Ve filmu Opravdová kuráž bratrů Joela a Ethana Coenových musela čtrnáctiletá dívka prokázat velkou odvahu, aby pomstila tátovu smrt.

Čtvrteční pořad Máte slovo se týkal zákona o nutné obraně. Opět se sešli dvě skupiny - mimoni na straně jedné a realisti na straně druhé. Uprostřed Jílková se svými mimořádně moudrými komentáři.
Mimoni byli názoru, že při nutné obraně musí být obrana stejně intenzivní jako útok a musí trvat jen pod dobu akce útočníka. V praxi by to znamenalo tolik, že pokud mě útočník napadne, já se budu bránit, jemu dojde dech, na chvíli bude oddychovat, tak musím založit ruce a čekat až nabere síly. Mimoni se zřejmě zrovna nacházeli kdesi na olympiádě a ne v běžném životě.
Pak se debata posunula dál. Do jaké míry člověk může chránit svůj majetek. Mimoni zastávali vysoce humanistický postoj, že případnému zloději se nesmí vážněji ublížit. Podle jejich představ, když je zloděj přistižen v bytě, je zapotřebí s ním uspořádat brífink o nevhodnosti jeho počínání a přinejhorším mu v biblickém duchu navrhnout aby šel a více již nehřešil.
Realisti nesouhlasili a navrhovali zlodějovo sejmutí, na což jsem horlivě přikyvoval, i když můj názor u televize nemohl pravděpodobně nic ovlivnit.
Dorazila to Jílková. V nestřežený okamžik se záhadně usmála a prohlásila, že jí napadla taková filozofická otázka. Co je prý důležitější - lidský život nebo majetek? (Nebraňte zlodějovi v jeho činnosti násilím.)
Myslím, že v tento moment zlodějovo srdce zaplesalo. Tentokrát to byl on, kdo u televize horlivě přikyvoval: Jasně, nikdo nám nesmí házet klacky pod nohy v naší práci.
Možná "bytaři" vyhlásí Jílkovou za patronku zlodějů.

Píseň Padesát žiraf, kterou napsal Peter Nagy je založena na skutečné události.

je poněkud zavádějící název filmu (The Shack, USA 2017), který začíná jako celkem zajímavá detektivka. Ale pak se to sesype tak, že člověk zapomene i kde má boty, aby mohl prchnout z místnosti.
Režiséra Hazeldina muselo v průběhu natáčení navštívit nějaké liberální komando. Mohlo to proběhnout takhle:
 "Člověče," řekne šéf skupiny, "vykašli se na krimi, z tohoto filmečku se dá vytřískat mnohem víc."
Režisér na to: "No jo, lidi, ale já už mám natočenou půlku filmu. Přece to nezahodím."
"Neboj, rejžo, něco s tím provedeme."

A jak řekli, tak udělali.
Někdy v padesáté minutě filmu hlavní hrdina Mack (běloch, Bůh mi odpusť, ale je to nutné zdůraznit, jak vyplyne z dalších událostí) při pátrání po ztracené dcerce narazí v zasněžených horách na osamocenou chatrč. Z nejasných náznaků divák pochopí, že se zde stalo něco strašného. Mack roztříská chatrný nábytek, potom vyběhne ven a v tom... kolem něj bezstarostně prochází jakýsi chlapík, jako by se nechumelilo. Připomínám, že jsme v horách, kde by kromě chatrče a Macka neměla být ani noha. Rozhodně ne žádné korzo. Chlápek vypadá – svatá korektnosti odpusť – jako mladý Arab, připomínající ty statné chasníky prchající před válkou se SmartPhonem u ucha. Muž Macka osloví jménem, jako by se znali od jeslí a praví ať ho následuje. Najednou sníh mizí a všude okolo se rozprostírá příroda jako vystřižená z publikací Svědků Jehovových. A také...chatička.

Mack a jeho průvodce nakráčí dovnitř. V této chvíli jsem sice už tušil nějakou filmařskou zradu, ale ránu palicí jsem nečekal.

