Myslím si, že skautka Myslíková, to vnímavé dítě, má pravdu, když říká, že nenávistné myšlenky se šíří do společnosti. Když si například poslechneme, co vykřikují muslimové v evropských městech, která obsadili, tak tam je slyšet skutečně hodně nenávisti k hostitelům. Jen ty černé podkolenečky slečny Myslíkové budí jisté rozpaky. Předpokládám, že nejsou součástí skautského stejnokroje. Zdá se, že je na nich vyobrazena postava, která se právě chystá kopnout do hlavy postavu druhou. Foglar alias Jestřáb by řekl, že je to nečestné a nesportovní. A Major alias Terazky by dodal: "Na stráž!...eh, čo to trepem, ... Buď připraven!"

Problém je v tom, že sluníčkáři našeho světa se nezanášejí čímkoliv tak konkrétním a nevhodným, jako jsou fakta.

Lavinu hloupých debat spustila skupina feministek v čele s režisérem Vítem Klusákem. Tady jsem se na chvíli zarazil. Už je mi to všechno jasné! A já pořád, proč ve Starých pověstech českých měly ty bojovné holky takové úspěchy. Nevedla je totiž ta Vlasta, ale ten Vlasta, chlap. Ale zpět k našim "Klusačkám". Tato podivná skupina se pustila do rozboru básničky Maminka, která se nachází (ta báseň, pochopitelně) v čítankách pro druhý ročník ZŠ. Klusákovi a jeho Klusačkám se nelíbí, že v básničce je holka vnímána jako budoucí matka. Měla by snad být budoucí taťka? Už vidím Klusáka, jak sám úspěšně boří tzv. generové stereotypy. Svému týmu feministek pravidelně přibouchne dveře před nosem. Do kabátu nepomáhá on jim, ale oni jemu, a kytku jim může tak leda omlátit o hlavu. Tomu říkám pokrok.

S tímto genderovým blbnutím také úzce souvisí doporučení Britské lékařské asociace, aby se s respektem například vůči transsexuálům neříkalo těhotná matka, nýbrž neutrálně a genderově vyváženě těhotný člověk.

No, ale my zpátečníci raději zůstaneme genderově nepolíbení. Nadále podržíme ženě dveře, kopíme ji květinu, v dopravním prostředku ji uvolníme místo, a to i za předpokladu, že zrovna nebude v té chvíli těhotný člověk.

 Před několika dny  se opět otevřela otázka muslimského šátku na českých školách. Somálka Ahmednuur Ayan Jamaalová zažalovala střední zdravotní školu, která ji zakázala nosit ve škole hidžáb. Představme si hypotetickou situaci, že do některé muslimské země, nazveme ji pracovně Utopie, uteče před válkou mladý křesťan. V naší Utopii ovšem žijí umírnění a vstřícní muslimové, kteří křesťanskému imigrantovi poskytnou azyl, prostředky k živobytí a možnost studia. Náš křesťan, říkejme mu třeba Karel, se první dny rozhlédne po škole a namíří k řediteli ústavu s požadavkem  aby mu někde v rohu postavili kříž k modlitbám. Pak začne třídu navštěvovat s obrovským krucifixem na krku. Jak jsme již řekli, v naší Utopii nežijí žádní barbaři s právem šária, ale co je moc, to je moc. Karla sice nepověsí na první lucerně ve městě, ale přesto mu rázně vysvětlí, že jako host se musí přece jen přizpůsobit domácím zvykům. Karel nelení a podá v Utopii na Utopii žalobu. V této chvíli se Karel stává spouštěčem událostí, kdy i těm hodným muslimům v Utopii dojde trpělivost. Karel je dovezen na hranici a tam mohutným kopancem do zadnice vyhoštěn ze země.

To je tak přibližně metafora k somálské studentce v České republice, o které sama ředitelka zmíněné školy řekla, že "se ve škole chovala agresivně, dupala nohou a opakovala, že sem nebude chodit." Studentka žádá po škole omluvu a 60 tisíc jako odškodné. Nevděčný spratek, to je ten nejmírnější výraz, který člověka napadne. Myslím tedy soudného člověka. Ti divní lidé, kteří bývají označováni jako "sluníčkáři" si to zřejmě v duchu řeknou také, ale navenek musí vystupovat zcela jinak.

Bylo by zajímavé zjistit, jak na požadavky somálské studentky reagují její spolužáci. Tady ovšem záleží na rozložení sil. Zda převažují sluníčkáři nebo realisté. Jedna věc je ale jistá: Ahmednuur by měla být i s hidžábem odvezena na hranici státu a tam  by následně proběhl rituál po vzoru Utopie...

Ne, nemám na mysli slavný film režiséra Neila Jordana z roku 1992, ale při sledování Českého žurnálu s názvem Český Alláh (ČT 2 , 11.11.t.r.) to bylo první slovní spojení, které se přede mnou vynořilo. Jenom opakuji - se zmíněným filmem tu není žádná souvislost.

Pořad měl být sondou do názorů a postojů českých občanů k problémům spojených s aktuální imigrační politikou. Po deseti minutách sledování se pomalu dostavovalo jakési dejavú. Podobně pojatý pořad jsem už kdysi dávno někde viděl. Ale to bylo opravdu dávno. Že by se tehdejší tvůrci zase vrátili do akce? Ale to snad není možné... I když-v naší zemi je možné i nemožné. Ten dávno zapomenutý dokument měl podobné téma, jmenoval se Emigranti a zabýval se občany, kteří opustili socialistické Československo směrem na Západ. Byl neuvěřitelně tendenční, jednostranný, bez špetky respektu k faktům. Ale taková byla doba. Dnes bychom měli rázně kráčet k výdobytkům nezávislých a pravdivých informací. Kde jsme jen udělali chybu? Ale k věci, abych nekopíroval naše politiky, kteří hodinu mluví, aniž by člověk tušil o čem.

V úvodu pořadu dostalo prostor hnutí Naštvané matky. To je dobré, řekl jsem si. Jenomže to jsem dělal tradiční účet bez hostinského. V dalším kontextu byly naštvané matky ukázány jako sobecké, bezohledné fúrie, které si nevidí, takříkajíc, na špici nosu. Tady jsem poprvé zpozorněl.  Sledoval jsem jejich projevy na You Tube a dojem byl přesně opačný.  A sice, že jde o ženy, kterým osud naší země a potažmo nastupující generace není lhostejny, jsou ochotny nadřadit zájmy obecné nad zájmy vlastní a vůbec mají mnohem širší rozhled, než většina našich předražených volených zástupců v parlamentě i ve vládě. Překvapením ovšem ještě nebyl konec. Jakési dvě dámy-dobrovolnice- vozily sem tam v autě třetí ženu, se kterou hovořily anglicky. Titulky říkaly, že tato žena je imigrantka, která viděla, jak policie vyrvala její sestře dítě z náruče a umístila je kamsi jinam. Dále už jsem pořad skutečně sledoval s otevřenými ústy (ne, není to jen metafora). Logika kráčela úplně mimo. Vůbec nebylo objasněno, proč by nějaká policie oddělovala rodiny a děti kamsi cpala. Mělo to snad navodit atmosféru nacistických transportů? Pak ta dáma imigrantka sdělila, že děti začaly plakat a nějaká policistka na ně nepříčetně řvala...  V této fázi čtení titulků jsem si všiml, že plakat začala i řidička dobrovolnice, což by nemuselo pro posádku vozidla skončit zrovna dobře. Dále zmíněné dámy putovaly po ubytovnách imigrantů, aby náležitě zdůraznily, jak velmi naši hosté strádají. Škoda, že jako ženy nenavštívily třeba Německo a nepohovořily s ženami, které byly strádajícími imigranty znásilněny. Pak by možná i tato "sonda" vyzněla mnohem snesitelněji. Pořad ovšem pokračoval nezadržitelným tempem dál... Navíc se začal tvářit jako objektivní. Na scénu vstoupili známí protiislámští protagonisté. Samozřejmě v nelichotivých souvislostech, což byl výsledek šikovného střihače filmu a nekorektní režisérky. Oproti tomu záběry z Islámského kongresu, který se konal letos v Žilině, působily jako výraz naprosté pohody. Ženy tam seděly pod cedulí "ženy", muži pod cedulí svojí a vpředu řečník, který vlídně řečnil o právech žen a mužů. Jeden by hned spolu s Merkelovou zvolal: "Tož vítajte".

No a v tomto duchu film pokračoval. Ani slovo o evropských městech, ve kterých imigranti obsadili celé čtvrti a považují je za dobytá území. Ani slovo o kriminálních činech imigrantů, o jejich výhružkách domácímu obyvatelstvu atd. atd. Zase jeden takový pořad beze stopy objektivity. Ale to není hlavní problém. Jak jsem už několikrát psal, stále nemohu uvěřit, že evropští politici jsou jen hloupí. Protože to by už dávno uletěli. Neboť jak svého času naznačoval jistý doktor Štrosmajer, hloupost nadnáší. Proč ta jejich vstřícnost k islámským imigrantům? Proč se podílí na likvidaci evropské kultury? A šroub se pomalu utahuje. Ve Švédsku je od nového roku zákonem zakázáno mluvit a diskutovat o imigrantech v negativním tónu. Mlčet se musí i o jejich zločinech.

 Takže znovu:  Kdo za tím vším stojí? Kdo přinutil evropské politiky k současným postojům? A proč se média nechovají tak, jak by se očekávalo od nezávislých nositelů informací? Odpovědi na tyto otázky by udělaly jasno. ... Zatím nám zbývá jen ta hra na pláč. Jejich i náš.

 Jak je uplatňován dvojí metr můžeme například vidět při útocích na prezidenta Zemana. Jeho kritici mu vyčítají státní návštěvy Číny a Ruska. Jsou opravdu ojedinělým počinem evropského politika? Zdaleka ne. Spasitelka Evropy, Středního východu a Afriky paní Merkelová jezdí do Číny poměrně pravidelně. A nic proti tomu. Jezdí tam aby podpořila německé exportéry a získala čínské investice. Ovšem ze stejného důvodu tam jezdí Zeman. Výjezdy Merkelové zůstávají bez komentáře, výjezdy Zemana budí u politiků typu "bejvávalo" a některých angažovaných umělců pohoršení. S Čínou a Ruskem se prostě musí v současné politické a hospodářské situaci počítat.  Barack Obama se zúčastnil v roce 2014 pekingského summitu Rady pro ekonomickou spolupráci Asie a Tichomoří (APEC). Jeho cílem bylo prosadit s lídry asijských zemí Transpacifické partnerství (TTP), tedy jednu z řady masových dohod o volném obchodu (také bez ohledu na lidská práva v Číně-jak je vytýkáno Zemanovi), která by otevřením obřího asijského trhu pomohla zachránit americkou ekonomiku. Obama se při této příležitosti oblékl do tradičného čínského úboru. Představme si, že by se takto vyfiknul český politik. Kraus by měl ve svém pořadu narváno.

 Na 17.listopad jsou údajně připraveny akce namířené proti prezidentu Zemanovi. Nic nového pod českým sluncem. Komu a proč Zeman nejde k duhu není potřeba rozebírat, aktéři jsou staří známí majitelé pravd a protivníci za každou cenu. Zemanovi je vyčítáno mnoho, prakticky všechno co řekne nebo udělá, ale nejčastější výtky směřují k jeho korektním vztahům s Ruskem a Čínou. Tito sepisovatelé věčných protizemanovských  petic  zamrzli v čase černobílého vidění světa z dob studené války. V současné politické a hospodářské situaci se s Ruskem a Čínou musí počítat. Rozdávat prostoduché nálepky typu Spojené státy jsou ti hodní a Rusko s Čínou ti zlí, je směšné. V geopolitice jsou uplatňovány daleko složitější formy řízení společnosti, kdy některé kroky a následné odezvy nemusí na první pohled dávat smysl a přesto slouží svému cíli. Něco jako když se v kvantové mechanice nachází částice na dvou místech současně.

Také Zemanův postoj k uprchlické krizi mu připisuje u majitelů pravd mínusové body. Z  jakýchsi neznámých důvodů se evropští politici rozhodli (nebo byli nuceni?, pak ale kým?) přijmout v uprchlické otázce (a rozpínavého islámu)  pravidla, která ohrožují  nejen Evropu jako kontinent, ale především obyvatele zemí, kde  se uprchlíci chovají jako na dobytém území. Představitelé islámského náboženství v Evropě pak postupují velmi alibisticky a mazaně. Sice vydávají prohlášení, kde odsuzují barbarské činy svých souvěrců, ale na straně druhé tiše podporují radikální hlasatele nenávisti, kteří se usadili v evropských mešitách a modlitebnách. Kdo nevidí tuto taktiku plíživého obsazování Evropy islámem, je buď slepý a hluchý nebo je k tomu přinucen. Jak jsem už uvedl-důvod proč evropští politici jednají protievropsky spadá do oblasti nevysvětlitelných záhad.

Za těchto okolností musí být Zeman trnem v oku. Už se ozývají hlasy mudrců, že přímá volba prezidenta byla chybou, že lidé jsou schopni zvolit kohokoliv. Kdybych chtěl být jedovatý, tak bych řekl, že kohokoliv ne.  Je zajímavé, že o schopnosti lidu zvolit ty správné kandidáty, politici nepochybují  když se schyluje k jakýmkoliv volbám. V té chvíli nastává velké podkuřování voličům, které ovšem končí poslední hodinou voleb.

Říká se, že zoufalá doba si vyžaduje zoufalé činy. Politická agitka v pořadu Jana Krause  byla věru hodně zoufalým a především trapným počinem.  Sténání vyřazených politiků a umělců budilo spíše soucit. Následné neodvysílání nebylo na Primě projevem cenzury, jak hned začali volat agitátoři, ale pouze projevem soudnosti. Škoda, že Prima ve svém postoji nevytrvala a hned následující den politicko-uměleckou agitaci odvysílala. Odvrácení kopance do Zemana by zřejmě mělo na její budoucnost neblahý vliv.

Naštěstí přímá volba prezidenta je jen jednosměrné rozhodnutí. Nedá se zvrátit. Kdyby se tak stalo, snad by konečně přišly ke slovu  vidle rozhořčených zástupů. Ale v naší zemi člověk nikdy neví. Necháváme si toho líbit mnohem víc, než je v tradičních demokraciích zvykem.

Český prezident samozřejmě není dokonalý, někdy dělá věci, které zvednou mandle i jeho voličům (moje vlastní zkušenost), ale vzato v širším pohledu, je to člověk  na svém místě.  A tak nám zbývá jediné: podporujme svého prezidenta!

Higgsův boson nebo také tzv.božská částice je podle vědců původcem všeho. Ve své podstatě jde o stavební prvek vesmíru, který je odpovědný za hmotnost všech částic. Britský profesor a fyzik Stephen Hawkins ve své nové knize Starmus varuje před zkoumáním Higgsova bosonu , který probíhá v urychlovači částic ve švýcarském CERNu. Podle profesora Hawkinse může způsobit kolaps času a prostoru a vyvolat rozpad světa jak ho známe.

No vida, a nebudeme k tomu ani potřebovat všechny ty politiky, kteří projevy o humanitě maskují bezpáteřnost.  

Charley Reese v Conservative Chronicle už před dvaceti lety upozorňoval na zcela mylný názor,  že nezáleží na počtu obyvatel a proto přistěhovalectví může být neomezené. Více lidí znehodnotí životní prostředí a zhorší hospodářství. Se značným předstihem autor předvídá současnou situaci. Jako by před sebou měl věšteckou skleněnou kouli. "Druhý nesprávný názor je, že směsice kultur je dobrá věc. Ne, není. Je semeništěm věčných konfliktů. Neexistuje žádná země na světě s různorodým obyvatelstvem, která je politicky ustálená, demokratická a prosperující."

Lidé nejsou všichni stejní. Nejde o nadřazenost či podřazenost, ale o lidskou podstatu. Lidé jsou kmenoví, třídní, rodoví a vždy budou mezi sebou soupeřit.

Biolog Garrett Hardin: "Politizováním universalismu západními elitami a jejich sociálními institucemi dalo z Evropy pocházejícím lidem iluzi, že je nemorální přežít jako  odlišné skupiny. Následkem toho nevidí žádný důvod k odporu přívalu třetího světa zaplavujícího Evropu.

Evropští politici musí vidět jakou zkázu připravují pro Evropu. Otázka je, jestli jejich rozhodnutí v tomto směru jsou ještě projevem svobodné vůle nebo projevem jiným. Není přece možné, aby neviděli co se děje v zemích, které v současnosti podaly přistěhovalcům pomocnou ruku. Zcela v duchu, že žádný dobrý skutek nesmí uniknout trestu. Kriminalita stoupla "zásluhou" přistěhovalců až o sedmset procent (údaj ze Švédska týkající se znásilnění). Místo rázné odpovědi bylo zakázáno tyto údaje zveřejňovat a z obětí se uměle vyrobili viníci.  

Výzva pro evropské politiky: Což takhle jednou být vyjímečně politicky korektní  k občanům svých zemí?!

 A jen na okraj (toho útesu): Krajské volby v České republice vyhrálo hnutí, jehož majitel si za státní peníze koupil hlasy voličů v důchodovém věku.

Před čtrnácti lety 7.listopadu 1992 zemřel  na následky autonehody známý politik Alexandr  Dubček

V roce 1968 mě bylo 10 roků. Přihlásil jsem se do obnoveného skauta-junáka, abych o rok později předčasně složil skautský slib (věková hranice pro složení slibu byla 12 let), protože jedna krátká epocha se chýlila ke svému konci. Ten samý rok jsem dostal aršík známek se čtyřmi politiky- Svobodou,  Dubčekem, Smrkovským  a  Černíkem. Nad spojenými známkami byl nápis "Věrni zůstaneme". Nechci to komentovat. Jak známo, cesta do pekel  bývá dlážděna  těmi nejlepšími úmysly. V roce 1970 lidskou tvář socialismu nahradila tvář normalizační a z Alexandra Dubčeka se pomalu stávala  postava, která jakoby snad ani nikdy neexistovala. Na krátký čas se vrátil do politiky po roce 1989. 

Podivná hra čísel

Alexandr Dubček se narodil v roce 1921. V tomto roce byla založena Komunistická strana Československa, která se stala jeho osudem.  Zemřel 7.listopadu, tedy ve výroční den  Říjnové revoluce, která odstartovala komunistickou éru v zemi, jež v roce 1968 zadusila Dubčekovy reformy. Když vcházel jeden listopadový pátek roku 1989 na melantrišský balkon, aby se po dvacetiletém mlčení opět objevil na veřejnosti, bylo mu 68 let. Věk připomínal jeho osudný politický rok.

1.září 1992

Od sedmé hodiny ranní čeká před bratislavskou vilou Alexandra Dubčeka tmavomodré BMW. Ve voze sedí sedmatřicetiletý Ján Reznik, zkušený policista, který za patnáct let své služby u ministerstva vnitra najezdil přibližně milion kilometrů bez nehody. Je trochu nervózní, v deset hodin má být v Praze, kde začíná zasedání předsednictva Federálního shromáždění a Dubček stále nikde. Navíc začíná jemně mrholit.  Dubček konečně v půl osmé přichází a usedá vedle svého řidiče. Na dálnici Brno-Praha  Reznik zrychluje na 140 kilometrů v hodině. Podle Věstníku MV nemusí totiž ve vyjímečných případech dodržovat předepsanou rychlost  a  protože současně vykonává funkci osobní ochranky, nemá zapnutý bezpečnostní pás. Ten nemá ani Dubček.  Reznik si mimoděk vzpomene, že nikdo z politiků, které vozil, si ho nikdy nezapínal. Čert ví proč. U Devíti křížů najednou Dubček-se slovy, že se musí podívat na něco do papírů-přelézá za jízdy na zadní sedadlo, kde má svoji aktovku. Mrholení přerůstá v hustý déšť.

88.kilometr

V roce 1992 bylo toto místo na dálnici mezi Brnem a Prahou jediné na dvoustech kilometrech bez svodidel a bez protisvahu. Nikde jinde než na těchto sedmi metrech se auto po smyku nemohlo dostat z dálnice...

Nehoda

Na 89.kilometru předjíždí Dubčekův řidič červenou Škodu 105. Před sebou vidí velkou lesklou kaluž vodu, dává nohu z plynu a začíná brzdit motorem. Cítí jak voda naráží do karoserie a má pocit, že s vozidlem se děje něco nepředvídatelného-pneumatiky jakoby sklouzávaly "někam jinam". Vůz je neovladatelný. Reznik se snaží vyšlápnout spojku, aby mohl použít brzdy. BMW se točí kolem své osy, pak letí z dálnice ven.

Co  předcházelo

O pár let později se pustili dva novináři do vlastního vyšetřování nehody. Netřeba snad ani dodávat, že systém se s nimi příliš nemazlil a svoji profesi museli opustit. Nešlo samozřejmě jen o případ Dubčeka, věnovali se příliš mnoha zakázaným tématům. Nepřejí si být jmenováni. Informace mám přímo od nich, tedy z první ruky. Cituji výsledky jejich pátrání o okolnostech, kterými vše začalo: "Zjistili jsme další informace, doplňující vnější okolnosti atentátu na Alexandra Dubčeka. Bezprostředně před Dubčekovým odjezdem dostal vedoucí garáží telefonický příkaz, aby pro jeho cestu nebyl použit opancéřovaný vůz, ale právě BMW. Pozoruhodný na celé záležitosti je fakt, že k příkazu ke změně vozidla bylo použito zakódovaného telefonu, k němuž má přístup pouze jediný člověk. Ten však v onen inkriminovaný okamžik prokazatelně nebyl přítomen ve služebně, kde se zmíněný telefon nachází."

Svědkové nehody

Prvním svědkem, který dorazil na místo nehody, byl právě onen řidič červené Škodovky, kterou BMW předjelo. Není tedy pravdou, jak se všeobecně uvádělo, že havarované BMW zůstávalo delší dobu bez povšimnutí, skryté za keři.  Jméno svědka není podstatné, říkejme mu třeba pan Horák. Po nehodě seběhl dolů ze svahu a později vypověděl, že na místě nehody se kromě obou zraněných mužů nenacházel nikdo jiný. Tento bod výpovědi je poměrně důležitý, jak vyplyne z následujících řádek ohledně polohy těl  Dubčeka a Reznika.  Pan Horák pak párkrát vyběhl na dálnici a zastavil několik aut, aby požádal jejich řidiče o rychlé předání zprávy policii a záchrance. Reznik později vypověděl, že se mu zdálo, že služební vysílačka funguje, ale na druhé straně se nikdo neozýval. Policie, záchranka a hasiči dorazili na místo nehody asi po dvaceti minutách.  A nyní přichází zajímavý moment. Těsně před jejich příjezdem se na místě nehody objevují pracovníci  ministerstva vnitra, které nikdo nevolal.

Pro lékaře záchranné služby z Humpolce bylo záhadou, jak se řidič a Dubček dostali ven z auta. Dubček ležel asi patnáct až dvacet metrů před automobilem a řidič u jeho nohou. Přední sklo bylo sice popraskané, ale celé, a vůz stál přibližně ve směru jízdy. Jednou z možností by bylo, že se dveře během havárie otevřely. To však zásadně popřel Harald Schlegel, expert od BMW. Podle jeho slov jsou dveře zkonstruované tak, aby to prakticky nebylo možné, pokud by Dubček nevyvinul tlak větší než sto kilogramů. V druhém případě by musel Reznik pomáhat Dubčekovi z auta. Při pozdějším soudním přelíčení na dotaz předsedy senátu, zda vytahoval Dubčeka z auta, dal Reznik opakovaně zápornou odpověď. Za zmínku také stojí, že soud odmítl přizvat k analýze automobilu firmu BMW, která o to sama požádala.

Další otazníky

Podle sdělení jistého tajemného informátora, jenž se obrátil na tisk, měl být nad zadním pravým oknem v karosérii ostrý zásek, který někdo musel udělat velmi ostrým předmětem. Z jakého důvodu by to někdo dělal ale už informátor nesdělil... Na uveřejněných fotografiích havarovaného BMW bylo vidět vysypané zadní sklo. Tímto zdánlivě odpadá otázka ohledně toho, kudy se řidič a Dubček dostali ven z vozu. Odpadá, ale jen zdánlivě. Charakter  Dubčekových  zranění vylučoval, aby toho byl schopen a řidič u soudu přece tvrdil, že mu ven nepomáhal. Něco tady nehraje. Pokud by oba muži vypadli během havárie, pak by asi neleželi před autem ve směru jízdy. My ale přece máme svědka, který byl na místě nehody bezprostředně poté, co k ní došlo. Jak řekl, nic podezřelého neviděl. Je tu ovšem jeden problém. I kdyby něco viděl, svědkové politických atentátů většinou vypovídají podle poněkud odlišných pravidel nebo mizí. Historie politických atentátů je v tomto ohledu velice přesvědčivá. Ovšem údajně existuje nesestříhaný videozáznam, který policie pořídila po svém příjezdu, a tady je zadní sklo vcelku. Není vysypané. Tím bychom se opět ocitli na začátku. Kudy se dostali oba muži ven?  Dalším důležitým bodem je otázka, kam zmizel Dubčekův kufřík. Řidič Reznik vypověděl, že ho odevzdal pracovníkovi ochranky FMV. Jeho další putování nebylo nikdy uspokojivě vysvětleno. Kufřík měl obsahovat písemné poznámky k projevu ve Federálním shromáždění, ve kterém chtěl Dubček varovat před rozdělením Československa, a další dokumenty, které souvisely s jeho plánovaným slyšením v Moskvě. Prokurátor Tomáš Havlík sice později napsal, že kufřík byl v pořádku s osobními věcmi odevzdán příbuzným, ale tato informace nic neobjasňuje. O obsahu kufříku totiž nepadlo ani slovo. Dalším klíčovým momentem případu zůstává fakt, že Reznik, příslušník federálního policejního sboru, odmítl vypovídat v průběhu přípravného řízení. Svoji výpověď předložil až při hlavním líčení, ale to již byl od svého obhájce poučen o známých faktech.

Komu ku prospěchu

V průběhu vyšetřování se objevila neoficiální hypotéza, že příčinou autonehody byla ultrazvukovou puškou prostřelena kola  BMW. Abych byl upřímný, nemám tušení  jestli vůbec něco takového existuje. Pokud ano, tak by s tímto mohla souviset ona náhlá výměna vozidla, ale již méně ostatní známá fakta. Pravděpodobně nám zde uniká některý velmi důležitý mezičlánek, dovedně zamaskovaný v přemíře částečných pravd. Koncem devadesátých let vydal na Slovensku bývalý spolupracovník Dubčeka  komerční právník Liboslav Leksa  publikaci "Tragédie na 88.kilometru". Autor mimo jiné píše: "V jistém čase mi jistý člověk (a v tomto případě neuvedu ani přibližný čas a ani iniciály jména osoby) nabídl magnetofonový pásek, kde měly být nahrány hlasy, které vyslovily pokyn na odstranění Dubčeka z politického života. Požadoval vysokou sumu, kterou jsem neměl k dispozici, a již z tohoto důvodu bylo nemožné tento důkaz koupit..." Leksa ovšem připouští, že nabídka mohla být falzifikátem.

Vynechme nyní  příležitost a prostředek a zkusme se zamyslet komu Dubčekova smrt  přišla k duhu. Nabízí se dva základní motivy a jedna doplňková hypotéza.

O zániku Československa ještě nebylo definitivně rozhodnuto a tehdejší premiér Stráský mnohokrát zdůrazňoval, že jeho vláda není vládou likvidační a že udělá vše pro to, aby po třicátém září bylo možné vytvořit funkční federaci. A Dubček byl bezvýhradným stoupencem Československa a jeho názor měl přece jen váhu v obou částech země. Také, jak o mnoho let později řekl jeho syn Pavol, nikdy by nepřipustil takové vytunelování zdrojů v Čechách i na Slovensku, ke kterému pak došlo.       Asi týden po nehodě se v Berlíně konal 19.kongres Socialistické internacionály, na kterém měl být Dubček jmenován jedním z čestných místopředsedů této vlivné organizace.  Jeho pozice v Československu by tímto byla značně posílena a jisté plány by se nikdy neuskutečnily.  Dobrá věc pro občany, ale špatná pro plánovače budoucnosti.

Další možný motiv pro odstranění Dubčeka naznačil bývalý sovětský disident Sergej Grigorjan, vedoucí informační kanceláře Glasnosť. Podle jeho názoru byla Dubčekova nehoda pečlivě promyšlenou a připravenou akcí KGB. Grigorjan mnoho let pátral po utajované sovětské historii. Pro moskevský deník Izvěstija v roce 1993 napsal: "Dubček měl být předvolán jako svědek před ústavní soud v Moskvě v procesu proti Komunistické straně Sovětského svazu. Tam chtěl přednést některá dosud neznámá fakta o aktivitách sovětského stranického vedení na jaře a v létě 1968. Aby se zabránilo Dubčekově výpovědi, musel být odstaněn z cesty." A zde se  objevuje podivná souvislost.

Ve stejný den, kdy havaroval Dubček, zemřel za záhadných okolností  polský premiér Piotr Jaroszewicz. Podle policejní zprávy byl i se svojí ženou zavražděn v domku na předměstí Varšavy. Údajně rukou zlodějů. Vše ale nasvědčovalo, že se jedná o práci profesionálů. Také Jaroszewicz se měl zúčastnit slyšení v Moskvě o kriminálních praktikách KSSS a její úderné pěsti KGB. Jakoby někdo, jak říká Mark Harmon v seriálu Námořní vyšetřovací služba, svazoval volné konce.

Doplňující hypotéza (téměř nepravděpodobná, předkládám ji jen pro úplnost) ohledně automobilové nehody na 88.kilometru se nevztahuje k Dubčekovi, ale k jeho řidiči. Ján Reznik byl dříve služebním řidičem ředitele Inspekce slovenského ministerstva vnitra  L.Čima, který v roce 1990 odvezl kompromitující dokumenty StB z Tisovy vily, a to právě za asistence Reznika. Později byl Čimovi udělen politický azyl ve Švýcarsku.

V roce 1968 dal Alexandr Dubček Česloslovensku určitou naději na zlepšení stávajících poměrů. Byl komunista, který věřil v socialismus s lidskou tváří. Přišel rok 1989 a Alexandr Dubček se opět ocitl ve středu zájmu. Bylo oněm napsáno mnoho článků, z nichž některé nesloužily ke cti ani Alexandru Dubčekovi ani jejich autorům.

 Ponechme tedy na historii ať se sama zhostí konečného soudu.

 aneb PŘEVÝCHOVNÝ TÁBOR POLITICKÉ KOREKTNOSTI

Jak souvisí jezevčík u rybníka s převýchovným lágrem politické korektnosti?  To si dovolím prozradit až v závěru, proto prosím o trpělivost.

Vyhoďte je z kola ven!

V dnešní době se těžce šíří názory, které nejdou v jednom šiku stanovených pravd. Většina tištěných novin v lénu různých figur je dobrá leda tak na podlahu před malováním bytu (za starých dobrých časů bych řekl k balení syrečků). Naštěstí nejen ve světě,  ale i  v České kotlině máme několik internetových nosičů necenzurovaných informací, které jsou světlou holubicí v přicházející době temna. Za všechny bych zmínil třeba Parlamentní listy, Svobodné noviny, Britské listy a několik blogerů. Ve světovém měřítku pak má významné místo WikiLeaks, významná to osina především v zadnici americké administrativy.

Dejme slovo Wikipedii: "WikiLeaks je mediální nezisková organizace, která zveřejňuje významné utajované vládní a korporátní dokumenty, přičemž využívá internet k zachování anonymity a nevystopovatelnosti svých zdrojů."

Jinými slovy- to není osina, ale pořádná kláda ve zmíněném pozadí. Například v dubnu 2010 vložila WikiLeaks na You Tube dvě do té doby tajná videa americké armády ze série útoků z července 2007 v Bagdádu, při kterých zemřelo mnoho civilistů. Další zveřejněné informace se týkaly iniciativy amerických diplomatů, kteří prováděli špionáž proti OSN, nebo aktivity Spojených států, které  na vládní úrovni plánovaly odvetu vůči Evropské unii za její odpor vůči GMO (Geneticky modifikované organismy). Mnohé  příspěvky jsou všechno možné, jen ne politicky korektní. V současnosti něco jako balzám na duši. Je ale pravda, že některé informace  nemusely spatřit světlo světa.  Třeba seznam amerických špionů v rizikových zemích, seznam členů Britské národní strany apod. Nás však zajímá především zveřejnění  depeší, které se týkaly České republiky. Byl tak odhalen ostudný příklad rektalního horolezectví alpinistů z českého ministerstva zahraničních věcí. Dokumenty obsahují dopis Ivo Šrámka a Ivana Pocucha (oba tehdy političtí ředitelé na MZV) o ochotě podílet se na strategické spolupráci s USA, ať má jakoukoliv formu. Pánové zřejmě absolvovali převýchovný tábor politické korektnosti pod vedením zkušených kápů.

WikiLeaks nevede lehký život. Vládní odveta má mnoho podob: vypnutí serverů, zablokování účtů a další klasika ze žánru odvetných opatření. Něco o tom ví také český bloger Břetislav Olšer, kterému na iDnes byl pro jeho politicky nekorektní úvahy vymazán profil a všechny články. Krutá odplata pak čeká případné informátory  společnosti Wikileaks. Ta sice dělá vše pro utajení svých zdrojů, a to i za cenu, že představitelé společnosti  jsou vláčeni soudy, ale jak se říká, nic není dokonalé. Z úniku informací se stal podezřelým  analytik americké armádní rozvědky Bradley Manning.  V roce 2010 byl vězněn v extrémních podmínkách na základně námořní pěchoty v Quantico. V tomto případě Amnesty internacional nehnula ani prstem.  Bradley Manning byl v roce 2013 odsouzen na 35 let. Amnesty Internacional opět zachovala důstojné mlčení.

Americká vláda v souvislosti s WikiLeaks neponechává nic náhodě. Myslí i na budoucnost. Američtí studenti jsou upozorňováni, že pokud budou sledovat stránky WikiLeaks nebo nedejbože šířit je na sociálních sítích, mohou se rozloučit s plány pracovat ve státní správě. Inu Velký bratr bdí.

Věrozvěst globalizace

Opusťme nyní pohnuté osudy WikiLeaks a podívejme se v naší miniexkurzi po převýchovném lágru politické korektnosti na jednoho z architektů současného světového šílení.

Jmenuje se Thomas P.M.Barnett .  Narodil se roku 1962 v Chiltonu v USA .  Byl poradcem bývalého amerického ministra obrany  Donalda Rumsfelda. V současnosti se celým svým duševním potenciálem věnuje globalizaci a především jejímu uvedení do praxe. Abychom si udělali představu o duševních pochodech tohoto giganta, bude nejlepší přímo si ocitovat z jeho díla: "Konečným cílem je homogenizace všech států na zeměkouli. Toho musí být dosaženo smíšením ras s cílem, aby vznikla světlá hnědá rasa v Evropě. Proto musí Evropa přijmout ročně 1,5 milionů přistěhovalců z třetího světa. Výsledkem tak bude vznik populace s průměrným IQ 90, tedy lidí, kteří budou příliš hloupí na to, aby chápali, ale dost inteligentní aby mohli pracovat."

Nutno dodat, že Barnett  není  považován v USA za podivína co pouští v bouřce draka, ale za experta na zahraniční politiku a významnou autoritu.  Barnett pak naznačuje čtyři kroky, které by měly následovat:

1."Neomezený  proud imigrantů do Evropy za účelem rozpadu usazených národů a zničení jejich kultur. Imigrační politice nepřátelští politici musí být umlčeni".  Tento bod se v současnosti, jak můžeme vidět, naplňuje měrou vrchovatou. A to za přispění všech dobrosrdečných domácích "spolupracovníků".

2."Ovládnutí  ropy, plynu a nerostného bohatství. Národy nesmí disponovat nerostným bohatstvím, veškeré zdroje budou privatizovány a internacionalizovány." V překladu to znamená-předány do rukou globalistů, především pak do rukou USA. Opět se děje a opět za přispění domácích. V této souvislosti jistě leckoho napadne, kdopak to předal v České republice do zahraničních rukou distribuci elektřiny, plynu a pitné vody?

3."Neomezené  finanční  toky do USA. Státy se musí dostat do vzájemné závislosti, aby nemohly existovat samy o sobě." Tady netřeba komentáře.  Barnett na svých přednáškách doslova prohlásil: "Kritiky zabijeme."  Obama byl diplomatičtější. Ten jen řekl: "Zakroutíme jim rukama."

4."Žádný  stát se nebude smět postavit proti  mírovému nasazení  americké armády." Zde se T.P.M.Barnett zřejmě inspiroval ve starověku.  Tehdy se tomu říkalo Římský mír.

Naše krátká exkurze po převýchovném táboru politické korektnosti pomalu končí.  Hrozí všem, kteří chtějí nazývat věci pravými jmény a kašlou na to, co se říkat nesmí. A tak se dostáváme ke slíbenému jezevčíkovi u rybníka. Je to stará židovská anekdota, kterou skvěle vypráví herec Miroslav Částek.

"Je rybník. Kolem rybníka vede cesta. Na břehu stojí jezevčík a chce na druhou stranu. Nesmí však ani přeplavat ani běžet po cestě. Jak se tam dostane? Je to jednoduché: přeplave! No, ale plavat přece nesmí. Nesmí! Jenže on stejně přeplave."

A my snad také.