PF 2020
30. prosinec 2019 v 17.10 | rubrika: Povídky
Všechno nejlepší nejen do nového roku všem čtenářům a autorům webu pise.cz ![]() |
přečteno: 6x | přidat komentář
|
Štastné a veselé
23. prosinec 2019 v 13.27 | rubrika: Povídky
Hlavní poradce prezidenta Ruské federace se řítil chodbou a volal: "Pane prezidente, Vladimíre Vladimíroviči, máte na telefonu toho gosudara z Čech, jak byl v naší televizi a pak vám napsal dopis!" "Moloděc řeporyjec!!" Vladimíru Putinovi se uličnicky zablýsklo v očích. "A proč nevolá na můj telefon, ale kamsi do pr...jinam?" O dva tisíce kilometrů dál seděl v křesle zakaboněný muž s již hluchým sluchátkem u ucha a snil svůj sen o velkém politikovi, jehož sláva se dotkne hvězd. |
přečteno: 14x | přidat komentář
|
20. prosinec 2019 v 14.08 | rubrika: Názory
V posledních letech se s příchodem nesourodých kultur do Evropy vždy v tomto období objeví debaty o smyslu a tradici Vánoc. Na začátku, po prakticky nepřetržité sérii útoků a násilností vůči obyvatelům hostitelských zemí, nám architekti nové Evropy tvrdili, že příchod migrantů je vlastně pro dobro Evropy (oběti příchozích |
přečteno: 15x | přidat komentář
|
Volby podle Báry
30. listopad 2019 v 13.58 | rubrika: Názory
Bára Hrzánová je sice poněkud svérázná, leč sympatická žena a také brilantní herečka. O to víc překvapil její podivný výron mozkové aktivity, když nedávno pravila: Bára Hrzánová v podstatě navrhuje jinou variantu běloruského systému, kde úřady k volbám vybírají předem schválené kandidáty. Tady by se nevybírali kandidáti, ale voliči. Pozoruhodné! Ovšem podobné moudro bych spíše očekával od jistého starosty Řeporyjí, který nedávno vyhlásil, po vzoru filmu Myš, která řvala, válku Rusku a šel se znemožnit do přímého vysílání ruské televize. Výběr voličů a v konečném důsledku také národa to je v podstatě sen neoliberálů. V parlamentu by zasedala politická seskupení, která by se lišila jen v detailech. Poslanecké debaty by pak připomínaly propagandistický pořad Fokus Václava Moravce, ve kterém usedli Rychetský, prezidentka Čaputová a další dva statisti, aby si dvě hodiny vzájemně notovali o zářných vymoženostech liberální demokracie. Jenomže Bára nedocenila jeden zásadní problém: Tradiční vynalézavost našeho člověka. I kdyby jim napovídal u schvalovací komise všechno, co chtějí slyšet a svatosvatě slíbil, že bude volit jen ty jediné správné demokraty, stejně si může hodit do volební urny, co chce. Pak by to museli jediní správní demokrati dotáhnout do konce. Každý zkoušený volič by vhazoval do schrány obálku s volebním hlasem, na které by bylo uvedeno jeho jméno, adresa, rodné číslo, velikost bot. Aby mohl být za případnou rebélii po právu potrestán.
|
přečteno: 23x | přidat komentář
|
Politické školení
26. listopad 2019 v 17.39 | rubrika: Povídky
Začátkem prosince pořádá Krajské policejní ředitelství hlavního města Prahy školení pro policisty. Jde o Hamáčkovu předsudečnou nenávist. Podle politických neziskovek policie k této problematice přistupuje zcela vlažně. Kriminály ne a ne zaplnit jinak smýšlejícími občany! Nyní policisty proškolí odborníci na slovo vzatí, kteří budou propagandu vydávat za školení. Politické neziskovky nám tedy budou školit policisty. |
přečteno: 29x | přidat komentář
|
Svět podle Štětiny
20. listopad 2019 v 13.19 | rubrika: Názory
Neziskovka Člověk v tísni začíná dostávat do tísně naše školství. Nevím, v jakém rozsahu aktivisti této neziskovky konají svoji dobročinnost, ale propagandu zvládají s přičinlivostí (ne)užitečného hmyzu. Jeden ze zakladatelů Člověka v tísni Jaromír Štětina vyrazil do gymnázia v Aši s přednáškou. A aby si zajistil účast gymnazistů, stala se přednáška povinnou. Přijít také mohli místní občané. Kolik jich dorazilo, není známo. |
přečteno: 15x | přidat komentář
|
Den smíření
19. listopad 2019 v 14.38 | rubrika: Názory
Na listopadových dnech v roce 1989 bylo sympatické, jak se lidé k sobě chovali. Slušně, ohleduplně, laskavě. Dlouho to sice nevydrželo, ale alespoň jsme to zkusili. Patří samozřejmě k demokracii, že lidé mají různé názory na události hýbající světem i domovinou. Ale což tak na jeden jediný den vyhlásit národní příměří? Opět se kádrovalo a rozhodovalo, kdo smí a kdo nesmí uctít 17.listopad 1989. Na Národní třídě se vytvořilo stádo, které zaútočilo na Václava Klause ml., přestože měl s sebou malou dcerku. Byla vyděšená, její táta ji musel ukrýt v náručí... Když svého času ctihodný poslanec Feri obdržel v Boršících na koštu vína od o něco staršího mladíka lepanec s následkem šrámu na zádech od rohu zdi, sněmovna záhy odsoudila vyvolávání nenávisti k lidem na základě jejich politického názoru. Feriho šrám na zádech byl fotografován zepředu, zezadu, zleva, zprava, z vrtulníku, a média o tom rozhořčeně mumlala několik dní. Opoziční politici málem svolávali průvod pod heslem "Všichni jsme Feri". Samozřejmě nelze schvalovat jakékoliv fyzické napadení kohokoliv. Je to hnus a ten, kdo Feriho napadl by měl nést za svůj čin odpovědnost. |
přečteno: 14x | přidat komentář
|
Třicet let cesty od marxismu k neomarxismu
17. listopad 2019 v 14.20 | rubrika: Názory
V listopadových dnech roku 1989 mnozí studenti prokázali značnou dávku odvahy a kuráže. Ať už se říká cokoliv. V roce 1990 napsal bývalý politický vězeň Miroslav Dolejší Analýzu 17. listopadu. Začíná slovy: "Základní mystifikace je tvrzení, že 17.listopadu 1989 došlo v Československu ke spontánní revoluci. Tento politický převrat byl připravován přibližně od června 1988..." Pro tvrzení pana Dojelšího existuje několik indicií, ale jak už to v případě politických převratů bývá, nic není jednoznačné. Ani teorie autora Analýzy. Celá pravda je ukryta tam někde...v mlze. Nezbývá nám nic jiného než ji v té mlze ponechat. Ať už 17.listopad proběhl jako spontánní akce, nebo byl připraven nějakou klanově korporativní skupinou, stal se velkým příslibem pozitivních změn. Jenomže to by se dalších řídících procesů nesměli chopit odhodlaní loutkoherci, kteří v závětří západních univerzit čekali na svoji příležitost. V mnohém jsme se ve vývoji posunuli vpřed, ale v některých oblastech děláme mílové kroky opačným směrem. V současné době je nejvíce ohroženo právo na svobodu projevu, opět nemůžeme veřejně hovořit o něčem, s čím nesouhlasíme – počínaje islamizací a sebevraždou Evropy, a konče nesmyslnými pseudoobory jako je studium humanitní vzdělanosti či generová studia. Kam jsme se v této oblasti dopracovali, může ilustrovat jeden případ za tisíce ostatních, a sice causa youtubera Bratříčka, Ondřeje Tesárka. Nejde jen o sublimaci z facebooku, (kdyby se nejednalo o princip svobody slova, tak kašlat na to), ale o souhrn všech pošahaných projektů neoliberálů, které postupně zavádí. Na základě dogmatické nemarxistické ideologie se snaží převychovávat populaci, zasahovat do rodinného života a upřednostňovat kolektivní výsady jejich oblíbených menšin. Prostřednictvím politických neziskovek, které pořádají pravidelné nájezdy na všechny úrovně našeho školství, hodlají přetvořit nastupující generace k obrazu svému. Lehce se může stát, že výsledek bude silně připomínat scénu z filmu The Wall, v niž zcela identičtí studenti unisono pochodují do gigantického mlýnku na maso. Po tomhle jsme toužili? V současné politické hře, ve které jsou pokrývači pravdy mistry, se často vytahuje karta nenávisti a strachu. "Zatímco některé strachy jsou soustavně živeny, jiné jsou neméně systematicky bagatelizovány," píše Jan Keller v článku Politika strachu. Myslím, že citát není potřeba vysvětlovat, asi je každému jasné, co si má za jednotlivé "strachy" dosadit. Na druhé straně jsou nedotknutelní jedinci, tzv. nosiči dobra, skupiny LGBT a samozřejmě islám. Tady veškerá legrace a záporná kritika končí. Žádný souboj argumentů, jak jsme si diskuzi po 17.listopadu představovali, se nekoná. Nastoupí...sublimace. A na vše dohlíží horliví a fanatičtí svazáci, kteří dřepí na zadku u počítače a nahlašují až se z nich hulí. (Což v některých případech lze chápat doslova.) Tito udavači se sice označují za Elfy, ale my ostatní jim říkáme poněkud jinak. Podle ověřených zpráv, každé vydařené zlikvidování facebookého profilu, jehož majitel si dovolil uvažovat jinak, novodobí svazáci oslavují tancem a písní. Nějak tak v duchu "zítra se bude tančit všude." Vedle nich se hlásí ke slovu různé samozvané skupiny, které se pasovaly na arbitra správného myšlení. Jednou z nich je iniciativa, která funguje tak, že se její členové svolávají pod vytipovaný článek na FB, kde jsou dle jejího názoru nesprávné názory. Tam se v komentářích navzájem podpoří a pak není problém provést hromadné "nahlášení" nežádoucího příspěvku. Mezi aktivisty patří různí neziskovkáři a mainstreamoví novináři, kteří jsou doslova alergičtí na jiné názory, než jsou ty jejich. To asi také nebude výdobytek 17.listopadu 89. Šimon Pánek – kdysi jeden z vůdců studentské revolty proti totalitnímu systému. Později člen správní rady Sorosovy pražské pobočky Open Society Fund. Tady se kruh uzavřel. S cenzurou a rozmachem udavačských iniciativ jsme po listopadu1989 také zrovna dvakrát nepočítali. Sametová revoluce zastihla naši zemi ještě v podobě Československa. Také na Slovensku řádí neoliberální elity jako příslovečná černá ruka demokracie, které dává řádně na frak. Zvláště poté, co zbyla zvolena za prezidentku Zuzana Čaputová, úspěšná kandidátka neoliberálů, podporovaná při prezidentské volbě jedním (mimo jiné) ze světových mecenášů, o kterém se ale musí říkat, že v podstatě neexistuje. Prezidentka jezdí po světě, všude ji novodobí spasitelé lidstva nadšeně vítají, obdivují její šaty (až tak daleko může zajít servilnost; to je jasné, že nepojede v teplákách) a mezitím paní prezidentka sem tam hodí vidle do soukolí Višegrádské čtyřky. Zatím jen nenápadně, plíživě, ale s pomalu unikajícím smradem. K politické orientaci této dámy také patří její zatím opatrné přitakávání na kontrolu názorů publikovaných na internetu. Svoboda projevu jistě ano, ale rozhodně ne pro všechny. Tohle také nepatřilo k našemu polistopadovému snění. Za čtyři a půl měsíce budou mít Slováci parlamentní volby. Ale už nyní se začíná určovat co se v kampani smí a nesmí. Role hlavního ideologa se chopil Pavel Demeš, aktivista, bývalý ministr mezinárodních vztahů SR a spoluzakladatel SAIA – SCTS. Zde si musíme některé pojmy vyjasnit, protože neoliberálové celého světa jsou skvělými vynálezci různých matoucích eufemismů a podivných pojmů. Ona složitá zkratka SAIA – SCTC znamená Slovenská akademická a informačná agentúra – Servisné centrum pre tretí sektor. Asi něco jako naše ÚNŽ – NSUL (Ústav nezávislé žurnalistiky – Na samotě u lesa). Třetí sektor označuje neziskové organizace, různé nadace a charitativní organizace mimo veřejný prostor. I s tímto máme v České republice bohaté zkušenosti. Sice jiné názvy, ale stejný princip. Ale zpět k vrchnému ideologovi Demešovi. Tento pán se ve své nadutosti rozhodl, že to bude právě on, kdo stanoví pravidla kampaně pro nadcházející slovenské parlamentní volby. Zdá se, že neoliberálové na Slovensku zcela vyložili karty na stůl. Už žádné taktizování a opatrné tanečky, ale agresivní postup v duchu neomarxismu. Zde se nám pomyslný kruh uzavřel podruhé. Nyní na Slovensku vychází doplněné vydání knihy "Zamatovo nežná tyrania 1989 – 2019", kterou napsal vynikající komentátor alternativního rádia Informačná vojna - Lubomír Huďo. A co na závěr? Snad jediné. Vzít do ruky klíče.
