|
Pro Amnesty International
21. červen 2018 v 09.41 | rubrika: Názory
Vážení přátelé, obracím se na vás se žádostí, aby se organizace Amnesty International zabývala případem Tommyho Robinsona. V dobách totality jsem vaši organizaci podporoval a vážil si jejího úsilí při obhajobě nespravedlivě stíhaných lidí. Tommy Robinson je aktivista, který varuje před radikálním islámem v Evropě a před důsledky této autoritářské ideologie. Chápu, že v současné atmosféře podkuřování islámu je obhajoba Tommyho Robinsona velmi ožehavou záležitostí. Ale bývaly doby, kdy se vaše organizace nebála vstoupit do nebezpečí. Tommy Robinson informoval o soudu se sexuálními násilníky z řad muslimů v Canterbury. Byl zatčen a okamžitě odsouzen na 13 měsíců. I když byl za své aktivity v podmínce, trest je nepřiměřený, již vzhledem k tomu, jaké tresty jsou udělovány za skutečné trestné činy. Nyní byl přesunut do vězení, kde je velmi vysoké riziko, že bude zavražděn. Děkuji za vaši pomoc. S pozdravem František Kašpárek (uvedl jsem adresu) Amnesty - T. Robbinson
S pozdravem Martina Pařízková Vážená paní Pařízková, přestože s Vaším zdůvodněním, proč nemůžete hájit Tommyho Robinsona (používám jméno, pod kterým je znám) z celého srdce nesouhlasím, děkuji za Vaši odpověď. Vaše zdůvodnění na mě působí jako hledání důvodů, proč ne. Chápu, že by bylo velmi odvážné v dnešní době hájit někoho, kdo aktivně vystupuje proti islámskému nebezpečí, ale taková bývala "moje" Amnesty International před třiceti lety. Časy se mění... S pozdravem František Kašpárek |
přečteno: 40x | přidat komentář
|
|
Co vyprávěla Daisy
15. červen 2018 v 16.22 | rubrika: Povídky
Můj páníček se jmenuje Franta. Vím to, protože tak na něj volá moje panička. Ta se jmenuje Olga. Když jdu ven s Olgou, tak mě pořád pobízí, že mám udělat čuriky a kakušo. Jako bych byla úplně blbá a nevěděla, proč pendlujeme po sídlišti. S Olgou vždycky něco najdu, balonek, nějakou kost nebo kus voňavýho salámu. V posledních dvou případech na mě Olga vždycky volá "fujsa, fujsa", protože neví, co je na světě dobrýho. Jo, ještě jsem se zapomněla představit, jmenuju se Daisy, ale Franta mě taky říká princezno. Nevím přesně, co to znamená, ale líbí se mně to. Olga zase svým kamarádkám, které potká, vypráví, že jsem služební plemeno, německý boxer. Taky nevím co to je, ale Olga se vždycky při těch slovech tváří, jako by ani moc nevěřila tomu, co říká. Ale asi to bude něco veselýho. Franta totiž, když zaslechne slova "služební plemeno", vždycky se dlouho směje. Mám ráda jeho smích, ale v tomto případě zrovna moc ne. Ani přesně nevím proč. Pak většinou dodává, že nejvíc toho odsloužím na gauči. To má pravdu, tam jsem fakt poměrně dost často, ale řekněte, lidi, co je na tom tak hrozně veselýho, když si pes trochu odpočine. Když napadne to bílý, jmenuje se to prý sníh, tak Franta vytáhne sáně, já si na ně sednu a on mě vozí po sídlišti. Ale u toho se pořád rozhlíží a mumlá si cosi o tom, že to nikdo nemusí vidět. Kdysi to zkusil, když jsem byla ještě štěně a mně se to zalíbilo. Sice mu chvíli trvalo, než se smířil s mým nápadem, že bysme měli v této tradici pokračovat, i když už nejsem zrovna štěně. Jednou jsem se dívala na tu jejich bedínku v pokoji, kde se pohybujou různý obrázky. Tam jsem viděla taky něco, co vypadalo jako ty naše sáně, jen o hodně větší. A představte si – na nich seděl člověk a psi ten krám táhli. No něco strašně nepřirozenýho. Potkala jsem svého kamaráda Arnolda, vypadá skoro jako já, jen je větší. Franta už ví, že v tento okamžik se má zastavit a nechat událostem volný průběh. Nejdříve jsme s Arnoldem provedli několik zdvořilostních rituálů, jako je očicháni a tak, podrobnosti si nechám pro sebe, a pak se dali do řeči. Arnold si stěžoval, že musí v noci se svým páníčkem chodit po staveništi, protože ho hlídají před lidma, kteří tam nestaví, ale odnášejí. Chudák Arnold, v noci má pes spát, nejlépe se svým páníčkem v posteli, a ne kdesi pobíhat sem tam. Když už jsme u toho spaní. Jako štěně mě Franta jednou, když lezl ze svého pelechu, málem zašlápl. Měla jsem totiž svůj pelíšek hned vedle toho jeho. Musím říct, že byl tenkrát víc vyděšenej, než já. Večer mě raději uložil k sobě do pelíšku, aby se toto nedopatření nezopakovalo. Později jsem tam už vyskočila sama. Jen jednou se mě zeptal, jestli je opravdu nutný, aby dospělej pes zabíral většinu jeho postele, tak totiž říká svému pelíšku. Ujistila jsem ho, že to nutný je. Arnold taky říkal, že ho jeho člověk seřval za to, že mu snědl nejaké to jeho člověčí žrádlo. K tomu mám taky co říct. Franta si jednou položil na židli, kam hravě dosáhnu, chleba s tlačenkou. Tak později, když to všem vyprávěl (to teda zrovna nemusel), toto své krmivo nazval. A já mám paměť jako pes. Pak pro cosi odešel. Bojovala jsem sama se sebou, ale vůně jeho krmiva byla silnější. Když se vrátil zamyšleně hleděl na tu prázdnou židli. Musím říct, že ale vůbec neřval, jen několika slovy zpochybnil moje kamarádské city k němu. To bolelo, vždyť je to můj Franta, tak jsem mu olízla ruku. Franta si šel udělat nové krmivo, které dost vyzývavě žvýkal ještě za pochodu. Problém je v tom, že my psi, i když svoje lidi milujeme nade vše, v tomto ohledu netrpíme přehnanými výčitkami svědomí. Tuhle jsme šli s Olgou na procházku, když tu najednou se před námi objevil člověk, který začal na Olgu řvát. Znám ho, bydlí pod námi. Věděla jsem, co je moje povinnost. Zavrčela jsem a pomalu se plížila k jeho nohavici. Ten člověk cosi hulákal o tom, že si má Olga doma pořádně hlídat svýho (tady řekl hodně škaredé slovo, které se snažím zapomenout) psa, protože ho ruší, jak ten čokl chodí po bytě. Zdálo se, že je řeč o mně. Olga klidně poznamenala, ať si dá pozor na jazyk a hodí se do klidu (to se mně moc líbilo). Člověk se ale zjevně nemínil do toho klidu hodit. Začal Olze mávat prstem před jejím čenichem, tedy vlastně před nosem. Jenomže to už jsem byla u jeho nohavice. Chňapla jsem po ní a za chvíli jsem jí měla plnou tlamu. Ten člověk začal tak nějak divně poskakovat a vypadal s tou jednou kratší nohavicí dost směšně. Vykřikoval, že zavolá nějakou polici a pokusil se vylézt na strom. To se mu nepodařilo. Nebylo mě jasný, na co potřebuje polici, když mu chybí kus kalhot. Začal mně můj úlovek rvát z tlamy. Nechtěla jsem přijít o zuby, tak jsem to pustila. Pak jsem ale chňapla po té druhé nohavici, a hnedka měl kalhoty skoro stejné délky. Dávala jsem ovšem pozor, abych ho nekousla, mám lidi, i když řvou, přece jen dost ráda. Člověk se najednou otočil a běžel pryč. Zbytky nohavic na něm jen vlály, jeden kus držel v pracce, tedy v ruce, druhý jsem měla pořád ještě já. Olga mě pohladila a řekla cosi o princezně bojovnici. To se mně móc líbilo. Pak vzala ten kus hadru a se slovy, že je to fuj, zamířila k takovému tomu koši, co tam lidi vyhazujou různý fuj věci. Večer jsem slyšela, jak Olga všechno vypráví Frantovi. Nejprve někam odešel a vrátil se s obrovskou pochoutkovou kostí, kterou zbožňuju. Oznámil, že to je pro jeho hrdinku. Tedy pro mě, samozřejmě. Ale kdyby Olga chtěla, tak bych se s ní o tu kost podělila. Potom ještě Franta řekl, že až toho člověka potká, tak si ho odnesou v kýblu, ale myslím, že to nakonec neudělal, protože jsem toho rozčíleného člověka ještě několikrát viděla, jak vždycky přechází na druhou stranu ulice, když ho máme potkat. Asi mu taky přestalo vadit, že chodím po bytě. Když zrovna neodpočívám. Když jsme byli všichni u vody, tak Franta tam hodil můj balónek. Je to asi takovej lidskej zvyk, zahazovat psovi jeho věci. No dobře, když ho tam hodil jednou, tak jsem do vody skočila a přinesla ho zpátky. Udělal to znovu a já ho přinesla. Zase ho zahodil do vody. Lehla jsem si na deku. Teď si pro něj už můžeš plavat sám. Jak jsem řekla hned na začátku, nejsem blbá. Mám svoje lidi ráda a oni o mně říkají, že jsem člen rodiny. A na to jsem fakt hodně pyšná. Tak se lidi mějte a neubližujte nám. Slyšela jsem o takových případech od svých psích kámošů. Nezapomeňte, že k sobě patříme. |
přečteno: 32x | přidat komentář
|
|
Utajené rozhovory
8. červen 2018 v 13.48 | rubrika: Povídky
Prolog: Řečeno slovy klasika – politici jsou taky jen lidi. Někdy. Prezident Spojených států amerických vztekle mrštil Rubikovou kostkou o zeď. Pěstí rázně praštil do desky starožitného stolu. "Ten krám se nedá složit," zařval. Jeho pohled zamířil ke krbu, nad kterým visel obraz Hillary Clintonové. Sáhl do šuplíku, vytáhl šipku a rázným nacvičeným pohybem ji vrhl, jako již mnohokrát předtím, směrem k obrazu. Zásah do čela Hillary ho uklidnil. Ozvalo se nesmělé zaklepání na dveře oválné pracovny. "Vstupte," zvolal a provedl hod druhou šipkou. Vstoupil mladý muž v dobře padnoucím obleku. "Pane prezidente, máte telefon" Nejmocnější muž světa dal svému tajemníkovi pokyn rukou, aby už dál nic neříkal. Na čele se mu objevila hluboká vráska. Přemýšlel. Mladý muž mezitím zvedl ze země Rubikovu kostku a několika rychlými pohyby uvedl její strany do barevné shody. Jeho výkon byl sledován s neskrývanou nevraživostí. "Kdo zas votravuje?" "Pane prezidente, máte telefon", zopakoval tajemník, "ten červený," dodal s významným pohledem ke svému pánu a veliteli. "Tak mě to přepojte, vzdychl Donald Trump. Tajemník s úklonou opustil místnost, aby splnil příkaz. Za pár vteřin se telefon na prezidentově stole rozezvučel tóny hudby z filmu Sedm statečných. Prezident na tváři vyloudil úsměv a zvedl telefon. Nastavil si hlasitý odposlech. "Zdravím tě Vladimire." "I já tebe Donalde," ozvala se z reproduktoru velmi dobrá angličtina s lehkým přízvukem. Musím se taky naučit alespoň pár slov rusky, pomyslel si prezident Spojených států amerických. Ale jeho myšlenka byla přerušena rázným dotazem. "Doneslo se mě, že chystáš v Sýrii nějakou levárnu..." Vida, ten chlap umí i naše slengový výrazy, hnalo se opět hlavou Donalda Trumpa. "Vladimire, snaž se pochopit moji situaci, musím ukázat trochu té síly, jinak jdu od válu. Zbrojaři už prskají, že mají plný sklady." "A jaký uvedeš důvod?" "Asad přece použil chemický zbraně," odpověděl prezident Spojených států amerických rozhořčeně. "A ty tomu věříš?" "Vladimire, není důležité, čemu věřím já, ale čemu uvěří svět." Jsem rád, Donalde, že jsme si to vyjasnili. A co z toho budeme mít my?" "Podívej, my vystřelíme asi tak stovku Tomahavků, který jejich obrana díky vašemu komplexu S 200 a S 300 tak ze dvou třetin zlikviduje. To vám získá respekt. A dva nevybuchlý Tomahavky ti tam nechám, můžete si taky užít svůj díl slávy, odvezete si je a všichni budeme OK." "Předpokládám, že ty dva Tomahavky budou jen atrapy?" "Jasně, že to budou atrapy, ale nechám ti v nich parádní ohňostroj, můžete si ho pak vypustit." Donald Trump se lišácky usmíval, ale jeho úsměv byl přerušen dalším naléhavým dotazem. "Dony", také bych rád věděl, kam hodláte mířit. Jestli se mně omylem trefíte na moji základnu, tak naše dobré vtahy už nebudou OK. Měl bys vědět, že tam mám pro všechny případy v záloze zbraň, ze které by se ti orosilo čelo." Prezidentovi Spojených států se skutečně čelo orosilo. "Vladimire, budeme střílet na prázdný baráky, žádný škody nebudou. Myslím, že jsme se dohodli." Oba státníci upadli do tichého rozjímání, které přerušil prezident Spojených států amerických. Naznal, že bude lepší, když se rozhovor bude ubírat jiným směrem. "A jak, Vladimire, dopadla tvá noční hokejová liga v Soči? Skórovals?" "Dal jsem pět gólů a na tři nahrál," odpověděl pyšně Vladimir Putin a pokračoval: "Dony, slyšel jsem, že u tebe byl prezident z té africké pidizemě, o které jsme mluvili posledně. Jak to dopadlo?" "Skvěle, dovezl mně jako dar nádhernej voštěp, pověsím si ho doma na stěnu." Prezident Ruské federace se poprvé během rozhovoru usmál, ale to jeho protějšek samozřejmě nemohl vidět. "A cos mu dal ty?" "Dvě rakety." "Donalde, to nebylo dvakrát chytré..." "Buď v klidu, Vladimire, byly to rakety na tenis." "A mají tam vůbec tenisové kurty?" padl vcelku oprávněný dotaz z ruské strany. "Nemají, ale mají ropu. Dodají ropu, my jim postavíme kurty. A když se jim něco nebude líbit, tak se tam přijedeme mrknout na lidský práva a stav demokracie." "No, tam si dělej Dony, co chceš, my máme zájmy jinde. Také jsem slyšel, že tě přijede navštívit Anděla Merkelová." "Jo, Anděla má dojet, ale dám ji na setkání tak dvacet minut." "Proč tak málo?" Ale já ti nevím, mám z ní deprese. Pořád se tváří tak divně. Jakoby se právě vrátila z pole, kde musela tahat řepu." Tentokrát se prezident Ruské federace rozesmál zcela nepokrytě. "Tak se zatím měj, Dony, a s tou Sýrií opatrně, jinak..." Varování však nebylo dokončeno, zůstalo viset ve vzduchu, jako David Cooprefield při svém vystoupení. "Tak zase někdy Vladimire." Prezident Spojených států položil telefon. Opět se zadíval na složenou Rubikovu kostku. Pak vzal ze šuplíku třetí šipku a namířil na svůj oblíbený terč.
