Prezident, popelář, Robin Hood a kosmonaut

27. prosinec 2016 | 14.39 |
› 

Malá povídka na  začátek roku 2017. Vesele i smutně. Jak už to chodí.

Byli jsme čtyři. Roku 1980 nám bylo 12 let. Mě, Petrovi, Lubošovi a Laďovi, čtyřem klukům, řečeno slovy Karla Poláčka, co spolu chodili. Nerozluční kamarádi, kteří nechyběli nikde, kde se něco dělo. Většinou nekalého typu. Kdybych to vzal po Foglarovsku, blíž jsme měli k Bratrstvu kočičí pracky než k Rychlým šípům.

Jednoho dne naše třídní učitelka, kterou jsme ještě museli familiárně oslovovat "soudružko", vešla do třídy a oznámila, že právě četla zajímavý článek o nových výukových metodách sovětských pedagogů, který ji inspiroval k průlomovému kroku. Řekla, že dnes nebudeme psát diktát z jazyka českého, jak původně plánovala, ale proběhne volná debata na téma naše budoucí povolání. My čtyři v zadních lavicích jsme na sebe překvapeně pohlédli. Místo diktátu, volná debata. To na nás rozhodně udělalo dojem.

Soudružka učitelka nastolila systém. Postupovala od předních lavic k zadním a její tvář byla prodchnuta oslnivou inteligencí, když kladla dvanáctiletým dětem svoji existenční otázku. Pozorně jsme poslouchali odpovědi spolužáků, kteří chtěli být lékaři, učiteli a učitelkami, inženýry, architekty a blbý Malát toužil stát se předsedou JZD. Z odpovědí bylo zjevné, že žactvo se nemíní živit rukama. Žádné dělnické profese. My čtyři se mezitím připravovali na zteč. První přišel na řadu Luboš. "Já budu prezidentem republiky," pravil pevným hlasem. Učitelka ho zamyšleně pozorovala a jen Bůh ví, co se jí v tu chvíli hnalo hlavou. Pak přišel na řadu vedle sedící Petr. Projevil přání stát se popelářem a hned také dodal naprosto logické odůvodnění své volby: "Ti už sedí v deset dopoledne v hospodě." Zdálo se, že soudružka učitelka poprvé zapochybovala o metodách sovětských pedagogů. Pochopila, že se ocitla na území, kde jsou lvi. Opatrně postoupila o lavici dál. "Já budu Robin Hood," řekl rozhodně Laďa, "bohatým budu brát a chudým dávat." Soudružka učitelka ho laskavě pohladila po hlavě.

"Ale Ládíku, takovým Robinem Hoodem je už naše strana a vláda, nechtěl bys být raději soustružníkem?

"Nechtěl," odpověděl zarputile Laďa, "budu Húd".

 "Spíš ÚD," poznamenal Petr, za což se mu dostalo od Robina Hooda šťouchance do zad.

0pt;line-height:115%"> Soudružka učitelka se tvářila, že nic neslyšela a obrátila se ke mně. "A co ty, Františku?" pravila s nadějí v hlase, protože mě z jakýchsi záhadných důvodů považovala za slušného chlapce, který se nedopatřením ocitl mezi třemi zlotřilci.

 "Já chci být kosmonaut. Jako Gagarin."

Učitelka se na mě vyčítavě zahleděla a její jasně říkala. "I ty, můj Franto?" Nemohla tušit, že moje odpověď není tak daleko od tajného snu. S výjimkou Gagarina. Samozřejmě. Když jsem se doma svěřil otci se svojí odpovědí, ten stručně poznamenal, že to s tím Gagarinem bylo politicky prozíravé.

Čas ubíhal mílovými kroky. Hodně věcí se změnilo, ale my čtyři se v průběhu těch téměř čtyřiceti letech občas setkávali. Luboš se zatím prezidentem nestal. Ale má dobře nakročeno. Sedí v městském zastupitelstvu a je proslulý svými obstrukcemi. Ani Laďa se neprohání po parcích v třírohém klobouku a s lukem v ruce, aby bohatým bral a chudým dával. Pracuje na finančním úřadě, takže je vlastně takovým Robinem Hoodem, co bere všem.  Vlastně ne, Húdem, ale ÚDEM, jak při každém našem společném setkání neopomene poznamenat Petr, aby vzápětí sklidit přátelský štouchanec do zad. Petr nepopelaří, ale stal se novinářem. Takže napůl mu to vyšlo. V hospodě sedí v deset dopoledne a tvoří. Alespoň to tvrdí. Ale moc mu nevěříme.  Na to jsou jeho články příliš dobré. No a já taky nestartuju raketu, abych se vydal k vesmírným dálavám, ale jen svoji Dacii, abych se vydal do továrny k žíhacím pecím.

Jednoho dne jsem náhodou potkal Petra. Hned na mě spustil o svých trablech s šéfredaktorem. Táhnou to spolu už dvacet let, kdy se po celou dobu hádají v rytmu regtime.  Jeho nadřízený mu občas články zkracuje, upravuje, přepisuje, prostě dělá všechno to, co každý autor vidí jen velmi nerad. Petr je přesvědčen, že to jeho dlouholetý šéf dělá jen tak ze sportu, přesněji řečeno aby ho naštval. Použil však jiné slovo. Nedávný střet Petra a šéfa proběhl údajně asi takto:

 "Ten článek o Domažlicích má příliš dlouhý úvod," začal šéfredaktor.

 "Tak ho zkrátíme," odpověděl Petr bezstarostně.

 Šéfredaktor nevěřil svému sluchu. Kde je ten bojovník, který se rve o každé slovo.  Šéfredaktor měl pocit, jakoby mu jeho oblíbená kratochvíle měla proklouznout mezi prsty. Přitvrdil.  "A co ten mlýn, trváš na něm?" 

"Ale vůbec ne," odpověděl Petr, "pryč s mlýnem."

"A co traktorista?"

"Traktorista?," zamyslel se Petr. "Traktorista by měl zůstat".

 "Máš ho mít," projevil nebývalou velkorysost šéfredaktor a pokračoval: "Ale musíme zkrátit epizodu se zříceným zvonem." "Zkrátíme," přikývl Petr.

 "Závěr je dobrý, ale já bych to napsal trochu jinak," pokusil se šéfredaktor o poslední zdrcující ránu a přečetl svoji verzi.

 "Ohromné!," zvolal Petr. 

Šéfredaktor byl z vývoje situace tak zmatený, že podal Petrovi ruku, což předchozích dvacet let nikdy neudělal a doprovodil ho do bufetu, kde mu zaplatil obložený chlebíček.  A to se o něm tradovalo, že by si pro korunu nechal obě kolena vrtat.                                                         

Byl jsem zvědavý, proč Petr udělal všechny naznačené ústupky. Odpověď byla vpravdě šokující. V Domažlicích na žádné reportáži nebyl a ten článek napsal někdo jiný. A protože už někam spěchal, neměl jsem možnost se dozvědět, jak všechno dopadlo. "Dopovím ti to někdy příště, až u toho budeme všichni," volal a v mírném poklusu se ode mě vzdaloval.

Ani jeden z nás netušil, že to bylo naše poslední setkání a že příběh už nám nikdy nedovypráví.

Je to světa běh.

Pak už jsme se sešli jen tři. My staří troubové, kterým táhlo na padesát. Sešli jsme se v deset dopoledne v hospodě, kde sedával náš kamarád.

Čas plyne a otáčí kola života, jako voda žene mlýnská kola...

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře