Ráno jsem si přečetl, že Jílková včera v pořadu (Ne)Máte slovo ječela jako šílená na Jiřího Ovčáčka. Téma bylo výbušné: Vedení Prahy odstranilo ze smlouvy mezi Prahou a Pekingem klauzuli o uznání jedné Číny. Ale co, řekl jsem statečně, kouknu na to sám a pustil si zpětné přehrávání.

Dlouho jsem nevydržel.  Mám trochu problém s nervama vždycky když vidím toho Lysohlávku z Prahy.  K tomu šílená Jílková a mudrování jakési Kateřiny Procházkové ze Sinopsis, což je projekt Ústavu Dálného východu. Snad to bude trochu lepší Ústav než ten na samotě u lesa, co se jmenuje Ústav pro nezávislou žurnalistiku a je to "one man show."

Ve chvíli, kdy Jílková byla zralá na to, aby na ni hodili síť, jsem přístroj vypnul. Ale opět všechna čest pro Ovčáčka. Zase to ustál s přehledem a naprostým klidem (alespoň část, co jsem viděl).

Možná by měla ČT za těch sedm miliard, co jí posíláme ročně, pořádat pro své labilnější pracovníky nějaké psychoterapie, kurzy zvládání vzteku a tak podobně.

Pokud chcete uspět s nějakou žalobou, žalujte prezidenta Zemana, případně jeho kancelář. Úspěch je téměř jistý. Zlínský aktivista Maďera potřeboval v roce 2015 vědět jaká je výše platů hradních úředníků.  Nic proti, více takových Maďěrů ! Jde o něco jiného.

Na základě zákona o svobodném přístupu k informacím poslal, takříkajíc, kolkovanou žádost.  Ukázalo se však, že hradní úředníci nepochopili žádost jako prioritu číslo jedna a požadované informace dostal až za rok a půl. Maďera po tuto dobu prožíval těžké trauma a tak nezaváhal a prezidentskou kancelář zažaloval znovu. Tentokrát o tak zvané ZADOSTIUČINĚNÍ za dobu, po kterou informace nedostal. Abych pravdu řekl, netušil jsem, že náš právní systém operuje s jakýmsi "zadostiučiněním".
Soud rozhodl. Kvůli obstrukcím při poskytování žádaných informací má stát zaplatit 47 tisíc Kč plus náklady za řízení ve výši 26 tisíc. Proč zrovna tohle zadostiučinění vyčíslil na 47 tisíc a ne třeba na rovných padesát už soud neobjasnil. A vhledem k nákladům řízení, lze konstatovat, že rozhodnutí o zadostiučinění, není žádná fofr akce.

Jako by republikou projížděly kamiony plné dvojích metrů. Tak třeba naše drahá (myšleno doslova) České televize. Ta zcela otevřeně přes několik výzev odmítá zveřejnit platy svých členů a některých zaměstnanců, přestože jí to ukládá zákon.
Generální ředitel veřejnoprávní televize Petr Dvořák se nechal slyšet, že tento krok nelze provést, neboť "česká společnost na takový krok není připravena."
To asi budou zajímavé sumy. Škoda, že aktivista Maděra nepotřebuje něco vědět o těchto platech.

Zajímavou kapitolou jsou smlouvy, které ČT uzavírá. Také podléhají zveřejnění, a ČT literu zákona v tomto případě naplňuje. Ovšem dosti kuriózním způsobem. Většina textu je začerněná, jako by nešlo o zprávu veřejnoprávní instituce, ale o materiál CIA, nebo nevládní organizace zvané Cosa Nostra (Naše věc). Však také na kritiku reaguje obdobným způsobem.

Takže klídek pane generální. Co se týče České televize, jsme připraveni vždy a na všechno. Za váš "svět podle liberálů a nikdy jinak" sice musíme platit, jinak prý přijde exekutor, ale naštěstí už vás nemusíme sledovat. Tedy kromě těch platů a smluv. Ty bychom sledovat měli.

Ale teď mě napadá. Vždyť tu máme soudní výrok o ZADOSTIUČINĚNÍ.
Tak zadostiučinění bychom fakt potřebovali!

Udavač, práskač, či informátor existuje od nepaměti lidstva. Je to odporný, ubohý, přírodou i lidmi zanedbaný jedinec.

Dříve (c.k.):
"Nejvíce dělala strážmistru Flanderkovi starost instrukce, jak získat z místního obyvatelstva placené donašeče a informátory. Nakonec připadl na myšlenku vzít na tu službu obecního pasáka, kterému říkali "Pepku, vyskoč!". Byl to kretén, který vždy na tuto výzvu vyskočil."
Jaroslav Hašek, Osudy dobrého vojáka Švejka

Nyní (www.):
Jednotný úhel pohledu a úporná dehonestace názorů odlišných, to je vždy vhodné podhoubí pro růst udavačů.
A ti také nastoupili. Patřičně fanatičtí a...agresivní. Nic nového pod českým sluncem. V padesátých letech jsme tady měli tzv. Lidovou demokracii (lidová vláda lidu, název vymyslel někdo prudce inteligentní), která razila marxismus leninismus, a její udavači makali v nepřetržitém provozu. V současnosti je to zase demokracie s přívlastkem, tentokrát liberální (jaká jiná by měla být než svobodomyslná... aha, už vím - lidová), která koná v duchu nového marxismu, tentokrát mnohem sofistikovanějšího a záludnějšího než byl jeho primitivní předchůdce.

Současní "liberálové" hodlají ve jménu nové dogmatické ideologie přetavit celou společnost ke svému zvrácenému obrazu.  Za nejhorší zločiny pak považují odmítání diktatury korektnosti, nesouhlas s přijímáním islámských migrantů a nedostatečný respekt ke komunitě LGBT. Hlavně však multikulti. Kdo neslzí dojetím, když vidí plakát s Afroameričanem a Asiatkou jak vedou za ruku bílé dítě (chybí jen LBGT Eskymák), je vyvrhel.
Jak říká Martina Kociánová na Svobodném univerzu: "Opět se vynořuje nebezpečné heslo, kdo nejde s námi, jde proti nám."

Dnes již není zapotřebí složitě sepisovat udání a pracně přemýšlet kam ho poslat, aby výsledek byl co nejúčinnější. Vše probíhá online.  
A stejně jako v minulosti, tak i novodobí udavači vykazují tu správnou neomarxistickou bdělost.
Šmejdí po internetu, frňáky hluboko zabořené do textů, a hledají ty, které odporují jejich omezenému vidění světa. Politická reprezentace je v tomto nejen podporuje, ale dokonce přímo vyzývá k jejich odpudivé činnosti. Pak je pochopitelné, že práskači jsou na sebe patřičně hrdí a dokonce se svojí činností chlubí. Jedna taková špína dokonce na internetu oznamovala, kolik již lidí napráskala.
Mají i svoji výkonnostní ligu, kde je pořadí určeno podle počtu nahlášení. Někteří z nich se nespokojují jen s prostým nahlášením nevhodného příspěvku, ale opět se vrací ke starým dobrým udavačským zprávám, které rozesílají na různá místa. Někdy dost bizardní. Jejich pomatenost nás však nemusí činit nikterak smutnými.

Stojí jistě také za pozornost, že tým, který maže české příspěvky na Facebooku kotví pěkně v závětří v Kapském městě.  Cenzorská bárka nese kuriózní název – Management bezpečného prostředí. Cenzoři však nemohou stíhat všechno a tak spoléhají na síť dobrovolných udavačů, kteří posílají upozornění na "nevhodný obsah". Přesně to vystihl Pavel Cimbal, programátor a pedagog na ČVUT: "O správnosti české názorové platformy rozhodne pár horlivých svazáků a tupý kontrolor na druhé straně světa."
K tomu můžeme jen dodat:  Vida! Dobří učitelé ještě žijí!
Snad to nebude polibek smrti pro Pavla Cimbala.

Nedávno se na internetu objevila vedle udavačské ligy, ještě jedna soutěž. Liberální děcka se vychloubala, jak svým prarodičům (na rodiče si přece jen ještě netroufají, pár facek by mohlo přiletět rychleji než by řekli "vítejte") zablokovala na televizi stanici Barrandov, aby prarodiče nemohli sledovat Soukupa a na internetu alternativní weby. Na Slovensku zase jedna postpubertální komentátorka projevila přání, aby volební místnosti byly umístěny v nejvyšších patrech škol. Staří lidé tam prý potom nevylezou. Musím říct, že se ještě nikdy nestalo, aby se mně z někoho udělalo fyzicky špatně. Neoliberálnímu potěru se to podařilo.

