Ještě doteď jsem se z té ztráty nevzpamatoval. Ale asi bych měl vyprávět od začátku.

Jeli jsme s manželkou, naší psí princeznou Daisy a mým přítelem k rybníku.  Ale abyste si to nevyložili špatně. Nemyslím tím přítele v novodobém slova smyslu, ale v pojetí tradičním. Něco jako Laurel a Hardy, Vinetou a Old Shatterhand nebo Timur a jeho parta. Doprovázel mně při různých akcích, mnohdy cestou do práce a z práce, byl se mnou, když jsem se vypravil do města do muzea (kam taky jinam, že ano), pravidelně s námi jezdil na dovolenou.

 A pak jsme dorazili k tomu zatracenýmu rybníku.

Ten den bylo horko jako v pekle. Doslova. Tedy ještě o něco víc, než bylo tento rok obvyklé. Ležet na pláži se rovnalo fyzické i duševní sebevraždě. Moje manželka to však viděla jinak. Ráda se opéká na slunci. Daisy ležela ve stínu jediného stromu, který zde trčel jako oáza v poušti, já se rozhlížel dosti nevraživě kolem sebe a přemýšlel o tom, jak by bylo krásně na Severním pólu. Nic jiného se tady dělat nedalo. Rybník byl celý zelený a tudíž i naprosto nepoužitelný.

Pak jsem ji uviděl. Stála osamocena na kraji rybníka.  Moje budoucí černá můra. Loďka s vesly. O kus dál se nacházel malý stánek s občerstvením a tak jsem se k němu vypravil.

"Poslyšte, pane," začal jsem diplomatické vyjednávání, "později si u vás koupíme několik piv, klobásy, sušenky a všechno, co jste zatím neprodal, ale teď bych se vás rád na něco zeptal. Lze si vypůjčit tamtu loďku?"

"Jistě," odvětil ten gentleman, tady máte klíč. Až mi ho budete vracet, učiníme ten obchod, v rozsahu jak jste navrhoval."

"Platí," potvrdil jsem naši domluvu lehkým úsměvem a v duchu přepočítal, kolik peněz mám v peněžence. Možná budeme muset naši objednávku trochu zredukovat, ale tuto informaci teď nepotřeboval vědět.

Loďka se pohupovala na vodě. Můj přítel byl se mnou. Vstoupil jsem do vody s úmyslem elegantně naskočit do plavidla, opřít se do vesel a ...

Můj plán byl narušen hned v samém počátku. Oběma nohama jsem zajel do bahna, které má lýtka objalo jako svěrák. Prakticky jsem se nemohl hnout. To ale už zaujalo ležící rekreanty. Do vody nemohli a tak se nudili. Pozorovali mě s urputností kobry, která hledí na svoji kořist. Nebylo cesty zpět.  Pravou nohu jsem vyrval z bahna a přehodil ji do plavidla. Jenomže bahno nehodlalo pustit druhou nohu ze svého sevření. Zvolna jsem padal po zádech do vody a do toho, co bylo na dně. Můj přítel uvízl pode mnou. Zvedl jsem se obalen páchnoucí hmotou, vztekem a obavami o svého přítele. Ozval se potlesk. Krutý svět. Pro klauna.

Můj přítel na tom byl špatně. Doběhl jsem k manželce, které na tváři pohrával lehký úsměv, protože zatím nechápala celý dosah tragédie.

"Pak se pro vás vrátím," oznámil jsem ji. "Jedu zpět do města. Musím ho zachránit."

"A to má cenu, jezdit sem a tam?" volala za mnou. "Alespoň sundej ze sebe to blato, ať nezasviníš potahy!"

To bylo hodně necitlivé, pomyslel jsem si a běžel k autu.

Cestou jsem hodil prodavači klíč od toho krámu na vodě, a na jeho naléhavou otázku v očích mu rozhodně oznámil, že z původní dohody nebude nic. Opatrně jsem naložil svého přítele a rozjel se do města, kde se snad dočká pomoci.

"Budeme si ho muset tady nechat," padl verdikt záchranáře. "Dáme vám vědět za měsíc".

"Až za měsíc!" zvolal jsem zoufale. "A mohu ho přijít navštívit?"

"Jste normální?" zeptal se opatrně ten dobrý muž a zahleděl se na moji černou vestu typu zuřivý reportér, nyní obohacenou o nové maskování a vůni, která zrovna nepřipomínala Chanel číslo pět.

Celý měsíc jsem netrpělivě čekal na osudový telefonát. Bral jsem proto všechny hovory. Nabízely mi ledacos - výhodný tarif, plyn, elektřinu, prášky na zhubnutí, helikoptéru, půlku hradu, ale ten zásadní hovor ne a ne přijít.

Ale dočkal jsem se.

"Pane, je nám to moc líto, dělali jsme, co jsme mohli, ale zachránit ho nebylo možné. To víte, voda ho odrovnala. Kdy si ho vyzvednete?"

"To musím?" zeptal jsem se opatrně.

"To teda musíte," ozvalo se rázně na druhé straně. "Dlužíte nám 378 korun."

Tak a je dokonáno. Navždy mě opustil můj přítel.

Digitální fotoaparát značky Nikon, 20 Megapixeles. Poslední malý výkřik techniky.

A jaké z toho plyne pro mě poučení?

Nikdy, skutečně nikdy, nelez, debile, do lodě v plné polní a s digitálním fotoaparátem v kapse.

Nemají v těle kouska cti, chybí jim zdravý rozum a odvaha jít proti proudu. To bylo první, co mě napadlo po výkonu některých českých europoslanců, kteří hlasovali pro sankční řízení vůči Maďarsku. Dokonce i jim musí být přece úplně jasné, o co tu jde. Proč si pořád na něco hrát. Maďarsko je potřeba zlomit za každou cenu. Jednak svojí nezávislou politikou dráždí všechny ty neomarxisty v evropském parlamentu a jednak se stává nežádoucím příkladem vzdoru vůči migrační politice. K tomu je každý prostředek dobrý. Navíc žijeme v době, kdy obvinění netřeba prokazovat. To je šikovně zařízeno.

 Maďarsko omezuje občanské svobody. Přeloženo do srozumitelného jazyka to znamená, že Sorose s jeho pofiderními neziskovkami hnali z Maďarska rychlým krokem. Chápu, že to neomarxisty uvedlo do stavu bojové pohotovosti. Pak tu máme klasiku – údajné zneužívání peněz z unijních fondů ve prospěch Orbánových přátel. Toto se dá vždy úspěšně použít, zvláště když důkazů není třeba. A kromě toho, myslím, že v této oblasti mají někteří europoslanci bohaté zkušenosti, takže postupují dle pravidla podle sebe tebe. Souvisí to s mléčným průmyslem, tedy konkrétně s máslem na hlavě.

 Omezování nezávislosti soudů, svobody médií, samé fráze bez obsahu. Takže si to řekněme na rovinu: Maďarsko je trnem v oku, protože nechce přijímat migranty a proto se proti němu všichni neomarxisti spojili, za účelem udělení lekce.

Naši europoslanci by tedy měli setsakrametsky rychle a důkladně zdůvodnit, proč se k této štvanici přidali.

 Můj páníček se jmenuje Franta. Vím to, protože tak na něj volá moje panička. Ta se jmenuje Olga.  Když jdu ven s Olgou, tak mě pořád pobízí, že mám udělat čuriky a kakušo. Jako bych byla úplně blbá a nevěděla, proč pendlujeme po sídlišti.  S Olgou vždycky něco najdu, balonek, nějakou kost nebo kus voňavýho salámu. V posledních dvou případech na mě Olga vždycky volá "fujsa, fujsa", protože neví, co je na světě dobrýho. Jo, ještě jsem se zapomněla představit, jmenuju se Daisy, ale Franta mě taky říká princezno. Nevím přesně, co to znamená, ale líbí se mně to. Olga zase svým kamarádkám, které potká, vypráví, že jsem služební plemeno, německý boxer. Taky nevím co to je, ale Olga se vždycky při těch slovech tváří, jako by ani moc nevěřila tomu, co říká. Ale asi to bude něco veselýho. Franta totiž, když zaslechne slova "služební plemeno", vždycky se dlouho směje. Mám ráda jeho smích, ale v tomto případě zrovna moc ne. Ani přesně nevím proč. Pak většinou dodává, že nejvíc toho odsloužím na gauči. To má pravdu, tam jsem fakt poměrně dost často, ale řekněte, lidi, co je na tom tak hrozně veselýho, když si pes trochu odpočine.

Když napadne to bílý, jmenuje se to prý sníh, tak Franta vytáhne sáně, já si na ně sednu a on mě vozí po sídlišti. Ale u toho se pořád rozhlíží a mumlá si cosi o tom, že to nikdo nemusí vidět. Kdysi to zkusil, když jsem byla ještě štěně a mně se to zalíbilo. Sice mu chvíli trvalo, než se smířil s mým nápadem, že bysme měli v této tradici pokračovat, i když už nejsem zrovna štěně. Jednou jsem se dívala na tu jejich bedínku v pokoji, kde se pohybujou různý obrázky. Tam jsem viděla taky něco, co vypadalo jako ty naše sáně, jen o hodně větší. A představte si – na nich seděl člověk a psi ten krám táhli. No něco strašně nepřirozenýho.

Potkala jsem svého kamaráda Arnolda, vypadá skoro jako já, jen je větší. Franta už ví, že v tento okamžik se má zastavit a nechat událostem volný průběh. Nejdříve jsme s Arnoldem provedli několik zdvořilostních rituálů, jako je očicháni a tak, podrobnosti si nechám pro sebe, a pak se dali do řeči. Arnold si stěžoval, že musí v noci se svým páníčkem chodit po staveništi, protože ho hlídají před lidma, kteří tam nestaví, ale odnášejí. Chudák Arnold, v noci má pes spát, nejlépe se svým páníčkem v posteli, a ne kdesi pobíhat sem tam.

Když už jsme u toho spaní. Jako štěně mě Franta jednou, když lezl ze svého pelechu, málem zašlápl. Měla jsem totiž svůj pelíšek hned vedle toho jeho. Musím říct, že byl tenkrát víc vyděšenej, než já. Večer mě raději uložil k sobě do pelíšku, aby se toto nedopatření nezopakovalo. Později jsem tam už vyskočila sama. Jen jednou se mě zeptal, jestli je opravdu nutný, aby dospělej pes zabíral většinu jeho postele, tak totiž říká svému pelíšku. Ujistila jsem ho, že to nutný je.

Arnold taky říkal, že ho jeho člověk seřval za to, že mu snědl nejaké to jeho člověčí žrádlo. K tomu mám taky co říct. Franta si jednou položil na židli, kam hravě dosáhnu, chleba s tlačenkou. Tak později, když to všem vyprávěl (to teda zrovna nemusel), toto své krmivo nazval. A já mám paměť jako pes. Pak pro cosi odešel. Bojovala jsem sama se sebou, ale vůně jeho krmiva byla silnější. Když se vrátil zamyšleně hleděl na tu prázdnou židli. Musím říct, že ale vůbec neřval, jen několika slovy zpochybnil moje kamarádské city k němu. To bolelo, vždyť je to můj Franta, tak jsem mu olízla ruku. Franta si šel udělat nové krmivo, které dost vyzývavě žvýkal ještě za pochodu. Problém je v tom, že my psi, i když svoje lidi milujeme nade vše, v tomto ohledu netrpíme přehnanými výčitkami svědomí.

Tuhle jsme šli s Olgou na procházku, když tu najednou se před námi objevil člověk, který začal na Olgu řvát. Znám ho, bydlí pod námi. Věděla jsem, co je moje povinnost. Zavrčela jsem a pomalu se plížila k jeho nohavici. Ten člověk cosi hulákal o tom, že si má Olga doma pořádně hlídat svýho (tady řekl hodně škaredé slovo, které se snažím zapomenout) psa, protože ho ruší, jak ten čokl chodí po bytě. Zdálo se, že je řeč o mně. Olga klidně poznamenala, ať si dá pozor na jazyk a hodí se do klidu (to se mně moc líbilo). Člověk se ale zjevně nemínil do toho klidu hodit. Začal Olze mávat prstem před jejím čenichem, tedy vlastně před nosem. Jenomže to už jsem byla u jeho nohavice. Chňapla jsem po ní a za chvíli jsem jí měla plnou tlamu.

Ten člověk začal tak nějak divně poskakovat a vypadal s tou jednou kratší nohavicí dost směšně. Vykřikoval, že zavolá nějakou polici a pokusil se vylézt na strom. To se mu nepodařilo. Nebylo mě jasný, na co potřebuje polici, když mu chybí kus kalhot. Začal mně můj úlovek rvát z tlamy. Nechtěla jsem přijít o zuby, tak jsem to pustila. Pak jsem ale chňapla po té druhé nohavici, a hnedka měl kalhoty skoro stejné délky.  Dávala jsem ovšem pozor, abych ho nekousla, mám lidi, i když řvou, přece jen dost ráda. Člověk se najednou otočil a běžel pryč. Zbytky nohavic na něm jen vlály, jeden kus držel v pracce, tedy v ruce, druhý jsem měla pořád ještě já. Olga mě pohladila a řekla cosi o princezně bojovnici. To se mně móc líbilo. Pak vzala ten kus hadru a se slovy, že je to fuj, zamířila k takovému tomu koši, co tam lidi vyhazujou různý fuj věci.

Večer jsem slyšela, jak Olga všechno vypráví Frantovi.  Nejprve někam odešel a vrátil se s obrovskou pochoutkovou kostí, kterou zbožňuju. Oznámil, že to je pro jeho hrdinku. Tedy pro mě, samozřejmě. Ale kdyby Olga chtěla, tak bych se s ní o tu kost podělila. Potom ještě Franta řekl, že až toho člověka potká, tak si ho odnesou v kýblu, ale myslím, že to nakonec neudělal, protože jsem toho rozčíleného člověka ještě několikrát viděla, jak vždycky přechází na druhou stranu ulice, když ho máme potkat. Asi mu taky přestalo vadit, že chodím po bytě. Když zrovna neodpočívám.

Když jsme byli všichni u vody, tak Franta tam hodil můj balónek. Je to asi takovej lidskej zvyk, zahazovat psovi jeho věci. No dobře, když ho tam hodil jednou, tak jsem do vody skočila a přinesla ho zpátky. Udělal to znovu a já ho přinesla. Zase ho zahodil do vody. Lehla jsem si na deku. Teď si pro něj už můžeš plavat sám. Jak jsem řekla hned na začátku, nejsem blbá.

Mám svoje lidi ráda a oni o mně říkají, že jsem člen rodiny.

A na to jsem fakt hodně pyšná.

Tak se lidi mějte a neubližujte nám. Slyšela jsem o takových případech od svých psích kámošů.

 Nezapomeňte, že k sobě patříme.

Prolog: Řečeno slovy klasika – politici jsou taky jen lidi. Někdy.

Prezident Spojených států amerických vztekle mrštil Rubikovou kostkou o zeď. Pěstí rázně praštil do desky starožitného stolu. "Ten krám se nedá složit," zařval. Jeho pohled zamířil ke krbu, nad kterým visel obraz Hillary Clintonové. Sáhl do šuplíku, vytáhl šipku a rázným nacvičeným pohybem ji vrhl, jako již mnohokrát předtím, směrem k obrazu. Zásah do čela Hillary ho uklidnil. Ozvalo se nesmělé zaklepání na dveře oválné pracovny.

"Vstupte," zvolal a provedl hod druhou šipkou. Vstoupil mladý muž v dobře padnoucím obleku.

"Pane prezidente, máte telefon"

Nejmocnější muž světa dal svému tajemníkovi pokyn rukou, aby už dál nic neříkal. Na čele se mu objevila hluboká vráska. Přemýšlel. Mladý muž mezitím zvedl ze země Rubikovu kostku a několika rychlými pohyby uvedl její strany do barevné shody. Jeho výkon byl sledován s neskrývanou nevraživostí.

"Kdo zas votravuje?"

"Pane prezidente, máte telefon", zopakoval tajemník, "ten červený," dodal s významným pohledem ke svému pánu a veliteli.

"Tak mě to přepojte, vzdychl Donald Trump. Tajemník s úklonou opustil místnost, aby splnil příkaz.

Za pár vteřin se telefon na prezidentově stole rozezvučel tóny hudby z filmu Sedm statečných.

Prezident na tváři vyloudil úsměv a zvedl telefon. Nastavil si hlasitý odposlech.

 "Zdravím tě Vladimire."

"I já tebe Donalde," ozvala se z reproduktoru velmi dobrá angličtina s lehkým přízvukem.

Musím se taky naučit alespoň pár slov rusky, pomyslel si prezident Spojených států amerických. Ale jeho myšlenka byla přerušena rázným dotazem.

"Doneslo se mě, že chystáš v Sýrii nějakou levárnu..."

Vida, ten chlap umí i naše slengový výrazy, hnalo se opět hlavou Donalda Trumpa.

"Vladimire, snaž se pochopit moji situaci, musím ukázat trochu té síly, jinak jdu od válu. Zbrojaři už prskají, že mají plný sklady."

"A jaký uvedeš důvod?"

"Asad přece použil chemický zbraně," odpověděl prezident Spojených států amerických rozhořčeně.

"A ty tomu věříš?"

"Vladimire, není důležité, čemu věřím já, ale čemu uvěří svět."

Jsem rád, Donalde, že jsme si to vyjasnili. A co z toho budeme mít my?"

"Podívej, my vystřelíme asi tak stovku Tomahavků, který jejich obrana díky vašemu komplexu S 200 a S 300 tak ze dvou třetin zlikviduje. To vám získá respekt.  A dva nevybuchlý Tomahavky ti tam nechám, můžete si taky užít svůj díl slávy, odvezete si je a všichni budeme OK."

"Předpokládám, že ty dva Tomahavky budou jen atrapy?"

"Jasně, že to budou atrapy, ale nechám ti v nich parádní ohňostroj, můžete si ho pak vypustit." Donald Trump se lišácky usmíval, ale jeho úsměv byl přerušen dalším naléhavým dotazem.

"Dony", také bych rád věděl, kam hodláte mířit. Jestli se mně omylem trefíte na moji základnu, tak naše dobré vtahy už nebudou OK. Měl bys vědět, že tam mám pro všechny případy v záloze zbraň, ze které by se ti orosilo čelo."

Prezidentovi Spojených států se skutečně čelo orosilo.

"Vladimire, budeme střílet na prázdný baráky, žádný škody nebudou. Myslím, že jsme se dohodli."

Oba státníci upadli do tichého rozjímání, které přerušil prezident Spojených států amerických. Naznal, že bude lepší, když se rozhovor bude ubírat jiným směrem.

"A jak, Vladimire, dopadla tvá noční hokejová liga v Soči? Skórovals?"

"Dal jsem pět gólů a na tři nahrál," odpověděl pyšně Vladimir Putin a pokračoval:

"Dony, slyšel jsem, že u tebe byl prezident z té africké pidizemě, o které jsme mluvili posledně. Jak to dopadlo?"

"Skvěle, dovezl mně jako dar nádhernej voštěp, pověsím si ho doma na stěnu."

Prezident Ruské federace se poprvé během rozhovoru usmál, ale to jeho protějšek samozřejmě nemohl vidět.

"A cos mu dal ty?"

"Dvě rakety."

"Donalde, to nebylo dvakrát chytré..."

"Buď v klidu, Vladimire, byly to rakety na tenis."

"A mají tam vůbec tenisové kurty?" padl vcelku oprávněný dotaz z ruské strany.

"Nemají, ale mají ropu. Dodají ropu, my jim postavíme kurty.  A když se jim něco nebude líbit, tak se tam přijedeme mrknout na lidský práva a stav demokracie."

"No, tam si dělej Dony, co chceš, my máme zájmy jinde. Také jsem slyšel, že tě přijede navštívit Anděla Merkelová."

"Jo, Anděla má dojet, ale dám ji na setkání tak dvacet minut."

"Proč tak málo?"

Ale já ti nevím, mám z ní deprese. Pořád se tváří tak divně. Jakoby se právě vrátila z pole, kde musela tahat řepu."

Tentokrát se prezident Ruské federace rozesmál zcela nepokrytě.

"Tak se zatím měj, Dony, a s tou Sýrií opatrně, jinak..." Varování však nebylo dokončeno, zůstalo viset ve vzduchu, jako David  Cooprefield při svém vystoupení.

"Tak zase někdy Vladimire." 

Prezident Spojených států položil telefon. Opět se zadíval na složenou Rubikovu kostku. Pak vzal ze šuplíku třetí šipku a namířil na svůj oblíbený terč.

O mnoho tisíc mil dál na jiném kontinentu také zazvonil telefon. Zvedla ho sekretářka německé kancléřky. Řekla jen "chvíli vydržte, prosím" a odešla zaklepat na dveře své šéfky.

"Madam, máte telefon."

Angela Merkelová právě přemýšlela, jaké to bylo utrpení, když v mládí chodila na pole tahat řepu. Ta představa ji trápila celá desetiletí. Ale co, mávla rukou, musím na to už konečně jednou zapomenout. Jinak si toho brzy někdo všimne. Roztržitě, ještě pod vlivem myšlenek na nenáviděnou rostlinu, pohlédla na svou sekretářku, stojící ve dveřích.

"Jaký telefon?"

Sekretářka se šibalsky usmála. "Ten žlutý, madam."

"My ale přece žádný žlutý telefon nemáme," pravila kancléřka nechápavě.

"Volá vás čínský prezident," vysvětlila mladá žena.

"Jo tak. Ale Gertrudo, to bylo velmi politicky nekorektní. Až mně sem ten telefon přepojíte, tak běžte za trest přivítat několik uprchlíků."

Sekretářka si pomyslela své a odebrala se k odchodu. Nutno dodat, že ten den tato mladá dáma, žádné uprchlíky nepřivítala, ale zato přivítala svého přítele, se kterým strávila několik příjemných hodin. Na pozdější dotaz své šéfky, kolik uprchlíků uvítala, odpověděla bez uzardění, že padesát osm.

Angela Merkelová zvedla telefon.

Na druhé straně zazněla trochu neobvykle znějící němčina. "Jak se máte, moje drahá paní kancléřko?"

"Děkuji, pane prezidente, to víte pořád se něco děje..."

"Paní kancléřko, volám vám, protože čínský lid se rozhodl předat německému lidu velký dar."

Víte, pane prezidente, myslím, že ty dvě pandy, které jste nám ve své neskonalé velkodušnosti zapůjčil, už stačí. Jste ale velmi laskavý a moudrý muž. Vaše velkorysost je známá v celém západním světě."

Si Ťin-pching u svého telefonu uznale pokýval hlavou. Ta Merkelová, pomyslel si, mně sice někdy pije krev, ale čínskou etiketu ovládá. To musím uznat. Pak pokračoval v hovoru.

"Tentokrát, moje milá paní kancléřko, půjde o velké umělecké dílo. Nechte se překvapit. Ale už jsem vás asi okradl o hodně vašeho vzácného času, tak zatím nashledanou."

Angela Merkelová chtěla ještě něco dodat, ale telefon již byl hluchý. Zdálo se jí to, nebo se čínský prezident během hovoru pochechtával? Ale Číňani přece nemají smysl pro humor. Jenomže touhle myšlenkou právě udělala účet bez hostinského.

Předseda evropské rady nevěřícně zíral na více jak čtyřmetrového obra v podobě přísně se tvářícího Karla Marxe. Tento dar čínského lidu německému lidu se zatím nacházel na přísně utajovaném místě. V této chvíli ho mohli spatřit jen někteří vyvolení jedinci. Veřejnost si zatím musí počkat, až bude socha slavnostně odhalena v Trevíru. Jean-Claude Juncker se tvářil značně zachmuřeně. Byl pověřen, aby při odhalení sochy pronesl slavnostní projev. Jestli toto obhájím, říkal si v duchu, tak se dám na modlení.

"Musím se napít," pronesl k muži v montérkách, který patřil k tajné četě mající na starost dočasnou péči o sochu zpodobňující autora Komunistického manifestu.

A jak předseda pravil, tak šel vykonat.

O dva dny později volali z nedalekého baru na policejní stanici, že tam už dva dny mají jakéhosi opilce, který vypadá jako ten hlavoun z Bruselu, co ho vídají v televizi. Zpívá prý stále dokola internacionálu a vyřvává, aby se všichni proletáři napili.

Archanděl Michael ladil harfu. "Už to nemůžu poslouchat," brblal si tiše, "ten Petronel na to hraje tak falešně, že je to k nevíře. Od té doby, co o něm natočili ty dva filmy, si myslí, že mu projde všechno. S takovým hudebním doprovodem pak všechny naše zpěvy na kůru můžou jít k čertu."

Mumlání archanděla Michaela bylo náhle přerušeno zazvoněním černého telefonu. Michael rázně zvedl sluchátko:

"Poslyš, Lucifere, to už tě archanděl nemůže ani omylem zmínit, abys hned nevolal?"

"Myslel jsem, Michaeli, že potřebuješ moji asistenci."

"Už dlouho jsem tě na nic nepotřeboval. Naposledy když k nám nahoru nedopatřením dorazil ten politik, který tvrdil, že má imunitu a že musí mluvit s Nejvyšším ohledně funkce v nebeském výboru.  Tak jsem tě zavolal, abys ho hned vzal s sebou. Jeho kniha hříchů byla těžší, než všechny tvé kotle dohromady."

"Stejně je to, Michaeli, zajímavý, že skoro všichni politici končí v mé péči. Ale řeknu ti, poslouchat je, jak i u nás pořád pletichaří, to je teda peklo."

"To máš tak, Luci, když si někdo chce hrát na boha, tak většinou dělá ďáblovu práci, a pak logicky musí skončit u tebe."

Náhlý záblesk jasného světla oba upozornil, že je nejvyšší čas s tímto rozhovorem skončit. Tak se také stalo.

Epilog:  Předseda vlády jedné malé země v srdci Evropy se náhle probudil. Zdálo se mu, že si na něj vzpomněl někdo, o kom si myslel, že ho už nikdy neuvidí. Ten, který za jeho dětství doprovázel Mikuláše a anděla. Ale pak se s ním setkal ještě jednou. V dospělosti. Za jiných okolností. Po chvíli opět upadl do spánku. Tentokrát měl krásný sen. V parlamentu jeho vláda dostala stoprocentní důvěru a opozice navrhla, aby k jeho jménu bylo připojeno, že se zasloužil o stát. Znovu se probudil, nyní však se šťastným úsměvem. Vztyčil se na posteli a do tiché noci slavnostně pronesl:

 "Jednou dostanu, co si zasloužím."

Temné zahřmění jeho slova potvrdilo.

 O naší psí princezně Daisy, fence německého boxera, jsem už psal v povídce Slepá poslušnost. V tomto příběhu, kdy jsme společnými silami vylepšili kancelář jistého horlivého kynologa, jí byl zhruba jeden rok. Ale čas se šine neúprosně vpřed. Někdy se mi zdá, že čím dál tím větší rychlostí.

S tou psí princeznou mě ale musíte brát s rezervou. Žádné ty takzvané "papíry" nemá, přesto odpovídám na podobné dotazy, které mimochodem považuji vůči Daisy za velmi neslušné, že její rodokmen je dlouhý jako ta příslovečná Lovosice. Tvrdím, že sahá až k prapsu Hubertovi.

Když napadne sníh, moje psí kamarádka se už od svých štěněcích dob ráda vozí na saních. Ne z kopce, ale po rovině. Já táhnu, ona sedí. Říkám tomu polární spřežení naruby. Ale abych se dostal k podstatě věci. S klasickými povely, na které psy s papíry i bez nich, zpravidla slyší, jsme poněkud na štíru. Leč nepředbíhejme událostem, jak se říkávalo v rodokapsech.

V posledních letech padá sníh spíše vyjímečně. Někdy také padá na dost nečekaných místech. Doba se zbláznila se vším všudy.

Jeden den jsme takhle vyrazili na procházku. Už v domě jsem potkal souseda Jiřího, který mě varoval, abych nechodil směrem k samoobsluze, protože tam číhá Pohrabáč. To je chlápek, který chodí tak nepřirozeně vzpřímen, že si vysloužil zmíněnou přezdívku. Ta má také druhotný význam. Pohrábáč rád začíná hovory na různá choulostivá témata a snaží se člověka nachytat na hruškách politické korektnosti. Sám je politicky korektní až na půdu, proto projevit názor na cokoliv je dobrou vyhlídkou na nekonečnou přednášku.

Zamířili jsme tedy s Daisy na opačnou stranu. Ten den ovšem čert nespal a poradil Pohrabáčovi změnu trasy. Když jsem ho uviděl, bylo už pozdě.

"Dobrý den," volal radostně.  Stál ve svých bezmála dvou metrech vzpříměně, jako...no jako pohrabáč,  jeho očka se blýskala očekáváním. Přesto mi ten člověk nepřipadal jako radostný typ. Zřejmě jsem byl pro dnešek první oběť, která se mu nestačila vyhnout širokým obloukem. "Dobrý," odpověděl jsem rezervovaně a zkusil udělat dojem povelem k Daisy: "Sedni!" Překvapeně se na mě podívala a odběhla ke kandelábru přečíst si psí noviny. Problém byl v tom, že povel, na který by si skutečně sedla, jsem nemohl použít. Pohrabáč by to roznesl všude, kam by vstoupila jeho velká bota.

"Počasí se zbláznilo," konstatoval Pohrabáč. Byl jsem ve střehu, ale v počasí se snad žádná past skrývat nemohla. Pro jistotu jsem jen přikývl, jako že s ním souhlasím.

"Na Sahaře napadl sníh, doprava je tam zcela ochromena," oznámil. Okamžik jsem mlčel a pak... zcela vletěl do pasti. Jako ten trouba.

"Velbloudům se asi nechce do sněhu," zažertoval jsem a pak to ještě vylepšil, "beduíni budou muset počkat, až to roztaje."

"To bylo velmi rasistické!" zvolal hněvivě Pohrabáč a z odstávajících uší mu vystoupaly drobné obláčky kouře.

"Ke komu? K těm velbloudům?" I já se dostával do neplánované ráže. Konflikt v mezinárodních otázkách se jasně rýsoval na obzoru.

Mezitím Daisy se svou oddanou duší pochopila, že vše není, jak má být, bez povelu se posadila vedle mě, tlumeně vrčela a cenila zuby. Budila respekt. Ale jen já vím, že je to její úsměv. I když, pravda,  vrčení k němu zrovna nepatřilo. Vycítil jsem, že Daisy je připravena k boji po boku svého kamaráda.

"Kouše?" Pohrabáč se najednou zjevně necítil ve své kůži.

"Vždycky," odvětil jsem zcela nepravdivě. Díval se na nás s pootevřenými ústy, v levém oku se mu objevil výrazný tik, a ruce se začaly třást jako by dostal zásah elektrickým proudem.  Čelo se mu rosilo, mluvit zapomněl.  Asi nějaká fobie. Snad ne ta xeno.

"Pojď, jdeme pryč," řekl jsem, načež mě poslechl jen zcela vyjevený Pohrabáč.

"Ty ne," upřesnil jsem, "ty jo," řekl jsem Daisy. Ta ještě udělala na Pohrabáča své nejtemnější, přímo baskervilské HAF. Jen jedno jediné. Zpravidla tím říká "tak čau!" Tentokrát se však zdálo, že skrývá ještě další, podprahové sdělení. Daisy totiž štěká jen vyjímečně. Ale když už štěkně tak je to štěk hluboký, jako když Louis Armstrong zazpíval první tóny Mack the Knife. Kde se to v té naší slečně bere, nevím.

A tak jsme odcházeli. Ve výtahu, kde jsme byli jen sami dva, jsem váhavě zašeptal pokyn k sednutí: "Hačiči." Daisy si sedla.

" Daisy už má nachystané papušo," volala hned ve dveřích manželka.

A tady se dostáváme k podstatě věci. Když jsem se v minulosti pokoušel o jakýsi výcvik podle příručky Jak vycvičit psa a nepřijít o nervy, tak tradiční povely na Daisy žádný dojem neudělaly. Celou záležitost jsem v podstatě vzdal. Nějak bylo, nějak bude. Daisy má zlaté a odvážné srdce, a to bude muset stačit, uklidňoval jsem sám sebe. Na další marné pokusy už jsem si nehodlal udělat čas. Někdo si ho však udělal. Moje žena Olga. Nejprve to zkusila s klasickými povely. Odměnou jí byl pouze Daisyn udivený pohled. Mimochodem, pohled jejích kukadel mě vždycky dostane přesně tam, kam Daisy chce. Možná máme nejenom polární spřežení naruby, ale výcvik také tak.

 Olga tedy potajmu, když jsem nebyl doma, začala zkoušet povely jiného typu. Zdá se, že ty se Daisy zalíbily. Místo sedni, je to hačiči, což není japonsky, ale odvozené od hačni si. Tak mluvívala s dětmi, když byly malé. Zvolání papušo, znamená, že se má Daisy dostavit ke své misce, kde má připraveno krmení, papání, abych byl přesný. A hopata, které jsem z počátku komolil na lopata, znamená, že Daisy má vyskočit na postel (hop). To ale stejně dělá i bez povelu a ráda. S tím problém nikdy nebyl. Když jdeme po ulici všichni tři, moje žena na Daisy volá: "Udělej čuriki a kakušo." Překládat zřejmě nemusím.  V tento moment bývám zpravidla neviditelný, hlavu vnořenou hluboko do kabátu, jako když vedou zločince k soudu.

Pak tu ještě máme povel lehni, což u nás je hajiky, a jak čtenář už jistě očekává, pochází od slov hajni si. Povely, které vymyslela Olga, vstoupily do našeho života tiše a plíživě. Když mě konečně docvaklo o jakou se jedná pohromu pro moji pověst (jen žertuji), bylo už pozdě cokoliv měnit. V zájmu objektivity musím dodat, že když moje žena nepronáší psí povely, mluví úplně normálně. Jinak je Olga moje nejchytřejší a nejkrásnější holka.  Každý holt máme nějakou tu slabinu.

Jistě chápete, že takto nemohu se psem na veřejnosti komunikovat. Nebo třeba na cvičáku, vždyť Daisy je koneckonců služební plemeno.

Chvíli mně trvalo, než jsem se s danou situací smířil.

Hlavní ale je, aby to člověku nezůstalo. Aby z toho nezblbnul.

Já to mám pod kontrolou.

Zítra udělám hačiči do auta, pojedu do práce, o přestávce si dám papušo, a pokud se šéf vzdálí, tak vykonám v křesle i nějaké to drobné hajiki.

Nepoplést s harakiri.

 Následující sen není příliš fabulace. Skutečně se mi zdál. Dokonce beze všech zmatků a bizarních smyček. Jen některé momenty jsou moje neumělecká licence.

Kráčím zasněženou ulicí. Je téměř konec prosince a nový rok se brzy přihlásí o svá práva. Připomínám, že je to sen, tam je možný všechno,

 Předsedkyně Strany obecného blaha (SOB) právě přemýšlela o tom, že kdyby měla u sebe pistoli, tak vystřelí do vzduchu, aby se všichni členové volebního štábu probrali. Anebo je zastřelím všechny, pomyslela si. A pak sebe. Ale jenom odevzdaně pokrčila rameny. Člověk si nemůže moc vybírat, musí pracovat s tím, co má.

"Jak jsme na tom s vylepováním předvolebních

 Seděl jsem u psacího stolu a mluvil s kaktusem  Vilémem na okně. "Tak takhle teda ne," pravil jsem důrazně a zamával mu prstem před bodlinami, "ty nebudeš psát, že moje úvaha je plochá. Plochá je deska nebo prkno, ale ne moje dílo..."

Do pokoje nahlédla manželka Olga: "Telefonuješ nebo mluvíš s Vilémem? 

"Trénuju s Vilémem."

"Za kterého kritika zaskakuje dnes?"

"Dneska jsem ta kritička, co si říká Zubatá Pila," vložil se do hovoru kaktus Vilém.

Jen jsem uslyšel to jméno, praštil jsem pěstí do stolu. "Chová se jako potměšilý troll," konstatoval jsem na adresu Zubaté pily.  "Sama nic nenapsala, jen jakýsi svůj manifest, kde zdůvodňuje, proč může komentovat jiná díla i když sama nic neumí. A teď o mně napsala, že jsem blb."

"To není tak zlé."

"Ne? A co by jako mohlo být horší?"

Moje žena se na mě zamyšleně podívala: "Kdyby to obešla a nechala na čtenáři, aby k tomuto závěru dospěl sám. To by mohlo být horší."

Najednou mi svitlo. Mám to ale chytrou krásnou čarodějku. Balvan uražené ješitnosti pomalu ale jistě opouštěl můj prostor. Obrátil jsem se k Vilémovi. "Díky, kamaráde, pro dnešek končíme, zítra ti donesu nějaký obzvlášť kvalitní hnojivo."

Teď ale už musím jít něco pořádnýho dělat!  Dost bylo zábavy, přikázal jsem si odhodlaně. Odešel jsem připravit krmení pro netopýry.

Jenomže myšlenky nejdou přehodit na jinou kolej tak jednoduše jako vlak. A tak jsem si vzpomněl na Pepu Šmatlochu. Když jsem nedávno jel do města předat obchodnímu zástupci některé naše domácí produkty (na dračku jde elixír číslo 13), tak jsem se u Pepy zastavil na kus řeči.  Píše básně pod pseudonymem René Nádherný a má také svého úhlavního kritika, který ho dusí, kudy chodí. Je jím profesor Karas, učitel ve výslužbě. Pepa se mi svěřil, že poslední Karasova kritika spočívala v tom, že navrhl, aby se René Nádherný přejmenoval na Reného Upachtěného. To byla pro Reného, tedy vlastně pro Pepu, závěrečná kapka. Když všechno, co musel od Karasa vytrpět, sečetl a podtrhl, dospěl k názoru, že jde o urážky, které se ve středověku smývaly jen krví. Bydlí ve druhém patře cihláku, kolem kterého chodí Karas pravidelně na své procházky. Na balkoně nachystal prázdný květináč, který měl, a zde budu citovat přímo slova mstitele: "Dopadnout na tu jeho šišatou hlavu." Na chodníku udělal křídou nenápadné čáry, provedl několik zkoušek v souvislosti s rychlostí Karasovy chůze a místem dopadu. Snad to bylo rozčílením, nebo se ten den profesor ploužil pomaleji než jindy, ale květináč dopadl těsně před svoji překvapenou oběť. Karas nečekaně rychle vzhlédl vzhůru a viděl mizejícího Šmatlocha.

"Pomohlo to trochu?" zeptal jsem se s nadějí v hlase.

"Vůbec," řekl smutně básník. Akorát mě teď neříká jen Vilém Upachtěný, ale Vilém Upachtěný-Ukrutný. Samo, že to všude rozhlásil, takže teď můžu chodit tak leda kanálama."

