O odborném politologovi Marku Hollarovi jsem poprvé slyšel, když tento mladík zatelefonoval do rádia Frekvence 1. K obsahu jeho sdělení se ještě dostaneme, opravdu stálo zato. Už ten titul mě zaujal – odborný politolog. Tak jsem okamžitě zabrousil na jeho Facebook. No jo, bylo to tam – titul odborný politolog v plné kráse, protkán červeným srdcem. Kde jsem ho jen už viděl? Také obsah jeho FB napovídal, že půjde o člověka slunečného, nevyhýbajícího se ani kavárenskému ruchu.

Hm... zajímalo by mě, jestli existují také nějací neodborní politologové. Podle některých projevů v masmédiích by se totiž dalo soudit, že by jich mohlo být docela dost. Ale na vizitkách to asi uvádět nebudou.

Takže zpět k našemu odbornému.

Nejprve jsem si myslel, že jeho telefonát do rádia je nějaká recese, ale Markův rozhořčený hlas mě usvědčil z omylu. Ten chlapec to myslel úplně vážně.  Na jeho FB jsem pak našel záznam tohoto vysílání s Markovým patřičným komentářem.

Na Šmoulech Marek shledává chybu v tom, že Šmoulinka je závislá na mužích. Zřejmě tím myslí taťku Šmoulu a spol. Odborný politolog pak dále v tomto kresleném seriálu vidí sexismus a šovinismus. Nevím proč, ale nějak jsem si vzpomněl na film Blbec z Xeenemunde. Přesněji řečeno, na jeho název.

Maková panenka také není přijatelná. Nechává se snadno svést cizincem arabského původu. Do prčic! To si snad motýl Emanuel nezasloužil!

Koiucour Mikeš bude také zatracen. Vyskytují se zde totiž cikáni, kteří kocourovi ubližují. A jak známo, cikáni nikdy nikomu neublížili.

Ovšem největší zločin odborný politolog Marek Hollar našel ve Včelích medvídcích. S velikým sebezapřením v rádiu citoval závadná slova, která se nacházejí v písničce medvídků: "Nás by velice vábilo natírat celý svět na bílo, motýla i jeho larvu, milujeme bílou barvu. Bílá, bílá, komu by se nelíbila..." Marek byl tímto textem tak rozhozen, že se při jejím citování až zakoktával. Načež dodal, že závěr písně "Sluníčko se na nás bude zlobit" je útokem na celou komunitu. To jsem moc nepochopil, zřejmě měl Marek na mysli sluníčkáře. Markův odborný názor doprovázel smích. Buď redaktora, nebo jiného posluchače, který zůstal ve vysílání. Když Marek promluvil o zlobícím se slunku, bylo navíc slyšet cosi, co připomínalo pád redaktora ze židle. Bylo by k smíchu, kdyby to současně nebylo tak tragické.

Marek pak na svém FB k tomuto napsal: "Poslechněte si, prosím, i tento závěr, kdy se další posluchač – aniž by rádio zasáhlo – vysmívá mému názoru a postoji. Vítejte v ČR, kde se zkrátka moderní a pokrokové názory mezi plebsem nenosí. Připravuji návrh předběžného soudního opatření na zákaz vysílání těchto pohádek."

Marek Hollar se jistě brzy stane legendou. Podobně jako brněnský Rudy Kovanda. Jen v jiném oboru. Ovšem on sám má o sobě poměrně vysoké mínění. Když to řeknu hodně mírně, tak komentáře na jeho FB se nesly ve značně nelichotivém duchu. Na jeden z těchto komentářů, ve kterém autor naznačuje, že by Marka měli umístit do speciálního zařízení, odpovídá: "V rámci grantových projektů pracuji například na ideových směřováních nových koncepcí v rozvoji generových a multikulturních studiích. Takže nevím, proč by mě někdo měl někam zavírat – jsem pro společnost nepostradatelný."

Musím tedy říct, že Marek přehnanou skromností netrpí. Ale varující jsou jeho jiná slova pod jiným komentářem: "Tak se klidně smějte, ale připravuji v rámci grantu již příslušné konkrétní návrhy změn. Začíná se vše konečně hýbat."

Tady už máme neskrývané vyhrožování. Hrdina ze zmíněného Xeenemunde byl také nebezpečný.

S Markem Hollarem se rozloučíme jeho reakcí na komentář, ve kterém jsou mu popřány krásné bílé vánoce. Rázně odpověděl: "Laskavě zde nepište rasistické narážky. Děkuji."

Kdysi jsme se posmívali generálnímu tajemníkovi KSČ Jakešovi za některé jeho slovní projevy. Ve srovnání se současnými gender multi ideology, byl ovšem hlubokomyslným filosofem.

Doufejmě, že sníh zůstane stále bílý a že ho letos napadne dostatek. Bílého.

Ze světa: Ohledně vraždy saudského opozičního novináře panuje mezi Spojenými státy a Evropskou unií vzácná shoda:  Žádné sankce proti Saudskému režimu se v nejbližší době nechystají, protože neexistuje důkaz, že vraždu nařídil saudský princ. Takže máme k dispozici variantu, že do Turecka dorazili samozvaní mstitelé, vstoupili na konzulát, trpělivě vyčkávali, až dorazí oběť Chašakdží, mezitím popíjeli s konzulem čaj a na jeho otázku "co pro ně může udělat", odpověděli "až dorazí ten pomlouvač, běžte vytrhávat plevel na zahradu." Pak proběhl horor v podobě mučení, čtvrcení a zakopávání. Konzul a spol. mezitím pořád trhali na zahradě plevel. Mstitelé poté v poklidu odjeli ve služebních vozech na letiště a odletěli do Saudské Arábie. To všechno bez vědomí vládců Saudské Arábie. Kdyby to tak skutečně proběhlo, tak je jasné, že samozvané vražedné komando by se po příletu domů samo stalo předmětem nějakého toho rozčtvrcení. V případě Novičoku a neotrávených Skripalových, tedy v případě méně drsném, takové obstrukce nepanovaly. Sankce následovaly rychleji, než by Jean Claude Juncker vypil svůj první ranní šnaps.

Kerčský incident. Rusko tvrdí, že ukrajinská plavidla nelegálně vstoupila do teritoriálních vod Ruské federace a byla následně zadržena, zatímco ukrajinská strana tvrdí, že se jejich lodě pohybovaly v mezinárodních vodách. Západ v tom měl jasno ještě dřív, než k incidentu došlo: Je to ruská provokace, ukázka síly, může za to Putin. V současnosti se zcela smazává co pravda je, ale tvrdě se prosazuje, co má být za pravdu vnímáno.

Z domova: Vláda schválila, že počet pracovních míst ve státní správě se od počátku příštího roku sníží o 860. Podle náměstka ministra vnitra pro státní službu Josefa Postráneckého jde o největší redukci od doby, co platí zákon o státní službě. Kdo viděl britský seriál Jistě, pane ministře/premiére, jistě si vzpomene, že přesně takový tah navrhoval stálý tajemník vlády sir Humphrey (Hámfry). Jde o to, že oněch 860 míst, která se mají zrušit, jsou pouze tabulkové (v seriálu tomu bylo také tak). Ve skutečnosti tam žádní úředníci nesedí. Autoři literární předlohy Jistě pane ministře Jonathan Lynn a Antony Jay by skákali nadšením.

 Vždy, když se v České republice rozhoduje o dostavbě atomových elektráren, začínají se dít podivné věci:

Rok 2013 - Premiér Nečas nekývl Američanům na dostavbu Temelína a navíc se při své návštěvě Ruska prořekl, že největší šance na to, aby vyhrála tendr o Temelín má ruská firma Rosatom. Záhy se objevuje případ žárlivé milenky a pád jeho vlády.

Rok 2018 – Premiér Babiš hovoří o dostavbě Dukovan jako o investici do budoucnosti. Pak ale dochází k nečekanému obratu. Jen dva dny po návštěvě amerického ministra obrany v ČR Jamese Mattise Andrej Babiš mění názor o příslovečných 180 stupňů. Informuje prezidenta Zemana, že nyní není vhodné dostavovat dva bloky, ale postačí jen modernizace (za desetinu ceny dostavby).

Tím proti sobě Babiš poštval americké elity, které tento krok považovaly za zradu amerických zájmů. Dostavbu měla provádět firma Westinghouse Nuclear, která se od roku 2017 nacházela v bankrotačním režimu a proto se pro ni stala tato zakázka životně důležitou. Jenže Američani neberou ohledy na bezpečnostní rizika, jde jim jen o kšeft. Po nich třeba potopa. V jisté utajované zprávě se uvádí, že technologie použité v Dukovanech nejsou kompatibilní s americkými ani francouzskými technologiemi. Proto by bylo vhodné, aby případnou dostavbu realizovala ruská firma, konkrétně Rosatom. Jenomže ve stávající politické atmosféře není možné nechat Rusy stavět jaderný blok ve střední Evropě. Hrozilo by, že by nás naši spojenci přijeli okamžitě osvobodit od hloupých myšlenek. Proto Babiš přistoupil k jedinému možnému kompromisnímu řešení – k modernizaci Dukovan.

A v tuto chvíli vstupují do hry dva užiteční redaktoři, kteří odjíždí do Švýcarska, aby pořídili kompromitující rozhovor s Adrejem Babišem juniorem.  Mladý Babiš na první pohled vypadá nemocně: Má podivnou skladbu vět, v podstatě jen doplňuje věty Slonkové. Když oba redaktoři odchází, ve dveřích stojí zmatený muž. Ti dva se však spokojeně smějí. Materiál k odstřelu premiéra a jeho vlády je připraven!

Nemám Babiše rád, ale tento "dokument" působil tak nevěrohodně, že je s podivem, jaké pozdvižení vyvolal. Přitom řešení tohoto rébusu je velmi jednoduché. Stačí zjistit odkud Slonková a Kubík vzali adresu Babiše juniora ve Švýcarsku.

 Kdo je nasměroval čtrnáct dní poté, co premiér Babiš změnil názor ohledně dostavby Dukovan?

Symbol Dne válečných veteránů – červený vlčí mák - je spojen s první světovou válkou, která svým obrovským rozměrem a spojenými útrapami, měla být válkou poslední.

Symbol je vypůjčen ze známé básně Na polích ve Flandrech od kanadského válečného chirurga Johna Mc Crae, který sloužil v bojích na západní frontě. Nezměrné utrpení, které viděl kolem sebe, ho přimělo k napsání slavné básně V polích flanderských, v níž vyjadřuje smutek nad padlými spolubojovníky.

Den válečných veteránů je vzpomínkou nejen na padlé z první světové války, ale také ze všech dalších válečných konfliktů.

V České republice se 11. listopad jako Den vlečných veteránů slaví teprve od roku 2001 a jeho pojetí a vnímání je u nás stále trochu rozpačité. Přitom naši novodobí váleční veteráni nasazovali pod vlajkou České republiky svůj život, dali této službě nejlepší léta života a zaslouží si naši úctu, ať už si o misích do Iráku nebo Afganistánu myslíme cokoliv.

Na polích ve Flandrech

Překlad básně Johna McCrae

Na polích ve Flandrech divoké máky rostou,

tam mezi kříži, řada za řadou.

Zde ležíme. Nahoře mezi červánky,

je možná slyšet zpívat skřivánky,

zde dole kanóny jen svojí píseň řvou.

My už však nevstanem a je to možná zdání,

že včera ještě žili jsme a byli milováni.

Teď jenom tiše ležíme

na polích flanderských.

Náš boj však zase jiní převezmou.

Do vašich rukou dáme my teď svou

hořící pochodeň a vy ji neste dál.

Kdyby vám uhasla, vzpomeňte na náš žal,

že jsme tu padli zbytečně. Jen máky porostou

na polích flanderských.

 Ve včerejším pořadu Máte slovo Michaely Jílkové vystoupili  představitelé naši armády. Podplukovníci a generálové. Téma se týkalo našich misí v Iráku a Afganistánu.  Z vystoupení některých z nich jsem měl dost rozpačitý dojem. Především mě zarazila kritika náčelníka generálního štábu generála Opaty za jeho slova, že nikdo nebude beztrestně zabíjet naše vojáky.  Proboha, vždyť to je prohlášení správného velitele. Také se ozval velký nesouhlas s činem speciální jednotky, která vrahy dopadla. V pořadu dokonce padlo označení vražedné komando. Takže si to vyjasníme:  Naše jednotka provedla v podstatě policejní akci. Vypátrala pachatele, přijela je zatknout, jeden z pachatelů použil zbraň a naši vojáci pochopitelně palbu opětovali.

Ovšem nebylo tak úplně nutné tuto akci veřejně ventilovat. Naši mainstreamoví novináři jsou slepičí prdele. O čem mají mluvit, o tom mlčí, a o čem by naopak měli pomlčet, tak vyslepičí.

V románu Daniela Silvy Černá vdova byla ve Francii ustanovena speciální jednotka nazvaná Alfa. Dostala pravomoc použít "aktivní prostředky" k odstranění potencionálních islamistických teroristů z oběhu dřív, než tito islámští teroristé stačí použít aktivní prostředky proti republice, nebo jejím občanům.

Škoda jen, že jde o románovou fikci. Zatím mají všechny trumfy v rukou právě džihádisté.  

 Nedávno jsem potkal známého, který se mi svěřil, jak šel požádat ředitele firmy, kde má již osm let stejný plat, o jeho zvýšení. Pan ředitel ho posadil do křesla, sekretářku nechal uvařit kávu a pak vedl půl hodiny krásnou řeč o perspektivě firmy, aby v závěru smutně dodal, že pokud žadatel chce, aby firma prosperovala i nadále, nemá se touto malichernou otázkou již zabývat. Nikdy. Pod dojmem jeho projevu mu prý málem navrhl aby mu plat snížil.

Být tak poslancem, měl by jiné starosti. Systém odměňování našich volených zástupců a vládních činitelů je jakýmsi podivným způsobem nastaven tak, že se odměny za jejich dřinu zvyšují automaticky sami od sebe a to skokovým tempem. O nic nemusí žádat, systém pracuje za ně.

Nyní se však v parlamentu schyluje k pamětihodné bitvě. Malá část poslanců chce podpořit záměr vlády přibrzdit růst platů vrcholných politiků z dvaceti na devět procent. Většina je ale v zájmu svých rodin proti. Chtějí se i nadále vést vlakem, co nebrzdí. Někdy to ale může být nebezpečné.

Aby k rozhodující bitvě vůbec došlo, je zapotřebí zařadit platový zákon na pevný termín schůze komory. V tom vidí odpůrci brzdy svoji šanci. Většina zákonodárců by mohla program mimořádné schůze neschválit, nebo se hromadně nedostavit na hlasování. Ale má to háček. Takto okatě projevená nenažranost by poněkud podráždila voliče. Takže uvidíme. Do týdne a do dne.

Pokud novela o devíti procentech neprojde celou legislativní mašinérií, vzrostou jejich základní platy od ledna automaticky a bude vymalováno.

Není to tak dávno, co si jeden poslanec (nebudu ho jmenovat), pobírající jako předseda nějakého toho parlamentního výboru přes dvě stě tisíc korun měsíčně, stěžoval, že za tak bídný peníz nemůže uživit svoji početnou rodinu.  Mnoho nescházelo a byla vyhlášena národní sbírka, aby jeho rodina netřela bídu s nouzí.

Tak jak to vlastně je? Nyní naši volení zástupci lidu nyní pobírají základní plat 75 900 korun hrubého měsíčně. Od ledna by to tedy dělalo bratru 90 600 korun. Pokud by brzda zafungovala, dostali by "jen"  83 900 korun. Ani to není špatné. Skoro to vypadá jako by smyslem hry byly samotná hra s veřejností. K tomu každý zákonodárce pobírá paušální náhrady od 39 400 Kč do 53 500 Kč, v případě zvýšení od 47 100 Kč do 63 900 Kč. Ovšem tento základní plat bere jen dvacet poslanců, ostatní jsou parlamentní funkcionáři všude možně a tam je to už platově mnohem lepší.  

A pokud si lid mezi sebou šeptá, že mnozí z nich jsou i zadarmo drazí, tak vězte, že je to zcestná myšlenka, zcela jistě pocházející z dílny ruských hackerů. Vždyť ti lidé z parlamentních lavic pracují do roztrhání těla pro svoje naše blaho.

Pozn.: Poslední věta je příkladem uvědomělé autocenzury, o které jsem se zmínil v článku Všechny krásy světa.

 Jak se to mohlo stát? Kdy jsme překročili hranici, za kterou už není návratu? To jsou otázky, které si možná brzy budeme klást.

Student britské university Angelos Sofocleous (zřejmě se jedná o pseudonym) sdílel na Twitteru úvahu s prohlášením, že ženy nemají penisy. Něco, jako kdyby někdo sdílel myšlenku, že Země je kulatá.  Student však tvrdě narazil. Aktivisté z RGBT komunity (zkratka zahrnující osoby s menšinovým sexuálním zaměřením) zatroubili do útoku a odvážný student se nestačil divit. Okamžitě byl odvolán z pozice zástupce šéfredaktora studentského časopisu. Angelos se pokusil zachránit si bortící kariéru a studentskému světu sdělil: "Mohu se mýlit, ženy přece jen mohou mít penisy". Pak v duchu Galilea Galileiho (a přece se točí) tvrdošíjně dodal: "Ale myslím, že tomu tak není."  Odpověď se dostavila záhy. Byl odstraněn i z pozice voleného prezidenta národní unie svobodného projevu (!) Humanist Students. Tento příběh není pokusem o vtip, skutečně se stal. A to v době, kdy je vědecky prokázáno, že čáp děti nenosí a vrány je neunesou. Jako bychom se ocitli ve zvrácené verzi Alenky v říši za zrcadlem.

Žijeme v době, kdy různé menšiny rozhodují o tom, co si máme myslet, co můžeme nebo nemůžeme říkat, jak máme žít. Odkud se vzala tato jejich moc? Pro odpověď se musíme vrátit do minulosti.

