Leonardo da Vinci podruhé: Madona ve skalách
Obrazy mistra Leonarda sklízí obdiv nejen u milovníků umění, ale jsou i vděčným objektem pro záhadology všeho druhu. Do jedné předchozí části jsem zařadil fresku Poslední večeře, dnes to bude Madona ve skalách a nakonec nemůžeme ponechat bez povšimnutí slavnou Monu Lisu, což je ovšem u milovníků záhad příběh, který bych nazval hodně silnou kávou.
Obraz Madona ve skalách (přesněji řečeno "obrazy", ale k tomu se záhy dostaneme) byl vytvořen na zakázku Řádu neposkvrněného početí pro kostel San Francesco Grande v Miláně. Malba zobrazuje děj, kdy je Svatá rodina na útěku před Herodesem a skrývá se ve skalách. Chybí zde ovšem Josef. První verze obrazu vzbudila u církve z blíže neobjasněných důvodů značné pohoršení a tak Leonardo musel vytvořit druhou umírněnější verzi obrazu. V čem byl problém se můžeme jen dohadovat. Na obraze vidíme Marii, která pravou rukou objímá malého chlapce, podle logiky věci, svého syna Ježíše. Oproti Marii sedí anděl Uriel (proč se uvádí zrovna Uriel, nevím), také s malým dítětem, kterým má být budoucí Jan Křtitel. Malý Jan žehná Ježíškovi, je tedy v nadřazeném postavení. Ještě znepokojivější je levá ruka Marie, s jakoby zatínajícími se prsty. Také rázně ukazující prst anděla Uriela navozuje značně napjatou situaci. Na této malbě má protisvětlo zvláštní žlutou barvu dodávající obrazu záhadnou atmosféru. Jako vždy není jasné, co se prohánělo hlavou mistra Leonarda, když tento obraz tvořil. V druhé verzi obrazu zmizel výhružný prst anděla, Marie už nemá prsty tak hrozivě zatnuté a identifikace dětí byla upřesněna přimalováním typické Janovy berly. Tím se obrátily pozice dětí. U anděla sedí Ježíšek, u Marie Jan. Záře z krajiny je zobrazena jako bílé denní světlo a celkový dojem je mnohem klidnější. Tato verze obrazu se již zřejmě shodovala s požadavky církve.