Když na Novém Zélandě došlo k útoku na mešitu, Hamáček vyhrožoval, že s každým, kdo bude v České republice tento čin schvalovat, zatočí. Žádný takový trestný čin však v českém právním řádu neexistuje. Tak na jakém podkladě chce Hamáček s kýmkoliv točit? Ten by měl především zatočit s dluhem, který má ČSSD vůči dědicům Zdeňka Altnera. Zaplacení se vyhýbají s dovedností protřelého podvodníka.  

Když hořela katedrála Notre-Dame, opět se vynořuje Hamáček s varováním, že nikdo v České republice nesmí zapálení katedrály spojovat s islámským terorismem. Jinak s ním zatočí. Naštěstí si ještě můžeme myslet, co chceme. Třeba to, že katedrála vzplála čtyři dny před Velikonocemi.

Když islámští zmetci provedli sérii útoků na kostely a hotely (kde byli ubytováni křesťané)na Srí Lance, bylo opět očekáváno vynoření se Hamáčka s jeho tradiční výhružkou. Realita však tentokrát předstihla Hamáčkův výron solidarity s islámem. Záhy bylo prokázáno, kdo za těmito zbabělými a zákeřnými útoky stojí. Nestihl to.

Po útocích na Novém Zélandě se nechala Clintonová slyšet, že její srdce je s muslimskou komunitou. O zabitých křesťanech na Srí Lance promluvila společně s Obamou. Tentokrát se nejednalo o žádný srdceryvný projev. Oba mluvili o "vyznavačích velikonoc".

Mohli bychom si vypůjčit Hamáčkův kolotoč a občas také s někým zatočit.

Česká televize se diví, že ji lidé nevěří. Obecná nedůvěra k médiím hlavního proudu vychází především z prostého faktu, že tato média v čele s veřejnoprávní televizí a rozhlasem nepřináší informace, ale pokyny, co si lidé mají myslet.  O migraci, islámu, multikulturní politice EU, inkluzi, o rolích muže a ženy (tzv. bourání stereotypů), o diktatuře menšin všeho druhu apod. Je zajímavé, že všichni novináři, působící v mainstreamu, propagují jednotný názor. Žádný rebel. Jistě, i tito majitelé pravd mají své starosti, pěkné platy, hypotéky a nikomu se nechce, aby byl vykopnut k lopatě.

Do oficiálních médií má přístup jen několik desítek osvícených. Tito novináři přestali být hlídacím psem demokracie a stali se hlídacím psem svobodného myšlení občanů. S nimi ruku v ruce kráčí různí užiteční idioti, kteří šmejdí po internetu a udávají (pardon, je nová doba – nahlašují) své spoluobčany za "nezdravé" názory. Jednou jsem tomuto lidskému druhu napsal, co si o něm myslím. Odpověděl, jestli by bylo správné, kdyby třeba někdo neoznámil distribuci drog. Ten člověk hodil do jednoho pytle hrušky i jablka. Odpověděl jsem mu, že nahlášení distribuce drog je v pořádku, kdežto nahlášení distribuce názorů je zhovadilost. Už se neozval.

Oficiální média také s neskrývaným vztekem komentují sociální sítě. Jeden novinář se v rozhlase rozčiloval, že lidi si na Facebooku notují mezi sebou a kvalifikované názory v novinách už skoro nikdo nečte. Samozřejmě měl na mysli "svoje kvalifikované názory". Se zlou se potázaly i alternativní weby. Sabina Slonková na webu Neovlivní.cz uveřejnila databázi dezinformačních nebo proruských webů. Uvedla zde úplně všechny, které se zabývají alternativním pohledem na svět. Neprošel ani jeden. Je to vcelku pochopitelné. Kdyby (ONI)přiznali důvěryhodnost jen jednomu alternativnímu webu, celý jejich monopol na pravdu by šel k šípku.

Pak se ovšem média hlavního proudu nemohou divit, že jim obyčejní (nebojím se toho slova) lidé nevěří.

