Když na Novém Zélandě došlo k útoku na mešitu, Hamáček vyhrožoval, že s každým, kdo bude v České republice tento čin schvalovat, zatočí. Žádný takový trestný čin však v českém právním řádu neexistuje. Tak na jakém podkladě chce Hamáček s kýmkoliv točit? Ten by měl především zatočit s dluhem, který má ČSSD vůči dědicům Zdeňka Altnera. Zaplacení se vyhýbají s dovedností protřelého podvodníka.  

Když hořela katedrála Notre-Dame, opět se vynořuje Hamáček s varováním, že nikdo v České republice nesmí zapálení katedrály spojovat s islámským terorismem. Jinak s ním zatočí. Naštěstí si ještě můžeme myslet, co chceme. Třeba to, že katedrála vzplála čtyři dny před Velikonocemi.

Když islámští zmetci provedli sérii útoků na kostely a hotely (kde byli ubytováni křesťané)na Srí Lance, bylo opět očekáváno vynoření se Hamáčka s jeho tradiční výhružkou. Realita však tentokrát předstihla Hamáčkův výron solidarity s islámem. Záhy bylo prokázáno, kdo za těmito zbabělými a zákeřnými útoky stojí. Nestihl to.

Po útocích na Novém Zélandě se nechala Clintonová slyšet, že její srdce je s muslimskou komunitou. O zabitých křesťanech na Srí Lance promluvila společně s Obamou. Tentokrát se nejednalo o žádný srdceryvný projev. Oba mluvili o "vyznavačích velikonoc".

Mohli bychom si vypůjčit Hamáčkův kolotoč a občas také s někým zatočit.

Česká televize se diví, že ji lidé nevěří. Obecná nedůvěra k médiím hlavního proudu vychází především z prostého faktu, že tato média v čele s veřejnoprávní televizí a rozhlasem nepřináší informace, ale pokyny, co si lidé mají myslet.  O migraci, islámu, multikulturní politice EU, inkluzi, o rolích muže a ženy (tzv. bourání stereotypů), o diktatuře menšin všeho druhu apod. Je zajímavé, že všichni novináři, působící v mainstreamu, propagují jednotný názor. Žádný rebel. Jistě, i tito majitelé pravd mají své starosti, pěkné platy, hypotéky a nikomu se nechce, aby byl vykopnut k lopatě.

Do oficiálních médií má přístup jen několik desítek osvícených. Tito novináři přestali být hlídacím psem demokracie a stali se hlídacím psem svobodného myšlení občanů. S nimi ruku v ruce kráčí různí užiteční idioti, kteří šmejdí po internetu a udávají (pardon, je nová doba – nahlašují) své spoluobčany za "nezdravé" názory. Jednou jsem tomuto lidskému druhu napsal, co si o něm myslím. Odpověděl, jestli by bylo správné, kdyby třeba někdo neoznámil distribuci drog. Ten člověk hodil do jednoho pytle hrušky i jablka. Odpověděl jsem mu, že nahlášení distribuce drog je v pořádku, kdežto nahlášení distribuce názorů je zhovadilost. Už se neozval.

Oficiální média také s neskrývaným vztekem komentují sociální sítě. Jeden novinář se v rozhlase rozčiloval, že lidi si na Facebooku notují mezi sebou a kvalifikované názory v novinách už skoro nikdo nečte. Samozřejmě měl na mysli "svoje kvalifikované názory". Se zlou se potázaly i alternativní weby. Sabina Slonková na webu Neovlivní.cz uveřejnila databázi dezinformačních nebo proruských webů. Uvedla zde úplně všechny, které se zabývají alternativním pohledem na svět. Neprošel ani jeden. Je to vcelku pochopitelné. Kdyby (ONI)přiznali důvěryhodnost jen jednomu alternativnímu webu, celý jejich monopol na pravdu by šel k šípku.

Pak se ovšem média hlavního proudu nemohou divit, že jim obyčejní (nebojím se toho slova) lidé nevěří.

