"Ty seš fakt paranoidní," řekla mi dnes ráno moje žena, když jsem si odkládal svoji noční přilbu z alobalu. Vidí to moc zaujatě. No řekněte sami. Vždyť jsou to jen nepatrná bezpečnostní opatření. Tak třeba: nikdy nejezdím výtahem, chodím pěšky. Přesněji řečeno, skoro nikdy nejezdím  výtahem, pěšky chodím jen dolů. Bydlím přece jen v šestém patře.  Když použiji MHD, za jízdy změním jen čtyřikrát sedadlo. Samozřejmě když je narváno sedadla neměním. Ale zase si musím nasadit svoji alobalovou přilbu. Když jedu z domu do práce autem, kam to mám asi tak 5 kilometrů, často měním trasu. Jednou jsem tam jel hodinu a půl. Ale to ještě přece neznamená, že bych byl  paranoidní!

Dnes ráno jsem potkal ředitele naší firmy. Konečně. Vyhlížím ho už několik dní. Musel jsem mu to říct, když to neviděl sám. Jeho sekretářka je totiž agentkou Mossadu. Uklizečka z KGB.

Pak jsem se obalil starými novinami a šel pracovat. O přestávce jsem si pustil rádio. Hlasatelka zrovna mluvila o dalším rozhodnutí Evropské unie. Pokud má být v zemích EU vysílán kreslený ruský seriál o vlku a zajíci, musí být vlku zaretušována jeho věčná cigareta.  Měla by prý špatný vliv na celou evropskou populaci. Pak říkali, že nějaký salámista (snad jsem rozuměl dobře) podřezal ve Francii v kostele kněze.  Říkali že to nevadí, že ty salámisty nemáme provokovat. To je teda doba. Podřezaný kněz nevadí, vlkovo cigáro ano. Ale co to? Zdá se jako bych v dálce slyšel sirénu. Otevírám okno. Sanitka zastavuje u vchodových dveří a vybíhají z ní dva chlápci v bílých pláštích. Je mi jasné kam jdou. Utíkám zadním východem ven a snažím se zmizet davu. Protože jsem obalen novinami a na hlavu jsem si nasadil pohotovostní litinovou rádiovku, jde to dost těžko. Najednou ztrácím vědomí...

"No tak, člověče, už se proberte," říká mi jakýsi sympatický chlapík. A přistupuje k němu druhý. Už je poznávám. Je to bývalý prezident JFK a vedle stojí jeho brácha Robert. Zaostřuji zrak. Ano, a tam u stolku spolu hrají karty Saša Dubček a Jan Pavel I. O kus dál Lady Diana hází šipky do fotografie Alžběty . Konečně jsem doma! Mezi svými.

Nedávno jsem sledoval na síti diskuzi ohledně nového  zpracování  Sedmi statečných. Jeden z diskutujících byl toho názoru, že z nového zpracování zmizely všechny myšlenky  filmu  z roku 1960, kdežto jeho oponent dost nevybíravými slovy (jak je na internetu při těchto diskuzích zvykem) namítal, že tam žádné nenašel. Zřejmě stoupenec jen nekonečného střílení . Jeho chyba. A přitom těch hlášek a úvah k zamyšlení  i k pousmání  ve filmu z roku 1960 najdeme hodně.

Připomeňme si některé z nich:

Když se Chris (Yul Brynner) a Vin pokouší najmout Bernarda (Charles Bronson), ten jim vypočítává za kolik tisíc dolarů vyčistil to či ono území od zloduchů. Když se zeptá kolik nabízí oni, dostane odpověď, že dvacet dolarů, přičemž oba pistolníci už odchází. "Dvacet dolarů?", zamyslí se Bernardo, "zrovna teď je to hodně peněz." Prostě okamžik, který divákovi ledacos připomene z jeho vlastních životních událostí. Hlášky pistolníka Vina (Steve Mc Queen)se pak staly hojně citovanými. Stařešina vesnice naznačuje, že sedm proti čtyřiceti nejsou zrovna nejlepší vyhlídky. Načež Vin prohlásí: "Je to jako s tím chlápkem co padal z desátého patra. V každým patře slyšeli-zatím je to ještě dobrý, zatím je to ještě dobrý... Později nastává zvrat v ději a sedm statečných musí odevzdat zbraně Calverovi (Eli Wallach). Calvera se zvědavě ptá  Chrise: "Proč chlap jako ty, vzal tuhle práci? Proč??" Odpoví za něj Vin:  "Taky jsem se tak ptal jednoho chlapíka v El Pasu, kterej  se svlíkl a nahej skočil mezi kaktusy. Proč. Asi se mu zdálo, že je to dobrej nápad." Tento sarkasmus ve chvíli kdy se jeví vše ztraceno je nejen nezapomenutelným okamžikem filmu, ale i tak trochu školou pro život.

Pak sedm odzbrojených pistolníků dopraví bandité na hranici. Tady jim hodí na zem zbraně a odjíždí. Nastává debata zda se vrátit do vesnice nebo odjet pryč a na všechno zapomenout.  Diskuzi rázně ukončí  Kudla (James Coburn) když ze země zvedne svoji pušku a prohlásí: "Nikdo mi nesmí hodit zbraň a říct utíkej. Nikdo."  A tak by to mělo být.  Nejen na divokém západě. Což se především týká naší současné reality.

Uvedl jsem jen některé z myšlenek filmu, je jich tam mnohem víc. V jedné scéně Vin říká, že přemýšlel o tom zůstat ve vesnici, protože tady o něm ví jen to dobré. Z dalšího vyplývá, že šestice pistolníků, kromě nejmladšího Chica (Horst Buchholz), nejsou žádní andělé, ale v podstatě nájemní zabijáci, kteří se ovšem zrovna v této záležitosti postavili na správnou stranu. A nejstatečnější z nich je nečekaně "vyhořelý" lovec odměn (Robert Vaughn), který se nechal najmout jen proto aby se ukryl před bývalými klienty. Ve střetnutích s Calverovými muži se jen zbaběle schovává  a do bojů nezapojuje. Nakonec překoná svůj strach v působivém závěrečném souboji "na férovku". Za zmínku stojí i postava pistolníka (Brad Dexter), který se vlastně dal najmout jen pro bláhovou vidinu ukrytého zlata. "Přijdu do pekla," konstatuje, když umírá v boji. "Ty tam nepatříš," říká zamyšleně Chris. Něco v tom smyslu-byls sice mizera, ale nakonec jsi položil život za správnou věc. I když tak trochu omylem. Ale tak už to v životě chodí.

Sedm statečných z roku 1960 je remake japonského filmu Sedm samurajů od režiséra  Akiro Kurosawy. Americký režisér John Sturges požádal  Kurosavu o svolení aby mohl natočit volnou verzi jeho filmu v amerických realiích, a svolení dostal. Dnes už by si žádostmi o svolení asi nikdo příliš hlavu nelámal. To jen tak mimochodem.  Když Sturges pozval svého japonského kolegu na premiéru Sedmi statečných (The Magnificent Seven-doslova-Báječných sedm, ale tento titul zní v češtině trochu divně a tak byl zvolen skvělý volný překlad), dostalo se Sturgesovi velké pocty. "Natočil jste lepší film než já," řekl Akiro Kurosawa. Hudba k filmu (Elmer Bernstein) se pak stala tou nejlepší filmovou hudbou v dějinách kinematografie, ale to je jen můj osobní názor. Většinou slávu za dobrý film sklízí režisér a herci. V tomto případě nesmíme zapomenout na muže, který příběh napsal. Byl jim scénárista William Roberts.

Oproti tomu verze z roku 2016 ponechala všechny filosofické úvahy stranou a zaměřila se především na střílení. Remake jakéhokoliv filmu by mělo přinést něco nového. Tady bylo spíše ubráno. Chyběly  vyhraněné charakteristiky postav, jejich motivace, pocity atd. Tedy vše co divákovi umožní aby děj prožíval společně s hrdiny, aby ho mrzelo když některý z nich zemře apod. Také politická korektnost dostala přednost před logikou děje a byla dotažena do konce.

