Z letadla vystoupil muž středních let s černými brýlemi značky Wayfarer Black. Měly v sobě zabudovanou vysílačku, televizi, kameru a v případě nutnosti se daly použít i jako mikrovlnka. Rozhlédl se kolem sebe. Je na místě. Na Letišti Václava Havla v Praze. 

Kdysi dávno jsem měl kamaráda a spolužáka, který výborně hrál na kytaru. Zatímco jiní na bramborové brigádě mučili nástroj špatně uchopenými akordy, Pavel si přehrával kytarové riffy a sóla slavných rockových kapel. Viděl jsem ho, jak si pustil desku (pro mladší: mám na mysli LP desku, to bylo takové obrovské CD), během jedné skladby naladil kytaru a do toho hrál druhé sólo. Prostě kouzelník s kytarou.

Tyto dobré zprávy jsem dával dohromady ještě před vypuknutím pandemie. Pak přišel koronavir a tak jsem si řekl, že je uložím navždy k ledu, protože na legrácky není vhodná doba. 

Už Aischylos říkal, že nikdo z nás neprojde životem bez útrap, nehod a škod. Ulomil se mně u brýlí ten bazmek jak se strká za ucho (záušník?). Potřeboval jsem odjet autem a k tomu zase potřebuju brejle. Dostal jsem nápad! Vteřinové lepidlo!
Lepidlo pracovalo skvěle. Nejprve jsem si slepil k sobě dva prsty. Drželo to fest. Pak jsem omylem kápl trochu vedle a přilepil ke stolu tužku. Já už tady nebudu, ale ta tužka na stole určitě ano.
Jen ten zatracený záušník ne a ne držet. Lepidlo steklo na jedno dioptrické sklo. Tím jsem se stal bratrem Žižkou. Ovšem kdyby držel jmenovaný záušník.
A dál už toho moc nevím. Po něčem jsem skákal. Z trosek soudím, že to bejvávaly brejle.
Teď už mají důvod aby na nich nic nedrželo.
Lepidlo jsem nevyhodil. Trochu ho vyteklo a tak zůstává v šuplíku.
Na věky věků.

Všechno nejlepší nejen do nového roku všem čtenářům a autorům webu pise.cz

Hlavní poradce prezidenta Ruské federace se řítil chodbou a volal: "Pane prezidente, Vladimíre Vladimíroviči, máte na telefonu toho gosudara z Čech, jak byl v naší televizi a pak vám napsal dopis!"

"Moloděc  řeporyjec!!"  Vladimíru Putinovi se uličnicky zablýsklo v očích. "A proč nevolá na můj telefon, ale kamsi do pr...jinam?"
"Vladimíre Vladimíroviči, říká, že má telefonní číslo jen do naší kantýny ..."
Prezident Ruské federace se dlouze zadíval z okna své pracovny. "Tak jo, vraťte se a řekněte mu, že za chvíli přijdu. Snad si trochu toho rozplýlení zasloužím..."
"Moje děti ho viděly v televizi," poznamenal poradce. "Zezačátku z něho měly trochu strach, jak se všelijak šklebil, ale pak se jim zalíbil. Ptaly se, jestli bych ho mohl pozvat, až budou mít narozeniny."
Vladimíru Vladimiroviči zacukaly koutky rtů a na chvíli uchopil do ruky ozdobnou krabičku, ve které se skrýval červený klaunský nos na gumičce. Dárek. Hodlal ho poslat právě tomu, o kom byla řeč.
Pak se pomalým rozvážným krokem vydal za hlasem volajícího. Teď mu přistřihnu brka, když bude zlobit, pomyslel si. Zvedl sluchátko, které leželo odložené vedle sytě červeného telefonu.
"Putin!" řekl rázně a stručně.
Na druhé straně se ozvalo: "Melouny, melouny! Sladké jako med. Jestli tomu nevěříte, přesvědčím vás hned."
Vladimír Vladimírovič se otočil ke svému poradci a významně si poklepal na čelo. Znovu přiložil sluchátko k uchu.
"Pane prezidente, omlouvám se, to nepatřilo vám, volal jsem na svého zástupce. Zrovna tady řešíme takovou úplatkářskou aféru. Tady Novotný. Pamatujete si na mě?"
"Da, graždanin Novotný, na vás se nedá jen tak zapomenout. Co byste potřeboval?"
"Přináším vám mír..."
Vladimír Putin zakryl rukou sluchátko, obrátil se ke svému poradci a zašeptal: "Přináší prý mír." Poradce stáhl rty do dlouhého protáhlého "Ó" a pak se oba rozesmáli.
"Tak da... pane...ehm...kolego, máte ho mít, ale už mně nic nepište, nebo..."
Toto "nebo" zůstalo viset ve vzduchu jako otcův velký hrozíci prst.
 Ale to už se opět slova chopil chrabrý junák z Čech: "A pane prezidente, přeju vám šťastné a veselé vánoce. Jo, jo, já vím, že je u vás máte o čtrnáct dní později," dodal snaživě.
Prezident Ruské federace zvolna položil telefon a obrátil se ke svému poradci:
"Poslyš Juriji, pamatuješ ještě na Jelcina?"
"Matně, pane prezidente, tehdy mi bylo jen deset let."
"Víš Juriji, ten Jelcin..."
Poradce visel svému šéfovi doslova na rtech.
"...to byl takový náš ŘEPORYJEC!"

O dva tisíce kilometrů dál seděl v křesle zakaboněný muž s již hluchým sluchátkem u ucha a snil svůj sen o velkém politikovi, jehož sláva se dotkne hvězd.
Netušil, že se tak již stalo.
Jen trochu jinak než si představoval.

Začátkem prosince pořádá Krajské policejní ředitelství hlavního města Prahy školení pro policisty. Jde o Hamáčkovu předsudečnou nenávist. Podle politických neziskovek policie k této problematice přistupuje zcela vlažně. Kriminály ne a ne zaplnit jinak smýšlejícími občany! Nyní policisty proškolí odborníci na slovo vzatí, kteří budou propagandu vydávat za školení.
Jednou z lektorek (u těchto hovadin mě vznešené označení "lektor-lektorka" vždycky pobaví) čtyřhodinového kurzu bude Klára Kalibová, ředitelka neziskovky In Iustitia. Tato "organizace" upozorňuje (slušný eufemismus) provozovatele sociálních sítí na nenávistné komentáře proti migrantům, podává trestní oznámení a vůbec je v tomto oboru velmi čilá. Paní Kalibová ovšem pociťuje ze své činnosti jisté zklamání.
"Nezaznamenali jsme žádnou reakci na dvacet šest ohlášených příspěvků umístěných na této platformě," upřesnila.  
To musí být frustrující pro každého, kdo se řídí pravidlem, že hlásit se to musí a pak nenásleduje okamžité zatčení delikventa, který si pustil pusu na špacír.

Politické neziskovky nám tedy budou školit policisty.
Copak se už vážně všichni pomátli?

Nikdo nevidí do mysli našich psích přátel. Ale mohlo to začít třeba nějak takhle:

"Tak tu ránu jsem fakt nečekal. Ležím si takhle na svém obvyklém místě a najednou slyším podivný šum. A pak už jen ....kde jste, moji lidi!"

Služební pes Athos byl vyslán se svým českým psovodem Rostislavem Bartončíkem na misi do Afganistánu. O zahraničních vojenských misích si můžeme myslet, co chceme, stejně jako o našich spojencích, ale voják dostane rozkaz a musí jít. Pak se musí spoléhat na své bojové druhy ve zbrani, ať jsou odkudkoliv.
Občas se ozývají hlasy, které o našich vojácích na zahraničních misích mluví se značným despektem. Myslím, že přesně to vystihl Miloš Zeman v knize Radima Panenky Dokážeme si sami vládnout – rozhovory s prezidentem Zemanem:
"Špína této země označuje naše padlé vojáky za žoldáky. Žoldák není ten, kdo bojuje v armádě své vlasti. Je to hrdina, který chrání naši zemi před mezinárodním terorismem."

Athos dostal za úkol starat se o bezpečnost americko-české jednotky před Talibánem.  Byl vycvičen k vyhledávání výbušnin. Se svým psovodem sloužili na základně v afgánské provincii Logár. Nesčetněkrát našel včas nastražené bomby a vojáky varoval.
Ale raketě, která přiletěla od zákeřného nepřítele, zabránit nemohl. Dopadla nedaleko jeho kotce a těžce ho zranila. Psal se rok 2012.

Ještě stačil rozhlédnout po svém okolí. "Moji lidi přibíhají, jsou v pořádku, teď už můžu spát..."

Vojáci okamžitě dopravili svého psího druha na specializovanou kliniku na základně v Bagramu.  "Lidští" lékaři mu věnovali stejnou péči, jako každému zraněnému vojákovi. Prodělal několik operací ve zmíněném Begramu a později také na základně NATO v Ramsteinu.

Od amerických vojáků se dostalo Athosovi mnoha projevů úcty. Obdržel tzv. deku hrdinů s nápisem "Jsi náš hrdina, děkujeme". Toto významné ocenění je jinak vyhrazeno jen pro americké válečné hrdiny. Athosovi tím byl udělen statut válečného veterána armády Spojených států.

