Spiknutí ředitelů zeměkoule 3

28. srpen 2016 | 15.11 |
› 

(S)tvořitelé prezidentů.

   Třetím chapadlem pomyslné vražedné aliance v programu Spiknutí ředitelů zeměkoule je Trilaterální komise (dále jen TK), neboli Komise tří stran. Obecně je považována za mladší sestru Bilderbergů.  Vznikla v roce 1973 na podnět Zbigniewa Brzezinskeho (pozdějšího šéfa Rady pro národní bezpečnost USA), tehdy ještě poměrně neznámého profesora politologie na Columbijské univerzitě. Brzezinski prosazoval postupné sbližování  Západu a východu, ale za první krok považoval sjednocení Západu v otázce mezinárodní politiky. Proto bylo nutné vytvořit konzulární instituci mezi nejbohatšími regiony světa – mezi Severní Amerikou, Západní Evropou a Japonskem, které v té době bylo ještě drženo stranou od velké politiky. Brzezinskeho myšlenky se ujal David Rockefeller, předseda Chase  Manhattan Bank a jeden z nejvlivnějších lidí na světě. Společně s japonskými osobnostmi se stal zakladatelem TK, která si vytýčila tři základní cíle: 1.Spojit  Japonsko se zbytkem Západu. 2. Vytvořit instituci, která by spojila zájmy mezi Amerikou, Evropou a Japonskem. 3. Nést společnou odpovědnost za osudy světa. Ve třetím bodě se nám opět rýsuje stará známá proklamace o světovém míru.  Nehledě na megalomanskou  a  především samozvanou podstatu tohoto bodu.

   Komise se skládá ze 320 členů, kteří bývají- jak jinak!-kooptováni nejvyšším vedením TK. Složení tohoto "ústředního výboru" není známo.

  V  letech 1975-76 financovala komise  volební kampaň tehdy poměrně neznámého prezidentského kandidáta Jimmyho Cartera, který se také v roce 1976 stal prezidentem USA. Společně s ním vstoupilo do  Bílého domu třináct trilaterálů. V případě Cartera však komise zřejmě vsadila na špatného koně. Její očekávání nejen nenaplnil, ale stal se naopak nepohodlnou osobou. Carterovi  po inauguraci natolik stouplo sebevědomí, že se rozhodl považovat za skutečně nezávislou hlavu státu. V jistých kruzích se tomu říká osudový omyl. Prezident Carter  začal prosazovat zákon na přístup k informacím, který byl skutečně přijat. Širší americká veřejnost se na základě tohoto zákona mohla dostat k informacím, které do této doby podléhaly utajení. Nahlížení do karet se postupně stalo celonárodní a posléze i celosvětovou zálibou. Dosti nebezpečný úlet muže, který si usmyslel, že americký prezident je všemocným a skutečně nezávislým. Odpověď na tento omyl se dostavila obratem. Od určitého okamžiku začal být dřívější dokonalý favorit prezentován v médiích jako prostomyslný pěstitel buráků a po skončení svého volebního období zmizel takříkajíc v propadlišti dějin. Později se s občas objevil jako soukromá osoba v nějaké té mezinárodní iniciativě, ale u trilaterálů skončil a žadná skvělá kariéra v politické oblasti ho nečekala.

..

   TK se také významně podílela na vytváření image Michaila Gorbačova  a od okamžiku kdy stanul v čele Sovětského svazu mu poskytovala veškerou podporu. Gorbačov plány TK naplnil měrou vrchovatou a možná chudák ani nevěděl "pačemu". Netušil, že se stal figurkou ve velké geopolitické hře. "Jeho" perestrojka nakonec vyústila v rozpad východního bloku  a posléze také Sovětského svazu. Můžeme se přiklonit k názoru, že v první fázi perestrojky došlo k protnutí zájmů různých sil. Podle jedné teorie vznikl plán perestrojky v úřadovnách KGB pod názvem "Operace Golgota". Plán se ovšem vymknul svým tvůrcům z ruky a v další fázi převzaly iniciativu síly zcela jiné.  Jak už to v životě chodí, šachová figura splnila svůj úkol a mohla být obětována. Přesto zásluhy Gorbačova (ať už vědomé či nevědomé) nezůstaly zapomenuty  a dostal uspokojivé náplasti na rány, které utržil při pádu z výšin moci. Rusko ovšem musel opustit, protože tam byl nenáviděn až smrtelně. Po pádu Sovětského svazu, trilaterálové   ještě  podpořili  prezidenta Ruské federace Borise Jelcina. Svým členům doporučili, aby jejich země poskytly Rusku výraznou ekonomickou pomoc a současně kontrolovali kroky zemí bývalého východního bloku, které by mohly ohrozit zájmy Ruska.  Ovšem velmi záhy se z prezidenta Jelcina začal stávat car Boris, který si z Ruské federace udělal soukromý rodinný podnik. Rusům došla trpělivost a přišel rázný krok. O Vladimírovi Putinovi si můžeme myslet ledacos nelichotivého, ale jedno se mu upřít nedá. Rozpadající zemi postavil znovu na nohy. Otázkou je-jak Ruská federace zamíchá kartami v geopolitické hře?

   Zdá se, že také český prezident Miloš Zeman je trnem v oku všem těm ředitelům zeměkoule. Když vynecháme až fanatickou kampaň sdělovacích prostředků proti Zemanovi, připomeňme si  události s tzv. červenými kartami. Jakýsi bezvýznamný človíček, o kterém nikdo nikdy neslyšel, svolával  na náměstí českých a moravských měst účastníky, kteří "spontánně" projevovali svůj nesouhlas se Zemanem máváním červenými kartami. Doufám, že organizátor se nechal inspirovat fotbalem a ne rudou Čínou šedesátých let. (Ale kdo ví?). Problém je v tom, že všichni účastníci těchto protestů proti Zemanovi měli naprosto totožné rudé karty (odstín barvy a rozměry). Rozdávali je anglicky mluvící rozdavači  s vlastní ochrankou.  Podařilo se vyfotografovat balík, ze kterého byly karty rozdávány. Adresátem je sice soukromá osoba, ale odesílatelem americké velvyslanectví.

Kdopak nám to tady strká nos do domácích záležitostí?

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře