Fantastická současnost

Hnutí Slušní lidé byl zablokován účet na Facebooku, můžeme očekávat, že tyto blokace budou čím dál častější.

Pasivní odpor proti islamizaci Evropy a proti likvidaci křesťanských hodnot, vyjadřovaný různými názory na FB, zatím (slovo "zatím" je důležité) majitelé pravd ponechávají. Postupují salámovou metodou.

Něco jiného je aktivní odpor. Toho se právě dopustili Slušní lidé, když vlastními těly zahradili jeviště, kde probíhala oplzlá divadelní hra.

Na chvíli odbočím od tématu. Tomáš Halík – a nyní si vypomohu wikipedií – "katolický kněz, teolog, sociolog náboženství, vysokoškolský pedagog, psycholog, filosof a politický aktivista – prohlásil, že na scéně, kdy Ježíš Kristus znásilňuje muslimku, jde o úplně něco jiného, než je znevážení křesťanského symbolu. Prý se diví těm protestujícím. Od křesťana je to nečekané prohlášení. Ačkoliv křesťan není zrovna slovo, které by člověku při jméně Halík vytanulo na mysli.

Většina křesťanů názor tohoto katolického kněze, teologa, sociologa atd. (ten člověk musí být v jednom kole)nesdílí. Pak tedy v rámci všeobecně prosazované náboženské snášenlivosti mělo být k jejich názoru přihlédnuto a hra měla být stažena z programu. Nestalo se tak. Majitelé pravd předpokládali, že pasivní protesty vyšumí do ztracena, a brněnský divadelní festival tak nebude ochuzen o toto kulturní obohacení. Aktivní odpor nečekali. A tady si řekli, "veškerá sranda končí."

Aktivní odpor je totiž to, čeho se naši staří známí majitelé pravd obávají jako ten příslovečný čert kříže. Proti aktivnímu odporu budou bojovat všemi prostředky. Za prvé-morální a kulturní skandalizací reprezentantů aktivního odporu využívajíce svého privilegovaného přístupu k médiím a za druhé – přímými represemi, počínaje zablokováním účtu na FB a žalobami konče.

Svoboda slova se u nás ani pořádně neohřála a je na útěku. Už má sbaleno. Zdá, že ale prchá z celé západní Evropy, dokonce mnohem rychleji než od nás.

Kdo přijme tohoto migranta?

V sobotu 26.května proběhlo v brněnském Divadle Husa na provázku představení hry Naše násilí a vaše násilí. Jedná se o chorvatské dílko, které dle informací Divadelního světa, "zpochybňuje Evropu jako celek a jehož tvůrci se ptají, zda jsme si vědomi, že naše bohatství závisí na tisícovkách mrtvých na Blízkém východě". Ponechme tento úhel pohledu stranou a zaměřme se na jednu scénu, ve které má postava Ježíše Krista znásilnit muslimku. Těžko soudit, co tím autor chtěl říct. Přitom pravý opak je pravdou. Ježíš nikdy nikomu neublížil. S uvedeným tématem tedy tato scéna nemá, kromě hrubé urážky křesťanů, žádnou souvislost. Současná realita je přesně opačná, muslimové, kterým byla v evropských městech nabídnuta pomocná ruka, znásilňuji evropské ženy.

Je pochopitelné, že proti divadelní hře, ve které je Ježíš Kristus vyobrazen jako sexuální násilník se vzedmula vlna odporu.

Aktivisté z hnutí Slušní lidé si koupili lístky a přistoupili k přímému protestu. Během představení dávali hlasitě najevo svůj nesouhlas, tak jak bývalo zvykem při uvádění mizerných divadelních her. Pak ale protestující vstoupili na jeviště, což bylo následně využito k diskreditaci tohoto protestu. Oficiální verze ovšem bývají polovičaté. Zpravidla nabídnou jen momenty, které se hodí do krámu.

Jak uvedl představitel Slušných lidí Zdeněk Pernica, rozhodli se jeviště zahradit svými těly až ve chvíli, kdy jedna u účinkujících vytáhla ze svého přirození českou vlajku. To je už dost za hranicemi vkusu, řekl bych. Nedošlo ale k žádnému násilí, protestující jen chtěli přerušit hru a vyvolat diskuzi. Tolik fakta.

V pondělí 28.května vyšel v Právu článek "Divadla na Zelňáku straší Slušní lidé" od Jiřího P.Kříže. Jen na okraj: Nevím, proč je uvedeno množné číslo "divadla", když šlo o protest v jednom divadle. Samozřejmě Kříž v celém článku neuvedl výše uvedená fakta. Tedy, scénu s Ježíšem Kristem a nevkusný výstup zmíněné slovinské herečky. J.P. Kříž naopak zabubnoval na poplach: "Vzdělaným návštěvníkům divadla se vybavila chmurná analogie," píše autor a pokračuje, jak se dalo očekávat: "Nacisté v Německu na začátku třicátých let na představeních jen pískali. Pak házeli na jeviště, co měli po ruce. Brzy přidali pokřik: Jude raus! V Brně to všechno stihli za jediný den."

Nezdá se vám to notně přitažené za vlasy i v současné epoše nálepkování ?

Godwinův zákon je asi neznámější ze všech internetových zákonů. V roce 1990 ho formuloval právník Mike Godwin slovy: "Pravděpodobnost, že se v diskuzi o čemkoliv objeví přirovnání k Hitlerovi a nacismu, se s rostoucí délkou diskuze blíží sto procentům." Godwinův zákon se interpretuje i tak, že kdo jako první použije přirovnání k nacismu, debatu prohrál. J.P.Kříž tedy na tom se svými "argumenty" není příliš dobře.

Nabízí se otázka, jak by Kříž hleděl na divadelní hru, ve které by jistý prorok, kterému nebylo nic lidského cizí, znásilňoval. Myslím, že by se objevily mnohem razantnější protesty angažovaných umělců. Nálepky ohledně islamofobie a rasismu by létaly sem tam.

Dejme ještě slovo J.P.Křížovi: "Ředitel Národního divadla Brno Martin Glaser označil sobotní narušení hry za překročení hranic a varovný signál společenského vývoje..."

Je překročením hranic nenásilný bojkot? Musíme si vše nechat líbit jako ovce? Tak jak k tomu byli přinuceni svými vládami občané evropských měst? Pokud pan ředitel považuje za překročení hranic, to co se stalo při divadelním představení, pak zřejmě ještě neslyšel, jak probíhá muslimské vyjádření nesouhlasu. Nebudeme rozebírat všechny ty atentáty na bezbranné civilisty, stačí jen připomenout vyvraždění francouzské redakce satirického časopisu. To je překročení hranic a varovný signál.

Varovný signál, který ovšem nikdo z evropských politiků nechce vidět.

Škoda, že ho nevidí ani mnozí naši umělci. Včetně J.P Kříže.

Nenásilná akce Slušných lidí byla zcela na místě. Vyslala signál, že část společnosti už nehodlá mlčet ke zcela nepokrytému ničení křesťanských evropských tradic.

A lidem, kteří se nenechají umlčet, je potřeba vrážet nůž do zad. Zatím jen formou manipulativních článků v mainstreamových médiích a rozdáváním diskreditačních nálepek.

Když jsem si přečetl titulek "Brusel rekonstruuje a modernizuje smažírny hranolků" bylo mě to jasné. Bruselští normovači se po okurkách vrhli na hranolky. Od této chvíle budou rozměry hranolu jasně dány: něco na něco a délka. Jako když jedete nakupovat železo do Ferony. Obavy to byly předčasné. Bruselské městské úřady jen zahájily futuristické renovace některých fritkots (po našem - hranolkáren). Ale co není, může být. Hlavně ať se těchto pár řádek nedostane do rukou některého bruselkého úředníka. "Mám nápad!" zvolal by a obratem se pustil do díla.

Nepřátelé americké kultury musí mít radost. Nedávno byl ze všech filmových a televizních projektů vyřazen Kevin Spacey, kterého jakýsi druhořadý herec obvinil, že ho před pětatřiceti lety sexuálne obtěžoval. Nyní něco podobného potkalo dalšího mého oblíbeného herce Morgana Freemana. Také následoval odsun ze všech filmových studií.

Za touto likvidací stojí hnutí aktivistek zvané Me Too (Já také). Tyto dámy dotáhly problém s presumpcí neviny k dokonalosti. Stačí, když ukáží prstem a dotyčný je vyřízen na věčné časy. Tímto tempem ovšem tyto amazonky brzy zlikvidují celou americkou tvůrčí špičku. Někdo by si měl se zbývající filmovou elitou promluvit. Vedle goril, tygrů a nosorožců se také stávají ohroženým druhem.

Dům z karet je jedním z nejlepších románových politických thrillerů. Vyšel už v roce 1989 a jeho poselství je nadčasové. Autorem je Michael Dobbs (1948), který se stal poradcem Margaret Thatcherové. Později psal proslovy politiků Konzervativní strany a vynikal jako zákulisní vyjednávač. Roku 2010 byl povýšen do šlechtického stavu. Podle tohoto románu byl natočen i stejnojmenný seriál.

Nyní bych se zastavil u jedné jeho části, kdy britský premiér čte členům své vlády svůj rezignační dopis:

"V poslední době se v médiích objevila řada obvinění mé osoby i mé rodiny ve věci údajných finančních transakcí. Nic nenasvědčuje tomu, že by těchto obvinění mělo ubývat. Opakovaně jsem prohlásil, a činím tak dnes znovu, že jsem neudělal nic, za co bych se měl stydět. Přísně jsem dodržoval všechna pravidla i nepsané zvyklosti týkající se výkonu ministerského předsedy. Zmíněná obvinění patří k těm nejzávažnějším, jakým může veřejný činitel čelit: jsem nařčen z toho, že jsem využil svého úřadu za účelem obohacení vlastní rodiny. Nemohu vysvětlit ony zvláštní okolnosti, na nichž média tato obvinění vystavěla, požádal jsem proto tajemníka úřadu vlády, aby zahájil oficiální a nezávislé vyšetřování. Jsem přesvědčen, že oficiální vyšetřování, jehož se tajemník úřadu vlády ujme, povede k odhalení všech souvislostí a následně k úplnému očištění mé osoby.

Toto vyšetřování si nesporně vyžádá jistý čas. Během této doby by pochybnosti a pomluvy vážně poškozovaly normální chod vlády, naší strany a také životy mých blízkých. Vláda by měla věnovat svůj čas a energii realizaci programu, s nímž jsme před nedávnem vyhráli volby, to je ale za dané situace vyloučeno. Byla zpochybněna čest úřadu ministerského předsedy a mým hlavním úkolem je tento úřad chránit.

Čest úřadu předsedy vlády nelze zpochybňovat. Za účelem jejího obnovení a zachování jsem dnes požádal Její královskou Výsost o uvolnění z funkce premiéra, k němuž dojde bez prodlení ihned poté, co bude vybrán můj nástupce.

Celý život jsem zasvětil snaze o naplnění svých politických ideálů, a je mi silně proti srsti vzdávat se svého úřadu tímto způsobem. Neutíkám před těmi obviněními, naopak chci, aby byla objasněna, a to tak rychle, jak jen to bude možné. Rovněž chci dopřát trochu klidu své rodině. Věřím, že budoucnost správnost mého rozhodnutí potvrdí.

Děkuji vám dámy a pánové."

Ano, je to "jen" román. Ale někdy i román může být pro skutečný život inspirací. Možná kdyby podle daného modelu postupoval i český ministerský předseda, a upřednostnil zájmy obecné nad zájmy vlastními, byla by Česká republika zase o kus dál.

Aktivista Martin Uhlíř, navštívil se svými dvěma malými dětmi mezinárodní knižní veletrh v Praze. Jak tak procházel různé stánky, zastavil se také u vydavatelství Olympia, kde byly vystaveny knihy Miloše Zemana. Jeho bdělý mozek vyslal signál. Vtrhl do stánku a začal zde pobíhat jak opice v balírně banánů. Zlostně vykřikoval, že knihy vlastizrádce nemohou stát vedle knih Jaroslava Foglara. Aby svým slovům dodal důraz, začal knihy Miloše Zemana obracet čelní stranou ke stěně. Tato činnost poněkud pozbývala logiky, protože knihy, byť obrácené, stály pořád ve stejné vzdálenosti od knih ikony našeho dětství. Ochranka ho vyzvala, aby svého konání zanechal. Tím ovšem přilila jen olej do ohně, protože aktivista se začal chovat jako nepříčetný. Nakonec vše téměř dobře dopadlo, aktivista Martin byl zpacifikován.

Jenomže Martin Uhlíř si najednou uvědomil, že sice našel závadného autora, ale současně někde poztrácel své dvě malé děti.

Jaroslav Foglar mezitím rotoval v hrobě jak kliková hřídel.

Nedávno studenti vyrazili do ulic. Mainstream je za to patřičně pochválil. Prý je nutné, aby mladá generace ukázala, že jí není stav země lhostejný. Později se ukázalo několik podstatných vad na kráse této spontánní akce. Mnozí uvědomělí ředitelé (a ředitelky, abych byl korektní) škol nic neponechali náhodě. Rozkaz zněl jasně: "Účast povinná". Následně proběhlo několik veselých nedorozumění. Když se reportér v přímém přenosu jednoho rebela, jehož obličej nabyl od řevu barvy červené, zeptal, proti čemu protestuje, nešťastník byl tak zpitomělý, že odpověděl "proti demokracii". Hned se ovšem opravil..."vlastně teda proti tomu, no ... Zemanovi". Ještě, že si vzpomněl. Ale nic by se nestalo, i kdyby si nevzpomněl. Možná by jeho výpadek paměti naopak završila ředitelská pochvala. Proč se ale o této staré záležitosti zmiňuji.

Nedávno jsme oslavili významný den naší historie. Květnové pražské povstání. 5.květen – to byl ten správný den, aby studenti vyrazili do ulic vzdát poctu svým předkům. Nestalo se tak. Bohužel. Mám takový pocit, že pokud se nejedná o nějaké to negativní vymezování se vůči někomu, tak mladou generaci veřejná prostranství a místa zase tak příliš nelákají.

Důstojné vzdání pocty asi není tak zábavné, jako šrumec, kde si každý může vyřvávat co se mu zachce.

Prisca Theologia hlásá, že existuje jen jedna teologická pravda, kterou lze nalézt v každém náboženství. Je tomu skutečně tak?

Judaismus přináší ve Starém zákoně prohlášení etiky zvané Desatero. Křesťanský Nový zákon pak prostřednictvím Ježíše Krista vyjadřuje moudrost, soucit a naději.

Buddhismus je v mnohém inspirativní. Nese se v duchu úcty k životu. Je založen na učení Siddhárta Gautamy, známého jako Buddha, což znamená "probuzený". Buddha radil těm, kdo hledají, aby nepřijímali nic jen na základě slepé víry či autority druhého, nýbrž aby sami hledali a usuzovali, zda daná věc odpovídá nebo neodpovídá jejich nejnitěrnější zkušenosti.

Hinduismus, rozšířený po celém indickém subkontinentu, je vyjádřen jako dharma, způsob bytí založený na určité filosofii. Také v hinduismu je několik různých směrů, ale protože se hinduismus vyznačuje velikou tolerantností, vyznavači různých směrů navštěvují společně chrámy, bez toho aby na sebe vzájemně svolávali hromy blesky, nebo se vraždili.

Islám často sám sebe označuje za náboženství míru. Nic není vzdálenější pravdě. Korán obsahuje přes sto padesát tisíc slov. Jen necelá tři procenta doporučují laskavé chování k lidem bez rozdílu víry. Zbývajících devadesát sedm procent jsou slova nenávistná k bezvěrcům, odpadlíkům a neposlušným. Tři čtvrtiny záznamu Mohamedova života se věnují džihádu. V celém Koránu nenajdeme jediný verš, který by třeba jen uvažoval o soužití, přátelství a spolupráci s nemuslimy. Nenajdeme zde žádné prohlášení, které by se podobalo Desateru. Zato zde najdeme na každém kroku příkaz, že celý svět se musí podrobit islámu.

V každém z uvedených náboženství, s výjimkou islámu, lze nalézt něco pozitivního a přínosného. Mohou tedy obsahovat všeobecnou teologickou pravdu.

Obsahuje ji však také islám?

Těžko si představit teologickou pravdu obsaženou v učení, které je plné nenávisti, zaostalých předsudků a kultu smrti.

Zprávy a události z celého světa dávají na vědomí: Slyšte, slyšte, dva tisíce let právního systému vycházejícího z práva římského je u konce. Už není potřeba prokazovat vinu pomocí důkazů. Nová doba přináší nové pojetí práva zvané "věřte našemu slovu". A někde za rohem nám dychtivě vykukuje jiné právo. Šáría. Už se nemůže dočkat lidských obětí.

Dějí se to ale věci v té naší epoše všeobecného podvádění, která je čím dál tím podivnější. Nastává skutečná metamorfóza rozumu.

Film Všechny prachy světa, který byl uveden v našich kinech v lednu tohoto roku, sleduje únos šestnáctiletého Johna Gettyho III a zoufalou snahu jeho matky přesvědčit Johnova miliardářského dědečka aby zaplatil výkupné.

Snímek měl původně mít premiéru na AFI Feste, ale společnost Sony ji stáhla po obvinění proti Kevinu Spaceymu ze sexuálního obtěžování. Scény, ve kterých hrál Kevin Spacey, byly přetočeny s Christopherem Plummerem. Následovala, pro dnešní dobu typicky zběsilá akce, při které byl herec okamžitě vyřazen ze všech stávajících filmových a televizních projektů.

Skandál rozvířil méně úspěšný herec Antony Rapp, který přišel s historkou, že ho opilý Spacey na jakémsi večírku v roce 1986 jako čtrnáctiletého obtěžoval. To si vzpomněl opravdu brzy. Po třiceti letech. Jak je zvykem, obratem se přidaly další "oběti". Ať je Kevin Spacey jako člověk jakýkoliv, jedna věc je jistá. Amerika si v rámci nového pojetí práva zlikvidovala jednoho ze svých nejtalentovanějších herců. Bez důkazů.

Ostatně stejný princip se uplatňuje i v dalších oblastech, kde dříve bylo nutné předkládat alespoň zdání důkazů: Operace Skripal, Nikulin, Sýrie, ruští hackeři, kteří prý vyhráli volby v USA atd.

Jen žertuji, vím, že volby vyhrál zpočátku slibný, nyní ze řetězu utržený Trump, který měl bombardováním Sýrie konečně možnost zahrát si na tvrďáka. Absence důkazů, že vládní režim v Sýrii stojí za chemickým útokem, pochopitelně nikoho netrápila. Máme přece nové pojetí práva.

Také Theresa Mayová se dle slov šéfa opozice Jeremyho Corbyna vydala pří útoku na Sýrii podivnou cestou. "Premiérka by se měla zodpovídat tomuto parlamentu, ne vrtochům amerického prezidenta!" hřímal od řečnického pultu, přičemž poslanci vládní strany odpovídali bučením. Zřejmě britská tradice. Chruščov zase svého času při zasedání Valného shromáždění OSN na znamení nesouhlasu mlátil botou do stolíku.

I Macron měl co dělat, aby mu doma jeho válečnickou solidaritu naomlátili o hlavu.

Člověka jen tak letmo napadne, zda někdo z této bojechtivé trojky, která jen na základě podezřelého tvrzení vypustila bomby na suverénní stát, vůbec někdy držel(a) v ruce pušku.

Okrajově bych rád zmínil jednu poměrně vyjímečnou podivnost světového formátu. A sice dnes již legendární e-maily Hillary Clintonové. Ty jsou prý tak divné, že před nimi blednou i stavební práce ET na Měsíci. Kula pikle velkého rozsahu, neboli piklila, jak se zpívá v jedné české pohádce. Ozval se sice povyk stoupenců Hillary, že došlo k jejich zveřejnění, ale skoro nikdo se nepozastavil nad jejich obsahem. Tady forma bezpečně pohltila obsah.

Po ulicích nám každoročně pochodují průvody homosexuální menšiny. Ve chvíli, kdy se je většinová veřejnost rozhodla tolerovat a snad i pochopit, dělají vše pro to, aby tuto tolerantní většinu pořádně namíchli. Nejen se svými stupňujícími se požadavky, ale především se svými pochody a výstupy, které jsou daleko za hranicí vkusu i nevkusu. Festival podivností v celé své obludnosti.

A jdeme dál – genderové blouznění. Když Jiří Žáček napsal pro čítanky druhého ročníku základních škol básničku "Maminka", netušil, na jaký si zadělává problém. Podivná doba, nebo lépe řečeno, její protagonisté ho řádně semleli. "K čemu jsou holky na světě,"veršuje básník "aby z nich byli maminky, aby se pěkně usmály na toho, kdo je malinký..."

Jak básníkům chutná život, dalo by se říct po tom, co následovalo. Je to prý budování stereotypu a genderově nevyvážené. Tak nevím, o co kritikům šlo. Čím by ty holky měly chtít být? Tatínky?

Největší podivností je však naše (evropská) kapitulace před islámskými příchozími. I naprosto slepý, hloupý a hluchý politik, musí tušit, co nastalo po jejich invazi do Evropy. I naprosto slepý, hloupý a hluchý politik by přiznal svůj prvotní omyl a pak by zakročil. A tady se stala podivná událost –slepý, hloupý a hluchý politik skutečně zakročil. Jenomže proti vlastním občanům, kteří daný stav podrobili kritice a nebáli se mluvit bez náhubku politické korektnosti.

Naštěstí i v divném světě se občas objeví nějaké to světlo. Byť malé, dosahem nepatrné, ale přece jen naznačující možnou cestu.

Tu nyní vidím ve dvou knihách Benjamina Kurase "Jak zabít civilizaci" a "Poslední naděje civilizace". Nemám rád slova "povinná četba", četba by může být jakákoliv, jen ne povinná, ale tyto knihy bych do povinného čtení zařadil bez výčitek svědomí.

A krátkým úryvkem z knihy "Jak zabít civilizaci" bych dnešní malý soubor podivností uzavřel.

"Mezitím by Evropě neškodilo zastavit příliv migračních toků úplně, dokud se nereformují ty, co už sem přitekly. S každým přeplněným člunem přijíždějícím do Lampedusy Trapani Evropa urychluje svoji sebevraždu. Kdo asi tak mohou být ti nebožáci platící 6000 eur a vyhazující do moře spolucestující, když zjistí, že jsou to křesťané?"

Neviditelní růžoví jednorožci. S tímto příkladem se často argumentuje při vyvracení negativního důkazu. Jak prokážete, že nejsou růžoví, když je nevidíte? Případ otravy Sergeje Skripala a jeho dcery je takovým neviditelným růžovým jednorožcem. Vynecháme nyní etapu, kdy lidé se zdravým rozumem žádali, aby bylo nejprve prokázáno, že byla použita látka Novičkok a že za akcí stojí Ruská federace, než se přistoupí k nějaké protiakci. Tyto hlasy byly prohlášeny za zrádné a protizápadní. Důkazy lze vyložit různě. Z jednoho souboru faktů je možné utkat nejednu verzi událostí. V tomto případě byla utkána jen jediná nezpochybnitelná verze. Následovalo překotné vyhošťování ruských diplomatů. Ačkoliv k Rusku nechovám přehnané sympatie, domnívám se, že nyní Rusko tahá za kratší konec provazu.

