Od počátku roku 2019 došlo v 31 zemích k 355 teroristickým útokům ze strany islámských radikálů.

Proklamované náboženství míru tak vyústilo v 1956 úmrtí a dalších 2020 zranění. Od začátku letošního roku se tedy počet obětí pohybuje kolem dvou set lidí týdně. Mezi obětmi byli křesťané, buddhisté, hinduisté, židé a lidé bez vyznání. O těchto obětech se nikdy nemluvilo s takovou naléhavostí jako o mrtvých a zraněných v Christchurch.
Další stovky lidí skončily v rukou psychopatů z tzv. islámského státu ukřižováním, podřezáním nebo upálením zaživa. To jen pro dokreslení našich vyhlídek.

David Craig situaci vystihl v článku Uveďme teroristický útok v Christchurch do kontextu:
 "A samozřejmě, naše liberalní elity budou tvrdit, že pravicový terorismus je mnohem větší hrozbou než terorismus těch členů náboženství tolerance a míru, kteří nepochopili, jak je jejich náboženství strašně mírumilovné. A protože bdělé svíčky a demonstrace jsou pořádány obvyklými pokrokovými liberály pro oběti Christchurch, nebudou existovat žádné svíčky s osvětlením pro 1956 nevinných zabitých našimi přáteli z krásného náboženství. Navíc masakr v Christchurch dá našim vládcům omluvu, na kterou čekají, až přijmou nové zákony, které masivně omezí svobodu projevu. Brzy jakýkoli komentář, který by kritizoval nebo dokonce zpochybňoval něco o náboženství úžasnosti, bude okamžitě označen jako "nenávistný projev" a bude mít za následek trestní stíhání.Bůh nám pomáhej!"

Také v České republice přituhuje. Podle policejního prezidenta Jana Švejdara bude policie věnovat zvýšenou pozornost projevům podněcování k násilí. "Máme celou řadu nástrojů, jak pachatele tohoto druhu trestné činnosti odhalovat," oznámil Švejdar. Na twitteru pak napsal: "Zmíněným aktivitám věnujeme zvýšenou pozornost a každý zjištěný skutek bude důsledně prošetřen."

To je dobrá zpráva. Policie by mohla začít u Leonida Kušnarenka, který co by novopečený předseda pražské muslimské obce, na svém facebookovém profilu nabídl členům obce pomoc s vyzbrojováním.

V nedávné minulosti byl také zproštěn obžaloby Kušnarenkův předchůdce ve funkci Vladimír Sáňka, za rozšiřování knihy Bilala Philipse s názvem Základy tauhídu – Islámský koncept boha. Toto dílko propaguje salafijský směr islámu hlásající netoleranci a nenávist k jiným náboženstvím. Naše skvělé soudnictví dospělo k přesvědčení, že Sáňka je čistý jako lilie. Státní zástupce se sice proti tomuto verdiktu odvolal, ale bylo mu to platné jako veverce louskáček.
Jak píše David Craig: "Bůh nám pomáhej!"

Někdo má sen, že přeplave Lamanšský průliv, jiný zase chce skočit padákem nebo letět baĺónem. Europoslankyně Šojdrová má sen, že do České republiky přivede zahraniční sirotky, ber kde ber. Skoro to vypadá jako umanutost. Nyní ovšem konečně předala vládě seznam dětí z uprchlických táborů, ale připustila, že ze Sýrie jsou tam sirotci jen dva, ostatní jsou z Pakistánu. Proč chce sirotky zrovna z Pakistánu už nevysvětlila. Již mnohokrát této dámě bylo navrženo, aby svoji pozornost zaměřila třeba na české nezaopatřené děti. Větší úspěch by mělo vrhat hrách na zeď. Pokud, ale Šojdrová chce vysloveně jen zahraniční sirotky, tak by tu byl jeden typ. 

V Jemenu nyní hrozí největší hladomor v dějinách lidstva, umírají hlavně děti. Sirotků jsou tam statisíce. Ano, těm bychom pomoct měli. Jenomže za tyto aktivity by Šojdrová nejspíš žádné politické body nezískala. Spíše by dostala řádné klepnutí přes prsty. V Jemenu totiž válčí saúdskoarabská koalice za materiální podpory Spojených států. Takže tato aktivita by u velkého brtara nmeusela najít pochopení.

 Jsou fakt hrozní, ta mladá generace, pořád jen datlují do telefonu a poslouchají nemožnou muziku ducduc. Někteří pak sprejují po fasádách domů nesmyslné klikyháky. Jenomže pozor, totéž o naší muzice říkali naši rodiče. Ovšem datlovat jsme mohli akorát tak do kalkulaček, nebo do tehdy posledního výkřiku techniky - do digitálních hodinek.  A také jsme to dělali. Sčítali jsme, odčítali, násobili a dělili jako o život. Existovaly také výkonnější kalkulačky, které prováděly výpočet goniometrických funkcí, takže nějaké ty přepony, odvěsny a úhly už nebyl žádný problém. Ptolemaios by koukal. Digitální hodinky jsme štelovali tak dlouho až z nich miniaturní tlačítka odpadly. Ovšem po domech jsme barvou nečmárali. Maximálně jsme někde křídou vyhodnotili duševní potenciál někoho, kdo nám pil krev. Spolužák, učitel, sok v lásce nebo proradná dívčina. Žádné klikyháky, ale jasný srozumitelný text, vyvedený velkým písmem. Než to postižená osoba stačila pořádně vstřebat, dílko umyl déšť. Na odstranění dnešní tvorby jsou zapotřebí agresivní chemikálie, bruska, nebo zbourání celé stěny.

Kousek od mého pracoviště se nachází šikovná hospůdka. Občas tam s kolegou po práci zajdeme na čaj a limonádu. Nebo je to možná pivo a fernet, ale když se chci pustit do moralizování, tak je ta první možnost přece jen lepší. Pro studenty z nedaleké vysoké školy se tato osvěžovna stala častým útočištěm.
Když jsme tam byli s kolegou naposledy,za stůl za nás si přisedly dvě líbezné dívenky. Jejich hovor se nedal přeslechnout. Řvaly jak na lesy a titulovaly se chvíli dámským přirozením a chvíli zase slovem "vole", což mě u dívek překvapovalo. Za mých mladých let bylo toto přátelské oslovení výhradou kluků. Ale možná v tom hraje nějakou roli současné genderové šílení.  Z jejich hovoru vyplynulo, že studují obor sociálních služeb. O svých budoucích svěřencích (starých lidech) mluvili s takovým despektem, že bych se jim věru nechtěl někdy dostat do rukou. Strašná generace.

Před několika roky jsme si s manželkou koupili nové auto. Dacii Sandero. Říkáme mu Čmelák. Měli jsme ho tři dny, když jsem se s ním ocitl ve svízelné situaci. Pod úzkým mostem byl průjezd umožněn jen jednomu vozidlu, protijedoucí mělo podle dopravní značky dát přednost. Nestalo se tak. Ještě jsem stačil najet těsně k obrubníku, takže naštěstí ke kolizi nedošlo. Ale odnesla to prasklá pneumatika. Bylo horko a můj vysoký tlak vyhoupl do ještě vyšších hodnot. Otevřel jsem kufr auta a pozvedl kobereček v domnění, že pod ním najdu tu schránu, kde se v mém starém autě Škoda Favorit nacházela rezerva. Nic. Žádný úložný prostor pro náhradní kolo. Krevní tlak neúprosně stoupal. Kde ta zatracená rezerva může být schovaná? Pochodoval jsem kolem Čmeláka a nadával. Kolem šel mladík. "Pane, nevypadáte dobře..."
"Děkuji, to jsem potřeboval slyšet" přerušil jsem ho
"Ne, tak jsem to nemyslel, vidím, že máte prasklou pneumatiku a asi vám není dobře, jestli dovolíte, pomohu vám s výměnou."
"Vážně?"pravil jsem nedůvěřivě.
"Jasně, posaďte se do auta, já to udělám.
Nikam jsem si nesedl. Zatím. Dost mě zajímalo, odkud tu rezervu vyloví. Mladík odhrnul opět ten kobereček v kufru. Tak tudy cesta nepovede, pomyslel jsem si. Ale to jsem právě udělal účet bez hostinského. Pod koberečkem se skrývala nenápadná matka, kterou můj zachránce povolil a pak náhradní kolo vylovil zpod auta. Aha, takhle se věcí mají. Sedl jsem si tedy do Čmeláka, jak navrhoval. Zhruba po patnácti minutách oznámil. "A je to hotovo."

Vystoupil jsem, poděkoval mu a z peněženky vyndával bankovku. Rázně mě přerušil: "Na to zapomeňte, za všechno se nemusí platit." Ten mi tedy udělil lekci. Cože jsem to říkal o současné generaci? Že je strašná? Houby. Je skvělá.

Jen nás starší někdy ta mládež trochu podceňuje. Nedávno jsem šel do nové moderní banky podepsat založení účtu. Účet už sice mám ve staré tradiční bance, ale potřeboval jsem ještě jeden pro internetové operace. Slečna mně nabídla kávu, což v bankách nebývá zrovna zaběhnutým zvykem. Usadila mě ke stolku s počítačem a sdělila, že vše proběhne právě na něm. Jako bych spadl z Měsíce. Pak trochu starostlivě dodala: "Jestli si s PC nevíte rady, tak já vám ve všem poradím". Cítil jsem se dotčen.  "Slečno, řekl jsem rozvážně, "vaše generace možná výborně počítače ovládá, ale nezapomeňte, že ta moje je vymyslela. Tedy ne já osobně", rychle jsem dodal. Usmála se a donesla tu kávu. Byla výborná.

Jednoho dne jsem dost daleko od svého bydliště potřeboval naložit objemný náklad. Z kufru jsem vyložil vše nadbytečné na zadní sedadlo a batoh "moudře" opřel o vedlejší kandelábr. Když jsem dojel domů, zjistit jsem, jak jistě už tušíte, že batoh zůstal tam. Vrátil jsem se zpět, ale kandelábr stál osamocený, jako maják, který zklamal.
Byl to starý vojenský batoh, ke kterému jsem měl tak trochu citový vztah. Uvnitř se nacházely dvě knížky, které jsem si nedávno koupil a upomínka z České pojišťovny. Co vám mám povídat, ztráta mě mrzela, zvláště kvůli tomu batohu. Pomalu jsem se s daným stavem smiřoval. Po čtrnácti dnech se ozval u našeho bytu zvonek. Měl jsem zrovna po noční, manželka byla se psem někde venku a tak jsem se slovy "kdo sem zase leze" šel otevřít. Za dveřmi stála dívka. V rukou svírala můj batoh.
"Našla jsem ho opřený o veřejné osvětlení," řekla krásně spisovně, "ale studuji v Praze a tak jsem neměla čas přijet k vám dříve," dodala omluvně.
"Vy jste anděl," vydechl jsem, "jak jste mě našla?"
"To ta upomínka z pojišťovny, je na ní vaše adresa."
A pak, že upomínky patří do koše. Kdepak. Zlaté upomínky.
"Jak bych se vám jen revanšoval," přemýšlel jsem nahlas.
"Není třeba, viděl jste film Pošli to dál?"
Přikývl jsem. Ten film jsem znal. Je o tom, jak žáci dostanou od svého učitele za úkol vypracovat nějaký libovolný školní projekt. Jeden ze žáků přijde s nápadem, že když něco udělá pro tři lidi a řekne jim, aby to poslali dál, budou se dobré skutky lavinovitě šířit. V jednu chvíli si myslí, že jeho projekt selhal, ale to se mýlil. V duchu jsem si připomněl jedinečný závěr tohoto filmu, ale to už mě dívka přerušila.
"Takže to prostě pošlete dál,", řekla, otočila se a odcházela.
Ještě chvíli jsem tam stál, díval se, jak schází ze schodů, nastupuje do výtahu a mizí z mého života jako krásný přelud. No, ať se věci mají jakkoliv, rozhodně to dál pošlu.

Takže už nikdy žádné moralizování. Všechny generace jsou v podstatě stejné, se všemi svými klady i zápory. Tak to prostě je.

Jen jedné věci se děsím. Až mě někdo z těch mladých uvolní sedadlo v tramvaji. Sednu si a budu se dívat z okna, jak odchází moje sebevědomí. Vidíte, také jsem hrozný. Ne Ivan, ale ješita.

"

 V minulém roce jsem oslavil šedesátiny. Nechlubím se, konstatuji. Vzpomínám si, že někdy v osmé třídě základní školy jsme vypočítávali, kdy nám bude šedesát, kdy půjdeme do důchodu a přestaneme pracovat. Žádnou práci jsme sice ještě nezahájili, ale už jsme plánovali její konec. Všechny generace jsou v tomto ohledu asi stejné. Vyšel nám rok 2018. To ostatní už ne. Bůh se při našich plánech asi jen usmíval.

Narodil jsem se 13.října 1958. Třináctého října roku1307 - bylo na příkaz francouzského krále pozatýkáno a uvrženo do vězení tisíce členů řádu Templářů. Jenomže to je tragédie. Já ale hledal pro třináctý říjen něco veselejšího. Na nic jsem nenarazil. Jen samé katastrofy. Že by to cosi naznačovalo? Tak alespoň cena útěchy:  13.října (1955) se narodil Václav Upír Krejčí a také Margaret Thatcherová (1925).

Rok 1958 sice končil osmičkou, ale na rozdíl od let minulých a roku budoucího se v tomto roce nestalo nic až tak osudového. Přesto pár událostí stojí za povšimnutí. Karel Zeman natočil Vynález zkázy, v Bruselu se konala světová výstava EXPO 58, která byla pro Československo velmi úspěšná, americká ponorka Nautilus jako první podplula Severní pól, byla vypuštěna výzkumná družice Sputnik 3 a...  v Japonsku se poprvé objevily instantní nudle, symbol naší současnosti.  Ale dovolím si vrátit se k mé maličkosti. Při veškeré úctě k uvedeným událostem a instantním nudlím.

Rodiče se seznámili v lázních Lipová. Maminka z Prahy, táta z Brna. Zpočátku oba rodiče cestovali mezi oběma spřátelenými (jen žertuji) městy sem tam. V naší rodině se traduje historka ohledně  mého narození. Když maminka ležela v Praze v porodnici, přijel táta do Prahy za svým tchánem, tedy za mým dědou. Děda věděl, že jeho zeť má rád šunkofleky a tak jich připravil dva velké pekáče. Jedli je celý týden. Maminka ještě zůstávala v porodnici a tak se táta vrátil do Brna do práce. Babička chtěla příjezd svého syna, který se zrovna stal šťastným otcem, patřičně uctít a tak mu připravila jeho oblíbené jídlo. Samozřejmě... šunkofleky. 

Indiáni mívali různá poetická jména: Odletěl s vranami, Sedící Býk, Malý Medvěd. Já bych se v tomto případě asi jmenoval Velký Šunkoflek.

Uplynulo šedesát let. Rychleji, než jsem původně v porodnici čekal.

Moji přátelé Luboš a Laďa, na které jsem si dovolil zavzpomínat v povídce "Prezident, popelář, Robin Hood a kosmonaut" (což mám často na talíři), mně předali dar k životnímu jubileu již o měsíc dříve. Prý kvůli počasí. Pochopil jsem po otevření obálky. Byla v ní poukázka na privátní let balónem pro dvě osoby. Můj sen, o kterém jsem léta mluvil, byl splněn! Jenom jsem si nebyl jist, jestli shodný sen má i moje žena Olga. To jsem měl záhy zjistit.

"Ne a ne," pravila rozhodně, "nikdy nepolezu do tak divné věci. To ti dva L (myslela Laďu a Luboše) nemohli vymyslet něco normálního? Třeba týdenní pobyt v Krkonoších?

"Splnili jen moje dávné přání," zastal jsem se kamarádů.

"A ty bys nechtěl do Krkonoš?" zeptala se nevinně moje žena.

"Chtěl bych letět balónem," odpověděl jsem.

"Ty máš zase včely v klobouku," dodala Olga jako svoji závěrečnou tečku.

Tohle říká vždycky, když dojde k některému z mých truchlivých a dle jejího názoru hloupých nápadů. Rčení prý pochází ze Skotska a označuje člověka nepříliš bystrého. Řečeno hodně eufemisticky.

V té chvíli jsem věděl, že její ženskou logiku neporazím a nechal jsem otázku letu na jindy. Přece ji nebudu nutit, jako se stalo u jedné kosmonautky, která se těsně před nástupem do modulu, rukama zašprajcovala ve dveřích letového provozu a teprve dva statní chlapi ji přesvědčili, aby vstoupila do kabiny kosmické lodi a poté i do historie. Aby bylo jasno - tímto nijak nesnižuji její zásluhy. Vážím si všech průkopníků kosmonautiky a těch, kteří museli překonat svůj strach, si vážím dvojnásobně. Strach totiž bývá naším věrným společníkem až příliš často. Jak napsal Bram Stoker, autor Draculy: "Budiž požehnáni ti lidé, kteří neznají žádný strach, ni žádný děs, ti pro které je spánek noční dar, který nepřináší nic jiného než sladké sny." A dost! Toto má být laděno na veselou notu, žádná psychoanalýza nebo horor.

Moje žena se ovšem neměla stát žádnou průkopnicí, měla prostě jen letět balónem. Chtělo to svůj čas.

A měl jsem pravdu. Mé solidní argumenty, šarm a příslib příští dovolené na Bahamách udělaly své. Jednoho dne jsme tedy přece jen stanuli na stanovišti, odkud jsme měli vzlétnout do nebe.

Postávali jsme u balónu, který sebou cukal a trhal a vypadal jako by se už nemohl dočkat až pohltí své oběti a vyrazí vzhůru k oblakům.  Ale to už k nám přicházel jakýsi velmi velmi mladý muž.

"Jsem váš pilot," oznámil, "jmenuji se Pavel Josefík. Podal mně i Olze ruku.

Polkl jsem na sucho a na čele mně vyrazilo cosi, co zřejmě bylo potem.

"A vy už létáte dlouho?" zeptal jsem se s nadějí v hlase.

"Ani ne," potvrdil mé obavy mladý pilot.

"Můžete to upřesnit?"

"Tohle bude můj druhý let."

Pokusil jsem se rychle odbočit od choulostivého tématu: " Tyhlety věci," ukázal jsem směrem k balónu, "nikdy nepadají, že ne?"

Mladík mně pohlédl do očí. V těch jeho jsem spatřil záblesk upřímnosti. "Většinou ne,"odpověděl, čímž celou situaci vůbec nevylepšil

Do hovoru vstoupila Olga: "Myslím," pravila rozvážně, "že ten let odložíme."

Pilot viditelně posmutněl.  Učinil jsem poslední pokus o záchranu našeho, nebo přesněji řečeno - mého plánu a položil mu kontrolní otázku:

"A jak dopadl ten váš první let?"

"Skoro dobře."

"Skoro?" Můj hlas začínal být lehce hysterický.

"Byl velký vítr, trochu to házelo, asi jako dneska. Přistáli jsme o sto kilometrů jinde a při přistávání mně jeden pasažér vypadl z koše..."

Olga mě chytila za rameno. "Jdeme dom," pravila rázně.

Jenomže to už se k nám blížil malý průvod. Moje dva přátele L+L doprovázel statný padesátník budící dojem silné autority.

"Major Jan Prášil," představil se."Budu kapitánem našeho letu." Major, kapitán, mladý pilot...měl jsem v tom trochu zmatek.

"Vaši kamarádi trvali na tomto malém žertíku a přemluvili mě, abych dal na chvíli prostor tady kolegovi," řekl s trochu rozpačitým úsměvem a ukázal na mladého muže. Olga lehce pozvedla obočí, což dokazovalo, že oba L u ní mají další černý puntík, tentokrát o velikosti koblihy.

"Abych vás uklidnil," pokračoval major kapitán, "balóny pilotuji pět let, dříve jsem býval vojenský pilot a tahle věc," řekl s důrazem na posledních dvou slovech, jako by byl telepat a věděl o mých předchozích obavách, "nespadla ještě nikdy." Touto větou nás nejen uklidnil, ale také jsem pochopil  proč je major i kapitán.

Po jeho slovech k nám ještě přistoupil náš původní pilot. "Omlouvám se, studuji na DAMU a tady pánové mě požádali o malou improvizaci..."

"To nic," přerušil jsem ho velkoryse a podal mu ruku. "Hlavně, že nejste pilot. Budete jistě skvělý herec. Co se týče obou pánů, s nimi si později ještě pohovořím."  V duchu jsem se však usmíval. Takový vtípek bych si nenechal ujít ani já. Zvláště kdyby se měl týkat některého z mých kamarádů.

Nastoupili jsme a balón se vznesl.

Stoupal stále výš a výš. A jak balón letěl, držel jsem Olgu za ruku. Bylo to symbolické, přece jen jsme spolu ušli dlouhou životní cestu. A že to někdy byla pořádná jízda!

Najednou jsme vzlétli nad oblaka a balón stále nezadržitelně stoupal výš a výš. Pak jsme letěli kolem Měsíce. Musím říct, že na rozdíl od různých domněnek, jsem tam žádnou aktivitu nezaznamenal. Později jsme prolétávali kolem Marsu. Odtud vystřelil jakýsi modrý paprsek, ale naštěstí nás těsně minul. Vida, i ONI, ať už je to kdokoliv, dělají chyby. Nebo to byla jen výstraha? Chvíli jsme se zdrželi na Plutu. Malý princ si zde zrovna na gramofonu přehrával  When I´m sixty four (Až mně bude čtyřiašedesát) od Beatles. Na tuto píseň mám tedy ještě pár let čas. Olga Malému princi nakreslila beránka a poté jsme všichni čtyři provedli iniciační obřad, kterým jsme Pluto povýšili zpět mezi planety. A zase jsme vzlétli.

Já vím, vypadá to, že kecám, že mám zase ty včely v klobouku, ale vy už jste asi zapomněli, jak se jmenoval náš major, kapitán letu. Tak já vám to připomenu – jmenoval se Prášil. Byl nejen major a kapitán, ale jak nám prozradil během letu, také baron.

S ním je možné úplně všechno.

Balón letěl a pak zase klesal a nakonec jsme šťastně dorazili k cíli.

Ať se to podaří i vám všem. Nejen v novém roce.

 Ještě doteď jsem se z té ztráty nevzpamatoval. Ale asi bych měl vyprávět od začátku.

Jeli jsme s manželkou, naší psí princeznou Daisy a mým přítelem k rybníku.  Ale abyste si to nevyložili špatně. Nemyslím tím přítele v novodobém slova smyslu, ale v pojetí tradičním. Něco jako Laurel a Hardy, Vinetou a Old Shatterhand nebo Timur a jeho parta. Doprovázel mně při různých akcích, mnohdy cestou do práce a z práce, byl se mnou, když jsem se vypravil do města do muzea (kam taky jinam, že ano), pravidelně s námi jezdil na dovolenou.

 A pak jsme dorazili k tomu zatracenýmu rybníku.

Ten den bylo horko jako v pekle. Doslova. Tedy ještě o něco víc, než bylo tento rok obvyklé. Ležet na pláži se rovnalo fyzické i duševní sebevraždě. Moje manželka to však viděla jinak. Ráda se opéká na slunci. Daisy ležela ve stínu jediného stromu, který zde trčel jako oáza v poušti, já se rozhlížel dosti nevraživě kolem sebe a přemýšlel o tom, jak by bylo krásně na Severním pólu. Nic jiného se tady dělat nedalo. Rybník byl celý zelený a tudíž i naprosto nepoužitelný.

Pak jsem ji uviděl. Stála osamocena na kraji rybníka.  Moje budoucí černá můra. Loďka s vesly. O kus dál se nacházel malý stánek s občerstvením a tak jsem se k němu vypravil.

"Poslyšte, pane," začal jsem diplomatické vyjednávání, "později si u vás koupíme několik piv, klobásy, sušenky a všechno, co jste zatím neprodal, ale teď bych se vás rád na něco zeptal. Lze si vypůjčit tamtu loďku?"

"Jistě," odvětil ten gentleman, tady máte klíč. Až mi ho budete vracet, učiníme ten obchod, v rozsahu jak jste navrhoval."

"Platí," potvrdil jsem naši domluvu lehkým úsměvem a v duchu přepočítal, kolik peněz mám v peněžence. Možná budeme muset naši objednávku trochu zredukovat, ale tuto informaci teď nepotřeboval vědět.

Loďka se pohupovala na vodě. Můj přítel byl se mnou. Vstoupil jsem do vody s úmyslem elegantně naskočit do plavidla, opřít se do vesel a ...

Můj plán byl narušen hned v samém počátku. Oběma nohama jsem zajel do bahna, které má lýtka objalo jako svěrák. Prakticky jsem se nemohl hnout. To ale už zaujalo ležící rekreanty. Do vody nemohli a tak se nudili. Pozorovali mě s urputností kobry, která hledí na svoji kořist. Nebylo cesty zpět.  Pravou nohu jsem vyrval z bahna a přehodil ji do plavidla. Jenomže bahno nehodlalo pustit druhou nohu ze svého sevření. Zvolna jsem padal po zádech do vody a do toho, co bylo na dně. Můj přítel uvízl pode mnou. Zvedl jsem se obalen páchnoucí hmotou, vztekem a obavami o svého přítele. Ozval se potlesk. Krutý svět. Pro klauna.

Můj přítel na tom byl špatně. Doběhl jsem k manželce, které na tváři pohrával lehký úsměv, protože zatím nechápala celý dosah tragédie.

"Pak se pro vás vrátím," oznámil jsem ji. "Jedu zpět do města. Musím ho zachránit."

"A to má cenu, jezdit sem a tam?" volala za mnou. "Alespoň sundej ze sebe to blato, ať nezasviníš potahy!"

To bylo hodně necitlivé, pomyslel jsem si a běžel k autu.

Cestou jsem hodil prodavači klíč od toho krámu na vodě, a na jeho naléhavou otázku v očích mu rozhodně oznámil, že z původní dohody nebude nic. Opatrně jsem naložil svého přítele a rozjel se do města, kde se snad dočká pomoci.

"Budeme si ho muset tady nechat," padl verdikt záchranáře. "Dáme vám vědět za měsíc".

"Až za měsíc!" zvolal jsem zoufale. "A mohu ho přijít navštívit?"

"Jste normální?" zeptal se opatrně ten dobrý muž a zahleděl se na moji černou vestu typu zuřivý reportér, nyní obohacenou o nové maskování a vůni, která zrovna nepřipomínala Chanel číslo pět.

Celý měsíc jsem netrpělivě čekal na osudový telefonát. Bral jsem proto všechny hovory. Nabízely mi ledacos - výhodný tarif, plyn, elektřinu, prášky na zhubnutí, helikoptéru, půlku hradu, ale ten zásadní hovor ne a ne přijít.

Ale dočkal jsem se.

"Pane, je nám to moc líto, dělali jsme, co jsme mohli, ale zachránit ho nebylo možné. To víte, voda ho odrovnala. Kdy si ho vyzvednete?"

"To musím?" zeptal jsem se opatrně.

"To teda musíte," ozvalo se rázně na druhé straně. "Dlužíte nám 378 korun."

Tak a je dokonáno. Navždy mě opustil můj přítel.

Digitální fotoaparát značky Nikon, 20 Megapixeles. Poslední malý výkřik techniky.

A jaké z toho plyne pro mě poučení?

Nikdy, skutečně nikdy, nelez, debile, do lodě v plné polní a s digitálním fotoaparátem v kapse.

Nemají v těle kouska cti, chybí jim zdravý rozum a odvaha jít proti proudu. To bylo první, co mě napadlo po výkonu některých českých europoslanců, kteří hlasovali pro sankční řízení vůči Maďarsku. Dokonce i jim musí být přece úplně jasné, o co tu jde. Proč si pořád na něco hrát. Maďarsko je potřeba zlomit za každou cenu. Jednak svojí nezávislou politikou dráždí všechny ty neomarxisty v evropském parlamentu a jednak se stává nežádoucím příkladem vzdoru vůči migrační politice. K tomu je každý prostředek dobrý. Navíc žijeme v době, kdy obvinění netřeba prokazovat. To je šikovně zařízeno.

 Maďarsko omezuje občanské svobody. Přeloženo do srozumitelného jazyka to znamená, že Sorose s jeho pofiderními neziskovkami hnali z Maďarska rychlým krokem. Chápu, že to neomarxisty uvedlo do stavu bojové pohotovosti. Pak tu máme klasiku – údajné zneužívání peněz z unijních fondů ve prospěch Orbánových přátel. Toto se dá vždy úspěšně použít, zvláště když důkazů není třeba. A kromě toho, myslím, že v této oblasti mají někteří europoslanci bohaté zkušenosti, takže postupují dle pravidla podle sebe tebe. Souvisí to s mléčným průmyslem, tedy konkrétně s máslem na hlavě.

 Omezování nezávislosti soudů, svobody médií, samé fráze bez obsahu. Takže si to řekněme na rovinu: Maďarsko je trnem v oku, protože nechce přijímat migranty a proto se proti němu všichni neomarxisti spojili, za účelem udělení lekce.

Naši europoslanci by tedy měli setsakrametsky rychle a důkladně zdůvodnit, proč se k této štvanici přidali.

 Můj páníček se jmenuje Franta. Vím to, protože tak na něj volá moje panička. Ta se jmenuje Olga.  Když jdu ven s Olgou, tak mě pořád pobízí, že mám udělat čuriky a kakušo. Jako bych byla úplně blbá a nevěděla, proč pendlujeme po sídlišti.  S Olgou vždycky něco najdu, balonek, nějakou kost nebo kus voňavýho salámu. V posledních dvou případech na mě Olga vždycky volá "fujsa, fujsa", protože neví, co je na světě dobrýho. Jo, ještě jsem se zapomněla představit, jmenuju se Daisy, ale Franta mě taky říká princezno. Nevím přesně, co to znamená, ale líbí se mně to. Olga zase svým kamarádkám, které potká, vypráví, že jsem služební plemeno, německý boxer. Taky nevím co to je, ale Olga se vždycky při těch slovech tváří, jako by ani moc nevěřila tomu, co říká. Ale asi to bude něco veselýho. Franta totiž, když zaslechne slova "služební plemeno", vždycky se dlouho směje. Mám ráda jeho smích, ale v tomto případě zrovna moc ne. Ani přesně nevím proč. Pak většinou dodává, že nejvíc toho odsloužím na gauči. To má pravdu, tam jsem fakt poměrně dost často, ale řekněte, lidi, co je na tom tak hrozně veselýho, když si pes trochu odpočine.

Když napadne to bílý, jmenuje se to prý sníh, tak Franta vytáhne sáně, já si na ně sednu a on mě vozí po sídlišti. Ale u toho se pořád rozhlíží a mumlá si cosi o tom, že to nikdo nemusí vidět. Kdysi to zkusil, když jsem byla ještě štěně a mně se to zalíbilo. Sice mu chvíli trvalo, než se smířil s mým nápadem, že bysme měli v této tradici pokračovat, i když už nejsem zrovna štěně. Jednou jsem se dívala na tu jejich bedínku v pokoji, kde se pohybujou různý obrázky. Tam jsem viděla taky něco, co vypadalo jako ty naše sáně, jen o hodně větší. A představte si – na nich seděl člověk a psi ten krám táhli. No něco strašně nepřirozenýho.

Potkala jsem svého kamaráda Arnolda, vypadá skoro jako já, jen je větší. Franta už ví, že v tento okamžik se má zastavit a nechat událostem volný průběh. Nejdříve jsme s Arnoldem provedli několik zdvořilostních rituálů, jako je očicháni a tak, podrobnosti si nechám pro sebe, a pak se dali do řeči. Arnold si stěžoval, že musí v noci se svým páníčkem chodit po staveništi, protože ho hlídají před lidma, kteří tam nestaví, ale odnášejí. Chudák Arnold, v noci má pes spát, nejlépe se svým páníčkem v posteli, a ne kdesi pobíhat sem tam.

Když už jsme u toho spaní. Jako štěně mě Franta jednou, když lezl ze svého pelechu, málem zašlápl. Měla jsem totiž svůj pelíšek hned vedle toho jeho. Musím říct, že byl tenkrát víc vyděšenej, než já. Večer mě raději uložil k sobě do pelíšku, aby se toto nedopatření nezopakovalo. Později jsem tam už vyskočila sama. Jen jednou se mě zeptal, jestli je opravdu nutný, aby dospělej pes zabíral většinu jeho postele, tak totiž říká svému pelíšku. Ujistila jsem ho, že to nutný je.

Arnold taky říkal, že ho jeho člověk seřval za to, že mu snědl nejaké to jeho člověčí žrádlo. K tomu mám taky co říct. Franta si jednou položil na židli, kam hravě dosáhnu, chleba s tlačenkou. Tak později, když to všem vyprávěl (to teda zrovna nemusel), toto své krmivo nazval. A já mám paměť jako pes. Pak pro cosi odešel. Bojovala jsem sama se sebou, ale vůně jeho krmiva byla silnější. Když se vrátil zamyšleně hleděl na tu prázdnou židli. Musím říct, že ale vůbec neřval, jen několika slovy zpochybnil moje kamarádské city k němu. To bolelo, vždyť je to můj Franta, tak jsem mu olízla ruku. Franta si šel udělat nové krmivo, které dost vyzývavě žvýkal ještě za pochodu. Problém je v tom, že my psi, i když svoje lidi milujeme nade vše, v tomto ohledu netrpíme přehnanými výčitkami svědomí.

Tuhle jsme šli s Olgou na procházku, když tu najednou se před námi objevil člověk, který začal na Olgu řvát. Znám ho, bydlí pod námi. Věděla jsem, co je moje povinnost. Zavrčela jsem a pomalu se plížila k jeho nohavici. Ten člověk cosi hulákal o tom, že si má Olga doma pořádně hlídat svýho (tady řekl hodně škaredé slovo, které se snažím zapomenout) psa, protože ho ruší, jak ten čokl chodí po bytě. Zdálo se, že je řeč o mně. Olga klidně poznamenala, ať si dá pozor na jazyk a hodí se do klidu (to se mně moc líbilo). Člověk se ale zjevně nemínil do toho klidu hodit. Začal Olze mávat prstem před jejím čenichem, tedy vlastně před nosem. Jenomže to už jsem byla u jeho nohavice. Chňapla jsem po ní a za chvíli jsem jí měla plnou tlamu.

Ten člověk začal tak nějak divně poskakovat a vypadal s tou jednou kratší nohavicí dost směšně. Vykřikoval, že zavolá nějakou polici a pokusil se vylézt na strom. To se mu nepodařilo. Nebylo mě jasný, na co potřebuje polici, když mu chybí kus kalhot. Začal mně můj úlovek rvát z tlamy. Nechtěla jsem přijít o zuby, tak jsem to pustila. Pak jsem ale chňapla po té druhé nohavici, a hnedka měl kalhoty skoro stejné délky.  Dávala jsem ovšem pozor, abych ho nekousla, mám lidi, i když řvou, přece jen dost ráda. Člověk se najednou otočil a běžel pryč. Zbytky nohavic na něm jen vlály, jeden kus držel v pracce, tedy v ruce, druhý jsem měla pořád ještě já. Olga mě pohladila a řekla cosi o princezně bojovnici. To se mně móc líbilo. Pak vzala ten kus hadru a se slovy, že je to fuj, zamířila k takovému tomu koši, co tam lidi vyhazujou různý fuj věci.

Večer jsem slyšela, jak Olga všechno vypráví Frantovi.  Nejprve někam odešel a vrátil se s obrovskou pochoutkovou kostí, kterou zbožňuju. Oznámil, že to je pro jeho hrdinku. Tedy pro mě, samozřejmě. Ale kdyby Olga chtěla, tak bych se s ní o tu kost podělila. Potom ještě Franta řekl, že až toho člověka potká, tak si ho odnesou v kýblu, ale myslím, že to nakonec neudělal, protože jsem toho rozčíleného člověka ještě několikrát viděla, jak vždycky přechází na druhou stranu ulice, když ho máme potkat. Asi mu taky přestalo vadit, že chodím po bytě. Když zrovna neodpočívám.

Když jsme byli všichni u vody, tak Franta tam hodil můj balónek. Je to asi takovej lidskej zvyk, zahazovat psovi jeho věci. No dobře, když ho tam hodil jednou, tak jsem do vody skočila a přinesla ho zpátky. Udělal to znovu a já ho přinesla. Zase ho zahodil do vody. Lehla jsem si na deku. Teď si pro něj už můžeš plavat sám. Jak jsem řekla hned na začátku, nejsem blbá.

Mám svoje lidi ráda a oni o mně říkají, že jsem člen rodiny.

A na to jsem fakt hodně pyšná.

Tak se lidi mějte a neubližujte nám. Slyšela jsem o takových případech od svých psích kámošů.

 Nezapomeňte, že k sobě patříme.

Prolog: Řečeno slovy klasika – politici jsou taky jen lidi. Někdy.

Prezident Spojených států amerických vztekle mrštil Rubikovou kostkou o zeď. Pěstí rázně praštil do desky starožitného stolu. "Ten krám se nedá složit," zařval. Jeho pohled zamířil ke krbu, nad kterým visel obraz Hillary Clintonové. Sáhl do šuplíku, vytáhl šipku a rázným nacvičeným pohybem ji vrhl, jako již mnohokrát předtím, směrem k obrazu. Zásah do čela Hillary ho uklidnil. Ozvalo se nesmělé zaklepání na dveře oválné pracovny.

"Vstupte," zvolal a provedl hod druhou šipkou. Vstoupil mladý muž v dobře padnoucím obleku.

"Pane prezidente, máte telefon"

Nejmocnější muž světa dal svému tajemníkovi pokyn rukou, aby už dál nic neříkal. Na čele se mu objevila hluboká vráska. Přemýšlel. Mladý muž mezitím zvedl ze země Rubikovu kostku a několika rychlými pohyby uvedl její strany do barevné shody. Jeho výkon byl sledován s neskrývanou nevraživostí.

"Kdo zas votravuje?"

"Pane prezidente, máte telefon", zopakoval tajemník, "ten červený," dodal s významným pohledem ke svému pánu a veliteli.

"Tak mě to přepojte, vzdychl Donald Trump. Tajemník s úklonou opustil místnost, aby splnil příkaz.

Za pár vteřin se telefon na prezidentově stole rozezvučel tóny hudby z filmu Sedm statečných.

Prezident na tváři vyloudil úsměv a zvedl telefon. Nastavil si hlasitý odposlech.

 "Zdravím tě Vladimire."

"I já tebe Donalde," ozvala se z reproduktoru velmi dobrá angličtina s lehkým přízvukem.

Musím se taky naučit alespoň pár slov rusky, pomyslel si prezident Spojených států amerických. Ale jeho myšlenka byla přerušena rázným dotazem.

"Doneslo se mě, že chystáš v Sýrii nějakou levárnu..."

Vida, ten chlap umí i naše slengový výrazy, hnalo se opět hlavou Donalda Trumpa.

"Vladimire, snaž se pochopit moji situaci, musím ukázat trochu té síly, jinak jdu od válu. Zbrojaři už prskají, že mají plný sklady."

"A jaký uvedeš důvod?"

"Asad přece použil chemický zbraně," odpověděl prezident Spojených států amerických rozhořčeně.

"A ty tomu věříš?"

"Vladimire, není důležité, čemu věřím já, ale čemu uvěří svět."

Jsem rád, Donalde, že jsme si to vyjasnili. A co z toho budeme mít my?"

"Podívej, my vystřelíme asi tak stovku Tomahavků, který jejich obrana díky vašemu komplexu S 200 a S 300 tak ze dvou třetin zlikviduje. To vám získá respekt.  A dva nevybuchlý Tomahavky ti tam nechám, můžete si taky užít svůj díl slávy, odvezete si je a všichni budeme OK."

"Předpokládám, že ty dva Tomahavky budou jen atrapy?"

"Jasně, že to budou atrapy, ale nechám ti v nich parádní ohňostroj, můžete si ho pak vypustit." Donald Trump se lišácky usmíval, ale jeho úsměv byl přerušen dalším naléhavým dotazem.

"Dony", také bych rád věděl, kam hodláte mířit. Jestli se mně omylem trefíte na moji základnu, tak naše dobré vtahy už nebudou OK. Měl bys vědět, že tam mám pro všechny případy v záloze zbraň, ze které by se ti orosilo čelo."

Prezidentovi Spojených států se skutečně čelo orosilo.

"Vladimire, budeme střílet na prázdný baráky, žádný škody nebudou. Myslím, že jsme se dohodli."

Oba státníci upadli do tichého rozjímání, které přerušil prezident Spojených států amerických. Naznal, že bude lepší, když se rozhovor bude ubírat jiným směrem.

"A jak, Vladimire, dopadla tvá noční hokejová liga v Soči? Skórovals?"

"Dal jsem pět gólů a na tři nahrál," odpověděl pyšně Vladimir Putin a pokračoval:

"Dony, slyšel jsem, že u tebe byl prezident z té africké pidizemě, o které jsme mluvili posledně. Jak to dopadlo?"

"Skvěle, dovezl mně jako dar nádhernej voštěp, pověsím si ho doma na stěnu."

Prezident Ruské federace se poprvé během rozhovoru usmál, ale to jeho protějšek samozřejmě nemohl vidět.

"A cos mu dal ty?"

"Dvě rakety."

"Donalde, to nebylo dvakrát chytré..."

"Buď v klidu, Vladimire, byly to rakety na tenis."

"A mají tam vůbec tenisové kurty?" padl vcelku oprávněný dotaz z ruské strany.

"Nemají, ale mají ropu. Dodají ropu, my jim postavíme kurty.  A když se jim něco nebude líbit, tak se tam přijedeme mrknout na lidský práva a stav demokracie."

"No, tam si dělej Dony, co chceš, my máme zájmy jinde. Také jsem slyšel, že tě přijede navštívit Anděla Merkelová."

"Jo, Anděla má dojet, ale dám ji na setkání tak dvacet minut."

"Proč tak málo?"

Ale já ti nevím, mám z ní deprese. Pořád se tváří tak divně. Jakoby se právě vrátila z pole, kde musela tahat řepu."

Tentokrát se prezident Ruské federace rozesmál zcela nepokrytě.

"Tak se zatím měj, Dony, a s tou Sýrií opatrně, jinak..." Varování však nebylo dokončeno, zůstalo viset ve vzduchu, jako David  Cooprefield při svém vystoupení.

"Tak zase někdy Vladimire." 

Prezident Spojených států položil telefon. Opět se zadíval na složenou Rubikovu kostku. Pak vzal ze šuplíku třetí šipku a namířil na svůj oblíbený terč.

O mnoho tisíc mil dál na jiném kontinentu také zazvonil telefon. Zvedla ho sekretářka německé kancléřky. Řekla jen "chvíli vydržte, prosím" a odešla zaklepat na dveře své šéfky.

"Madam, máte telefon."

Angela Merkelová právě přemýšlela, jaké to bylo utrpení, když v mládí chodila na pole tahat řepu. Ta představa ji trápila celá desetiletí. Ale co, mávla rukou, musím na to už konečně jednou zapomenout. Jinak si toho brzy někdo všimne. Roztržitě, ještě pod vlivem myšlenek na nenáviděnou rostlinu, pohlédla na svou sekretářku, stojící ve dveřích.

"Jaký telefon?"

Sekretářka se šibalsky usmála. "Ten žlutý, madam."

"My ale přece žádný žlutý telefon nemáme," pravila kancléřka nechápavě.

"Volá vás čínský prezident," vysvětlila mladá žena.

"Jo tak. Ale Gertrudo, to bylo velmi politicky nekorektní. Až mně sem ten telefon přepojíte, tak běžte za trest přivítat několik uprchlíků."

Sekretářka si pomyslela své a odebrala se k odchodu. Nutno dodat, že ten den tato mladá dáma, žádné uprchlíky nepřivítala, ale zato přivítala svého přítele, se kterým strávila několik příjemných hodin. Na pozdější dotaz své šéfky, kolik uprchlíků uvítala, odpověděla bez uzardění, že padesát osm.

Angela Merkelová zvedla telefon.

Na druhé straně zazněla trochu neobvykle znějící němčina. "Jak se máte, moje drahá paní kancléřko?"

"Děkuji, pane prezidente, to víte pořád se něco děje..."

"Paní kancléřko, volám vám, protože čínský lid se rozhodl předat německému lidu velký dar."

Víte, pane prezidente, myslím, že ty dvě pandy, které jste nám ve své neskonalé velkodušnosti zapůjčil, už stačí. Jste ale velmi laskavý a moudrý muž. Vaše velkorysost je známá v celém západním světě."

Si Ťin-pching u svého telefonu uznale pokýval hlavou. Ta Merkelová, pomyslel si, mně sice někdy pije krev, ale čínskou etiketu ovládá. To musím uznat. Pak pokračoval v hovoru.

"Tentokrát, moje milá paní kancléřko, půjde o velké umělecké dílo. Nechte se překvapit. Ale už jsem vás asi okradl o hodně vašeho vzácného času, tak zatím nashledanou."

Angela Merkelová chtěla ještě něco dodat, ale telefon již byl hluchý. Zdálo se jí to, nebo se čínský prezident během hovoru pochechtával? Ale Číňani přece nemají smysl pro humor. Jenomže touhle myšlenkou právě udělala účet bez hostinského.

Předseda evropské rady nevěřícně zíral na více jak čtyřmetrového obra v podobě přísně se tvářícího Karla Marxe. Tento dar čínského lidu německému lidu se zatím nacházel na přísně utajovaném místě. V této chvíli ho mohli spatřit jen někteří vyvolení jedinci. Veřejnost si zatím musí počkat, až bude socha slavnostně odhalena v Trevíru. Jean-Claude Juncker se tvářil značně zachmuřeně. Byl pověřen, aby při odhalení sochy pronesl slavnostní projev. Jestli toto obhájím, říkal si v duchu, tak se dám na modlení.

"Musím se napít," pronesl k muži v montérkách, který patřil k tajné četě mající na starost dočasnou péči o sochu zpodobňující autora Komunistického manifestu.

A jak předseda pravil, tak šel vykonat.

O dva dny později volali z nedalekého baru na policejní stanici, že tam už dva dny mají jakéhosi opilce, který vypadá jako ten hlavoun z Bruselu, co ho vídají v televizi. Zpívá prý stále dokola internacionálu a vyřvává, aby se všichni proletáři napili.

Archanděl Michael ladil harfu. "Už to nemůžu poslouchat," brblal si tiše, "ten Petronel na to hraje tak falešně, že je to k nevíře. Od té doby, co o něm natočili ty dva filmy, si myslí, že mu projde všechno. S takovým hudebním doprovodem pak všechny naše zpěvy na kůru můžou jít k čertu."

Mumlání archanděla Michaela bylo náhle přerušeno zazvoněním černého telefonu. Michael rázně zvedl sluchátko:

"Poslyš, Lucifere, to už tě archanděl nemůže ani omylem zmínit, abys hned nevolal?"

"Myslel jsem, Michaeli, že potřebuješ moji asistenci."

"Už dlouho jsem tě na nic nepotřeboval. Naposledy když k nám nahoru nedopatřením dorazil ten politik, který tvrdil, že má imunitu a že musí mluvit s Nejvyšším ohledně funkce v nebeském výboru.  Tak jsem tě zavolal, abys ho hned vzal s sebou. Jeho kniha hříchů byla těžší, než všechny tvé kotle dohromady."

"Stejně je to, Michaeli, zajímavý, že skoro všichni politici končí v mé péči. Ale řeknu ti, poslouchat je, jak i u nás pořád pletichaří, to je teda peklo."

"To máš tak, Luci, když si někdo chce hrát na boha, tak většinou dělá ďáblovu práci, a pak logicky musí skončit u tebe."

Náhlý záblesk jasného světla oba upozornil, že je nejvyšší čas s tímto rozhovorem skončit. Tak se také stalo.

Epilog:  Předseda vlády jedné malé země v srdci Evropy se náhle probudil. Zdálo se mu, že si na něj vzpomněl někdo, o kom si myslel, že ho už nikdy neuvidí. Ten, který za jeho dětství doprovázel Mikuláše a anděla. Ale pak se s ním setkal ještě jednou. V dospělosti. Za jiných okolností. Po chvíli opět upadl do spánku. Tentokrát měl krásný sen. V parlamentu jeho vláda dostala stoprocentní důvěru a opozice navrhla, aby k jeho jménu bylo připojeno, že se zasloužil o stát. Znovu se probudil, nyní však se šťastným úsměvem. Vztyčil se na posteli a do tiché noci slavnostně pronesl:

 "Jednou dostanu, co si zasloužím."

Temné zahřmění jeho slova potvrdilo.

 O naší psí princezně Daisy, fence německého boxera, jsem už psal v povídce Slepá poslušnost. V tomto příběhu, kdy jsme společnými silami vylepšili kancelář jistého horlivého kynologa, jí byl zhruba jeden rok. Ale čas se šine neúprosně vpřed. Někdy se mi zdá, že čím dál tím větší rychlostí.

S tou psí princeznou mě ale musíte brát s rezervou. Žádné ty takzvané "papíry" nemá, přesto odpovídám na podobné dotazy, které mimochodem považuji vůči Daisy za velmi neslušné, že její rodokmen je dlouhý jako ta příslovečná Lovosice. Tvrdím, že sahá až k prapsu Hubertovi.

Když napadne sníh, moje psí kamarádka se už od svých štěněcích dob ráda vozí na saních. Ne z kopce, ale po rovině. Já táhnu, ona sedí. Říkám tomu polární spřežení naruby. Ale abych se dostal k podstatě věci. S klasickými povely, na které psy s papíry i bez nich, zpravidla slyší, jsme poněkud na štíru. Leč nepředbíhejme událostem, jak se říkávalo v rodokapsech.

V posledních letech padá sníh spíše vyjímečně. Někdy také padá na dost nečekaných místech. Doba se zbláznila se vším všudy.

Jeden den jsme takhle vyrazili na procházku. Už v domě jsem potkal souseda Jiřího, který mě varoval, abych nechodil směrem k samoobsluze, protože tam číhá Pohrabáč. To je chlápek, který chodí tak nepřirozeně vzpřímen, že si vysloužil zmíněnou přezdívku. Ta má také druhotný význam. Pohrábáč rád začíná hovory na různá choulostivá témata a snaží se člověka nachytat na hruškách politické korektnosti. Sám je politicky korektní až na půdu, proto projevit názor na cokoliv je dobrou vyhlídkou na nekonečnou přednášku.

Zamířili jsme tedy s Daisy na opačnou stranu. Ten den ovšem čert nespal a poradil Pohrabáčovi změnu trasy. Když jsem ho uviděl, bylo už pozdě.

"Dobrý den," volal radostně.  Stál ve svých bezmála dvou metrech vzpříměně, jako...no jako pohrabáč,  jeho očka se blýskala očekáváním. Přesto mi ten člověk nepřipadal jako radostný typ. Zřejmě jsem byl pro dnešek první oběť, která se mu nestačila vyhnout širokým obloukem. "Dobrý," odpověděl jsem rezervovaně a zkusil udělat dojem povelem k Daisy: "Sedni!" Překvapeně se na mě podívala a odběhla ke kandelábru přečíst si psí noviny. Problém byl v tom, že povel, na který by si skutečně sedla, jsem nemohl použít. Pohrabáč by to roznesl všude, kam by vstoupila jeho velká bota.

"Počasí se zbláznilo," konstatoval Pohrabáč. Byl jsem ve střehu, ale v počasí se snad žádná past skrývat nemohla. Pro jistotu jsem jen přikývl, jako že s ním souhlasím.

"Na Sahaře napadl sníh, doprava je tam zcela ochromena," oznámil. Okamžik jsem mlčel a pak... zcela vletěl do pasti. Jako ten trouba.

"Velbloudům se asi nechce do sněhu," zažertoval jsem a pak to ještě vylepšil, "beduíni budou muset počkat, až to roztaje."

"To bylo velmi rasistické!" zvolal hněvivě Pohrabáč a z odstávajících uší mu vystoupaly drobné obláčky kouře.

"Ke komu? K těm velbloudům?" I já se dostával do neplánované ráže. Konflikt v mezinárodních otázkách se jasně rýsoval na obzoru.

Mezitím Daisy se svou oddanou duší pochopila, že vše není, jak má být, bez povelu se posadila vedle mě, tlumeně vrčela a cenila zuby. Budila respekt. Ale jen já vím, že je to její úsměv. I když, pravda,  vrčení k němu zrovna nepatřilo. Vycítil jsem, že Daisy je připravena k boji po boku svého kamaráda.

"Kouše?" Pohrabáč se najednou zjevně necítil ve své kůži.

"Vždycky," odvětil jsem zcela nepravdivě. Díval se na nás s pootevřenými ústy, v levém oku se mu objevil výrazný tik, a ruce se začaly třást jako by dostal zásah elektrickým proudem.  Čelo se mu rosilo, mluvit zapomněl.  Asi nějaká fobie. Snad ne ta xeno.

"Pojď, jdeme pryč," řekl jsem, načež mě poslechl jen zcela vyjevený Pohrabáč.

"Ty ne," upřesnil jsem, "ty jo," řekl jsem Daisy. Ta ještě udělala na Pohrabáča své nejtemnější, přímo baskervilské HAF. Jen jedno jediné. Zpravidla tím říká "tak čau!" Tentokrát se však zdálo, že skrývá ještě další, podprahové sdělení. Daisy totiž štěká jen vyjímečně. Ale když už štěkně tak je to štěk hluboký, jako když Louis Armstrong zazpíval první tóny Mack the Knife. Kde se to v té naší slečně bere, nevím.

A tak jsme odcházeli. Ve výtahu, kde jsme byli jen sami dva, jsem váhavě zašeptal pokyn k sednutí: "Hačiči." Daisy si sedla.

" Daisy už má nachystané papušo," volala hned ve dveřích manželka.

A tady se dostáváme k podstatě věci. Když jsem se v minulosti pokoušel o jakýsi výcvik podle příručky Jak vycvičit psa a nepřijít o nervy, tak tradiční povely na Daisy žádný dojem neudělaly. Celou záležitost jsem v podstatě vzdal. Nějak bylo, nějak bude. Daisy má zlaté a odvážné srdce, a to bude muset stačit, uklidňoval jsem sám sebe. Na další marné pokusy už jsem si nehodlal udělat čas. Někdo si ho však udělal. Moje žena Olga. Nejprve to zkusila s klasickými povely. Odměnou jí byl pouze Daisyn udivený pohled. Mimochodem, pohled jejích kukadel mě vždycky dostane přesně tam, kam Daisy chce. Možná máme nejenom polární spřežení naruby, ale výcvik také tak.

 Olga tedy potajmu, když jsem nebyl doma, začala zkoušet povely jiného typu. Zdá se, že ty se Daisy zalíbily. Místo sedni, je to hačiči, což není japonsky, ale odvozené od hačni si. Tak mluvívala s dětmi, když byly malé. Zvolání papušo, znamená, že se má Daisy dostavit ke své misce, kde má připraveno krmení, papání, abych byl přesný. A hopata, které jsem z počátku komolil na lopata, znamená, že Daisy má vyskočit na postel (hop). To ale stejně dělá i bez povelu a ráda. S tím problém nikdy nebyl. Když jdeme po ulici všichni tři, moje žena na Daisy volá: "Udělej čuriki a kakušo." Překládat zřejmě nemusím.  V tento moment bývám zpravidla neviditelný, hlavu vnořenou hluboko do kabátu, jako když vedou zločince k soudu.

Pak tu ještě máme povel lehni, což u nás je hajiky, a jak čtenář už jistě očekává, pochází od slov hajni si. Povely, které vymyslela Olga, vstoupily do našeho života tiše a plíživě. Když mě konečně docvaklo o jakou se jedná pohromu pro moji pověst (jen žertuji), bylo už pozdě cokoliv měnit. V zájmu objektivity musím dodat, že když moje žena nepronáší psí povely, mluví úplně normálně. Jinak je Olga moje nejchytřejší a nejkrásnější holka.  Každý holt máme nějakou tu slabinu.

Jistě chápete, že takto nemohu se psem na veřejnosti komunikovat. Nebo třeba na cvičáku, vždyť Daisy je koneckonců služební plemeno.

Chvíli mně trvalo, než jsem se s danou situací smířil.

Hlavní ale je, aby to člověku nezůstalo. Aby z toho nezblbnul.

Já to mám pod kontrolou.

Zítra udělám hačiči do auta, pojedu do práce, o přestávce si dám papušo, a pokud se šéf vzdálí, tak vykonám v křesle i nějaké to drobné hajiki.

Nepoplést s harakiri.

 Následující sen není příliš fabulace. Skutečně se mi zdál. Dokonce beze všech zmatků a bizarních smyček. Jen některé momenty jsou moje neumělecká licence.

Kráčím zasněženou ulicí. Je téměř konec prosince a nový rok se brzy přihlásí o svá práva. Připomínám, že je to sen, tam je možný všechno,