V roce 1923 byl ve Frankfurtu založen Ústav pro sociální výzkum jako součást Frankfurtské univerzity. Byl to první marxisticky orientovaný ústav v Německu. V roce 1933 členové institutu imigrovali do Paříže a poté do USA. Zde jejich institut existoval v rámci Columbia University až do roku 1949, kdy se stěhuje zpět do Frankfurtu.

Směr frankfurtské školy je charakteristický snahou o spojení učení Karla Marxe a Sigmunda Freuda, ústící později v tzv. kritickou teorii, označovanou jako neomarxismus (zdroj: wikipedie). Podle amerického konzervativce Pata Buchanana neomarxisté nevidí jako utlačovanou dělnickou třídu, ale nebělošské přistěhovalce, ženy, homosexuály, národy třetího světa, narkomany a také (proti zdravému rozumu) pedofily. Za práva těchto skupin je zapotřebí, podle neomarxistů, bojovat.

Neomarxismus dále prosazuje radikální revoluční změny – rozpouštění národů, mísení protichůdných kultur, rovnost všech partnerských vztahů, popírání tradiční rodiny.

Frankfurtská škola měla značný vliv na radikální studentské hnutí šedesátých let, ze kterého vzešly současné západní politické elity, které nyní ovládají Evropu. Zde tedy máme částečnou odpověď.

 Tato tzv.liberální levice zvolila salámovou taktiku, jinak řečeno -  nenápadně instalovanou diktaturu, krok za krokem. Poučili se z minulosti. Tvrdá diktatura tradičního marxismu se neosvědčila, narazila na tři problémy, kterými byli Bůh, rodina a vlast. Proto neomarxisté zvolili rafinovanější cestu. Zpočátku šlo jen o prosazovaní běžné lidské slušnosti, která vyústila v politickou korektnost. Následovalo utahování šroubů. Postupně se ze slušnosti vyloupla teorie, že menšiny jsou dobré, zatímco většina je zlá. K tomu se připojila kolektivní vina Západu za všechny zla světa. Jeden současný francouzský filozof (jméno jsem si bohužel nazapamatoval) to nazval tyranií pokání.  

V diktatuře politické korektnosti již ani cenzura není zapotřebí. Úspěšně ji nahradila vnucená autocenzura, která je daleko smrtelnější, než řadění nejtvrdšího cenzora. Do myšlenek totiž nezasahuje jiná osoba, ale autor je přinucen sám si nasadit náhubek. Navíc se okruh povolených názorů neustále zužuje. Lehce se může stát, že se jednoho dne probudíme a bude nám oznámeno, že konzervativním názorům už bylo upřeno právo na slyšení.

Nová ideologie také šikovně využívá metodu dvojího metru. Jeden příklad za všechny: Zatímco kritika křesťanství je považována za  projev zdravé sebereflexe, stejně objektivní kritika islámu je označena za islamofobii, nacismus a provokaci.

Extrémní nemarxistická levice (jejich označení se za "liberální levici" je jen výsměchem) pracuje na celkové proměně lidstva usilovně a nemilosrdně. Nic neunikne její pozornosti. Ani přítomnost, ani budoucnost a žel ani minulost. Nastává přepisování historie, objevují se požadavky na změnu školních osnov, ze kterých by například v literatuře měli postupně mizet Shakespeare, Kant a další. Nevím, kým by tyto klasiky chtěli nahradit. Pokud mají rovnocenné náhrady, pocházející z multikulturních menšin, tak sem s nimi! Studenti některých západních univerzit z vlastní iniciativy odstraňují z chodeb škol sochy významných filosofů a vědců. Jsou to pro ně zlí bílí muži, na které se nechtějí dívat. Stálo by za to, položit jim otázku, od koho se tedy chtějí učit. A chtějí se vůbec učit? Nebo jen bořit. A mají už za zlé bílé muže stejnou náhradu, prověřenou staletími? Toto šílenství se promítá do všech úrovní. Nedávno se řešil hlavní představitel připravovaného filmu Achilleus. Měl by to být černoch. Nic proti vynikajícím černošským hercům, na Morgana Freemana nenechám dopustit, ale proč reinterpretovat historii dnešním pohledem. Je to zbytečné, hloupé a spíše to povede přesně opačným směrem, než zamýšlí ideologové politické korektnosti. Nedávno jsem viděl krimi film, kde se v jednu chvíli v úřadovně FBI pohybovaly jen ženy. Vypadalo to jako by mužskou populaci zasáhla nějaká katastrofa. Bylo to dotažení politické korektnosti k samému vrcholu.

Politická korektnost (a vše, co se za ní skrývá) se promítá do všech oblastí života. Nevyhnula se ani takové záležitosti, jakou je volba královny krásy.  Na Miss Amerika odpadne promenáda v plavkách a hlavním kritériem se stane vzdělanost, sociální vliv a talent. Na stejnou koncepci se připravuje Německo. Odzvoněno je i přehlídce dívek ve večerních róbách. Za změnou stojí hnutí MeToo, které předvádění dívek označilo jako zastaralé a ponižující. Pokud by si toto "vylepšení" přály samotné uchazečky o titul královny krásy, nezbylo by nic jiného, než jejich přání respektovat. Ale tady opět do hry vstupuje vlivná skupina (v tomto případě MeToo), která svévolně rozhodla, co je zastaralé a ponižující. A co když to samotné uchazečky vidí jinak? Mužská populace jistě ocení chytrost a vtip soutěžících dívek, ale ono předvádění ženské krásy, takový ten bonus pro oko, u toho bude citelně chybět. A přitom nebylo nic jednoduššího, než obě koncepce spojit dohromady. I za cenu, že aktivistky z hnutí MeToo vzteky skočí z útesu.

Tato novodobá diktatura se tváří jako veskrze liberální (proto ji jako liberální odmítám nazývat), ale některými prostředky totalitních režimů nepohrdne. Francouzský soud poslal Marine Le Penovou na psychiatrické vyšetření, protože v prosinci roku 2015 zveřejnila na Twitteru tři fotografie bestiálních vražd, spáchaných islámským státem. Šlo o reakci na nálepku, že její politická strana je teroristická. Chtěla ukázat, co je skutečný terorismus. Na první fotografii je sťat americký novinář James Fidey, na druhé upalován jordánský pilot Muat al-Kasasbeh a na třetí přejíždí tank muže v oranžové kombinéze. Systém tedy neodsoudil tyto zločiny, ale nepohodlnou političku, která je v rámci sebeobrany připomenula.

Mnohdy se ptáme, kam se řítíme? Skutečně necháme tradiční Evropu padnout, aniž bychom falešné věrozvěsty nezarazili? A půjde to vůbec ještě zastavit?  Mnislav Zelený, etnolog a cestovatel, říká, že jsme jediná civilizace, která nebojuje o své přežití.  Jenomže my jsme nebyli napadeni vnějším nepřítelem, před kterým jsme kapitulovali, složili ruce do klína a vzdali se. Současnou situaci zavinila evropská politická elita se svou migrační politikou. Když ale tito inženýři lidských duší viděli, že jejich experiment vede Evropu do záhuby, že islámští "utečenci před válkou" nikdy nepřijmou naše hodnoty a pravidla, měli se okamžitě vdát svých plánů a migraci zastavit.  Za každou cenu. Ale ONI jsou natolik zaslepeni pokřivenou vidinou budoucího multikulturního světa, že klidně Evropu obětují a ještě to prohlásí za konání DOBRA.  Jsou jako zrádci, kteří zabíjí své vlastní lidi ve jménu údajného pokroku.

V České republice to zatím není tolik znát, ale už se vynořují levicoví aktivisté a udavači, kteří zcela nepokrytě vyhrožují všem, kdo zastávají konzervativní názory ohledně Evropy, tradiční rodiny, migrace, islámu a svobodného myšlení. Tímto vlastně oznamujeme náš skutečný vstup do současné západní Evropy.

Extrémní levice a její politická korektnost nám postupně bere všechny krásy světa a nabízí nám za to jen obsah skříňky jedné dámy. Jmenovala se Pandora.

Některé projevy poslanců ve sněmovně by se měly rovnou tesat do kamene. O takový výtes se dnes (26.října 2018, datum uvádím pro případ, že by k tesání přece jen došlo) zasloužil Karl Schwarzenberg, který parlamentu sdělil: "Vyznamenáváme se tím, že se o Evropu nezajímáme. Ano, čerpáme dotace, ale nepřispíváme moc solidaritou. Masaryk nám vštěpoval hlavní poselství - humanitu. Tu jsme prokázali, když jsme odmítli přijmout ty syrské sirotky." 

Panu Schwarzenbergovi asi nikdo neprozradil, že syrské sirotky před časem hledali opravdu všude, ale žádné nenalezli. Pokud tedy máme na mysli sirotky v původním významu toho slova, a nikoliv výrostky s bíbrem. Problém syrských "sirotků" se usadil panu Schvarzenbergovi v hlavě už od začátku, co se vynořil.  Cimrmani tomu říkají "nedokázat opustit  téma".  Před týdnem pan Karel navrhoval zrušení oslav 100. výročí vzniku republiky. Proč? Protože jsme nepřijali syrské "sirotky".