Poslední vývoj naznačuje, že v případě Skripala a jeho dcery nebyl použit Novičok, čímž odpadá prvotní "důkaz" proti Rusku. Ze zprávy švýcarské laboratoře, jež zkoumala vzorky od obou Rusů pro Organizaci pro zákaz chemických zbraní (OPCW), uniklo, že byla použita psychoaktivní látka označovaná jako BZ. Tato látka pochází z USA, Británie a z dalších zemí NATO. Působí na nervový systém, vyvolává dezorientaci a omezení duševní a fyzické aktivity. OPCW zveřejnila shrnující zprávu až na jednu drobnost. Neuvedla, o jakou látku se přesně jedná a odkud pochází. Kompletní zpráva je tajná.(Právo, 17.4.2018)

Z logiky věci vyplývá, že kdyby bylo prokázáno, že jde o Novičok, nebyl by důvod zprávu označit za tajnou. Naopak. Jenomže jiná pravda, než ta stávající, se už prostě objevit ani nesmí. Po celém tom humbuku s vyhošťováním. V budoucnu by pak již nemohly být proti Rusku použity žádné sankce, protože Moskva by vcelku oprávněně argumentovala tímto případem. Causa se nyní sehraje tak, že pozvolna vyšumí do ztracena.

Následoval údajný chemický útok syrských vládních sil na město Dúmá. O tomto chemickém útoku slyšel celý svět s výjimkou samotných obyvatel města. Ano, město bylo ostřelováno, ale konvenčními zbraněmi. Což je samozřejmě také zločin, ale poněkud jiného typu. Nezavdal by záminku k útoku USA, Velké Británie A Francie proti syrskému režimu. Syrská televize odvysílala rozhovory s desítkami lékařů a záchranářů v Dúmá, kteří tvrdili, že žádné stopy po chemickém útoku nenašli. "Ve městě byl rozbombardován dům,"sdělil jeden ze zachranářů (je známo jeho jméno, ale z pochopitelných důvodů se neuvádí), "přivezli nám raněné s příznaky udušením kouřem. Když jsme je ošetřovali, vtrhli tam neznámí lidé a křičeli, že jde o útok otravnými látkami. Začali všechny kropit hadicemi. Hned se tam objevily kamery... Ti lidé pak zmizeli." Podezřelé je také to, že hlavním zdrojem fotografií a videí chemického útoku se staly Bílé přilby. Oficiálně platí, že tato organizace je civilní ochranou vzbouřenců. Podle neoficiálního mínění se tato organizace spojí třeba i s čertem, hlavně když nebude mít rád Asada. Na internetu se objevily snímky z "filmového studia" Bílých přileb, které naznačovaly manipulaci s fakty ve stylu filmu Vrtěti psem.

Následný útok Spojených států a spol. pak vyvolává jisté rozpaky. Údajně nedošlo k žádným ztrátám na životech. To je jistě dobrá zpráva. Tedy skutečné humanitární bombardování. Jenomže právě v tom spočívá ne háček, ale pořádný hák. Pokud byl útok směrován jen na vojenské cíle a především na centra související s chemickými zbraněmi, muselo by se po zásahu raket z příslušných zásobníků či vývojových kapacit vyřinout značné množství jedů. Nic takového nebylo zaznamenáno. Pak jsme na tom stejně jako se zbraněmi hromadného ničení v Iráku a útok jaksi ztratil proklamovaný smysl. Nedělejme si iluze, že Spojeným státům a spol. jde jen o šíření demokratických principů, nebo že jim na srdci leží blaho Syřanů, či kohokoliv jiného. Motivy mají stejné jako Rusko a Irán.

Říká se, že první obětí války je vždycky pravda. Nazvěme proto události bez politické korektnosti. Západ se snaží zkompromitovat Rusko v rámci získání jednoznačné převahy. Rusko se v této chvíli dostává do defenzívy a podniká víceméně obranné kroky.

Tady nelze říct, že jedna strana je kladná a druhá záporná. Jde o nelítostnou geopolitickou bitvu.

novější článkystarší články

vypnout mobilní verzi

Bororo | Fantastická současnost