Mladí muslimové ve Francii, Německu a Skandinávii si z ničení křesťanských památek udělali sport. Jen v únoru a březnu tohoto roku došlo ke čtyřem útokům na svatostánky ve Francii. Nejznámější je podpálení kostela svatého Sulpicia, který sehrál významnou roli v kontroverzním románu Dana Browna. Již v roce 2017 uváděla německá policejní zpráva, že v Bavorsku bylo poničeno dvě stě kostelů a mnoho křížů. Policejní zdroje ve svém antiseptickém slovníku napsaly, že pachatelé byli mladiství výtržníci s migračními kořeny. Možná polští instalatéři a čeští doktoři. Ovšem jiné zdroje už z Merkelové a spol. strach neměly a popsaly pachatele, dle jejich jekotu, jako mladé islamisty.

A evropské vlády raději mlčí. Západní civilizace tak vyhazuje na smetiště všechno, co za staletí vytvořila. "Liberálové muslimům ochotně podávají provaz, na kterém se nás chystají oběsit," píše Benjamin Kuras v knize Jak zabít civilizaci.

 Jsme v tom všichni – vítači i odmítači migrantů, elity i obyčejní lidé. Nám všem hrozí, že naši kulturu vystřídá totalita, skrývající se za náboženstvím, totalita systematicky potlačující krásu, radost, humor, tvořivost a pochybnosti.

Jen tak se mohlo stát, že ještě do plamenů hořící katedrály Notre-Dame pařížská oficiální místa horlivě oznamují, že požár nekvalifikují jako teroristický čin. Tím si oficiální místa bezpečně zadělaly na vznik konspirační teorie. Navíc načasování požáru musí nutně budit podezření. Šéf firmy, která rekonstrukci střechy provádí, sice důrazně tvrdil, že na střeše katedrály neprobíhaly žádné práce s tepelnými zdroji, ale je ignorován jako nepříjemná překážka v harmonickém soužití s náboženstvím "míru". Aby nenastalo ohrožení bezpečnostní struktury ve Francii, příčina požáru bude nejspíš nalezena v nějakém odhozeném vajglu anebo elektrickém zkratu v místech, kde žádné elektrické vedení nevede.

K tomu se připojují výbuchy kostelů na vzdálené Srí Lance. Tady situace nebyla zpočátku tak jednoznačná. Žijí zde buddhističtí Sinhálci (zhruba 70 %), hinduističtí Tamilové (13 %), muslimové (9 %) a křesťané (7 %). V roce 1983 vypukla mezi buddhistickou většinou a tamilskou menšinou občanská válka, která s různou intenzitou trvala až do roku 2009. Napětí ovšem přetrvává.

Všude na světě se buddhisté vyznačují svojí mírumilovností a hinduisté náboženskou tolerancí. Na Srí Lance se zřejmě uplatnila poučka, že výjimka potvrzuje pravidlo. Křesťané se společně s muslimy ocitli uprostřed tavícího kotle a občas se stávali obětí jedné či druhé strany. Dodnes na Srí Lance trvá buddhistická nevraživost (jak jsem uvedl – naprosto světová výjimka) ke křesťanům. Komplikují jim bohoslužby, modlitby apod., ale bez otevřeného násilí.

Ve chvíli, kdy agenturní zprávy oznámily, že na výbuších se podíleli minimálně dva sebevražední atentátníci, karty byly vyloženy na stole. Srílanští buddhisté a hinduisté nejsou sice žádní andělé, ale sebevražedné atentáty nepraktikují.

Na velikonoční pondělí agentura AFP uvedla, že skupina podezíraná z nedělních útoků na kostely a hotely patří mezi srílanské islamisty Tauhíd džamáate. Úřady nyní zjišťují eventuální spojení dotyčné islamistické skupiny se skupinami ze zahraničí.

