Bára Hrzánová je sice poněkud svérázná, leč sympatická žena a také brilantní herečka. O to víc překvapil její podivný výron mozkové aktivity, když nedávno pravila:
"Nevzdělanej člověk je manipulovatelnej člověk. Když budete chtít jezdit autem, tak musíte udělat řidičský průkaz. A já bych opravdu, a je to hrozný, co řeknu teďka, jsem si toho vědoma, já bych opravdu udělala takovej řidičák pro voliče. Jestli vůbec ten člověk je schopnej o něčem rozhodovat, natož o tom, jak bude žít ta druhá půlka společnosti, která volí něco jinýho. Ale jestli vůbec je schopnej se rozhodnout." 

Bára Hrzánová v podstatě navrhuje jinou variantu běloruského systému, kde úřady k volbám vybírají předem schválené kandidáty. Tady by se nevybírali kandidáti, ale voliči. Pozoruhodné! Ovšem podobné moudro bych spíše očekával od jistého starosty Řeporyjí, který nedávno vyhlásil, po vzoru filmu Myš, která řvala, válku Rusku a šel se znemožnit do přímého vysílání ruské televize.

Výběr voličů a v konečném důsledku také národa to je v podstatě sen neoliberálů. V parlamentu by zasedala politická seskupení, která by se lišila jen v detailech. Poslanecké debaty by pak připomínaly propagandistický pořad Fokus Václava Moravce, ve kterém usedli  Rychetský, prezidentka Čaputová a další dva statisti, aby si dvě hodiny vzájemně notovali o zářných vymoženostech liberální demokracie.

Jenomže Bára nedocenila jeden zásadní problém: Tradiční vynalézavost našeho člověka. I kdyby jim napovídal u schvalovací komise všechno, co chtějí slyšet a svatosvatě slíbil, že bude volit jen ty jediné správné demokraty, stejně si může hodit do volební urny, co chce. Pak by to museli jediní správní demokrati dotáhnout do konce. Každý zkoušený volič by vhazoval do schrány obálku s volebním hlasem, na které by bylo uvedeno jeho jméno, adresa, rodné číslo, velikost bot.

Aby mohl být za případnou rebélii po právu potrestán.

Začátkem prosince pořádá Krajské policejní ředitelství hlavního města Prahy školení pro policisty. Jde o Hamáčkovu předsudečnou nenávist. Podle politických neziskovek policie k této problematice přistupuje zcela vlažně. Kriminály ne a ne zaplnit jinak smýšlejícími občany! Nyní policisty proškolí odborníci na slovo vzatí, kteří budou propagandu vydávat za školení.
Jednou z lektorek (u těchto hovadin mě vznešené označení "lektor-lektorka" vždycky pobaví) čtyřhodinového kurzu bude Klára Kalibová, ředitelka neziskovky In Iustitia. Tato "organizace" upozorňuje (slušný eufemismus) provozovatele sociálních sítí na nenávistné komentáře proti migrantům, podává trestní oznámení a vůbec je v tomto oboru velmi čilá. Paní Kalibová ovšem pociťuje ze své činnosti jisté zklamání.
"Nezaznamenali jsme žádnou reakci na dvacet šest ohlášených příspěvků umístěných na této platformě," upřesnila.  
To musí být frustrující pro každého, kdo se řídí pravidlem, že hlásit se to musí a pak nenásleduje okamžité zatčení delikventa, který si pustil pusu na špacír.

Politické neziskovky nám tedy budou školit policisty.
Copak se už vážně všichni pomátli?

Neziskovka Člověk v tísni začíná dostávat do tísně naše školství. Nevím, v jakém rozsahu aktivisti této neziskovky konají svoji dobročinnost, ale propagandu zvládají s přičinlivostí (ne)užitečného hmyzu. Jeden ze zakladatelů Člověka v tísni Jaromír Štětina vyrazil do gymnázia v Aši s přednáškou. A aby si zajistil účast gymnazistů, stala se přednáška povinnou. Přijít také mohli místní občané. Kolik jich dorazilo, není známo.
Štětina pohovořil o džihádistovi Šamilu Basajevovi z Čečny a o ruské propagandě. Poté poskytl rozhovor regionální televizi MVTV, kde pronesl zásadní moudro.
Přiznal, že také Brusel a Spojené státy provozují propagandu. A pak následovalo velké ALE. Podle pana Štětiny jde v těchto případech o dobrou propagandu, neboť to jsou země s dokonalou demokracií. Ovšem ta ruská propaganda je špatná, zlá, protože v Rusku je nedokonalá demokracie, ehm...vlastně tam není žádná.
Má to pěkně seřazené, tenhle pan Štětina.
Takhle jednoduše viděli svět za doby své vlády komunisté.
Jen s opačnými znaménky.

 Na listopadových dnech v roce 1989 bylo sympatické, jak se lidé k sobě chovali. Slušně, ohleduplně, laskavě. Dlouho to sice nevydrželo, ale alespoň jsme to zkusili.

Patří samozřejmě k demokracii, že lidé mají různé názory na události hýbající světem i domovinou. Ale což tak na jeden jediný den vyhlásit národní příměří?
17.listopad by se mohl stát nejen dnem boje proti totalitě, ale i svátkem velkorysosti a vzájemného míru.  A v dalších dnech se zase můžeme vesele pustit do našich "bojů".
Ano, je to utopie, jak o tom svědčí jedna událost z letošní Národní třídy.

Opět se kádrovalo a rozhodovalo, kdo smí a kdo nesmí uctít 17.listopad 1989. Na Národní třídě se vytvořilo stádo, které zaútočilo na Václava Klause ml., přestože měl s sebou malou dcerku. Byla vyděšená, její táta ji musel ukrýt v náručí...
Nemusím s Václavem Klausem mladším souhlasit, ale tohle útočící stádo má být těmi jedinými správnými demokraty?
Václav Klaus ml. byl před třiceti lety přímým účastníkem protikomunistického protestu, jestli on nemá právo zapálit svíčku k výročí 17.listopadu, tak už nevím, kdo by ho měl mít. Zřejmě jen tvůrci současného jediného politického směru a jejich bioroboti.

Když svého času ctihodný poslanec Feri obdržel v Boršících na koštu vína od o něco staršího mladíka lepanec s následkem šrámu na zádech od rohu zdi, sněmovna záhy odsoudila vyvolávání nenávisti k lidem na základě jejich politického názoru. Feriho šrám na zádech byl fotografován zepředu, zezadu, zleva, zprava, z vrtulníku, a média o tom rozhořčeně mumlala několik dní. Opoziční politici málem svolávali průvod pod heslem "Všichni jsme Feri". Samozřejmě nelze schvalovat jakékoliv fyzické napadení kohokoliv. Je to hnus a ten, kdo Feriho napadl by měl nést za svůj čin odpovědnost.
Pak je ale s podivem, že mnohem horší incident přešel bez povšimnutí.
Kde jsou všichni ti strážci slušnosti a bojovníci proti nenávisti?
Ještě vyspávají po oslavách?

V listopadových dnech roku 1989 mnozí studenti prokázali značnou dávku odvahy a kuráže. Ať už se říká cokoliv.

V roce 1990 napsal bývalý politický vězeň Miroslav Dolejší Analýzu 17. listopadu. Začíná slovy: "Základní mystifikace je tvrzení, že 17.listopadu 1989 došlo v Československu ke spontánní revoluci. Tento politický převrat byl připravován přibližně od června 1988..."

Pro tvrzení pana Dojelšího existuje několik indicií, ale jak už to v případě politických převratů bývá, nic není jednoznačné. Ani teorie autora Analýzy. Celá pravda je ukryta tam někde...v mlze. Nezbývá nám nic jiného než ji v té mlze ponechat.

Ať už 17.listopad proběhl jako spontánní akce, nebo byl připraven nějakou klanově korporativní skupinou, stal se velkým příslibem pozitivních změn. Jenomže to by se dalších řídících procesů nesměli chopit odhodlaní loutkoherci, kteří v závětří západních univerzit čekali na svoji příležitost.

V mnohém jsme se ve vývoji posunuli vpřed, ale v některých oblastech děláme mílové kroky opačným směrem. V současné době je nejvíce ohroženo právo na svobodu projevu, opět nemůžeme veřejně hovořit o něčem, s čím nesouhlasíme – počínaje islamizací a sebevraždou Evropy, a konče nesmyslnými pseudoobory jako je studium humanitní vzdělanosti či generová studia.
Svoboda slova je totiž základ všeho. Od této svobody se všechno další odvíjí. Bez ní není nic.

Kam jsme se v této oblasti dopracovali, může ilustrovat jeden případ za tisíce ostatních, a sice causa youtubera Bratříčka, Ondřeje Tesárka.
Většinou s Bratříčkem nesouhlasím, ale vždycky budu hájit (stejně jako mnozí jiní) jeho právo vyslovit jakýkoliv názor. Oceňuji na něm, že je přístupný k polemice. V dnešní době "nahlašovatelů" to znamená hodně.
Ondřeji byl smazán facebookový účet poté, co natočil video, kde se ohrazoval proti diskreditaci moderátora Xavera od herce Jana Hrušínského. Jak Tesárek poznamenává – byl vaporizován. Velmi výstižné pro dnešní dobu, a v tomto případě pro den výročí 17.listopadu!
Slovo vaporizace totiž pochází z knihy George Orwella "1984". Znamená - vypařování, sublimaci. V románu jsou v případě revolty všichni nepohodlní a vzpurní občané "zvaporizováni". Zmizí, odpaří se. Kdo by to řekl, že po třiceti letech od pádu komunismu se začnou naplňovat Orwellovy vize.

Nejde jen o sublimaci z facebooku, (kdyby se nejednalo o princip svobody slova, tak kašlat na to), ale o souhrn všech pošahaných projektů neoliberálů, které postupně zavádí. Na základě dogmatické nemarxistické ideologie se snaží převychovávat populaci, zasahovat do rodinného života a upřednostňovat kolektivní výsady jejich oblíbených menšin. Prostřednictvím politických neziskovek, které pořádají pravidelné nájezdy na všechny úrovně našeho školství, hodlají přetvořit nastupující generace k obrazu svému. Lehce se může stát, že výsledek bude silně připomínat scénu z filmu The Wall, v niž zcela identičtí studenti unisono pochodují do gigantického mlýnku na maso.

Po tomhle jsme toužili?

V současné politické hře, ve které jsou pokrývači pravdy mistry, se často vytahuje karta nenávisti a strachu. "Zatímco některé strachy jsou soustavně živeny, jiné jsou neméně systematicky bagatelizovány," píše Jan Keller v článku Politika strachu. Myslím, že citát není potřeba vysvětlovat, asi je každému jasné, co si má za jednotlivé "strachy" dosadit.
 "Nenávist"  ve světě podle neoliberálů má dvě základní polohy. Jsou lidé (a náboženství), které můžete urážet a zesměšňovat, co hrdlo ráčí. Zemanovi dokonce můžete vyhrožovat smrtí a s ušlechtilými strážci bezpečného prostoru (tak se teď říká cenzuře) to ani nehne.
Nebo tu máme trapný song, který byl natočen jako reklama Miliónů chvilek na manifestaci den před výročím 17.listopadu. Videoklipu vyzývajícího ke svržení prezidenta a předsedy vlády se zúčastnila, v roli křoví, velká část umělecké fronty, jež pocítila silné nutkání ukázat, že stojí na té správné straně barikády. To už jsme tady také kdysi měli.
Hit nazpívali Bára Basiková (kterou mám natolik rád, že ji tento přehmat musím odpustit) a raper Josef Galen, který v klipu ukazuje na budovu, odkud byli v minulosti vyhozeni z oken během pražské defenestrace konšelé. "Buďte rádi, že to neřešíme jako kdysi," recituje drsný umělec.
Kdyby podobný klip propagovala alternativa, mluvilo by se o projevu té nejbrutálnější nenávisti. Tady je vše OK. Ale třeba mistr Galen podnikl malou záškodnickou akci a do songu vložil svůj skrytý kontraprotest, a když tak ukazoval prstem k památnému oknu, usilovně myslel na současné radní z pirátských řad. Tak by bylo teprve velké OK!
Klídek mistře, jen žertuji.  Mezi námi drsňáky. Jistě to unesete.

Na druhé straně jsou nedotknutelní jedinci, tzv. nosiči dobra, skupiny LGBT a samozřejmě islám. Tady veškerá legrace a záporná kritika končí. Žádný souboj argumentů, jak jsme si diskuzi po 17.listopadu představovali, se nekoná. Nastoupí...sublimace.

A na vše dohlíží horliví a fanatičtí svazáci, kteří dřepí na zadku u počítače a nahlašují  až se z nich hulí. (Což v některých případech lze chápat doslova.) Tito udavači se sice označují za Elfy, ale my ostatní jim říkáme poněkud jinak. Podle ověřených zpráv, každé vydařené zlikvidování facebookého profilu, jehož majitel si dovolil uvažovat jinak, novodobí svazáci oslavují tancem a písní. Nějak tak v duchu "zítra se bude tančit všude."

Vedle nich se hlásí ke slovu různé samozvané skupiny, které se pasovaly na arbitra správného myšlení.  Jednou z nich je iniciativa, která funguje tak, že se její členové svolávají pod vytipovaný článek na FB, kde jsou dle jejího názoru nesprávné názory. Tam se v komentářích navzájem podpoří a pak není problém provést hromadné "nahlášení" nežádoucího příspěvku. Mezi aktivisty patří různí neziskovkáři a mainstreamoví novináři, kteří jsou doslova alergičtí na jiné názory, než jsou ty jejich. To asi také nebude výdobytek 17.listopadu 89.
Administrátoři skupiny většinou pochází z neziskovky Člověk v tísni, jejíž ředitel je Šimon Pánek.

Šimon Pánek – kdysi jeden z vůdců studentské revolty proti totalitnímu systému. Později člen správní rady Sorosovy pražské pobočky Open Society Fund. Tady se kruh uzavřel.

S cenzurou a rozmachem udavačských iniciativ jsme po listopadu1989 také zrovna dvakrát nepočítali.

Sametová revoluce zastihla naši zemi ještě v podobě Československa.
Tak jakpak jsou na tom naši sousedé?

Také na Slovensku řádí neoliberální elity jako příslovečná černá ruka demokracie, které dává řádně na frak. Zvláště poté, co zbyla zvolena za prezidentku Zuzana Čaputová, úspěšná kandidátka neoliberálů, podporovaná při prezidentské volbě jedním (mimo jiné) ze světových mecenášů, o kterém se ale musí říkat, že v podstatě neexistuje. Prezidentka jezdí po světě, všude ji novodobí spasitelé lidstva nadšeně vítají, obdivují její šaty (až tak daleko může zajít servilnost; to je jasné, že nepojede v teplákách) a mezitím paní prezidentka sem tam hodí vidle do soukolí Višegrádské čtyřky. Zatím jen nenápadně, plíživě, ale s pomalu unikajícím smradem. K politické orientaci této dámy také patří její zatím opatrné přitakávání na kontrolu názorů publikovaných na internetu. Svoboda projevu jistě ano, ale rozhodně ne pro všechny.

Tohle také nepatřilo k našemu polistopadovému snění.

Za čtyři a půl měsíce budou mít Slováci parlamentní volby. Ale už nyní se začíná určovat co se v kampani smí a nesmí. Role hlavního ideologa se chopil Pavel Demeš, aktivista, bývalý ministr mezinárodních vztahů SR a spoluzakladatel SAIA – SCTS.  Zde si musíme některé pojmy vyjasnit, protože neoliberálové celého světa jsou skvělými vynálezci různých matoucích eufemismů a podivných pojmů.

Ona složitá zkratka SAIA – SCTC znamená Slovenská akademická a informačná agentúra – Servisné centrum pre tretí sektor. Asi něco jako naše ÚNŽ – NSUL (Ústav nezávislé žurnalistiky – Na samotě u lesa). Třetí sektor označuje neziskové organizace, různé nadace a charitativní organizace mimo veřejný prostor. I s tímto máme v České republice bohaté zkušenosti. Sice jiné názvy, ale stejný princip.

Ale zpět k vrchnému ideologovi Demešovi. Tento pán se ve své nadutosti rozhodl, že to bude právě on, kdo stanoví pravidla kampaně pro nadcházející slovenské parlamentní volby.
Pravil: "Nedovolíme, aby se v kampani hovořilo o tématech národ, vlast a rodina".

Zdá se, že neoliberálové na Slovensku zcela vyložili karty na stůl. Už žádné taktizování a opatrné tanečky, ale agresivní postup v duchu neomarxismu.
Stručně a jasně: Zakazujeme témata národ, vlast a rodina.

Zde se nám pomyslný kruh uzavřel podruhé.

Nyní na Slovensku vychází doplněné vydání knihy "Zamatovo nežná tyrania 1989 – 2019", kterou napsal vynikající komentátor alternativního rádia Informačná vojna -  Lubomír Huďo.

A co na závěr? Snad jediné. Vzít do ruky klíče.
Cinky linky cink, neomarxisté!

Před sedmnácti lety 7. listopadu 1992 zemřel na následky autonehody  politik Alexandr  Dubček. Kolem nehody se vyrojila spousta konspiračních teorií. Ačkoliv se s největší pravděpodobností skutečně jednalo o nehodu, podívejme se na některé zajímavé souvislosti a nejasnosti.

V roce 1968, když mně bylo deset roků, jsem dostal aršík známek se čtyřmi politiky- Svobodou,  Dubčekem, Smrkovským  a  Černíkem. To byli hrdinové té doby. Nad spojenými známkami nápis hlásal "Věrni zůstaneme".  Jak známo, cesta do pekel bývá dlážděna těmi nejlepšími úmysly. V roce 1970 lidskou tvář socialismu nahradila tvář normalizační a z Alexandra Dubčeka se pomalu stávala postava, která jakoby snad ani nikdy neexistovala. Na krátký čas se vrátil do politiky po roce 1989. 

Podivná hra čísel

Alexandr Dubček se narodil v roce 1921. V tomto roce byla založena Komunistická strana Československa, která se stala jeho osudem.  Zemřel 7. listopadu, tedy ve výroční den Říjnové revoluce, která odstartovala komunistickou éru v zemi, jež v roce 1968 zadusila Dubčekovy reformy. Když vcházel jeden listopadový pátek roku 1989 na melantrišský balkon, aby se po dvacetiletém mlčení opět objevil na veřejnosti, bylo mu 68 let. Věk připomínal jeho osudný politický rok.

1.září 1992

Od sedmé hodiny ranní čeká před bratislavskou vilou Alexandra Dubčeka tmavomodré BMW. Ve voze sedí sedmatřicetiletý Ján Reznik, zkušený policista, který za patnáct let své služby u ministerstva vnitra najezdil přibližně milion kilometrů bez nehody. Je trochu nervózní, v deset hodin má být v Praze, kde začíná zasedání předsednictva Federálního shromáždění a Dubček stále nikde. Navíc začíná jemně mrholit.  Dubček konečně v půl osmé přichází a usedá vedle svého řidiče. Na dálnici Brno - Praha  Reznik zrychluje na 140 kilometrů v hodině. Podle Věstníku MV nemusí totiž ve výjimečných případech dodržovat předepsanou rychlost,  a  protože současně vykonává funkci osobní ochranky, nemá zapnutý bezpečnostní pás. Ten nemá ani Dubček.  Reznik si mimoděk vzpomene, že nikdo z politiků, které vozil, si ho nikdy nezapínal. Čert ví proč. Mrholení přerůstá v hustý déšť.
A tady přichází první nesrovnalost. V protokolu ze soudního líčení řidič Rezink uvedl (Liboslav Leksa – Tragédie na 88.kilometru): "Asi na 150. kilometru poblíž Devíti křížů pan Dubček řekl, že se potřebuje podívat do papírů, takže si za jízdy přesedl dozadu."  Ponechme stranou, že přemístit se za rychlé jízdy z předního sedadla na zadní není jen tak jednoduché. Zvláště pak pro staršího muže.
V protokolu v hlavním líčení řidič Reznik uvedl: "Pan Dubček řekl, že si potřebuje přesednout, takže jsem zastavil..."  Poslední dvě slova jsou překřížkována a následuje: "si za jízdy přesedl." Soud tento rozpor přešel bez povšimnutí. Možná jen nepodstatný detail, jenomže v tomto případě je nepodstatných detailů víc.

Nehoda

Na 89. kilometru předjíždí Dubčekův řidič červenou Škodu 105. Blíží se pověstný a snad "zakletý" 88. kilometr. Reznik před sebou uvidí velkou lesklou kaluž vody, dává nohu z plynu a začíná brzdit motorem. Cítí, jak voda naráží do karoserie a má pocit, že s vozidlem se děje něco nepředvídatelného - pneumatiky jakoby sklouzávaly "někam jinam". Vůz se stává neovladatelným. Reznik se snaží vyšlápnout spojku, aby mohl použít brzdy. BMW se točí kolem své osy, zavadí levým blatníkem o obrubník a vyletí z dálnice. Auto proletí asi dvacet metrů vzduchem, dopadne na pravý bok a střechu a převrátí se zpět na kola.

Co  předcházelo

O pár let později se pustili dva novináři do vlastního vyšetřování nehody. Netřeba snad ani dodávat, že systém se s nimi příliš nemazlil a svoji profesi museli opustit. Nešlo samozřejmě jen o případ Dubčeka, věnovali se příliš mnoha zakázaným tématům. Nepřejí si být jmenováni. Cituji výsledky jejich pátrání o okolnostech, kterými vše začalo:
 "Zjistili jsme další informace, doplňující vnější okolnosti atentátu na Alexandra Dubčeka. Bezprostředně před Dubčekovým odjezdem dostal vedoucí garáží telefonický příkaz, aby pro jeho cestu nebyl použit opancéřovaný vůz, ale právě BMW. Pozoruhodný na celé záležitosti je fakt, že k příkazu ke změně vozidla bylo použito zakódovaného telefonu, k němuž má přístup pouze jediný člověk. Ten však v onen inkriminovaný okamžik prokazatelně nebyl přítomen ve služebně, kde se zmíněný telefon nachází."

Svědkové nehody

Prvním svědkem, který dorazil na místo nehody, byl právě onen řidič červené Škodovky, kterou BMW předjelo. Není tedy pravdou, jak se všeobecně uvádělo, že havarované BMW zůstávalo delší dobu bez povšimnutí, skryté za keři.  Jméno svědka není podstatné, říkejme mu třeba pan Horák. Po nehodě seběhl dolů ze svahu a později vypověděl, že na místě nehody se kromě obou zraněných mužů nenacházel nikdo jiný. Tento bod výpovědi je poměrně důležitý, jak vyplyne z následujících řádek ohledně polohy těl  Dubčeka a Reznika. 
Pan Horák pak vybíhá na silnici a stopuje projíždějící vozidla, aby zavolala záchranku a policii. Když se mu to podaří, vrací se zpět k havarovanému autu.
Policie, záchranka a hasiči dorazili na místo nehody asi po dvaceti minutách. Těsně před jejich příjezdem se na místě nehody objevují pracovníci ministerstva vnitra, kteří Dubčeka, jako předsedu Federálního shromáždění, museli doprovázet. Dost velké zpoždění. Pokud oni dodržovali rychlost, nabízí se otázka, k čemu je takový doprovod dobrý, když zůstane třicet kilometrů pozadu.

Pro lékaře záchranné služby z Humpolce bylo záhadou, jak se řidič a Dubček dostali ven z auta. Dubček ležel asi patnáct až dvacet metrů před automobilem a řidič u jeho nohou. Přední sklo bylo sice popraskané, ale celé, a vůz stál přibližně ve směru jízdy. Reznik sice později vypověděl, že zadní sklo bylo vytlučené, ale podle výpovědi Vladimíra Smrčky z humpolecké záchranné služby, byla při jejich příjezdu skla vozidla neporušena. Jednou z možností by bylo, že se dveře během havárie otevřely. To však zásadně popřel Harald Schlegel, expert od BMW. Podle jeho slov jsou dveře zkonstruované tak, aby to prakticky nebylo možné, pokud by Dubček nevyvinul tlak větší než sto kilogramů. V druhém případě by musel Reznik pomáhat Dubčekovi z auta. Při pozdějším soudním přelíčení na dotaz předsedy senátu, zda vytahoval Dubčeka z auta, dal Reznik opakovaně zápornou odpověď. Za zmínku také stojí, že soud odmítl přizvat k analýze automobilu firmu BMW, která o to sama požádala.

Další otazníky

Podle sdělení jistého tajemného informátora, jenž se obrátil na tisk, měl být nad zadním pravým oknem v karosérii ostrý zásek, který někdo musel udělat velmi ostrým předmětem. Z jakého důvodu by to někdo dělal, už informátor nesdělil... Na uveřejněných fotografiích havarovaného BMW bylo vidět vysypané zadní sklo. Ovšem údajně existuje nesestříhaný videozáznam, který policie pořídila po svém příjezdu, a tady je zadní sklo vcelku. Není vysypané. Tím bychom se opět ocitli na začátku. Kudy se dostali oba muži ven?
 Dalším důležitým bodem je otázka, kam zmizel Dubčekův kufřík. Reznik vypověděl, že ho odevzdal pracovníkovi ochranky FMV. Jeho další putování nebylo nikdy uspokojivě vysvětleno. Kufřík měl obsahovat písemné poznámky k projevu ve Federálním shromáždění, ve kterém chtěl Dubček varovat před rozdělením Československa, a další dokumenty, které souvisely s jeho plánovaným slyšením v Moskvě. Prokurátor Tomáš Havlík sice později napsal, že kufřík byl v pořádku s osobními věcmi odevzdán příbuzným, ale tato informace nic neobjasňuje. O obsahu kufříku totiž nepadlo ani slovo.

Komu ku prospěchu

V průběhu vyšetřování se objevila neoficiální hypotéza, že příčinou autonehody byla ultrazvukovou puškou prostřelena kola BMW. Abych pravdu řekl, nevím, jestli je něco takového možné. Zeptal jsem se několika expertů a dostal dost rozporuplné odpovědi. Pokud ano, tak by s tímto mohla souviset ona náhlá výměna vozidla, ale již méně ostatní známá fakta. Pravděpodobně nám zde uniká některý velmi důležitý mezičlánek, dovedně zamaskovaný v přemíře protichůdných informací. Lež se totiž nejlépe ukryje mezi  větším procentem pravdy.
Koncem devadesátých let vydal na Slovensku bývalý spolupracovník Dubčeka  komerční právník Liboslav Leksa  publikaci "Tragédie na 88.kilometru". Autor mimo jiné píše: "V jistém čase mi jistý člověk (a v tomto případě neuvedu ani přibližný čas a ani iniciály jména osoby) nabídl magnetofonový pásek, kde měly být nahrány hlasy, které vyslovily pokyn na odstranění Dubčeka z politického života. Požadoval vysokou sumu, kterou jsem neměl k dispozici, a již z tohoto důvodu bylo nemožné tento důkaz koupit..." Leksa ovšem připouští, že nabídka mohla být falzifikátem.

Vynechme nyní příležitost a prostředek a zkusme se zamyslet, komu Dubčekova smrt byla ku prospěchu. Nabízí se dva základní motivy a jedna méně pravděpodobná doplňková hypotéza.

O zániku Československa ještě nebylo definitivně rozhodnuto a tehdejší premiér Stráský mnohokrát zdůrazňoval, že jeho vláda není vládou likvidační a že udělá vše pro to, aby po třicátém září bylo možné vytvořit funkční federaci. Alexandr Dubček byl bezvýhradným stoupencem Československa a jeho názor měl přece jen váhu v obou částech země. Také, jak o mnoho let později řekl jeho syn Pavol, nikdy by nepřipustil takové vytunelování zdrojů v Čechách i na Slovensku, ke kterému později došlo.
Asi týden po nehodě se v Berlíně konal 19. kongres Socialistické internacionály, na kterém měl být Dubček jmenován jedním z čestných místopředsedů této vlivné organizace. Jeho pozice v Československu by tímto značně posílila a jisté plány by se nikdy neuskutečnily.  Dobrá věc pro občany, ale špatná pro plánovače budoucnosti.

Další možný motiv pro odstranění Dubčeka naznačil bývalý sovětský disident Sergej Grigorjan, vedoucí informační kanceláře Glasnosť. Podle jeho názoru byla Dubčekova nehoda pečlivě promyšlenou a připravenou akcí KGB. Grigorjan mnoho let pátral po utajované sovětské historii. Pro moskevský deník Izvěstija v roce 1993 napsal: "Dubček měl být předvolán jako svědek před ústavní soud v Moskvě v procesu proti Komunistické straně Sovětského svazu. Tam chtěl přednést některá dosud neznámá fakta o aktivitách sovětského stranického vedení na jaře a v létě 1968. Aby se zabránilo Dubčekově výpovědi, musel být odstaněn z cesty." A zde se vynořuje další podivná souvislost.

Ve stejný den, kdy havaroval Dubček, zemřel za záhadných okolností polský premiér Piotr Jaroszewicz. Podle policejní zprávy byl i se svojí ženou zavražděn v domku na předměstí Varšavy. Údajně rukou zlodějů. Byl však uškrcen koženým páskem, před smrtí ho vrazi mučili, jeho ženu zastřelili. Vše nasvědčovalo, že se spíše jedná o práci profesionálů.
Také Jaroszewicz se měl zúčastnit slyšení v Moskvě o kriminálních praktikách Komunistické strany Sovětského svazu a její úderné pěsti KGB. Jako by někdo, jak říká populární postava v seriálu Námořní vyšetřovací služba, svazoval volné konce. Proces s představiteli KSSS se nikdy nekonal.
O zmařenou účast Dubčeka a Jaroszewicze na moskevském procesu se zajímala také poslankyně ruské Státní dumy Galina Starovojtová. Byla zastřelena v roce 1998 před svým domem.

Doplňující hypotéza (téměř nepravděpodobná, předkládám ji jen pro úplnost) ohledně automobilové nehody na 88.kilometru se nevztahuje k Dubčekovi, ale k jeho řidiči. Ján Reznik byl dříve služebním řidičem ředitele Inspekce slovenského ministerstva vnitra  L.Čima, který v roce 1990 odvezl kompromitující dokumenty StB z Tisovy vily, a to právě za asistence Reznika. Později byl Čimovi udělen politický azyl ve Švýcarsku.

V roce 1968 dal Alexandr Dubček Československu určitou naději na zlepšení stávajících poměrů. Byl komunista, který věřil v socialismus s lidskou tváří. Prohrál a politika, jak známo, se umí chovat ke svým raněným krutě.

 Ponechme tedy na historii, ať se sama zhostí konečného soudu.

 (aktualizovaná verze z roku 2016)

Nikdo nevidí do mysli našich psích přátel. Ale mohlo to začít třeba nějak takhle:

"Tak tu ránu jsem fakt nečekal. Ležím si takhle na svém obvyklém místě a najednou slyším podivný šum. A pak už jen ....kde jste, moji lidi!"

Služební pes Athos byl vyslán se svým českým psovodem Rostislavem Bartončíkem na misi do Afganistánu. O zahraničních vojenských misích si můžeme myslet, co chceme, stejně jako o našich spojencích, ale voják dostane rozkaz a musí jít. Pak se musí spoléhat na své bojové druhy ve zbrani, ať jsou odkudkoliv.
Občas se ozývají hlasy, které o našich vojácích na zahraničních misích mluví se značným despektem. Myslím, že přesně to vystihl Miloš Zeman v knize Radima Panenky Dokážeme si sami vládnout – rozhovory s prezidentem Zemanem:
"Špína této země označuje naše padlé vojáky za žoldáky. Žoldák není ten, kdo bojuje v armádě své vlasti. Je to hrdina, který chrání naši zemi před mezinárodním terorismem."

Athos dostal za úkol starat se o bezpečnost americko-české jednotky před Talibánem.  Byl vycvičen k vyhledávání výbušnin. Se svým psovodem sloužili na základně v afgánské provincii Logár. Nesčetněkrát našel včas nastražené bomby a vojáky varoval.
Ale raketě, která přiletěla od zákeřného nepřítele, zabránit nemohl. Dopadla nedaleko jeho kotce a těžce ho zranila. Psal se rok 2012.

Ještě stačil rozhlédnout po svém okolí. "Moji lidi přibíhají, jsou v pořádku, teď už můžu spát..."

Vojáci okamžitě dopravili svého psího druha na specializovanou kliniku na základně v Bagramu.  "Lidští" lékaři mu věnovali stejnou péči, jako každému zraněnému vojákovi. Prodělal několik operací ve zmíněném Begramu a později také na základně NATO v Ramsteinu.

Od amerických vojáků se dostalo Athosovi mnoha projevů úcty. Obdržel tzv. deku hrdinů s nápisem "Jsi náš hrdina, děkujeme". Toto významné ocenění je jinak vyhrazeno jen pro americké válečné hrdiny. Athosovi tím byl udělen statut válečného veterána armády Spojených států.

"Ta deka je fajn," hnalo se Athosovi hlavou, "Ale nějaká pořádná kost by tam nebyla?"

Jistě, že ano!
Pamlsků dostával tolik, že to jeho ošetřující lékař musel zarazit.

Po návratu do vlasti byl náš psí hrdina ještě doléčován vojenskou službou AČR. Během jeho rekonvalescence ho navštívil v roce 2014 ministr obrany Vlastimil Picek, který mu předal české vyznamenání v podobě plakety s velkou kostí a kožený obojek s textem "Za hrdinství Athosovi". V červnu téhož roku jej také navštívil prezident republiky Miloš Zeman.

Jako válečný veterán si Athos svůj důchod užívá v Centru vojenské kynologie v Chodyni na Liberecku. Zde ho pravidelně navštěvuje jeho psovod Rostislav Bartončík.
Od toho přece parťáci jsou, aby se o sebe postarali.
Při dnu otevřených dveří se návštěvníci mohou s hrdinou seznámit osobně. Je to prý mazel, pohlazení se vůbec nevyhýbá a miluje děti. Jediné co nesnáší je náhubek. Ale ten nemá rád nikdo z nás, ačkoliv je nám v poslední době často nasazován.

Říká se, že my lidé dáváme psům lásku, přátelství a péči, kterou můžeme postrádat. Psi nám ale na oplátku dávají ze svého života všechno.

Některé kultury mají ke společenství lidí a psů značně negativní postoj, ale ty nás nezajímají.
Je to jejich ztráta.

Věnováno VŠEM našim hrdinům na zahraničních misích.

Nenávist k prezidentu Zemanovi se stala pro média hlavního proudu již sociálně patologickým jevem. Přesto řeční o nežádoucích projevech nenávisti od rána do večera. Zřejmě jsou dva druhy nenávisti. Odsouzeníhodná a ideologicky správná, doporučená a vítaná. Promítla se také do mainstreamových zpráv o slavnostním večeru ve Vladislavském sále. Své polínko si přiložil každý, kdo chtěl ukázat, že stojí na správné straně neoliberálního politického spektra.

"Zeman už nemá sílu své oponenty sprostě urážet, proto je na Hrad raději nepozval," píše Václav Dolejší na Seznamu. Jako vždy, když se mainstream pustí do některé ze svých hlubokomyslných úvah, zapřahá Dolejší koně za vůz.
Miloš Zeman zdůvodnil, proč některé opory společnosti nedostaly pozvánku. Minule pozvání odmítly a své odmítnutí navíc využily k nevybíravému útoku. Co tedy Dolejšímu vadí? Že tentokrát Zeman nedodal střelivo pro ataky na svoji osobu? Myslím, že to je běžná praxe. Když jednou někdo pozvání odmítne, podruhé se nezve.
Samozřejmě mainstreamu vadilo i kdo na Hrad přišel, kdo vyznamenání dostal a kdo...nedostal. Opakuje se nekonečný příběh ve stylu jednoho populárního strejdy z Kanady. Jen s jinými osobami, které medaili, případně povýšení, neobdržely.
Elita také Zemanovi nemůže zapomenout, že je přátelsky označil za Pražskou kavárnu, což se ujalo. Do té doby měli na rozdávání nálepek patent jen oni.