Mladí muslimové ve Francii, Německu a Skandinávii si z ničení křesťanských památek udělali sport. Jen v únoru a březnu tohoto roku došlo ke čtyřem útokům na svatostánky ve Francii. Nejznámější je podpálení kostela svatého Sulpicia, který sehrál významnou roli v kontroverzním románu Dana Browna. Již v roce 2017 uváděla německá policejní zpráva, že v Bavorsku bylo poničeno dvě stě kostelů a mnoho křížů. Policejní zdroje ve svém antiseptickém slovníku napsaly, že pachatelé byli mladiství výtržníci s migračními kořeny. Možná polští instalatéři a čeští doktoři. Ovšem jiné zdroje už z Merkelové a spol. strach neměly a popsaly pachatele, dle jejich jekotu, jako mladé islamisty.

A evropské vlády raději mlčí. Západní civilizace tak vyhazuje na smetiště všechno, co za staletí vytvořila. "Liberálové muslimům ochotně podávají provaz, na kterém se nás chystají oběsit," píše Benjamin Kuras v knize Jak zabít civilizaci.

 Jsme v tom všichni – vítači i odmítači migrantů, elity i obyčejní lidé. Nám všem hrozí, že naši kulturu vystřídá totalita, skrývající se za náboženstvím, totalita systematicky potlačující krásu, radost, humor, tvořivost a pochybnosti.

Jen tak se mohlo stát, že ještě do plamenů hořící katedrály Notre-Dame pařížská oficiální místa horlivě oznamují, že požár nekvalifikují jako teroristický čin. Tím si oficiální místa bezpečně zadělaly na vznik konspirační teorie. Navíc načasování požáru musí nutně budit podezření. Šéf firmy, která rekonstrukci střechy provádí, sice důrazně tvrdil, že na střeše katedrály neprobíhaly žádné práce s tepelnými zdroji, ale je ignorován jako nepříjemná překážka v harmonickém soužití s náboženstvím "míru". Aby nenastalo ohrožení bezpečnostní struktury ve Francii, příčina požáru bude nejspíš nalezena v nějakém odhozeném vajglu anebo elektrickém zkratu v místech, kde žádné elektrické vedení nevede.

K tomu se připojují výbuchy kostelů na vzdálené Srí Lance. Tady situace nebyla zpočátku tak jednoznačná. Žijí zde buddhističtí Sinhálci (zhruba 70 %), hinduističtí Tamilové (13 %), muslimové (9 %) a křesťané (7 %). V roce 1983 vypukla mezi buddhistickou většinou a tamilskou menšinou občanská válka, která s různou intenzitou trvala až do roku 2009. Napětí ovšem přetrvává.

Všude na světě se buddhisté vyznačují svojí mírumilovností a hinduisté náboženskou tolerancí. Na Srí Lance se zřejmě uplatnila poučka, že výjimka potvrzuje pravidlo. Křesťané se společně s muslimy ocitli uprostřed tavícího kotle a občas se stávali obětí jedné či druhé strany. Dodnes na Srí Lance trvá buddhistická nevraživost (jak jsem uvedl – naprosto světová výjimka) ke křesťanům. Komplikují jim bohoslužby, modlitby apod., ale bez otevřeného násilí.

Ve chvíli, kdy agenturní zprávy oznámily, že na výbuších se podíleli minimálně dva sebevražední atentátníci, karty byly vyloženy na stole. Srílanští buddhisté a hinduisté nejsou sice žádní andělé, ale sebevražedné atentáty nepraktikují.

Na velikonoční pondělí agentura AFP uvedla, že skupina podezíraná z nedělních útoků na kostely a hotely patří mezi srílanské islamisty Tauhíd džamáate. Úřady nyní zjišťují eventuální spojení dotyčné islamistické skupiny se skupinami ze zahraničí.

Osa zla, sama sebe označující za náboženství míru, však ducha Evropy nezlomí ani neovládne.  Nedovolíme jim to.

Připomeňme si to dnes, na velikonoční pondělí.

