Bororo | Fantastická současnost

Když na Novém Zélandě došlo k útoku na mešitu, Hamáček vyhrožoval, že s každým, kdo bude v České republice tento čin schvalovat, zatočí. Žádný takový trestný čin však v českém právním řádu neexistuje. Tak na jakém podkladě chce Hamáček s kýmkoliv točit? Ten by měl především zatočit s dluhem, který má ČSSD vůči dědicům Zdeňka Altnera. Zaplacení se vyhýbají s dovedností protřelého podvodníka.  

Když hořela katedrála Notre-Dame, opět se vynořuje Hamáček s varováním, že nikdo v České republice nesmí zapálení katedrály spojovat s islámským terorismem. Jinak s ním zatočí. Naštěstí si ještě můžeme myslet, co chceme. Třeba to, že katedrála vzplála čtyři dny před Velikonocemi.

Když islámští zmetci provedli sérii útoků na kostely a hotely (kde byli ubytováni křesťané)na Srí Lance, bylo opět očekáváno vynoření se Hamáčka s jeho tradiční výhružkou. Realita však tentokrát předstihla Hamáčkův výron solidarity s islámem. Záhy bylo prokázáno, kdo za těmito zbabělými a zákeřnými útoky stojí. Nestihl to.

Po útocích na Novém Zélandě se nechala Clintonová slyšet, že její srdce je s muslimskou komunitou. O zabitých křesťanech na Srí Lance promluvila společně s Obamou. Tentokrát se nejednalo o žádný srdceryvný projev. Oba mluvili o "vyznavačích velikonoc".

Mohli bychom si vypůjčit Hamáčkův kolotoč a občas také s někým zatočit.

Mladí muslimové ve Francii, Německu a Skandinávii si z ničení křesťanských památek udělali sport. Jen v únoru a březnu tohoto roku došlo ke čtyřem útokům na svatostánky ve Francii. Nejznámější je podpálení kostela svatého Sulpicia, který sehrál významnou roli v kontroverzním románu Dana Browna. Již v roce 2017 uváděla německá policejní zpráva, že v Bavorsku bylo poničeno dvě stě kostelů a mnoho křížů. Policejní zdroje ve svém antiseptickém slovníku napsaly, že pachatelé byli mladiství výtržníci s migračními kořeny. Možná polští instalatéři a čeští doktoři. Ovšem jiné zdroje už z Merkelové a spol. strach neměly a popsaly pachatele, dle jejich jekotu, jako mladé islamisty.

A evropské vlády raději mlčí. Západní civilizace tak vyhazuje na smetiště všechno, co za staletí vytvořila. "Liberálové muslimům ochotně podávají provaz, na kterém se nás chystají oběsit," píše Benjamin Kuras v knize Jak zabít civilizaci.

 Jsme v tom všichni – vítači i odmítači migrantů, elity i obyčejní lidé. Nám všem hrozí, že naši kulturu vystřídá totalita, skrývající se za náboženstvím, totalita systematicky potlačující krásu, radost, humor, tvořivost a pochybnosti.

Jen tak se mohlo stát, že ještě do plamenů hořící katedrály Notre-Dame pařížská oficiální místa horlivě oznamují, že požár nekvalifikují jako teroristický čin. Tím si oficiální místa bezpečně zadělaly na vznik konspirační teorie. Navíc načasování požáru musí nutně budit podezření. Šéf firmy, která rekonstrukci střechy provádí, sice důrazně tvrdil, že na střeše katedrály neprobíhaly žádné práce s tepelnými zdroji, ale je ignorován jako nepříjemná překážka v harmonickém soužití s náboženstvím "míru". Aby nenastalo ohrožení bezpečnostní struktury ve Francii, příčina požáru bude nejspíš nalezena v nějakém odhozeném vajglu anebo elektrickém zkratu v místech, kde žádné elektrické vedení nevede.

K tomu se připojují výbuchy kostelů na vzdálené Srí Lance. Tady situace nebyla zpočátku tak jednoznačná. Žijí zde buddhističtí Sinhálci (zhruba 70 %), hinduističtí Tamilové (13 %), muslimové (9 %) a křesťané (7 %). V roce 1983 vypukla mezi buddhistickou většinou a tamilskou menšinou občanská válka, která s různou intenzitou trvala až do roku 2009. Napětí ovšem přetrvává.

Všude na světě se buddhisté vyznačují svojí mírumilovností a hinduisté náboženskou tolerancí. Na Srí Lance se zřejmě uplatnila poučka, že výjimka potvrzuje pravidlo. Křesťané se společně s muslimy ocitli uprostřed tavícího kotle a občas se stávali obětí jedné či druhé strany. Dodnes na Srí Lance trvá buddhistická nevraživost (jak jsem uvedl – naprosto světová výjimka) ke křesťanům. Komplikují jim bohoslužby, modlitby apod., ale bez otevřeného násilí.

Ve chvíli, kdy agenturní zprávy oznámily, že na výbuších se podíleli minimálně dva sebevražední atentátníci, karty byly vyloženy na stole. Srílanští buddhisté a hinduisté nejsou sice žádní andělé, ale sebevražedné atentáty nepraktikují.

Na velikonoční pondělí agentura AFP uvedla, že skupina podezíraná z nedělních útoků na kostely a hotely patří mezi srílanské islamisty Tauhíd džamáate. Úřady nyní zjišťují eventuální spojení dotyčné islamistické skupiny se skupinami ze zahraničí.

Osa zla, sama sebe označující za náboženství míru, však ducha Evropy nezlomí ani neovládne.  Nedovolíme jim to.

Připomeňme si to dnes, na velikonoční pondělí.

Kamarád Petr mě nečekaně pozval na oběd. 
Druhý den jsme zasedli v Rubínu, několik dlouhých minut studovali knihu s názvem "Jídelní lístek" a pak si objednali smažák. A k tomu pivo.
Než donesli naši vybranou specialitu, zahájil jsem neutrální hovor, přestože jsem byl celý nedočkavý, abych se dozvěděl, proč mě vlastně pozval. Když jsem vyčerpal všechny úvahy o vrtkavosti počasí i politické scény, Petr se chopil iniciativy.
"Když čtu tvoje povídky, většinou mi zlepší náladu."
Nedal jsem najevo sebemenší náznak pravé nebo předstírané skromnosti. Chvíli jsem se cítil jako věhlasný autor. Kde jenom jsou ti lidé, aby si přišli pro podpis? Rychle jsem se probral ze svého snění. Musím ale dodat, že přátelům a rodině svoje dílka nenabízím ani náhodou. Vlastně se tomu vyhýbám jako ten příslovečný čert kříži. Petr je tedy musí číst úplně dobrovolně, což oceňuji.
"A mám pro tebe námět," pokračoval.
Tak námět bych docela uvítal, pomyslel jsem si, momentálně se múzy odstěhovaly neznámo kam a zatím jsou s nějakým tím vnuknutím velmi opatrné.
"Byl by to příběh Backa..."
Tak se jmenuje Petrův malý černý knírač, to jsem věděl. Zaváhal jsem.
"No jo, ale já už jsem o psech, tedy o naší Daisy napsal asi pět věcí. Abych tím čtenáře, kteří mě poctili svojí přízní, neotrávil," namítal jsem krásně spisovně.
Petr rychle moji námitku smetl ze stolu.
"Ještě jednu by snad unesli."
Mezitím nám donesli naši objednávku a tak jsme hovor přerušili, abychom se mohli věnovat lití tatarky tam, kam patří i nepatří a následnému spokojenému žvýkání. Když jsme dojedli a objednali si další pivo, pustil se Petr do svého vyprávění.

"Před čtyřmi měsícijsem se s Backem vypravil na delší vycházku do Bílovic. Kolem řeky a tak. V jednu chvíli jsem Backa pustil z vodítka. Většinou se motá kolem mě, ale tentokrát cosi zavětřil a zmizel. Když se delší dobu nevracel, propadl jsem panice. Tohle ještě nikdy neudělal..."
"To chápu," přerušil jsem ho, "musels mít nervy na pochodu."
" Měl, " přikývnul a dlouze se napil piva. Učinil jsem také tak a naléhavě se zeptal:
"Ale našels ho, že jo?"
"Počkej chvilku, nebylo to tak jednoduchý..."
Další pokračování příběhu lze v kostce shrnout takto: Když chodil několik hodiny po okolí s nulovým výsledkem, sedl do auta a odjel domů. Modlil se, aby Backa někdo našel. Pes měl na krku známku s jeho telefonním číslem a tak doufal v nejlepší, ale připravoval se na nejhorší. Znovu se vrátil do povodí Bílovic. Opět chodil dvě hodiny po okolí, ale po Backovi jako by se slehla zem. Za pár hodin měla přijít tma a pro mého kamaráda nekonečná noc. Ale někdy modlitby bývají vyslyšeny. Tentokrát se vyslyšení konalo v podobě zazvonění Petrova telefonu. Ozval se hlas ženy, která mu přinášela radostnou zvěst, že našla jeho psa. Předala mu přesné instrukce, kde je najde, ovšem současně dodala, že "záležitost se poněkud zkomplikovala." První, co Petra napadlo - Back je zraněný.

A nyní už opět předám slovo vypravěči.

"Dorazil jsem na místo kontaktu, které, mimochodem, bylo nedaleko od mé výchozí pozice, kde jsem původně Backa ztratil z hledáčku. Chodil jsem všude možně, ale zrovna toto místo jsem míjel v kruzích."
"Mluvíš, jako špión," konstatoval jsem.
"Nepřerušuj mě," požádal, "teď to začne být zajímavý."
Rychle jsem kývl na číšníka a objednal dva fernety.
"Můj Back ležel u kořenů - jak se tomu říká - vyvráceného stromu..."
"Máš na mysli vývrat,"doplnil jsem ho.
"Jo, vývrat, jenomže tam neležel sám. Spočíval v lůně, abych tak řekl, fenky slovenského čuvače a vrhal na ni zamilované pohledy, které ta psí holka opětovala."
"Tak tomu říkám skutečně komplikovaná situace," poznamenal jsem. "Cos udělal?"
"Když jsem Backovi nasadil obojek a odváděl ho k autu, pořád se ohlížel a začal výt, To samé dělala ta fenka, která ho sledovala se smutným pohledem. Málem jsem začal výt taky."

Petr posadil Backa za všeobecného vytí do auta a vrátil se k fence. Neměla žádnou známku. Petr tam chvíli stál, usilovně přemýšlel a zvolna si na sebe pletl bič. Pak dal čuvačovi, nebo tedy čuvačce, pokyn, aby ho následovala do auta. Neměl to srdce, aby psího Romea a jeho Julii od sebe oddělil. Jen doufal, že fenka má třeba čip a tak dříve nebo později najde jejího majitele. Nutno poznamenat, že majitele dosud nenašel, přestože se jedná o vzácného psa. Možná to byl test seslaný z vyšších míst, čímž nemyslím ministerstvo a tak podobně. Dějí se mnohem podivnější věci mezi nebem a zemí.
Zde se dostáváme do fáze, kdy to začalo být zajímavé také pro mě. Petr totiž upletl bič nejen pro sebe, ale hodlal vyrobit ještě jeden.