Uvnitř stojí postarší černoška se založenýma rukama a dobráckým úsměvem. Vedle ní se trochu nesměle ošívá dívka asiatského typu.  Všichni čtyři dokopy jsou totálně rozmanití. Rasově a genderově vyrovnaný ansábl. Každé neoliberální srdce muselo zaplesat radostí.

Tak abych to zbytečně nenatahoval: Ta černoška se představí jako Bůh, Arab není žádný Arab, ale Ježíš Kristus. Jen ta mladá Asiatka tam nějak pořád nepasuje.  Později se ukáže, že by mohla být duchem svatým. Tedy Svatá Trojice v neoliberální verzi 2.0.

Zbytek filmu je už jen samá debata o morálce a náboženství ve stylu New Age, během které Mack úplně zapomněl na svůj původní záměr – najít ztracenou dcerku – a ponořil se do mudrování o smyslu životu a do výměny názorů s bohem (resp.s bohyní) a s duchem (duchyní?) svatým (svatou). Občas si své řekne i blízkovýchodní Ježíš Kristus.

Ještě, že jsem na Vánoce dostal od syna lahev skvělého rumu Republika Božkov. Teď se hodil. Vypil jsem jeho podstanou část a zauvažoval o vstupu do KKK.

Přestože je jasné, že nad smrtí iránského generála Kásima Sulejmániho  nebudeme příliš truchlit, je zajímavé sledovat ten opatrný tanec mezi vejci. Schválit atentát nelze, přímo odsoudit se nesmí.  Zvláště naši politici jsou jako vždy velmi opatrní. Tady je každá rada těžká. Snad by se mohli poradit s Milošem Jakešem, místo toho aby ho po třiceti letech hnali před soud, jakou diplomatickou taktiku zvolit vůči Velkému bratrovi, když se zrovna zachová jako hňup. V tomto směru má jistě bývalý generální tajemník KSČ bohaté zkušenosti s jiným Velkým bratrem.

Co by asi následovalo, kdyby něco podobného provedlo Rusko? Kdyby například odstřelilo čečenského generála při jeho zahraniční návštěvě. To by bylo tsunami!  Moralizování by nebralo konce. Tady by už asi nestačilo jen vyhostit ruské diplomaty, ale ruská velvyslanectví a konzuláty by rovnou šly pod demoliční kouli. 

Zdá se, že také americká administrativa pochopila, že poněkud přestřelila. (Myšleno obrazně, ve skutečnosti se strefila). Proto také obratem vydala prohlášení, že v tomto případě se jednalo o "obranný útok". Zajímalo by mě, kdo tento slovník vymýšlí. Ze stejné dílny nejspíš také pochází "humanitární bombardování".

Jejda, co ale ta lidská práva a mezinárodní terorismus, který nyní spáchal sám šerif? Ať už to nazývá jakkoliv.
 Nemluvím ani tak o lidských právech iránského generála, neboť ten musel s nějakým tím rizikem počítat, ale o lidských právech taxikáře, který ho vezl.
Jaký termín pro toto najde tvůrce antiseptických pojmů?

Jedno moudré přísloví říká, abychom následovali ty, kteří pravdu hledají, ale stejně rychle utíkali od těch, kteří si myslí, že ji našli.

V současnosti pravdu vlastní liberální demokracie, která ovšem není ani liberální a už vůbec ne demokratická. Debata s názorovými odpůrci nepatří zrovna mezi oblíbené kratochvíle liberální demokracie. Podle jejich ideologie je potřeba odlišné názory zadupat do země a vymazat z povrchu zemského. Jakýmikoliv prostředky.

Vždy když něco nevyjde podle představ neoliberálů, nastává spílání na všechny strany. Na nezodpovědné voliče, na populisty, na extremisty a samozřejmě na "staré lidi". Ti jsou pro neoliberály strašidlem číslo jedna. Zřejmě mají panický strach z jejich životních zkušeností, které jim brání, aby akceptovali kdejakou liberální zhovadilost.