Boj proti tzv. stereotypům je vážná věc. Tady musí jít každá sranda stranou. Poznala to i dětská knihovna jedné základní školy v Barceloně. Do akce vyrazili inkvizitoři, ostřejší než nechvalně proslulý páter Koniáš. Inkvizice, působící na této škole pod krycím jménem Školská komise, dospěla k přesvědčení, že asi dvě stovky pohádkových příběhů v tamní knihovně jsou "sexistické" a nedovoleně šíří stereotypy o mužské a ženské roli.

Náš výše zmíněný páter byl proti řadění komanda ze školské komise učiněný osvícený liberál. Pod úderem novodobé inkvizitorské tlapy zmizelo z knihovny 30 procent pohádek.  Jejich osud (rozuměj: těch knížek, osud inkvizitorů je OK) je značně nejistý. Jeden z "osvícených" prý cosi mumlal o 451 stupních Fahrenheita. A asi nemyslel knihu Raye Bradburyho.

Kde se stala chyba? (Rozuměj: v myslích autorů klasických pohádek, inkvizitoři jsou opět OK). Tak třeba musela ze školní knihovny zmizet Karkulka. Tu sežere vlk a zachrání ji statečný myslivec. Abych pravdu řekl, nevím, jak by si školská komise představovala správný průběh. Karkulka měla sežrat vlka? Myslivce? Vypít myslivce? Pardon..., to už jsem se ocitl někde jinde. Za své vzaly i všechny pohádky, kde princ zachraňuje princezny ze spárů draka, nebo čarodějnice, nebo člena školské komise. Tak zase nevím co je špatně. Princ měl zachránit draka (čarodějnici, člena školské komise) ze spárů princezny? Princezna měla zachránit draka (čarodějnici, člena školské komise) a prince přihlásit na kurs háčkování?

Princové musí zachraňovat své princezny. Tak tomu bylo a tak to také zůstane na věky věků, i kdyby sociální inženýři blbli na kvadrát sebevíc.

Už nám věrozvěstové nového překrásného světa vnutili inkluzi, diktaturu všech možných i nemožných menšin, islamizaci Evropy, její sebedestrukci a 56 pohlaví, ale pokud nám někdo sáhne na pohádky, na kterých vyrůstaly celé generace, posadíme ho na lopatu a... další průběh už znáte.

Prorektor Karlovy univerzity JuDr.Aleš Gerloch se ústavním soudcem nestal. Rozhodli tak drtivou většinou senatoři. Jejich hlasování ovšem nebylo jen o Aleši Gerlochovi, ale také o Zemanovi a Mynářovi. Opory naší společnosti nezaváhaly a tu kládu pod nohy prezidenta republiky přece jen hodily. Nečestné a nesportovní, řekl by Mirek Dušín. My jen můžeme dodat – hloupé nejmenovat skutečného odborníka na funkci ústavního soudce. A tak se nutně muselo dostavit krkolomné zdůvodnění jejich volby. Jako králík z klobouku bylo vytaženo Gerlochovo pradávné členství v KSČ. Zvláštní. U Rychetského nevadilo, nyní vadí.

Ve skutečnosti se Aleš Gerloch dopustil dvou neodpustitelných hříchů. V minulosti občas podpořil názor a stanovisko prezidenta Zemana. A to je věc, která se nepromíjí. Dost na tom, že Zeman vyhrál prezidentské volby! Z pohledu elit je potřeba po Zemanovi důsledně a bez výjimky šlapat, nikoliv vše narušovat nějakým objektivním pohledem.

Druhým hříchem Aleše Gerlocha je jeho úvaha o zavedení národního prvku do Ústavy. Ve chvíli, kdy liberální demokraté slyší slovo národ a vlast projevují stejné zděšení jako kavárenský intelektuál z lopaty. Přesněji řečeno – z práce s lopatou. Přitom Aleš Gerloch v jednom rozhovoru logicky zdůvodnil své stanovisko:
"Pokud máme v Listině základních práv a svobod zakotvenu ochranu národnostních a etnických menšin, musíme mít i většinový národ, vůči kterému jsou menšiny chráněné. Jinak to nedává smysl. Nebo bychom museli jít cestou čistě státoobčanskou, tedy že vůbec neuznáváme existenci národnostních menšin, že všichni občané jsou na tom stejně a menšiny nemají právo na zvýšenou ochranu. Ale to je dnes myslím z hlediska mezinárodního práva těžko přijatelné."

Takže morální opory naši společnosti opět povýšily zájmy elit nad zájmy obecné.
Hlasování skončilo, zapomeňte.
A nebo – raději ne!

V roce 1986 pronesl prezident USA Ronald Reagan jeden ze svých památných výroků. Za devět nejděsivějších anglických slov označil tato: "Jsem pracovníkem vlády a přicházím za vámi, abych vám pomohl."

Britský seriál Jistě pane ministře/premiére je pro současnost inspirující i po téměř čtyřiceti letech od jeho premiéry. Epizoda Danajský dar silně připomíná současné vládní kamufláže.
Ministr pro administrativní záležitosti: "Co kdyby se tohohle zmocnil tisk? To bychom museli začít vyšetřovat?"
Ministrův tajemník: "Myslíte, že by zahájili vyšetřování?"
Ministr: "Museli by..."
Tajemník: "A nebylo by to trapné?"
Ministr: "Nee, od toho vyšetřování jsou. Nevyšetří se nic."
Do hovoru se zapojí stálý tajemník ministerstva sir Humphrey: "Členové komise jsou jmenováni, ale pak už se nescházejí. Rozhodně nepodají zprávu."
Ministr (obrací se na svého tajemníka): "U kolika vyšetřování si vzpomenete, že viník byl skutečně nalezen?"
Sir Huphrey (také k ministrovu tajemníkovi): Stačí to v hrubých číslech."
Tajemník ministra: "No, když to chcete v hrubých číslech... tak NIKDY."

V roce 2017 protestovali starostové obcí v povodí Vltavy proti zvažované čtyřicetimetrové hrázi na Berounce. Ředitel Povodí Vltavy Petr Kubala je uklidnil následujícími slovy:
"Ceněné povodí údolí Berounky na Křivoklátsku by se nijak nezměnilo. Tedy až na tu hráz." J

A ještě jednou se vrátíme za velkou louži. Tentokrát nikoliv přímo zlatá slova, ale zlatý úsudek. Pentagon utratil za poslední desetiletí až 28 miliónů dolarů, což je v přepočtu více než 650 miliónů korun, za uniformy pro afgánskou armádu. Uniformy jsou maskovací a svým vzorem mají chránit vojáky při pobytu v lese. Ty však v Afganistánu tvoří jen 2,1 procenta krajiny.

A jsme zpět doma v roce 2019. Že vztek není nejmoudřejší rádce pro zásadní prohlášení je všeobecně známá zásada. Karla Šlechtová, poté co zjistila, že nebude na kandidátní listině ANO do evropských voleb,  pravila: "Jsem pyšná na vše, co jsem učinila, a těším se, až se vše jednou provalí."
Co jen s ní bude, až se vše provalí?

Vysílat rozhovor s odborníkem naživo a bez přípravy může být sázka do loterie. Přesvědčil se o tom redaktor Českého rozhlasu plus, který představil významného politického analytika, jehož jméno jsem zapomněl (což zase tak velká ztráta nebyla, jak se ukáže) s tím, že nám osvětlí situaci ve Venezuele. První redaktorova otázka: "Proč se ve Venezuele angažují Spojené státy a Rusko?"
Teď řekne jediné slovo - ropa - napadlo mě a bude hotovo. Analytik začal hovořit velmi pomalu, jakoby vážil každé slovo na vahách laboratorních. A pravil:
 "Spojené státy se tam angažují, protože americkým elitám je Maduro nesympatický."
Teď už jsem měl skoro jistotu. Dělá si z nás srandu, je to kabaret. Zdálo se, že i redaktor je poněkud vyveden z míry, protože další otázku kladl velmi opatrně. Vyslovoval tak nějak kulatě a zvolna.
"A jaký zájem tam má Rusko?"
Analytik nezklamal: "Protože Rusku, je Maduro sympatický," pravil ten dobrý muž. 
Není nad to, když se obrátíte na odborníky

A rozloučil bych se klasickou anekdotou: V letadle letí Čech, Američan a Rus. Přijde k nim letuška a zvolá: "Ježííšmáárija, zase vy tři!!"