|
přečteno: 30x | komentáře (2)
|
SMRT S OTAZNÍKEM
7. listopad 2019 v 12.12 | rubrika: Názory
Před sedmnácti lety 7. listopadu 1992 zemřel na následky autonehody politik Alexandr Dubček. Kolem nehody se vyrojila spousta konspiračních teorií. Ačkoliv se s největší pravděpodobností skutečně jednalo o nehodu, podívejme se na některé zajímavé souvislosti a nejasnosti. V roce 1968, když mně bylo deset roků, jsem dostal aršík známek se čtyřmi politiky- Svobodou, Dubčekem, Smrkovským a Černíkem. To byli hrdinové té doby. Nad spojenými známkami nápis hlásal "Věrni zůstaneme". Jak známo, cesta do pekel bývá dlážděna těmi nejlepšími úmysly. V roce 1970 lidskou tvář socialismu nahradila tvář normalizační a z Alexandra Dubčeka se pomalu stávala postava, která jakoby snad ani nikdy neexistovala. Na krátký čas se vrátil do politiky po roce 1989. Podivná hra čísel Alexandr Dubček se narodil v roce 1921. V tomto roce byla založena Komunistická strana Československa, která se stala jeho osudem. Zemřel 7. listopadu, tedy ve výroční den Říjnové revoluce, která odstartovala komunistickou éru v zemi, jež v roce 1968 zadusila Dubčekovy reformy. Když vcházel jeden listopadový pátek roku 1989 na melantrišský balkon, aby se po dvacetiletém mlčení opět objevil na veřejnosti, bylo mu 68 let. Věk připomínal jeho osudný politický rok. 1.září 1992 Od sedmé hodiny ranní čeká před bratislavskou vilou Alexandra Dubčeka tmavomodré BMW. Ve voze sedí sedmatřicetiletý Ján Reznik, zkušený policista, který za patnáct let své služby u ministerstva vnitra najezdil přibližně milion kilometrů bez nehody. Je trochu nervózní, v deset hodin má být v Praze, kde začíná zasedání předsednictva Federálního shromáždění a Dubček stále nikde. Navíc začíná jemně mrholit. Dubček konečně v půl osmé přichází a usedá vedle svého řidiče. Na dálnici Brno - Praha Reznik zrychluje na 140 kilometrů v hodině. Podle Věstníku MV nemusí totiž ve výjimečných případech dodržovat předepsanou rychlost, a protože současně vykonává funkci osobní ochranky, nemá zapnutý bezpečnostní pás. Ten nemá ani Dubček. Reznik si mimoděk vzpomene, že nikdo z politiků, které vozil, si ho nikdy nezapínal. Čert ví proč. Mrholení přerůstá v hustý déšť. Nehoda Na 89. kilometru předjíždí Dubčekův řidič červenou Škodu 105. Blíží se pověstný a snad "zakletý" 88. kilometr. Reznik před sebou uvidí velkou lesklou kaluž vody, dává nohu z plynu a začíná brzdit motorem. Cítí, jak voda naráží do karoserie a má pocit, že s vozidlem se děje něco nepředvídatelného - pneumatiky jakoby sklouzávaly "někam jinam". Vůz se stává neovladatelným. Reznik se snaží vyšlápnout spojku, aby mohl použít brzdy. BMW se točí kolem své osy, zavadí levým blatníkem o obrubník a vyletí z dálnice. Auto proletí asi dvacet metrů vzduchem, dopadne na pravý bok a střechu a převrátí se zpět na kola. Co předcházelo O pár let později se pustili dva novináři do vlastního vyšetřování nehody. Netřeba snad ani dodávat, že systém se s nimi příliš nemazlil a svoji profesi museli opustit. Nešlo samozřejmě jen o případ Dubčeka, věnovali se příliš mnoha zakázaným tématům. Nepřejí si být jmenováni. Cituji výsledky jejich pátrání o okolnostech, kterými vše začalo: Svědkové nehody Prvním svědkem, který dorazil na místo nehody, byl právě onen řidič červené Škodovky, kterou BMW předjelo. Není tedy pravdou, jak se všeobecně uvádělo, že havarované BMW zůstávalo delší dobu bez povšimnutí, skryté za keři. Jméno svědka není podstatné, říkejme mu třeba pan Horák. Po nehodě seběhl dolů ze svahu a později vypověděl, že