Náhlé zazvonění zvonku přerušilo mé vzpomínky na  Šmatlochu. Kdo to sem leze? Bydlíme na samotě za lesem a nikdo k nám na návštěvy nechodí.  Z vedlejšího pokoje jsem uslyšel zneklidněný hlas mé ženy: "Jdu otevřít!"

Za chvíli přišla ke mně do pokoje.

"Kdo to byl?" zeptal jsem se.

Olga vypadala poněkud vyvedená z rovnováhy, což se u ní nestává zrovna moc často. Také její hlas pozbyl obvyklé jistoty: "Máš tam návštěvu."

"Já? Návštěvu? To je nesmysl, nikdo neví, kde bydlíme."

"No, zdá se, že někdo si dal tu práci, aby to zjistil,"  řekla hlasem už o poznání klidnějším. To naznačovalo, že se jí v hlavě rodí plán.

"Raději se posaď," pokynula moje žena směrem ke křeslu a pokračovala: "Jsou tři, jedna žena a dva chlápci."

"Svědci Jehovovi?" nabídl jsem jednu z možností. Ale byla to hloupá úvaha, co by Svědci dělali tady na samotě.  Zrovna u nás.

"Ne, Svědci to nejsou, sedíš pohodlně?" Přikývl jsem a očekával nejhorší. Nikoliv však to, co mělo přijít.

"Jak jsem ti už řekla, jsou tři. Ta žena mně sdělila, že ji budeš znát pod jménem Zubatá Pila, a ti druzí dva se představili jako Karel a Karel. Znáš dva Karly?"

"Znám jednoho Karla, ten taky píše komentáře k mým dílům. Vždycky se nesou v duchu zásadního nesouhlasu, ale na něj se nezlobím. Třeba mu něčím lezu na nervy. Toho druhýho Karla neznám, asi nový kritik. Množí se geometrickou řadou.  Proč vždycky všichni chodí ve třech? Sudičky, králové, přání... Ale jak mě tady našli? A co vlastně chtějí?"

"Nevím, budeš se jich muset jít zeptat sám," pokrčila rameny Olga.

Rázně jsem vyrazil na dvorek. Připojila se ke mně naše psí princezna Daisy. Posadila se vedle mě a  vyčkávavě cenila na návštěvu zuby. Stáli tam všichni tři. Zubatou Pilu jsem si vždycky představoval jako malou, tlustou a pidlovokou. Tato představa mě uklidňovala. Opak byl pravdou. Přede mnou stála krásná štíhlá brunetka. Tak tohle andělské stvoření o mně napsalo, že jsem blb! Karlové byli docela obyčejní chlápci, jaké občas křísím v opuštěném pobořeném mlýně, když tam omylem v noci zabloudí.

Nečekal jsem na nic a spustil, jak se říká, zhurta: "Zhruba vím, kdo jste, kromě jednoho Karla, ale  nevím, co tady hledáte a hlavně, jak jste zjistili kde bydlím."

Slova se ujala Zubatá Pila. Proč mě to nepřekvapilo?

"Proč jsme přišli, k tomu se dostaneme..."

"Přišli jste mě nasr... naštvat," skočil jsem jí do řeči.

"Přišli jsme vám pogratulovat k narozeninám," pravila s klidem Zubatá pila. Uvědomil jsem si, že dnešní den mám skutečně na svém profilu uvedený jako datum narození. No dobrá.

Andělské stvoření  ukázalo na Karla :  "Tady Karel, kterého neznáte, je počítačový čaroděj..."

Ani jsem si nevšiml, že se k nám připojila Olga, která zamyšleně pronesla: "...kolega."  Zubatá však pokračovala: "Jste tak trochu záhadná postava, nikdo vás nikdy neviděl, na srazy nejezdíte, známe jen vaše povídky a taky ty drzosti, které nám adresujete. Tak jsme začali pátrat. Karel všechno poskládal dohromady, IP adresu, mobil a GPS.  Tak jsme tady a přinášíme dary." Zlověstně se usmála.

To nedávalo smysl. Ke kritikům jsem byl opravdu dost jedovatý. Tak proč by mně teď přišli blahopřát k mým (fiktivním, to ale nemohou vědět) narozeninám a ještě přinášeli dary?

"Připravím nějaké občerstvení," oznámila Olga .

Přistoupila ke mně Zubatá Pila a podávala mě kytici, kterou mezitím vyndala z igelitky.  Kytice vypadala, jako by ji někdo strčil pod lis a dal si na tom záležet.

"Je plochá," vyhodnotil jsem první dar.

"Ano," přikývla dárkyně, "jako vaše názory."

Polkl jsem takříkajíc na sucho.  Přistoupil ke mně první Karel a předal mi láhev.

"Je prázdná," řekl jsem překvapeně.

"Ano," přitakal první Karel, "jako celé vaše dílo."

Zatmělo se mi před očima. Očekávat od kritiků cokoliv dobrého, je jako ladit mokrý dudy.

Obrátil jsem se ke druhému Karlovi s výzvou ve hlase: "A vy nesete co?"

"Já mám pro vás sůl..." Trochu jsem pookřál. "Jako v té pohádce, že jo? Dáváte mi sůl, protože máte moje povídky rád jako sůl."

"Ne," zakroutil hlavou. "To abyste si měl co sypat do svých ran."

Položil jsem dary na zápraží a proběhl předsíní.

"Kam běžíš?" volala za mnou Olga, která připravovala občerstvení.

"Pro kulovnici," odvětil jsem v mírném poklusu.

Doběhl jsem do pokoje, nabil pušku a... rozesmál se. Tedˇ mám tak zhruba dvacet minut čas. Trojka vypije limonádu a pak to vypukne.

Vrátil jsem se na dvorek zrovna ve chvíli, kdy hosté byli v nejlepším. Vypálil jsem z kulovnice do vzduchu slavnostní salvu. Hosté stáli v kruhu, čelem k sobě a hlasitě zpívali národní písně. Daisy se k nim přidávala střídavě štěkotem a střídavě vytím. Když dozpívali píseň, zaklínili se lokty a tančili. Chvíli nalevo, chvíli napravo. A tak pořád dokola. Zpěv, tanec. Zpěv, tanec. Sem tam některý z nich udělal kotrmelec. Jako tři klauni.

"Myslím, že to stačilo," obrátil jsem se k rozesmáté Olze. Luskla prsty a vyslovila formuli.  Trojice návštěvníků doskotačila a najednou na nás civěla s otevřenými ústy. Když zjistili, že jsou zaháknuti lokty, kvapně se pustili. Zmateně a vyčítavě se dívali jeden na druhého. Po pár minutách nechápavých pohledů se otočili a beze slova rozloučení  odcházeli v hlubokém zamyšlení. Doprovodil jsem je na příjezdovou cestu. Zubatá Pila zde měla zaparkované BMW, Karlové dvojkolo. Za chvíli všichni zmizeli za obzorem.