"Nejhorší jsou trpaslíci," zazní v jedné cimrmanovské hře. Pro nás začínají být nejhorší a takřka nesnesitelní dnešní mladí svazáci alias sluníčkáři. Žádná ořezávátka, zato vzteklé nádoby plné pokrytectví a nenávisti (k jiným názorům než jsou ty jejich) se značně vyvinutým smyslem pro udavačství.  Netřeba rozebírat, každý ví o čem je řeč.

Někdy ale člověk narazí na moudrá slova tam, kde by je nečekal. Dovolím si citovat:

"Já jsem pravdu samozřejmě nenašel a také se necítím být nositelem jakési kompletní a definitivní pravdy. To byl základní omyl komunistického hnutí a vůbec všech jeho teoretiků. Je to také základní omyl všech doktrinářů, že jim ta pravda ztvrdne a zhmotní se do takového nějakého škvarku souboru tezí, idejí a poznatků, a všechno, co se tomu vymyká, co tomu odporuje, nebo do toho nepasuje, se snaží nenápadně odříznout, odsekat. A tak jejich doktrína nutně vede k násilí, ke koncentrákům, protože co je to jiného, než odsekávání toho, co se nehodí do toho škvarku, který nosí v hlavě."  (1)

Kdepak, to nejsou slova někoho ze současné alternativy, ale zapomenutá slova ikony "liberální demokracie" a sluníčkářů, po které byla pojmenována lavička, strom na Malé Straně a letiště.
Naši majitelé pravd by si je měli zapsat za uši.

Vše nejlepší v roce 2020!

(1)    Z filmu Proč Havel?, 1991, od 1:28:30, režie: Vojtěch Jasný, vysílala ČT2 30.12.2019

V posledních letech se s příchodem nesourodých kultur do Evropy vždy v tomto období objeví debaty o smyslu a tradici Vánoc.  Na začátku, po prakticky nepřetržité sérii útoků a násilností vůči obyvatelům hostitelských zemí, nám architekti nové Evropy tvrdili, že příchod migrantů je vlastně pro dobro Evropy (oběti příchozích

Bára Hrzánová je sice poněkud svérázná, leč sympatická žena a také brilantní herečka. O to víc překvapil její podivný výron mozkové aktivity, když nedávno pravila:
"Nevzdělanej člověk je manipulovatelnej člověk. Když budete chtít jezdit autem, tak musíte udělat řidičský průkaz. A já bych opravdu, a je to hrozný, co řeknu teďka, jsem si toho vědoma, já bych opravdu udělala takovej řidičák pro voliče. Jestli vůbec ten člověk je schopnej o něčem rozhodovat, natož o tom, jak bude žít ta druhá půlka společnosti, která volí něco jinýho. Ale jestli vůbec je schopnej se rozhodnout." 

Bára Hrzánová v podstatě navrhuje jinou variantu běloruského systému, kde úřady k volbám vybírají předem schválené kandidáty. Tady by se nevybírali kandidáti, ale voliči. Pozoruhodné! Ovšem podobné moudro bych spíše očekával od jistého starosty Řeporyjí, který nedávno vyhlásil, po vzoru filmu Myš, která řvala, válku Rusku a šel se znemožnit do přímého vysílání ruské televize.

Výběr voličů a v konečném důsledku také národa to je v podstatě sen neoliberálů. V parlamentu by zasedala politická seskupení, která by se lišila jen v detailech. Poslanecké debaty by pak připomínaly propagandistický pořad Fokus Václava Moravce, ve kterém usedli  Rychetský, prezidentka Čaputová a další dva statisti, aby si dvě hodiny vzájemně notovali o zářných vymoženostech liberální demokracie.

