Parlament EU o ničem v podstatě nerozhoduje. Předkládá jen výchozí náměty, ze kterých pak nikým nezvolení, ale jmenovaní členové Evropské komise (EK) vytvoří (zformulují) zákony. Není zde zpětná vazba, kterou by evropský parlament potom tyto zákony schválil či neschválil. EK je konečná instituce. Pak přichází fáze, ve které EK ustanoví několik kontrolních orgánů s velkými pravomocemi - dohlíží na dodržování těchto zákonů, mohou navrhovat sankce proti neposlušným atd. Kdyby to takto fungovalo v kterékoliv evropské zemi, byla by vyhlášena za příkladně nedemokratickou. Ale v každém případě má smysl jít k volbám. Staří známí majitelé pravd sice k tomuto veřejně vybízejí, ale ve skutečnosti si přejí účast co nejmenší. Proto, aby o všem mohli rozhodnout jen oni. Jako ve středověku, kdy rozhodovala jen šlechta, za kterou se považují.

Škoda je, že se vlastenecky orientované strany rozdrobily do desítky samostatných subjektů, které takto nemají šanci. Jejich představitelé se mohli předem někde sejít, svá ega nechat v šatně a v zájmu země se spojit pro společnou věc. Ano, je to utopie, ale stála by za hřích....

Kde se vzal, tu se vzal, najednou se ve vysílání České televize objevil jakýsi Franta Vrábel. Byl prohlášen za experta na dezinformace. Nic víc, nic míň. Hm...říkám si, to jako, že ty dezinformace kdysi vyráběl a nyní chce odlehčit svědomí a dát se do služeb politické korektnosti? No, proč ne. FBI zaměstnává bývalé hackery, a z historie známe Francoaise Vidocqa, původní profesí zločince, který se stal zakladatelem Brigade de Sürete, první moderní policejní organizace ve Francii. A nedávno můj soused v zahrádkářské kolonii udělal z kozla zahradníka. Tak to asi funguje!.
Ale nebylo tomu tak. František Vrábel není nějaké "bejvávalo", ale současný bojovník za pravdu. Oddechl jsem si. Všem nám, kteří nemáme rádi, když z nás někdo dělá blbce a proto většinou největšího dezinformátora v podobě ČT nesledujeme, spadl kámen ze srdce. Ovšem rovnou na nohu. To ve chvíli, kdy expert začal hovořit o svých velkolepých plánech.
František Vrábel nastínil plán na likvidaci dezinformací zcela bez obalu. Tedy přesněji řečeno – plán na likvidaci toho, co Franta za dezinformace považuje. Nebude prý likvidovat jednotlivé obsahy na sociálních sítích, ale bude rozbíjet celé komunity (tedy facebookové skupiny, které Vrábelovi nejdou pod nos), aby se již nemohly spojit. Odvážná myšlenka. Lehce by se mohlo stát, že by panu expertovi, někdo z takto rozbité skupiny přišel položit několik naléhavých otázek. V tom lepším případě.
Vrábel dále českou společnost rozdělil na dvě skupiny. Velkou část tvoří blbci, těch chytrých je menšina a poznají se prý podle toho, že čtou Respekt. No, tak to opravdu není mnoho lidí: Redakce, rodinní příslušníci redakce, Schwarzenberg, který Respekt vlastnil, než ho prodal Bakalovi a ještě možná několik stovek předplatitelů. Něco mně napovídá, že František Vrábel bude číst Respekt.

Celé se mně to nezdálo a tak jsem trochu zapátral. František Vrábel tedy rozhodně není žádný hej nebo počkej. Má jakýsi tým, který od vlád USA a Velké Británie nedávno obdržel grant ve výši 250 tisíc dolarů právě na boj proti dezinformacím. Mistři dezinformací si tedy najali analytika na odhalování dezinformací. To je dobré! Pravděpodobně nebude odhalovat dezinfomace typu NOVIČOK, který se tři měsíce po otravě Skripalových zničehonic objevil v odpadkovém koši v parku. Problém ale možná bude v tom, že různých práskačů, kteří také chtějí bojovat proti "dezinformacím", se vynořilo v poslední době poměrně velké množství. Ti sice zatím nic nerozbíjí, ale "jen" nahlašují a udávají.
Aby se Franta, majitel pravdy, najednou neocitl ve válce udavačů, kdy jeden by nahlašoval druhého a ten třetí by jejich sítě rozbíjel.
Ale ať, žádná škoda.

"V Brně se střetli radikálové s antifašisty, policie nasadila těžkooděnce". Tak zněl titulek z iDnes.cz. Podle tohoto dezinformačního webu se v Brně sešlo "několik desítek" radikálů a proti nim se postavilo několik stovek "antifašistů". Těch uvědomělých bylo tedy několik stovek, těch zlých jen zanedbatelné množství. Ale ponechme otázku počtu stranou. Není až tak důležitá.
Ti, kteří byli onálepkováni jako radikálové, protestovali především proti tomu, že Evropskou unii řídí pomatení lidé, kteří ženou celou Evropu do záhuby podkuřováním islámu a kteří dopustili invazi uctívačů netolerantního a brutálního náboženství do evropských měst.(Toto je moje odpověď na Clintonovou a Obamu, kteří oběti na Srí Lance označili za uctívače velikonoc). Proti nim stáli údajní "antifašisté".  To měli být ti dobří. Na první pohled zvláštní směs divných lidí: Zamaskovaní agresivní jedinci, chovající se jako nacistické oddíly SA a vedle nich rozjásaná mládež, skandující "nácky tady nechceme."  Jejich nadšení ze sebe samých připomínalo svazáky z padesátých let.  Zřejmě by tady raději chtěli islámské migranty. Pak by se ovšem ty roztomilé dívenky z řad antifašistické mládeže musely mít nutně na pozoru. Odložit vysoké podpatky a pořídit si festovní gomule, aby mohly lépe utíkat. Toto opatření je ostatně ženám doporučováno v Německu.
Pak se v této skupině "antifašistů" nacházela ještě jedna pozoruhodná parta správných lidí. Měli pestré kostýmy, hýřící barvami a návrhářskou invencí. Na krku jim visely bubínky, na které vytrvale bubnovali. Jen pestrobarevné peří trčící ze zadku jim chybělo.
Nakonec se stalo přesně to, kvůli čemu sem jednotky antifašistické SA dorazily. Nemohu se zbavit dojmu, že těmto blbečkům v kapucích nejde ani tak o věc, jako spíše o to, že se mohou pod vznešenou záminkou porvat a udělat binec.  Zase byly vidět ty jejich férovky – několik "antifašistů" na jednoho "radikála".

Sympatie mainsteramu se nacházely jednoznačně na straně "antifašistů".  Ti se sice chovají jako dobytek, ale politicky jim to správně myslí. "A to je to hlavní," řekl by major Terazky.

Ze zprávy iDnes: "Policisté během potyček zadrželi šest lidí, dva příslušníci pořádkových sil byli zraněni". Ve zprávě iDnes ovšem už nebylo zdůrazněno, že zadržení byli "antifašisté", a že zranění dvou policistů mají také na svědomí. "Antifašisté" se pak vydali k policejní stanici, kde byli zadrženi jejich soukmenovci a vyřváváním požadovali jejich propuštění.

Zaujaly mě ohlasy pod "objektivním" článkem i Dnes. Všechny (bez výjimky)se nesly v nesouhlasném tónu. Zde jsou tři z nich:

Chápu, že je lepší napsat antifašista, než zhulená či zfetovaná smažka. Co mi však vrtá hlavou je to, že ať si tady svolá kdokoli jakoukoli akci, která je proti multi kulti či EU, tak je tato akce okamžitě rušena právě těmito individuy. Zatím, co pokud si svolají akci třeba proti Zemanovi či na podporu EU, tak se oni takzvaní pravicoví extrémisté k podobnému rušení těchto akcí nesníží... (Jiří Látal)

Jestli to správně chápu, zlí radikálové měli řádně schválenou akci, dodržovali stanovená pravidla a řídili se pokyny orgánů, zatímco hodní antifašisté, dělali bordel, porušovali zákon a narušovali pokojný a schválenou akci? Nebo jsem to jen špatně pochopil? (Antoním Polický)

Nemohu si pomoci, ale podle mě nejsou radikálové ti, kteří demonstrují, ale ti, kteří demonstranty napadají. Takhle pracovaly i německé SA. Název "antifa" je teď opravdu komický

Kamarád Petr mě nečekaně pozval na oběd. 
Druhý den jsme zasedli v Rubínu, několik dlouhých minut studovali knihu s názvem "Jídelní lístek" a pak si objednali smažák. A k tomu pivo.
Než donesli naši vybranou specialitu, zahájil jsem neutrální hovor, přestože jsem byl celý nedočkavý, abych se dozvěděl, proč mě vlastně pozval. Když jsem vyčerpal všechny úvahy o vrtkavosti počasí i politické scény, Petr se chopil iniciativy.
"Když čtu tvoje povídky, většinou mi zlepší náladu."
Nedal jsem najevo sebemenší náznak pravé nebo předstírané skromnosti. Chvíli jsem se cítil jako věhlasný autor. Kde jenom jsou ti lidé, aby si přišli pro podpis? Rychle jsem se probral ze svého snění. Musím ale dodat, že přátelům a rodině svoje dílka nenabízím ani náhodou. Vlastně se tomu vyhýbám jako ten příslovečný čert kříži. Petr je tedy musí číst úplně dobrovolně, což oceňuji.
"A mám pro tebe námět," pokračoval.
Tak námět bych docela uvítal, pomyslel jsem si, momentálně se múzy odstěhovaly neznámo kam a zatím jsou s nějakým tím vnuknutím velmi opatrné.
"Byl by to příběh Backa..."
Tak se jmenuje Petrův malý černý knírač, to jsem věděl. Zaváhal jsem.
"No jo, ale já už jsem o psech, tedy o naší Daisy napsal asi pět věcí. Abych tím čtenáře, kteří mě poctili svojí přízní, neotrávil," namítal jsem krásně spisovně.
Petr rychle moji námitku smetl ze stolu.
"Ještě jednu by snad unesli."
Mezitím nám donesli naši objednávku a tak jsme hovor přerušili, abychom se mohli věnovat lití tatarky tam, kam patří i nepatří a následnému spokojenému žvýkání. Když jsme dojedli a objednali si další pivo, pustil se Petr do svého vyprávění.

"Před čtyřmi měsícijsem se s Backem vypravil na delší vycházku do Bílovic. Kolem řeky a tak. V jednu chvíli jsem Backa pustil z vodítka. Většinou se motá kolem mě, ale tentokrát cosi zavětřil a zmizel. Když se delší dobu nevracel, propadl jsem panice. Tohle ještě nikdy neudělal..."
"To chápu," přerušil jsem ho, "musels mít nervy na pochodu."
" Měl, " přikývnul a dlouze se napil piva. Učinil jsem také tak a naléhavě se zeptal:
"Ale našels ho, že jo?"
"Počkej chvilku, nebylo to tak jednoduchý..."
Další pokračování příběhu lze v kostce shrnout takto: Když chodil několik hodiny po okolí s nulovým výsledkem, sedl do auta a odjel domů. Modlil se, aby Backa někdo našel. Pes měl na krku známku s jeho telefonním číslem a tak doufal v nejlepší, ale připravoval se na nejhorší. Znovu se vrátil do povodí Bílovic. Opět chodil dvě hodiny po okolí, ale po Backovi jako by se slehla zem. Za pár hodin měla přijít tma a pro mého kamaráda nekonečná noc. Ale někdy modlitby bývají vyslyšeny. Tentokrát se vyslyšení konalo v podobě zazvonění Petrova telefonu. Ozval se hlas ženy, která mu přinášela radostnou zvěst, že našla jeho psa. Předala mu přesné instrukce, kde je najde, ovšem současně dodala, že "záležitost se poněkud zkomplikovala." První, co Petra napadlo - Back je zraněný.

A nyní už opět předám slovo vypravěči.

"Dorazil jsem na místo kontaktu, které, mimochodem, bylo nedaleko od mé výchozí pozice, kde jsem původně Backa ztratil z hledáčku. Chodil jsem všude možně, ale zrovna toto místo jsem míjel v kruzích."
"Mluvíš, jako špión," konstatoval jsem.
"Nepřerušuj mě," požádal, "teď to začne být zajímavý."
Rychle jsem kývl na číšníka a objednal dva fernety.
"Můj Back ležel u kořenů - jak se tomu říká - vyvráceného stromu..."
"Máš na mysli vývrat,"doplnil jsem ho.
"Jo, vývrat, jenomže tam neležel sám. Spočíval v lůně, abych tak řekl, fenky slovenského čuvače a vrhal na ni zamilované pohledy, které ta psí holka opětovala."
"Tak tomu říkám skutečně komplikovaná situace," poznamenal jsem. "Cos udělal?"
"Když jsem Backovi nasadil obojek a odváděl ho k autu, pořád se ohlížel a začal výt, To samé dělala ta fenka, která ho sledovala se smutným pohledem. Málem jsem začal výt taky."

Petr posadil Backa za všeobecného vytí do auta a vrátil se k fence. Neměla žádnou známku. Petr tam chvíli stál, usilovně přemýšlel a zvolna si na sebe pletl bič. Pak dal čuvačovi, nebo tedy čuvačce, pokyn, aby ho následovala do auta. Neměl to srdce, aby psího Romea a jeho Julii od sebe oddělil. Jen doufal, že fenka má třeba čip a tak dříve nebo později najde jejího majitele. Nutno poznamenat, že majitele dosud nenašel, přestože se jedná o vzácného psa. Možná to byl test seslaný z vyšších míst, čímž nemyslím ministerstvo a tak podobně. Dějí se mnohem podivnější věci mezi nebem a zemí.
Zde se dostáváme do fáze, kdy to začalo být zajímavé také pro mě. Petr totiž upletl bič nejen pro sebe, ale hodlal vyrobit ještě jeden.

"Tak teď mám všechny doma," řekl zamyšleně.
To nedávalo smysl. Proto jsem se zeptal: "Jak to myslíš – všechny?"
"Když jsme tenkrát dorazili ke mně domů, tak jsem zjistil, že fenka hárá. Ale uklidňoval jsem se, že technicky by to Back nemohl zvládnout. Zvládl to, mizera jeden. Doma mám teď Backa, Julii, jak jsem ji pojmenoval, a pět štěňat.
Kolem zrovna procházel číšník a tak jsem objednal další rundu. Dvojitou.
"Tak tvoje vyhlídky ti Petře nezávidím."
"No právě," podíval se na mě pohledem, který musel odkoukat od svého Backa. "Chtěl bych tě požádat, abys jednomu štěněti poskytl azyl. Pro dvě štěňata už mám zájemce. Přesto ještě tři zůstávají."
"Myslel jsem, že mně chceš nabídnout námět!"  zvolal jsem zoufale
"No, vždyť to je nejen námět, ale i dobrý skutek hoden tvé velikosti," snažil se pochlebovat.
Požádal jsem číšníka, aby přinesl celou lahev.
"Budu to muset projednat s Olgou, až se vrátí od dcery z chalupy, nic neslibuji."
Postupně jsme vypili všechno, co bylo na stole.
Jak jsem se dopravil domů si už nepamatuji, ale spal jsem zhruba dvacet hodin a s napětím očekával příjezd manželky.

Olga, když jsem jí opatrně nastínil plán operace "Baby Julie", sice souhlasila, ale současně poznamenala: "To mám za všechny svoje hříchy."

Tím celou věc poněkud zakalila.
Jaké může mít, k čertu, hříchy?

Teď máme doma nejen Daisy, ale i její novou kamarádku Bonušu a já navíc jednoho brouka v hlavě.

Kdybyste věděli o nějakém bezprizorním nosorožci, gorilím mláděti nebo žirafě, klidně mi pošlete vzkaz.  Od toho jsem tady.

Angela Merkeová včera před stotisícovým davem v Chemnitzu prohlásila: "Zítra odstoupím z funkce kancléřky. Musím zpytovat svědomí". Její slova doprovázel nejen mohutný potlesk, ale také volání: "Neopouštěj nás Angelo!"
Prezident Trump se rozešel ve zlém se saúdskoarabským princem Muhammadem bin Salmánem. "Koukejte si nasypat popel na hlavu za vraždu tamtoho novináře," řekla hlava Spojených států amerických a dodala: " A tu ropu si klidně můžete strčit za ten ručník, co máte na hlavě." Reakce Saúdské Arábie není dosud známa, ale Sabina Slonková na Neovlivní.cz napsala: "Kalousek říkal, že jim vyhlásí válku" Z této formulace není tak úplně jasné, kdo komu vyhlásí válku. Jestli Saúdové Americe, nebo Amerika Saúdské Arábii, či Kalousek oběma.
A byl to právě Miroslav Kalousek, který v České televizi předal českému národu poselství. "Od zítřka nepiju," pravil, "všechny budu slušně zdravit a Babišovi pošlu tucet růží na usmířenou." Nám nezbývá nic jiného, než Mirkovi držet palce ať mu jeho předsevzetí vydrží.
Karel Schwarzenberg v rozhovoru pro Lidové noviny na otázku "jaký byl váš poslední největší kulturní zážitek?", odpověděl: "Nedávno jsem se v televizi v noci díval na film Noční můra v Elm Street. Jedna věc je jistá. Už nikdy neusnu."
Poslanec Marek Benda oznámil, že má tolik peněz, že už neví co s nimi. Všechny další výplaty za jeho dřinu v parlamentu a za účast ve čtyřech parlamentních komisích a patnácti podkomisích se rozhodl věnovat na dobročinné účely. Bravo, pane poslanče!
Ivan Bartoš už nechce nic slyšet o Sorosovi. Program České pirátské strany má naznat podstatné změny. Piráti se chystají opustit multikulturní politiku, kterou jejich sněm označil za "pomýlenou". Ve zveřejněném zápisu se uvádí: "Byl to omyl. Od teďka nic než národ!"
Jiří Drahoš se veřejně omluvil prezidentu Zemanovi. V Českém rozhlase vážným hlasem řekl: "Po zralé úvaze se hluboce skláním před vítězem prezidentských voleb. Vyhrál lepší. Jestli chcete, tak vám něco zazpívám." Nechtěli.
Vláda rozhodla, že každá domácnost dostane vodotrysk a kus modrého z nebe. Prý se nechala inspirovat jednou povídkou. Distribuce proběhne příští týden. Soused po námi už začal dělat díru v nosném panelu, aby měl kam vodotrysk vložit. Dočasně se stěhujeme na chalupu.
Europoslankyně Šojdrová zaměří své další aktivity na tuzemský Klokánek. Slíbila, že ho hodlá navštěvovat třikrát týdně a dětem bude před spaním číst různé vyhlášky Evropské unie. No, není to, milá paní europoslynkyně, ještě úplně ono, ale rozhodně je to krok vpřed!
Pražská kavárna byla zavřena. Její osazenstvo taktéž.

A to je pro dnešek všechno. Samé dobré zprávy! Jedinou chybou je, že máme 1.dubna. 

Od počátku roku 2019 došlo v 31 zemích k 355 teroristickým útokům ze strany islámských radikálů.

Proklamované náboženství míru tak vyústilo v 1956 úmrtí a dalších 2020 zranění. Od začátku letošního roku se tedy počet obětí pohybuje kolem dvou set lidí týdně. Mezi obětmi byli křesťané, buddhisté, hinduisté, židé a lidé bez vyznání. O těchto obětech se nikdy nemluvilo s takovou naléhavostí jako o mrtvých a zraněných v Christchurch.
Další stovky lidí skončily v rukou psychopatů z tzv. islámského státu ukřižováním, podřezáním nebo upálením zaživa. To jen pro dokreslení našich vyhlídek.

David Craig situaci vystihl v článku Uveďme teroristický útok v Christchurch do kontextu:
 "A samozřejmě, naše liberalní elity budou tvrdit, že pravicový terorismus je mnohem větší hrozbou než terorismus těch členů náboženství tolerance a míru, kteří nepochopili, jak je jejich náboženství strašně mírumilovné. A protože bdělé svíčky a demonstrace jsou pořádány obvyklými pokrokovými liberály pro oběti Christchurch, nebudou existovat žádné svíčky s osvětlením pro 1956 nevinných zabitých našimi přáteli z krásného náboženství. Navíc masakr v Christchurch dá našim vládcům omluvu, na kterou čekají, až přijmou nové zákony, které masivně omezí svobodu projevu. Brzy jakýkoli komentář, který by kritizoval nebo dokonce zpochybňoval něco o náboženství úžasnosti, bude okamžitě označen jako "nenávistný projev" a bude mít za následek trestní stíhání.Bůh nám pomáhej!"

Také v České republice přituhuje. Podle policejního prezidenta Jana Švejdara bude policie věnovat zvýšenou pozornost projevům podněcování k násilí. "Máme celou řadu nástrojů, jak pachatele tohoto druhu trestné činnosti odhalovat," oznámil Švejdar. Na twitteru pak napsal: "Zmíněným aktivitám věnujeme zvýšenou pozornost a každý zjištěný skutek bude důsledně prošetřen."

To je dobrá zpráva. Policie by mohla začít u Leonida Kušnarenka, který co by novopečený předseda pražské muslimské obce, na svém facebookovém profilu nabídl členům obce pomoc s vyzbrojováním.

V nedávné minulosti byl také zproštěn obžaloby Kušnarenkův předchůdce ve funkci Vladimír Sáňka, za rozšiřování knihy Bilala Philipse s názvem Základy tauhídu – Islámský koncept boha. Toto dílko propaguje salafijský směr islámu hlásající netoleranci a nenávist k jiným náboženstvím. Naše skvělé soudnictví dospělo k přesvědčení, že Sáňka je čistý jako lilie. Státní zástupce se sice proti tomuto verdiktu odvolal, ale bylo mu to platné jako veverce louskáček.
Jak píše David Craig: "Bůh nám pomáhej!"

Někdo má sen, že přeplave Lamanšský průliv, jiný zase chce skočit padákem nebo letět baĺónem. Europoslankyně Šojdrová má sen, že do České republiky přivede zahraniční sirotky, ber kde ber. Skoro to vypadá jako umanutost. Nyní ovšem konečně předala vládě seznam dětí z uprchlických táborů, ale připustila, že ze Sýrie jsou tam sirotci jen dva, ostatní jsou z Pakistánu. Proč chce sirotky zrovna z Pakistánu už nevysvětlila. Již mnohokrát této dámě bylo navrženo, aby svoji pozornost zaměřila třeba na české nezaopatřené děti. Větší úspěch by mělo vrhat hrách na zeď. Pokud, ale Šojdrová chce vysloveně jen zahraniční sirotky, tak by tu byl jeden typ. 

V Jemenu nyní hrozí největší hladomor v dějinách lidstva, umírají hlavně děti. Sirotků jsou tam statisíce. Ano, těm bychom pomoct měli. Jenomže za tyto aktivity by Šojdrová nejspíš žádné politické body nezískala. Spíše by dostala řádné klepnutí přes prsty. V Jemenu totiž válčí saúdskoarabská koalice za materiální podpory Spojených států. Takže tato aktivita by u velkého brtara nmeusela najít pochopení.

 Jsou fakt hrozní, ta mladá generace, pořád jen datlují do telefonu a poslouchají nemožnou muziku ducduc. Někteří pak sprejují po fasádách domů nesmyslné klikyháky. Jenomže pozor, totéž o naší muzice říkali naši rodiče. Ovšem datlovat jsme mohli akorát tak do kalkulaček, nebo do tehdy posledního výkřiku techniky - do digitálních hodinek.  A také jsme to dělali. Sčítali jsme, odčítali, násobili a dělili jako o život. Existovaly také výkonnější kalkulačky, které prováděly výpočet goniometrických funkcí, takže nějaké ty přepony, odvěsny a úhly už nebyl žádný problém. Ptolemaios by koukal. Digitální hodinky jsme štelovali tak dlouho až z nich miniaturní tlačítka odpadly. Ovšem po domech jsme barvou nečmárali. Maximálně jsme někde křídou vyhodnotili duševní potenciál někoho, kdo nám pil krev. Spolužák, učitel, sok v lásce nebo proradná dívčina. Žádné klikyháky, ale jasný srozumitelný text, vyvedený velkým písmem. Než to postižená osoba stačila pořádně vstřebat, dílko umyl déšť. Na odstranění dnešní tvorby jsou zapotřebí agresivní chemikálie, bruska, nebo zbourání celé stěny.

Kousek od mého pracoviště se nachází šikovná hospůdka. Občas tam s kolegou po práci zajdeme na čaj a limonádu. Nebo je to možná pivo a fernet, ale když se chci pustit do moralizování, tak je ta první možnost přece jen lepší. Pro studenty z nedaleké vysoké školy se tato osvěžovna stala častým útočištěm.
Když jsme tam byli s kolegou naposledy,za stůl za nás si přisedly dvě líbezné dívenky. Jejich hovor se nedal přeslechnout. Řvaly jak na lesy a titulovaly se chvíli dámským přirozením a chvíli zase slovem "vole", což mě u dívek překvapovalo. Za mých mladých let bylo toto přátelské oslovení výhradou kluků. Ale možná v tom hraje nějakou roli současné genderové šílení.  Z jejich hovoru vyplynulo, že studují obor sociálních služeb. O svých budoucích svěřencích (starých lidech) mluvili s takovým despektem, že bych se jim věru nechtěl někdy dostat do rukou. Strašná generace.

Před několika roky jsme si s manželkou koupili nové auto. Dacii Sandero. Říkáme mu Čmelák. Měli jsme ho tři dny, když jsem se s ním ocitl ve svízelné situaci. Pod úzkým mostem byl průjezd umožněn jen jednomu vozidlu, protijedoucí mělo podle dopravní značky dát přednost. Nestalo se tak. Ještě jsem stačil najet těsně k obrubníku, takže naštěstí ke kolizi nedošlo. Ale odnesla to prasklá pneumatika. Bylo horko a můj vysoký tlak vyhoupl do ještě vyšších hodnot. Otevřel jsem kufr auta a pozvedl kobereček v domnění, že pod ním najdu tu schránu, kde se v mém starém autě Škoda Favorit nacházela rezerva. Nic. Žádný úložný prostor pro náhradní kolo. Krevní tlak neúprosně stoupal. Kde ta zatracená rezerva může být schovaná? Pochodoval jsem kolem Čmeláka a nadával. Kolem šel mladík. "Pane, nevypadáte dobře..."
"Děkuji, to jsem potřeboval slyšet" přerušil jsem ho
"Ne, tak jsem to nemyslel, vidím, že máte prasklou pneumatiku a asi vám není dobře, jestli dovolíte, pomohu vám s výměnou."
"Vážně?"pravil jsem nedůvěřivě.
"Jasně, posaďte se do auta, já to udělám.
Nikam jsem si nesedl. Zatím. Dost mě zajímalo, odkud tu rezervu vyloví. Mladík odhrnul opět ten kobereček v kufru. Tak tudy cesta nepovede, pomyslel jsem si. Ale to jsem právě udělal účet bez hostinského. Pod koberečkem se skrývala nenápadná matka, kterou můj zachránce povolil a pak náhradní kolo vylovil zpod auta. Aha, takhle se věcí mají. Sedl jsem si tedy do Čmeláka, jak navrhoval. Zhruba po patnácti minutách oznámil. "A je to hotovo."

Vystoupil jsem, poděkoval mu a z peněženky vyndával bankovku. Rázně mě přerušil: "Na to zapomeňte, za všechno se nemusí platit." Ten mi tedy udělil lekci. Cože jsem to říkal o současné generaci? Že je strašná? Houby. Je skvělá.

Jen nás starší někdy ta mládež trochu podceňuje. Nedávno jsem šel do nové moderní banky podepsat založení účtu. Účet už sice mám ve staré tradiční bance, ale potřeboval jsem ještě jeden pro internetové operace. Slečna mně nabídla kávu, což v bankách nebývá zrovna zaběhnutým zvykem. Usadila mě ke stolku s počítačem a sdělila, že vše proběhne právě na něm. Jako bych spadl z Měsíce. Pak trochu starostlivě dodala: "Jestli si s PC nevíte rady, tak já vám ve všem poradím". Cítil jsem se dotčen.  "Slečno, řekl jsem rozvážně, "vaše generace možná výborně počítače ovládá, ale nezapomeňte, že ta moje je vymyslela. Tedy ne já osobně", rychle jsem dodal. Usmála se a donesla tu kávu. Byla výborná.

Jednoho dne jsem dost daleko od svého bydliště potřeboval naložit objemný náklad. Z kufru jsem vyložil vše nadbytečné na zadní sedadlo a batoh "moudře" opřel o vedlejší kandelábr. Když jsem dojel domů, zjistit jsem, jak jistě už tušíte, že batoh zůstal tam. Vrátil jsem se zpět, ale kandelábr stál osamocený, jako maják, který zklamal.
Byl to starý vojenský batoh, ke kterému jsem měl tak trochu citový vztah. Uvnitř se nacházely dvě knížky, které jsem si nedávno koupil a upomínka z České pojišťovny. Co vám mám povídat, ztráta mě mrzela, zvláště kvůli tomu batohu. Pomalu jsem se s daným stavem smiřoval. Po čtrnácti dnech se ozval u našeho bytu zvonek. Měl jsem zrovna po noční, manželka byla se psem někde venku a tak jsem se slovy "kdo sem zase leze" šel otevřít. Za dveřmi stála dívka. V rukou svírala můj batoh.
"Našla jsem ho opřený o veřejné osvětlení," řekla krásně spisovně, "ale studuji v Praze a tak jsem neměla čas přijet k vám dříve," dodala omluvně.
"Vy jste anděl," vydechl jsem, "jak jste mě našla?"
"To ta upomínka z pojišťovny, je na ní vaše adresa."
A pak, že upomínky patří do koše. Kdepak. Zlaté upomínky.
"Jak bych se vám jen revanšoval," přemýšlel jsem nahlas.
"Není třeba, viděl jste film Pošli to dál?"
Přikývl jsem. Ten film jsem znal. Je o tom, jak žáci dostanou od svého učitele za úkol vypracovat nějaký libovolný školní projekt. Jeden ze žáků přijde s nápadem, že když něco udělá pro tři lidi a řekne jim, aby to poslali dál, budou se dobré skutky lavinovitě šířit. V jednu chvíli si myslí, že jeho projekt selhal, ale to se mýlil. V duchu jsem si připomněl jedinečný závěr tohoto filmu, ale to už mě dívka přerušila.
"Takže to prostě pošlete dál,", řekla, otočila se a odcházela.
Ještě chvíli jsem tam stál, díval se, jak schází ze schodů, nastupuje do výtahu a mizí z mého života jako krásný přelud. No, ať se věci mají jakkoliv, rozhodně to dál pošlu.

Takže už nikdy žádné moralizování. Všechny generace jsou v podstatě stejné, se všemi svými klady i zápory. Tak to prostě je.

Jen jedné věci se děsím. Až mě někdo z těch mladých uvolní sedadlo v tramvaji. Sednu si a budu se dívat z okna, jak odchází moje sebevědomí. Vidíte, také jsem hrozný. Ne Ivan, ale ješita.

"

 V minulém roce jsem oslavil šedesátiny. Nechlubím se, konstatuji. Vzpomínám si, že někdy v osmé třídě základní školy jsme vypočítávali, kdy nám bude šedesát, kdy půjdeme do důchodu a přestaneme pracovat. Žádnou práci jsme sice ještě nezahájili, ale už jsme plánovali její konec. Všechny generace jsou v tomto ohledu asi stejné. Vyšel nám rok 2018. To ostatní už ne. Bůh se při našich plánech asi jen usmíval.

Narodil jsem se 13.října 1958. Třináctého října roku1307 - bylo na příkaz francouzského krále pozatýkáno a uvrženo do vězení tisíce členů řádu Templářů. Jenomže to je tragédie. Já ale hledal pro třináctý říjen něco veselejšího. Na nic jsem nenarazil. Jen samé katastrofy. Že by to cosi naznačovalo? Tak alespoň cena útěchy:  13.října (1955) se narodil Václav Upír Krejčí a také Margaret Thatcherová (1925).

Rok 1958 sice končil osmičkou, ale na rozdíl od let minulých a roku budoucího se v tomto roce nestalo nic až tak osudového. Přesto pár událostí stojí za povšimnutí. Karel Zeman natočil Vynález zkázy, v Bruselu se konala světová výstava EXPO 58, která byla pro Československo velmi úspěšná, americká ponorka Nautilus jako první podplula Severní pól, byla vypuštěna výzkumná družice Sputnik 3 a...  v Japonsku se poprvé objevily instantní nudle, symbol naší současnosti.  Ale dovolím si vrátit se k mé maličkosti. Při veškeré úctě k uvedeným událostem a instantním nudlím.

Rodiče se seznámili v lázních Lipová. Maminka z Prahy, táta z Brna. Zpočátku oba rodiče cestovali mezi oběma spřátelenými (jen žertuji) městy sem tam. V naší rodině se traduje historka ohledně  mého narození. Když maminka ležela v Praze v porodnici, přijel táta do Prahy za svým tchánem, tedy za mým dědou. Děda věděl, že jeho zeť má rád šunkofleky a tak jich připravil dva velké pekáče. Jedli je celý týden. Maminka ještě zůstávala v porodnici a tak se táta vrátil do Brna do práce. Babička chtěla příjezd svého syna, který se zrovna stal šťastným otcem, patřičně uctít a tak mu připravila jeho oblíbené jídlo. Samozřejmě... šunkofleky. 

Indiáni mívali různá poetická jména: Odletěl s vranami, Sedící Býk, Malý Medvěd. Já bych se v tomto případě asi jmenoval Velký Šunkoflek.

Uplynulo šedesát let. Rychleji, než jsem původně v porodnici čekal.

Moji přátelé Luboš a Laďa, na které jsem si dovolil zavzpomínat v povídce "Prezident, popelář, Robin Hood a kosmonaut" (což mám často na talíři), mně předali dar k životnímu jubileu již o měsíc dříve. Prý kvůli počasí. Pochopil jsem po otevření obálky. Byla v ní poukázka na privátní let balónem pro dvě osoby. Můj sen, o kterém jsem léta mluvil, byl splněn! Jenom jsem si nebyl jist, jestli shodný sen má i moje žena Olga. To jsem měl záhy zjistit.

"Ne a ne," pravila rozhodně, "nikdy nepolezu do tak divné věci. To ti dva L (myslela Laďu a Luboše) nemohli vymyslet něco normálního? Třeba týdenní pobyt v Krkonoších?

"Splnili jen moje dávné přání," zastal jsem se kamarádů.

"A ty bys nechtěl do Krkonoš?" zeptala se nevinně moje žena.

"Chtěl bych letět balónem," odpověděl jsem.

"Ty máš zase včely v klobouku," dodala Olga jako svoji závěrečnou tečku.

Tohle říká vždycky, když dojde k některému z mých truchlivých a dle jejího názoru hloupých nápadů. Rčení prý pochází ze Skotska a označuje člověka nepříliš bystrého. Řečeno hodně eufemisticky.

V té chvíli jsem věděl, že její ženskou logiku neporazím a nechal jsem otázku letu na jindy. Přece ji nebudu nutit, jako se stalo u jedné kosmonautky, která se těsně před nástupem do modulu, rukama zašprajcovala ve dveřích letového provozu a teprve dva statní chlapi ji přesvědčili, aby vstoupila do kabiny kosmické lodi a poté i do historie. Aby bylo jasno - tímto nijak nesnižuji její zásluhy. Vážím si všech průkopníků kosmonautiky a těch, kteří museli překonat svůj strach, si vážím dvojnásobně. Strach totiž bývá naším věrným společníkem až příliš často. Jak napsal Bram Stoker, autor Draculy: "Budiž požehnáni ti lidé, kteří neznají žádný strach, ni žádný děs, ti pro které je spánek noční dar, který nepřináší nic jiného než sladké sny." A dost! Toto má být laděno na veselou notu, žádná psychoanalýza nebo horor.

Moje žena se ovšem neměla stát žádnou průkopnicí, měla prostě jen letět balónem. Chtělo to svůj čas.

A měl jsem pravdu. Mé solidní argumenty, šarm a příslib příští dovolené na Bahamách udělaly své. Jednoho dne jsme tedy přece jen stanuli na stanovišti, odkud jsme měli vzlétnout do nebe.

Postávali jsme u balónu, který sebou cukal a trhal a vypadal jako by se už nemohl dočkat až pohltí své oběti a vyrazí vzhůru k oblakům.  Ale to už k nám přicházel jakýsi velmi velmi mladý muž.

"Jsem váš pilot," oznámil, "jmenuji se Pavel Josefík. Podal mně i Olze ruku.

Polkl jsem na sucho a na čele mně vyrazilo cosi, co zřejmě bylo potem.

"A vy už létáte dlouho?" zeptal jsem se s nadějí v hlase.

"Ani ne," potvrdil mé obavy mladý pilot.

"Můžete to upřesnit?"

"Tohle bude můj druhý let."

Pokusil jsem se rychle odbočit od choulostivého tématu: " Tyhlety věci," ukázal jsem směrem k balónu, "nikdy nepadají, že ne?"

Mladík mně pohlédl do očí. V těch jeho jsem spatřil záblesk upřímnosti. "Většinou ne,"odpověděl, čímž celou situaci vůbec nevylepšil

Do hovoru vstoupila Olga: "Myslím," pravila rozvážně, "že ten let odložíme."

Pilot viditelně posmutněl.  Učinil jsem poslední pokus o záchranu našeho, nebo přesněji řečeno - mého plánu a položil mu kontrolní otázku:

"A jak dopadl ten váš první let?"

"Skoro dobře."

"Skoro?" Můj hlas začínal být lehce hysterický.

"Byl velký vítr, trochu to házelo, asi jako dneska. Přistáli jsme o sto kilometrů jinde a při přistávání mně jeden pasažér vypadl z koše..."

Olga mě chytila za rameno. "Jdeme dom," pravila rázně.

Jenomže to už se k nám blížil malý průvod. Moje dva přátele L+L doprovázel statný padesátník budící dojem silné autority.

"Major Jan Prášil," představil se."Budu kapitánem našeho letu." Major, kapitán, mladý pilot...měl jsem v tom trochu zmatek.

"Vaši kamarádi trvali na tomto malém žertíku a přemluvili mě, abych dal na chvíli prostor tady kolegovi," řekl s trochu rozpačitým úsměvem a ukázal na mladého muže. Olga lehce pozvedla obočí, což dokazovalo, že oba L u ní mají další černý puntík, tentokrát o velikosti koblihy.

"Abych vás uklidnil," pokračoval major kapitán, "balóny pilotuji pět let, dříve jsem býval vojenský pilot a tahle věc," řekl s důrazem na posledních dvou slovech, jako by byl telepat a věděl o mých předchozích obavách, "nespadla ještě nikdy." Touto větou nás nejen uklidnil, ale také jsem pochopil  proč je major i kapitán.

Po jeho slovech k nám ještě přistoupil náš původní pilot. "Omlouvám se, studuji na DAMU a tady pánové mě požádali o malou improvizaci..."

"To nic," přerušil jsem ho velkoryse a podal mu ruku. "Hlavně, že nejste pilot. Budete jistě skvělý herec. Co se týče obou pánů, s nimi si později ještě pohovořím."  V duchu jsem se však usmíval. Takový vtípek bych si nenechal ujít ani já. Zvláště kdyby se měl týkat některého z mých kamarádů.

Nastoupili jsme a balón se vznesl.

Stoupal stále výš a výš. A jak balón letěl, držel jsem Olgu za ruku. Bylo to symbolické, přece jen jsme spolu ušli dlouhou životní cestu. A že to někdy byla pořádná jízda!

Najednou jsme vzlétli nad oblaka a balón stále nezadržitelně stoupal výš a výš. Pak jsme letěli kolem Měsíce. Musím říct, že na rozdíl od různých domněnek, jsem tam žádnou aktivitu nezaznamenal. Později jsme prolétávali kolem Marsu. Odtud vystřelil jakýsi modrý paprsek, ale naštěstí nás těsně minul. Vida, i ONI, ať už je to kdokoliv, dělají chyby. Nebo to byla jen výstraha? Chvíli jsme se zdrželi na Plutu. Malý princ si zde zrovna na gramofonu přehrával  When I´m sixty four (Až mně bude čtyřiašedesát) od Beatles. Na tuto píseň mám tedy ještě pár let čas. Olga Malému princi nakreslila beránka a poté jsme všichni čtyři provedli iniciační obřad, kterým jsme Pluto povýšili zpět mezi planety. A zase jsme vzlétli.

Já vím, vypadá to, že kecám, že mám zase ty včely v klobouku, ale vy už jste asi zapomněli, jak se jmenoval náš major, kapitán letu. Tak já vám to připomenu – jmenoval se Prášil. Byl nejen major a kapitán, ale jak nám prozradil během letu, také baron.

S ním je možné úplně všechno.

Balón letěl a pak zase klesal a nakonec jsme šťastně dorazili k cíli.

Ať se to podaří i vám všem. Nejen v novém roce.

 Ještě doteď jsem se z té ztráty nevzpamatoval. Ale asi bych měl vyprávět od začátku.

Jeli jsme s manželkou, naší psí princeznou Daisy a mým přítelem k rybníku.  Ale abyste si to nevyložili špatně. Nemyslím tím přítele v novodobém slova smyslu, ale v pojetí tradičním. Něco jako Laurel a Hardy, Vinetou a Old Shatterhand nebo Timur a jeho parta. Doprovázel mně při různých akcích, mnohdy cestou do práce a z práce, byl se mnou, když jsem se vypravil do města do muzea (kam taky jinam, že ano), pravidelně s námi jezdil na dovolenou.

 A pak jsme dorazili k tomu zatracenýmu rybníku.

Ten den bylo horko jako v pekle. Doslova. Tedy ještě o něco víc, než bylo tento rok obvyklé. Ležet na pláži se rovnalo fyzické i duševní sebevraždě. Moje manželka to však viděla jinak. Ráda se opéká na slunci. Daisy ležela ve stínu jediného stromu, který zde trčel jako oáza v poušti, já se rozhlížel dosti nevraživě kolem sebe a přemýšlel o tom, jak by bylo krásně na Severním pólu. Nic jiného se tady dělat nedalo. Rybník byl celý zelený a tudíž i naprosto nepoužitelný.

Pak jsem ji uviděl. Stála osamocena na kraji rybníka.  Moje budoucí černá můra. Loďka s vesly. O kus dál se nacházel malý stánek s občerstvením a tak jsem se k němu vypravil.

"Poslyšte, pane," začal jsem diplomatické vyjednávání, "později si u vás koupíme několik piv, klobásy, sušenky a všechno, co jste zatím neprodal, ale teď bych se vás rád na něco zeptal. Lze si vypůjčit tamtu loďku?"

"Jistě," odvětil ten gentleman, tady máte klíč. Až mi ho budete vracet, učiníme ten obchod, v rozsahu jak jste navrhoval."

"Platí," potvrdil jsem naši domluvu lehkým úsměvem a v duchu přepočítal, kolik peněz mám v peněžence. Možná budeme muset naši objednávku trochu zredukovat, ale tuto informaci teď nepotřeboval vědět.

Loďka se pohupovala na vodě. Můj přítel byl se mnou. Vstoupil jsem do vody s úmyslem elegantně naskočit do plavidla, opřít se do vesel a ...

Můj plán byl narušen hned v samém počátku. Oběma nohama jsem zajel do bahna, které má lýtka objalo jako svěrák. Prakticky jsem se nemohl hnout. To ale už zaujalo ležící rekreanty. Do vody nemohli a tak se nudili. Pozorovali mě s urputností kobry, která hledí na svoji kořist. Nebylo cesty zpět.  Pravou nohu jsem vyrval z bahna a přehodil ji do plavidla. Jenomže bahno nehodlalo pustit druhou nohu ze svého sevření. Zvolna jsem padal po zádech do vody a do toho, co bylo na dně. Můj přítel uvízl pode mnou. Zvedl jsem se obalen páchnoucí hmotou, vztekem a obavami o svého přítele. Ozval se potlesk. Krutý svět. Pro klauna.

Můj přítel na tom byl špatně. Doběhl jsem k manželce, které na tváři pohrával lehký úsměv, protože zatím nechápala celý dosah tragédie.

"Pak se pro vás vrátím," oznámil jsem ji. "Jedu zpět do města. Musím ho zachránit."

"A to má cenu, jezdit sem a tam?" volala za mnou. "Alespoň sundej ze sebe to blato, ať nezasviníš potahy!"

To bylo hodně necitlivé, pomyslel jsem si a běžel k autu.

Cestou jsem hodil prodavači klíč od toho krámu na vodě, a na jeho naléhavou otázku v očích mu rozhodně oznámil, že z původní dohody nebude nic. Opatrně jsem naložil svého přítele a rozjel se do města, kde se snad dočká pomoci.

"Budeme si ho muset tady nechat," padl verdikt záchranáře. "Dáme vám vědět za měsíc".

"Až za měsíc!" zvolal jsem zoufale. "A mohu ho přijít navštívit?"

"Jste normální?" zeptal se opatrně ten dobrý muž a zahleděl se na moji černou vestu typu zuřivý reportér, nyní obohacenou o nové maskování a vůni, která zrovna nepřipomínala Chanel číslo pět.

Celý měsíc jsem netrpělivě čekal na osudový telefonát. Bral jsem proto všechny hovory. Nabízely mi ledacos - výhodný tarif, plyn, elektřinu, prášky na zhubnutí, helikoptéru, půlku hradu, ale ten zásadní hovor ne a ne přijít.

Ale dočkal jsem se.

"Pane, je nám to moc líto, dělali jsme, co jsme mohli, ale zachránit ho nebylo možné. To víte, voda ho odrovnala. Kdy si ho vyzvednete?"

"To musím?" zeptal jsem se opatrně.

"To teda musíte," ozvalo se rázně na druhé straně. "Dlužíte nám 378 korun."

Tak a je dokonáno. Navždy mě opustil můj přítel.

Digitální fotoaparát značky Nikon, 20 Megapixeles. Poslední malý výkřik techniky.

A jaké z toho plyne pro mě poučení?

Nikdy, skutečně nikdy, nelez, debile, do lodě v plné polní a s digitálním fotoaparátem v kapse.