Osa zla, sama sebe označující za náboženství míru, však ducha Evropy nezlomí ani neovládne.  Nedovolíme jim to.

Připomeňme si to dnes, na velikonoční pondělí.

Boj proti tzv. stereotypům je vážná věc. Tady musí jít každá sranda stranou. Poznala to i dětská knihovna jedné základní školy v Barceloně. Do akce vyrazili inkvizitoři, ostřejší než nechvalně proslulý páter Koniáš. Inkvizice, působící na této škole pod krycím jménem Školská komise, dospěla k přesvědčení, že asi dvě stovky pohádkových příběhů v tamní knihovně jsou "sexistické" a nedovoleně šíří stereotypy o mužské a ženské roli.

Náš výše zmíněný páter byl proti řadění komanda ze školské komise učiněný osvícený liberál. Pod úderem novodobé inkvizitorské tlapy zmizelo z knihovny 30 procent pohádek.  Jejich osud (rozuměj: těch knížek, osud inkvizitorů je OK) je značně nejistý. Jeden z "osvícených" prý cosi mumlal o 451 stupních Fahrenheita. A asi nemyslel knihu Raye Bradburyho.

Kde se stala chyba? (Rozuměj: v myslích autorů klasických pohádek, inkvizitoři jsou opět OK). Tak třeba musela ze školní knihovny zmizet Karkulka. Tu sežere vlk a zachrání ji statečný myslivec. Abych pravdu řekl, nevím, jak by si školská komise představovala správný průběh. Karkulka měla sežrat vlka? Myslivce? Vypít myslivce? Pardon..., to už jsem se ocitl někde jinde. Za své vzaly i všechny pohádky, kde princ zachraňuje princezny ze spárů draka, nebo čarodějnice, nebo člena školské komise. Tak zase nevím co je špatně. Princ měl zachránit draka (čarodějnici, člena školské komise) ze spárů princezny? Princezna měla zachránit draka (čarodějnici, člena školské komise) a prince přihlásit na kurs háčkování?

Princové musí zachraňovat své princezny. Tak tomu bylo a tak to také zůstane na věky věků, i kdyby sociální inženýři blbli na kvadrát sebevíc.

Už nám věrozvěstové nového překrásného světa vnutili inkluzi, diktaturu všech možných i nemožných menšin, islamizaci Evropy, její sebedestrukci a 56 pohlaví, ale pokud nám někdo sáhne na pohádky, na kterých vyrůstaly celé generace, posadíme ho na lopatu a... další průběh už znáte.

Kamarád Petr mě nečekaně pozval na oběd. 
Druhý den jsme zasedli v Rubínu, několik dlouhých minut studovali knihu s názvem "Jídelní lístek" a pak si objednali smažák. A k tomu pivo.
Než donesli naši vybranou specialitu, zahájil jsem neutrální hovor, přestože jsem byl celý nedočkavý, abych se dozvěděl, proč mě vlastně pozval. Když jsem vyčerpal všechny úvahy o vrtkavosti počasí i politické scény, Petr se chopil iniciativy.
"Když čtu tvoje povídky, většinou mi zlepší náladu."
Nedal jsem najevo sebemenší náznak pravé nebo předstírané skromnosti. Chvíli jsem se cítil jako věhlasný autor. Kde jenom jsou ti lidé, aby si přišli pro podpis? Rychle jsem se probral ze svého snění. Musím ale dodat, že přátelům a rodině svoje dílka nenabízím ani náhodou. Vlastně se tomu vyhýbám jako ten příslovečný čert kříži. Petr je tedy musí číst úplně dobrovolně, což oceňuji.
"A mám pro tebe námět," pokračoval.
Tak námět bych docela uvítal, pomyslel jsem si, momentálně se múzy odstěhovaly neznámo kam a zatím jsou s nějakým tím vnuknutím velmi opatrné.
"Byl by to příběh Backa..."
Tak se jmenuje Petrův malý černý knírač, to jsem věděl. Zaváhal jsem.
"No jo, ale já už jsem o psech, tedy o naší Daisy napsal asi pět věcí. Abych tím čtenáře, kteří mě poctili svojí přízní, neotrávil," namítal jsem krásně spisovně.
Petr rychle moji námitku smetl ze stolu.
"Ještě jednu by snad unesli."
Mezitím nám donesli naši objednávku a tak jsme hovor přerušili, abychom se mohli věnovat lití tatarky tam, kam patří i nepatří a následnému spokojenému žvýkání. Když jsme dojedli a objednali si další pivo, pustil se Petr do svého vyprávění.

"Před čtyřmi měsícijsem se s Backem vypravil na delší vycházku do Bílovic. Kolem řeky a tak. V jednu chvíli jsem Backa pustil z vodítka. Většinou se motá kolem mě, ale tentokrát cosi zavětřil a zmizel. Když se delší dobu nevracel, propadl jsem panice. Tohle ještě nikdy neudělal..."
"To chápu," přerušil jsem ho, "musels mít nervy na pochodu."
" Měl, " přikývnul a dlouze se napil piva. Učinil jsem také tak a naléhavě se zeptal:
"Ale našels ho, že jo?"
"Počkej chvilku, nebylo to tak jednoduchý..."
Další pokračování příběhu lze v kostce shrnout takto: Když chodil několik hodiny po okolí s nulovým výsledkem, sedl do auta a odjel domů. Modlil se, aby Backa někdo našel. Pes měl na krku známku s jeho telefonním číslem a tak doufal v nejlepší, ale připravoval se na nejhorší. Znovu se vrátil do povodí Bílovic. Opět chodil dvě hodiny po okolí, ale po Backovi jako by se slehla zem. Za pár hodin měla přijít tma a pro mého kamaráda nekonečná noc. Ale někdy modlitby bývají vyslyšeny. Tentokrát se vyslyšení konalo v podobě zazvonění Petrova telefonu. Ozval se hlas ženy, která mu přinášela radostnou zvěst, že našla jeho psa. Předala mu přesné instrukce, kde je najde, ovšem současně dodala, že "záležitost se poněkud zkomplikovala." První, co Petra napadlo - Back je zraněný.

A nyní už opět předám slovo vypravěči.

"Dorazil jsem na místo kontaktu, které, mimochodem, bylo nedaleko od mé výchozí pozice, kde jsem původně Backa ztratil z hledáčku. Chodil jsem všude možně, ale zrovna toto místo jsem míjel v kruzích."
"Mluvíš, jako špión," konstatoval jsem.
"Nepřerušuj mě," požádal, "teď to začne být zajímavý."
Rychle jsem kývl na číšníka a objednal dva fernety.
"Můj Back ležel u kořenů - jak se tomu říká - vyvráceného stromu..."
"Máš na mysli vývrat,"doplnil jsem ho.
"Jo, vývrat, jenomže tam neležel sám. Spočíval v lůně, abych tak řekl, fenky slovenského čuvače a vrhal na ni zamilované pohledy, které ta psí holka opětovala."
"Tak tomu říkám skutečně komplikovaná situace," poznamenal jsem. "Cos udělal?"
"Když jsem Backovi nasadil obojek a odváděl ho k autu, pořád se ohlížel a začal výt, To samé dělala ta fenka, která ho sledovala se smutným pohledem. Málem jsem začal výt taky."

Petr posadil Backa za všeobecného vytí do auta a vrátil se k fence. Neměla žádnou známku. Petr tam chvíli stál, usilovně přemýšlel a zvolna si na sebe pletl bič. Pak dal čuvačovi, nebo tedy čuvačce, pokyn, aby ho následovala do auta. Neměl to srdce, aby psího Romea a jeho Julii od sebe oddělil. Jen doufal, že fenka má třeba čip a tak dříve nebo později najde jejího majitele. Nutno poznamenat, že majitele dosud nenašel, přestože se jedná o vzácného psa. Možná to byl test seslaný z vyšších míst, čímž nemyslím ministerstvo a tak podobně. Dějí se mnohem podivnější věci mezi nebem a zemí.
Zde se dostáváme do fáze, kdy to začalo být zajímavé také pro mě. Petr totiž upletl bič nejen pro sebe, ale hodlal vyrobit ještě jeden.