"Ta deka je fajn," hnalo se Athosovi hlavou, "Ale nějaká pořádná kost by tam nebyla?"

Jistě, že ano!
Pamlsků dostával tolik, že to jeho ošetřující lékař musel zarazit.

Po návratu do vlasti byl náš psí hrdina ještě doléčován vojenskou službou AČR. Během jeho rekonvalescence ho navštívil v roce 2014 ministr obrany Vlastimil Picek, který mu předal české vyznamenání v podobě plakety s velkou kostí a kožený obojek s textem "Za hrdinství Athosovi". V červnu téhož roku jej také navštívil prezident republiky Miloš Zeman.

Jako válečný veterán si Athos svůj důchod užívá v Centru vojenské kynologie v Chodyni na Liberecku. Zde ho pravidelně navštěvuje jeho psovod Rostislav Bartončík.
Od toho přece parťáci jsou, aby se o sebe postarali.
Při dnu otevřených dveří se návštěvníci mohou s hrdinou seznámit osobně. Je to prý mazel, pohlazení se vůbec nevyhýbá a miluje děti. Jediné co nesnáší je náhubek. Ale ten nemá rád nikdo z nás, ačkoliv je nám v poslední době často nasazován.

Říká se, že my lidé dáváme psům lásku, přátelství a péči, kterou můžeme postrádat. Psi nám ale na oplátku dávají ze svého života všechno.

Některé kultury mají ke společenství lidí a psů značně negativní postoj, ale ty nás nezajímají.
Je to jejich ztráta.

Věnováno VŠEM našim hrdinům na zahraničních misích.

Nenávist k prezidentu Zemanovi se stala pro média hlavního proudu již sociálně patologickým jevem. Přesto řeční o nežádoucích projevech nenávisti od rána do večera. Zřejmě jsou dva druhy nenávisti. Odsouzeníhodná a ideologicky správná, doporučená a vítaná. Promítla se také do mainstreamových zpráv o slavnostním večeru ve Vladislavském sále. Své polínko si přiložil každý, kdo chtěl ukázat, že stojí na správné straně neoliberálního politického spektra.

"Zeman už nemá sílu své oponenty sprostě urážet, proto je na Hrad raději nepozval," píše Václav Dolejší na Seznamu. Jako vždy, když se mainstream pustí do některé ze svých hlubokomyslných úvah, zapřahá Dolejší koně za vůz.
Miloš Zeman zdůvodnil, proč některé opory společnosti nedostaly pozvánku. Minule pozvání odmítly a své odmítnutí navíc využily k nevybíravému útoku. Co tedy Dolejšímu vadí? Že tentokrát Zeman nedodal střelivo pro ataky na svoji osobu? Myslím, že to je běžná praxe. Když jednou někdo pozvání odmítne, podruhé se nezve.
Samozřejmě mainstreamu vadilo i kdo na Hrad přišel, kdo vyznamenání dostal a kdo...nedostal. Opakuje se nekonečný příběh ve stylu jednoho populárního strejdy z Kanady. Jen s jinými osobami, které medaili, případně povýšení, neobdržely.
Elita také Zemanovi nemůže zapomenout, že je přátelsky označil za Pražskou kavárnu, což se ujalo. Do té doby měli na rozdávání nálepek patent jen oni.

Dolejší píše, že " ceremoniál působil dojmem, ať to máme rychle za sebou".  Autor tím naráží na únavu Miloše Zemana. Pochopitelně, že ve svých letech není prezident tak čiperný jako novinář Václav Dolejší. Na únavu má nárok.
 Nyní se vůbec stalo zvykem mainstreamu navážet se do zdravotního stavu prezidenta. To, co bylo ve vztahu k nemoci Václava Havla považováno za nechutný hyenismus a tabu, je dnes pro některé novináře vítanou podpásovkou.

Dolejší poznamenává, že příznivci (Miloše Zemana) museli být zklamáni, že tentokrát Miloš (zde s vkusem hrocha nazývá prezidenta jen jménem) neměl tolik sil urážet své oponenty. Tak tady už rozum zůstává stát. Když prezident počastuje své tradiční odpůrce nějakým bonmotem, tak se spustí nepříčetný řev. Když je ušetří, tak je to zase špatně.

Myslím, že článek Václava Dolejšího neposloužil ke cti ani samotnému státnímu svátku a nakonec ani novináři Dolejšímu.  Což se týká všech médií hlavního proudu. Opět se nenašel nikdo, kdo by si dovolil mít jiný názor.
Proto alternativa, tak nenáviděná liberální demokracií, protože postupně získává větší vliv než hlavní proud, musí tuto nerovnováhu vyrovnávat.