Kandidátka

17. listopad 2016 | 10.08 |

"Hoďte na ni síť, hoďte na ni síť !," volal šéf volebního týmu. Na zemi se zmítala kandidátka na  prezidentský úřad Velké mocnosti, která  se před třiceti minutami dozvěděla, že do Růžového domu usedne někdo jiný. Bušila pěstmi do podlahy a z uší ji stoupaly lehké obláčky dýmu. Kolem dokola se povalovaly  střepy vzácné vázy z dynastie Čching, kterou hodila po svém šéfovi volebního týmu. Od hlavního vchodu se obezřetně přibližovali dva muži v bílém s napnutou sítí.  Žena se nedala lacino, nastal urputný boj.  Když skončil, muži v bílém uchopili neúspěšnou kandidátku, nyní zajištěnou ve svěrací kazajce a s roubíkem v ústech,  pod lokty a odnášeli ji k přistavenému vozu.

"Kam ji povezete, zeptal se dobrovolník z volebního týmu.

"Do Las Negas asi ne," odsekl jeden ze zřízenců, který při kontaktu s kandidátkou přišel o oba rukávy.

"Zacházejte s ní citlivě, právě utrpěla velký šok".

"To víš, že jo, řekl druhý zřízenec a uštědřil kandidátce lehký šťulec do zad.

"Madam, vydržte," volal za odcházející trojicí šéf volebního týmu, "jedeme hned za vámi."

A tak se hlavním městem Velké mocnosti  řítil sanitní vůz s majákem, za ním dva vozy poradců, které se marně snažil dostihnout na bicyklu dobrovolník z volebního týmu.

Za chvíli tato malá kolona dorazila k Ústavu duševní péče. K vrátnici ústavu pak postupoval zvláštní průvod  v jehož čele nesli muži v bílém zmítající se vak, následovalo je osm poradců, kteří se ukázněně seřadili do dvojstupu a z dáli přijížděl na bicyklu dobrovolník. Odkudsi se vynořil vrátný se samopalem. "Vás dva znám, ale co ty další lidi?"

"Ti jsou taky s námi a možná tady i zůstanou," řekl jeden z mužů v bílém a zdálo se, že ho jeho vlastní slova pobavila. Průvod se přesunul do hlavní budovy. "Tak tady paní prezidentku ubytujeme," řekl s jistým zadostučiněním  ten v bílém, kterému chyběly rukávy. Otevřel dveře rozměrného pokoje a muži v bílém uložili své zmítající se zavazadlo na lůžko. Do pokoje se vpotácel zpocený dobrovolník, který již mezitím také dorazil.

"Můžeme ji rozvázat?,"zeptal se jeden z členů volebního týmu.

"Jak je libo, na vlastní nebezpečí, my totiž odcházíme," řekl  druhý muž v bílém, který  měl sice rukávy oba, ale zato navíc monokl na levém oku.

Dveře se zaklaply. "Není tady klika," pravil zdrceně zpocený dobrovolník, "že jsem sem vůbec lezl."

"Tam na hromadě jsou nějaký deky," oznámil  šéf volebního týmu, "dnes toho máme dost, natáhneme ty deky na zemi a vyspíme se.

" Za chvíli se místností ozývalo osmihlasé chrápání přerušované dobrovolníkovými výkřiky o volebních podvodech a o blíže neurčených sviních. Kandidátka mlčela. Možná to bylo tím roubíkem.

Uběhla noc a slunce nastoupilo svoji každodenní pouť.

Naši smutní hrdinové se pomalu zvedali ze země, kde se povalovaly zmuchlané deky. Pojednou si všimli, že včera trochu zapomněli na svoji velitelku, která se stále nacházela ve svěrací kazajce a s roubíkem v ústech. Koulila na svůj tým zlostně oči. Šéf volebního týmu rychle přiskočil a odstranil kandidátce roubík z úst. Hned toho ovšem litoval, protože kandidátka spustila projev, že by na něj byl hrdý nejeden dlažební mistr. Muž se snažil nic neslyšet a pomalu  vyprošťoval  ženu ze svěrací kazajky. Konečně byla volná. Navíc to vypadlo, že se pomalu uklidňuje. Otevřely se dveře a do pokoje vstoupil muž v bílém, ale nebyl to žádný z těch dvou ze včerejšího dne. "Je vás tady nějak moc, musím vás rozmístit na jednotlivé pokoje,"pravil zamyšleně.

"My ale nejsme pacienti, my jsme volební štáb!"

"A tak to promiňte, samozřejmě že jste volební štáb, a jakmile z tohoto pokoje odejdeme, tak vás seznámím se dvěma ministerskými předsedy, papežem Piem XXIV a se třemi dalajlámy, které právě učí Fred Aster stepovat."

Členové volebního týmu začali zřízenci mávat před nosem svými průkazy a bankovkami. Výsledek to mělo nevalný, ale v tom se ve dveřích objevil podsaditý muž v obleku a s kšiltovkou, na které bylo napsáno řidič. "Právě jsem mluvil s ředitelem ústavu, jsou to opravdu členové volebního týmu a ta ženská na posteli je kandidátka na prezidentku."

"Tak to ledacos vysvětluje," řekl zřízenec a uvolnil průchod.

Od ústavu pak  vyrazily oba vozy a dobrovolník na bicyklu směrem k volebnímu štábu. Při příjezdu na štáb se okamžitě konala porada. "Co teď budu dělat, co teď budu dělat," opakovala stále dokola neúspěšná kandidátka. "Madam," pravil šéf volebního týmu, "měl bych jeden nápad. V jedné malé zemi v centru Starého kontinentu se příští rok uvolní post prezidenta. Co kdybyste to zkusila tam."

"A máme tam vůbec někoho? Nějaký svý lidi?"

"Máme tam Michala a Michala, ale to jsou jen takoví užiteční troubové, ale přímo v jejich vládě máme svého člověka, jistýho  Georgeho Dinosbíra..."  Do hovoru se náhle vložil další člen volebního týmu: "Už ne, předevčírem ho z vlády vykopli."

"To nevadí, koupíme  jiný lidi... A pořád jsou tam ještě Michal a Michal."

"Ale je vůbec možné, aby tam kandidoval na prezidenta někdo odjinud?,"zeptala se starostlivě teď už bývalá kandidátka na prezidentský úřad Velké mocnosti.

Šéf volebního týmu zvedl ukazováček k pomyslnému nebi a kladouce důraz na každé slovo řekl:" Madam, v té zemi je možné i nemožné. Kromě toho, už tam pár odjinud kandidovalo. Jsou  zvyklí."

"A vyhrál někdy někdo z nich?"

"Zatím sice ne, ale všechno je jednou poprvé."

"Tak to rozjeďte," pravila novopečená kandidátka na prezidentský úřad jedné středoevropské země a dodala: "Lidi tam budou rádi až mě uvidí."

Měla pravdu.

Byli.

I když vlastně ne úplně všichni.  Po pravdě řečeno, jenom tři. Michal a Michal a ... George.

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře