Když se svět ještě nepřibližoval ke slepé koleji, vyprávěl Jacques Bergier v knize Jitro kouzelníků jak navštívil v Manosque svého přítele. Ten se mu svěřil s drobnou historkou, kterou zažil, když se procházel ulicemi městečka. Uviděl kapitána četnictva a faráře, jak před kostelem hrají hru s obroučkami. Kapitán držel tyč a farář se pokoušel na ni z několika metrů nahodit kroužky. Po chvíli si role vyměnili. "Pokud budou faráři a kapitáni četnictva, kteří si hrají na chytání kroužků, bude na zemi místo pro štěstí a bude nám tu dobře," dodal Bergierův přítel.

Svět se posunul dál a kapitáni četnictva a faráři už hru s obroučkami nehrají. A nám není příliš dobře, ačkoliv nám kapitáni, nikoliv četnictva, ale světa, mnohdy tvrdí opak.

Ve starém světě uprchlík před válkou či politickým systémem byl vděčný za pomoc. V báječném novém světě davy migrantů vděkem neplýtvají. Eufemisticky řečeno.

Všechno je naruby.
Islám, plný zaostalých předsudků, náboženské nenávisti a kultu smrti, je vyhlášen za náboženství míru. A na rozdíl od jiných náboženství se těší absolutní morální a právní ochraně. Zatím, co kritika křesťanství je vnímána jako výraz pokrokovosti, sebemenší výhrady vůči islámu, byť oprávněné a pravdivé, jsou označeny za "projev nenávisti". Nebo za rasismus. I taková hloupost je v dnešní době možná. (Islám není etnikum, jeho odsuzování tudíž nemůže být rasismus.)
Gayové, lesby a transsexuálové se stali nejposvátnější skupinou na zemi. Zpochybňovat některé jejich záměry, nebo činy (duhové pochody plné nevkusu), může mít dalekosáhlé společenské následky. Nyní je navíc v rámci báječného nového světa snaha vytvářet atmosféru dobra a pochopení také pro pedofily. Jedna pokroková slečna na toto téma zcela vážně filosofovala. Vzniká nové preferované odvětví nazývané multikulturní výchova. To je kapitola sama o sobě.

"Není pochyb, že zažíváme smrtelné dny té multikulturní fantazie," píše belgický novinář Ernest Baert v konzervativním internetovém časopise The Brussels Journal. "Skončí v mizérii a mohla by vést ke ztrátě Evropy jako součásti západní civilizace. Naše děti a vnoučata budou na naše dny pohlížet s údivem, jak mohlo tolik lidí tak snadno přijmout něco, co tolik odporuje historii a zdravému rozumu." (Benjamin Kuras, Jak zabít civilizaci)

Velká Británie: Do velké míry multikulturní bombardování schytala právě Velká Británie. Tam se věrozvěsti nových pořádků činili velmi pilně. Výsledky se dostavily:  Londýnská univerzita King´ College musela ustoupit požadavkům studentů, aby nahradila busty a portréty svých zakladatelů bustami a obrazy příslušníků etnických skupin. Zajímavé je, že nejvíce horliví byli v této záležitosti právě "bílí" studenti. Docela by mě zajímalo, kdo na té stěně nyní visí. Objevuje se pomalá a plíživá snaha nahradit anglické klasické spisovatele dílky etnických autorů, a především pak autorek. Na kvalitě nesejde, důležitý je ten správný neevropský původ. Jedna britská studentka zase sepisovala prohlášení, kterak se velmi stydí za to, že je bílá. A že nikdy nechce mít bílé dítě.
Kam až tento sebedestrukční masochismu dospěje?
Nejsem nepřítelem multikulturního soužití. Pokud funguje. Jako třeba v Karibiku nebo v Brazílii. Jenomže muslimové přicházející do Evropy o žádné soužití zájem nemají a mnozí Afričané jsou zase v zajetí svých poměrně krutých zvyklostí. To je, že, skutečnost, kterou nezmění ani připravovaný evropský zákon proti "Afrikofobii".

Francie:  Naštěstí ještě zůstává mnoho lidí, kteří si zachovali rovnou páteř a současnému tlaku "politické policie" se nepodvolí. Jeden příklad za všechny: Pořadatelé mezinárodního filmového festivalu v Cannes trvají na tom, že neustoupí tlaku, který vyvíjejí aktivisté proti udělení Zlaté palmy Alainu Delonovi. Delon se totiž dopustil tří smrtelných hříchů: Vyjádřil své zhnusení nad situací v současné Francii, kterou demolují "utečenci před válkou", veřejně se přihlásil ke svému přátelství s Le Penem a ohledně homosexuálů si dovolil mít názor, že by neměli mít povoleno adoptovat děti. Obratem byl řádně a po zásluze onálepkován. Aktivisté opět nerozlišují.  Alain Delon dostává ocenění za svoji hereckou kariéru, nikoliv za své názory, když už. Nesouhlas s udělením ceny prý podepsalo 25 tisíc lidí. To je jen kapka v moři proti milionům dalších, kteří s cenou pro Delona souhlasí a ze srdce mu ji přejí.  "Politická policie" rekrutovaná z řad liberální levice a neomarxistů nyní obchází celou Evropou. Je bdělá a ostražitá. Proto ji házejme klacky pod nohy, jak to jen jde.

Česká republika:  Neurotičtí dobrodějové jsou připraveni uvítat kdeco a kdekoho, jen ne odlišné názory. Říkají, že dobro je skvělá věc, ale všeho "vocaď pocaď". Dobro rozhodně není určeno pro jejich názorové odpůrce. Ty je potřeba rozčtvrtit, nejlépe v přímém přenosu. Upřímně opovrhují všemi, kdo se hlásí k vlastenectví. My jsme ti úžasní, vy jste ti zlí. Jejich omezené černobílé vidění světa jim nedovolí pochopit, že být vlastencem, být hrdý na své češství, nemusí být v rozporu s tolerancí a respektem k druhým. Ve smyslu dobrý k dobrému, tvrdý k tvrdému, zlý ke zlému.
V brněnské pobočce Knihovny Jiřího Mahena se měla konat beseda s Petrem Hamplem, autorem knihy Prolomení hradeb. Nakonec byla debata na pokyn ÚMČ Brno-Žabovřesky zrušena. Jistý student mediálních komunikací a žurnalistiky na Masarykově univerzitě sepsal udavačskou zprávu, ve které Petra Hampla označil za představitele ultrapravicové scény, a tudíž nehodného aby kdekoliv přednášel. Náš hrdina si nedal ani tolik práce, aby si ověřil, že Petr Hampl je sociolog, který jen analyzuje současný stav evropské společnosti a dopady migrační politiky. Pochopitelně, že si za tyto analýzy vysloužil již zmíněnou nálepku. Žijeme totiž v epoše všeobecného nálepkování. Alespoň tyto fakta si mohl student ověřit, zvláště když studuje na katedře mediálních studií a žurnalistiky. Možná by také nebylo úplně od věci, kdyby si knihu přečetl. A kdyby se poté chtěl zachovat jako chlap a nikoliv jako zaprděná domovní důvěrnice, měl besedu navštívit a tam říct své výhrady autorovi z očí do očí.
Takhle ale tito aktivisté "nepracují".  Neumí totiž argumentovat. Silně připomínají fanatické svazáky z padesátých let.  Často se dopouští argumentačních faulů: Místo aby komentátor sdělil své výhrady k vyvozeným závěrům, ohradí se jakýmkoliv způsobem proti autorovi (například, že je představitelem ultrapravicové scény). 
Otázkou není, jak dlouho jim budeme ustupovat, ale kam až jim ustoupíme. Těmto lidem ani tak nejde o nějaké vyšší dobro, spíše se potřebují proti někomu vymezit a opájet se svým značně rozvinutým smyslem pro samolibost. Neuvědomují si, že de facto provádí střelbu do vlastní nohy.  V islamizované Evropě by ani je žádná velká budoucnost nečekala.

Atomovou zbraní báječného nového světa se stala politická korektnost. Nerozlišuje pravdu a lež, ale vyjadřuje názor, který liberální levice považuje za správný. Většinou bývá nejen v rozporu s realitou, ale i se zdravým rozumem.
 Ať už protestujeme, nebo vítáme, hrozí nám, že nás báječný nový svět uvrhne do naprosto chaotického světa, ve kterém nebude místo ani pro tradiční hodnoty a možná ani pro nás – bílé heterosexuální Evropany, smím-li to tak říct.
Jsme v tom všichni.

Veřejnoprávní rozhlas nám dnes nezapomněl připomenout, že muslimům začíná ramadán. Nic proti svátkům jiných náboženství, ale držme se raději hesla "jak do lesa, tak z lesa". Proto k muslimskému svátku můžeme tak akorát zaujmout stejně vřelý vztah, jaký zaujímají muslimové k vánocům a velikonocům. Abychom zachovali reciprocitu. Jinak bychom mohli dopadnout jako jistá slečna Görenová z Německa, která masochismus posunula do zcela jiné roviny. Patřila k aktivním účastnicím uvítacích rituálů. Pak ji jeden z uvítaných hostů sexuálně napadl a slečna v prvním hnutí mysli vše nahlásila na policii. Ale již záhy svého činu upřímně litovala a na internetu se neznámému útočníkovi omlouvala za rasismus německé společnosti a vzkázala mu: "Jsi skvělý člověk a jsem ráda, že jsi tu."
Bůh ji žehnej, buď ji museli v dětství upustit na zem, nebo se na jejím mozku podepsaly neziskovky, které se svým programem vymývání mozků obráží evropské školy. Českou republiku nevyjímaje.

Odkud přilétají? Z dalekého vesmíru, nebo z jiné reality? Či snad z budoucnosti? Na tuto výchozí otázku kolem neidentifikovaných létajících objektů neboli UFO, zřejmě ještě dlouho odpověď nenajdeme. Jedno ale víme: Nejsou to tak úplně dokonalé stroje. A jejich posádka jakbysmet. Dělají chyby.

Nejznámější zřícení UFO proběhlo v Novém Mexiku nedaleko města Rooswell. Stalo se tak v roce 1947 a dodnes tato událost není uspokojivě vysvětlena. Nejdříve oficiální místa přiznala, že havaroval létající talíř, ale už o pár hodin později vše popřela a přišla s jinou verzí. Údajně se jednalo o havárii meteorologického balónu, o něco později zase platila verze, že spadl špionážní balón Mogul. Nakonec se všichni zasmáli a řekli, že šlo o tajné cvičení s použitím umělých figurín. Pokud mělo jít o tajné cvičení, tak by snad byla lepší ta verze o meteorologickém balónu. Ale to je věc názoru a hlav pomazaných, které nám dodnes čas od času servírují své verze různých příhod.  Donedávna ovšem ještě žili přímí svědci této události, kteří se v pokročilém věku odvážili promluvit. Viděli trosky létajícího objektu s podivnými nápisy na bocích, připomínající egyptské hieroglyfy a dvě mrtvé bytosti nevelkého vzrůstu.
Pak prý na místo nehody dorazili vojáci a kdosi důležitý od vlády. Nejprve přítomným svědkům poradili, aby ráčili laskavě o celé delikátní situaci pomlčet, nebo je odvezou na místa, kde se jim určitě líbit nebude, pak naložili trosky a těla a zmizeli neznámo kam. Jestli mohu vyjádřit jistou smělou doměnku, tak odjeli do tajného vládního skladu, kde už je uskladněna archa úmluvy, kormidlo z Noemovy archy, Hitlerovy sandály a mnoho dalších pozoruhodných věcí.

Jenomže na konci čtyřicátých a začátkem padesátých let se s dalšími haváriemi UFO doslova roztrhl pytel. Tak jen ve zkratce, kdy a kde se tyto neznámé létající objekty zřítily: Rozhodně vede Rooswell. Tam údajně došlo k haváriím UFO ještě dvakrát v roce 1947, pak v roce 1949 a 1954. Řekl bych, že pro piloty UFO dost riziková oblast. Další havárie: květen 1947 – Socorro, 1949 –Montana, u jezera Hebgen, 1952 - Severní Virginie, okres Braxton, září 1950 – Albuquerque a červenec 1950 Carlsbad, Kalifornie, okres San Diego North. K tomuto poslednímu místu mám drobnou poznámku. V roce 1880 zde jistý John Frazier navrtal zdroj minerální vody, o kterém se později tvrdilo, že má stejné složení a účinky jako voda v našich Karlových Varech, tehdejším Karlsbadu. Dodnes panují mezi oběma městy partnerské vztahy.
Vzhledem k uvedeným místům nehod, to vypadá tak, že tyto stroje odjinud, by měly létat kdekoliv po Zeměkouli, jenom ne nad USA. Tam se jim evidentně nedaří.

Současní badatelé v oblasti UFO přišli s hypotézou, že výše zmíněné havárie měly vliv na náš průmyslový pokrok. Je tedy fakt, že brzy po roce 1947 přichází IBM s přístrojem na noční vidění nové generace, který měl vzniknout (podle UFO badatelů) z čoček pilota UFO, objevuje se kevlar, který měl být vyvinut ze skafandrů mimozemšťanů, a součástky z ovládacích panelů létajícího talíře zase posloužily k objevu integrovaných obvodů. Do těchto souvislostí jsou také dávány křemíkové čipy a optická vlákna.
 Dále tito badatelé vyjádřili odvážnou myšlenku, že UFO havarovala úmyslně, aby nám mimozemšťané (či co) mohli předat své znalosti a tak nás kulturně obohatit. Myslím, že tato úvaha je, při veškeré úctě k UFO výzkumníkům, naprostá pitomost.

Mám mnohem pravděpodobnější hypotézu. V kritickém období, kdy létající talíře padaly jako současní ministřijedné nejmenované země v srdci Evropy,mohlo jít o chybnou vývojovou řadu. Další už byly OK. Víceméně.

Své o vrtkavosti nových modelů ví firma Boeing. Jejich Boeing 737 Max více padal, než létal a proto musel být takzvaně uzemněn.
Jestli americká armáda ve své jasnozřivosti poskytla vývojářům z Boeingu k inspiraci zřícená UFO ze čtyřicátých a padesátých let, tak to ledacos vysvětluje.

Když na Novém Zélandě došlo k útoku na mešitu, Hamáček vyhrožoval, že s každým, kdo bude v České republice tento čin schvalovat, zatočí. Žádný takový trestný čin však v českém právním řádu neexistuje. Tak na jakém podkladě chce Hamáček s kýmkoliv točit? Ten by měl především zatočit s dluhem, který má ČSSD vůči dědicům Zdeňka Altnera. Zaplacení se vyhýbají s dovedností protřelého podvodníka.  

Když hořela katedrála Notre-Dame, opět se vynořuje Hamáček s varováním, že nikdo v České republice nesmí zapálení katedrály spojovat s islámským terorismem. Jinak s ním zatočí. Naštěstí si ještě můžeme myslet, co chceme. Třeba to, že katedrála vzplála čtyři dny před Velikonocemi.

Když islámští zmetci provedli sérii útoků na kostely a hotely (kde byli ubytováni křesťané)na Srí Lance, bylo opět očekáváno vynoření se Hamáčka s jeho tradiční výhružkou. Realita však tentokrát předstihla Hamáčkův výron solidarity s islámem. Záhy bylo prokázáno, kdo za těmito zbabělými a zákeřnými útoky stojí. Nestihl to.

Po útocích na Novém Zélandě se nechala Clintonová slyšet, že její srdce je s muslimskou komunitou. O zabitých křesťanech na Srí Lance promluvila společně s Obamou. Tentokrát se nejednalo o žádný srdceryvný projev. Oba mluvili o "vyznavačích velikonoc".

Mohli bychom si vypůjčit Hamáčkův kolotoč a občas také s někým zatočit.

Česká televize se diví, že ji lidé nevěří. Obecná nedůvěra k médiím hlavního proudu vychází především z prostého faktu, že tato média v čele s veřejnoprávní televizí a rozhlasem nepřináší informace, ale pokyny, co si lidé mají myslet.  O migraci, islámu, multikulturní politice EU, inkluzi, o rolích muže a ženy (tzv. bourání stereotypů), o diktatuře menšin všeho druhu apod. Je zajímavé, že všichni novináři, působící v mainstreamu, propagují jednotný názor. Žádný rebel. Jistě, i tito majitelé pravd mají své starosti, pěkné platy, hypotéky a nikomu se nechce, aby byl vykopnut k lopatě.

Do oficiálních médií má přístup jen několik desítek osvícených. Tito novináři přestali být hlídacím psem demokracie a stali se hlídacím psem svobodného myšlení občanů. S nimi ruku v ruce kráčí různí užiteční idioti, kteří šmejdí po internetu a udávají (pardon, je nová doba – nahlašují) své spoluobčany za "nezdravé" názory. Jednou jsem tomuto lidskému druhu napsal, co si o něm myslím. Odpověděl, jestli by bylo správné, kdyby třeba někdo neoznámil distribuci drog. Ten člověk hodil do jednoho pytle hrušky i jablka. Odpověděl jsem mu, že nahlášení distribuce drog je v pořádku, kdežto nahlášení distribuce názorů je zhovadilost. Už se neozval.

Oficiální média také s neskrývaným vztekem komentují sociální sítě. Jeden novinář se v rozhlase rozčiloval, že lidi si na Facebooku notují mezi sebou a kvalifikované názory v novinách už skoro nikdo nečte. Samozřejmě měl na mysli "svoje kvalifikované názory". Se zlou se potázaly i alternativní weby. Sabina Slonková na webu Neovlivní.cz uveřejnila databázi dezinformačních nebo proruských webů. Uvedla zde úplně všechny, které se zabývají alternativním pohledem na svět. Neprošel ani jeden. Je to vcelku pochopitelné. Kdyby (ONI)přiznali důvěryhodnost jen jednomu alternativnímu webu, celý jejich monopol na pravdu by šel k šípku.

Pak se ovšem média hlavního proudu nemohou divit, že jim obyčejní (nebojím se toho slova) lidé nevěří.

Mladí muslimové ve Francii, Německu a Skandinávii si z ničení křesťanských památek udělali sport. Jen v únoru a březnu tohoto roku došlo ke čtyřem útokům na svatostánky ve Francii. Nejznámější je podpálení kostela svatého Sulpicia, který sehrál významnou roli v kontroverzním románu Dana Browna. Již v roce 2017 uváděla německá policejní zpráva, že v Bavorsku bylo poničeno dvě stě kostelů a mnoho křížů. Policejní zdroje ve svém antiseptickém slovníku napsaly, že pachatelé byli mladiství výtržníci s migračními kořeny. Možná polští instalatéři a čeští doktoři. Ovšem jiné zdroje už z Merkelové a spol. strach neměly a popsaly pachatele, dle jejich jekotu, jako mladé islamisty.

A evropské vlády raději mlčí. Západní civilizace tak vyhazuje na smetiště všechno, co za staletí vytvořila. "Liberálové muslimům ochotně podávají provaz, na kterém se nás chystají oběsit," píše Benjamin Kuras v knize Jak zabít civilizaci.

 Jsme v tom všichni – vítači i odmítači migrantů, elity i obyčejní lidé. Nám všem hrozí, že naši kulturu vystřídá totalita, skrývající se za náboženstvím, totalita systematicky potlačující krásu, radost, humor, tvořivost a pochybnosti.

Jen tak se mohlo stát, že ještě do plamenů hořící katedrály Notre-Dame pařížská oficiální místa horlivě oznamují, že požár nekvalifikují jako teroristický čin. Tím si oficiální místa bezpečně zadělaly na vznik konspirační teorie. Navíc načasování požáru musí nutně budit podezření. Šéf firmy, která rekonstrukci střechy provádí, sice důrazně tvrdil, že na střeše katedrály neprobíhaly žádné práce s tepelnými zdroji, ale je ignorován jako nepříjemná překážka v harmonickém soužití s náboženstvím "míru". Aby nenastalo ohrožení bezpečnostní struktury ve Francii, příčina požáru bude nejspíš nalezena v nějakém odhozeném vajglu anebo elektrickém zkratu v místech, kde žádné elektrické vedení nevede.

K tomu se připojují výbuchy kostelů na vzdálené Srí Lance. Tady situace nebyla zpočátku tak jednoznačná. Žijí zde buddhističtí Sinhálci (zhruba 70 %), hinduističtí Tamilové (13 %), muslimové (9 %) a křesťané (7 %). V roce 1983 vypukla mezi buddhistickou většinou a tamilskou menšinou občanská válka, která s různou intenzitou trvala až do roku 2009. Napětí ovšem přetrvává.

Všude na světě se buddhisté vyznačují svojí mírumilovností a hinduisté náboženskou tolerancí. Na Srí Lance se zřejmě uplatnila poučka, že výjimka potvrzuje pravidlo. Křesťané se společně s muslimy ocitli uprostřed tavícího kotle a občas se stávali obětí jedné či druhé strany. Dodnes na Srí Lance trvá buddhistická nevraživost (jak jsem uvedl – naprosto světová výjimka) ke křesťanům. Komplikují jim bohoslužby, modlitby apod., ale bez otevřeného násilí.

Ve chvíli, kdy agenturní zprávy oznámily, že na výbuších se podíleli minimálně dva sebevražední atentátníci, karty byly vyloženy na stole. Srílanští buddhisté a hinduisté nejsou sice žádní andělé, ale sebevražedné atentáty nepraktikují.

Na velikonoční pondělí agentura AFP uvedla, že skupina podezíraná z nedělních útoků na kostely a hotely patří mezi srílanské islamisty Tauhíd džamáate. Úřady nyní zjišťují eventuální spojení dotyčné islamistické skupiny se skupinami ze zahraničí.

Osa zla, sama sebe označující za náboženství míru, však ducha Evropy nezlomí ani neovládne.  Nedovolíme jim to.

Připomeňme si to dnes, na velikonoční pondělí.

Boj proti tzv. stereotypům je vážná věc. Tady musí jít každá sranda stranou. Poznala to i dětská knihovna jedné základní školy v Barceloně. Do akce vyrazili inkvizitoři, ostřejší než nechvalně proslulý páter Koniáš. Inkvizice, působící na této škole pod krycím jménem Školská komise, dospěla k přesvědčení, že asi dvě stovky pohádkových příběhů v tamní knihovně jsou "sexistické" a nedovoleně šíří stereotypy o mužské a ženské roli.

Náš výše zmíněný páter byl proti řadění komanda ze školské komise učiněný osvícený liberál. Pod úderem novodobé inkvizitorské tlapy zmizelo z knihovny 30 procent pohádek.  Jejich osud (rozuměj: těch knížek, osud inkvizitorů je OK) je značně nejistý. Jeden z "osvícených" prý cosi mumlal o 451 stupních Fahrenheita. A asi nemyslel knihu Raye Bradburyho.

Kde se stala chyba? (Rozuměj: v myslích autorů klasických pohádek, inkvizitoři jsou opět OK). Tak třeba musela ze školní knihovny zmizet Karkulka. Tu sežere vlk a zachrání ji statečný myslivec. Abych pravdu řekl, nevím, jak by si školská komise představovala správný průběh. Karkulka měla sežrat vlka? Myslivce? Vypít myslivce? Pardon..., to už jsem se ocitl někde jinde. Za své vzaly i všechny pohádky, kde princ zachraňuje princezny ze spárů draka, nebo čarodějnice, nebo člena školské komise. Tak zase nevím co je špatně. Princ měl zachránit draka (čarodějnici, člena školské komise) ze spárů princezny? Princezna měla zachránit draka (čarodějnici, člena školské komise) a prince přihlásit na kurs háčkování?

Princové musí zachraňovat své princezny. Tak tomu bylo a tak to také zůstane na věky věků, i kdyby sociální inženýři blbli na kvadrát sebevíc.

Už nám věrozvěstové nového překrásného světa vnutili inkluzi, diktaturu všech možných i nemožných menšin, islamizaci Evropy, její sebedestrukci a 56 pohlaví, ale pokud nám někdo sáhne na pohádky, na kterých vyrůstaly celé generace, posadíme ho na lopatu a... další průběh už znáte.

Prorektor Karlovy univerzity JuDr.Aleš Gerloch se ústavním soudcem nestal. Rozhodli tak drtivou většinou senatoři. Jejich hlasování ovšem nebylo jen o Aleši Gerlochovi, ale také o Zemanovi a Mynářovi. Opory naší společnosti nezaváhaly a tu kládu pod nohy prezidenta republiky přece jen hodily. Nečestné a nesportovní, řekl by Mirek Dušín. My jen můžeme dodat – hloupé nejmenovat skutečného odborníka na funkci ústavního soudce. A tak se nutně muselo dostavit krkolomné zdůvodnění jejich volby. Jako králík z klobouku bylo vytaženo Gerlochovo pradávné členství v KSČ. Zvláštní. U Rychetského nevadilo, nyní vadí.

Ve skutečnosti se Aleš Gerloch dopustil dvou neodpustitelných hříchů. V minulosti občas podpořil názor a stanovisko prezidenta Zemana. A to je věc, která se nepromíjí. Dost na tom, že Zeman vyhrál prezidentské volby! Z pohledu elit je potřeba po Zemanovi důsledně a bez výjimky šlapat, nikoliv vše narušovat nějakým objektivním pohledem.

Druhým hříchem Aleše Gerlocha je jeho úvaha o zavedení národního prvku do Ústavy. Ve chvíli, kdy liberální demokraté slyší slovo národ a vlast projevují stejné zděšení jako kavárenský intelektuál z lopaty. Přesněji řečeno – z práce s lopatou. Přitom Aleš Gerloch v jednom rozhovoru logicky zdůvodnil své stanovisko:
"Pokud máme v Listině základních práv a svobod zakotvenu ochranu národnostních a etnických menšin, musíme mít i většinový národ, vůči kterému jsou menšiny chráněné. Jinak to nedává smysl. Nebo bychom museli jít cestou čistě státoobčanskou, tedy že vůbec neuznáváme existenci národnostních menšin, že všichni občané jsou na tom stejně a menšiny nemají právo na zvýšenou ochranu. Ale to je dnes myslím z hlediska mezinárodního práva těžko přijatelné."

Takže morální opory naši společnosti opět povýšily zájmy elit nad zájmy obecné.
Hlasování skončilo, zapomeňte.
A nebo – raději ne!

V roce 1986 pronesl prezident USA Ronald Reagan jeden ze svých památných výroků. Za devět nejděsivějších anglických slov označil tato: "Jsem pracovníkem vlády a přicházím za vámi, abych vám pomohl."

Britský seriál Jistě pane ministře/premiére je pro současnost inspirující i po téměř čtyřiceti letech od jeho premiéry. Epizoda Danajský dar silně připomíná současné vládní kamufláže.
Ministr pro administrativní záležitosti: "Co kdyby se tohohle zmocnil tisk? To bychom museli začít vyšetřovat?"
Ministrův tajemník: "Myslíte, že by zahájili vyšetřování?"
Ministr: "Museli by..."
Tajemník: "A nebylo by to trapné?"
Ministr: "Nee, od toho vyšetřování jsou. Nevyšetří se nic."
Do hovoru se zapojí stálý tajemník ministerstva sir Humphrey: "Členové komise jsou jmenováni, ale pak už se nescházejí. Rozhodně nepodají zprávu."
Ministr (obrací se na svého tajemníka): "U kolika vyšetřování si vzpomenete, že viník byl skutečně nalezen?"
Sir Huphrey (také k ministrovu tajemníkovi): Stačí to v hrubých číslech."
Tajemník ministra: "No, když to chcete v hrubých číslech... tak NIKDY."

V roce 2017 protestovali starostové obcí v povodí Vltavy proti zvažované čtyřicetimetrové hrázi na Berounce. Ředitel Povodí Vltavy Petr Kubala je uklidnil následujícími slovy:
"Ceněné povodí údolí Berounky na Křivoklátsku by se nijak nezměnilo. Tedy až na tu hráz." J

A ještě jednou se vrátíme za velkou louži. Tentokrát nikoliv přímo zlatá slova, ale zlatý úsudek. Pentagon utratil za poslední desetiletí až 28 miliónů dolarů, což je v přepočtu více než 650 miliónů korun, za uniformy pro afgánskou armádu. Uniformy jsou maskovací a svým vzorem mají chránit vojáky při pobytu v lese. Ty však v Afganistánu tvoří jen 2,1 procenta krajiny.

A jsme zpět doma v roce 2019. Že vztek není nejmoudřejší rádce pro zásadní prohlášení je všeobecně známá zásada. Karla Šlechtová, poté co zjistila, že nebude na kandidátní listině ANO do evropských voleb,  pravila: "Jsem pyšná na vše, co jsem učinila, a těším se, až se vše jednou provalí."
Co jen s ní bude, až se vše provalí?

Vysílat rozhovor s odborníkem naživo a bez přípravy může být sázka do loterie. Přesvědčil se o tom redaktor Českého rozhlasu plus, který představil významného politického analytika, jehož jméno jsem zapomněl (což zase tak velká ztráta nebyla, jak se ukáže) s tím, že nám osvětlí situaci ve Venezuele. První redaktorova otázka: "Proč se ve Venezuele angažují Spojené státy a Rusko?"
Teď řekne jediné slovo - ropa - napadlo mě a bude hotovo. Analytik začal hovořit velmi pomalu, jakoby vážil každé slovo na vahách laboratorních. A pravil:
 "Spojené státy se tam angažují, protože americkým elitám je Maduro nesympatický."
Teď už jsem měl skoro jistotu. Dělá si z nás srandu, je to kabaret. Zdálo se, že i redaktor je poněkud vyveden z míry, protože další otázku kladl velmi opatrně. Vyslovoval tak nějak kulatě a zvolna.
"A jaký zájem tam má Rusko?"
Analytik nezklamal: "Protože Rusku, je Maduro sympatický," pravil ten dobrý muž. 
Není nad to, když se obrátíte na odborníky

A rozloučil bych se klasickou anekdotou: V letadle letí Čech, Američan a Rus. Přijde k nim letuška a zvolá: "Ježííšmáárija, zase vy tři!!"

Masakr ve dvou mešitách v novozélandském městě Christchurch vyvolal celosvětový ohlas. Obviněn byl Australan bílé pleti, který uvedl, že se jmenuje Brenton Tarrant.

Masovou vraždu asi nikdo soudný schvalovat nebude, ale jde o jinou věc. O této události se mluví všude ve světě od rána do večera. Pro rodiny obětí byla uspořádána finanční sbírka. Nic proti tomu. V pořádku. Ale proč se se stejnou intenzitou nemluví nebo nemluvilo o evropských obětech muslimského terorismu? Muslimští fanatici napadají (výhradně) bezbranné oběti, najíždí do nich auty, kladou bomby, bodají je noži, znásilňují, loupí. Uspořádala snad nějaká ta organizace pro lidská práva finanční sbirky pro tyto oběti?