Masakr ve dvou mešitách v novozélandském městě Christchurch vyvolal celosvětový ohlas. Obviněn byl Australan bílé pleti, který uvedl, že se jmenuje Brenton Tarrant.

Masovou vraždu asi nikdo soudný schvalovat nebude, ale jde o jinou věc. O této události se mluví všude ve světě od rána do večera. Pro rodiny obětí byla uspořádána finanční sbírka. Nic proti tomu. V pořádku. Ale proč se se stejnou intenzitou nemluví nebo nemluvilo o evropských obětech muslimského terorismu? Muslimští fanatici napadají (výhradně) bezbranné oběti, najíždí do nich auty, kladou bomby, bodají je noži, znásilňují, loupí. Uspořádala snad nějaká ta organizace pro lidská práva finanční sbirky pro tyto oběti? 

Tak nevím, tohle bude poprvé, co se zastanu někoho z hnutí ANO. Opozice vyzývá k rezignaci předsedu sněmovny Radka Vondráčka kvůli fotografii, jak hraje na kytaru a tančí na předsednickém pultu v hlavním sále. TOP 09 dokonce požaduje svolání mimořádné schůze Sněmovny, aby tento "projev neúcty" byl řešen. TOP 09 pořád cosi svolává, aby buď někoho odněkud vykopla, případně poslala do kriminálu. Jsou to takoví naši hoši a děvčata od bobří řeky šmrncnutí Bratrstvem kočičí pracky. Jenom jedna věc mě překvapuje: Neuvěřitelně dlouhé vedení našich věhlasných moralistů.  Jak jsme v dětství říkali - "ty máš bohaté rodiče, koupili ti dlouhé vedení". Tím bylo taktně naznačeno, že takto oslovený jedinec nepatří k nejbystřejším.

Takže s parlamentním Fredem Asterem to bylo takto: Stalo se v říjnu 2017, proto jsem naznačil to dlouhé vedení moralistů, kterým to došlo po roce a půl. Skončilo volební období, sál byl v rekonstrukci, koberce vytrhané, lavice před lakováním. Vondráček si s komplicem (jeho jméno se zatím tají, ale to nepotrvá dlouho) vyskočili na předsednický pult, chopili se kytar a střihli si tři písně s tancem. Nic víc, nic míň. Žádné ohrožení národní bezpečnosti ani úctyhodnosti poslanecké sněmovny se nekonalo. To Kalouskovy veřejné projevy pod vlivem mléčných výrobků jsou jiné kafe.

No, a když to vezmeme kolem a kolem, tak by nebylo úplně od věci, kdyby se poslanci občas místo planého žvanění v přímém přenosu chopili hudebních nástrojů a něco pěkného nám od podlahy zahráli a zazpívali.

Tak nám nedávno skončil seriál české televize Most!, který vyvolal trochu zmatek. Že by se Česká televize odvážně pustila do politické nekorektnosti? Ale kdepak. Jen nám tentokrát tu politickou korektnost naservírovala v jiném balení. Jako vepřové maso v konzervě z Tesca, kde obrázek na obalu vypadá úplně jinak než obsah. Skočily na to obě na smrt znesvářené strany. Nejkomičtější skok na špek předvedl známý výstředník - odborný politolog Hollar - který psal na svém FB, jak po uvedení prvního dílu postává s tabletem před soudem a nutí soudce, přicházející na šichtu, aby shlédli zvlášť závadné pasáže a vydali předběžné rozhodnutí o zákazu vysílání seriálu. Měl s sebou také notes, do kterého si zapisoval jména osob soudcovského stavu, které se předváděným pasážím zasmály. Jak jejich jména zjišťoval, ví jen Bůh a Hollar. Možná slovy: "Legitimujte se!" Chudák, ani netušil, že zrovna provádí střelbu do vlastní nohy.