Ale abych nebyl tak zcela negativní. Kdyby název filmu nepřipomínal onu klasiku, mohlo by jít o docela dobrý western,  který zaujme dobře udělanými přestřelkami. 

Na blog jsem zařadil krátké video-Co si myslí náš pes. Jenomže pro svůj blog jsem v minulosti zvolil špatný název-Nekorektní úvahy. Tak nějak jsem vycházel z postojů naší generace - co bylo zakázané, to bylo vyhledávané. Dnešní doba je jiná. Když nám nyní přikázali, že správné je být politicky korektní, tak všechno co je nekorektní automaticky odmítáme. Jsme poslušní. Proto jsem blog přejmenoval. Vidíme svět jen z toho jednoho slunečného úhlu, cokoliv se nachází v temnotách odmítáme. Je stanovena jedna správná linie a té se budeme držet. A to se týká všeho kolem nás. Uprchlíci-je to jasné. Musíme je vítat s otevřenou náručí, sluníčka se o to bezpečně postarají. Temnou stránku problému nejsou ochotna vidět. Nevysvětlitelné jevy? Pan Grygar říká v novinách, že jsou to nesmysly, založil jakousi společnost skeptiků, tak vyhoďme všechny ty fantasty z kola ven. Prezident Zeman? Média svorně tvrdí, že je to zločinec, tak proč si lámat hlavu s fakty a třeba otázkou "proč médiím hlavního proudu způsobuje Zeman takový bolehlav".  Není všechno jinak? Multikultura! Skvělá myšlenka, ohromně se všude osvědčila. A tak bych mohl pokračovat pořád dál. Skvělá doba. Ale abych zase nebyl tak rozesmátý jako lečo. (Není to nejlepší přirovnání, ale pan Horníček zase používal - je to hloupé jako osm kilo podmáslí). Tož  tedy na konec: Skvělá doba, ve které lež běží světem, zatímco pravda si ještě šněruje boty.

Každý den po probuzení jsem rád, že žiji v tak skvělé době. Stálo to sice mnoho odříkání, ale ten výsledek! Kdysi po listopadu 89 byla založena Společnost za veselejší současnost. Škoda, že ji nepojmenovali za veselejší budoucnost, protože pak bychom mohli radostně zvolat, že ta budoucnost už je tady. Ta veselá, samozřejmě. Tak třeba: Ministryně Marksová prosazuje protistresové komůrky ve všech firmách. Zatím nic nenaznačila ohledně vybavenosti těchto komůrek. Každý si takovou cimru představuje jinak. Ani to snad nebudu rozebírat. Jen trochu. Ušlechtilí jedinci z řad našich výrobců názorů by tam jistě měli křeslo, stolek a knihu nějákého složitého literáta. Pak papír a tužku aby nám mohli sepisovat své návody co si nemyslet a jak žít. Bez nich bychom byli naprosto v prdeli. Přemýšlím co bych tam měl já. A tady bude asi dobré trochu přibrzdit. Vraťme se raději k naší veselé současnosti. Další ministryně-Karla Šlechtová-si nechala kancelář dovybavit rakvemi. Prý chce lépe poznat problematiku pohřebnictví. Už jsem viděl převrácený cirkusový stan, hrocha s cilindrem, ale ministerský kancl obložený rakvemi je Cimrman v praxi. Když se skupina divných umělců,nazývajících se Ztohoven, vypravila na střechu Pražského hradu aby zde sundala prezidentskou vlajku a nahradila ji obrovskými trenkami, byl také švandy kopec. Umělci sice způsobili svým pohybem po střeše škodu za téměř sto tisíc Kč, ale mediální odsouzení se nekonalo. Naopak, prý to byl skvělý vtip, hoden naší veselé doby. Kdyby ovšem na hradě seděl (nedejbože) nějaký ten kníže, výrobci veřejného mínění by svůj smysl pro skvělý vtip jistě přehodnotili. Zazněla by velká slova o znesvěcení a tak podobně. To mě vede k tečce za dnešní drobnou úvahou: Ty trenky prý patřili jakémusi nejmenovanému knížeti...

Třetí: Tušení souvislostí

Na počátku stálo málo publikované prohlášení Saddáma Husajna v roce 2000 o úmyslu prodávat ropu za euro, místo za dolar. Husajn to neměl ze své hlavy. Plán vznikl koncem devadesátých let v evropských bankách, kdy se EU snažila sesadit USA z pozice světové měnové autority. Saddámovo prohlášení vnímaly Spojené státy jako nebezpečný precedent. Vcelku oprávněně. Také Irán začal postupně převádět své měnové rezervy na euro. Připojily se národní banky Ruska, Číny, Taiwanu a Kanady. Ani Sýrie se netajila úmyslem začít prodávat ropu za euro, protože většinu svého dovozu platila v této měně. Amerika začala ztrácet půdu pod nohama, zatímco Evropa ji získávala.

Pak přišlo 11.září 2001. Teroristický útok na Světové obchodní centrum a Pentagon byl příčinou vyhlášení několika zákonných opatření, které by za normálních okolností nikdy neprošly.  Nebudu řešit kdo za útokem stál, důkazy hovoří vcelku jasnou řečí.

V březnu 2003 Spojené státy zahajují útok na Irák pod záminkou nebezpečí atomových a bakteriologických zbraní, které  měl  Irák vyvíjet. Jak se to mělo s těmito zbraněmi je už všeobecně známo. Světový šerif žádné uvedené zbraně  nenašel a tak vyhlásil, že v oblasti  šíří demokracii.  Ve skutečnosti rozvrátil celý Střední východ.  Irán je prozatím příliš velké sousto, ale na neposlušnou Sýrii už došlo.

Miliony lidí opouštějí oblast a míří do Evropy. Nyní už naopak ztrácí půdu pod nohama Evropa. Amerika tak zvrátila ekonomickou válku s EU jednoznačně ve svůj prospěch.

Druhé: Lyncolnův mýtus

Známý autor Steve Berry ve své poslední knize Lyncolnův mýtus nabízí čtenářům nejen napínavý příběh, ale i výstižné  postřehy ze současné politické scény : "Jakmile totiž shromáždíte větší množství lidí, abyste využili jejich sdílené moudrosti, nevyhnutelně spolu s nimi shromáždíte rovněž jejich předsudky, jejich vášně, jejich mylné názory a jejich sobecké náhledy."   S tímto máme také u nás bohaté zkušenosti. Kdykoliv se snažíme něco sjednotit pro jediný významný cíl, dosáhneme dříve nebo později pravého opaku.

Berryho  román je založen na historických faktech. Mimo jiné například vyvrací všeobecně zažitý mýtus o občanské válce. Lincoln roku 1862 přiznal:" Mým úkolem je zachránit Unii.(...) Kdybych mohl zachránit Unii, aniž bych osvobodil jediného otroka, udělal bych to..." Ale dnešní žáci se učí o slavném Lincolnově Prohlášení o osvobození otroků.  V době  vydání  Lincolnova  Prohlášení  bylo otroctví respektováno a tolerováno ústavou, proto  nemělo  zákonnou platnost.  V ústavě našich nynějších obhájců lidských práv druhý oddíl čtvrtého článku  požadoval  aby uprchlí otroci ve svobodných státech byli vráceni svým pánům. Lyncolnovo  Prohlášení  pak  značně připomíná  prázdné  politické proklamace našich současných (dočasných) vládců.

V knize  vystupuje jistý senátor, postava sice záporná, ale mysli jasné. Autor  senátorův myšlenkový pochod ukazuje takto: "Strávil třiatřicet let prací v senátu. Bohužel se tam nikdy nic pořádného neudělalo krom věcí, které se hodily buď  hrstce vyvolených, nebo vládě jako celku, případně oběma zároveň. Nic rozumného nikdy neprošlo jen z toho důvodu, že by to prospělo zemi, státům nebo lidu. Po těch většina zákonodárců ani nevzdechla."

S vyjímkou krátkého času před volbami, dovolil bych si dodat, kdy zákonodárci projevují o lid zájem až nezdravý. Zdá se, že všichni zákonodárci celého světa jsou duchovně propojeni. Svojí nenažraností. Samozřejmě čest světlým vyjímkám.

První: Velký brácha za všechny peníze

Před pětadvaceti lety vystřídal velkého bratra z východu velký bratr ze západu. Jak se říká-jeden za osmnáct, druhý bez dvou za dvacet. Amerika je velká a krásna země. Citlivě se vyrovnala s původním obyvatelstvem, otroctví zrušila záhy, někdy tisíc let po Evropě, ženám bylo dovoleno volit někdy  ve třicátých letech 20. století a černošské obyvatelstvo mohlo do veřejných dopravních prostředků, kin a restaurací vstoupit společně s obyvatelstvem bílým koncem let šedesátých.  Věru, pokrok se nedá zastavit. Jistou vadou na kráse našeho bratra je jeho truchlivá historie vojenských agresí, státních převratů a instalací politických figur všude možně.  Ale někdy i brácha za všechny drobné může být inspirací.  Třeba jeho Deklarace nezávislosti, kde se píše: "Kdykoliv se nějakáforma vlády zvrhne, má lid právo ji změnit nebo zrušit a ustanovit vládu novou,která bude založena na takových zásadách a bude mít pravomoci upraveny takovým způsobem, jak se lidu bude zdát nejúčinnější k zajištění jeho bezpečnosti a štěstí."

Pěkné, kdyby tato teze vešla v širší známost, Sobotka a spol. by se nám zase osypali (nebo sesypali?)

Příští dvě zastavení: Lyncolnův mýtus, Tušení souvislostí

 Můj masožravec má rád-tedy přesněji ráda-mléčné výrobky. Jmenuje se Daisy a je to výtržnice.

Internet a mobil jsou skvělé vynálezy

Nedávno jsem na You Tube našel zajímavé video. Není podstatné o čem bylo, ale autor si s ním dost vyhrál. Sledovanost mělo 4. To znamená, že se na něj podívali čtyři zájemci, pokud tam ovšem někdo neklikl omylem.  Když jsem o pár dní později opět otevřel  You Tube úvodní stránka mimo jiné nabízela video, na kterém si jakýsi mladý (český) tlusťoch sypal na hlavu chipsy, pardon, chtěl jsem říct brambůrky-už z těch amerikanismů taky blbnu-kvílel u toho, pak se svíjel a na závěr  to vypadalo na srdeční záchvat.  Pak se ale zcela zdráv vydrápal zpět na křeslo a hlasitě si prdnul.  Sledovanost byla kolem 250 tisíc (ano-250 000) lidí.

Když čtu na netu různé komentáře a diskuse, nestačím se divit. Některé věty vypadají, že by to mohla být čeština, ale jako celek nedávají smysl. Navíc jsou tam slova-opět, vypadají jako česká-ale já je ani neznám .  Jenže to asi bude moje chyba.  Když mi jeden mladý kolega poslal SMS zprávu složenou ze dvou vět, našel jsem asi 20 (dvacet) chyb. "Píšu rychle," odpověděl mi při osobním (tedy ne SMS) setkání." A ty to nezkontroluješ a třeba neopravíš," zeptal jsem se opatrně. "To už se dnes nedělá," usadil mě a začal cosi čtyřmi prsty zběsile klepat do telefonu. To by možná vysvětlovalo ten cizí český jazyk.

 Mnozí stateční junáci na internetu  nešetří  tvrdými slovy a své oponenty doslova zadupávají do země. Dost by mě zajímalo, zda by jejich chrabrost byla stejná i při osobním setkání. Snad ano.

Jsou samozřejmě mnohem závažnější problémy, než ty  o kterých jsem se zmínil. Ale i ty malé zapadají do našeho absurdního světa. A tak bych tuto skromnou poznámku zakončil dialogem bratří Marxů, kteří působili ve filmu na jeho úsvitě.

"Poslyš ve vedlejším domě je poklad"                                                                                                                                         

"Ale vedle není žádný dům"

"Dobře, tak ho postavíme"

Novodobým jazykem bych to shrnul: " Dobru, tak ten  dum přysteváme."