Jenomže Bára nedocenila jeden zásadní problém: Tradiční vynalézavost našeho člověka. I kdyby jim napovídal u schvalovací komise všechno, co chtějí slyšet a svatosvatě slíbil, že bude volit jen ty jediné správné demokraty, stejně si může hodit do volební urny, co chce. Pak by to museli jediní správní demokrati dotáhnout do konce. Každý zkoušený volič by vhazoval do schrány obálku s volebním hlasem, na které by bylo uvedeno jeho jméno, adresa, rodné číslo, velikost bot.

Aby mohl být za případnou rebélii po právu potrestán.

Neziskovka Člověk v tísni začíná dostávat do tísně naše školství. Nevím, v jakém rozsahu aktivisti této neziskovky konají svoji dobročinnost, ale propagandu zvládají s přičinlivostí (ne)užitečného hmyzu. Jeden ze zakladatelů Člověka v tísni Jaromír Štětina vyrazil do gymnázia v Aši s přednáškou. A aby si zajistil účast gymnazistů, stala se přednáška povinnou. Přijít také mohli místní občané. Kolik jich dorazilo, není známo.
Štětina pohovořil o džihádistovi Šamilu Basajevovi z Čečny a o ruské propagandě. Poté poskytl rozhovor regionální televizi MVTV, kde pronesl zásadní moudro.
Přiznal, že také Brusel a Spojené státy provozují propagandu. A pak následovalo velké ALE. Podle pana Štětiny jde v těchto případech o dobrou propagandu, neboť to jsou země s dokonalou demokracií. Ovšem ta ruská propaganda je špatná, zlá, protože v Rusku je nedokonalá demokracie, ehm...vlastně tam není žádná.
Má to pěkně seřazené, tenhle pan Štětina.
Takhle jednoduše viděli svět za doby své vlády komunisté.
Jen s opačnými znaménky.

 Na listopadových dnech v roce 1989 bylo sympatické, jak se lidé k sobě chovali. Slušně, ohleduplně, laskavě. Dlouho to sice nevydrželo, ale alespoň jsme to zkusili.

Patří samozřejmě k demokracii, že lidé mají různé názory na události hýbající světem i domovinou. Ale což tak na jeden jediný den vyhlásit národní příměří?
17.listopad by se mohl stát nejen dnem boje proti totalitě, ale i svátkem velkorysosti a vzájemného míru.  A v dalších dnech se zase můžeme vesele pustit do našich "bojů".
Ano, je to utopie, jak o tom svědčí jedna událost z letošní Národní třídy.

Opět se kádrovalo a rozhodovalo, kdo smí a kdo nesmí uctít 17.listopad 1989. Na Národní třídě se vytvořilo stádo, které zaútočilo na Václava Klause ml., přestože měl s sebou malou dcerku. Byla vyděšená, její táta ji musel ukrýt v náručí...
Nemusím s Václavem Klausem mladším souhlasit, ale tohle útočící stádo má být těmi jedinými správnými demokraty?
Václav Klaus ml. byl před třiceti lety přímým účastníkem protikomunistického protestu, jestli on nemá právo zapálit svíčku k výročí 17.listopadu, tak už nevím, kdo by ho měl mít. Zřejmě jen tvůrci současného jediného politického směru a jejich bioroboti.

Když svého času ctihodný poslanec Feri obdržel v Boršících na koštu vína od o něco staršího mladíka lepanec s následkem šrámu na zádech od rohu zdi, sněmovna záhy odsoudila vyvolávání nenávisti k lidem na základě jejich politického názoru. Feriho šrám na zádech byl fotografován zepředu, zezadu, zleva, zprava, z vrtulníku, a média o tom rozhořčeně mumlala několik dní. Opoziční politici málem svolávali průvod pod heslem "Všichni jsme Feri". Samozřejmě nelze schvalovat jakékoliv fyzické napadení kohokoliv. Je to hnus a ten, kdo Feriho napadl by měl nést za svůj čin odpovědnost.
Pak je ale s podivem, že mnohem horší incident přešel bez povšimnutí.
Kde jsou všichni ti strážci slušnosti a bojovníci proti nenávisti?
Ještě vyspávají po oslavách?