Už Aischylos říkal, že nikdo z nás neprojde životem bez útrap, nehod a škod. Ulomil se mně u brýlí ten bazmek jak se strká za ucho (záušník?). Potřeboval jsem odjet autem a k tomu zase potřebuju brejle. Dostal jsem nápad! Vteřinové lepidlo!
Lepidlo pracovalo skvěle. Nejprve jsem si slepil k sobě dva prsty. Drželo to fest. Pak jsem omylem kápl trochu vedle a přilepil ke stolu tužku. Já už tady nebudu, ale ta tužka na stole určitě ano.
Jen ten zatracený záušník ne a ne držet. Lepidlo steklo na jedno dioptrické sklo. Tím jsem se stal bratrem Žižkou. Ovšem kdyby držel jmenovaný záušník.
A dál už toho moc nevím. Po něčem jsem skákal. Z trosek soudím, že to bejvávaly brejle.
Teď už mají důvod aby na nich nic nedrželo.
Lepidlo jsem nevyhodil. Trochu ho vyteklo a tak zůstává v šuplíku.
Na věky věků.

Všechno nejlepší nejen do nového roku všem čtenářům a autorům webu pise.cz

Hlavní poradce prezidenta Ruské federace se řítil chodbou a volal: "Pane prezidente, Vladimíre Vladimíroviči, máte na telefonu toho gosudara z Čech, jak byl v naší televizi a pak vám napsal dopis!"

"Moloděc  řeporyjec!!"  Vladimíru Putinovi se uličnicky zablýsklo v očích. "A proč nevolá na můj telefon, ale kamsi do pr...jinam?"
"Vladimíre Vladimíroviči, říká, že má telefonní číslo jen do naší kantýny ..."
Prezident Ruské federace se dlouze zadíval z okna své pracovny. "Tak jo, vraťte se a řekněte mu, že za chvíli přijdu. Snad si trochu toho rozplýlení zasloužím..."
"Moje děti ho viděly v televizi," poznamenal poradce. "Zezačátku z něho měly trochu strach, jak se všelijak šklebil, ale pak se jim zalíbil. Ptaly se, jestli bych ho mohl pozvat, až budou mít narozeniny."
Vladimíru Vladimiroviči zacukaly koutky rtů a na chvíli uchopil do ruky ozdobnou krabičku, ve které se skrýval červený klaunský nos na gumičce. Dárek. Hodlal ho poslat právě tomu, o kom byla řeč.
Pak se pomalým rozvážným krokem vydal za hlasem volajícího. Teď mu přistřihnu brka, když bude zlobit, pomyslel si. Zvedl sluchátko, které leželo odložené vedle sytě červeného telefonu.
"Putin!" řekl rázně a stručně.
Na druhé straně se ozvalo: "Melouny, melouny! Sladké jako med. Jestli tomu nevěříte, přesvědčím vás hned."
Vladimír Vladimírovič se otočil ke svému poradci a významně si poklepal na čelo. Znovu přiložil sluchátko k uchu.
"Pane prezidente, omlouvám se, to nepatřilo vám, volal jsem na svého zástupce. Zrovna tady řešíme takovou úplatkářskou aféru. Tady Novotný. Pamatujete si na mě?"
"Da, graždanin Novotný, na vás se nedá jen tak zapomenout. Co byste potřeboval?"
"Přináším vám mír..."
Vladimír Putin zakryl rukou sluchátko, obrátil se ke svému poradci a zašeptal: "Přináší prý mír." Poradce stáhl rty do dlouhého protáhlého "Ó" a pak se oba rozesmáli.
"Tak da... pane...ehm...kolego, máte ho mít, ale už mně nic nepište, nebo..."
Toto "nebo" zůstalo viset ve vzduchu jako otcův velký hrozíci prst.
 Ale to už se opět slova chopil chrabrý junák z Čech: "A pane prezidente, přeju vám šťastné a veselé vánoce. Jo, jo, já vím, že je u vás máte o čtrnáct dní později," dodal snaživě.
Prezident Ruské federace zvolna položil telefon a obrátil se ke svému poradci:
"Poslyš Juriji, pamatuješ ještě na Jelcina?"
"Matně, pane prezidente, tehdy mi bylo jen deset let."
"Víš Juriji, ten Jelcin..."
Poradce visel svému šéfovi doslova na rtech.
"...to byl takový náš ŘEPORYJEC!"