"Tak teď mám všechny doma," řekl zamyšleně.
To nedávalo smysl. Proto jsem se zeptal: "Jak to myslíš – všechny?"
"Když jsme tenkrát dorazili ke mně domů, tak jsem zjistil, že fenka hárá. Ale uklidňoval jsem se, že technicky by to Back nemohl zvládnout. Zvládl to, mizera jeden. Doma mám teď Backa, Julii, jak jsem ji pojmenoval, a pět štěňat.
Kolem zrovna procházel číšník a tak jsem objednal další rundu. Dvojitou.
"Tak tvoje vyhlídky ti Petře nezávidím."
"No právě," podíval se na mě pohledem, který musel odkoukat od svého Backa. "Chtěl bych tě požádat, abys jednomu štěněti poskytl azyl. Pro dvě štěňata už mám zájemce. Přesto ještě tři zůstávají."
"Myslel jsem, že mně chceš nabídnout námět!"  zvolal jsem zoufale
"No, vždyť to je nejen námět, ale i dobrý skutek hoden tvé velikosti," snažil se pochlebovat.
Požádal jsem číšníka, aby přinesl celou lahev.
"Budu to muset projednat s Olgou, až se vrátí od dcery z chalupy, nic neslibuji."
Postupně jsme vypili všechno, co bylo na stole.
Jak jsem se dopravil domů si už nepamatuji, ale spal jsem zhruba dvacet hodin a s napětím očekával příjezd manželky.

Olga, když jsem jí opatrně nastínil plán operace "Baby Julie", sice souhlasila, ale současně poznamenala: "To mám za všechny svoje hříchy."

Tím celou věc poněkud zakalila.
Jaké může mít, k čertu, hříchy?

Teď máme doma nejen Daisy, ale i její novou kamarádku Bonušu a já navíc jednoho brouka v hlavě.

Kdybyste věděli o nějakém bezprizorním nosorožci, gorilím mláděti nebo žirafě, klidně mi pošlete vzkaz.  Od toho jsem tady.

Prorektor Karlovy univerzity JuDr.Aleš Gerloch se ústavním soudcem nestal. Rozhodli tak drtivou většinou senatoři. Jejich hlasování ovšem nebylo jen o Aleši Gerlochovi, ale také o Zemanovi a Mynářovi. Opory naší společnosti nezaváhaly a tu kládu pod nohy prezidenta republiky přece jen hodily. Nečestné a nesportovní, řekl by Mirek Dušín. My jen můžeme dodat – hloupé nejmenovat skutečného odborníka na funkci ústavního soudce. A tak se nutně muselo dostavit krkolomné zdůvodnění jejich volby. Jako králík z klobouku bylo vytaženo Gerlochovo pradávné členství v KSČ. Zvláštní. U Rychetského nevadilo, nyní vadí.

Ve skutečnosti se Aleš Gerloch dopustil dvou neodpustitelných hříchů. V minulosti občas podpořil názor a stanovisko prezidenta Zemana. A to je věc, která se nepromíjí. Dost na tom, že Zeman vyhrál prezidentské volby! Z pohledu elit je potřeba po Zemanovi důsledně a bez výjimky šlapat, nikoliv vše narušovat nějakým objektivním pohledem.

Druhým hříchem Aleše Gerlocha je jeho úvaha o zavedení národního prvku do Ústavy. Ve chvíli, kdy liberální demokraté slyší slovo národ a vlast projevují stejné zděšení jako kavárenský intelektuál z lopaty. Přesněji řečeno – z práce s lopatou. Přitom Aleš Gerloch v jednom rozhovoru logicky zdůvodnil své stanovisko:
"Pokud máme v Listině základních práv a svobod zakotvenu ochranu národnostních a etnických menšin, musíme mít i většinový národ, vůči kterému jsou menšiny chráněné. Jinak to nedává smysl. Nebo bychom museli jít cestou čistě státoobčanskou, tedy že vůbec neuznáváme existenci národnostních menšin, že všichni občané jsou na tom stejně a menšiny nemají právo na zvýšenou ochranu. Ale to je dnes myslím z hlediska mezinárodního práva těžko přijatelné."

Takže morální opory naši společnosti opět povýšily zájmy elit nad zájmy obecné.
Hlasování skončilo, zapomeňte.
A nebo – raději ne!