Ale pro humanismus není nikdy pozdě. Pan Schwarzenberg obdržel v restituci zámky Orlík, Sedlec a Schwarzenberský palác ve Voršilské ulici v Praze. To je hodně prostoru, aby navázal na Masarykův humanismus. Pokud by mu nevadilo, že by šlo o české sirotky v původním významu toho slova.

16. října 2018: Tak všechno je zase OK, jak říkají naši spojenci a my v SMS zprávách. Saúdská oficiální místa se zabitím opozičního novináře nemají nic společného. Tak pravili.

 A aby nikdo nepochyboval o upřímnosti tohoto tvrzení, byli na saúdský konzulát a později i do rezidence saúdského konzula vpuštěni turečtí vyšetřovatelé, kterým byla dána možnost hledat biologické stopy, stopy krve a především tělo opozičního novináře. Má to malou chybu na kráse. Před jejich příchodem se do budovy dostavili saúdskoarabští vyšetřovatelé a hned po nich nastoupil tým uklízeček.  Pochopitelně, že za těchto okolností nemohli turečtí vyšetřovatelé nic najít. Tady se tragédie začíná proměňovat ve frašku. Díváme se pravdě přímo do očí, ale musíme se tvářit, že ji nevidíme.

Osvědčená taktika

Saúdská Arábie záhy použila osvědčenou taktiku, kdy nejlepší obranou je útok a hned oznámila, že na jakékoliv sankce ze strany Západu odpoví odvetou. Trump sice pohrozil Rijádu přísným trestem, ale jedním dechem dodal, že nemá v úmyslu zastavit zbrojní dodávky do Saúdské Arábie. Tak jaký přísný trest měl Trump na mysli? Přestane jim posílat filmy s Pepkem námořníkem?

Dvojí metr

Představme si, že by se někde dostavil na ruské velvyslanectví ruský opoziční novinář, který žije v exilu. Zde by se propadl do země a Rusové by přišli se stejnou snůškou odporujících si nesmyslů, jakou nabídli Saúdové. Světové veřejné mínění by je, pod taktovkou elit, roztrhalo na kusy.

Sankce v podobě neúčasti

Západ se žádnými sankcemi vůči Saúdské Arábii evidentně nepočítá, ale na druhé straně nesmí zase tak úplně ztratit tvář. Proto svoji účast na plánované investiční konferenci v Rijádu odvolávají někteří ministři, šéfové bank, investičních společností a významných firem. Jejich neúčast na pouštní konferenci ovšem není pro Rijád zase tak velkou pohromou. Spíš to připomíná házení písku do očí veřejného mínění. Když už jsme na té poušti.

Volné konce

Den před tím, než Turci začali prohledávat rezidenci saúdskoarabského konzula, byl konzul Muhammad Atajhí odvolán do Rijádu. Údajně je na nahrávce slyšet jeho hlas, který nabádá vražedné komando "aby to udělalo jinde." Pokud se Atajhí na konzulát už nevrátí, pravděpodobně nebyl poslán jen do výslužby. Mezi komandem byl také plukovník saúdského letectva Mašál Saad. V těchto dnech zemřel při automobilové nehodě v Rijádu. Jak říká můj oblíbený hrdina z NCIS Leroy Jethro Gibbs "někdo tu svazuje volné konce".

Vyhošťovat se nebude

20.října 2018: Po více než dvou týdnech Saúdská Arábie po stupňujícím se nátlaku mezinárodního společenství přiznala, že Džamál Chášakdží zemřel na její ambasádě v tureckém Istanbulu. Stručné sdělení, kterým se opět vracíme na začátek. Hlava 22.

Všechno je relativní. Ani ke sprostým podezřelým, ani k obětem se nepostupuje podle stejného metru. Skripal: Důkazy se nikdo nezdržoval. Připomeňme si jen, že Skripal nebyl žádný dvojitý agent v terénu, jak se nám snažila namluvit média, žádný klon Jamese Bonda, ale kádrovák sedící na zadku v Moskvě, který za 78 tisíc liber prodal jména ruských agentů v Evropě. V prosinci 2004 byl v Rusku zatčen, odsouzen a uvězněn za velezradu. V roce 2010 se usadil ve Velké Británii po výměně agentů. Ruská oficiální místa tedy neměla žádný zájem ho zavraždit. To by pak s nimi už nikdy nikdo žádnou výměnu neprovedl. Skripal si prožil svůj osobní zázrak, protože jinak je otrava Novičokem bez šance na přežití, a plánovači útoků pod falešnou vlajkou si zase pro změnu ověřili, že svět je připraven spolknout kdejaký nesmysl, aniž by museli složitě vyrábět nějaké důkazy.