O mnoho tisíc mil dál na jiném kontinentu také zazvonil telefon. Zvedla ho sekretářka německé kancléřky. Řekla jen "chvíli vydržte, prosím" a odešla zaklepat na dveře své šéfky. "Madam, máte telefon." Angela Merkelová právě přemýšlela, jaké to bylo utrpení, když v mládí chodila na pole tahat řepu. Ta představa ji trápila celá desetiletí. Ale co, mávla rukou, musím na to už konečně jednou zapomenout. Jinak si toho brzy někdo všimne. Roztržitě, ještě pod vlivem myšlenek na nenáviděnou rostlinu, pohlédla na svou sekretářku, stojící ve dveřích. "Jaký telefon?" Sekretářka se šibalsky usmála. "Ten žlutý, madam." "My ale přece žádný žlutý telefon nemáme," pravila kancléřka nechápavě. "Volá vás čínský prezident," vysvětlila mladá žena. "Jo tak. Ale Gertrudo, to bylo velmi politicky nekorektní. Až mně sem ten telefon přepojíte, tak běžte za trest přivítat několik uprchlíků." Sekretářka si pomyslela své a odebrala se k odchodu. Nutno dodat, že ten den tato mladá dáma, žádné uprchlíky nepřivítala, ale zato přivítala svého přítele, se kterým strávila několik příjemných hodin. Na pozdější dotaz své šéfky, kolik uprchlíků uvítala, odpověděla bez uzardění, že padesát osm. Angela Merkelová zvedla telefon. Na druhé straně zazněla trochu neobvykle znějící němčina. "Jak se máte, moje drahá paní kancléřko?" "Děkuji, pane prezidente, to víte pořád se něco děje..." "Paní kancléřko, volám vám, protože čínský lid se rozhodl předat německému lidu velký dar." Víte, pane prezidente, myslím, že ty dvě pandy, které jste nám ve své neskonalé velkodušnosti zapůjčil, už stačí. Jste ale velmi laskavý a moudrý muž. Vaše velkorysost je známá v celém západním světě." Si Ťin-pching u svého telefonu uznale pokýval hlavou. Ta Merkelová, pomyslel si, mně sice někdy pije krev, ale čínskou etiketu ovládá. To musím uznat. Pak pokračoval v hovoru. "Tentokrát, moje milá paní kancléřko, půjde o velké umělecké dílo. Nechte se překvapit. Ale už jsem vás asi okradl o hodně vašeho vzácného času, tak zatím nashledanou." Angela Merkelová chtěla ještě něco dodat, ale telefon již byl hluchý. Zdálo se jí to, nebo se čínský prezident během hovoru pochechtával? Ale Číňani přece nemají smysl pro humor. Jenomže touhle myšlenkou právě udělala účet bez hostinského.
Předseda evropské rady nevěřícně zíral na více jak čtyřmetrového obra v podobě přísně se tvářícího Karla Marxe. Tento dar čínského lidu německému lidu se zatím nacházel na přísně utajovaném místě. V této chvíli ho mohli spatřit jen někteří vyvolení jedinci. Veřejnost si zatím musí počkat, až bude socha slavnostně odhalena v Trevíru. Jean-Claude Juncker se tvářil značně zachmuřeně. Byl pověřen, aby při odhalení sochy pronesl slavnostní projev. Jestli toto obhájím, říkal si v duchu, tak se dám na modlení. "Musím se napít," pronesl k muži v montérkách, který patřil k tajné četě mající na starost dočasnou péči o sochu zpodobňující autora Komunistického manifestu. A jak předseda pravil, tak šel vykonat. O dva dny později volali z nedalekého baru na policejní stanici, že tam už dva dny mají jakéhosi opilce, který vypadá jako ten hlavoun z Bruselu, co ho vídají v televizi. Zpívá prý stále dokola internacionálu a vyřvává, aby se všichni proletáři napili.
Archanděl Michael ladil harfu. "Už to nemůžu poslouchat," brblal si tiše, "ten Petronel na to hraje tak falešně, že je to k nevíře. Od té doby, co o něm natočili ty dva filmy, si myslí, že mu projde všechno. S takovým hudebním doprovodem pak všechny naše zpěvy na kůru můžou jít k čertu." Mumlání archanděla Michaela bylo náhle přerušeno zazvoněním černého telefonu. Michael rázně zvedl sluchátko: "Poslyš, Lucifere, to už tě archanděl nemůže ani omylem zmínit, abys hned nevolal?" "Myslel jsem, Michaeli, že potřebuješ moji asistenci." "Už dlouho jsem tě na nic nepotřeboval. Naposledy když k nám nahoru nedopatřením dorazil ten politik, který tvrdil, že má imunitu a že musí mluvit s Nejvyšším ohledně funkce v nebeském výboru. Tak jsem tě zavolal, abys ho hned vzal s sebou. Jeho kniha hříchů byla těžší, než všechny tvé kotle dohromady." "Stejně je to, Michaeli, zajímavý, že skoro všichni politici končí v mé péči. Ale řeknu ti, poslouchat je, jak i u nás pořád pletichaří, to je teda peklo." "To máš tak, Luci, když si někdo chce hrát na boha, tak většinou dělá ďáblovu práci, a pak logicky musí skončit u tebe." Náhlý záblesk jasného světla oba upozornil, že je nejvyšší čas s tímto rozhovorem skončit. Tak se také stalo.
Epilog: Předseda vlády jedné malé země v srdci Evropy se náhle probudil. Zdálo se mu, že si na něj vzpomněl někdo, o kom si myslel, že ho už nikdy neuvidí. Ten, který za jeho dětství doprovázel Mikuláše a anděla. Ale pak se s ním setkal ještě jednou. V dospělosti. Za jiných okolností. Po chvíli opět upadl do spánku. Tentokrát měl krásný sen. V parlamentu jeho vláda dostala stoprocentní důvěru a opozice navrhla, aby k jeho jménu bylo připojeno, že se zasloužil o stát. Znovu se probudil, nyní však se šťastným úsměvem. Vztyčil se na posteli a do tiché noci slavnostně pronesl: "Jednou dostanu, co si zasloužím." Temné zahřmění jeho slova potvrdilo.
|
přečteno: 21x | přidat komentář
|
|
Dozvuky ke kontroverzní divadelní hře
4. červen 2018 v 13.25 | rubrika: Názory
"Nehodlám mlčet k tomu, jak je divadelní umění zneužíváno k deptání a ponižování niterného cítění prostých lidí a občanů této země, jak bezohledně je urážena státnost, naše kultura a náboženství," uvedl Petr Osolsobě a dodal: "A to představitelé naší kulturní fronty neustále volají po slušnosti, ptají se, odkud se ve společnosti bere tolik hrubosti, hulvátství, násilí a extrémismu. Odkud asi? Zato odpůrci Frljičovych inscenací jsou osočováni z intolerance, pravicového extrémismu a jsou nálepkováni jako fašisté. Neuvěřitelné!" Odvážný postoj, který si zaslouží obdiv a úctu. Ale nabízí se důležitá otázka: Pokud budou z Umělecké rady Divadelní fakulty odcházet takoví lidé, kdo tam pak zbyde? Děkan JAMU Petr Francán: Hru viděl a dle jeho osobního názoru nemá představení valnou dramaturgickou ani režijní hodnotu Kardinál Dominik Duka: "Evropa se dostala do situace totálního chaosu," řekl kardinál v rozhovoru pro info.cz. Nemůže uvěřit, tomu, co vše lze v Česku považovat za kulturu. "Jak může vystupovat islám v podobě znásilněné dívky a křesťanská kultura civilizace, ten který měl zásadní princip dát život za druhé, tak je tam líčen jako násilník?" Docent Katedry ústavního práva a politologie Právnické fakulty Masarykovy univerzity Brno Zdeněk Koudelka: "Pokud veřejné vytažení z vaginy není znevážením státní vlajky, co už by tímto zákonem postihovaným jednáním mělo být? Podal jsem trestní oznámení pro podezření ze spáchání trestného činu porušení povinností při správě cizího majetku v souvislosti s hrou Naše násilí a vaše násilí, která byla uvedena v divadle Husa na provázku v rámci festivalu Divadelní svět Brno. Oznámení se podává na ředitele festivalu Martina Glasera a primátora města Brna Petra Vokřála." Franta Kašpárek (Bororo, tento blog): Senátorka Eliška Wagnerova, která hru schvaluje, incident s českou vlajkou zlehčuje s tím, že šlo o divadelní rekvizitu (snad má na mysli tu vlajku, nikoliv odkud byla tažena). Na aktéry protestu podala trestní oznámení.
|
přečteno: 29x | přidat komentář
|
|
Vážená paní senátorko
3. červen 2018 v 11.53 | rubrika: Názory
E-mail senátorce Elišce Wágnerové Vážená paní senátorko, dnes jsem si vyslechl na stanici ČR plus Váš rozhovor ohledně kontroverzní divadelní hry a Vaší žaloby na hnutí Slušní lidé. Vzhledem k tomu, co chci psát dále, musím uvést, že mi letos bude šedesát let. Nejsem tedy členem uvedeného hnutí. Řekněte mi upřímně, proč jste, paní senátorko, hned v úvodu pořadu lhala a tím celé následné vyznění zmanipulovala k obrazu svému? Vy přece velmi dobře víte, že Slušní lidé nevstoupili na jeviště ve chvíli, kdy se herci svlékli (jak jste tvrdila v rozhlase a udělala z aktérů odporu přihlouplé puritány), ale v okamžiku, kdy heřečka tahala z přirození českou vlajku. Chápu, že jste nemohla říct pravdu, tím byste jen vyvolala sympatie k hnutí, protože většina posluchačů by si poklepala na čelo s tím, že podáváte žalobu na nesprávné osoby. Ohledně nechutné scény, kdy herec představující Ježíše Krista má znásilnit muslimku: Tvrdíte, že to nebyla prvoplánovaná urážka křesťanů (to by ještě scházelo, aby byla proplánovaná), ale v každém případě mělo být respektováno náboženské cítění křesťanů, stejně jako v Evropě musí být respektováno náboženské cítění muslimů. Chodím do divadla poměrně často, ale oba víme, že toto nebyla dobrá divadelní hra. A již za dob Moliéra publikum na špatné hry reagovalo pískotem, házením ovoce apod. Za normálních okolností by ji těžko nějaké divadlo uvedlo. V tomto případě však šlo o něco víc a hnutí Slušní lidé muselo přistoupit k aktivnímu odporu (zahrazení jeviště těly, žádné násilí). Jedna věc se Vám však přece jen podařila: Spojila jste mladé i staré v jejich odporu vůči hře a k podpoře mládenců z hnutí Slušní lidé. Nejsou to jistě absolventi církevní školy, leccos mají zřejmě za sebou, ale tentokrát stojí na správné straně. V nouzi bych je chtěl mít po boku mnohem raději než křehké filozofy blekotájící nesmysly o multikulti. František Kašpárek |
přečteno: 25x | přidat komentář
|
|
Svoboda slova na útěku
31. květen 2018 v 21.18 | rubrika: Názory
Hnutí Slušní lidé byl zablokován účet na Facebooku, můžeme očekávat, že tyto blokace budou čím dál častější. Pasivní odpor proti islamizaci Evropy a proti likvidaci křesťanských hodnot, vyjadřovaný různými názory na FB, zatím (slovo "zatím" je důležité) majitelé pravd ponechávají. Postupují salámovou metodou. Něco jiného je aktivní odpor. Toho se právě dopustili Slušní lidé, když vlastními těly zahradili jeviště, kde probíhala oplzlá divadelní hra. Na chvíli odbočím od tématu. Tomáš Halík – a nyní si vypomohu wikipedií – "katolický kněz, teolog, sociolog náboženství, vysokoškolský pedagog, psycholog, filosof a politický aktivista – prohlásil, že na scéně, kdy Ježíš Kristus znásilňuje muslimku, jde o úplně něco jiného, než je znevážení křesťanského symbolu. Prý se diví těm protestujícím. Od křesťana je to nečekané prohlášení. Ačkoliv křesťan není zrovna slovo, které by člověku při jméně Halík vytanulo na mysli. Většina křesťanů názor tohoto katolického kněze, teologa, sociologa atd. (ten člověk musí být v jednom kole)nesdílí. Pak tedy v rámci všeobecně prosazované náboženské snášenlivosti mělo být k jejich názoru přihlédnuto a hra měla být stažena z programu. Nestalo se tak. Majitelé pravd předpokládali, že pasivní protesty vyšumí do ztracena, a brněnský divadelní festival tak nebude ochuzen o toto kulturní obohacení. Aktivní odpor nečekali. A tady si řekli, "veškerá sranda končí." Aktivní odpor je totiž to, čeho se naši staří známí majitelé pravd obávají jako ten příslovečný čert kříže. Proti aktivnímu odporu budou bojovat všemi prostředky. Za prvé-morální a kulturní skandalizací reprezentantů aktivního odporu využívajíce svého privilegovaného přístupu k médiím a za druhé – přímými represemi, počínaje zablokováním účtu na FB a žalobami konče. Svoboda slova se u nás ani pořádně neohřála a je na útěku. Už má sbaleno. Zdá, že ale prchá z celé západní Evropy, dokonce mnohem rychleji než od nás. Kdo přijme tohoto migranta? |
přečteno: 23x | přidat komentář
|
|
Koho straší Slušní lidé?
