Škrtící svatozář
27. březen 2020 | 11.13 |
Následující úvaha nese dost značné riziko. Autor může sklidit poměrně slušnou dávku nenávisti. Proto připomínám, že jde o subjektivní pocity, které nemají nic co do činění s patentem na pravdu.
Mám rád Cimrmany, repliky z jejich her znám nazpaměť. Ale je to už pár let, co jsem začal pociťovat takové divné mrazení, když Zdenek Svěrák začal moudře hovořit jinde než ve filmu, nebo na jevišti. K tomu se připojily jeho písničky s Jaroslavem Uhlířem. Nevím, proč jsem u nich vždycky měl takovou pachuť. Asi moje chyba, říkal jsem si.
Jenomže averze k panu Svěrákovi se začala zvětšovat od písničky "Když se zamiluje kůň". Ani nevím proč.
"Co tě tak štve?" říkala manželka, "Vždyť je to krásný text."
"Jo, holka, to kdybych věděl," odpovídal jsem
Pak přišla další rána v podobě písně Neopouštěj, kde autor moralizuje ve verších až neskutečně otrockých a nepřirozených:
"Neopouštěj staré známé pro nové,
nebuď na ně zčistajasna drzý,
možná mají paměť jako slonové,
možná je to nadosmrti mrzí".
Když jsem slyšel, že "mají paměť jako slonové," skřípal jsem zuby, a měl jsem sto chutí "být zčistajasna drzý"
A teď Zdenek Svěrák vyhlásil, aby celý národ zazpíval záchranářům, lékařům, hasičům a policististům v boji s koronavirem jeho píseň "Není nutno..."
Chci věřit v jeho nejlepší úmysly.
Tak proč mně ten člověk tak leze na nervy?
Že to by to byla ta přepjatá dobrota a vystavovaná ušlechtilost vždy a za každou cenu?
I svatozář může být nebezpečná.
Komentáře
| RE: Škrtící svatozář | sayonara | 29. 03. 2020 - 23:43 |