na místě nehody se kromě obou zraněných mužů nenacházel nikdo jiný. Tento bod výpovědi je poměrně důležitý, jak vyplyne z následujících řádek ohledně polohy těl Dubčeka a Reznika. Pro lékaře záchranné služby z Humpolce bylo záhadou, jak se řidič a Dubček dostali ven z auta. Dubček ležel asi patnáct až dvacet metrů před automobilem a řidič u jeho nohou. Přední sklo bylo sice popraskané, ale celé, a vůz stál přibližně ve směru jízdy. Reznik sice později vypověděl, že zadní sklo bylo vytlučené, ale podle výpovědi Vladimíra Smrčky z humpolecké záchranné služby, byla při jejich příjezdu skla vozidla neporušena. Jednou z možností by bylo, že se dveře během havárie otevřely. To však zásadně popřel Harald Schlegel, expert od BMW. Podle jeho slov jsou dveře zkonstruované tak, aby to prakticky nebylo možné, pokud by Dubček nevyvinul tlak větší než sto kilogramů. V druhém případě by musel Reznik pomáhat Dubčekovi z auta. Při pozdějším soudním přelíčení na dotaz předsedy senátu, zda vytahoval Dubčeka z auta, dal Reznik opakovaně zápornou odpověď. Za zmínku také stojí, že soud odmítl přizvat k analýze automobilu firmu BMW, která o to sama požádala. Další otazníky Podle sdělení jistého tajemného informátora, jenž se obrátil na tisk, měl být nad zadním pravým oknem v karosérii ostrý zásek, který někdo musel udělat velmi ostrým předmětem. Z jakého důvodu by to někdo dělal, už informátor nesdělil... Na uveřejněných fotografiích havarovaného BMW bylo vidět vysypané zadní sklo. Ovšem údajně existuje nesestříhaný videozáznam, který policie pořídila po svém příjezdu, a tady je zadní sklo vcelku. Není vysypané. Tím bychom se opět ocitli na začátku. Kudy se dostali oba muži ven? Komu ku prospěchu V průběhu vyšetřování se objevila neoficiální hypotéza, že příčinou autonehody byla ultrazvukovou puškou prostřelena kola BMW. Abych pravdu řekl, nevím, jestli je něco takového možné. Zeptal jsem se několika expertů a dostal dost rozporuplné odpovědi. Pokud ano, tak by s tímto mohla souviset ona náhlá výměna vozidla, ale již méně ostatní známá fakta. Pravděpodobně nám zde uniká některý velmi důležitý mezičlánek, dovedně zamaskovaný v přemíře protichůdných informací. Lež se totiž nejlépe ukryje mezi větším procentem pravdy. Vynechme nyní příležitost a prostředek a zkusme se zamyslet, komu Dubčekova smrt byla ku prospěchu. Nabízí se dva základní motivy a jedna méně pravděpodobná doplňková hypotéza. O zániku Československa ještě nebylo definitivně rozhodnuto a tehdejší premiér Stráský mnohokrát zdůrazňoval, že jeho vláda není vládou likvidační a že udělá vše pro to, aby po třicátém září bylo možné vytvořit funkční federaci. Alexandr Dubček byl bezvýhradným stoupencem Československa a jeho názor měl přece jen váhu v obou částech země. Také, jak o mnoho let později řekl jeho syn Pavol, nikdy by nepřipustil takové vytunelování zdrojů v Čechách i na Slovensku, ke kterému později došlo. Další možný motiv pro odstranění Dubčeka naznačil bývalý sovětský disident Sergej Grigorjan, vedoucí informační kanceláře Glasnosť. Podle jeho názoru byla Dubčekova nehoda pečlivě promyšlenou a připravenou akcí KGB. Grigorjan mnoho let pátral po utajované sovětské historii. Pro moskevský deník Izvěstija v roce 1993 napsal: "Dubček měl být předvolán jako svědek před ústavní soud v Moskvě v procesu proti Komunistické straně Sovětského svazu. Tam chtěl přednést některá dosud neznámá fakta o aktivitách sovětského stranického vedení na jaře a v létě 1968. Aby se zabránilo Dubčekově výpovědi, musel být odstaněn z cesty." A