"Hoďte na ni síť, hoďte na ni síť !," volal šéf volebního týmu. Na zemi se zmítala kandidátka na  prezidentský úřad Velké mocnosti, která  se před třiceti minutami dozvěděla, že do Růžového domu usedne někdo jiný. Bušila pěstmi do podlahy a z uší ji stoupaly lehké obláčky dýmu. Kolem dokola se povalovaly  střepy vzácné vázy z dynastie Čching, kterou hodila po svém šéfovi volebního týmu. Od hlavního vchodu se obezřetně přibližovali dva muži v bílém s napnutou sítí.  Žena se nedala lacino, nastal urputný boj.  Když skončil, muži v bílém uchopili neúspěšnou kandidátku, nyní zajištěnou ve svěrací kazajce a s roubíkem v ústech,  pod lokty a odnášeli ji k přistavenému vozu.

"Kam ji povezete, zeptal se dobrovolník z volebního týmu.

"Do Las Negas asi ne," odsekl jeden ze zřízenců, který při kontaktu s kandidátkou přišel o oba rukávy.

"Zacházejte s ní citlivě, právě utrpěla velký šok".

"To víš, že jo, řekl druhý zřízenec a uštědřil kandidátce lehký šťulec do zad.

"Madam, vydržte," volal za odcházející trojicí šéf volebního týmu, "jedeme hned za vámi."

A tak se hlavním městem Velké mocnosti  řítil sanitní vůz s majákem, za ním dva vozy poradců, které se marně snažil dostihnout na bicyklu dobrovolník z volebního týmu.

Za chvíli tato malá kolona dorazila k Ústavu duševní péče. K vrátnici ústavu pak postupoval zvláštní průvod  v jehož čele nesli muži v bílém zmítající se vak, následovalo je osm poradců, kteří se ukázněně seřadili do dvojstupu a z dáli přijížděl na bicyklu dobrovolník. Odkudsi se vynořil vrátný se samopalem. "Vás dva znám, ale co ty další lidi?"

"Ti jsou taky s námi a možná tady i zůstanou," řekl jeden z mužů v bílém a zdálo se, že ho jeho vlastní slova pobavila. Průvod se přesunul do hlavní budovy. "Tak tady paní prezidentku ubytujeme," řekl s jistým zadostučiněním  ten v bílém, kterému chyběly rukávy. Otevřel dveře rozměrného pokoje a muži v bílém uložili své zmítající se zavazadlo na lůžko. Do pokoje se vpotácel zpocený dobrovolník, který již mezitím také dorazil.

"Můžeme ji rozvázat?,"zeptal se jeden z členů volebního týmu.

"Jak je libo, na vlastní nebezpečí, my totiž odcházíme," řekl  druhý muž v bílém, který  měl sice rukávy oba, ale zato navíc monokl na levém oku.

Dveře se zaklaply. "Není tady klika," pravil zdrceně zpocený dobrovolník, "že jsem sem vůbec lezl."

"Tam na hromadě jsou nějaký deky," oznámil  šéf volebního týmu, "dnes toho máme dost, natáhneme ty deky na zemi a vyspíme se." Za chvíli se místností ozývalo osmihlasé chrápání přerušované dobrovolníkovými výkřiky o volebních podvodech a o blíže neurčených sviních. Kandidátka mlčela. Možná to bylo tím roubíkem.

Uběhla noc a slunce nastoupilo svoji každodenní pouť.

Naši smutní hrdinové se pomalu zvedali ze země, kde se povalovaly zmuchlané deky. Pojednou si všimli, že včera trochu zapomněli na svoji velitelku, která se stále nacházela ve svěrací kazajce a s roubíkem v ústech. Koulila na svůj tým zlostně oči. Šéf volebního týmu rychle přiskočil a odstranil kandidátce roubík z úst. Hned toho ovšem litoval, protože kandidátka spustila projev, že by na něj byl hrdý nejeden dlažební mistr. Muž se snažil nic neslyšet a pomalu  vyprošťoval  ženu ze svěrací kazajky. Konečně byla volná. Navíc to vypadlo, že se pomalu uklidňuje. Otevřely se dveře a do pokoje vstoupil muž v bílém, ale nebyl to žádný z těch dvou ze včerejšího dne. "Je vás tady nějak moc, musím vás rozmístit na jednotlivé pokoje,"pravil zamyšleně.

"My ale nejsme pacienti, my jsme volební štáb!"

"A tak to promiňte, samozřejmě že jste volební štáb, a jakmile z tohoto pokoje odejdeme, tak vás seznámím se dvěma ministerskými předsedy, papežem Piem XXIV a se třemi dalajlámy, které právě učí Fred Aster stepovat."

Členové volebního týmu začali zřízenci mávat před nosem svými průkazy a bankovkami. Výsledek to mělo nevalný, ale v tom se ve dveřích objevil podsaditý muž v obleku a s kšiltovkou, na které bylo napsáno řidič. "Právě jsem mluvil s ředitelem ústavu, jsou to opravdu členové volebního týmu a ta ženská na posteli je kandidátka na prezidentku."

"Tak to ledacos vysvětluje," řekl zřízenec a uvolnil průchod.

Od ústavu pak  vyrazily oba vozy a dobrovolník na bicyklu směrem k volebnímu štábu. Při příjezdu na štáb se okamžitě konala porada. "Co teď budu dělat, co teď budu dělat," opakovala stále dokola neúspěšná kandidátka. "Madam," pravil šéf volebního týmu, "měl bych jeden nápad. V jedné malé zemi v centru Starého kontinentu se příští rok uvolní post prezidenta. Co kdybyste to zkusila tam."

"A máme tam vůbec někoho? Nějaký svý lidi?"

"Máme tam Michala a Michala, ale to jsou jen takoví užiteční troubové, ale přímo v jejich vládě máme svého člověka, jistýho  Georgeho Dinosbíra..."  Do hovoru se náhle vložil další člen volebního týmu: "Už ne, předevčírem ho z vlády vykopli."

"To nevadí, koupíme  jiný lidi... A pořád jsou tam ještě Michal a Michal."

"Ale je vůbec možné, aby tam kandidoval na prezidenta někdo odjinud?,"zeptala se starostlivě teď už bývalá kandidátka na prezidentský úřad Velké mocnosti.

Šéf volebního týmu zvedl ukazováček k pomyslnému nebi a kladouce důraz na každé slovo řekl:" Madam, v té zemi je možné i nemožné. Kromě toho, už tam pár odjinud kandidovalo. Jsou  zvyklí."

"A vyhrál někdy někdo z nich?"

"Zatím sice ne, ale všechno je jednou poprvé."

"Tak to rozjeďte," pravila novopečená kandidátka na prezidentský úřad jedné středoevropské země a dodala: "Lidi tam budou rádi až mě uvidí."

Měla pravdu.

Byli.

I když vlastně ne úplně všichni.  Po pravdě řečeno, jenom tři. Michal a Michal a ... George.

Stříbrná  limuzína, jejíž přední část zdobily dvě vlaječky, zastavila na rušné ulici hned u dopravní značky  zákaz zastavení.  Řidič hbitě vyskočil z vozu a s úklonou otevřel zadní dveře. Z nich vystoupil pan Héráček a zamířil ke dveřím sázkové kanceláře. Přistoupil k přepážce. "Jdu si pro výhru," oznámil pracovnici.

 "Vezmu si váš tiket a uvidíme."  Po chvíli. "Ale pane, vy jste nic nevyhrál, ten váš tip byl vedle. Ano sice těsně, ale furt vedle."

Pan Héráček vytrhl tiket usmívající se slečně. "To není možný!," rozčileně křičel , "vždyť to bylo tak jasný, před půl rokem jsem na to vsadil sto litrů."

"Vy jste se ráno nedíval na televizi?," zeptala se nevinně slečna.

"Neměl jsem čas, byl jsem v sauně s Michalem a Honzou Rumlů a až do rána jsme si četli hry Václava Havla. Nebyl důvod něco sledovat. Vždyť to přece bylo tak jasný!"

"No, milý pane, vídíte, a všechno je jinak! ... ale pane, co to děláte!! Tady nemůžete nic zapalovat!! Běžte si ten tiket spálit někam jinam, nebo zavolám městskou policii!!"

Pan Héráček se zarděl, udupal plápolající lístek a popel shrnul do dlaně.

"Něco vám, slečno, řeknu, vy nevíte na koho jste právě chtěla volat městskou policii. Hned zítra pudu za Michalem a Honzou Rumlů a národu oznámíme, že budu kandidovat na prezidenta. "

"Tako to vám,pane, přeju hodně štěstí, ale abyste  nedopadl jako ten váš tip."

Pan Héráček  se pomalu vydal k východu. Pokusil  se vztekle praštit dveřma  aby všichni viděli temnotu jeho nálady. Jenomže Brano zavírá samo. To mu na  náladě nepřidalo. Přistoupil k limuzíně a urval jednu z vlaječek. Tu s hvězdami a pruhy. Tiše si mumlal: "Zatracenej Trump, vždyť to přece bylo tak jasný..." A řidič si také něco mumlal. Něco o zlomených prackách. A pak pan Heráček do vozu nastoupil a vyjel ke šťastným zítřkům.

"Ty seš fakt paranoidní," řekla mi dnes ráno moje žena, když jsem si odkládal svoji noční přilbu z alobalu. Vidí to moc zaujatě. No řekněte sami. Vždyť jsou to jen nepatrná bezpečnostní opatření. Tak třeba: nikdy nejezdím výtahem, chodím pěšky. Přesněji řečeno, skoro nikdy nejezdím  výtahem, pěšky chodím jen dolů. Bydlím přece jen v šestém patře.  Když použiji MHD, za jízdy změním jen čtyřikrát sedadlo. Samozřejmě když je narváno sedadla neměním. Ale zase si musím nasadit svoji alobalovou přilbu. Když jedu z domu do práce autem, kam to mám asi tak 5 kilometrů, často měním trasu. Jednou jsem tam jel hodinu a půl. Ale to ještě přece neznamená, že bych byl  paranoidní!

Dnes ráno jsem potkal ředitele naší firmy. Konečně. Vyhlížím ho už několik dní. Musel jsem mu to říct, když to neviděl sám. Jeho sekretářka je totiž agentkou Mossadu. Uklizečka z KGB.

Pak jsem se obalil starými novinami a šel pracovat. O přestávce jsem si pustil rádio. Hlasatelka zrovna mluvila o dalším rozhodnutí Evropské unie. Pokud má být v zemích EU vysílán kreslený ruský seriál o vlku a zajíci, musí být vlku zaretušována jeho věčná cigareta.  Měla by prý špatný vliv na celou evropskou populaci. Pak říkali, že nějaký salámista (snad jsem rozuměl dobře) podřezal ve Francii v kostele kněze.  Říkali že to nevadí, že ty salámisty nemáme provokovat. To je teda doba. Podřezaný kněz nevadí, vlkovo cigáro ano. Ale co to? Zdá se jako bych v dálce slyšel sirénu. Otevírám okno. Sanitka zastavuje u vchodových dveří a vybíhají z ní dva chlápci v bílých pláštích. Je mi jasné kam jdou. Utíkám zadním východem ven a snažím se zmizet davu. Protože jsem obalen novinami a na hlavu jsem si nasadil pohotovostní litinovou rádiovku, jde to dost těžko. Najednou ztrácím vědomí...

"No tak, člověče, už se proberte," říká mi jakýsi sympatický chlapík. A přistupuje k němu druhý. Už je poznávám. Je to bývalý prezident JFK a vedle stojí jeho brácha Robert. Zaostřuji zrak. Ano, a tam u stolku spolu hrají karty Saša Dubček a Jan Pavel I. O kus dál Lady Diana hází šipky do fotografie Alžběty . Konečně jsem doma! Mezi svými.

Nedávno jsem sledoval na síti diskuzi ohledně nového  zpracování  Sedmi statečných. Jeden z diskutujících byl toho názoru, že z nového zpracování zmizely všechny myšlenky  filmu  z roku 1960, kdežto jeho oponent dost nevybíravými slovy (jak je na internetu při těchto diskuzích zvykem) namítal, že tam žádné nenašel. Zřejmě stoupenec jen nekonečného střílení . Jeho chyba. A přitom těch hlášek a úvah k zamyšlení  i k pousmání  ve filmu z roku 1960 najdeme hodně.

Připomeňme si některé z nich:

Když se Chris (Yul Brynner) a Vin pokouší najmout Bernarda (Charles Bronson), ten jim vypočítává za kolik tisíc dolarů vyčistil to či ono území od zloduchů. Když se zeptá kolik nabízí oni, dostane odpověď, že dvacet dolarů, přičemž oba pistolníci už odchází. "Dvacet dolarů?", zamyslí se Bernardo, "zrovna teď je to hodně peněz." Prostě okamžik, který divákovi ledacos připomene z jeho vlastních životních událostí. Hlášky pistolníka Vina (Steve Mc Queen)se pak staly hojně citovanými. Stařešina vesnice naznačuje, že sedm proti čtyřiceti nejsou zrovna nejlepší vyhlídky. Načež Vin prohlásí: "Je to jako s tím chlápkem co padal z desátého patra. V každým patře slyšeli-zatím je to ještě dobrý, zatím je to ještě dobrý... Později nastává zvrat v ději a sedm statečných musí odevzdat zbraně Calverovi (Eli Wallach). Calvera se zvědavě ptá  Chrise: "Proč chlap jako ty, vzal tuhle práci? Proč??" Odpoví za něj Vin:  "Taky jsem se tak ptal jednoho chlapíka v El Pasu, kterej  se svlíkl a nahej skočil mezi kaktusy. Proč. Asi se mu zdálo, že je to dobrej nápad." Tento sarkasmus ve chvíli kdy se jeví vše ztraceno je nejen nezapomenutelným okamžikem filmu, ale i tak trochu školou pro život.

Pak sedm odzbrojených pistolníků dopraví bandité na hranici. Tady jim hodí na zem zbraně a odjíždí. Nastává debata zda se vrátit do vesnice nebo odjet pryč a na všechno zapomenout.  Diskuzi rázně ukončí  Kudla (James Coburn) když ze země zvedne svoji pušku a prohlásí: "Nikdo mi nesmí hodit zbraň a říct utíkej. Nikdo."  A tak by to mělo být.  Nejen na divokém západě. Což se především týká naší současné reality.

Uvedl jsem jen některé z myšlenek filmu, je jich tam mnohem víc. V jedné scéně Vin říká, že přemýšlel o tom zůstat ve vesnici, protože tady o něm ví jen to dobré. Z dalšího vyplývá, že šestice pistolníků, kromě nejmladšího Chica (Horst Buchholz), nejsou žádní andělé, ale v podstatě nájemní zabijáci, kteří se ovšem zrovna v této záležitosti postavili na správnou stranu. A nejstatečnější z nich je nečekaně "vyhořelý" lovec odměn (Robert Vaughn), který se nechal najmout jen proto aby se ukryl před bývalými klienty. Ve střetnutích s Calverovými muži se jen zbaběle schovává  a do bojů nezapojuje. Nakonec překoná svůj strach v působivém závěrečném souboji "na férovku". Za zmínku stojí i postava pistolníka (Brad Dexter), který se vlastně dal najmout jen pro bláhovou vidinu ukrytého zlata. "Přijdu do pekla," konstatuje, když umírá v boji. "Ty tam nepatříš," říká zamyšleně Chris. Něco v tom smyslu-byls sice mizera, ale nakonec jsi položil život za správnou věc. I když tak trochu omylem. Ale tak už to v životě chodí.

Sedm statečných z roku 1960 je remake japonského filmu Sedm samurajů od režiséra  Akiro Kurosawy. Americký režisér John Sturges požádal  Kurosavu o svolení aby mohl natočit volnou verzi jeho filmu v amerických realiích, a svolení dostal. Dnes už by si žádostmi o svolení asi nikdo příliš hlavu nelámal. To jen tak mimochodem.  Když Sturges pozval svého japonského kolegu na premiéru Sedmi statečných (The Magnificent Seven-doslova-Báječných sedm, ale tento titul zní v češtině trochu divně a tak byl zvolen skvělý volný překlad), dostalo se Sturgesovi velké pocty. "Natočil jste lepší film než já," řekl Akiro Kurosawa. Hudba k filmu (Elmer Bernstein) se pak stala tou nejlepší filmovou hudbou v dějinách kinematografie, ale to je jen můj osobní názor. Většinou slávu za dobrý film sklízí režisér a herci. V tomto případě nesmíme zapomenout na muže, který příběh napsal. Byl jim scénárista William Roberts.

Oproti tomu verze z roku 2016 ponechala všechny filosofické úvahy stranou a zaměřila se především na střílení. Remake jakéhokoliv filmu by mělo přinést něco nového. Tady bylo spíše ubráno. Chyběly  vyhraněné charakteristiky postav, jejich motivace, pocity atd. Tedy vše co divákovi umožní aby děj prožíval společně s hrdiny, aby ho mrzelo když některý z nich zemře apod. Také politická korektnost dostala přednost před logikou děje a byla dotažena do konce.

Ale abych nebyl tak zcela negativní. Kdyby název filmu nepřipomínal onu klasiku, mohlo by jít o docela dobrý western,  který zaujme dobře udělanými přestřelkami. 

Na blog jsem zařadil krátké video-Co si myslí náš pes. Jenomže pro svůj blog jsem v minulosti zvolil špatný název-Nekorektní úvahy. Tak nějak jsem vycházel z postojů naší generace - co bylo zakázané, to bylo vyhledávané. Dnešní doba je jiná. Když nám nyní přikázali, že správné je být politicky korektní, tak všechno co je nekorektní automaticky odmítáme. Jsme poslušní. Proto jsem blog přejmenoval. Vidíme svět jen z toho jednoho slunečného úhlu, cokoliv se nachází v temnotách odmítáme. Je stanovena jedna správná linie a té se budeme držet. A to se týká všeho kolem nás. Uprchlíci-je to jasné. Musíme je vítat s otevřenou náručí, sluníčka se o to bezpečně postarají. Temnou stránku problému nejsou ochotna vidět. Nevysvětlitelné jevy? Pan Grygar říká v novinách, že jsou to nesmysly, založil jakousi společnost skeptiků, tak vyhoďme všechny ty fantasty z kola ven. Prezident Zeman? Média svorně tvrdí, že je to zločinec, tak proč si lámat hlavu s fakty a třeba otázkou "proč médiím hlavního proudu způsobuje Zeman takový bolehlav".  Není všechno jinak? Multikultura! Skvělá myšlenka, ohromně se všude osvědčila. A tak bych mohl pokračovat pořád dál. Skvělá doba. Ale abych zase nebyl tak rozesmátý jako lečo. (Není to nejlepší přirovnání, ale pan Horníček zase používal - je to hloupé jako osm kilo podmáslí). Tož  tedy na konec: Skvělá doba, ve které lež běží světem, zatímco pravda si ještě šněruje boty.

Každý den po probuzení jsem rád, že žiji v tak skvělé době. Stálo to sice mnoho odříkání, ale ten výsledek! Kdysi po listopadu 89 byla založena Společnost za veselejší současnost. Škoda, že ji nepojmenovali za veselejší budoucnost, protože pak bychom mohli radostně zvolat, že ta budoucnost už je tady. Ta veselá, samozřejmě. Tak třeba: Ministryně Marksová prosazuje protistresové komůrky ve všech firmách. Zatím nic nenaznačila ohledně vybavenosti těchto komůrek. Každý si takovou cimru představuje jinak. Ani to snad nebudu rozebírat. Jen trochu. Ušlechtilí jedinci z řad našich výrobců názorů by tam jistě měli křeslo, stolek a knihu nějákého složitého literáta. Pak papír a tužku aby nám mohli sepisovat své návody co si nemyslet a jak žít. Bez nich bychom byli naprosto v prdeli. Přemýšlím co bych tam měl já. A tady bude asi dobré trochu přibrzdit. Vraťme se raději k naší veselé současnosti. Další ministryně-Karla Šlechtová-si nechala kancelář dovybavit rakvemi. Prý chce lépe poznat problematiku pohřebnictví. Už jsem viděl převrácený cirkusový stan, hrocha s cilindrem, ale ministerský kancl obložený rakvemi je Cimrman v praxi. Když se skupina divných umělců,nazývajících se Ztohoven, vypravila na střechu Pražského hradu aby zde sundala prezidentskou vlajku a nahradila ji obrovskými trenkami, byl také švandy kopec. Umělci sice způsobili svým pohybem po střeše škodu za téměř sto tisíc Kč, ale mediální odsouzení se nekonalo. Naopak, prý to byl skvělý vtip, hoden naší veselé doby. Kdyby ovšem na hradě seděl (nedejbože) nějaký ten kníže, výrobci veřejného mínění by svůj smysl pro skvělý vtip jistě přehodnotili. Zazněla by velká slova o znesvěcení a tak podobně. To mě vede k tečce za dnešní drobnou úvahou: Ty trenky prý patřili jakémusi nejmenovanému knížeti...

Třetí: Tušení souvislostí

Na počátku stálo málo publikované prohlášení Saddáma Husajna v roce 2000 o úmyslu prodávat ropu za euro, místo za dolar. Husajn to neměl ze své hlavy. Plán vznikl koncem devadesátých let v evropských bankách, kdy se EU snažila sesadit USA z pozice světové měnové autority. Saddámovo prohlášení vnímaly Spojené státy jako nebezpečný precedent. Vcelku oprávněně. Také Irán začal postupně převádět své měnové rezervy na euro. Připojily se národní banky Ruska, Číny, Taiwanu a Kanady. Ani Sýrie se netajila úmyslem začít prodávat ropu za euro, protože většinu svého dovozu platila v této měně. Amerika začala ztrácet půdu pod nohama, zatímco Evropa ji získávala.

Pak přišlo 11.září 2001. Teroristický útok na Světové obchodní centrum a Pentagon byl příčinou vyhlášení několika zákonných opatření, které by za normálních okolností nikdy neprošly.  Nebudu řešit kdo za útokem stál, důkazy hovoří vcelku jasnou řečí.

V březnu 2003 Spojené státy zahajují útok na Irák pod záminkou nebezpečí atomových a bakteriologických zbraní, které  měl  Irák vyvíjet. Jak se to mělo s těmito zbraněmi je už všeobecně známo. Světový šerif žádné uvedené zbraně  nenašel a tak vyhlásil, že v oblasti  šíří demokracii.  Ve skutečnosti rozvrátil celý Střední východ.  Irán je prozatím příliš velké sousto, ale na neposlušnou Sýrii už došlo.

Miliony lidí opouštějí oblast a míří do Evropy. Nyní už naopak ztrácí půdu pod nohama Evropa. Amerika tak zvrátila ekonomickou válku s EU jednoznačně ve svůj prospěch.

Druhé: Lyncolnův mýtus

Známý autor Steve Berry ve své poslední knize Lyncolnův mýtus nabízí čtenářům nejen napínavý příběh, ale i výstižné  postřehy ze současné politické scény : "Jakmile totiž shromáždíte větší množství lidí, abyste využili jejich sdílené moudrosti, nevyhnutelně spolu s nimi shromáždíte rovněž jejich předsudky, jejich vášně, jejich mylné názory a jejich sobecké náhledy."   S tímto máme také u nás bohaté zkušenosti. Kdykoliv se snažíme něco sjednotit pro jediný významný cíl, dosáhneme dříve nebo později pravého opaku.

Berryho  román je založen na historických faktech. Mimo jiné například vyvrací všeobecně zažitý mýtus o občanské válce. Lincoln roku 1862 přiznal:" Mým úkolem je zachránit Unii.(...) Kdybych mohl zachránit Unii, aniž bych osvobodil jediného otroka, udělal bych to..." Ale dnešní žáci se učí o slavném Lincolnově Prohlášení o osvobození otroků.  V době  vydání  Lincolnova  Prohlášení  bylo otroctví respektováno a tolerováno ústavou, proto  nemělo  zákonnou platnost.  V ústavě našich nynějších obhájců lidských práv druhý oddíl čtvrtého článku  požadoval  aby uprchlí otroci ve svobodných státech byli vráceni svým pánům. Lyncolnovo  Prohlášení  pak  značně připomíná  prázdné  politické proklamace našich současných (dočasných) vládců.

V knize  vystupuje jistý senátor, postava sice záporná, ale mysli jasné. Autor  senátorův myšlenkový pochod ukazuje takto: "Strávil třiatřicet let prací v senátu. Bohužel se tam nikdy nic pořádného neudělalo krom věcí, které se hodily buď  hrstce vyvolených, nebo vládě jako celku, případně oběma zároveň. Nic rozumného nikdy neprošlo jen z toho důvodu, že by to prospělo zemi, státům nebo lidu. Po těch většina zákonodárců ani nevzdechla."

S vyjímkou krátkého času před volbami, dovolil bych si dodat, kdy zákonodárci projevují o lid zájem až nezdravý. Zdá se, že všichni zákonodárci celého světa jsou duchovně propojeni. Svojí nenažraností. Samozřejmě čest světlým vyjímkám.

První: Velký brácha za všechny peníze

Před pětadvaceti lety vystřídal velkého bratra z východu velký bratr ze západu. Jak se říká-jeden za osmnáct, druhý bez dvou za dvacet. Amerika je velká a krásna země. Citlivě se vyrovnala s původním obyvatelstvem, otroctví zrušila záhy, někdy tisíc let po Evropě, ženám bylo dovoleno volit někdy  ve třicátých letech 20. století a černošské obyvatelstvo mohlo do veřejných dopravních prostředků, kin a restaurací vstoupit společně s obyvatelstvem bílým koncem let šedesátých.  Věru, pokrok se nedá zastavit. Jistou vadou na kráse našeho bratra je jeho truchlivá historie vojenských agresí, státních převratů a instalací politických figur všude možně.  Ale někdy i brácha za všechny drobné může být inspirací.  Třeba jeho Deklarace nezávislosti, kde se píše: "Kdykoliv se nějakáforma vlády zvrhne, má lid právo ji změnit nebo zrušit a ustanovit vládu novou,která bude založena na takových zásadách a bude mít pravomoci upraveny takovým způsobem, jak se lidu bude zdát nejúčinnější k zajištění jeho bezpečnosti a štěstí."

Pěkné, kdyby tato teze vešla v širší známost, Sobotka a spol. by se nám zase osypali (nebo sesypali?)

Příští dvě zastavení: Lyncolnův mýtus, Tušení souvislostí