"Tak teď mám všechny doma," řekl zamyšleně.
To nedávalo smysl. Proto jsem se zeptal: "Jak to myslíš – všechny?"
"Když jsme tenkrát dorazili ke mně domů, tak jsem zjistil, že fenka hárá. Ale uklidňoval jsem se, že technicky by to Back nemohl zvládnout. Zvládl to, mizera jeden. Doma mám teď Backa, Julii, jak jsem ji pojmenoval, a pět štěňat.
Kolem zrovna procházel číšník a tak jsem objednal další rundu. Dvojitou.
"Tak tvoje vyhlídky ti Petře nezávidím."
"No právě," podíval se na mě pohledem, který musel odkoukat od svého Backa. "Chtěl bych tě požádat, abys jednomu štěněti poskytl azyl. Pro dvě štěňata už mám zájemce. Přesto ještě tři zůstávají."
"Myslel jsem, že mně chceš nabídnout námět!"  zvolal jsem zoufale
"No, vždyť to je nejen námět, ale i dobrý skutek hoden tvé velikosti," snažil se pochlebovat.
Požádal jsem číšníka, aby přinesl celou lahev.
"Budu to muset projednat s Olgou, až se vrátí od dcery z chalupy, nic neslibuji."
Postupně jsme vypili všechno, co bylo na stole.
Jak jsem se dopravil domů si už nepamatuji, ale spal jsem zhruba dvacet hodin a s napětím očekával příjezd manželky.

Olga, když jsem jí opatrně nastínil plán operace "Baby Julie", sice souhlasila, ale současně poznamenala: "To mám za všechny svoje hříchy."

Tím celou věc poněkud zakalila.
Jaké může mít, k čertu, hříchy?

Teď máme doma nejen Daisy, ale i její novou kamarádku Bonušu a já navíc jednoho brouka v hlavě.

Kdybyste věděli o nějakém bezprizorním nosorožci, gorilím mláděti nebo žirafě, klidně mi pošlete vzkaz.  Od toho jsem tady.

Angela Merkeová včera před stotisícovým davem v Chemnitzu prohlásila: "Zítra odstoupím z funkce kancléřky. Musím zpytovat svědomí". Její slova doprovázel nejen mohutný potlesk, ale také volání: "Neopouštěj nás Angelo!"
Prezident Trump se rozešel ve zlém se saúdskoarabským princem Muhammadem bin Salmánem. "Koukejte si nasypat popel na hlavu za vraždu tamtoho novináře," řekla hlava Spojených států amerických a dodala: " A tu ropu si klidně můžete strčit za ten ručník, co máte na hlavě." Reakce Saúdské Arábie není dosud známa, ale Sabina Slonková na Neovlivní.cz napsala: "Kalousek říkal, že jim vyhlásí válku" Z této formulace není tak úplně jasné, kdo komu vyhlásí válku. Jestli Saúdové Americe, nebo Amerika Saúdské Arábii, či Kalousek oběma.
A byl to právě Miroslav Kalousek, který v České televizi předal českému národu poselství. "Od zítřka nepiju," pravil, "všechny budu slušně zdravit a Babišovi pošlu tucet růží na usmířenou." Nám nezbývá nic jiného, než Mirkovi držet palce ať mu jeho předsevzetí vydrží.
Karel Schwarzenberg v rozhovoru pro Lidové noviny na otázku "jaký byl váš poslední největší kulturní zážitek?", odpověděl: "Nedávno jsem se v televizi v noci díval na film Noční můra v Elm Street. Jedna věc je jistá. Už nikdy neusnu."
Poslanec Marek Benda oznámil, že má tolik peněz, že už neví co s nimi. Všechny další výplaty za jeho dřinu v parlamentu a za účast ve čtyřech parlamentních komisích a patnácti podkomisích se rozhodl věnovat na dobročinné účely. Bravo, pane poslanče!
Ivan Bartoš už nechce nic slyšet o Sorosovi. Program České pirátské strany má naznat podstatné změny. Piráti se chystají opustit multikulturní politiku, kterou jejich sněm označil za "pomýlenou". Ve zveřejněném zápisu se uvádí: "Byl to omyl. Od teďka nic než národ!"
Jiří Drahoš se veřejně omluvil prezidentu Zemanovi. V Českém rozhlase vážným hlasem řekl: "Po zralé úvaze se hluboce skláním před vítězem prezidentských voleb. Vyhrál lepší. Jestli chcete, tak vám něco zazpívám." Nechtěli.
Vláda rozhodla, že každá domácnost dostane vodotrysk a kus modrého z nebe. Prý se nechala inspirovat jednou povídkou. Distribuce proběhne příští týden. Soused po námi už začal dělat díru v nosném panelu, aby měl kam vodotrysk vložit. Dočasně se stěhujeme na chalupu.
Europoslankyně Šojdrová zaměří své další aktivity na tuzemský Klokánek. Slíbila, že ho hodlá navštěvovat třikrát týdně a dětem bude před spaním číst různé vyhlášky Evropské unie. No, není to, milá paní europoslynkyně, ještě úplně ono, ale rozhodně je to krok vpřed!
Pražská kavárna byla zavřena. Její osazenstvo taktéž.

A to je pro dnešek všechno. Samé dobré zprávy! Jedinou chybou je, že máme 1.dubna. 

Prorektor Karlovy univerzity JuDr.Aleš Gerloch se ústavním soudcem nestal. Rozhodli tak drtivou většinou senatoři. Jejich hlasování ovšem nebylo jen o Aleši Gerlochovi, ale také o Zemanovi a Mynářovi. Opory naší společnosti nezaváhaly a tu kládu pod nohy prezidenta republiky přece jen hodily. Nečestné a nesportovní, řekl by Mirek Dušín. My jen můžeme dodat – hloupé nejmenovat skutečného odborníka na funkci ústavního soudce. A tak se nutně muselo dostavit krkolomné zdůvodnění jejich volby. Jako králík z klobouku bylo vytaženo Gerlochovo pradávné členství v KSČ. Zvláštní. U Rychetského nevadilo, nyní vadí.

Ve skutečnosti se Aleš Gerloch dopustil dvou neodpustitelných hříchů. V minulosti občas podpořil názor a stanovisko prezidenta Zemana. A to je věc, která se nepromíjí. Dost na tom, že Zeman vyhrál prezidentské volby! Z pohledu elit je potřeba po Zemanovi důsledně a bez výjimky šlapat, nikoliv vše narušovat nějakým objektivním pohledem.

Druhým hříchem Aleše Gerlocha je jeho úvaha o zavedení národního prvku do Ústavy. Ve chvíli, kdy liberální demokraté slyší slovo národ a vlast projevují stejné zděšení jako kavárenský intelektuál z lopaty. Přesněji řečeno – z práce s lopatou. Přitom Aleš Gerloch v jednom rozhovoru logicky zdůvodnil své stanovisko:
"Pokud máme v Listině základních práv a svobod zakotvenu ochranu národnostních a etnických menšin, musíme mít i většinový národ, vůči kterému jsou menšiny chráněné. Jinak to nedává smysl. Nebo bychom museli jít cestou čistě státoobčanskou, tedy že vůbec neuznáváme existenci národnostních menšin, že všichni občané jsou na tom stejně a menšiny nemají právo na zvýšenou ochranu. Ale to je dnes myslím z hlediska mezinárodního práva těžko přijatelné."

Takže morální opory naši společnosti opět povýšily zájmy elit nad zájmy obecné.
Hlasování skončilo, zapomeňte.
A nebo – raději ne!

Od počátku roku 2019 došlo v 31 zemích k 355 teroristickým útokům ze strany islámských radikálů.

Proklamované náboženství míru tak vyústilo v 1956 úmrtí a dalších 2020 zranění. Od začátku letošního roku se tedy počet obětí pohybuje kolem dvou set lidí týdně. Mezi obětmi byli křesťané, buddhisté, hinduisté, židé a lidé bez vyznání. O těchto obětech se nikdy nemluvilo s takovou naléhavostí jako o mrtvých a zraněných v Christchurch.
Další stovky lidí skončily v rukou psychopatů z tzv. islámského státu ukřižováním, podřezáním nebo upálením zaživa. To jen pro dokreslení našich vyhlídek.

David Craig situaci vystihl v článku Uveďme teroristický útok v Christchurch do kontextu:
 "A samozřejmě, naše liberalní elity budou tvrdit, že pravicový terorismus je mnohem větší hrozbou než terorismus těch členů náboženství tolerance a míru, kteří nepochopili, jak je jejich náboženství strašně mírumilovné. A protože bdělé svíčky a demonstrace jsou pořádány obvyklými pokrokovými liberály pro oběti Christchurch, nebudou existovat žádné svíčky s osvětlením pro 1956 nevinných zabitých našimi přáteli z krásného náboženství. Navíc masakr v Christchurch dá našim vládcům omluvu, na kterou čekají, až přijmou nové zákony, které masivně omezí svobodu projevu. Brzy jakýkoli komentář, který by kritizoval nebo dokonce zpochybňoval něco o náboženství úžasnosti, bude okamžitě označen jako "nenávistný projev" a bude mít za následek trestní stíhání.Bůh nám pomáhej!"

Také v České republice přituhuje. Podle policejního prezidenta Jana Švejdara bude policie věnovat zvýšenou pozornost projevům podněcování k násilí. "Máme celou řadu nástrojů, jak pachatele tohoto druhu trestné činnosti odhalovat," oznámil Švejdar. Na twitteru pak napsal: "Zmíněným aktivitám věnujeme zvýšenou pozornost a každý zjištěný skutek bude důsledně prošetřen."

To je dobrá zpráva. Policie by mohla začít u Leonida Kušnarenka, který co by novopečený předseda pražské muslimské obce, na svém facebookovém profilu nabídl členům obce pomoc s vyzbrojováním.

V nedávné minulosti byl také zproštěn obžaloby Kušnarenkův předchůdce ve funkci Vladimír Sáňka, za rozšiřování knihy Bilala Philipse s názvem Základy tauhídu – Islámský koncept boha. Toto dílko propaguje salafijský směr islámu hlásající netoleranci a nenávist k jiným náboženstvím. Naše skvělé soudnictví dospělo k přesvědčení, že Sáňka je čistý jako lilie. Státní zástupce se sice proti tomuto verdiktu odvolal, ale bylo mu to platné jako veverce louskáček.
Jak píše David Craig: "Bůh nám pomáhej!"

V roce 1986 pronesl prezident USA Ronald Reagan jeden ze svých památných výroků. Za devět nejděsivějších anglických slov označil tato: "Jsem pracovníkem vlády a přicházím za vámi, abych vám pomohl."

Britský seriál Jistě pane ministře/premiére je pro současnost inspirující i po téměř čtyřiceti letech od jeho premiéry. Epizoda Danajský dar silně připomíná současné vládní kamufláže.
Ministr pro administrativní záležitosti: "Co kdyby se tohohle zmocnil tisk? To bychom museli začít vyšetřovat?"
Ministrův tajemník: "Myslíte, že by zahájili vyšetřování?"
Ministr: "Museli by..."
Tajemník: "A nebylo by to trapné?"
Ministr: "Nee, od toho vyšetřování jsou. Nevyšetří se nic."
Do hovoru se zapojí stálý tajemník ministerstva sir Humphrey: "Členové komise jsou jmenováni, ale pak už se nescházejí. Rozhodně nepodají zprávu."
Ministr (obrací se na svého tajemníka): "U kolika vyšetřování si vzpomenete, že viník byl skutečně nalezen?"
Sir Huphrey (také k ministrovu tajemníkovi): Stačí to v hrubých číslech."
Tajemník ministra: "No, když to chcete v hrubých číslech... tak NIKDY."

V roce 2017 protestovali starostové obcí v povodí Vltavy proti zvažované čtyřicetimetrové hrázi na Berounce. Ředitel Povodí Vltavy Petr Kubala je uklidnil následujícími slovy:
"Ceněné povodí údolí Berounky na Křivoklátsku by se nijak nezměnilo. Tedy až na tu hráz." J

A ještě jednou se vrátíme za velkou louži. Tentokrát nikoliv přímo zlatá slova, ale zlatý úsudek. Pentagon utratil za poslední desetiletí až 28 miliónů dolarů, což je v přepočtu více než 650 miliónů korun, za uniformy pro afgánskou armádu. Uniformy jsou maskovací a svým vzorem mají chránit vojáky při pobytu v lese. Ty však v Afganistánu tvoří jen 2,1 procenta krajiny.

A jsme zpět doma v roce 2019. Že vztek není nejmoudřejší rádce pro zásadní prohlášení je všeobecně známá zásada. Karla Šlechtová, poté co zjistila, že nebude na kandidátní listině ANO do evropských voleb,  pravila: "Jsem pyšná na vše, co jsem učinila, a těším se, až se vše jednou provalí."
Co jen s ní bude, až se vše provalí?

Vysílat rozhovor s odborníkem naživo a bez přípravy může být sázka do loterie. Přesvědčil se o tom redaktor Českého rozhlasu plus, který představil významného politického analytika, jehož jméno jsem zapomněl (což zase tak velká ztráta nebyla, jak se ukáže) s tím, že nám osvětlí situaci ve Venezuele. První redaktorova otázka: "Proč se ve Venezuele angažují Spojené státy a Rusko?"
Teď řekne jediné slovo - ropa - napadlo mě a bude hotovo. Analytik začal hovořit velmi pomalu, jakoby vážil každé slovo na vahách laboratorních. A pravil:
 "Spojené státy se tam angažují, protože americkým elitám je Maduro nesympatický."
Teď už jsem měl skoro jistotu. Dělá si z nás srandu, je to kabaret. Zdálo se, že i redaktor je poněkud vyveden z míry, protože další otázku kladl velmi opatrně. Vyslovoval tak nějak kulatě a zvolna.
"A jaký zájem tam má Rusko?"
Analytik nezklamal: "Protože Rusku, je Maduro sympatický," pravil ten dobrý muž. 
Není nad to, když se obrátíte na odborníky

A rozloučil bych se klasickou anekdotou: V letadle letí Čech, Američan a Rus. Přijde k nim letuška a zvolá: "Ježííšmáárija, zase vy tři!!"

Masakr ve dvou mešitách v novozélandském městě Christchurch vyvolal celosvětový ohlas. Obviněn byl Australan bílé pleti, který uvedl, že se jmenuje Brenton Tarrant.

Masovou vraždu asi nikdo soudný schvalovat nebude, ale jde o jinou věc. O této události se mluví všude ve světě od rána do večera. Pro rodiny obětí byla uspořádána finanční sbírka. Nic proti tomu. V pořádku. Ale proč se se stejnou intenzitou nemluví nebo nemluvilo o evropských obětech muslimského terorismu? Muslimští fanatici napadají (výhradně) bezbranné oběti, najíždí do nich auty, kladou bomby, bodají je noži, znásilňují, loupí. Uspořádala snad nějaká ta organizace pro lidská práva finanční sbirky pro tyto oběti?