Bororo | Fantastická současnost

Ještě jednou se vrátím k případu padesáti sirotků ze Sýrie. Tato humanitární akce začala nabírat pozoruhodné obrátky. Stoupenci patronky sirotků Šojdrové se ozvali, že prý došlo k chybě v překladu. Rozuměj-v překladu z češtiny do češtiny. Nešlo o sirotky, nešlo o Sýrii a nešlo ani o uvedený počet padesát. Ten byl jen orientační. Výroční cena rádia Jerevan je jistá. S těmi čísly je vůbec potíž. Ředitel Organizace pro pomoc uprchlíkům Martin Rozumek zase nedávno v rádiu prohlásil, že by pro Českou republiku neměl být problém přijmout pět set, tisíc uprchlíků. Jenomže posluchači netušili, že Rozumek měl na mysli dvě číslovky a slyšeli číslo jedno, a sice pět set tisíc.  Redakci okamžitě zaplavily rozčílené telefonáty. Objevilo se nebezpečí, že Rozumka bude po jeho odchodu z redakce očekávat uvítací výbor. Málem ho museli z rozhlasu vyvádět kanalizačním systémem. Upřímně řečeno – ani "pouhých" pět set nebo tisíc by z Rozumka neudělalo zrovna kandidáta na muže roku.

Ale jak to tedy patronka Šojdrová vlastně zamýšlela? Když se ukázalo, že najít sirotky v evropských uprchlických táborech bude potíž, objevil se plán B a pak ještě C. V plánu B se hovořilo o "nedoprovázených dětech", což jsou ve skutečnosti výrostci blíže neurčitelného věku, kteří se potulují v evropských městech a rozhodně nepřemýšlí o tom, jak vykonat každý den dobrý skutek. Mnohdy je zdobí mohutný vous a ještě mohutnější agresivita.

Plán C zamýšlel vyhledat a odvést do Čech sirotky přímo ze Sýrie.

Proslýchá se, že když se v Sýrii dozvěděli, že jim nějácí ďaurové ze střední Evropy chtějí unášet jejich děti, skoro došlo k usmíření všech znepřátelených stran. Šojdrová a spol. se tak málem pozitivně zapsali do historie rozbouřeného Středního východu.

Zůstává otázkou, jak by toto uklidnění v regionu uvítaly Spojené státy.

K prolomení české migrační politiky je každý prostředek dobrý. Nyní se objevilo nové beranidlo v podobě imaginárních sirotků. Z některých politiků se najednou stávají lidské bytosti plné soucitu. Pro zvýšení efektu by ještě mohli v přímém přenosu pobíhat po studiu a zoufale lomit rukama.

A víte co? My jim věříme, že jsou celí říční konat dobro. A tak jim poradíme, jak na to.

Možností, kde páchat dobré skutky, je přehršle: V Africe, na Středním východě, doma, kdekoliv jinde, a to až do roztrhání těla. Dobrých skutků není nikdy dost. Na rozdíl od účelových proklamací. Ale dosti utopie. Nyní zase trochu vážně.

Údajní sirotci jsou víceméně virtuální realitou. Europoslankyně za KDU-ČSL Šojdrová ani neví, kde nějaké vhodné sirotky tak narychlo najít. A s tím souvisí také několik otázek. Jaké sirotky bude shánět? Děti kolem deseti let? Jak se asi dostaly do Evropy? Budou to starší sirotci? Sirotci, kterým bude ve skutečnosti přes dvacet?  

Opět je všechno jinak.

Majitelé pravd pochopili, že jejich agitace ohledně přijímání uprchlíků selhala. A to měli k dispozici velmi silné zbraně – televizi, rozhlas a tisk. Většina "obyčejných" lidí pozvolna poznávala, že žijeme ve světě, ve kterém je zatajování pravdy na denním pořádku a obrátila se alternativnímu zdroji informací -  k internetu. Zde již není prostor jen pro privilegované, ale doslova pro všechny.  Proto nyní elity tak úporně volají po jeho cenzuře.

Takže musela nastoupit nová fáze plánu. Bylo nutné přijít s něčím, co vždy zabere. A tak se vynořili sirotci. Děti. Na to by měl konečně už slyšet i občan nepoznamenaný vymýváním mozků.

Ale ani premiér Babiš nehraje zrovna čistou hru. V jednom prohlášení řekne, že žádné uprchlíky, tedy ani sirotky, nepřijmeme a hned v následující větě oznámí, že pověřil neziskové organizace, aby tyto děti vyhledaly. Sype nám písek do očí? Buď platí první věta, nebo druhá. Nemohou platit obě současně. Leda tak v politikově světě. Na druhé straně Babiše docela chápu. Hrozí mu, že bude zařazen do fronty společně s Draculou, masovým vrahem Mansonem a madam Bathory. Ne nutně v tomto pořadí. Spíše by stanul na čele průvodu. S takovou formou vydírání se těžko bojuje.

Ale nebudeme si hrát se slovy. Všichni moc dobře víme, o co tu jde: Přijmutím syrských "sirotků" bychom vyslali signál unijní elitě, že i u nás budou brány postupně prolomeny.

A zase vrátíme tam, kde jsme začali. K dobrým skutkům. Tentokrát ale vážně. Poslanecká, senátorská pomoc komukoliv v České republice by také vyslala signál. Když už to jsou takové soucitné duše. Třeba kdyby pomohli lidem, kteří musí zemřít, protože jim naše zdravotní pojišťovny odmítají platit léčení. A tito pacienti jsou skutečně v bezprostředním ohrožení života. (Dost dobře nechápu, jak manažeři těchto zdravotních pojišťoven, kteří si vyplácí milionové odměny, mohou mít klidný spánek).

To by byl signál mnohem vyšší hodnoty. Pak bychom si možná i mohli našich volených zástupců vážit. Těžko si jich ale můžeme vážit, když využívají všech špinavých triků, aby republiku zatáhli do stejné situace, v jaké se nachází všechny evropské země, bez vyjímky, které migranty přijaly. Žádný vděk od těchto utečenců před válkou se nekonal. Pokud tedy za projev vděčnosti nepovažujeme loupeže, vraždy a znásilňování.

 ...pravda si ještě šněruje boty.

Šéf německé rozvědky Hans-Georg Maassen projevil nebývalou odvahu, když oznámil, že mediální zpravodajství z Chemnitzu pracovalo s dezinformačním materiálem.

 Na jednom videu stačí zakrýt pravou stranu obrázku, aby dav utíkající před policií v kterémkoliv městě mohl být označen za lůzu pronásledující v Chemnitzu migranty. Osamělý hajlující výrostek má při zvětšení záběru na dlani fixou napsanou zkratku RAF. Není to, bohužel, propagace Královského letectva (Royal Air Force), ale vyjádření obdivu k Frakci Rudé armády (Rote Arme Fraktion). Jedná se tedy bezpochyby o levicového provokatéra.  Hans-Georg Maassen  pro deník Bild řekl: "Nemáme žádné informace o štvanicích na cizince. Neexistují žádné důkazy, že video, které je má doložit je autentické. Podle mého velmi opatrného posouzení hovoří mnoho dobrých důvodů pro to, že se jedná o cílené dezinformace, které mají za cíl odlákat pozornost veřejnosti od vraždy v Chemnitzu."  Slova pravého chlapa. Tak má jednat šéf tajné služby, který není loutkou v rukou vlády. Maassena navíc podpořil saský prokurátor Wolfang Klein, který se připojil s názorem, že zprávy o honech na cizince nejsou ničím potvrzeny. Okamžitě se ozvaly vládní hlasy volající po rezignaci pochybovačů.

Veselá historka z natáčení veřejnoprávní televize ARD:  Celý den se redaktoři ARD potulovali po Chemnitzu, aniž by našli jediného nácka. Nezbylo, než si vypomoci archivním materiálem z jiného města a z jiné doby.

Pravda a pochyby je to poslední, co německý establišment potřebuje. Také se hned nechal slyšet místopředseda Bundestagu, sociální demokrat Thomas Oppermann, který bez obalu řekl, že ochránci ústavy mají používat represivní metody a nikoliv zpochybňovat důkazy. Jinými slovy:  Tajné služby a policie jsou tu od toho, aby vytvářely realitu, jakou si přejeme, nikoliv od toho aby zkoumaly nějaké důkazy. Odpor k důkazovému materiálu začíná být vůbec světovým trendem. Nastává nová fáze. Už žádná hra na pravdu. Řečeno natvrdo: Prostě přijmete jako fakta, co vytvoříme, a nebudete do ničeho strkat nos. Proto také začíná blokování sociálních sítí. Oficiální média už čte a sleduje jen málokdo, a tak je nutné omezit a postupně také umlčet alternativní názory. Nejlépe by elitě a jejich hlásným troubám vyhovovalo, kdyby měli internet stoprocentně pod kontrolou. Aby jen oni rozhodovali, které názory se pustí do sítě, a které se potichu odstraní, nejlépe i s jejich autory. (Kde je mlíkař?)

Tímto pojetím však Merkelova a spol. jen ukazují, že jsou u konce s dechem.

 Před padesáti lety se v jedné mrňavé zkušebně pod obchodem s gramodeskami na Gerard Street v Londýně sešli čtyři muzikanti  -  Jimmy Page, Robert Plant, John Bonzo Bonham a John Paul Jones. Jak si později vybavil Jones: "Sešli jsme se v tom kutlochu, abychom zjistili, jestli si sednem." Už při první zkoušce šatna explodovala a muzikanti zjistili, že to bude fungovat. Zbýval už jen vymyslet název. Padaly různé návrhy, a pak si Jimmy Page vzpomněl na nerealizovaný nápad svých bývalých spoluhráčů v jedné kapele s ředitelnou vzducholodí, angl. Lead Zeppelin. Návrh byl přijat, ale členové vznikající kapely se dohodli, že ze slova "lead" vypustí písmeno "a", aby to prý "tlustí Američani nevyslovovali jako líd".

Tak vznikla kapela, která i osmatřicet let po svém rozchodu promlouvá již ke třetí generaci rockových fanoušků, které si podmaňuje svoji hudební magií, syrovostí a neobvyklými hudebními nápady. Z jejich studnice monstrózních riffů dodnes čerpají všichni jejich rockoví následovníci. Celkem vydali devět studivých alb, přičemž poslední s názvem Coda (1982) je složeno z nahrávek, které v předchozích letech uložili do šuplíku.

V průběhu své dvanáctileté divoké jízdy se Zeppelini setkali s oběma stránkami popularity. Byli milováni svým publikem a zavrhováni poněkud zapšklými britskými tištěnými médii. Na konci sedmdesátých let se k nenávistným projevům vůči Led Zeppelin připojila také vznikající punková scéna. Označila legendu za dinosaury. Sami však měli jednu drobnou chybu. Na rozdíl od dinosaurů, neuměli na své nástroje pořádně zahrát.

V roce 1980 zemřel bubeník John Bonzo Bonham. V tisku se objevily zprávy, že zbylí tři členové nejsou zajedno, zda pokračovat dál. Proto 4.prosince vydali Zeppelini následující prohlášení: "Ztráta našeho drahého přítele a hluboce zakořeněný smysl pro harmonii nás a našeho manažera přiměly k rozhodnutí, že bychom nemohli pokračovat tak jako dřív."

I když se občas někde vynořila fáma, že členové skupiny uzavřeli kontrakt se samotným satanem, a proto byli tak úspěšní, nikdo soudný to nebral vážně. Ale někdo to vážně přece jen vzal. Jakýsi americký baptistický kazatel, dva roky po rozchodu kapely, přišel s objevem, že když se nahrávky Led Zeppelin pustí pozpátku, lze v nich zaslechnout satanistické promluvy. Oznámením (předchůdce současného "nahlašování závadných stránek"na FB) se dokonce zabýval výbor kalifornské sněmovny. Někteří členové výboru, poté co si poslechli  Stairway to Heaven (Schody do nebe), prohlásili, že zřetelně slyšeli "Here´s to my sweet satan." (Zde mému drahému satanovi). Může nás vůbec ještě překvapit něco, co přichází z této země neomezených možností?

V sedmdesátých letech jsem byl velkým příznivcem kapely Yes a můj kamarád Boďa zase prosazoval Zeppeliny. Vedli jsme nekonečné debaty, která kapela je lepší, a vyměňovali si kresbičky, v nichž jsme vzájemně shazovali protivníkovi oblíbence. Tak třeba já jsem nakreslil, jak do kanálu padá deska Led Zeppelin Physical Graffiti, a Boďa mně na oplátku předal kresbu, kde kytarista Yesů dostal zásah elektrickým proudem... Jenomže jsem moc dobře věděl, jak skvělí jsou Zeppelini,  a Boďa si totéž myslel o Yesech.  Ale válka je válka.

Zeppelini byli nejen vynikající muzikanti, ale na také velicí výtržnici. Stephen Davis popisuje v knize "Kladivo bohů Led Zeppelin", jak celkem pravidelně na svých turné rozmlátili pokoje, kde byli ubytováni . Některé hotely je zařadily na seznam zakázaných hostů. Jednou letěla při turné v USA oknem televize, a to by se ještě dalo, v porovnání s jejich jinými akcemi, označit jen jako drobné nedorozumění. Závěrečný účet jim přišel vystavit sám ředitel hotelu, který jen tak mimochodem poznamenal: "Docela vás, hoši, chápu, někdy mám taky chuť televizi prohodit oknem." A Jimmy Page mu říká: "Tak nám připište k účtu 500 dolarů a taky si jednu vyhoďte." Nebo veselá historka, když navštívili Elvise Presleyho. Ten se jich zeptal, jestli je pravda, že v hotelech tak řádí a Robert Plant mu odpověděl: "Jsou to jen pomluvy. Já například v noci bloumám po chodbách a broukám si vaše písničky."  I přes tuto přidrzlou odpověď se kapela nikdy netajila svým obdivem k Elvisovi a na svých koncertech pravidelně zařazovala do programu některou z jeho písní.

Ale na svoje hudební nástroje nenechali dopustit. Při jednom zvlášť bouřlivém koncertu, kdy se rozkurážený divák dral na pódium s lahví piva v ruce, ho Jimmy chtěl odstrčit svojí dvouramennou kytarou. Jenomže si uvědomil, jak je to nenahraditelný nástroj a tak musel zaskočit Robert s tyčkou od mikrofonu. Později na televizním natáčení chtěl režisér po Johnu Paulovi, aby na závěr rozmlátil svoji baskytaru. "Kdepak," odmítl Jones, "to je příliš kvalitní nástroj." Tak mu donesli z rekvizitárny jakousi levnou kytaru, a tu jim Jones už skutečně roztřískal, až z ní kusy lítaly.

Nyní se žijící členové skupiny Led Zeppelin rozhodli oslavit své letošní padesáté výročí vzniku vydáním knihy "Led Zeppelin By Led Zeppelin". Kniha, která vyjde v říjnu, nabídne na čtyřstech stránkách nejen vzpomínky muzikantů, ale také i dosud nezveřejněné fotografie.

Led Zeppelin se po svém rozchodu ještě několikrát společně setkali na pódiu (naposledy v roce 2007), přičemž za bicí soupravu se obvykle posadil Bonhamův syn Jason a v jednom případě také Phil Collins.

12. ledna roku 1995 dostali žijící členové slavné skupiny pozvánku do hotelu Waldorf-Astoria v New Yorku, aby byli uvedeni do Rockenrolové síně slávy (Rock and Roll Hall of Fame). Vcelku slušná satisfakce za výrok  výboru kalifornských strážců lidských duší.

Tak co zbývá. Otevřít si láhev vychlazeného piva a pustit si třeba bezejmenné čtvrté album Led Zeppelin, které mám osobně nejraději. Pak si vzpomenu na kámoše Boďu, kterého jsem neviděl čtyřicet let, a připiju na zdraví nejen jemu, ale i jeho – vlastně našim - Zeppelinům.

A že bych na závěr při objektivním zpravodajství ČT také zopakoval jejich kousek s televizí?  Když už máme to padesáté výročí. No nevím, něco mě říká, že manželka by nemusela souhlasit.

V dnešní době, kdy většina komunikace probíhá elektronicky, je velmi příjemné záhlédnou ručně psaný létak. A navíc s takovým textem! Autor jej vylepil na třiceti (!) brněnských tramvajovových zastávkách:

HLEDÁM TĚ!
Jela jsi v sobotu 25.8. kolem 13:45 osmičkou směr Starý Lískovec. Stála jsi u dveří, na sobě bílé tričko, světlé džíny, přes rameno vínovou tašku a v uších sluchátka. A byla jsi krásná. Já seděl vzadu a než jsem vymyslel jak začít, musel jsem vystoupit.
Jsem blbec, já vím, (což jsi ostatně i naznačila pohledem, když jsi odjížděla). Jestli se v tomhle poznáváš, napiš mi na hledamtevsude@gmail.com Tentokrát už budu vědět, co říct.
P.S. Nechte to tu prosím viset, nemám tiskárnu a píšu to 30x ručně. Až se mi ozve, všechno to sundám...

Tož popřejme sympatickému romantikovi ať najde svoji krásku, a my můžeme zase jednou říct, že přece jen stojí zato nevzdávat se. Nikdy. 
Někdy drobná nečekaná událost (třeba neobvyklý leták na zastávce), jakoby nás vrátila do starých dobrých časů, kdy se muži dvořili ženám, a bylo to považováno za přirozené.