29. květen 2018 v 13.31 | rubrika: Názory
V sobotu 26.května proběhlo v brněnském Divadle Husa na provázku představení hry Naše násilí a vaše násilí. Jedná se o chorvatské dílko, které dle informací Divadelního světa, "zpochybňuje Evropu jako celek a jehož tvůrci se ptají, zda jsme si vědomi, že naše bohatství závisí na tisícovkách mrtvých na Blízkém východě". Ponechme tento úhel pohledu stranou a zaměřme se na jednu scénu, ve které má postava Ježíše Krista znásilnit muslimku. Těžko soudit, co tím autor chtěl říct. Přitom pravý opak je pravdou. Ježíš nikdy nikomu neublížil. S uvedeným tématem tedy tato scéna nemá, kromě hrubé urážky křesťanů, žádnou souvislost. Současná realita je přesně opačná, muslimové, kterým byla v evropských městech nabídnuta pomocná ruka, znásilňuji evropské ženy. Je pochopitelné, že proti divadelní hře, ve které je Ježíš Kristus vyobrazen jako sexuální násilník se vzedmula vlna odporu. Aktivisté z hnutí Slušní lidé si koupili lístky a přistoupili k přímému protestu. Během představení dávali hlasitě najevo svůj nesouhlas, tak jak bývalo zvykem při uvádění mizerných divadelních her. Pak ale protestující vstoupili na jeviště, což bylo následně využito k diskreditaci tohoto protestu. Oficiální verze ovšem bývají polovičaté. Zpravidla nabídnou jen momenty, které se hodí do krámu. Jak uvedl představitel Slušných lidí Zdeněk Pernica, rozhodli se jeviště zahradit svými těly až ve chvíli, kdy jedna u účinkujících vytáhla ze svého přirození českou vlajku. To je už dost za hranicemi vkusu, řekl bych. Nedošlo ale k žádnému násilí, protestující jen chtěli přerušit hru a vyvolat diskuzi. Tolik fakta. V pondělí 28.května vyšel v Právu článek "Divadla na Zelňáku straší Slušní lidé" od Jiřího P.Kříže. Jen na okraj: Nevím, proč je uvedeno množné číslo "divadla", když šlo o protest v jednom divadle. Samozřejmě Kříž v celém článku neuvedl výše uvedená fakta. Tedy, scénu s Ježíšem Kristem a nevkusný výstup zmíněné slovinské herečky. J.P. Kříž naopak zabubnoval na poplach: "Vzdělaným návštěvníkům divadla se vybavila chmurná analogie," píše autor a pokračuje, jak se dalo očekávat: "Nacisté v Německu na začátku třicátých let na představeních jen pískali. Pak házeli na jeviště, co měli po ruce. Brzy přidali pokřik: Jude raus! V Brně to všechno stihli za jediný den." Nezdá se vám to notně přitažené za vlasy i v současné epoše nálepkování ? Godwinův zákon je asi neznámější ze všech internetových zákonů. V roce 1990 ho formuloval právník Mike Godwin slovy: "Pravděpodobnost, že se v diskuzi o čemkoliv objeví přirovnání k Hitlerovi a nacismu, se s rostoucí délkou diskuze blíží sto procentům." Godwinův zákon se interpretuje i tak, že kdo jako první použije přirovnání k nacismu, debatu prohrál. J.P.Kříž tedy na tom se svými "argumenty" není příliš dobře. Nabízí se otázka, jak by Kříž hleděl na divadelní hru, ve které by jistý prorok, kterému nebylo nic lidského cizí, znásilňoval. Myslím, že by se objevily mnohem razantnější protesty angažovaných umělců. Nálepky ohledně islamofobie a rasismu by létaly sem tam. Dejme ještě slovo J.P.Křížovi: "Ředitel Národního divadla Brno Martin Glaser označil sobotní narušení hry za překročení hranic a varovný signál společenského vývoje..." Je překročením hranic nenásilný bojkot? Musíme si vše nechat líbit jako ovce? Tak jak k tomu byli přinuceni svými vládami občané evropských měst? Pokud pan ředitel považuje za překročení hranic, to co se stalo při divadelním představení, pak zřejmě ještě neslyšel, jak probíhá muslimské vyjádření nesouhlasu. Nebudeme rozebírat všechny ty atentáty na bezbranné civilisty, stačí jen připomenout vyvraždění francouzské redakce satirického časopisu. To je překročení hranic a varovný signál. Varovný signál, který ovšem nikdo z evropských politiků nechce vidět. Škoda, že ho nevidí ani mnozí naši umělci. Včetně J.P Kříže. Nenásilná akce Slušných lidí byla zcela na místě. Vyslala signál, že část společnosti už nehodlá mlčet ke zcela nepokrytému ničení křesťanských evropských tradic. A lidem, kteří se nenechají umlčet, je potřeba vrážet nůž do zad. Zatím jen formou manipulativních článků v mainstreamových médiích a rozdáváním diskreditačních nálepek. |
přečteno: 29x | přidat komentář
|
|
Máme rádi hranolky
26. květen 2018 v 13.10 | rubrika: Názory
Když jsem si přečetl titulek "Brusel rekonstruuje a modernizuje smažírny hranolků" bylo mě to jasné. Bruselští normovači se po okurkách vrhli na hranolky. Od této chvíle budou rozměry hranolu jasně dány: něco na něco a délka. Jako když jedete nakupovat železo do Ferony. Obavy to byly předčasné. Bruselské městské úřady jen zahájily futuristické renovace některých fritkots (po našem - hranolkáren). Ale co není, může být. Hlavně ať se těchto pár řádek nedostane do rukou některého bruselkého úředníka. "Mám nápad!" zvolal by a obratem se pustil do díla. |
přečteno: 23x | přidat komentář
|
|
Vyhoďte je z kola ven!