zde se vynořuje další podivná souvislost. Ve stejný den, kdy havaroval Dubček, zemřel za záhadných okolností polský premiér Piotr Jaroszewicz. Podle policejní zprávy byl i se svojí ženou zavražděn v domku na předměstí Varšavy. Údajně rukou zlodějů. Byl však uškrcen koženým páskem, před smrtí ho vrazi mučili, jeho ženu zastřelili. Vše nasvědčovalo, že se spíše jedná o práci profesionálů. Doplňující hypotéza (téměř nepravděpodobná, předkládám ji jen pro úplnost) ohledně automobilové nehody na 88.kilometru se nevztahuje k Dubčekovi, ale k jeho řidiči. Ján Reznik byl dříve služebním řidičem ředitele Inspekce slovenského ministerstva vnitra L.Čima, který v roce 1990 odvezl kompromitující dokumenty StB z Tisovy vily, a to právě za asistence Reznika. Později byl Čimovi udělen politický azyl ve Švýcarsku. V roce 1968 dal Alexandr Dubček Československu určitou naději na zlepšení stávajících poměrů. Byl komunista, který věřil v socialismus s lidskou tváří. Prohrál a politika, jak známo, se umí chovat ke svým raněným krutě. Ponechme tedy na historii, ať se sama zhostí konečného soudu.
|
přečteno: 40x | přidat komentář
|
Psí hrdina Athos
1. listopad 2019 v 16.00 | rubrika: Povídky
Nikdo nevidí do mysli našich psích přátel. Ale mohlo to začít třeba nějak takhle: "Tak tu ránu jsem fakt nečekal. Ležím si takhle na svém obvyklém místě a najednou slyším podivný šum. A pak už jen ....kde jste, moji lidi!" Služební pes Athos byl vyslán se svým českým psovodem Rostislavem Bartončíkem na misi do Afganistánu. O zahraničních vojenských misích si můžeme myslet, co chceme, stejně jako o našich spojencích, ale voják dostane rozkaz a musí jít. Pak se musí spoléhat na své bojové druhy ve zbrani, ať jsou odkudkoliv. Athos dostal za úkol starat se o bezpečnost americko-české jednotky před Talibánem. Byl vycvičen k vyhledávání výbušnin. Se svým psovodem sloužili na základně v afgánské provincii Logár. Nesčetněkrát našel včas nastražené bomby a vojáky varoval. Ještě stačil rozhlédnout po svém okolí. "Moji lidi přibíhají, jsou v pořádku, teď už můžu spát..." Vojáci okamžitě dopravili svého psího druha na specializovanou kliniku na základně v Bagramu. "Lidští" lékaři mu věnovali stejnou péči, jako každému zraněnému vojákovi. Prodělal několik operací ve zmíněném Begramu a později také na základně NATO v Ramsteinu. Od amerických vojáků se dostalo Athosovi mnoha projevů úcty. Obdržel tzv. deku hrdinů s nápisem "Jsi náš hrdina, děkujeme". Toto významné ocenění je jinak vyhrazeno jen pro americké válečné hrdiny. Athosovi tím byl udělen statut válečného veterána armády Spojených států. "Ta deka je fajn," hnalo se Athosovi hlavou, "Ale nějaká pořádná kost by tam nebyla?" Jistě, že ano! Po návratu do vlasti byl náš psí hrdina ještě doléčován vojenskou službou AČR. Během jeho rekonvalescence ho navštívil v roce 2014 ministr obrany Vlastimil Picek, který mu předal české vyznamenání v podobě plakety s velkou kostí a kožený obojek s textem "Za hrdinství Athosovi". V červnu téhož roku jej také navštívil prezident republiky Miloš Zeman. Jako válečný veterán si Athos svůj důchod užívá v Centru vojenské kynologie v Chodyni na Liberecku. Zde ho pravidelně navštěvuje jeho psovod Rostislav Bartončík. Říká se, že my lidé dáváme psům lásku, přátelství a péči, kterou můžeme postrádat. Psi nám ale na oplátku dávají ze svého života všechno. Některé kultury mají ke společenství lidí a psů značně negativní postoj, ale ty nás nezajímají. Věnováno VŠEM našim hrdinům na zahraničních misích. |
přečteno: 30x | přidat komentář
|