To ovšem druhý muž, o kterém bude řeč, si úctu a obdiv naopak zaslouží. Saúdskoarabský opoziční novinář Džamál Chášakdží dlouhodobě kritizoval vládu Saudské Arábie, což je činnost na úrovni práce pyrotechnika. 2.října navštívil saúdský konzulát v Istambulu a od té chvíle se po něm slehla zem. Ve stejný den přiletělo do Istambulu patnáct Saúdů. O skupinu ornitologů se zřejmě nejednalo.

V tomto případě už přece jen nějaké důkazy jsou k dispozici. Vzhledem k dlouhodobému napětí mezi Saudskou Arábií a Tureckem byl konzulát odposloucháván. Není to zrovna něco, čím by se domácí tajné služby chlubily, ale takto existuje audionahrávka, která poskytuje jeden z nejpřesvědčivějších a nejhrůznějších důkazů o zločinu. Není to sice přímý důkaz, ale pořád lepší než britské tvrzení o Novičoku na klice, v parku a tak. Na nahrávce je slyšet, jak byl Chášakdží vyslýchán, mučen, zavražděn a rozřezán na kusy. Za dvě hodiny pak z konzulátu odjíždělo šest vozů s diplomatickou poznávací značkou. V jednom z nich seděl saudskoarabský plukovník z oddělení soudního lékařství.

Dalo by se tedy očekávat, že vzhledem k precedentu s novičokem nastane světová bouře. Za tak barbarský čin by byl kdokoliv navždy vyloučen z lidské rasy. Saúdskoarabským diplomatům by neměli stačit nohy. Pražská kavárna už mohla být ve jménu Velkého humanisty nastoupena před velvyslanectvím Saúdské Arábie s patřičně vyvedenými cedulemi. Jenomže...

Jenomže nic se neděje.

Evropští velikáni a americký prezident sice vyjádřili jisté znepokojení, ale to je tak všechno. Prý se na to Saúdů zeptají. Ano, to je dobrý nápad. Saúdové jim jistě řeknou: "Kápli jste na to. Tak vám nalejeme čistého vína, nebo vlastně vody. Chášakdžího jsme na konzulátu oddělali, pak ho rozřezali speciální pilou a kusy těla v pytlích odvezli v diplomatických vozech společně s vrahy na letiště. Kolik našich diplomatů se má připravit na odchod?"

Světové ticho po pěšině ovšem není žádnou záhadou. Vztahy Saúdské Arábie a Spojených států jsou vřelé nejen v oblasti vojenské, ale i ekonomické. Evropští politici musí tento fakt respektovat.   Za vládnutí Obamy prodaly Spojené státy svému spojenci zbraně v celkové hodnotě 110 miliard dolarů. Spojenec to ale není nikterak sentimentální. Již několikrát oznámil, že se zbaví amerických aktiv - v hodnotě více než 750 miliard dolarů - pokud USA neučiní to, či ono. Tomu se říká držet někoho pod krkem (nebo za koule).

Kozel jako zahradník

A tak nás nemůže překvapit toto podivné spojenectví světového nositele dobra se zemí, která zrovna neholduje lidským právům. Kde probíhají výchovné tresty jako je bičování, stětí, kamenování, ukřižování... Na případné mravnostní delikty dohlíží saudská náboženská policie Mutaween, která ve svém erbu rozhodně nemá heslo pomáhat a chránit.

Znásilněná žena byla v roce 2002 odsouzena k dvě stě ranám bičem, protože se pohybovala sama bez mužského doprovodu a tím se stala zodpovědnou za své znásilnění. Ali Muhammad al-Nimr se v roce 2011 jako nezletilý připletl k protivládní demonstraci. Po jeho zatčení nenásledoval trest, protože Saúdové přece nejsou žádní barbaři, aby trestali děti. Počkali tři roky a teprve pak byl Ali odsouzen k trestu smrti stětím a k následnému ukřižování.

Saúdskoarabský princ Chalíd bin Farhan Saúd žije v exilu v Německu. Dalo by se říct, že jeho vztahy s rodinou nepatří k těm nejlepším. Britskému listu The Independent řekl, že lákání disidentů na zastupitelské úřady patří k obvyklým trikům jeho příbuzných. On sám dostal pozvánku tohoto typu už nejméně třicetkrát, ale vždy odmítl. Nenechá se prý opít rohlíkem, ani rozčtvrtit.

Od léta roku 2015 Saúdská Arábie předsedá radě OSN pro lidská práva.

Takže ještě jednou: Bude se vyhošťovat?