Matouš Hejkal vchází do televizního studia. Přípravy k natáčení jsou v plném proudu. Sem tam pobíhají technici, před kamerou stojí připravena tři křesla, do kterých zasednou dnešní hosté. Matouš patří mezi pozvané. Zatím neví, na jaké téma se debata povede, ale to ho netrápí. Je ochoten pohovořit o čemkoliv.

"Tak vás tady pěkně vítám, pane Hejkal," dostává se mu uvítání od asistentky režie, "jak se má tatínek? Ještě televizi nevyhlásil válku?"

Matouš se zamračí:  "Tak to si vyprošuju, ty neustálé vtipy na mého otce. Je to nejlepší ministr humanitárního bombardování, jakého jste - ehm chci říct – jakého jsme kdy měli. Raději mě prozraďte, kdo budou další dva hosté."

"Znáte pravidla, Matouši, ani já to nevím. Kromě toho, jsem tady nová, předchozí kolegyně dala výpověď. Všechny tři účastníky vybírá Výbor moudrých. Jsou do studia pozváni s velkým časovým rozdílem, aby se nesetkali,a ihned jsou odvedeni do samostatné maskérny. Dokonce ani moderátor a režisér neví, kdo se sejde před kamerou. Na tom je prý založen úspěch tohoto přímého vysílání. A teď mě následujte. Maskérky si vás trochu upraví."

Za dveřmi maskérny zatím probíhá následující rozhovor: "Tak holka, koho jsme vyfasovali, na kom dnes zapracujeme?"

"Máme toho mladýho Hejkala, ten kluk se taky nacpe všude. Už mě leze na nervy."

"To mě povídej, můj starej málem vyhodil televizi z okna, když ho tam nedávno uviděl potřetí v týdnu."

"Tak co kdybychom ho trochu poupravily, že ho vlastní matka nepozná..." Obě se při té představě zasněně usmívají.

"Ale to nemůžeme, to by nám nesežral."

"Při správným nasvícení zrcadla, který trochu pootočíme," říká první maskérka a provádí zamýšlený úkon, "by se to mohlo podařit."

"Ale za to nás můžou vyrazit!!"

"Pochybuju, všem leží v žaludku, kdyby nebylo jeho taťky...," mávne znechuceně rukou žena.

Ozývá se zaklepání. Vstupuje Matouš

"Vítejte, pane Hejkal, už jsme se na vás těšily, račte si hačnout tady do tohoto křesla."

Matěj se pohodlně usazuje v křesle a blahosklonně kyne pravicí: "Tak se, dámy, dejte, do toho."

Ženám jen září oči když se pouští do díla.

...

Ve vedlejších dvou šatnách jiné maskérky připravují zbývající dva účastníky debaty. Pomalu se blíží hodina, kdy má přímý přenos oblíbeného pořadu začít. Režisér neklidně přešlapuje a potichu informuje svoji novou asistentku: "Tak to sem zvědavej, který dárky nám ti mudrci na dnešek vybrali. Minule jsme tady měli poslance, kterej se vrátil ze služební cesty z ostrova Hulu-Hulu. Žije tam necelá stovka lidí, ale je tam krásně.Když se ho ptali, co tam za státní prachy pohledával, snažil se všem namluvit, že studoval místní demokracii. Pak ta předsedkyně neziskovky s jejíma třema jachtama. Furt o nich mlela až konečně i posledního troubu u obrazovky napadlo, kde na to vzala. A co teprve ten chlapík z Výboru veřejného blaha, třikrát přistižený při lži, kterou vytrvale označoval za alternativní fakta. To bylo ještě lepší než politická korektnost nebo humanitární bombardování. Na toto už jsem fakt starej. Kdyby to viděl můj učitel, velký režisér Federico, tak by hořce zaplakal. Nebo by mě rovnou nechal zastřelit. Točit takový hovadiny."

Neradostné myšlenky se nešťastnému režisérovi řítí hlavou jako splašený roj komárů.

Ale to už se ozývá známá znělka pořadu "Na slovo vzatí". Populární moderátor Vendelín Stoklasa přichází ke svému pultíku, odkud bude v přímém přenosu dirigovat diskuzní pořad. Tři křesla pro hosty jsou zatím prázdná. Znělka přechází v dramatickou melodii a následuje virbl. Ke křeslu se přibližuje první host, je jím samotný ministr humanitárního bombardování Marek Hejkal. Kyne pravicí k první kameře, kameraman si znechuceně odplivne. Vendelín uvádí jeho excelenci na přidělené křeslo. Následuje krátké představení hosta. A znovu je tu virbl. Na scénu přibíhá podsaditý chlapík s holou lebkou, na které má vytetované cosi, co vypadá jako letadlo.  Moderátor je zmaten, zdá se, že tohoto muže nepoznává, otevírá zapečetěnou obálku s poznámkami pro případ nouze ...

"Vážení diváci, představuji vám druhého hosta, kterým je ... Adalbert Hejkal, výrobce větroňů." Moderátor se při vyslovení jména na chvíli zarazí, ale pohotově dodává: "Pan ministr tu bude mít dnes svého jmenovce."

"Žádnýho jmenovce," drtí slova mezi zuby jeho excelence, "to je můj brácha!"

O režiséra se v zákulisí pokouší mdloby. Kdo to sem pozval, říká si v duchu. Prý rada moudrých. Blbci to jsou. Kdo má s tímto materiálem pracovat?

Moderátor se v duchu pokřižuje a trochu nejistým hlasem vyhlašuje: "A já bych poprosil našeho třetího hosta, aby přišel mezi nás!"

Ke třetímu křeslu přichází podivná postava.  Sytě rudé rty, zvýrazněné obočí připomínající jistého známého státníka z dob minulých, obrovské stíny kolem očí a tvářičky červené, jak děvče z pohádky. Oba Hejkalové nevěřícně třeští na příchozího oči. Jeho excelence ministr pevně zatíná prsty do opěradla židle, režisér si v zákulisí nalévá první odměrku rumu.  Moderátorovi padají jeho poznámky na podlahu, zdá se, že se dusí.  Je to ale profesionál a tak zvesela zahlaholí: "Dovolte, abych přivítal našeho třetího hosta - Matěje Hejkala, místopředsedu strany zelenožlutých sršňů."  Málem jsem ho nepoznal, pomyslí si, a to ho tu máme pořád. Ten kluk se asi musel definitivně zbláznit.

"Samej Hejkal," poznamenává režisér a nalévá si další a další dávku svého léku. Starší dva Hejklové cosi znakovou řečí ukazují nejmladšímu Hejkalovi, ten se však tváří nechápavě. Maskérky splnily svůj úkol  aniž by oběť cokoliv tušila. Moderátor již po sté seznamuje diváky v přímém přenosu s pravidly hry. "Před sebou mám další zapečetěnou obálku s otázkami, které připravila Rada. Jsou zde pouze pro případ, že by do studia nedorazily žádné podněty od diváků.  Otázky posílejte, buď prostřednictvím  SMS zpráv nebo mejlujte ... !" Stoklasa pozorně sleduje notebook na moderátorském pultíku.

"Ale vidím, že nám přichází první... druhý... bože, to je záplava dotazů. Můžeme začít!"

"Je tu první dotaz - na Matouše: Co se vám to stalo?" Matouš se nechápavě rozhlíží kolem sebe. Ale i on je profesionál a tak odpovídá: "Stalo se toho hodně. Jsem terčem výhružek za své pevné postoje. Byl jsem také obětí atentátu, když mě kdosi v parku profackoval.  Ale já neuhnu ani o píď..."

"No, to je moc dobře," přerušuje ho moderátor, "ale my tu máme další dotaz, a sice na jeho excelenci ministra humanitárního bombardování."

 "Pane ministře, je pravda, že jste nedávno nakoupil do výzbroje naší armády větší množství větroňů?"

 Ministr se neklidně ošívá a říká jakési ošklivé slovo, které musí být vypípáno. Vzápětí však dodává: "Jsou to dobrý stroje, mají certifikát."

Moderátor hledí na obrazovku notebooku a předkládá další dotaz:  "Divák Karel z Proklaté nory má otázek víc, ptá se, jestli jste ty větroně koupil od svého pana bratra a jestli je to ten samý Hejkal, který předtím vyráběl papírové draky ze špejlí. Dále by pan Karel chtěl vědět, k čemu budou armádě větroně."

Excelence otvírá ústa k odpovědi, ale do debaty náhle vstupuje mladý Matouš:  "Strejda sice začínal s profesionální výrobou papírových draků..."

Já toho kluka snad zabiju, říká si v duchu Adalbert, výrobce větroňů.

Ale Matouš se nezadržitelně řítí dál, ústa jsou rychlejší než myšlenky: "...jenže právě tam získal velké znalosti o aerodynamice, jeho draci patřily k okresní špičce.  Na stěně dílny visel obraz čmeláka. Všichni jsme se divili, jak může tento pták vůbec létat, ale strýc Adalbert nám to vysvětlil. Znalosti aerodynamiky a dlouholetá konstrukční zkušenost s výrobou draků byly první kroky k současné velkovýrobě větroňů, které ostatně, jak říkal otec, mají certifikát..."

Moderátor Vendelín ho přerušuje:"Čmelák není pták, je to hmyz, a diváka Karla asi víc zajímalo, co s nimi budou vojáci dělat?"

"Co furt máte s těma drakama... tedy chci říct... větroňama,"  hněvá se jeho excelence. "To jsou samý tendenční otázky. A navíc to, na co se ptáte, je tajné.  Pak mně dáte adresu toho Karla z té jakési nory, už toho mám dost. Copak jsem nějakej klaun?" Významně se zahledí na svého syna.

Do debaty vstupuje Adalbert Hejkal, výrobce větroňů. "Jo, aby bylo jasno, můj brácha není žádnej klaun a já taky ne." Kradmo pohlédne na svého synovce a pokračuje: " Udělal jsem armádě slušnou cenu, a co s nima budou dělat je jejich věc. Proč se třeba někdo nezeptá na hospodářské výsledky mé firmy Samolet ?"

Ty budou asi velmi dobré, když jsme od tebe nakoupili ty tvoje vehikly, pomyslí si moderátor Vendelín Stoklasa.

"A proč mě se nikdo nezeptá na poslední úspěšné vystoupení armádního souboru Bomba," připojuje se jeho excelence.

A pozadu nezůstává ani nejmladší Hejkal. "Proč mě nikdo nemá rád?"

Rázem, jako na povel, všichni tři Hejklové vyskakují ze svých křesel. "My odcházíme," oznamuje jeho excelence, která se mezitím stala samozvaným mluvčím Hejkalů, "tohle nemáme zapotřebí."

"Tatínek vám vyhlásí válku," dodává Matouš. Ale ministr s ním hrubě smýká a táhne ho ven ze studia. Adalbertovi se leskne pleš, vytetované letadlo jako by chtělo odletět.

Moderátor zamyšleně odchází od moderátorského pultíku.

Placení studioví diváci si jdou vybrat svoji denní mzdu.

Režisér pořadu se smutně dívá na již prázdnou láhev a přemýšlí o kresleném filmu.

Vysílání skončilo, zapomeňte.

Anebo -  raději ne!

 Rád se někdy procházím v dešti. Nesmí to ovšem být lijavec, který člověka srazí na zem, ale takový ten deštík, kdy obloha trochu pláče a trochu se směje. Potkávám lidi a říkám si "třeba se také rádi prochází v tom nečase, máme tedy něco společného, cosi nás spojuje v tom osamoceném světě." Ale možná jen někam spěchají a jsou nabručení, že jim voda teče po zádech. Deštníky už nejsou to, co bývaly.

Ten den, kdy jsem vyrazil do ulic, se déšť pomalu chýlil ke konci. Padlo ještě několik posledních kapek. Zrovna jsem přicházel k parku, když jsem uviděl sedět na lavičce mladou ženu. Z dlouhých tmavých vlasů ji kapala voda, ale ona jaksi nepřítomně hleděla k nebi.

Tedy – sedět v tom nečase, nebo těsně po něm, na lavičce, to je ještě větší úlet než ta moje dešťová promenáda, pomyslel jsem si.  Přistoupil jsem blíž. Najednou utichly všechny běžné městské ruchy a nastalo tíživé ticho. I čas jakoby se zastavil. V okolí bylo pusto, všichni spěchající chodci kamsi zmizeli. Jen to ticho, zmáčená žena na lavičce a já. Za normálních okolností bych neměl odvahu oslovit cizí ženu na lavičce, ale okolnosti se jako normální rozhodně nejevily.

"Není vám něco?" zeptal jsem se, přiznávám, nepříliš duchaplně.

"To je v pořádku, Františku," oslovila mě jménem.

Otevřel jsem překvapeně pusu, takže jsem ke svému neduchaplnému dotazu připojil i odpovídající výraz.

"My se známe?"

"Vy mě neznáte," odpověděla, "ale já vás ano. Před časem jste prožil dost složité období.  V práci se vám nedařilo, hádal jste se často s manželkou a...," mávla rukou, "však to víte sám."

No, říct v dnešní době někomu, že se mu nedařilo, to zase není tak velké umění. A hádkám se v manželství asi nevyhne nikdo, ale co to oslovení mým jménem? O co tu jde?

"Mohu si přisednout.?"

Jistě, ale je to pořád mokré," ukázala na lavičku.

Tak to bylo to poslední, co mě v tu chvíli trápilo.

"Kdo jste?" vydechl jsem

"Chcete, abych vám řekla pravdu?" usmála se žena.  Kýval jsem hlavou rychleji než pejsci za zadními okny aut.

A pak se žena pustila do svého vyprávění:  Nejprve mě seznámila se všemi mými tajnými sny, výhrami i prohrami. Jejich výčet byl dlouhý, přesný a někdy truchlivý.  Stále jsem nic nechápal. Kdo to jen může být?

 "Kdo jste? Kdo..."

"Nevím, jak vám to jen říct. Měla bych vás nějak opatrně připravit. Jenomže nevím dost dobře jak..."

"Jen směle do toho," přerušil jsem ji. Tak zvědavý jsem byl naposledy snad jen při sledování Dalasu, když Boby umřel a po padesáti dalších dílech vylezl z koupelny.

"Jsem anděl," řekla téměř bezstarostným tónem, jakoby mě oznámila, že prodává vedle v trafice. "Často jste nás žádal o pomoc."

Tomu tedy říkám blesk z čistého nebe!

Zčervenal jsem rozpaky. Tohle kdyby slyšeli moji spolupracovníci a nedejbože i kámoši, musel bych se odstěhovat do Grónska. Proto jsem jedovatě poznamenal:

"Ale že jste se zrovna nepřetrhli."

"Tak to se mýlíte, Františku, nebo jste už zapomněl. Když byl váš mladší syn malý a měl laryngitidu, museli jste ho odvézt do nemocnice. Tam vám řekli, že jeho stav je velmi vážný. Vy jste byl tenkrát zapřisáhlý ateista, ale přesto jste odešel do kostela a tam se celou noc modlil. Ráno za vámi přišel kněz, který o vás celou dobu věděl.  Tehdy ještě kostely byly otevřeny přes noc. Kněz vás povzbudil a vy jste hned šel telefonovat do nemocnice. Tam vám řekli, že všechny příznaky náhle pominuly, že si to neumí vysvětlit, ale váš syn je zcela zdráv a může domů. Tehdy jsem trochu překročila svoje pravomoci.

"Jak to myslíte?" zeptal jsem

"Podrobnosti vám vysvětlovat nebudu, nepochopil byste je.  Později jste chtěl něco ohledně staršího syna. Myslím, že také bylo splněno. Jen s tím vaším letem na Měsíc nešlo hnout."

"To mě bylo deset," připomněl jsem jí.

"Však já vím."  Jakoby se nepatrně pousmála.

Vida, i andělé mají smysl pro humor. Ale anděl pokračoval - vlastně - pokračovala dál:

"Nakonec na mě doma asi zapomněli. Nebo je to trest za překročení mých pravomocí v několika dalších případech, sama nevím.  Pomalu ztrácím své vyjímečné schopnosti.  Jsem takový zapomenutý anděl. A teď už jděte domů, my se neměli nikdy setkat".

Odcházel jsem, styděl se za svá předchozí příkrá slova a přemýšlel.  Když andělé pomáhají člověku, nešlo by to také naopak?  Ještě jsem slyšel, jak za mnou volá:

"O nás andělech se říká, že máme křídla a proto můžeme vzlétnout. I vy lidé jste tak trochu andělé, ale jen s jedním křídlem. Abyste mohli vzlétnout, musíte se nejprve obejmout!"

Zvuk města se opět náhle probral k životu. Před sebou jsem zahlédl několik spěchajících chodců. Ohlédl jsem se, ale lavička už byla prázdná.  Po mém andělovi široko daleko ani stopy. Možná jsem na té lavičce seděl sám, na chvíli usnul a všechno byl jenom sen. Proč bych si ale sedal na mokrou lavičku a dokonce tam usínal?  A co ten hlas, který za mnou před chvílí volal? Vždyť to bylo tak reálné. Hlavou se mi honilo více otázek, než odpovědí.

Cestou domů jsem ženě koupil květinu. Jen jednu, aby nedostala šok. Odemknul jsem dveře bytu, předal ji červenou růži, ona se usmála a já ji objal.

Pak jsme vzlétli...

Malá povídka na  začátek roku 2017. Vesele i smutně. Jak už to chodí.

Byli jsme čtyři. Roku 1980 nám bylo 12 let. Mě, Petrovi, Lubošovi a Laďovi, čtyřem klukům, řečeno slovy Karla Poláčka, co spolu chodili. Nerozluční kamarádi, kteří nechyběli nikde, kde se něco dělo. Většinou nekalého typu. Kdybych to vzal po Foglarovsku, blíž jsme měli k Bratrstvu kočičí pracky než k Rychlým šípům.

Jednoho dne naše třídní učitelka, kterou jsme ještě museli familiárně oslovovat "soudružko", vešla do třídy a oznámila, že právě četla zajímavý článek o nových výukových metodách sovětských pedagogů, který ji inspiroval k průlomovému kroku. Řekla, že dnes nebudeme psát diktát z jazyka českého, jak původně plánovala, ale proběhne volná debata na téma naše budoucí povolání. My čtyři v zadních lavicích jsme na sebe překvapeně pohlédli. Místo diktátu, volná debata. To na nás rozhodně udělalo dojem.

Soudružka učitelka nastolila systém. Postupovala od předních lavic k zadním a její tvář byla prodchnuta oslnivou inteligencí, když kladla dvanáctiletým dětem svoji existenční otázku. Pozorně jsme poslouchali odpovědi spolužáků, kteří chtěli být lékaři, učiteli a učitelkami, inženýry, architekty a blbý Malát toužil stát se předsedou JZD. Z odpovědí bylo zjevné, že žactvo se nemíní živit rukama. Žádné dělnické profese. My čtyři se mezitím připravovali na zteč. První přišel na řadu Luboš. "Já budu prezidentem republiky," pravil pevným hlasem. Učitelka ho zamyšleně pozorovala a jen Bůh ví, co se jí v tu chvíli hnalo hlavou. Pak přišel na řadu vedle sedící Petr. Projevil přání stát se popelářem a hned také dodal naprosto logické odůvodnění své volby: "Ti už sedí v deset dopoledne v hospodě." Zdálo se, že soudružka učitelka poprvé zapochybovala o metodách sovětských pedagogů. Pochopila, že se ocitla na území, kde jsou lvi. Opatrně postoupila o lavici dál. "Já budu Robin Hood," řekl rozhodně Laďa, "bohatým budu brát a chudým dávat." Soudružka učitelka ho laskavě pohladila po hlavě.

"Ale Ládíku, takovým Robinem Hoodem je už naše strana a vláda, nechtěl bys být raději soustružníkem?

"Nechtěl," odpověděl zarputile Laďa, "budu Húd".

 "Spíš ÚD," poznamenal Petr, za což se mu dostalo od Robina Hooda šťouchance do zad.

 Soudružka učitelka se tvářila, že nic neslyšela a obrátila se ke mně. "A co ty, Františku?" pravila s nadějí v hlase, protože mě z jakýchsi záhadných důvodů považovala za slušného chlapce, který se nedopatřením ocitl mezi třemi zlotřilci.

 "Já chci být kosmonaut. Jako Gagarin."

Učitelka se na mě vyčítavě zahleděla a její jasně říkala. "I ty, můj Franto?" Nemohla tušit, že moje odpověď není tak daleko od tajného snu. S výjimkou Gagarina. Samozřejmě. Když jsem se doma svěřil otci se svojí odpovědí, ten stručně poznamenal, že to s tím Gagarinem bylo politicky prozíravé.

Čas ubíhal mílovými kroky. Hodně věcí se změnilo, ale my čtyři se v průběhu těch téměř čtyřiceti letech občas setkávali. Luboš se zatím prezidentem nestal. Ale má dobře nakročeno. Sedí v městském zastupitelstvu a je proslulý svými obstrukcemi. Ani Laďa se neprohání po parcích v třírohém klobouku a s lukem v ruce, aby bohatým bral a chudým dával. Pracuje na finančním úřadě, takže je vlastně takovým Robinem Hoodem, co bere všem.  Vlastně ne, Húdem, ale ÚDEM, jak při každém našem společném setkání neopomene poznamenat Petr, aby vzápětí sklidit přátelský štouchanec do zad. Petr nepopelaří, ale stal se novinářem. Takže napůl mu to vyšlo. V hospodě sedí v deset dopoledne a tvoří. Alespoň to tvrdí. Ale moc mu nevěříme.  Na to jsou jeho články příliš dobré. No a já taky nestartuju raketu, abych se vydal k vesmírným dálavám, ale jen svoji Dacii, abych se vydal do továrny k žíhacím pecím.

Jednoho dne jsem náhodou potkal Petra. Hned na mě spustil o svých trablech s šéfredaktorem. Táhnou to spolu už dvacet let, kdy se po celou dobu hádají v rytmu regtime.  Jeho nadřízený mu občas články zkracuje, upravuje, přepisuje, prostě dělá všechno to, co každý autor vidí jen velmi nerad. Petr je přesvědčen, že to jeho dlouholetý šéf dělá jen tak ze sportu, přesněji řečeno aby ho naštval. Použil však jiné slovo. Nedávný střet Petra a šéfa proběhl údajně asi takto:

 "Ten článek o Domažlicích má příliš dlouhý úvod," začal šéfredaktor.

 "Tak ho zkrátíme," odpověděl Petr bezstarostně.

 Šéfredaktor nevěřil svému sluchu. Kde je ten bojovník, který se rve o každé slovo.  Šéfredaktor měl pocit, jakoby mu jeho oblíbená kratochvíle měla proklouznout mezi prsty. Přitvrdil.  "A co ten mlýn, trváš na něm?" 

"Ale vůbec ne," odpověděl Petr, "pryč s mlýnem."

"A co traktorista?"

"Traktorista?," zamyslel se Petr. "Traktorista by měl zůstat".

 "Máš ho mít," projevil nebývalou velkorysost šéfredaktor a pokračoval: "Ale musíme zkrátit epizodu se zříceným zvonem." "Zkrátíme," přikývl Petr.

 "Závěr je dobrý, ale já bych to napsal trochu jinak," pokusil se šéfredaktor o poslední zdrcující ránu a přečetl svoji verzi.

 "Ohromné!," zvolal Petr. 

Šéfredaktor byl z vývoje situace tak zmatený, že podal Petrovi ruku, což předchozích dvacet let nikdy neudělal a doprovodil ho do bufetu, kde mu zaplatil obložený chlebíček.  A to se o něm tradovalo, že by si pro korunu nechal obě kolena vrtat.                                                         

Byl jsem zvědavý, proč Petr udělal všechny naznačené ústupky. Odpověď byla vpravdě šokující. V Domažlicích na žádné reportáži nebyl a ten článek napsal někdo jiný. A protože už někam spěchal, neměl jsem možnost se dozvědět, jak všechno dopadlo. "Dopovím ti to někdy příště, až u toho budeme všichni," volal a v mírném poklusu se ode mě vzdaloval.

