Bororo | Fantastická současnost

Hlavní poradce prezidenta Ruské federace se řítil chodbou a volal: "Pane prezidente, Vladimíre Vladimíroviči, máte na telefonu toho gosudara z Čech, jak byl v naší televizi a pak vám napsal dopis!"

"Moloděc  řeporyjec!!"  Vladimíru Putinovi se uličnicky zablýsklo v očích. "A proč nevolá na můj telefon, ale kamsi do pr...jinam?"
"Vladimíre Vladimíroviči, říká, že má telefonní číslo jen do naší kantýny ..."
Prezident Ruské federace se dlouze zadíval z okna své pracovny. "Tak jo, vraťte se a řekněte mu, že za chvíli přijdu. Snad si trochu toho rozplýlení zasloužím..."
"Moje děti ho viděly v televizi," poznamenal poradce. "Zezačátku z něho měly trochu strach, jak se všelijak šklebil, ale pak se jim zalíbil. Ptaly se, jestli bych ho mohl pozvat, až budou mít narozeniny."
Vladimíru Vladimiroviči zacukaly koutky rtů a na chvíli uchopil do ruky ozdobnou krabičku, ve které se skrýval červený klaunský nos na gumičce. Dárek. Hodlal ho poslat právě tomu, o kom byla řeč.
Pak se pomalým rozvážným krokem vydal za hlasem volajícího. Teď mu přistřihnu brka, když bude zlobit, pomyslel si. Zvedl sluchátko, které leželo odložené vedle sytě červeného telefonu.
"Putin!" řekl rázně a stručně.
Na druhé straně se ozvalo: "Melouny, melouny! Sladké jako med. Jestli tomu nevěříte, přesvědčím vás hned."
Vladimír Vladimírovič se otočil ke svému poradci a významně si poklepal na čelo. Znovu přiložil sluchátko k uchu.
"Pane prezidente, omlouvám se, to nepatřilo vám, volal jsem na svého zástupce. Zrovna tady řešíme takovou úplatkářskou aféru. Tady Novotný. Pamatujete si na mě?"
"Da, graždanin Novotný, na vás se nedá jen tak zapomenout. Co byste potřeboval?"
"Přináším vám mír..."
Vladimír Putin zakryl rukou sluchátko, obrátil se ke svému poradci a zašeptal: "Přináší prý mír." Poradce stáhl rty do dlouhého protáhlého "Ó" a pak se oba rozesmáli.
"Tak da... pane...ehm...kolego, máte ho mít, ale už mně nic nepište, nebo..."
Toto "nebo" zůstalo viset ve vzduchu jako otcův velký hrozíci prst.
 Ale to už se opět slova chopil chrabrý junák z Čech: "A pane prezidente, přeju vám šťastné a veselé vánoce. Jo, jo, já vím, že je u vás máte o čtrnáct dní později," dodal snaživě.
Prezident Ruské federace zvolna položil telefon a obrátil se ke svému poradci:
"Poslyš Juriji, pamatuješ ještě na Jelcina?"
"Matně, pane prezidente, tehdy mi bylo jen deset let."
"Víš Juriji, ten Jelcin..."
Poradce visel svému šéfovi doslova na rtech.
"...to byl takový náš ŘEPORYJEC!"

O dva tisíce kilometrů dál seděl v křesle zakaboněný muž s již hluchým sluchátkem u ucha a snil svůj sen o velkém politikovi, jehož sláva se dotkne hvězd.
Netušil, že se tak již stalo.
Jen trochu jinak než si představoval.

Bára Hrzánová je sice poněkud svérázná, leč sympatická žena a také brilantní herečka. O to víc překvapil její podivný výron mozkové aktivity, když nedávno pravila:
"Nevzdělanej člověk je manipulovatelnej člověk. Když budete chtít jezdit autem, tak musíte udělat řidičský průkaz. A já bych opravdu, a je to hrozný, co řeknu teďka, jsem si toho vědoma, já bych opravdu udělala takovej řidičák pro voliče. Jestli vůbec ten člověk je schopnej o něčem rozhodovat, natož o tom, jak bude žít ta druhá půlka společnosti, která volí něco jinýho. Ale jestli vůbec je schopnej se rozhodnout." 

Bára Hrzánová v podstatě navrhuje jinou variantu běloruského systému, kde úřady k volbám vybírají předem schválené kandidáty. Tady by se nevybírali kandidáti, ale voliči. Pozoruhodné! Ovšem podobné moudro bych spíše očekával od jistého starosty Řeporyjí, který nedávno vyhlásil, po vzoru filmu Myš, která řvala, válku Rusku a šel se znemožnit do přímého vysílání ruské televize.

Výběr voličů a v konečném důsledku také národa to je v podstatě sen neoliberálů. V parlamentu by zasedala politická seskupení, která by se lišila jen v detailech. Poslanecké debaty by pak připomínaly propagandistický pořad Fokus Václava Moravce, ve kterém usedli  Rychetský, prezidentka Čaputová a další dva statisti, aby si dvě hodiny vzájemně notovali o zářných vymoženostech liberální demokracie.

Jenomže Bára nedocenila jeden zásadní problém: Tradiční vynalézavost našeho člověka. I kdyby jim napovídal u schvalovací komise všechno, co chtějí slyšet a svatosvatě slíbil, že bude volit jen ty jediné správné demokraty, stejně si může hodit do volební urny, co chce. Pak by to museli jediní správní demokrati dotáhnout do konce. Každý zkoušený volič by vhazoval do schrány obálku s volebním hlasem, na které by bylo uvedeno jeho jméno, adresa, rodné číslo, velikost bot.

Aby mohl být za případnou rebélii po právu potrestán.

Neziskovka Člověk v tísni začíná dostávat do tísně naše školství. Nevím, v jakém rozsahu aktivisti této neziskovky konají svoji dobročinnost, ale propagandu zvládají s přičinlivostí (ne)užitečného hmyzu. Jeden ze zakladatelů Člověka v tísni Jaromír Štětina vyrazil do gymnázia v Aši s přednáškou. A aby si zajistil účast gymnazistů, stala se přednáška povinnou. Přijít také mohli místní občané. Kolik jich dorazilo, není známo.
Štětina pohovořil o džihádistovi Šamilu Basajevovi z Čečny a o ruské propagandě. Poté poskytl rozhovor regionální televizi MVTV, kde pronesl zásadní moudro.
Přiznal, že také Brusel a Spojené státy provozují propagandu. A pak následovalo velké ALE. Podle pana Štětiny jde v těchto případech o dobrou propagandu, neboť to jsou země s dokonalou demokracií. Ovšem ta ruská propaganda je špatná, zlá, protože v Rusku je nedokonalá demokracie, ehm...vlastně tam není žádná.
Má to pěkně seřazené, tenhle pan Štětina.
Takhle jednoduše viděli svět za doby své vlády komunisté.
Jen s opačnými znaménky.

V listopadových dnech roku 1989 mnozí studenti prokázali značnou dávku odvahy a kuráže. Ať už se říká cokoliv.

V roce 1990 napsal bývalý politický vězeň Miroslav Dolejší Analýzu 17. listopadu. Začíná slovy: "Základní mystifikace je tvrzení, že 17.listopadu 1989 došlo v Československu ke spontánní revoluci. Tento politický převrat byl připravován přibližně od června 1988..."

Pro tvrzení pana Dojelšího existuje několik indicií, ale jak už to v případě politických převratů bývá, nic není jednoznačné. Ani teorie autora Analýzy. Celá pravda je ukryta tam někde...v mlze. Nezbývá nám nic jiného než ji v té mlze ponechat.

Ať už 17.listopad proběhl jako spontánní akce, nebo byl připraven nějakou klanově korporativní skupinou, stal se velkým příslibem pozitivních změn. Jenomže to by se dalších řídících procesů nesměli chopit odhodlaní loutkoherci, kteří v závětří západních univerzit čekali na svoji příležitost.

V mnohém jsme se ve vývoji posunuli vpřed, ale v některých oblastech děláme mílové kroky opačným směrem. V současné době je nejvíce ohroženo právo na svobodu projevu, opět nemůžeme veřejně hovořit o něčem, s čím nesouhlasíme – počínaje islamizací a sebevraždou Evropy, a konče nesmyslnými pseudoobory jako je studium humanitní vzdělanosti či generová studia.
Svoboda slova je totiž základ všeho. Od této svobody se všechno další odvíjí. Bez ní není nic.

