii ovšem žijí umírnění a vstřícní muslimové, kteří křesťanskému imigrantovi poskytnou azyl, prostředky k živobytí a možnost studia. Náš křesťan, říkejme mu třeba Karel, se první dny rozhlédne po škole a namíří k řediteli ústavu s požadavkem  aby mu někde v rohu postavili kříž k modlitbám. Pak začne třídu navštěvovat s obrovským krucifixem na krku. Jak jsme již řekli, v naší Utopii nežijí žádní barbaři s právem šária, ale co je moc, to je moc. Karla sice nepověsí na první lucerně ve městě, ale přesto mu rázně vysvětlí, že jako host se musí přece jen přizpůsobit domácím zvykům. Karel nelení a podá v Utopii na Utopii žalobu. V této chvíli se Karel stává spouštěčem událostí, kdy i těm hodným muslimům v Utopii dojde trpělivost. Karel je dovezen na hranici a tam mohutným kopancem do zadnice vyhoštěn ze země.

To je tak přibližně metafora k somálské studentce v České republice, o které sama ředitelka zmíněné školy řekla, že "se ve škole chovala agresivně, dupala nohou a opakovala, že sem nebude chodit." Studentka žádá po škole omluvu a 60 tisíc jako odškodné. Nevděčný spratek, to je ten nejmírnější výraz, který člověka napadne. Myslím tedy soudného člověka. Ti divní lidé, kteří bývají označováni jako "sluníčkáři" si to zřejmě v duchu řeknou také, ale navenek musí vystupovat zcela jinak.

Bylo by zajímavé zjistit, jak na požadavky somálské studentky reagují její spolužáci. Tady ovšem záleží na rozložení sil. Zda převažují sluníčkáři nebo realisté. Jedna věc je ale jistá: Ahmednuur by měla být i s hidžábem odvezena na hranici státu a tam  by následně proběhl rituál po vzoru Utopie...

žádné komentáře | přidat komentář

Tajemství obrazů (4)

21. listopad 2016 | 12.40 | rubrika: Neštěkl po nich pes

mona lisa x da vincimona lisa a mimozemská krajinamona lisa x ET predatorL

Leonardo da Vinci (potřetí): Mona Lisa

Tajemný obraz Mona Lisa namaloval Leonardo da Vinci v letech 1503-1506. Pravděpodobně je na něm vyobrazena žena florentského kupce La Gioconda. To je ovšem vysvětlení leda tak dobré pro historiky umění. Záhadologové to vidí ze zcela jiného úhlu.

1.Obraz Mony Lisy má být vyjádřením ženského prvku u mistra Leonarda. Tak došlo ke spojení slavného obrazu s neméně slavným autoportrétem samotného mistra.

2.V pozadí obrazu vidíme údajně jakousi snovou krajinu s mosty a sopkami. Pravá a levá polovina pozadí, ale k sobě nepatří. Za zády Mony Lisy by se nemohly spojit v celek. Milovníci záhad šli ještě o kus dál a v pozadí spatřují krajiny z paralelních světů a jiných dimenzí.

3.Tady už nastupuje hodně těžký kalibr. Znalcům umění nedoporučuji číst dále. Pokud obraz zdvojíme a jednu část zrcadlově překlopíme k té první, objeví se nám tvář mimozemšťana, a to ne jen tak ledasjakého. Tento má rysy starého dobrého Predátora a na hlavě údajně biskupskou čapku. Tu tam nevidím, zato tam vidím jeho dopravní prostředek-UFO se skleněným poklopem.

Přiznávám, že tuto část Tajemství obrazů jsem pojal ve značně odlehčeném duchu a samozřejmě ji nemyslím vážně.

Jen mě vrtá hlavou, kde mistr Leonardo viděl film Predátor.

žádné komentáře | přidat komentář