25. květen 2018 v 12.47 | rubrika: Názory
Za touto likvidací stojí hnutí aktivistek zvané Me Too (Já také). Tyto dámy dotáhly problém s presumpcí neviny k dokonalosti. Stačí, když ukáží prstem a dotyčný je vyřízen na věčné časy. Tímto tempem ovšem tyto amazonky brzy zlikvidují celou americkou tvůrčí špičku. Někdo by si měl se zbývající filmovou elitou promluvit. Vedle goril, tygrů a nosorožců se také stávají ohroženým druhem. |
přečteno: 28x | přidat komentář
|
|
Jak odchází správní chlapi
18. květen 2018 v 14.12 | rubrika: Názory
Dům z karet je jedním z nejlepších románových politických thrillerů. Vyšel už v roce 1989 a jeho poselství je nadčasové. Autorem je Michael Dobbs (1948), který se stal poradcem Margaret Thatcherové. Později psal proslovy politiků Konzervativní strany a vynikal jako zákulisní vyjednávač. Roku 2010 byl povýšen do šlechtického stavu. Podle tohoto románu byl natočen i stejnojmenný seriál. Nyní bych se zastavil u jedné jeho části, kdy britský premiér čte členům své vlády svůj rezignační dopis: "V poslední době se v médiích objevila řada obvinění mé osoby i mé rodiny ve věci údajných finančních transakcí. Nic nenasvědčuje tomu, že by těchto obvinění mělo ubývat. Opakovaně jsem prohlásil, a činím tak dnes znovu, že jsem neudělal nic, za co bych se měl stydět. Přísně jsem dodržoval všechna pravidla i nepsané zvyklosti týkající se výkonu ministerského předsedy. Zmíněná obvinění patří k těm nejzávažnějším, jakým může veřejný činitel čelit: jsem nařčen z toho, že jsem využil svého úřadu za účelem obohacení vlastní rodiny. Nemohu vysvětlit ony zvláštní okolnosti, na nichž média tato obvinění vystavěla, požádal jsem proto tajemníka úřadu vlády, aby zahájil oficiální a nezávislé vyšetřování. Jsem přesvědčen, že oficiální vyšetřování, jehož se tajemník úřadu vlády ujme, povede k odhalení všech souvislostí a následně k úplnému očištění mé osoby. Toto vyšetřování si nesporně vyžádá jistý čas. Během této doby by pochybnosti a pomluvy vážně poškozovaly normální chod vlády, naší strany a také životy mých blízkých. Vláda by měla věnovat svůj čas a energii realizaci programu, s nímž jsme před nedávnem vyhráli volby, to je ale za dané situace vyloučeno. Byla zpochybněna čest úřadu ministerského předsedy a mým hlavním úkolem je tento úřad chránit. Čest úřadu předsedy vlády nelze zpochybňovat. Za účelem jejího obnovení a zachování jsem dnes požádal Její královskou Výsost o uvolnění z funkce premiéra, k němuž dojde bez prodlení ihned poté, co bude vybrán můj nástupce. Celý život jsem zasvětil snaze o naplnění svých politických ideálů, a je mi silně proti srsti vzdávat se svého úřadu tímto způsobem. Neutíkám před těmi obviněními, naopak chci, aby byla objasněna, a to tak rychle, jak jen to bude možné. Rovněž chci dopřát trochu klidu své rodině. Věřím, že budoucnost správnost mého rozhodnutí potvrdí. Děkuji vám dámy a pánové." Ano, je to "jen" román. Ale někdy i román může být pro skutečný život inspirací. Možná kdyby podle daného modelu postupoval i český ministerský předseda, a upřednostnil zájmy obecné nad zájmy vlastními, byla by Česká republika zase o kus dál. |
přečteno: 27x | přidat komentář
|