Kam jsme se v této oblasti dopracovali, může ilustrovat jeden případ za tisíce ostatních, a sice causa youtubera Bratříčka, Ondřeje Tesárka.
Většinou s Bratříčkem nesouhlasím, ale vždycky budu hájit (stejně jako mnozí jiní) jeho právo vyslovit jakýkoliv názor. Oceňuji na něm, že je přístupný k polemice. V dnešní době "nahlašovatelů" to znamená hodně.
Ondřeji byl smazán facebookový účet poté, co natočil video, kde se ohrazoval proti diskreditaci moderátora Xavera od herce Jana Hrušínského. Jak Tesárek poznamenává – byl vaporizován. Velmi výstižné pro dnešní dobu, a v tomto případě pro den výročí 17.listopadu!
Slovo vaporizace totiž pochází z knihy George Orwella "1984". Znamená - vypařování, sublimaci. V románu jsou v případě revolty všichni nepohodlní a vzpurní občané "zvaporizováni". Zmizí, odpaří se. Kdo by to řekl, že po třiceti letech od pádu komunismu se začnou naplňovat Orwellovy vize.

Nejde jen o sublimaci z facebooku, (kdyby se nejednalo o princip svobody slova, tak kašlat na to), ale o souhrn všech pošahaných projektů neoliberálů, které postupně zavádí. Na základě dogmatické nemarxistické ideologie se snaží převychovávat populaci, zasahovat do rodinného života a upřednostňovat kolektivní výsady jejich oblíbených menšin. Prostřednictvím politických neziskovek, které pořádají pravidelné nájezdy na všechny úrovně našeho školství, hodlají přetvořit nastupující generace k obrazu svému. Lehce se může stát, že výsledek bude silně připomínat scénu z filmu The Wall, v niž zcela identičtí studenti unisono pochodují do gigantického mlýnku na maso.

Po tomhle jsme toužili?

V současné politické hře, ve které jsou pokrývači pravdy mistry, se často vytahuje karta nenávisti a strachu. "Zatímco některé strachy jsou soustavně živeny, jiné jsou neméně systematicky bagatelizovány," píše Jan Keller v článku Politika strachu. Myslím, že citát není potřeba vysvětlovat, asi je každému jasné, co si má za jednotlivé "strachy" dosadit.
 "Nenávist"  ve světě podle neoliberálů má dvě základní polohy. Jsou lidé (a náboženství), které můžete urážet a zesměšňovat, co hrdlo ráčí. Zemanovi dokonce můžete vyhrožovat smrtí a s ušlechtilými strážci bezpečného prostoru (tak se teď říká cenzuře) to ani nehne.
Nebo tu máme trapný song, který byl natočen jako reklama Miliónů chvilek na manifestaci den před výročím 17.listopadu. Videoklipu vyzývajícího ke svržení prezidenta a předsedy vlády se zúčastnila, v roli křoví, velká část umělecké fronty, jež pocítila silné nutkání ukázat, že stojí na té správné straně barikády. To už jsme tady také kdysi měli.
Hit nazpívali Bára Basiková (kterou mám natolik rád, že ji tento přehmat musím odpustit) a raper Josef Galen, který v klipu ukazuje na budovu, odkud byli v minulosti vyhozeni z oken během pražské defenestrace konšelé. "Buďte rádi, že to neřešíme jako kdysi," recituje drsný umělec.
Kdyby podobný klip propagovala alternativa, mluvilo by se o projevu té nejbrutálnější nenávisti. Tady je vše OK. Ale třeba mistr Galen podnikl malou záškodnickou akci a do songu vložil svůj skrytý kontraprotest, a když tak ukazoval prstem k památnému oknu, usilovně myslel na současné radní z pirátských řad. Tak by bylo teprve velké OK!
Klídek mistře, jen žertuji.  Mezi námi drsňáky. Jistě to unesete.

Na druhé straně jsou nedotknutelní jedinci, tzv. nosiči dobra, skupiny LGBT a samozřejmě islám. Tady veškerá legrace a záporná kritika končí. Žádný souboj argumentů, jak jsme si diskuzi po 17.listopadu představovali, se nekoná. Nastoupí...sublimace.

A na vše dohlíží horliví a fanatičtí svazáci, kteří dřepí na zadku u počítače a nahlašují  až se z nich hulí. (Což v některých případech lze chápat doslova.) Tito udavači se sice označují za Elfy, ale my ostatní jim říkáme poněkud jinak. Podle ověřených zpráv, každé vydařené zlikvidování facebookého profilu, jehož majitel si dovolil uvažovat jinak, novodobí svazáci oslavují tancem a písní. Nějak tak v duchu "zítra se bude tančit všude."

Vedle nich se hlásí ke slovu různé samozvané skupiny, které se pasovaly na arbitra správného myšlení.  Jednou z nich je iniciativa, která funguje tak, že se její členové svolávají pod vytipovaný článek na FB, kde jsou dle jejího názoru nesprávné názory. Tam se v komentářích navzájem podpoří a pak není problém provést hromadné "nahlášení" nežádoucího příspěvku. Mezi aktivisty patří různí neziskovkáři a mainstreamoví novináři, kteří jsou doslova alergičtí na jiné názory, než jsou ty jejich. To asi také nebude výdobytek 17.listopadu 89.
Administrátoři skupiny většinou pochází z neziskovky Člověk v tísni, jejíž ředitel je Šimon Pánek.

Šimon Pánek – kdysi jeden z vůdců studentské revolty proti totalitnímu systému. Později člen správní rady Sorosovy pražské pobočky Open Society Fund. Tady se kruh uzavřel.

S cenzurou a rozmachem udavačských iniciativ jsme po listopadu1989 také zrovna dvakrát nepočítali.

Sametová revoluce zastihla naši zemi ještě v podobě Československa.
Tak jakpak jsou na tom naši sousedé?

Také na Slovensku řádí neoliberální elity jako příslovečná černá ruka demokracie, které dává řádně na frak. Zvláště poté, co zbyla zvolena za prezidentku Zuzana Čaputová, úspěšná kandidátka neoliberálů, podporovaná při prezidentské volbě jedním (mimo jiné) ze světových mecenášů, o kterém se ale musí říkat, že v podstatě neexistuje. Prezidentka jezdí po světě, všude ji novodobí spasitelé lidstva nadšeně vítají, obdivují její šaty (až tak daleko může zajít servilnost; to je jasné, že nepojede v teplákách) a mezitím paní prezidentka sem tam hodí vidle do soukolí Višegrádské čtyřky. Zatím jen nenápadně, plíživě, ale s pomalu unikajícím smradem. K politické orientaci této dámy také patří její zatím opatrné přitakávání na kontrolu názorů publikovaných na internetu. Svoboda projevu jistě ano, ale rozhodně ne pro všechny.

Tohle také nepatřilo k našemu polistopadovému snění.

Za čtyři a půl měsíce budou mít Slováci parlamentní volby. Ale už nyní se začíná určovat co se v kampani smí a nesmí. Role hlavního ideologa se chopil Pavel Demeš, aktivista, bývalý ministr mezinárodních vztahů SR a spoluzakladatel SAIA – SCTS.  Zde si musíme některé pojmy vyjasnit, protože neoliberálové celého světa jsou skvělými vynálezci různých matoucích eufemismů a podivných pojmů.

Ona složitá zkratka SAIA – SCTC znamená Slovenská akademická a informačná agentúra – Servisné centrum pre tretí sektor. Asi něco jako naše ÚNŽ – NSUL (Ústav nezávislé žurnalistiky – Na samotě u lesa). Třetí sektor označuje neziskové organizace, různé nadace a charitativní organizace mimo veřejný prostor. I s tímto máme v České republice bohaté zkušenosti. Sice jiné názvy, ale stejný princip.

Ale zpět k vrchnému ideologovi Demešovi. Tento pán se ve své nadutosti rozhodl, že to bude právě on, kdo stanoví pravidla kampaně pro nadcházející slovenské parlamentní volby.
Pravil: "Nedovolíme, aby se v kampani hovořilo o tématech národ, vlast a rodina".

Zdá se, že neoliberálové na Slovensku zcela vyložili karty na stůl. Už žádné taktizování a opatrné tanečky, ale agresivní postup v duchu neomarxismu.
Stručně a jasně: Zakazujeme témata národ, vlast a rodina.

Zde se nám pomyslný kruh uzavřel podruhé.

Nyní na Slovensku vychází doplněné vydání knihy "Zamatovo nežná tyrania 1989 – 2019", kterou napsal vynikající komentátor alternativního rádia Informačná vojna -  Lubomír Huďo.

A co na závěr? Snad jediné. Vzít do ruky klíče.
Cinky linky cink, neomarxisté!

Nikdo nevidí do mysli našich psích přátel. Ale mohlo to začít třeba nějak takhle:

"Tak tu ránu jsem fakt nečekal. Ležím si takhle na svém obvyklém místě a najednou slyším podivný šum. A pak už jen ....kde jste, moji lidi!"

Služební pes Athos byl vyslán se svým českým psovodem Rostislavem Bartončíkem na misi do Afganistánu. O zahraničních vojenských misích si můžeme myslet, co chceme, stejně jako o našich spojencích, ale voják dostane rozkaz a musí jít. Pak se musí spoléhat na své bojové druhy ve zbrani, ať jsou odkudkoliv.
Občas se ozývají hlasy, které o našich vojácích na zahraničních misích mluví se značným despektem. Myslím, že přesně to vystihl Miloš Zeman v knize Radima Panenky Dokážeme si sami vládnout – rozhovory s prezidentem Zemanem:
"Špína této země označuje naše padlé vojáky za žoldáky. Žoldák není ten, kdo bojuje v armádě své vlasti. Je to hrdina, který chrání naši zemi před mezinárodním terorismem."

Athos dostal za úkol starat se o bezpečnost americko-české jednotky před Talibánem.  Byl vycvičen k vyhledávání výbušnin. Se svým psovodem sloužili na základně v afgánské provincii Logár. Nesčetněkrát našel včas nastražené bomby a vojáky varoval.
Ale raketě, která přiletěla od zákeřného nepřítele, zabránit nemohl. Dopadla nedaleko jeho kotce a těžce ho zranila. Psal se rok 2012.

Ještě stačil rozhlédnout po svém okolí. "Moji lidi přibíhají, jsou v pořádku, teď už můžu spát..."

Vojáci okamžitě dopravili svého psího druha na specializovanou kliniku na základně v Bagramu.  "Lidští" lékaři mu věnovali stejnou péči, jako každému zraněnému vojákovi. Prodělal několik operací ve zmíněném Begramu a později také na základně NATO v Ramsteinu.

Od amerických vojáků se dostalo Athosovi mnoha projevů úcty. Obdržel tzv. deku hrdinů s nápisem "Jsi náš hrdina, děkujeme". Toto významné ocenění je jinak vyhrazeno jen pro americké válečné hrdiny. Athosovi tím byl udělen statut válečného veterána armády Spojených států.

"Ta deka je fajn," hnalo se Athosovi hlavou, "Ale nějaká pořádná kost by tam nebyla?"

Jistě, že ano!
Pamlsků dostával tolik, že to jeho ošetřující lékař musel zarazit.

Po návratu do vlasti byl náš psí hrdina ještě doléčován vojenskou službou AČR. Během jeho rekonvalescence ho navštívil v roce 2014 ministr obrany Vlastimil Picek, který mu předal české vyznamenání v podobě plakety s velkou kostí a kožený obojek s textem "Za hrdinství Athosovi". V červnu téhož roku jej také navštívil prezident republiky Miloš Zeman.

Jako válečný veterán si Athos svůj důchod užívá v Centru vojenské kynologie v Chodyni na Liberecku. Zde ho pravidelně navštěvuje jeho psovod Rostislav Bartončík.
Od toho přece parťáci jsou, aby se o sebe postarali.
Při dnu otevřených dveří se návštěvníci mohou s hrdinou seznámit osobně. Je to prý mazel, pohlazení se vůbec nevyhýbá a miluje děti. Jediné co nesnáší je náhubek. Ale ten nemá rád nikdo z nás, ačkoliv je nám v poslední době často nasazován.

Říká se, že my lidé dáváme psům lásku, přátelství a péči, kterou můžeme postrádat. Psi nám ale na oplátku dávají ze svého života všechno.

Některé kultury mají ke společenství lidí a psů značně negativní postoj, ale ty nás nezajímají.
Je to jejich ztráta.

Věnováno VŠEM našim hrdinům na zahraničních misích.