O dva tisíce kilometrů dál seděl v křesle zakaboněný muž s již hluchým sluchátkem u ucha a snil svůj sen o velkém politikovi, jehož sláva se dotkne hvězd.
Netušil, že se tak již stalo.
Jen trochu jinak než si představoval.

Začátkem prosince pořádá Krajské policejní ředitelství hlavního města Prahy školení pro policisty. Jde o Hamáčkovu předsudečnou nenávist. Podle politických neziskovek policie k této problematice přistupuje zcela vlažně. Kriminály ne a ne zaplnit jinak smýšlejícími občany! Nyní policisty proškolí odborníci na slovo vzatí, kteří budou propagandu vydávat za školení.
Jednou z lektorek (u těchto hovadin mě vznešené označení "lektor-lektorka" vždycky pobaví) čtyřhodinového kurzu bude Klára Kalibová, ředitelka neziskovky In Iustitia. Tato "organizace" upozorňuje (slušný eufemismus) provozovatele sociálních sítí na nenávistné komentáře proti migrantům, podává trestní oznámení a vůbec je v tomto oboru velmi čilá. Paní Kalibová ovšem pociťuje ze své činnosti jisté zklamání.
"Nezaznamenali jsme žádnou reakci na dvacet šest ohlášených příspěvků umístěných na této platformě," upřesnila.  
To musí být frustrující pro každého, kdo se řídí pravidlem, že hlásit se to musí a pak nenásleduje okamžité zatčení delikventa, který si pustil pusu na špacír.

Politické neziskovky nám tedy budou školit policisty.
Copak se už vážně všichni pomátli?

Nikdo nevidí do mysli našich psích přátel. Ale mohlo to začít třeba nějak takhle:

"Tak tu ránu jsem fakt nečekal. Ležím si takhle na svém obvyklém místě a najednou slyším podivný šum. A pak už jen ....kde jste, moji lidi!"

Služební pes Athos byl vyslán se svým českým psovodem Rostislavem Bartončíkem na misi do Afganistánu. O zahraničních vojenských misích si můžeme myslet, co chceme, stejně jako o našich spojencích, ale voják dostane rozkaz a musí jít. Pak se musí spoléhat na své bojové druhy ve zbrani, ať jsou odkudkoliv.
Občas se ozývají hlasy, které o našich vojácích na zahraničních misích mluví se značným despektem. Myslím, že přesně to vystihl Miloš Zeman v knize Radima Panenky Dokážeme si sami vládnout – rozhovory s prezidentem Zemanem:
"Špína této země označuje naše padlé vojáky za žoldáky. Žoldák není ten, kdo bojuje v armádě své vlasti. Je to hrdina, který chrání naši zemi před mezinárodním terorismem."

Athos dostal za úkol starat se o bezpečnost americko-české jednotky před Talibánem.  Byl vycvičen k vyhledávání výbušnin. Se svým psovodem sloužili na základně v afgánské provincii Logár. Nesčetněkrát našel včas nastražené bomby a vojáky varoval.
Ale raketě, která přiletěla od zákeřného nepřítele, zabránit nemohl. Dopadla nedaleko jeho kotce a těžce ho zranila. Psal se rok 2012.

Ještě stačil rozhlédnout po svém okolí. "Moji lidi přibíhají, jsou v pořádku, teď už můžu spát..."

Vojáci okamžitě dopravili svého psího druha na specializovanou kliniku na základně v Bagramu.  "Lidští" lékaři mu věnovali stejnou péči, jako každému zraněnému vojákovi. Prodělal několik operací ve zmíněném Begramu a později také na základně NATO v Ramsteinu.

Od amerických vojáků se dostalo Athosovi mnoha projevů úcty. Obdržel tzv. deku hrdinů s nápisem "Jsi náš hrdina, děkujeme". Toto významné ocenění je jinak vyhrazeno jen pro americké válečné hrdiny. Athosovi tím byl udělen statut válečného veterána armády Spojených států.

"Ta deka je fajn," hnalo se Athosovi hlavou, "Ale nějaká pořádná kost by tam nebyla?"

Jistě, že ano!
Pamlsků dostával tolik, že to jeho ošetřující lékař musel zarazit.

Po návratu do vlasti byl náš psí hrdina ještě doléčován vojenskou službou AČR. Během jeho rekonvalescence ho navštívil v roce 2014 ministr obrany Vlastimil Picek, který mu předal české vyznamenání v podobě plakety s velkou kostí a kožený obojek s textem "Za hrdinství Athosovi". V červnu téhož roku jej také navštívil prezident republiky Miloš Zeman.

Jako válečný veterán si Athos svůj důchod užívá v Centru vojenské kynologie v Chodyni na Liberecku. Zde ho pravidelně navštěvuje jeho psovod Rostislav Bartončík.
Od toho přece parťáci jsou, aby se o sebe postarali.
Při dnu otevřených dveří se návštěvníci mohou s hrdinou seznámit osobně. Je to prý mazel, pohlazení se vůbec nevyhýbá a miluje děti. Jediné co nesnáší je náhubek. Ale ten nemá rád nikdo z nás, ačkoliv je nám v poslední době často nasazován.

Říká se, že my lidé dáváme psům lásku, přátelství a péči, kterou můžeme postrádat. Psi nám ale na oplátku dávají ze svého života všechno.

Některé kultury mají ke společenství lidí a psů značně negativní postoj, ale ty nás nezajímají.
Je to jejich ztráta.

Věnováno VŠEM našim hrdinům na zahraničních misích.

Nenávist k prezidentu Zemanovi se stala pro média hlavního proudu již sociálně patologickým jevem. Přesto řeční o nežádoucích projevech nenávisti od rána do večera. Zřejmě jsou dva druhy nenávisti. Odsouzeníhodná a ideologicky správná, doporučená a vítaná. Promítla se také do mainstreamových zpráv o slavnostním večeru ve Vladislavském sále. Své polínko si přiložil každý, kdo chtěl ukázat, že stojí na správné straně neoliberálního politického spektra.

"Zeman už nemá sílu své oponenty sprostě urážet, proto je na Hrad raději nepozval," píše Václav Dolejší na Seznamu. Jako vždy, když se mainstream pustí do některé ze svých hlubokomyslných úvah, zapřahá Dolejší koně za vůz.
Miloš Zeman zdůvodnil, proč některé opory společnosti nedostaly pozvánku. Minule pozvání odmítly a své odmítnutí navíc využily k nevybíravému útoku. Co tedy Dolejšímu vadí? Že tentokrát Zeman nedodal střelivo pro ataky na svoji osobu? Myslím, že to je běžná praxe. Když jednou někdo pozvání odmítne, podruhé se nezve.
Samozřejmě mainstreamu vadilo i kdo na Hrad přišel, kdo vyznamenání dostal a kdo...nedostal. Opakuje se nekonečný příběh ve stylu jednoho populárního strejdy z Kanady. Jen s jinými osobami, které medaili, případně povýšení, neobdržely.
Elita také Zemanovi nemůže zapomenout, že je přátelsky označil za Pražskou kavárnu, což se ujalo. Do té doby měli na rozdávání nálepek patent jen oni.

Dolejší píše, že " ceremoniál působil dojmem, ať to máme rychle za sebou".  Autor tím naráží na únavu Miloše Zemana. Pochopitelně, že ve svých letech není prezident tak čiperný jako novinář Václav Dolejší. Na únavu má nárok.
 Nyní se vůbec stalo zvykem mainstreamu navážet se do zdravotního stavu prezidenta. To, co bylo ve vztahu k nemoci Václava Havla považováno za nechutný hyenismus a tabu, je dnes pro některé novináře vítanou podpásovkou.

Dolejší poznamenává, že příznivci (Miloše Zemana) museli být zklamáni, že tentokrát Miloš (zde s vkusem hrocha nazývá prezidenta jen jménem) neměl tolik sil urážet své oponenty. Tak tady už rozum zůstává stát. Když prezident počastuje své tradiční odpůrce nějakým bonmotem, tak se spustí nepříčetný řev. Když je ušetří, tak je to zase špatně.

Myslím, že článek Václava Dolejšího neposloužil ke cti ani samotnému státnímu svátku a nakonec ani novináři Dolejšímu.  Což se týká všech médií hlavního proudu. Opět se nenašel nikdo, kdo by si dovolil mít jiný názor.
Proto alternativa, tak nenáviděná liberální demokracií, protože postupně získává větší vliv než hlavní proud, musí tuto nerovnováhu vyrovnávat.

Celá planeta s napětím sledovala plavbu malé Grety a spol. na její misi do Ameriky. U břehu Manhattanu ji přivítalo sedmnáct plachetnic OSN. Kdyby tam měli něco jako Auroru, určitě by padl i výstřel.
 "Jsem slavnější než Kryštof, ten ...,"zvolala šťastně švédská rosnička.
"...Kolumbus, dodal Grétin tatínek, jinak též absolvent plavby přes oceán směrem k Novému světu.
Další tři členové posádky Gretina člunu stáli v pozoru v mírném předklonu, špičky bot lehce od sebe, když svatá Grétuš opouštěla palubu.
"Bude se nám stýskat," volal za ní nejstarší z nich, starý mořský vlk a pak se otočil ke svým dvěma kolegům: "Konečně je v pr... Letíme hoši dom".

Greta vzápětí dala jasně na vědomí, jak jsou karty rozdány. Na setkání s tím chlápkem, co je momentálně prezidentem Spojených států, rozhodně nebude mít čas. Má úplně jiné starosti. Za pár týdnu pohovoří o světovém klimatu v sídle valného shromáždění OSN. Tam dá zase těm strejcům a tetkám pořádné hašte. Co se jen do nich vleze. Stejně je to divný, pomyslela si, že se nechají takhle peskovat. Ale co, kašlat na to, uzavřela svoji úvahu, stejně je to fajn pocit.
Mezitím v Bílém domě vypukla panika. Bezpečnostní poradci viděli Donalda Trumpa, jak kvapem mizí k jezírku u Bílého domu, když se dozvěděl, že ho Greta nepřijme.
"Jdu se utopit..." volal přes rameno.
"Co si jen počneme," mumlali si poradci nejvyššího. Tedy nejvyššího jen tam, aby bylo jasno. Ten správný Nejvyšší záhy vstoupí do děje, jak se říkávalo v šestákových románech.
Náhle jeden z nich dostal Nápad: "Zavoláme Hillary-Killary, ta už bude vědět..."
Jak řekli, tak udělali.
A přesně v této chvíli to přestalo Tvůrce bavit a vypnul obrazovku.
"Brzy jim řeknu, aby vrátili klíče od planety majiteli," řekl si pro sebe velmi velmi tiše.

Šestnáctiletá ekologická aktivistka Greta Thunbergová měla před několika desetiletími svého předchůdce. Tehdy jedenáctiletý Christian Bushe z Lindhorstu dostal od svého otce k narozeninám jednu akcii koncernu Preussag AG. Tím se ze zákona stal spoluvlastníkem jednoho z největších energetických závodů a získal tak hlasovací právo na valných hromadách společnosti. Příběh popisuje Rainer Holbe v knize Poselství andělů.
Na první valné hromadě, které se malý Christian zúčastnil, se přihlásil o slovo. Musel si stoupnout na stoličku, aby byl za řečnickým pultem vůbec vidět. Pak začal chvějícím se hlasem číst svůj projev:
"Viděl jsem v televizi, že Preussag AG chce na mořské mělčině postavit ropnou plošinu. Severní moře je stále více ohrožováno. Já i ostatní lidé jsme velmi smutní, když pomyslíme na vymírání tuleňů. Vyzývám vás, abyste se tohoto úmyslu vzdali. Uvědomte si svou odpovědnost vůči budoucí generaci, za níž jsem se přihlásil o slovo."
Stalo se něco nečekaného. Nejprve v sále zavládlo tíživé ticho, ale vzápětí mu tisíce přítomných akcionářů nadšeně aplaudovaly. Firma poté zrušila vrtný projekt v Severním moři.
Malý Christian přišel, promluvil a zvítězil.
Tehdy to bylo čisté, opravdové a...osvícené.

Na rozdíl od současnosti.

Greta Thunbergová v posledních měsících inspirovala celosvětovou studentskou kampaň za ochranu klimatu a snižování emisí. Dostala prostor na klimatické konferenci OSN v Katovicích, zúčastnila se světového ekonomického fóra v Davosu a chystá se na další oficiální akce. Stala se idolem mládeže, která v jejím jménu a duchu pořádá masové ekologické manifestace. Potud vše v pořádku, neboť průmyslové koncerny v posledních desetiletích skutečně plundrují zemi nehorázným způsobem.
Ale plundrování Země a změna klimatu mohou být dvě rozdílné věci.

Ohledně Grety Thunbergové tu máme několik otazníků. Když pominu, že tato dívka byla navržena třemi levicovými švédskými poslanci na Nobelovu cenu míru, což je samo o sobě poněkud absurdní, protože kandidát na toto ocenění by měl mít za sebou celoživotní humanistické dílo, ještě mnoho nevyjasněného zůstává. (Ponechme stranou, že Nobelova cena míru se v posledních desetiletích stala politickou a ideologickou záležitostí, čímž původní myšlenka byla značně zdiskreditována).

Současná klimatická změna je v podstatě jako náboženství. Stejně jako existenci Boha nemůžeme dokázat ani vyvrátit, stejně tak se to má se změnou klimatu.
Současná prohlášení klimatologických aktivistů jsou navíc založena na jedné podstatné lži. Odvolávají se na zprávu Mezinárodního panelu OSN pro změnu klimatu (IPCC), kde prý je uvedeno, že máme posledních dvanáct let na to, abychom dokázali přejít k udržitelnému způsobu fungování globální společnosti a odvrátili tak nenávratné poškození systému. S tímto tvrzením sice můžeme plně souhlasit, ale problém je v tom, že zpráva IPCC žádné takové tvrzení neobsahuje. Proč se tedy zaštiťovat neexistujícím tvrzením významné instituce, když uvedené argumenty jsou dostatečně pádné samy o sobě. Stačily by. Snižuje se tím důvěryhodnost celé podstaty klimatologických manifestací.

Greta Thunbergová je jistě vedena těmi nejlepšími úmysly a zřejmě si neuvědomuje, že se možná stala loutkou ve vysoké hře. Změna klimatu je totiž velké, především finanční, téma. Politické elity, manažeři velkých firem a další obvyklí podezřelí se v jejím případě chovají podezřele neobvykle. Většinou zcela ignorují mínění veřejnosti, ale nyní se nechají poučovat od šestnáctileté dívky, která ještě ke všemu prohlásila, že už všechno zná a proto už do školy chodit nebude. Tady elity dostaly přímo na talíři skvělou možnost, jak by problém "Greta" mohly smést ze stolu s nějakým tím jízlivým komentářem. Neudělaly to, přestože svým názorovým protivníkům (třeba v oblasti migrace) omlátí o hlavu kde co. Jedno vysvětlení se nabízí.

Místopředseda Evropské komise Franz Timmermans před několika roky v jednom projevu možná řekl víc, než původně zamýšlel. Franz Timmermans je ten člověk, který varoval země Visegrádu, že pokud budou dál ignorovat v otázce migrace solidaritu, tak se dostaví sankce.
Timmermans oznámil, že je nutné odvést zájem mládeže od nacionalismu, a to všemi prostředky. Jako jednu z variant, kromě průplachu mozků ve školách, navrhoval zaměřit zájem studentů na změnu klimatu. Možná je to odpověď na otázku, proč  se elity tváří, že Gretu respektují a pozorně jí naslouchají, jako by zrovna slyšely slovo boží. Stručně řečeno – hrají divadlo.
 Mladí lidé neskončili v osidlech vlastenectví, ale v osidlech velkého podvodu. Kromě jiného se dostavil pěkný bonus: mládež je ze škol a sdělovacích prostředků tak vycepovaná, že už samotné slovo vlastenectví považuje za něco odporného, o čem slušní lidé nemluví. Zato mluví o změně klimatu.

Zlí jazykové tvrdí, že Greta se stala jen střelou z kulometu její levičácké matky. Může to být do jisté míry pravda, ale pořád to nevysvětluje vstřícné chování politických a průmyslových elit. Je to jen jeden nepatrný díl mozaiky.

Greta Thunbergová není zrovna charismatickou osobností. Je ale velmi zarážející a trochu až děsivé sledovat ji při jejích projevech (možno ověřit na You Tube). Vypadá jako ve stavu "vytržení", což se stává lidem během některých náboženských ceremonií. Má zeskelnatělé oči, jako by se nacházela v náboženské extázi.
 Nebo pod vlivem psychomanipulace. Připomíná mandžuského kandidáta, čímž nemyslím známý film, ale proces, který byl v minulosti odhalen v souvislosti s manipulací mysli v podání CIA a KGB.

Dvě věci by mě zajímaly. Je zájem studentů o změnu klimatu opravdový? A cosi mezi sebou říkají o samotné Gretě Thunbergové?

Jsem optimista a tak věřím, že zájem je opravdový a nikoliv jen možností jak se v pátek ulít ze školy pod vznešenou záminkou, a že Gretu skutečně obdivují.

Aktivisté přes změnu klimatu se ve svém svatém boji, který by jinak mohl být sympatický, nezastaví před ničím. Nyní počmárali Lennonovu zeď v Praze nápisy "klimatická nouze" apod. Je to barbarské dílo českého (ekologického) spolku Limity jsme my a mezinárodního hnutí Extincion Rebellion. Pod nápisy zcela zmizel portrét Johna Lennona, čímž zeď naprosto pozbyla svůj symbolický charakter a stala se jen počmáranou zdí, jakých jsou tisíce.
Myslím, že  likvidace symbolu protestů celé jedné epochy jejich boji za "klimatickou změnu" dvakrát neprospěje.

 Stanislav Brána otevřel dopisní schránku a vyjmul její obsah. Upomínka... reklama...upomínka....ale ale, tady to je! Dopis, na který čekal už několik měsíců. Jako v horečném snu vyběhl do šestého patra, odemkl dveře a už v předsíni volal na svoji ženu:
"Maruško! Je to tady!"
Marie vyšla z kuchyně s přísným výrazem ve tváři, protože když naposledy takhle její muž nadšeně halekal, dostavily se velké společenské změny. Kromě jiného se museli přestěhovat z krásného bytu na náměstí, který byl v rámci napravování minulosti, vrácen jakémusi baronovi z Rakouska, do šestého patra v paneláku na sídlišti, kde co chvíli nejezdí výtah. Noviny, kde její muž pracoval, postupně "zahynuly na úbytě", jak říkávala její babička, a ona sama, učitelka na gymplu, se momentálně cítila v pasti. Někteří studenti na člověka čučí jako vejři, učit se jim nechce a pořád chodí kamsi manifestovat. Kde jsou ty doby, kdy svoje svěřence nazývala "milovanými žáky."
"Tak, co se zase stalo?" odevzdaně se zeptala svého muže.
"Přišlo to!"
"Kdo přišel?"
"Nikdo nepřišel, dopis přišel. Z nakladatelství Dnešek"
"A co píšou? Vydají ti tu knihu?"
Stanislav se na chvíli zarazil. Pravda, dopis ještě neotevřel. Můžou mu taky psát, aby si svoji sbírku povídek vetknul za klobouk. Roztrhl obálku s nedočkavostí hladového dravce a četl:
"Vážený pane Bráno,
dovoluji si Vás pozvat na konzultaci ohledně vydání Vaší sbírky povídek."
Dále už následovalo jen datum a hodina schůzky. Podepsán "Horák" .
Stanislavova mysl zamířila do nebeských výšin. Konečně se dočkal. Redaktor Horák (kruci, copak ten chlap má jen příjmení?) chce s ním konzultovat. Dobrý redaktor je k nezaplacení. Tu upraví slovosled, tu něco málo přidá nebo ubere a dílo nabere na dynamice. Už se viděl, jak podepisuje svoji knihu na autogramiádě. Stojí tam nekonečná fronta čtenářů. Volají ze Švédska ohledně udělení...
"Stando, tak co. Dobrý zprávy?" přerušila tok jeho myšlenek Marie.
"Maruško, ty nejlepší! Pojď, zajdeme si na večeři a nějakou tu lahvinku."
Marie spokojeně přikývla. Lahvinka bude fajn. Alespoň na chvíli zapomene na svůj truchlivý úděl pedagogické nevolnice.

Nevelká budova nakladatelství Dnešek v postranní ulici už potřebovala novou omítku. Zub času zde zapracoval s takovou neúprosností, že se jen stěží dala rozeznat původní barva. Ale lesklá tabulka na dveřích s názvem nakladatelství zářila novotou. Kanceláře se nacházely v prvním patře. Na jedné z nich uviděl cedulku "Horák". Zase jen to příjmení, pomyslel si.
Stanislav zaklepal a vstoupil.
Za stolem seděl menší čtyřicetiletý dobře živený chlapík v bílé košili. Strniště na bradě i na hlavě. Na krku měl uvázaného velkého červeného motýlka s černými puntíky, takže trochu připomínal zakulaceného Ferdu Mravence.
Pohlédl na Stanislava a svižně vyskočil ze židle.
"Horák," představil se, "a vy musíte být Stanislav Brána."
"Ano, to musím," pokusil se spisovatel o žert a stiskl nabízenou pravici.
"Tak se posaďte," kývl hlavou Horák směrem k stolku se dvěma křesílky.
"Něco k pití? Vlastně mám jenom dva druhy kávy, nic jiného. Špatnou a horší. Kterou si dáte?"
"Tak bych prosil tu špatnou, odpověděl vážně Stanislav. Načež červík v jeho hlavě dodal: "Máme tu srandistu."
Redaktor donesl kouřící se nápoje a položil je na stolek mezi nimi "Tak, Stanislave... mohu vám tak říkat?"
"Můžete. A jak se jmenujete vy?"
"Horák"
"To samozřejmě vím, myslím vaše jméno, křestní jméno, jak se nesprávně říká."
Horák viditelně posmutně. "O tom bych nechtěl mluvit."
Stanislav Brána zůstal jako opařený. Je ten člověk vůbec normální? Pak se ale na svého společníka povzbudivě usmál a otcovským tónem mu oznámil:
"Jen směle do toho."
"Já bych to fakt nerad říkal, víte, to moje jméno není jaksi... politicky korektní."
 "Cože není?"
"Jmenuji se Adolf, pravil Horák s velkým sebezapřením, "tak to nerad inzeruju"
Stanislav se na chvíli zamyslel. "Dobrá, tak co s tím provedeme? Co kdybych vám říkal... Karle, souhlasíte?"
Redaktor se celý rozzářil. "Tak jo, takové krásné korektní jméno! Jako třeba Karel Hynek Mácha, Karel Čapek, Karel Schwarzenberg..."
U posledního jména Stanislav významně pozvedl obočí, ale raději nic nedodával.
Ale to už redaktor pokračoval dál: "Děkuji, Stanislave. Škoda, že je vás zrovna moc nepotěším."
"Spusťte," pravil vážným tónem spisovatel Stanislav Brána.
A redaktor spustil.
"Takže, povídku Jelita musíme vynechat. Takhle nelze mluvit o prezidentských kandidátech, zvláště kdy ta první část se týká našeho velkého spojence."
Karel se pátravě zahleděl na Stanislava. Jeho čelisti byly pevně sevřeny a divoký pohled nevěštil nic dobrého. Redaktor si přesto dodal odvahy a pokračoval:
"V Utajených rozhovorech musíme vynechat pasáž s Merkelovou. Jistě chápete."
Stanislav nechápal a jen ze sebe tiše vypravil: "Bez této pasáže ta povídka nemá smysl. Vypadal bych jako blbec, co v bouřce pouští draka."
Ale to už Karel pokračoval, jako by to chtěl mít rychle za sebou: Také povídky Když se štěstí unaví a Muži na slovo vzatí musí se sbírky pryč."
"P r o č ?" zeptal se pomalým hlasem Stanislav, kladouc důraz na každou slabiku.
"Ta první zmiňuje trochu neuctivě jednoho člena volební štábu, který patří mezi etnickou menšinu."
"Ale to je jen okrajová figura," namítl Stanislav.  "Co kdybych z ní udělal hlavní postavu příběhu? Klaďák se vším všudy. I James Bond by vedle něho vypadal jako chudý duchem. Co by se dělo pak?
"Na povídce bychom zapracovali a etnické hudebnice by možná o vás složili píseň."
"Lákavá představa," poznamenal Stanislav
Redaktor mávl rukou a pokračoval: "Ta druhá povídka si zase dělá legraci ze syna bývalého ministra obrany, který je gay, jak sám nedávno oznámil všude možně."
"Jenomže v době, kdy jsem to psal, jsem o jeho orientaci nic nevěděl a vlastně, pokud si vzpomínám, se o tam o tom nic neříká. Ani nenaznačuje."
"To je pravda," odvětil vážně redaktor, jenomže dneska se to už ví, tak si z něho nemůžete střílet ani z jakéhokoliv jiného důvodu. Copak, Stanislave nevíte, že gayové, lesby a vůbec ti LGBT momentálně patří mezi nejposvátnější skupiny na zemi?"
"Děkuji za výklad, co tam máte ještě?"
"Nakonec už jen drobnou výhradu. V povídce Blízká setkání nesmí být na té ceduli, co drží ředitel planetária, napsáno Vítejte."
"Proboha, proč tohle vadí?"
"Vyvolává to nežádoucí asociace. Jako byste se vysmíval jednomu z nejdůležitějších problémů současnosti."
Červík ve Stanislavově hlavě se zase pustil do práce.
"Poslyšte Karle, mám pro vás návrh. Vy mně nezaplatíte honorář, necháte tam všechny povídky, a já naopak zaplatím honorář vám. Co vy na to?"
"To nejde, přišel bych o práci. Dneska, když v mé branži dostanete cejch, že jste politicky nekorektní,  je to totéž, jako když  o vás v padesátých letech v Americe řekli, že jste komunista. Všechno končí. Žena by se se mnou rozvedla, děti by se mě zřekly a tak dál".
"Nepřipadáte si někdy jako ve Futuristickém kongresu?" položil Stanislav nečekaný dotaz.
"Myslíte v té knize od Stanislava Lema? Kdysi jsem ji četl, ale děj si moc nepamatuju."
Stanislavovi se vynořily vzpomínky na jeho oblíbenou knihu z mládí. Vyšla před více jak čtyřiceti roky. Tehdy nemohl tušit, jak je nadčasová.
"Trochu vám ji připomenu. Hlavní hrdina se zúčastňuje kongresů futurologů. Během jednoho z těchto kongresů dojde k protivládnímu povstání. Vláda je potlačí pomocí halucinogenních drog, které šíří v potravinách, ve vodě a vzduchem. Přirovnal bych to k současné spiklenecké teorii ohledně kondenzačních stop za letadly, tak zvanými chemtrail, jejichž nekonečné křižující se dráhy vidíme na obloze. V románu dojde k dokonalému zmatení myslí lidí. Příběh má více rovin, ale to by bylo na dlouho. Stručně řečeno, lidé přestanou rozlišovat mezi pravdou a lží a jejich mluva značně..."
"...značně připomíná současnou novořeč politické korektnosti," přerušil ho zamyšleně Karel.
"Přesně tak, původně to v naší době začalo prosazováním obyčejné lidské slušnosti, což bylo v pořádku, ale skončilo to, jako projímadlo na rozum. Mnohé věci se nesmí nazývat pravými jmény. Jako bychom zatloukali hřebíky do rakve zdravého rozumu, chápete, KARLE?" Stanislav položil na oslovení důraz, aby naznačil, že redaktorova obsese jeho vcelku běžným jménem, spadá právě do této kategorie.
Redaktor pokrčil rameny. "S tím nic neuděláme. Jak jste se rozhodl? Přijmete mé návrhy?"
"Víte, Karle, musím si to rozmyslet. Když jste mě napsali z vašeho nakladatelství, že máte zájem povídky vydat, považoval jsem si to za čest. Musím ale zvážit, jakou cenu je člověk ochoten zaplatit za splnění svých snů."
"Rozumím Stanislave, dejte vědět. A mimochodem, kdyby to záleželo jen na mně, nic bych nevyřazoval. Možná někde upravil slovosled, nějaké slovo ubral, nebo přidal. Připadám si jako prodejná děvka. Ale dokážete si mě představit u lopaty?"
V této chvíli se Stanislav usmál podruhé. "Tak to, příteli, si opravdu představit nedovedu."
 A to byly poslední věty, které mezi nimi padly.

Když Stanislav dorazil domů, Marie ho už nedočkavě očekávala.
"Posaď se, holka, pravil rozvážně. Z té knihy nic nebude." A pak bez jakéhokoliv varování prudce odbočil od tématu. "Máme ještě v lednici tu tlačenku od bráchy?"
"Staňo," zahrozila Marie prstem, "víš, že máš patnáct kilo nadváhu!"
"Maruško, jestli chceš naznačit, že jsem tlusťoch, tak opatrně, je nová doba. Dnes se tlusťochům neříká, že jsou tlustí, ale že jsou alternativně štíhlí.
Marie se rozesmála dlouhým nakažlivým smíchem, ke kterému se Standa připojil.

V noci se mu zdálo, že se ocitl na futurologickém kongresu. U řečnického pultu stála Marie a s patřičným výkladem vařila na plotýnkovém vařiči bramborový guláš, zprava seděl jeho jmenovec Stanislav Lem a zleva...
...zleva redaktor Karel Adolf Horák.

Parlament EU o ničem v podstatě nerozhoduje. Předkládá jen výchozí náměty, ze kterých pak nikým nezvolení, ale jmenovaní členové Evropské komise (EK) vytvoří (zformulují) zákony. Není zde zpětná vazba, kterou by evropský parlament potom tyto zákony schválil či neschválil. EK je konečná instituce. Pak přichází fáze, ve které EK ustanoví několik kontrolních orgánů s velkými pravomocemi - dohlíží na dodržování těchto zákonů, mohou navrhovat sankce proti neposlušným atd. Kdyby to takto fungovalo v kterékoliv evropské zemi, byla by vyhlášena za příkladně nedemokratickou. Ale v každém případě má smysl jít k volbám. Staří známí majitelé pravd sice k tomuto veřejně vybízejí, ale ve skutečnosti si přejí účast co nejmenší. Proto, aby o všem mohli rozhodnout jen oni. Jako ve středověku, kdy rozhodovala jen šlechta, za kterou se považují.

Škoda je, že se vlastenecky orientované strany rozdrobily do desítky samostatných subjektů, které takto nemají šanci. Jejich představitelé se mohli předem někde sejít, svá ega nechat v šatně a v zájmu země se spojit pro společnou věc. Ano, je to utopie, ale stála by za hřích....