Dolejší píše, že " ceremoniál působil dojmem, ať to máme rychle za sebou".  Autor tím naráží na únavu Miloše Zemana. Pochopitelně, že ve svých letech není prezident tak čiperný jako novinář Václav Dolejší. Na únavu má nárok.
 Nyní se vůbec stalo zvykem mainstreamu navážet se do zdravotního stavu prezidenta. To, co bylo ve vztahu k nemoci Václava Havla považováno za nechutný hyenismus a tabu, je dnes pro některé novináře vítanou podpásovkou.

Dolejší poznamenává, že příznivci (Miloše Zemana) museli být zklamáni, že tentokrát Miloš (zde s vkusem hrocha nazývá prezidenta jen jménem) neměl tolik sil urážet své oponenty. Tak tady už rozum zůstává stát. Když prezident počastuje své tradiční odpůrce nějakým bonmotem, tak se spustí nepříčetný řev. Když je ušetří, tak je to zase špatně.

Myslím, že článek Václava Dolejšího neposloužil ke cti ani samotnému státnímu svátku a nakonec ani novináři Dolejšímu.  Což se týká všech médií hlavního proudu. Opět se nenašel nikdo, kdo by si dovolil mít jiný názor.
Proto alternativa, tak nenáviděná liberální demokracií, protože postupně získává větší vliv než hlavní proud, musí tuto nerovnováhu vyrovnávat.

 Ráno jsem si přečetl, že Jílková včera v pořadu (Ne)Máte slovo ječela jako šílená na Jiřího Ovčáčka. Téma bylo výbušné: Vedení Prahy odstranilo ze smlouvy mezi Prahou a Pekingem klauzuli o uznání jedné Číny. Ale co, řekl jsem statečně, kouknu na to sám a pustil si zpětné přehrávání.

Dlouho jsem nevydržel.  Mám trochu problém s nervama vždycky když vidím toho Lysohlávku z Prahy.  K tomu šílená Jílková a mudrování jakési Kateřiny Procházkové ze Sinopsis, což je projekt Ústavu Dálného východu. Snad to bude trochu lepší Ústav než ten na samotě u lesa, co se jmenuje Ústav pro nezávislou žurnalistiku a je to "one man show."

Ve chvíli, kdy Jílková byla zralá na to, aby na ni hodili síť, jsem přístroj vypnul. Ale opět všechna čest pro Ovčáčka. Zase to ustál s přehledem a naprostým klidem (alespoň část, co jsem viděl).

Možná by měla ČT za těch sedm miliard, co jí posíláme ročně, pořádat pro své labilnější pracovníky nějaké psychoterapie, kurzy zvládání vzteku a tak podobně.

Pokud chcete uspět s nějakou žalobou, žalujte prezidenta Zemana, případně jeho kancelář. Úspěch je téměř jistý. Zlínský aktivista Maďera potřeboval v roce 2015 vědět jaká je výše platů hradních úředníků.  Nic proti, více takových Maďěrů ! Jde o něco jiného.

Na základě zákona o svobodném přístupu k informacím poslal, takříkajíc, kolkovanou žádost.  Ukázalo se však, že hradní úředníci nepochopili žádost jako prioritu číslo jedna a požadované informace dostal až za rok a půl. Maďera po tuto dobu prožíval těžké trauma a tak nezaváhal a prezidentskou kancelář zažaloval znovu. Tentokrát o tak zvané ZADOSTIUČINĚNÍ za dobu, po kterou informace nedostal. Abych pravdu řekl, netušil jsem, že náš právní systém operuje s jakýmsi "zadostiučiněním".
Soud rozhodl. Kvůli obstrukcím při poskytování žádaných informací má stát zaplatit 47 tisíc Kč plus náklady za řízení ve výši 26 tisíc. Proč zrovna tohle zadostiučinění vyčíslil na 47 tisíc a ne třeba na rovných padesát už soud neobjasnil. A vhledem k nákladům řízení, lze konstatovat, že rozhodnutí o zadostiučinění, není žádná fofr akce.

Jako by republikou projížděly kamiony plné dvojích metrů. Tak třeba naše drahá (myšleno doslova) České televize. Ta zcela otevřeně přes několik výzev odmítá zveřejnit platy svých členů a některých zaměstnanců, přestože jí to ukládá zákon.
Generální ředitel veřejnoprávní televize Petr Dvořák se nechal slyšet, že tento krok nelze provést, neboť "česká společnost na takový krok není připravena."
To asi budou zajímavé sumy. Škoda, že aktivista Maděra nepotřebuje něco vědět o těchto platech.

Zajímavou kapitolou jsou smlouvy, které ČT uzavírá. Také podléhají zveřejnění, a ČT literu zákona v tomto případě naplňuje. Ovšem dosti kuriózním způsobem. Většina textu je začerněná, jako by nešlo o zprávu veřejnoprávní instituce, ale o materiál CIA, nebo nevládní organizace zvané Cosa Nostra (Naše věc). Však také na kritiku reaguje obdobným způsobem.

Takže klídek pane generální. Co se týče České televize, jsme připraveni vždy a na všechno. Za váš "svět podle liberálů a nikdy jinak" sice musíme platit, jinak prý přijde exekutor, ale naštěstí už vás nemusíme sledovat. Tedy kromě těch platů a smluv. Ty bychom sledovat měli.

Ale teď mě napadá. Vždyť tu máme soudní výrok o ZADOSTIUČINĚNÍ.
Tak zadostiučinění bychom fakt potřebovali!