Ale - nevzdávejme se! Jednou v budoucnosti neomarxismus zmizí v příslovečném propadlišti dějin. Se všemi svými snahami o rozpuštění národů v mase protichůdných kultur, blábolení o desítkách pohlaví, zmizí s celou nepříčetnou genderovou teorií a všemi dalšími "výdobytky" jdoucími proti lidské podstatě a zdravému rozumu. 
A naši potomci si jen povzdechnou: "Bože, co to jen tehdy bylo za fanatiky a jejich cenzorské a udavačské krysy!"
Svět se vrátí do normálu.
Věřím tomu.

.  

 V jedné české škole učitelka výtvarné výchovy zadala dětem, aby nakreslily copatou Grétu. Všechny děti kreslily, co jim jejich kreslířská zdatnost dovolovala copatou holčičku. Všechny, až na jednoho hocha. Ten nakreslil vojáka s českou vlajkou, svého tátu, který se vrátil z mise. To ale učitelka nevěděla a její liberální mozeček vyslal varovný signál. V obrázku viděl něco velmi nebezpečného. Mladá učitelka, produkt našeho liberálního vysokého školství, dostala záchvat a běžela za ředitelkou, aby zavolala sociálku. Ředitelka byla naštěstí starší dáma s mnoha zkušenostmi a horlivou svazačku uklidnila. K "zatčení" hocha tak nedošlo. 

"To se může stát jen u nás," konstatoval kolega, se kterým jsme tento případ rozebírali. Zmýlil se, stává se to i jinde, jak si ukážeme na příkladu jedné velké akce, jež proběhne za pár dní na Slovensku. Zprávu o chystané události přineslo alternativní internetové rádio Infovojna.

Den D vypukne 18. října. Velkolepou akci pořádá Slovenský institut pro bezpečnou politiku společně s Bratislavským samosprávným krajem. Show se bude jmenovat "Učitelé proti dezinformacím". Jen by mě zajímalo, kde neoliberálové berou ty kuriózní názvy. Institut pro bezpečnou politiku. JFK by mohl vyprávět.

Pro akci vznikl bojový plán, který nic neponechal náhodě. Plán hovoří jasně: "Můžete zde získat hodnotné informace v oblasti novodobých informačních hrozeb, jakými jsou dezinformace, propaganda a falešné zprávy. V rámci školení proběhnou přednášky a (nyní pozor!, pozn.FK) TRÉNINKY, ve kterých si posluchači rozšíří svoje vědomosti a pedagogické zručnosti týkající se boje proti dezinformacím a falešným zprávám.
 Projekt se zaměřuje na posílení kritického myšlení studentů prostřednictvím pedagogů, kteří sehrávají klíčovou úlohu při výchově mládeže."

Posílit kritické myšlení u studentů je jistě ohromná věc, ale tohle posílení bude zaměřeno jen na jeden správný názor, který ve své podstatě jakékoliv kritické myšlení vylučuje, neboť , podle liberálů, je projevem nenávisti.

A následuje časový rozvrh jednotlivých bojových akcí:

V 8.30 nastoupí těžký kalibr s názvem "Kdysi a dnes – hoaxy a propaganda". Bude přednášet učitel historie a aktivista Juraj Smatana. V České republice příliš neznáme slovenské vyhlášené aktivisty, máme svých dost, tak jen stručně: Juraj Smatana je obdoba naší Slonkové a spol. Také sestavil seznam slovenských dezinformačních webů a také tam zahrnul všechny, co existují, bez jediné výjimky.
Presstitúti (tak jim říkají na Slovensku) jsou všude stejní. Od Šumavy k Tatrám až k horám Skalistým.

V 10.00 se slova chopí LEKTOR KRITICKÉHO MYŠLENÍ Ján Markoš. Boha jeho, to je titul. Ještě tam chybí lektor globálního oteplování a jako host by mohl přijet z České republiky ředitel a současně jediný zaměstnanec Ústavu pro nezávislou žurnalistiku. To by byla Silná trojka.

Pak bude oběd.

Po obědě ve 12.15 přijde zlatý hřeb programu s názvem "Komunikační rady pro učitele jak zvládnout diskuzi s žáky o tématu extremismu."
Nevím, nevím, jestli v tomto učitelům pomůže hodinové školení. Asi by nestačilo ani pět let. Tedy, pokud jsou dnešní děti pořád stejní pacholci v debatách s autoritou, jakými jsme bývali my před čtyřiceti lety.
Přednášet bude Irena Biháriová, jinak expertka přes trestné činy extremismu. Sedí (ne tam, jak by zlovolné jedince napadlo) ve Výboru pro předcházení rasismu a extremismu v rámci ministerstva vnitra Slovenské republiky.

14.15. Pokud budou posluchači ještě při smyslech, vyslechnou si přednášku "Mýty o EU a NATO". Přednášet bude Jaroslav Nať prezentovaný jako nezávislý odborník na obranu a bezpečnost. Tento odborník, společně s kolektivem, mezi kterým byla i zmíněná Biháriová, vytvořili brožuru, jež byla distribuována do slovenských základních škol. A teď to přijde. Šok. Podobný jaký jsme zažili ve filmu Psycho při scéně ve sprše.
Jde o příručku, jak rozeznat extrémistické dítě a jak ho nahlásit policii! Tak daleko to ani Orwell nedomyslel.

Liberální demokracie je filosofií zmaru. Momentálně kráčí mílovými kroky od Orwella k Hitchcockovi. Bude potřeba jí podrazit nohy.
Tento plán není bez rizika.
Jenže co je v životě bez rizika.

Jistě si mnozí z nás pamatuji, jak nedávno Luboš Xaver Veselý spláchnul redaktorku České televize, která se oháněla jakýmsi lízacím (sorry jako...hlídacím) psem, serverem, který prý provozuje Ústav nezávislé žurnalistiky. Redaktorka to pronesla tónem jako by hovořila o Akademii věd.

Luboš X.Veselý se pustil do pátrání, aby zjistil, co to je vlastně ten Ústav nezávislé žurnalistiky. Nazvat výsledek jeho pátrání šokujícím, by bylo příliš slabé.
Své pátrání začal  tím, že vyrazil do sídla této slovutné instituce. Když ho džípíeska dovedla na zadané místo, nemohl věřit vlastním očím. Nacházel se v Líšnici v chatové oblasti u Brázdů. Místní mu vysvětlili, že číslo popisné, které hledá, je chatka na kopci. Skutečně! Byla tam! Ne zrovna chatička jako z pohádky, ale stěny a střechu to mělo. A u chatičky branečka a na branečce schránečka. Pro poštu Ústavu nezávislé žurnalistiky.

Nyní už Luboši Veselému zbývalo, aby zjistil, kolik zaměstnanců se vejde do této boudy. Protože nikdo neotvíral, vrátil se domů a zapátral na internetu.
Ústav má jediného zaměstnance jménem Ondřej Neumann, který je současně také ředitelem. Co ředí, není jasné. Vypadá to na pravdu. Náklady na jeho práci činí 550 tisíc ročně, takže soudím, že pan ředící netře bídu s nouzí. Ústav je financován mnohými dobrovolnými dárci, mezi které patří také jistá Open Society Foundations.  
Ale ano! Jistě už tušíte, o co tu běží.
Open Society Foundations založil v roce 1993 George Soros, dobrá to duše všech manipulací. V rámci této nadace vznikla ve střední a východní Evropě síť neziskovek. Například naše proslavená neziskovka Člověk v tísni patří do této stáje.

Nevím, jestli je to humorné nebo tragické, že se Česká televize odvolává na tuto "Instituci" a přebírá moudra jediného zaměstnance, jehož firemní sídlo nemá daleko do kůlny na nářadí.

(Video Luboše Xavera Veselého najdete na You Tube pod názvem Institut nezávislé žurnalistiky. Co to je?)

Čtvrteční schůzi Poslanecké sněmovny, na které se část poslanců pokusila zrušit mandát přímo voleného prezidenta, nemá význam podrobně rozebírat. Kdo to divadlo viděl, tak ví o čem je řeč, kdo ho neviděl, o nic moc nepřišel. Tak tedy jen pár poznámek na okraj.

České republice se musí neobyčejně dařit ve všech směrech. Lze to vyvodit z toho, že opozice, jež řádně prohrála ve volbách, věnovala mnoho času nejprve odvolání premiéra a v posledních týdnech i prezidenta republiky. Pořád jen někoho odvolávají nebo něco svolávají.
Mráz tentokrát nepřišel z Kremlu, ale ze Senátu. Senátoři sesmolili a poté nevelkou většinou schválili po právní stránce směšnou obžalobu prezidenta, kterého chtěli hnát před ústavní soud za porušení ústavy. Nyní byla na tahu Poslanecká sněmovna, aby dílo schválila. Opozice, která se nazvala demokratickým blokem, se skutečně snažila, co to šlo. Ovšem opět prohrála. Dokázala jen, že blok skutečně jsou. Blok pro normální fungování Poslanecké sněmovny, Senátu či čehokoliv.
Musíme ale uznat, že jedno z jejich přání se splnilo. Nyní už v podstatě nemáme trestně stíhaného premiéra. A vzhledem k tomu, že senátní žaloba na prezidenta byla hlasováním poslanců odmítnuta, mají utrum i v tomto ohledu. Došlo k nejhoršímu, možná budou muset začít buď pracovat, nebo se odvolávat mezi sebou. Což by nebylo špatné. Ale zpět k poslanecké rozpravě.
Někteří poslanci z demokratického bloku svým vystoupením vstoupí do historie parlamentního projednávání. Žel jinak než by si přáli.

Velmi kvalitní právní rozbor celého nesmyslu provedla poslankyně profesorka Válková z Ano. Obávám se však, že mluvila k hluchým. O právo zde přece vůbec nešlo. Jednalo se o odvetu za prohrané prezidentské volby.
Heleně Válkové se rozhodl oponovat poslanec nejpovolanější. Feri. Chápu, on muž mnoha zkušeností, ona jen právnička specializovaná na trestní právo a kriminologii, a vysokoškolská učitelka.
Feri přišel, rozložil lejstra a sál ho s napětím sledoval. Copak z něj vyleze? Nejprve oznámil, že s argumenty paní Válkové nesouhlasí. Pousmál se, jako by věděl své. Pak začal cosi číst. Ukázalo se, že ctihodný pan poslanec předčítá úryvky z ústavy Spojených států amerických. Jak ta souvisela s právním rozborem Heleny Válkové, věděl snad jen Feri sám.

Pozornost si rozhodně získal také poslanec Marian Jurečka z KDU-ČSL. Neustále přiskakoval k řecnickému pultu s nějakou tou faktickou poznámkou. Člověk si u obrazovky trochu vydechl, a najednou šup – zase tam stál Jurečka. Sice moc faktického nepředvedl, ale ten den si poslanec Jurečka svým častým cestováním z lavice k pultu svou mzdu zasloužil. Na rozdíl od jiných, kteří se ani neobtěžovali přijít do práce. Budeme se muset, my občané – jejich zaměstnavatelé, na tyto lenochy zaměřit.

A pak přišel zlatý hřeb programu v podobě Jana Lipavského od Pirátů. Tasil kartu Novičok. Poslanec Lipavský přednášel o Novičoku něco, co vypadalo jako staré zprávy z novin, nebo z ČT.  Bylo tomu tak. Pan poslanec prozradil, že své informace čerpal z "otevřených zdrojů". Nebudeme se v tom patlat, stručně řečeno, Lipavský chtěl na tomto základě prokázat prezidentovu zradu vlasti, národa, spojenců a Lipavského.
Co ovšem začalo vzbuzovat pozornost, byla jeho dikce. Mluvil jako by právě vypadl ze semináře Divadla Járy Cimrmana. Začalo mě to bavit. Čekal jsem, kdy přijde doktor Svěrák nebo docent Brukner. Nepřišli. Ale dozvěděli jsme se, že Novičok je nepěkná věc. A prezident Zeman prý též.

Už jsem toho sledování chtěl nechat, ale předsedající vyhlásil, že nyní promluví poslankyně Miroslava Němcová z ODS a hned po ní Václav Klaus. Na Klause si počkám, řekl jsem si v duchu. Tu Němcovou snad přežiju. Víc jsem se mýlit nemohl.

Miroslava Němcová si střihla spikleneckou teorii, která by se dala pracovně nazvat Zemanovy protokoly (na nic nenarážím). Její projev by měl prozkoumat nějaký ten výbor proti šíření spikleneckých teorií, případně by paní Němcovou mohla s nějakým psem navštívit reportérka z ČT. Tentokrát by ale měli poslat trochu chytřejší než byla ta, kterou spláchl Luboš Xaver Veselý.
Problém byl v tom, že Němcová mluvila, mluvila a mluvila.
A protože jsem u toho umřel, tak toho Klause jsem se nedočkal.

Zazvonil zvonec a pohádky je konec.

Nedávno kdosi z pražské kavárny (jméno si nepamatuji, vždycky když vidím ty oduševnělé obličeje na všechno zapomenu) prohlásil, že jestli v příštích volbách, ať už řádných nebo předčasných, zvítězí s drtivou převahou Babišovo Anno, tak české elity prý opustí navždy republiku, protože už s tímto národem nebudou chtít mít cokoliv společného.
Je to pro nás výzva. Asi ne všichni jsme sympatizanty pana premiéra, ale ruku na srdce. Možná by stálo za to, dát tentokrát hnutí Ano svůj hlas. Vždyť je to nakonec jedno. A představme si ten krásný okamžik: Elity splní svůj slib a my je uvidíme, jak mizí na obzoru na cestě za jiným lepším národem.
No, nekupte to!
Sbohem opory společnosti!

Když si v Anglii objednáte kávu, dostanete automaticky kávu bílou, tedy s mlékem. Pokud chcete černou kávu, musíte zdůraznit, že chcete černou. Tady ten přítomný čas není příliš na místě. Politická korektnost zamířila i do těchto vod. Zatím jen na policejní stanice. Londýnští policisté nyní dostali nové nařízení. Pokud si v policejním bufetu chtějí objednat černou kávu, již nesmí slovo "černou" použít, ale musí říct, že chtějí "kávu bez". Myšleno bez mléka. To není vtip, ale smutná realita světa, kde politická korektnost zcela pohlcuje zdravý rozum.
Když už je řeč o Británii. S přepjatou politickou korektností také souvisí skutečnost, že v Londýně byla vytvořena jednotka skládající se z devíti set policistů, kteří již nestřeží bezpečnost ulic, ale sedí u internetu, kde hlídají projevy tzv. nenávisti. Tato bdělost je samozřejmě zaměřena na kritiku islámu a migrantů. Největší kritiky pak navštíví policejní hlídka s důrazným upozorněním, aby své činnosti zanechali. Islámské projevy nenávisti ostraze nepodléhají, neboť to by byl rasismus, fašismus a islamofobie. Děvet set policistů dřepí u počítače, zatímco po ulicích pobíhají individua s kudlou v ruce (v Británii je to v průměru jedenáct napadení nožem denně).
Směrnice o přijetí nových policistů upřednostňuje žadatele z řad etnických menšin. Přesněji řečeno, nyní odmítá bílé Brity. Prý je britská policie příliš bílá. Bůh ochraňuj Británii! Bude to potřebovat.

Aktivisté ze západních univerzit požadují odstranění soch otců zakladatelů a významných filozofů, protože jsou... ano, správně, protože jsou bílí. Totéž se týká spisovatelů – klasiků. Mají být nahrazeni etnickými autory, ber kde ber. Tyto zhoubné myšlenky neprosazuje nějaký fanatický šaman, ale samotní bílí studenti. Hotoví univerzitní kamikaze.
Studenti jedné texaské univerzity chtějí vydávat časopis, kde bude uvedeno "No Whites Allowed" – zakázáno pro bílé. To prý není rasismus, ale pokrok! A jiná mladičká reprezentantka bílé rasy napsala srdcervoucí vyznání, že nikdy nechce bílé dítě. Někdo by možná měl slečně aktivistce vysvětlit, že děti se nevybírají z katalogu.

A pak tu máme čerstvě zabarvený malér.  Na kanadského premiéra Justina Trudeaua se to sesypalo rychleji než by řekl popel, který si posléze nasypal na hlavu.
Americký magazín Time vyhrabal snímek z roku 2001, kdy Trudeau navštívíl karneval s arabskou tématikou v kostýmu postavy z Tisíce a jedné noci - Aladina. V rámci splynutí s postavou si zatmavil obličej a na hlavu nasadil turban. "No a co? Vždyť to byl karneval!" řekl by si člověk, který ještě nedostal plný zásah z kulometu politické korektnosti. Nebo ještě lépe: "A přitom je to taková blbost," jak zaznělo ve filmu Pelišky. Kdepak, kariéra premiéra je ohrožena, schytává to ze všech stran, jako by toho Aladina nehrál, ale zavraždil.
"Vidět takto premiéra je hluboce skličující," zamudroval ředitel kanadské muslimské rady Mustafa Faroq.
Premiér se omluvil všem, koho potkal, ale těžko říct jestli mu to pomůže. Taková už je doba.

Ještě, že se nám blíží zimní období. Napadne BÍLÝ sníh a my si za zimních večerů vypijeme svůj šálek ČERNÉ kávy.
 BEZ politické korektnosti.

Tak tu máme další bouři ve sklenici vody. "Mám rád Srbsko a Srby," řekl prezident Miloš Zeman svému srbskému protějšku Aleksandru Vučičovi. A pak měl tichým hlasem dodat, že nemá rád Kosovo. Nějaké Velké nepovolané Ucho to zaslechlo a světová média prý (podle našich mainstreamových dezinformačních médií, kterým se ale nedá příliš věřit) hned psala o "dalším přešlapu českého prezidenta". Lze očekávat, že to, co se mylně považuje za českou elitu, bude zase někde něco svolávat na protest proti Zemanovu výroku.
 Kosovo je totiž hýčkaným výtvorem Spojených států. V roce 1999, po osmdesáti dnech bombardování Srbska letouny NATO, se musely srbské jednotky stáhnout z Kosova. Kosovo sice zůstalo oficiálně součástí Srbska, ale ve skutečnosti zde vznikl protektorát pod kontrolou vojenské mise KFOR.  O devět let později, zásluhou iniciativy Clintona a Albrightové, vyhlásilo Kosovo v únoru 2008 samostatnost. Ještě v roce 2007 odstoupila ze své funkce hlavní žalobkyně Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii Carla del Ponteová, protože nesměla stíhat některé kosovské Albánce za obchod s orgány zajatých Srbů.
Kosovo se postupně se stalo pátou kolonou Islámského státu. Je to země prolezlá korupcí, kde vládne teroristická Kosovská osvobozenecká armáda. V současnosti tento americký výtvor, kromě jiných kriminálních aktivit, funguje jako největší evropské překladiště drog. Tedy nic, co by mělo vzbuzovat velké sympatie. Jen není žádoucí o tom mluvit.

Odtržení Kosova od Srbska proběhlo za asistence Západu, který ale byl velmi rozhořčen, když k něčemu podobnému došlo v případě Krymu. O námitce, že když se Kosovo mohlo odtrhnout od Srbska, měli stejné právo obyvatelé Krymu, nechce Západ ani slyšet. Obvyklý dvojí metr! Albrightová tvrdí, že kosovská situace byla jiná než ta dnešní na Krymu (Independent Balkan News Agency). Ano, to je vždycky, když se to hodí do krámu.

Když už je tolik pokřiku kolem anexe Krymu, proč si nepřipomenout jakým způsobem se stala padesátým státem USA Havaj. Spojené státy ji anektovaly, protože "mohly." V roce 1993 se sice americký Kongres (zákon 103-150) omluvil havajskému lidu za nelegální činy spáchané americkou vládou ve vztahu k Havaji a Spojené státy uznaly, že tuto zemi nelegálně zabraly, ale stažení z Havaje jistě neplánují. Budu hádat: Situace s anexí Havaje je jiná než ta dnešní na Krymu.

Tak teď už jen zbývá, aby onen pomatený český hoteliér, který požadoval po ruských hostech jejich distanc od anexe Krymu, vyzval hosty z USA, aby sepsali dobrozdání, že nesouhlasí s anexí Havaje.

Tentokrát by asi hoteliéra nečekala podpora od českého Senátu, jako v případě jeho prvního nápadu. Nyní by ho hnali svinským krokem.

Inu, dvojí metr je dvojí metr

Je to pořád dokola. Ve městě Villeurbanne u Lyonu zase (v sobotu 31.sprna 2019) pobíhal "uprchlík" z Afganistánu a bodal nožem do lidí. Jednoho člověka zabil, devět zranil, z toho tři těžce. Zprávy tohoto typu se objevují den co den. Přirozenou reakcí by měl být hněv a z toho vyplývající postoj k dalšímu nezřízenému přijímání "uprchlíků". Ale značná část veřejnosti v Západní Evropě je jakoby přeprogramována.
Britské ministerstvo zahraničí  se někdy před půl rokem pokusilo vyhostit Somálce Yaquba Ahmeda, který společně se třemi kumpány znásilnil šestnáctiletou dívku. Všichni čtyři zmetci byli odsouzeni celkem na pětatřicet let. Ahmed měl být po předčasném propuštění z kriminálu vyhoštěn přes Istambul zpět do Somálska. Když nastoupil s doprovodem do letadla, začal vykřikovat, že má v Británii rodinu, načež se ostatní cestující postavili na jeho obranu. Nakonec donutili úředníky i s Ahmedem vystoupit. Aniž by se vůbec zajímali, proč je deportován. K deportaci nedošlo.
"Jste na sebe hrdí?" vzkázala hrdinům z letadla oběť znásilnění.

Hnoje se zastanou, ale člověka jako je třeba Tommy Robinson, vnímá britské veřejné mínění jako nepřítele státu číslo jedna. Něco neuvěřitelného!
Den co den. Bodání, najíždění auty, pobíhání s výbušninami, loupeže, přepadávání, znásilňování. A představitelé západní Evropy se chovají jako by se jich to netýkalo. Jako by měli zítra odletět na jinou planetu. Možná by to tak bylo nejlepší.
Otřesný je starší případ z Itálie. Tam Senegalec unesl autobus s padesáti studenty, následně je spoutal a pak vůz zapálil. Dětem se naštěstí podařilo na poslední chvíli z autobusu uniknout. Tento hnůj se chtěl pomstít za migranty utopené ve Středozemním moři, což dával za vinu Matteu Salvinimu. Proč se chtěl pomstít na dětech, už neprozradil. Na nikoho jiného asi neměl. Jako ostatně všichni ti muslimští "bojovníci", kteří útočí výhradně na bezbranné civilisty a děti.
Nanga Parbat 22.června 2013
Členové expedice odpočívali ve stanech, když je vyrušila tlupa šestnácti ozbrojenců oblečených v uniformách gilgitských paravojenských sil napojených na Talibán. Horolezce postavili před stany, svázali jim ruce, bili je do hlavy, bodali noži a nakonec do nich vypálili celé zásobníky munice. Islám! 

Tohle je to, co tady našim sluníčkářům chybí? Jen tak si lze vysvětlit, proč aktivisti typu Ivana Bartoše pořád někde postávají a vyřvávají "uprchlíci vítejte!", ačkoli žádný "uprchlík" zatím, díkybohu, není v dohledu. Buď trénují, nebo jsou úplně mimo. Obojí asi bude pravda.
Piráti jsou ostatně dost zvláštní sorta lidí. Buď něco proti někomu svolávají, nebo práskají Českou republiku do Bruselu. Když jejich tvrdé jádro stojí pohromadě, aby cosi oznámilo, vždycky si vzpomenu na muzeum voskových figurín. Ani nevím proč. Ale zpět k věci.

Různí pokoutní bezpečnostní analytici a aktivisti z neziskovek neustále podsouvají Čechům, že jsou ustrašenci, kteří ještě žádného uprchlíka neviděli a už se obávají něčeho cizího. Naprostý nesmysl. S cizím se dokážeme srovnat i bez mudrování samozvaných expertů (například náš vcelku bezproblémový vztah s Vietnamskou komunitou nebo v současnosti s mongolskými pracovníky v Pardubicích) a o nějaké naší ustrašenosti už vůbec nemůže být řeč. Máme ovšem sdílenou zkušenost z okolních zemí, které migranty přijaly a nyní se musí potýkat s jejich chápáním multikulturního obohacení. Pochopitelně nechceme, aby se totéž dělo i u nás.

Přestože jsme dle tvrzení našich Vyvolených žádného migranta ještě neviděli, už se jim připravují podmínky pro přijetí. Například Magistrát v Brně schválil projekt s takřka cimrmanovským názvem: "Zvyšování interkulturní prostupnosti veřejných institucí ve městě Brně". Bude nás to stát bratru 10 miliónů. Pro začátek. Radnice zaměstná několik referentů a tlumočníky z arabštiny. Rozpočet také počítá s cestami pracovníků do zahraničí za účelem zjištění praxe v tomto oboru. Tak ansábl bychom už měli, jen ti uprchlíci zatím chybí. Jak už jsem napsal - díky Bohu. Přesto: Je to jako cirkusový stan s prodavačem lístků, ředitelem, uvaděčem, diváky, ale bez účinkujících.

Podání pomocné ruky je jistě ušlechtilá věc, jenomže muslimští "uprchlíci"si to v drtivé většině vyložili jako projev slabosti a migranti z Afriky jsou zase v zajetí svých poměrně krutých zvyklostí.

Jak z toho ven? Dobrá otázka, žel žádná odpověď.
Se současnou evropskou elitou nás žádná zářná budoucnost nečeká.