Ani jeden z nás netušil, že to bylo naše poslední setkání a že příběh už nám nikdy nedovypráví.

Je to světa běh.

Pak už jsme se sešli jen tři. My staří troubové, kterým táhlo na padesát. Sešli jsme se v deset dopoledne v hospodě, kde sedával náš kamarád.

Čas plyne a otáčí kola života, jako voda žene mlýnská kola...

Kdysi dávno, asi tak před stopadesáti lety, jsem lyžovat uměl. No, uměl-kopec jsem sjel, ať tak či onak. Moje manželka lyžuje ráda a dobře. Jednoho víkendového dne mi naznačila, že tentokrát bych se mohl zapojit nikoliv jen jako řidič, ale také jako přímý účastník akce.  Prý se to nezapomíná.  Dorazili jsme ke sjezdovce, moje choť nasadila lyže a odebrala se k šlepru. Já se odebral do půjčovny lyží a lyžařských bot. Říkal jsem si, že na začátek to zkusím raději s prkny kratšími. Už z této úvahy vyplývá, že moje nepřítomnost v tomto ušlechtilém sportu byla skutečně dlouhodobá.  Ukázal jsem pracovníkovi půjčovny na lyže, které se mi jevily tak akorát. "To jsou dětský lyže," pravil ten dobrý muž s neskrývaným despektem, "do těch by se ty vaše jedenáctky nevešly."  Poté mě vybavil dle vlastní profesionální úvahy. Už při obouvání bot jsem začínal mít podezření, že doba se změnila poměrně hodně. Já míval lyžařské boty, ve kterých jsem mohl kotníkem jakž takž hýbat, teď jsem si připadal, jako bych měl obě nohy v gypsu. No nic, po chvíli zkoumání systému se mi podařilo zajet do vázání. Došmatlal jsem k vleku a zařadil se do fronty. Uchopení vlečné tyče kupodivu proběhlo bez hromadné katastrofy, a já začal pomalu stoupat k vrcholu kopce.  Netrvalo dlouho a stanul jsem na samém vrcholu sjezdovky a...pohlédl do nekonečné hlubiny. Sjet dolů tu propast se mi najednou jevilo jako ne příliš moudrý záměr. Jenomže to už na mě pokřikovala moje žena pokyny, které hraničily s nactiutrháním. Odpíchl jsem se, udělal jeden, dle mého názoru, velmi elegantní oblouk a pak, jak vím z pozdějších svědectví , následovalo cosi jako výbuch granátu, který vzedmul oblaka sněhu.  Ten můj pád zůstal sice bez zdravotních následků (nikoliv však bez následků pošramoceného sebevědomí), ale záhy jsem měl zjistit, že problém je někde jinde. Protože jsem měl nohy v těch gypsech, bylo pro mě prakticky nemožné zvednout se zpět na lyže. Ať jsem se nažil sebevíc, nešlo to. Chvíli jsem se tam povaloval a předstíral, že přesně to mám v úmyslu. Ostatní sportovci najednou ztratili veškerý zájem o sjezd a pozorně sledovali, jak napůl sedící, napůl ležící lyžař, se zvolna jako chrobák převaluje na záda, kmitá nohama ve vzduchu a zoufale se snaží se zbavit svých prken. Myslím, že padlo i několik sázek. To už ale ležela na zemi i moje žena. Ovšem na rozdíl ode mne, smíchy. Sejít dolů celou sjezdovku s lyžemi na rameni a s nohama v gypsu, byl očistec. Cesta trvala dost dlouho, jiní mezitím udělali mnoho jízd nahoru a dolů. Lyže i botky jsem vrátil se slovy, že tak krásně jsem si už roky nezalyžoval a důstojně odešel do místního bufetu.

Později se mi dostala do ruky kniha Jamese Twininga  Ženevský podvod, ve které jsem našel několik vět, které pro mě byly určitou formou zadostučinění.  Zde jsou: " Faulks vášeň pro lyžování nechápal. Nebylo mu jasné, co může koho přitahovat na tom, aby si upnul nohy do bot, které by v jiné době nejspíš využívala španělská inkvizice, potom se na dvou úzkých dřevěných plaňkách vyškrábat na kopec, sjet dolů a zařadit se do fronty, aby mohl zaplatit za to, že celou tuhle hrůzu zažije znovu..."

Tak mě alespoň uklidnilo, že v tom nejsem tak úplně sám.

Včera v pořadu Konfrontace (kohosi, zapomněl jsem) vystoupila filmová kritička (její jméno si také nepamatuji, asi bych měl tuhle úvahu ukončit dřív, než zapomenu o čem to melo být), která pravila, že práce filmového kritika je velmi důležitá, protože dává divákovi návod, zda do kina jít, nebo nikoliv. Měla pravdu. Jenom asi ne přesně tak, jak myslela. Když přečtu oslavnou kritiku, filmu se zdaleka vyhnu. A naopak. Při odsuzující kritice, hned volám do kina a rezervuji si lístek.

O něco později, když jsem napsal předchozí řádky, tak jsem si na jméno filmové kritičky vzpomněl. Alena Prokopová, a své kritiky píše na blogu Alenčin blog. V tomto případě teorie ohledně "spolehlivosti" kritiků neplatí. Paní Prokopová píše objektivně, čtivě a z jejích názorů nečiší ona zášť některých kritiků, kteří si pro sebe vytvořili jakýsi model dokonalého filmu a ten neustále hledají. Postupují jako pracovník v továrně, který u pásu kontroluje vyrobenou součástku před kalibr. Co kalibrem neprojde, musí z oběhu. Někdy jde také jen o prostý snobismus. Tak třeba Bergmannovu Sedmou pečeť (já osobně jsem při tomto filmu málem umřel nudou, ano jsem barbar) by si žádný kritik nedovolil pohanět, zato Troška (toho ale také dvakrát nemusím) je vždy vděčným objektem pro ostrovtip. Dovolím si předložit Barbarovy-tedy moje- tři nejoblíběnější filmy: 1.Sedm statečných(samozřejmě z roku1960), 2.Forrest Gump, 3.Akce Bororo. U posledního filmu si neopustím pár poznámek. Akce Bororo je česká SCI-FI s velmi originálním příběhem. Po listopadu 89 se filmový kritici rozhodli, že tento film budou posuzovat ryze z ideologických pozic. Ale to není první případ ideologického blouznění. Stejně tak přistupovali po zmíněném roce k pohádce Pyšná proncezna. Stručně řečeno-nemám je rád ty pyšné filmové borororáky. S jedinou vyjímkou, jak jsem zjistil.

"Hoďte na ni síť, hoďte na ni síť !," volal šéf volebního týmu. Na zemi se zmítala kandidátka na  prezidentský úřad Velké mocnosti, která  se před třiceti minutami dozvěděla, že do Růžového domu usedne někdo jiný. Bušila pěstmi do podlahy a z uší ji stoupaly lehké obláčky dýmu. Kolem dokola se povalovaly  střepy vzácné vázy z dynastie Čching, kterou hodila po svém šéfovi volebního týmu. Od hlavního vchodu se obezřetně přibližovali dva muži v bílém s napnutou sítí.  Žena se nedala lacino, nastal urputný boj.  Když skončil, muži v bílém uchopili neúspěšnou kandidátku, nyní zajištěnou ve svěrací kazajce a s roubíkem v ústech,  pod lokty a odnášeli ji k přistavenému vozu.

"Kam ji povezete, zeptal se dobrovolník z volebního týmu.

"Do Las Negas asi ne," odsekl jeden ze zřízenců, který při kontaktu s kandidátkou přišel o oba rukávy.

"Zacházejte s ní citlivě, právě utrpěla velký šok".

"To víš, že jo, řekl druhý zřízenec a uštědřil kandidátce lehký šťulec do zad.

"Madam, vydržte," volal za odcházející trojicí šéf volebního týmu, "jedeme hned za vámi."

A tak se hlavním městem Velké mocnosti  řítil sanitní vůz s majákem, za ním dva vozy poradců, které se marně snažil dostihnout na bicyklu dobrovolník z volebního týmu.

Za chvíli tato malá kolona dorazila k Ústavu duševní péče. K vrátnici ústavu pak postupoval zvláštní průvod  v jehož čele nesli muži v bílém zmítající se vak, následovalo je osm poradců, kteří se ukázněně seřadili do dvojstupu a z dáli přijížděl na bicyklu dobrovolník. Odkudsi se vynořil vrátný se samopalem. "Vás dva znám, ale co ty další lidi?"

"Ti jsou taky s námi a možná tady i zůstanou," řekl jeden z mužů v bílém a zdálo se, že ho jeho vlastní slova pobavila. Průvod se přesunul do hlavní budovy. "Tak tady paní prezidentku ubytujeme," řekl s jistým zadostučiněním  ten v bílém, kterému chyběly rukávy. Otevřel dveře rozměrného pokoje a muži v bílém uložili své zmítající se zavazadlo na lůžko. Do pokoje se vpotácel zpocený dobrovolník, který již mezitím také dorazil.

"Můžeme ji rozvázat?,"zeptal se jeden z členů volebního týmu.

"Jak je libo, na vlastní nebezpečí, my totiž odcházíme," řekl  druhý muž v bílém, který  měl sice rukávy oba, ale zato navíc monokl na levém oku.

Dveře se zaklaply. "Není tady klika," pravil zdrceně zpocený dobrovolník, "že jsem sem vůbec lezl."

"Tam na hromadě jsou nějaký deky," oznámil  šéf volebního týmu, "dnes toho máme dost, natáhneme ty deky na zemi a vyspíme se." Za chvíli se místností ozývalo osmihlasé chrápání přerušované dobrovolníkovými výkřiky o volebních podvodech a o blíže neurčených sviních. Kandidátka mlčela. Možná to bylo tím roubíkem.

Uběhla noc a slunce nastoupilo svoji každodenní pouť.

Naši smutní hrdinové se pomalu zvedali ze země, kde se povalovaly zmuchlané deky. Pojednou si všimli, že včera trochu zapomněli na svoji velitelku, která se stále nacházela ve svěrací kazajce a s roubíkem v ústech. Koulila na svůj tým zlostně oči. Šéf volebního týmu rychle přiskočil a odstranil kandidátce roubík z úst. Hned toho ovšem litoval, protože kandidátka spustila projev, že by na něj byl hrdý nejeden dlažební mistr. Muž se snažil nic neslyšet a pomalu  vyprošťoval  ženu ze svěrací kazajky. Konečně byla volná. Navíc to vypadlo, že se pomalu uklidňuje. Otevřely se dveře a do pokoje vstoupil muž v bílém, ale nebyl to žádný z těch dvou ze včerejšího dne. "Je vás tady nějak moc, musím vás rozmístit na jednotlivé pokoje,"pravil zamyšleně.

"My ale nejsme pacienti, my jsme volební štáb!"

"A tak to promiňte, samozřejmě že jste volební štáb, a jakmile z tohoto pokoje odejdeme, tak vás seznámím se dvěma ministerskými předsedy, papežem Piem XXIV a se třemi dalajlámy, které právě učí Fred Aster stepovat."

Členové volebního týmu začali zřízenci mávat před nosem svými průkazy a bankovkami. Výsledek to mělo nevalný, ale v tom se ve dveřích objevil podsaditý muž v obleku a s kšiltovkou, na které bylo napsáno řidič. "Právě jsem mluvil s ředitelem ústavu, jsou to opravdu členové volebního týmu a ta ženská na posteli je kandidátka na prezidentku."

"Tak to ledacos vysvětluje," řekl zřízenec a uvolnil průchod.

Od ústavu pak  vyrazily oba vozy a dobrovolník na bicyklu směrem k volebnímu štábu. Při příjezdu na štáb se okamžitě konala porada. "Co teď budu dělat, co teď budu dělat," opakovala stále dokola neúspěšná kandidátka. "Madam," pravil šéf volebního týmu, "měl bych jeden nápad. V jedné malé zemi v centru Starého kontinentu se příští rok uvolní post prezidenta. Co kdybyste to zkusila tam."

"A máme tam vůbec někoho? Nějaký svý lidi?"

"Máme tam Michala a Michala, ale to jsou jen takoví užiteční troubové, ale přímo v jejich vládě máme svého člověka, jistýho  Georgeho Dinosbíra..."  Do hovoru se náhle vložil další člen volebního týmu: "Už ne, předevčírem ho z vlády vykopli."

"To nevadí, koupíme  jiný lidi... A pořád jsou tam ještě Michal a Michal."

"Ale je vůbec možné, aby tam kandidoval na prezidenta někdo odjinud?,"zeptala se starostlivě teď už bývalá kandidátka na prezidentský úřad Velké mocnosti.

Šéf volebního týmu zvedl ukazováček k pomyslnému nebi a kladouce důraz na každé slovo řekl:" Madam, v té zemi je možné i nemožné. Kromě toho, už tam pár odjinud kandidovalo. Jsou  zvyklí."

"A vyhrál někdy někdo z nich?"

"Zatím sice ne, ale všechno je jednou poprvé."

"Tak to rozjeďte," pravila novopečená kandidátka na prezidentský úřad jedné středoevropské země a dodala: "Lidi tam budou rádi až mě uvidí."

Měla pravdu.

Byli.

I když vlastně ne úplně všichni.  Po pravdě řečeno, jenom tři. Michal a Michal a ... George.

Stříbrná  limuzína, jejíž přední část zdobily dvě vlaječky, zastavila na rušné ulici hned u dopravní značky  zákaz zastavení.  Řidič hbitě vyskočil z vozu a s úklonou otevřel zadní dveře. Z nich vystoupil pan Héráček a zamířil ke dveřím sázkové kanceláře. Přistoupil k přepážce. "Jdu si pro výhru," oznámil pracovnici.

 "Vezmu si váš tiket a uvidíme."  Po chvíli. "Ale pane, vy jste nic nevyhrál, ten váš tip byl vedle. Ano sice těsně, ale furt vedle."

Pan Héráček vytrhl tiket usmívající se slečně. "To není možný!," rozčileně křičel , "vždyť to bylo tak jasný, před půl rokem jsem na to vsadil sto litrů."

"Vy jste se ráno nedíval na televizi?," zeptala se nevinně slečna.

"Neměl jsem čas, byl jsem v sauně s Michalem a Honzou Rumlů a až do rána jsme si četli hry Václava Havla. Nebyl důvod něco sledovat. Vždyť to přece bylo tak jasný!"

"No, milý pane, vídíte, a všechno je jinak! ... ale pane, co to děláte!! Tady nemůžete nic zapalovat!! Běžte si ten tiket spálit někam jinam, nebo zavolám městskou policii!!"

Pan Héráček se zarděl, udupal plápolající lístek a popel shrnul do dlaně.

"Něco vám, slečno, řeknu, vy nevíte na koho jste právě chtěla volat městskou policii. Hned zítra pudu za Michalem a Honzou Rumlů a národu oznámíme, že budu kandidovat na prezidenta. "

"Tako to vám,pane, přeju hodně štěstí, ale abyste  nedopadl jako ten váš tip."

Pan Héráček  se pomalu vydal k východu. Pokusil  se vztekle praštit dveřma  aby všichni viděli temnotu jeho nálady. Jenomže Brano zavírá samo. To mu na  náladě nepřidalo. Přistoupil k limuzíně a urval jednu z vlaječek. Tu s hvězdami a pruhy. Tiše si mumlal: "Zatracenej Trump, vždyť to přece bylo tak jasný..." A řidič si také něco mumlal. Něco o zlomených prackách. A pak pan Heráček do vozu nastoupil a vyjel ke šťastným zítřkům.

"Ty seš fakt paranoidní," řekla mi dnes ráno moje žena, když jsem si odkládal svoji noční přilbu z alobalu. Vidí to moc zaujatě. No řekněte sami. Vždyť jsou to jen nepatrná bezpečnostní opatření. Tak třeba: nikdy nejezdím výtahem, chodím pěšky. Přesněji řečeno, skoro nikdy nejezdím  výtahem, pěšky chodím jen dolů. Bydlím přece jen v šestém patře.  Když použiji MHD, za jízdy změním jen čtyřikrát sedadlo. Samozřejmě když je narváno sedadla neměním. Ale zase si musím nasadit svoji alobalovou přilbu. Když jedu z domu do práce autem, kam to mám asi tak 5 kilometrů, často měním trasu. Jednou jsem tam jel hodinu a půl. Ale to ještě přece neznamená, že bych byl  paranoidní!

Dnes ráno jsem potkal ředitele naší firmy. Konečně. Vyhlížím ho už několik dní. Musel jsem mu to říct, když to neviděl sám. Jeho sekretářka je totiž agentkou Mossadu. Uklizečka z KGB.

Pak jsem se obalil starými novinami a šel pracovat. O přestávce jsem si pustil rádio. Hlasatelka zrovna mluvila o dalším rozhodnutí Evropské unie. Pokud má být v zemích EU vysílán kreslený ruský seriál o vlku a zajíci, musí být vlku zaretušována jeho věčná cigareta.  Měla by prý špatný vliv na celou evropskou populaci. Pak říkali, že nějaký salámista (snad jsem rozuměl dobře) podřezal ve Francii v kostele kněze.  Říkali že to nevadí, že ty salámisty nemáme provokovat. To je teda doba. Podřezaný kněz nevadí, vlkovo cigáro ano. Ale co to? Zdá se jako bych v dálce slyšel sirénu. Otevírám okno. Sanitka zastavuje u vchodových dveří a vybíhají z ní dva chlápci v bílých pláštích. Je mi jasné kam jdou. Utíkám zadním východem ven a snažím se zmizet davu. Protože jsem obalen novinami a na hlavu jsem si nasadil pohotovostní litinovou rádiovku, jde to dost těžko. Najednou ztrácím vědomí...

"No tak, člověče, už se proberte," říká mi jakýsi sympatický chlapík. A přistupuje k němu druhý. Už je poznávám. Je to bývalý prezident JFK a vedle stojí jeho brácha Robert. Zaostřuji zrak. Ano, a tam u stolku spolu hrají karty Saša Dubček a Jan Pavel I. O kus dál Lady Diana hází šipky do fotografie Alžběty . Konečně jsem doma! Mezi svými.

Nedávno jsem sledoval na síti diskuzi ohledně nového  zpracování  Sedmi statečných. Jeden z diskutujících byl toho názoru, že z nového zpracování zmizely všechny myšlenky  filmu  z roku 1960, kdežto jeho oponent dost nevybíravými slovy (jak je na internetu při těchto diskuzích zvykem) namítal, že tam žádné nenašel. Zřejmě stoupenec jen nekonečného střílení . Jeho chyba. A přitom těch hlášek a úvah k zamyšlení  i k pousmání  ve filmu z roku 1960 najdeme hodně.

Připomeňme si některé z nich:

Když se Chris (Yul Brynner) a Vin pokouší najmout Bernarda (Charles Bronson), ten jim vypočítává za kolik tisíc dolarů vyčistil to či ono území od zloduchů. Když se zeptá kolik nabízí oni, dostane odpověď, že dvacet dolarů, přičemž oba pistolníci už odchází. "Dvacet dolarů?", zamyslí se Bernardo, "zrovna teď je to hodně peněz." Prostě okamžik, který divákovi ledacos připomene z jeho vlastních životních událostí. Hlášky pistolníka Vina (Steve Mc Queen)se pak staly hojně citovanými. Stařešina vesnice naznačuje, že sedm proti čtyřiceti nejsou zrovna nejlepší vyhlídky. Načež Vin prohlásí: "Je to jako s tím chlápkem co padal z desátého patra. V každým patře slyšeli-zatím je to ještě dobrý, zatím je to ještě dobrý... Později nastává zvrat v ději a sedm statečných musí odevzdat zbraně Calverovi (Eli Wallach). Calvera se zvědavě ptá  Chrise: "Proč chlap jako ty, vzal tuhle práci? Proč??" Odpoví za něj Vin:  "Taky jsem se tak ptal jednoho chlapíka v El Pasu, kterej  se svlíkl a nahej skočil mezi kaktusy. Proč. Asi se mu zdálo, že je to dobrej nápad." Tento sarkasmus ve chvíli kdy se jeví vše ztraceno je nejen nezapomenutelným okamžikem filmu, ale i tak trochu školou pro život.

Pak sedm odzbrojených pistolníků dopraví bandité na hranici. Tady jim hodí na zem zbraně a odjíždí. Nastává debata zda se vrátit do vesnice nebo odjet pryč a na všechno zapomenout.  Diskuzi rázně ukončí  Kudla (James Coburn) když ze země zvedne svoji pušku a prohlásí: "Nikdo mi nesmí hodit zbraň a říct utíkej. Nikdo."  A tak by to mělo být.  Nejen na divokém západě. Což se především týká naší současné reality.

Uvedl jsem jen některé z myšlenek filmu, je jich tam mnohem víc. V jedné scéně Vin říká, že přemýšlel o tom zůstat ve vesnici, protože tady o něm ví jen to dobré. Z dalšího vyplývá, že šestice pistolníků, kromě nejmladšího Chica (Horst Buchholz), nejsou žádní andělé, ale v podstatě nájemní zabijáci, kteří se ovšem zrovna v této záležitosti postavili na správnou stranu. A nejstatečnější z nich je nečekaně "vyhořelý" lovec odměn (Robert Vaughn), který se nechal najmout jen proto aby se ukryl před bývalými klienty. Ve střetnutích s Calverovými muži se jen zbaběle schovává  a do bojů nezapojuje. Nakonec překoná svůj strach v působivém závěrečném souboji "na férovku". Za zmínku stojí i postava pistolníka (Brad Dexter), který se vlastně dal najmout jen pro bláhovou vidinu ukrytého zlata. "Přijdu do pekla," konstatuje, když umírá v boji. "Ty tam nepatříš," říká zamyšleně Chris. Něco v tom smyslu-byls sice mizera, ale nakonec jsi položil život za správnou věc. I když tak trochu omylem. Ale tak už to v životě chodí.

Sedm statečných z roku 1960 je remake japonského filmu Sedm samurajů od režiséra  Akiro Kurosawy. Americký režisér John Sturges požádal  Kurosavu o svolení aby mohl natočit volnou verzi jeho filmu v amerických realiích, a svolení dostal. Dnes už by si žádostmi o svolení asi nikdo příliš hlavu nelámal. To jen tak mimochodem.  Když Sturges pozval svého japonského kolegu na premiéru Sedmi statečných (The Magnificent Seven-doslova-Báječných sedm, ale tento titul zní v češtině trochu divně a tak byl zvolen skvělý volný překlad), dostalo se Sturgesovi velké pocty. "Natočil jste lepší film než já," řekl Akiro Kurosawa. Hudba k filmu (Elmer Bernstein) se pak stala tou nejlepší filmovou hudbou v dějinách kinematografie, ale to je jen můj osobní názor. Většinou slávu za dobrý film sklízí režisér a herci. V tomto případě nesmíme zapomenout na muže, který příběh napsal. Byl jim scénárista William Roberts.

Oproti tomu verze z roku 2016 ponechala všechny filosofické úvahy stranou a zaměřila se především na střílení. Remake jakéhokoliv filmu by mělo přinést něco nového. Tady bylo spíše ubráno. Chyběly  vyhraněné charakteristiky postav, jejich motivace, pocity atd. Tedy vše co divákovi umožní aby děj prožíval společně s hrdiny, aby ho mrzelo když některý z nich zemře apod. Také politická korektnost dostala přednost před logikou děje a byla dotažena do konce.

Ale abych nebyl tak zcela negativní. Kdyby název filmu nepřipomínal onu klasiku, mohlo by jít o docela dobrý western,  který zaujme dobře udělanými přestřelkami.