V roce 1986 pronesl prezident USA Ronald Reagan jeden ze svých památných výroků. Za devět nejděsivějších anglických slov označil tato: "Jsem pracovníkem vlády a přicházím za vámi, abych vám pomohl."

Britský seriál Jistě pane ministře/premiére je pro současnost inspirující i po téměř čtyřiceti letech od jeho premiéry. Epizoda Danajský dar silně připomíná současné vládní kamufláže.
Ministr pro administrativní záležitosti: "Co kdyby se tohohle zmocnil tisk? To bychom museli začít vyšetřovat?"
Ministrův tajemník: "Myslíte, že by zahájili vyšetřování?"
Ministr: "Museli by..."
Tajemník: "A nebylo by to trapné?"
Ministr: "Nee, od toho vyšetřování jsou. Nevyšetří se nic."
Do hovoru se zapojí stálý tajemník ministerstva sir Humphrey: "Členové komise jsou jmenováni, ale pak už se nescházejí. Rozhodně nepodají zprávu."
Ministr (obrací se na svého tajemníka): "U kolika vyšetřování si vzpomenete, že viník byl skutečně nalezen?"
Sir Huphrey (také k ministrovu tajemníkovi): Stačí to v hrubých číslech."
Tajemník ministra: "No, když to chcete v hrubých číslech... tak NIKDY."

V roce 2017 protestovali starostové obcí v povodí Vltavy proti zvažované čtyřicetimetrové hrázi na Berounce. Ředitel Povodí Vltavy Petr Kubala je uklidnil následujícími slovy:
"Ceněné povodí údolí Berounky na Křivoklátsku by se nijak nezměnilo. Tedy až na tu hráz." J

A ještě jednou se vrátíme za velkou louži. Tentokrát nikoliv přímo zlatá slova, ale zlatý úsudek. Pentagon utratil za poslední desetiletí až 28 miliónů dolarů, což je v přepočtu více než 650 miliónů korun, za uniformy pro afgánskou armádu. Uniformy jsou maskovací a svým vzorem mají chránit vojáky při pobytu v lese. Ty však v Afganistánu tvoří jen 2,1 procenta krajiny.

A jsme zpět doma v roce 2019. Že vztek není nejmoudřejší rádce pro zásadní prohlášení je všeobecně známá zásada. Karla Šlechtová, poté co zjistila, že nebude na kandidátní listině ANO do evropských voleb,  pravila: "Jsem pyšná na vše, co jsem učinila, a těším se, až se vše jednou provalí."
Co jen s ní bude, až se vše provalí?

Vysílat rozhovor s odborníkem naživo a bez přípravy může být sázka do loterie. Přesvědčil se o tom redaktor Českého rozhlasu plus, který představil významného politického analytika, jehož jméno jsem zapomněl (což zase tak velká ztráta nebyla, jak se ukáže) s tím, že nám osvětlí situaci ve Venezuele. První redaktorova otázka: "Proč se ve Venezuele angažují Spojené státy a Rusko?"
Teď řekne jediné slovo - ropa - napadlo mě a bude hotovo. Analytik začal hovořit velmi pomalu, jakoby vážil každé slovo na vahách laboratorních. A pravil:
 "Spojené státy se tam angažují, protože americkým elitám je Maduro nesympatický."
Teď už jsem měl skoro jistotu. Dělá si z nás srandu, je to kabaret. Zdálo se, že i redaktor je poněkud vyveden z míry, protože další otázku kladl velmi opatrně. Vyslovoval tak nějak kulatě a zvolna.
"A jaký zájem tam má Rusko?"
Analytik nezklamal: "Protože Rusku, je Maduro sympatický," pravil ten dobrý muž. 
Není nad to, když se obrátíte na odborníky

A rozloučil bych se klasickou anekdotou: V letadle letí Čech, Američan a Rus. Přijde k nim letuška a zvolá: "Ježííšmáárija, zase vy tři!!"