Ve skutečnosti byl seriál Most! korektní až na půdu. Jen to tvůrci šikovně zamaskovali. Setkáváme se zde s holohlavými Frankensteiny, kteří ještě než promluví, jsou zralí na ranu. Hlavní figura Luďan se pohybuje někde na pomezí rozmrzelého flákače a sarkastického Fhilla Marlowa. A jako všechno ve správné pohádce, příběh směřuje ke šťastnému konci.  Náš zpočátku duševně zanedbaný hrdina je postupně osvícen, až mu kolem hlavy září svatozář takové velikosti, že málem neprojde do místní hospody Severka. Bývalý katolický farář je vylíčen tak, jak veřejnost, podrážděná církevními restitucemi, očekává. Není zlý, jen potrhlý alkoholik žijící ve světě iluze. Nechybí ani vedlejší postavy "obyčejných lidí", které jsou vylíčeny přesně tak, jak nás vnímá elita z Pražské kavárny. Jako trapné postavy, které by raději bez moudrého vedení elit neměly nic samostatně podnikat. Hlavně nechodit k volbách, protože ty pak generují úplně jiné výsledky,než by si elita přála.

Pavel, který přešel takříkajíc na druhý břeh a stal se Dášou se vším všudy, je nejmilejší postavou celého příběhu. Umí se vcítit do trápení druhých, umí opravit auto, neumí zatím péct buchty, ale učí se. O její lásku pak bojují hned dva sokové. Hostinský Eda, který byl původním povoláním homofob a k "jinakosti" měl stejný vztah jako Kalousek k Babišovi, a sympatický cikán Franta, který musí v hospodě sedět tak, aby "držel úhel", což znamená, aby nebyl vidět zvenku a dovnitř nelezlo jeho příbuzenstvo. Hostinský je sice již polepšený homofob, neboť se zamiloval do Dáši, ale vyhraněným rasistou zůstává i nadále. Franta má výjimku, protože patří do party.

Pak tu máme několik bodrých Romů, kteří netouží po ničem jiném než po bratrství s gádži. A aby je přesvědčilo o svých čistých úmyslech, pustí se do generálního úklidu Chánova. I mezi nimi se sice najde několik extremistů, ale romská rada starších je lehce zvládne.

Na závěr přichází Romové v plné zbroji na výpomoc naší partě plus hostinskému Edovi, se kterými si přišli vyřídit účty Frankensteinové. V této bitvě, nad jejíž choreografií by Chuck Noris hořce zaplakal, jeden z členů party bílých – jménem Čočka, vtipně zvaný Čočkin, padne k zemi. Ukáže se, že dostal infarkt. Zde se názory rozchází. Jedni tvrdí, že ho dostal ze strachu z holých lebek, druzí, že ze strachu z Romů. Ať už ho skolilo cokoliv, pohřeb má krásný, nemůže chybět vousatý žert s popelem vsypaným do čehokoliv, jen ne do něčeho co by alespoň vzdáleně připomínalo urnu.  K tomu hrají a zpívají Romóvé píseň od Wabiho Daňka. Nakonec prohlédne i rasista hostinský a v jeho hospodě všichni - romové i neromové - tančí a zpívají.  
Pak zazvonil zvonec a pohádky byl konec.

A víte co? Možná by se mi takový svět i líbil.

V jakémsi záchvatu akutního dobra nebo možná v záchvatu volební horečky, kterou nepřenáší žádná moucha, ale věčný boj o místo na slunci, přišla pře několika měsíci europoslankyně Šojdrová se svou velkolepou myšlenkou ohledně přijetí sirotků do České republiky.  Svůj následující život zasvětila jejich hledání. Celý tento nápad měl několik právních háčků, o jejichž existenci neměla Šojdrová ani potuchy, jak ostatně prokázala v televizních debatách. A přesto hledání pokračovalo dál. Cimrmani tomu říkají "neschopnost myšlenku opustit". Paní Šojdrové bylo v mnoha komentářích nabídnuto, aby vykonala dobro na českých sirotcích. Jenomže v tu chvíli paní europoslankyni obestřel temný mrak, takže tyto argumenty neviděla neslyšela. Zlí jazykové tvrdili, že tato dočasná slepota a hluchota byla zapřičiněna tím, že za angažmá kolem českých sirotků se žádné politicko - korektní body nezískávají.

Ono to ani s těmi zahraničními sirotky není tak jednoznačné. Internetová glosátorka Karolína Stonjeková se domnívá, že se nejedná o sirotky ale o děti, které na cestě do Evropy nedoprovázeli rodiče. Ti zůstali doma v Sýrii, Pakistánu a v dalších zemích. Ohledně rozruchu kolem otázky přijetí či nepřijetí sirotků Karolína dodává: " Kolotoč se rozjel a mediálně vděčné dělení na padouchy (ti kdo kladli otázky) a lidumily (ti, kteří na otázky nedokázali odpovědět), bylo dokonáno".

O motivu, proč rodiče vyslali své děti do Evropy, se můžeme jen dohadovat. Možná proto, aby je později mohli následovat do Evropy, nebo jen čistě z důvodů jejich bezpečnosti. Nemíním nikomu připisovat nízké pohnutky. V každém případě, nyní se situace v Sýrii změnila a děti by se mohly vrátit ke svým rodičům. Únos do České republiky by situaci zřejmě neuklidnil.

Paní Šojdrová hledala umanutě dál. Nyní (únor 2019) oznámila, že úkol je splněn. Našla sirotky a našla také rodiny, které jsou ochotny se o ně postarat. Dáma i nadále vytrvale přehlíží všechny právní problémy s tím spojené s lehkostí baletky z Labutího jezera. Korunku této nešťastné kauze nasadila senátorka Milada Emmerová, která ještě dříve navrhla, aby sirotci byli dáni k adopci homosexuálním párům. Vzhledem k poněkud nepřívětivému vztahu islámu k této "jinakosti", by se návrh paní senátorky mohl stát vážným bezpečnostním rizikem.

Ale vraťme se k naší matce sirotků. Paní Šojdrová má i svého vlastního syna. Zdá se však, že tento synek maminčin humanismus nesdílí ani v symbolické rovině.

Jan Šojdr je předseda představenstva společnosti Evropská kreditní a jednatel společnosti Fox kredit s.r.o. Tyto společnosti poskytují bezúročné půjčky. Zní to jako sen o krásných hodných lidech pomáhajících v nouzi, ale opak je pravdou. Nejsou krásní, nejsou hodní a z vaší louže vás přesunou rovnou pod váš okap kde je nalepena cedulka "exekučně zabaveno".

 Nedávno byl zveřejněn příběh jedné ženy (nazveme ji třeba paní N), která na půjčku dobráka Šojdra škaredě doplatila.
Začalo to tím, že paní N podepsala půjčku na 50 tisíc Kč, ale vyplaceno jí bylo jen 40 tisíc. Těch deset šlo zpět do kapsy půjčujícím dobrodějům. Veselé, že? To ještě není konec. Ve smlouvě bylo napsáno miniaturním písmem kdesi na konci, že dlužník musí do určité doby dodat několik výpisů (z účtu atd.), jinak dojde ke smluvní pokutě. Paní N byla ovšem opatrná, přečetla si i text vytištěný téměř nečitelnou velikostí a do smluvené doby výpisy poslala. Tady ale udělala podstatnou chybu. Neposlala je doporučeně. Dobrák Šojdr pak tvrdil, že žádné výpisy od ní nedostal a protože prý chce dlužníky vychovávat k zodpovědnosti, uplatnil své právo na smluvní pokutu.  Mentor jak se patří! A teď to začne být velmi zajímavé. Pokuta za každý nedodaný výpis byla stanovena ve výši půjčené částky. Paní N údajně nedoručila tři požadované výpisy, takže to dělalo, bratru, třikrát padesát tisíc. Výsledek: z půjčky ve výši 50 tisíc (ale ve skutečnosti 40 tisíc) se rázem stal dluh v obludné sumě 200 tisíc a paní N hrozila exekuce.

Lze to tedy shrnout takto: Pakliže paní europoslankyně nenajde své uplatnění v otázce evropské migrace, mohla by vykonat dobro na domácí scéně.
Slovo "domácí" teď myslím doslovně.