Zprávy a události z celého světa dávají na vědomí: Slyšte, slyšte, dva tisíce let právního systému vycházejícího z práva římského je u konce. Už není potřeba prokazovat vinu pomocí důkazů. Nová doba přináší nové pojetí práva zvané "věřte našemu slovu". A někde za rohem nám dychtivě vykukuje jiné právo. Šáría. Už se nemůže dočkat lidských obětí.

Dějí se to ale věci v té naší epoše všeobecného podvádění, která je čím dál tím podivnější. Nastává skutečná metamorfóza rozumu.

Film Všechny prachy světa, který byl uveden v našich kinech v lednu tohoto roku, sleduje únos šestnáctiletého Johna Gettyho III a zoufalou snahu jeho matky přesvědčit Johnova miliardářského dědečka aby zaplatil výkupné.

Snímek měl původně mít premiéru na AFI Feste, ale společnost Sony ji stáhla po obvinění proti Kevinu Spaceymu ze sexuálního obtěžování. Scény, ve kterých hrál Kevin Spacey, byly přetočeny s  Christopherem Plummerem.  Následovala, pro dnešní dobu typicky zběsilá akce, při které byl herec okamžitě vyřazen ze všech stávajících filmových a televizních projektů.

 Skandál rozvířil méně úspěšný herec Antony Rapp, který přišel s historkou, že ho opilý Spacey na jakémsi večírku v roce 1986 jako čtrnáctiletého obtěžoval.  To si vzpomněl opravdu brzy. Po třiceti letech. Jak je zvykem, obratem se přidaly další "oběti". Ať je Kevin Spacey jako člověk jakýkoliv, jedna věc je jistá.  Amerika si v rámci nového pojetí práva zlikvidovala jednoho ze svých nejtalentovanějších herců. Bez důkazů.

Ostatně stejný princip se uplatňuje i v dalších oblastech, kde dříve bylo nutné předkládat alespoň zdání důkazů: Operace Skripal, Nikulin, Sýrie, ruští hackeři, kteří prý vyhráli volby v USA atd.

 Jen žertuji, vím, že volby vyhrál zpočátku slibný, nyní ze řetězu utržený Trump, který měl bombardováním Sýrie konečně možnost zahrát si na tvrďáka. Absence důkazů, že vládní režim v Sýrii stojí za chemickým útokem, pochopitelně nikoho netrápila. Máme přece nové pojetí práva.

Také Theresa Mayová se dle slov šéfa opozice Jeremyho Corbyna vydala pří útoku na Sýrii podivnou cestou. "Premiérka by se měla zodpovídat tomuto parlamentu, ne vrtochům amerického prezidenta!" hřímal od řečnického pultu, přičemž poslanci vládní strany odpovídali bučením. Zřejmě britská tradice. Chruščov zase svého času při zasedání Valného shromáždění OSN na znamení nesouhlasu mlátil botou do stolíku.

 I Macron měl co dělat, aby mu doma jeho válečnickou solidaritu naomlátili o hlavu.

Člověka jen tak letmo napadne, zda někdo z této bojechtivé trojky, která jen na základě podezřelého tvrzení vypustila bomby na suverénní stát, vůbec někdy držel(a) v ruce pušku.

Okrajově bych rád zmínil jednu poměrně vyjímečnou podivnost světového formátu. A sice dnes již legendární  e-maily Hillary Clintonové. Ty jsou prý tak divné, že před nimi blednou i stavební práce ET na Měsíci. Kula pikle velkého rozsahu, neboli piklila, jak se zpívá v jedné české pohádce. Ozval se sice povyk stoupenců Hillary, že došlo k jejich zveřejnění, ale skoro nikdo se nepozastavil nad jejich obsahem. Tady forma bezpečně pohltila obsah.

Po ulicích nám každoročně pochodují průvody homosexuální menšiny. Ve chvíli, kdy se je většinová veřejnost rozhodla tolerovat a snad i pochopit, dělají vše pro to, aby tuto tolerantní většinu pořádně namíchli. Nejen se svými stupňujícími se požadavky, ale především se svými pochody a výstupy, které jsou daleko za hranicí vkusu i nevkusu. Festival podivností v celé své obludnosti.

A jdeme dál – genderové blouznění. Když Jiří Žáček napsal pro čítanky druhého ročníku základních škol básničku "Maminka", netušil, na jaký si zadělává problém. Podivná doba, nebo lépe řečeno, její protagonisté ho řádně semleli. "K čemu jsou holky na světě,"veršuje básník "aby z nich byli maminky, aby se pěkně usmály na toho, kdo je malinký..."

Jak básníkům chutná život, dalo by se říct po tom, co následovalo. Je to prý budování stereotypu a genderově nevyvážené. Tak nevím, o co kritikům šlo. Čím by ty holky měly chtít být? Tatínky?

Největší podivností je však naše (evropská) kapitulace před islámskými příchozími. I naprosto slepý, hloupý a hluchý politik, musí tušit, co nastalo po jejich invazi do Evropy. I naprosto slepý, hloupý a hluchý politik by přiznal svůj prvotní omyl a pak by zakročil. A tady se stala podivná událost –slepý, hloupý a hluchý politik skutečně zakročil. Jenomže proti vlastním občanům, kteří daný stav podrobili kritice a nebáli se mluvit bez náhubku politické korektnosti.

Naštěstí i v divném světě se občas objeví nějaké to světlo. Byť malé, dosahem nepatrné, ale přece jen naznačující možnou cestu.

Tu nyní vidím ve dvou knihách Benjamina Kurase "Jak zabít civilizaci" a "Poslední naděje civilizace". Nemám rád slova "povinná četba", četba by může být jakákoliv, jen ne povinná, ale tyto knihy bych do povinného čtení zařadil bez výčitek svědomí.

 A krátkým úryvkem z  knihy "Jak zabít civilizaci" bych dnešní malý soubor podivností uzavřel.

"Mezitím by Evropě neškodilo zastavit příliv migračních toků úplně, dokud se nereformují ty, co už sem přitekly. S každým přeplněným člunem přijíždějícím do Lampedusy Trapani Evropa urychluje svoji sebevraždu. Kdo asi tak mohou být ti nebožáci platící 6000 eur a vyhazující do moře spolucestující, když zjistí, že jsou to křesťané?"

 Neviditelní růžoví jednorožci. S tímto příkladem se často argumentuje při vyvracení negativního důkazu. Jak prokážete, že nejsou růžoví, když je nevidíte? Případ otravy Sergeje Skripala a jeho dcery je takovým neviditelným růžovým jednorožcem. Vynecháme nyní etapu, kdy lidé se zdravým rozumem žádali, aby bylo nejprve prokázáno, že byla použita látka Novičkok a že za akcí stojí Ruská federace, než se přistoupí k nějaké protiakci. Tyto hlasy byly prohlášeny za zrádné a protizápadní. Důkazy lze vyložit různě. Z jednoho souboru faktů je možné utkat nejednu verzi událostí. V tomto případě byla utkána jen jediná nezpochybnitelná verze. Následovalo překotné vyhošťování ruských diplomatů. Ačkoliv k Rusku nechovám přehnané sympatie, domnívám se, že nyní Rusko tahá za kratší konec provazu.

Poslední vývoj naznačuje, že v případě Skripala a jeho dcery nebyl použit Novičok, čímž odpadá prvotní "důkaz" proti Rusku. Ze zprávy švýcarské laboratoře, jež zkoumala vzorky od obou Rusů pro Organizaci pro zákaz chemických zbraní (OPCW), uniklo, že byla použita psychoaktivní látka označovaná jako BZ. Tato látka pochází z USA, Británie a z dalších zemí NATO. Působí na nervový systém, vyvolává dezorientaci a omezení duševní a fyzické aktivity. OPCW zveřejnila shrnující zprávu až na jednu drobnost. Neuvedla, o jakou látku se přesně jedná a odkud pochází. Kompletní zpráva  je tajná.(Právo, 17.4.2018)

Z logiky věci vyplývá, že kdyby bylo prokázáno, že jde o Novičok, nebyl by důvod zprávu označit za tajnou. Naopak. Jenomže jiná pravda, než ta stávající, se už prostě objevit ani nesmí. Po celém tom humbuku s vyhošťováním. V budoucnu by pak již nemohly být proti Rusku použity žádné sankce, protože Moskva by vcelku oprávněně argumentovala tímto případem.  Causa se nyní sehraje tak, že pozvolna vyšumí do ztracena.

Následoval údajný chemický útok syrských vládních sil na město Dúmá. O tomto chemickém útoku slyšel celý svět s výjimkou samotných obyvatel města. Ano, město bylo ostřelováno, ale konvenčními zbraněmi. Což je samozřejmě také zločin, ale poněkud jiného typu. Nezavdal by záminku k útoku USA, Velké Británie A Francie proti syrskému režimu. Syrská televize odvysílala rozhovory s desítkami lékařů a záchranářů v Dúmá, kteří tvrdili, že žádné stopy po chemickém útoku nenašli. "Ve městě byl rozbombardován dům,"sdělil jeden ze zachranářů (je známo jeho jméno, ale z pochopitelných důvodů se neuvádí), "přivezli nám raněné s příznaky udušením kouřem. Když jsme je ošetřovali, vtrhli tam neznámí lidé a křičeli, že jde o útok otravnými látkami. Začali všechny kropit hadicemi. Hned se tam objevily kamery... Ti lidé pak zmizeli."  Podezřelé je také to, že hlavním zdrojem fotografií a videí chemického útoku se staly Bílé přilby. Oficiálně platí, že tato organizace je civilní ochranou vzbouřenců. Podle neoficiálního mínění se tato organizace spojí třeba i s čertem, hlavně když nebude mít rád Asada. Na internetu se objevily snímky z "filmového studia" Bílých přileb, které naznačovaly manipulaci s fakty ve stylu filmu Vrtěti psem.

Následný útok Spojených států a spol. pak vyvolává jisté rozpaky. Údajně nedošlo k žádným ztrátám na životech. To je jistě dobrá zpráva. Tedy skutečné humanitární bombardování. Jenomže právě v tom spočívá ne háček, ale pořádný hák. Pokud byl útok směrován jen na vojenské cíle a především na centra související s chemickými zbraněmi, muselo by se po zásahu raket z příslušných zásobníků či vývojových kapacit vyřinout značné množství jedů. Nic takového nebylo zaznamenáno. Pak jsme na tom stejně jako se zbraněmi hromadného ničení v Iráku a útok jaksi ztratil proklamovaný smysl. Nedělejme si iluze, že Spojeným státům a spol. jde jen o šíření demokratických principů, nebo že jim na srdci leží blaho Syřanů, či kohokoliv jiného. Motivy mají stejné jako Rusko a Irán.

Říká se, že první obětí války je vždycky pravda. Nazvěme proto události bez politické korektnosti. Západ se snaží zkompromitovat Rusko v rámci získání jednoznačné převahy. Rusko se v této chvíli dostává do defenzívy a podniká víceméně obranné kroky.

Tady nelze říct, že jedna strana je kladná a druhá záporná.  Jde o nelítostnou geopolitickou bitvu.

Není nad důvěru. Při záhadné otravě Sergeje Skripala a jeho dcery bylo světu sděleno, že Británie má důkazy, že za činem stojí Rusko. Pokud se u některého ze spojenců našel někdo, kdo ty důkazy chtěl vidět, byl obratem svými vlastními Hujery postaven do role vlastizrádce. Na základě důvěry byl svět vyzván, aby ruským diplomatům položil kufry za dveře.

Česká republika byla také poctěna důvěrou. Ohledně Nikulina. Americká strana nám sdělila, že má důkazy o jeho vině a že dalších otázek již netřeba. Záhy Českou republiku navštívil předseda sněmovny reprezentantů USA Paul Ryan a pronesl v naší poslanecké sněmovně několik ideologických frází, abychom nebyli za úplné hlupáky. Předtím se ovšem netajil, že do ČR přilétá proto, aby dostal Nikulina do Spojených států. Zadařilo se. Následovala pochvala od USA. Jen si nejsem jist, jestli zrovna na tuto pochvalu můžeme být pyšní.

Když se ohlédneme do minulosti, do doby války v Iráku, tak tam to s tou důvěrou všechno započalo. Světové veřejné mínění muselo věřit, že Irák vlastní zbraně hromadného ničení. Jen zbrojní expert David Kelly tvrdil, že tam žádné nejsou, ale ten spáchal sebevraždu, když si šel zaběhat do lesa a přitom si podřízl zápěstí. Svědci sice viděli nedaleko místa Kellyho sebevraždy startovat neznámý vrtulník, ale ať už se tam stalo cokoliv, problém důvěry a nedůvěry byl bezpečně eliminován.

A přišel chemický útok na syrské město Dúma. Zpočátku se objevila taková malá hra na hledání pravdy. Zkoumalo se, jestli opravdu došlo k chemickému útoku. Jenomže to byl jen zavádějící manévr. Samozřejmě, že k chemickému útoku došlo, otázkou bylo, kdo to má na svědomí. Opět hned bylo jasno. Stojí za tím prezident Asad, který je takový idiot, že chemickým útokem vloží Západu dlouho očekávanou záminku k vlastní likvidaci. Asad to sice popřel, ale zase se vynořila otázka důvěry.

"Máme takové důkazy," pravili mírutvorci, je to OK."

Drobný problém je jen v tom, že kdyby Spojené státy nebyly takovým báječným nositelem demokracie a lidských práv, tak jednoho by mohlo napadnout, jestli náhodnou zloděj netrestá zloděje. USA jsou totiž majitelem největšího arzenálu chemických zbraní na světě.

V Českém rozhlase se ptal redaktor jednoho našeho politologa (jméno mně uniklo), "proč by to mohl Asad udělat".

 "Protože může," pravil ten moudrý muž.

Redaktor zalapal po dechu nad tímto zdrcujícím politologickým rozborem a já též.

Začíná se nám ve světě pomalu vytvářet nový právní systém. Už nebude třeba předkládat složitou cestou důkazy o vině, postačí jen informace, že existují. Pro Českou republiku by tento systém mohl být přínosem. S Davidem Rathem se už soudy marně moří několik let. Takhle by stačilo Rathovi oznámit, že důkazy jsou k dispozici a veřejnost vyzvat aby tomu věřila. No, je pravda, že v tomto případě by s tím veřejnost větší problém neměla. A hned s Rathem za katr.

To stejné Babiš v demisi. "Máme důkazy, pane Babiši, že jste neoprávněně čerpal dotace na to vaše hnízdo, je to OK. Sbalte si kufřík." A šup s ním do cely vedle Ratha. Třeba by nám potom i několik politiků zbylo.

Snad nás jednoho krásného dne naši západní spojenci nebudou nutit, abychom uvěřili v jejich Santa Clause.  "Věřte nám, vy se mýlíte, Santa existuje, je to OK."

Ale to asi nehrozí.

Tady by totiž kosa narazila na kámen.

Když Donald Tramp vyhrál prezidentské volby, uvedlo to mocné mecenáše Hillary Clintonové do stavu nepřetržité zuřivosti. Bylo jasné, že je jen otázkou času, kdy novému americkému prezidentovi bude zřetelně naznačeno, že přece jen není nejmocnějším mužem světa. Vítězství nevítězství. Tramp se sice pokusil po svém zvolení odstoupit od vyhrocené konfrontace s Ruskem, ale tento odvážný krok neměl dlouhého trvání. Nyní už pochopil, kdo je v zemi pánem, a vztahy s Ruskem vyhrocuje přesně dle přání korporací. Jak je plánováno. Nejdřív přišel případ Skripal a dcera, ale když všechno jejich zázračným uzdravením a absencí důkazů o ruské vině jaksi zaskřípalo, najednou se objevil chemický útok na město Duma, který Západ připisuje vládě prezidenta Asada. Je jasné, že když následně Spojené státy vyhrožují vysláním raket do Sýrie, je konfrontace s Ruskem opět ve hře. Podle starého dobrého modelu, ať USA provedou kdejakou křivárnu, jsou vždycky prezentováni jako hodní hoši, kterým leží na srdci šíření demokracie a lidská práva. Nic není vzdálenějšího pravdě! Spojeným státům jde vždy jen o zájmy Spojených států. A mírové řešení v Sýrii k nim rozhodně nepatří. Pokud by se syrský prezident Asad udržel u moci, byli by to Američané, kdo by byl vnímán jako slabý. To by v budoucnosti prosazování amerických zájmů kdekoliv na světě poněkud zkomplikovalo. V této geopolitické hře jde o mnoho. Jak USA, tak Rusku.

Syrská vláda i armáda sice použití chemických zbraní popírá, ale to nikoho nezajímá. Aktérům, kteří provedli operace pod falešnou vlajkou, je to přece jasné. Kam bychom přišli, kdybysme museli všechno dokazovat. Prvním pravidlem dobrého zamaskování je, že terč (v tomto případě obelhané veřejné mínění) musí být s to pohlédnout na věc přímo a vidět pouze pravdu, kterou chcete, aby viděl.

Donald Tramp dal nyní příslib světového konfliktu.

 Kdysi dávno bývalo brněnské divadlo Husa na provázku světlem v komunistickém temnu. Bejvávalo, povzdychne si pamětník.

V květnu (2018)uvede divadlo Husa na provázku v rámci festivalu Divadelní svět Brno hru chorvatského režiséra s bosenskými kořeny Olivera Frljice  "Naše násilí vaše násilí". Autor má v této hře klást otázky, proč lidé truchlí nad obětmi útoků v Evropě a ignorují mrtvé na Blízkém východě. Na tyto otázky Olivera Frljice existují vcelku srozumitelné odpovědi.  Lidé v Evropě truchlí nad vlastními hroby, protože nebyli zvyklí, aby dennodenně ozbrojení zbabělci útočili na bezbranné civilisty, kladli bomby, najížděli auty do lidí, loupili a znásilňovali ženy i děti.  Olej do ohně pak lijí po kanystrech sami příchozí "utečenci před válkou" když jejich tisícové davy pochodují evropskými městy s cedulemi,  že zemi přebírají, a že přejí smrt všem nevěřícím. Tedy lidem, kteří jim podali pomocnou ruku. Lidé jsou také rozčarováni zradou svých vlád, které ve jménu jakéhosi dobra přináší zlo svým občanům. To je pak těžké po někom žádat, aby ještě plakal nad cizími hroby. Přesto i za těchto okolností u nás soucit přetrvává.  Pro křesťany v Iráku a na místech kde vládnou psychopati z Islámského státu, pro zmasakrované kurdské ženy, pro lidi upalované v klecích a tak dál, bohužel. To jen mainstreamová média provádí mezi obětmi selekci. Některé se hodí, jiné zase ne.

Ale nelze dost dobře pochopit, proč autor hry měl zapotřebí zakomponovat do hry scénu, kdy Ježíš Kristus sestupuje z kříže a znásilňuje muslimku. Jak to s danou problematikou, kromě nehorázné a drzé urážky Ježíše Krista , souvisí?

Spíše měl  Frljic do děje hry včlenit jistého proroka, kterému nebylo nic lidského cizí. Řečeno hodně mírně, až politicky korektně. Jenomže to by pak autorovi šlo doslova o kejhák.  Od křesťanů se žádné odvety nemusí obávat. Skoro bych měl chuť říct – co není, může být.  Třeba formou protestu. Toho by se mohli chopit studenti, kterým jde přece vždy o správnou věc.

Zdá se, že urážky křesťanů  jsou dovoleny a nehrozí, že by jejich autoři byli označeni nejakou tou nálepkou, jak se běžně stává kritikům islámu.

Proti představení vznesl námitku náměstek brněnského primátora Petr Hladík. Vyzval ředitele Národního divadla Brno (a z tohoto titulu rovněž ředitele festivalu Divadelní svět Brno) Martina Glasera, aby zvážil nahrazení hry jinou. Dostalo se mu vcelku blahosklonné odpovědi formou otevřeného dopisu, který podepsali i členové dramaturgické rady festivalu. "Je zcela legitimní, že současné umění vyvolává kontroverzi. Postoje tvůrců pak mohou vzbudit negativní emoce, to je ovšem, podle mne, znakem demokracie," uvedl Petr Hladík.

Zaujal by pan ředitel tento postoj, i kdyby nějaké umění vyvolalo kontroverzi vůči islámu? O tom upřímně pochybuji. Nejspíš by pak angažovaní umělci sepisovali petice proti náboženské nesnášenlivosti.

Docela by mě zajímalo, jak se k této hře postaví divadelní kritika. Myslím po profesionální stránce: Provedení hry, režie, herecké výkony, výprava, a tak podobně.

O hře se zřejmě bude mluvit a psát tak, jako se mluví o zemřelých. Buď jen v dobrém, nebo vůbec ne.

Škoda, že se "náš Provázek" rozhodl uvést hru, která bude společnost jen dále rozeštvávat.

Nebo je to cílem?

Ve jménu vyššího "dobra"?

Arabista a islamolog Petr Pelikán působil před pětadvaceti lety ve válce v Perském zálivu jako styčný důstojník naší armády.  Nyní promluvil na toto téma v ČT.  Petra Pelikána ani jeho pana bratra sice dvakrát nemusím, ale klobouk dolů před jeho otevřenou výpovědí. Mimo jiné také vzpomenul úsměvný moment, který se týkal hromady medailí, které všichni účastnící dosud průběžně dostávají.

Pelikán ukázal jednu ze svých medailí, kterou obdržel k výročí války v Perském zálivu. Na čelní straně je napsáno: "K 15.výročí jednotky Spojených národů v ČR",  a na rubu pak "Základna sil OSN v Českém Krumlově."  Netřeba jistě dodávat, že naše armáda v Perském zálivu nebojovala pod OSN a, že středisko této organizace v Českém Krumlově neexistuje.

Byl vznesen dotaz a ceremoniář podal panu Pelikánovi vysvětlení, které bude zcela jistě jednou zařazeno do zlatého fondu armádních zakázek. Příbuzný amerického náčelníka generálního štábu si zařídil výrobnu medailí, plaket a pamětních mincí, a protože je armáda musí nakupovat ve velkém objemu, dávají je každému. Zmíněný podnikatel je hrne jak na běžícím pásu a tak se s nápisy na svých produktech příliš netrápí. Poté se ceremoniář důvěrně naklonil k panu Pelikánovi a doporučil mu, ať se už raději zbytečně nevyptává.

Trochu mně to připomnělo povídku, kterou jsem napsal zhruba před rokem – Muži na slovo vzatí, pokud bude mít laskavý čtenář zájem, najde ji zde na mé stránce v sekci "povídky"

Ale vraťme se k tématu, jak by řekl klasik.

Takže se zdá, že v tom "nabráchismu" nejsme sami. Co je pak proti tomu nějaký čáp, co si postavil hnízdo, kde neměl.

Ale snad bychom mohli našim přátelům z Ameriky jejich laskavost při udílení medailí alespoň trochu oplatit. I my máme pěknou tradici ve výrobě medailí, plaket a pamětních mincí. Proč tedy také něco nevyrobit pro některé vynikající jedince USA.

Třeba pro Baraka Obamu Čestnou medaili za všeobecné zásluhy od K-K-K. Klídek! Už tuším, co vás vy jedni nekorektníci zase napadlo. Ale toto by byla medaile, kterou by mu udělil náš Klub Kavárenských Komentátorů. Ale vzhledem k úspoře místa by to musela zůstat ve zkratce třech písmen. Pan Obama by to jistě pochopil správně.

Pro Hillary Clintonovou bychom připravili Stříbrnou medaili za druhé místo v prezidentských volbách

Pro náčelníka US generálního štábu pak velkou plaketu s textem : Pro muže, který ví, že na světě neexistuje problém, který by se nedal vyřešit válkou." Okraj by zdobila rytina atomového hřibu.

A tak dál. A snad i nějakou tu medaili do foroty, pro strýčka příhodu. Jen tak namátkou – Medaili Svazu indiánsko-amerického přátelství náčelníka Vinetoua.

A tím bych to asi uzavřel.

Barak, Hillary a Manitou s námi.

Rakouský občan českého původu Philipp Janýr podal trestní oznámení pro údajnou vlastizradu ve spojení se sabotáží na několik lidí včetně prezidenta Miloše Zemana nebo místopředsedy ČSSD Michala Haška.

Údajně pomáhali ruským firmám zmocnit se exekutivní a zákonodárné moci v ČR. Je dobře, že rakouskému občanu českého původu leží tak na srdci blaho naší země. Možná by ale měl začít vlastním vyšetřením u odborného lékaře.

Opět tu máme motiv zlého Zemana a jeho "zrádnou" obchodní diplomacii s Ruskem. Jenomže tutéž "zradu", a v daleko větší míře,  páchají také také Merkelová, Mayová , Macron ad.  Co s nimi?

A jakým že to způsobem se ruské firmy zmocnily exekutivní a zákonodárné moci v České republice? Zpochybňuje snad Janýr naše volby a soudnost českých voličů? Naše odpověď by se měla dostavit obratem: Nikoliv formou žaloby na Janýra, ale udělením několika poctivých českých facek.

Také Hnutí Starostové a nezávislí zvažuje podání žaloby na prezidenta Miloše Zemana pro velezradu. Důvodem má být jeho rozhodnutí pověřit Bezpečnostní informační službu (BIS), aby vypátrala, jak se to má s tvrzením Rusů, že novičok se vyráběl u nás. Za normálních okolností by se zdálo, že prezidentův požadavek je oprávněný a logický krok. Nikoliv však v České republice. Všichni ti majitelé pravd, kteří nedávno dostali v prezidentských volbách na frak, se chopili nové příležitosti, jak zaútočit na vítěze.

Samozřejmě, jak jinak, se k akci obratem připojila hlava ze všech hlav nejpomazanější (mám nyní na mysli máslo na hlavě) Miroslav Kalousek. "Míra zrádcovské servility prezidenta ČR vůči cizí mocnosti překročila všechny meze," pravil tento rozzlobený muž a prý mu při tom z nozder stoupaly lehké obláčky dýmu. Poměrně pomatený výrok, neboť Zeman se adresu ruské strany vyjádřil, že jde o nehorázné tvrzení. Řekl bych, že to je pravý opak servility.

Také Pavel Bělobrádek  upozornil, že prezident republiky nemůže jen tak úkolovat Bezpečnostní informační službu ČR (BIS). "Musí to vždy dělat s vědomím vlády," sdělil představený lidovců.  Možná by bylo lepší v tomto případě mlčet. Prezident toto právo má a nemusí tak činit s vědomím vlády. Prezident Zeman přesto vládu o svém kroku informoval.

A perlička na závěr. Lidové noviny 23.března uveřejnily článek, kde autorka píše, že látka novičok se podle některých českých vědců mohla na našem území vyrábět v přísně utajovaném režimu. Zajímavá je v článku jedna věta: "Dnes mají povolení k její výrobě jen specializované instituce, ale pouze k obranným účelům." Škoda, že autorka blíže neuvedla, které instituce v jakých zemích má na mysli. Pak by důkaz o ruské jednoznačné vině zmizel jak pára nad hrncem Mimochodem věta – výroba "pouze k obranným účelům" - rozhodně pobaví. Snad to výrobce píše i na obal tohoto produktu.

Když si v roce 2013 Andrej Babiš kupoval Lidové noviny a Mladou Frontu Dnes, prohlásil:

"Já v žádném případě nebudu nikdy zasahovat do práce redaktorů v Mafře, ať si klidně píší, co chtějí." Možná kdyby se ho tehdy někdo zeptal, proč si je tedy kupuje, dostalo by se mu odpovědi: "Tak nějak z lásky. Z lásky k žurnalistice". Andrej Babiš tak svoje blahodárné podnikatelské aktivity, počínaje výrobou kvalitních uzenin a konče rozlehlými pláněmi řepky olejné, ještě rozšířil o podnik vydavatele. Nezávislého tisku, jak slíbil. Slib ten, však neměl zrovna dlouhého trvání.

Krátce na to se pan Babiš telefonicky obrátil na reportéra, který předtím přišel na tiskovou konferenci politického hnutí ANO. Dost se zajímal, proč v Lidových novinách nevyšlo o akci ani slovo.

 "Já se s vámi normálně bavím, jako občan Babiš, já zatím ani nejsem majitel Mafry," pravil bodrým tónem nastávající vydavatel.

Ovšem na konci telefonického rozhovoru přece jen naznačil jisté možné nadcházející souvislosti: "Doufám, že kluci vědí, co dělaj. Ještě nevědí, s kým mají tu čest, ale to je jedno."

Proč se vůbec o této staré záležitosti zmiňuji, když pan ministerský předseda je dočasně v demisi a jeho noviny u ledu svěřeneckého fondu, ať už je to cokoliv?  Po dlouhých letech jsem se opět začetl do Haškových Karikatur, kde jsem narazil na kapitolu, jak Karel Kramář v roce 1910 kupoval Národní listy. Jen pro úplnost: Karel Kramář (1860-1937) za Rakouska-Uherska předák mladočeské strany, za světové války účastník odboje, po roce 1918 první ministerský předseda, dlouholetýpředseda Československé národní demokracie. Následujícím nechci jakkoliv srovnávat dr.Kramáře, jehož zásluhy o první republiku jsou bez diskuzí, s ing. Babišem,  jehož zásluhy o současnou republiku jsou stále ještě předmětem rozporuplných názorů a někdy i žel veselých ornitologických debat.

Jaroslav Hašek, svým trochu jedovatým šlehem, koupi Národních listů vyhodnotil takto:

"Do Národních listů píše Karel Kramář úvodníky a všechno to za 1 500 000 korun. Redaktoři píší, jak si přeje pan dr. Kramář, a z právnického stanoviska nelze proti tomu nic namítati, neboť koupě jest smlouva, dle které prodávající (venditor) jisté zboží (merx) předává kupujícímu (emptor) za určitý peněžní obnos, zvaný cenou (pretium). Zbožím nemusí býti z právnického stanoviska jen věci, nýbrž i požadavky, věcná práva, dědictví. Předmětem koupi může býti také věc dosažitelná v budoucnosti, koupě nadějná (emptio spei), kupříkladu lovecká kořist. A o tu dle všeho běží dr. Kramářovi."

V dnešních pohnutých časech máme lovců kořistí nepřeberné množstí. Některým se kořist snáší jako mana z nebe formou vládních zakázek, evropských dotací a jiných triků, zatímco jiný si ji odnáší prostší formou. V krabici od vína... 

 Česká republika je náš domov. Není dokonalý, má spoustu chyb, ale je jediný, který máme. Studenti, kteří nyní stávkují proti prezidentu Zemanovi si neuvědomují jednu věc. Prozatím je to jediná hráz proti všem šílenostem, které k nám chce Evropská unie dostat.  Není třeba odmítat naše členství v EU, ale na druhé straně je v pořádku, že máme někoho, kdo není jen přikyvovacím panákem.

Protestující studenti si možná chtějí hrát na své předchůdce z listopadu 1989. Tehdy to byla naprosto odlišná situace – studenti skutečně nesli značné riziko a šli doslova s kůží na trh. To, co se později z mnohých z nich stalo je, bohužel, druhá věc.

Současní rebelující studenti neriskují téměř nic. Mají na své straně mainstreemové sdělovací prostředky, neziskovky a především všechny ty majitele pravd. Jen jednu věc studenti nepochopili. Dělají vše pro to, aby se připravili o svoji vlastní budoucnost. Ve světě podle Sorosa je žádná nečeká. Pokud by plán zákeřného miliardáře vyšel, stali by se více či méně trpěnými hosty ve vlastní zemi.

Zatím na Slovensku se schyluje ke státnímu převratu, opět v režii Sorosových lidí. Jejich křepčení na hrobech dvou mladých zavražděných lidí je už za hranicí všeho. Komu tato vražda prospěla? Zdá se, že italské mafii rozhodně ne.

Naši studenti se ocitli v paradoxní situaci člověka, který si s pílí užitečného hmyzu řeže větev pod vlastním zadkem.

Jenomže na té větvi sedíme i my ostatní.