Už se nikdy neuvidíme.

Ale zůstaneme v kontaktu.

Vrátil jsem se k Olze. "Budou si něco pamatovat?"

"Kdepak, za hodinu už ani nebudou vědět, kde byli."

"IP adresa a sledování mobilů?"

"Tady jsme to trochu opomněli, už jsem to dala do pořádku. Staré i nové slídily to přivede tak leda do Mongolska. Údaje z GPS v autě, které stálo na příjezdové cestě, jsem vymazala, a  přístroj vyřadila z provozu.  Jenom aby nás ten tvůj koníček, to psaní, zase nedostalo do maléru! Jako posledně..."

"Ale žes to tenkrát s tou inkvizicí zmákla bravurně."

"Kdybys pro mě na poslední chvíli nepřišel s kavalérií, tak nevím."

Den se pomalu chýlil ke konci. Za chvíli začnou v hájku tančit víly a vodník z nedalekého rybníka se u nás zastaví na jedno orosené. Olga půjde vařit svůj nejpopulárnější lektvar číslo 13, který odstraňuje u manželek takzvanou migrénu. 

Já půjdu na svoji noční šichtu do opuštěného mlýna, kde mám službu s hejkalem. Můj typ asi znát nebudete. Ale vaši předci nám říkali Stodolový mistr.  Zůstal jsem poslední svého druhu.

A Daisy? Daisy vyrazí se svým kamarádem vlkodlakem, který sice nikdy nikomu neublížil, ale hrůzu umí pustit, do terénu.

 Dávno tomu již. V těch dobách pásli muži svoje stáda, hájili je proti šelmám, pracovali na polích a v lese honili divou zvěř. Nikde, kam až oko pohlédlo, žádný politik, či poslanec nebo nedej bože nějaký ten přerozdělovač úplatků, kterého lobistou vznešeně zoveme. Z pastvin se rozléhal zvuk píšťaly nebo dlouhé pastýřské trouby. Bylo to v dobách, kterým vládl Perun, hromu vládce.

Dávno tomu již. V těch dobách pásli muži svoje stáda, hájili je proti šelmám, pracovali na polích a v lese honili divou zvěř. Nikde, kam až oko pohlédlo, žádný politik, či poslanec nebo nedej bože nějaký ten přerozdělovač úplatků, kterého lobistou vznešeně zoveme. Z pastvin se rozléhal zvuk píšťaly nebo dlouhé pastýřské trouby. Bylo to v dobách, kterým vládl Perun, hromu vládce.

Krok, starosta mocného rodu, zamyšleně chodil po své komnatě sem a tam. Tiše si mumlal: 

"Co mám jenom s těma holkama dělat? Kazi furt tahá z lesa všelijaký plevel a tvrdí, že tím léčí.  No nevím, moje nervy teda určitě ne. Teta zase kudy chodí, tak vykládá, že bude stavět hrad. Jakoby jí ten náš, pět plus dvacetšest, nestačil. A s Libuší, s tou je vůbec kříž. Hlavu kdesi v pejru a říká takový divný věci. Ale dost často se s tou předpovědí trefí, to musím uznat. Líp by ale všechny tři udělaly, kdyby se vdaly, motaly se kolem plotny nebo tak něco..."

Neradostné myšlenky spravedlivého vladyky byly náhle přerušeny hlukem táhnoucím se z nádvoří hradu. Pohlédl ven z okna. Po nádvoří kráčel mladý muž statného těla, s rukama vtaženýma do týla. Nesl živého divokého kance. Kolem něj se srotil dav lidu a jeden přes druhého volal: "Bivoj zase chytil kance, bude ovar, jitrnice a jelita." Děti udělaly kolem Bivoje s kancem široký kruh a radostně tančily.

Krokovi to náladu nevylepšilo. Zavolal svého pobočníka Ctirada, jemuž se nedávno narodil syn, který dostal jméno po otci. Libuše při jeho narození cosi vykládala o tom, že další potomek tohoto rodu by se měl širokým obloukem vyhnout jisté Šarce. Nikdo netušil, o čem to Libuše zase mluví. Však už nějakou dobu šly Vyšehradem řeči, že Libuše si občas zavdá trochu víc medoviny, než je zdrávo.

Krok položil Ctiradovi naléhavou otázku: "Proč sem Bivoj pořád tahá ty vepře? To je tento měsíc už potřetí. Kde si myslí, že je? Ať si dělá zabijačku na svým. Kdo to má pořád uklízet!"

"Myslím, mocný vladyko, že vám tím chce ukázat svoji statečnost a sílu," nesměle poznamenal Ctirad."

Krok se zaškaredil: "Obávám se, že co mu Perun přidal na síle, ubral na rozumu. A silný je opravdu hodně..."

Zničehonic se otevřely dveře a do místnosti vstoupily tři spanilé dívky. Kazi měla náruč plnou rostlin, což Krokovi pozvedlo krevní tlak, ale nevěděl o tom. Tenkrát si s krevním tlakem hlavu nikdo nelámal. Teta si nesla pravítko a pergamen, protože její výstavba hradu byl teprve ve fázi plánování. Libuše měla ruce prázdné, stejně jako svůj pohled. Právě se vrátila ze své soukromé lázně, kde na ni přicházely její vidiny. Krok pohlédl na své dcery a poslal Ctirada pro džbán medoviny. Potřeboval se uklidnit.

Když se Ctirad vrátil, Krok nahnul džbán a několika mocnými doušky jej vyprázdnil. Obrátil se ke svým dcerám: "Děvčata moje, rád vás vždycky vidím, ale co kdybyste šly něco dělat? Musím ještě se Ctiradem probrat pár záležitostí". Hlavně tu s Bivojem, pomyslel si.

A to je pomalu konec našeho krátkého vyprávění. Kazi odešla míchat lektvary, Teta kreslit plány a Libuše...

Libuše měla další zásadní vidění: O slavném městu, které dostane název po tesaném prahu, o budoucím manželovi, který bude orat pole v potu tváře... a... a náhle se vynořovalo z hlubin mysli ještě jedno tajemství, jehož smysl tak zcela nechápala a proto jej řekla velmi pomalu a důrazně nahlas. Poté se chopila brka a na pergamen své vidění zaznamenala pro všechny věky věků, které teprve přijdou: "Vidím ještě jedno velké město, jehož KOMETA bude stoupat výš a výš až se dotkne  hvězd mistrů..."

Zamyslela se. To bych teda sama ráda věděla, o čem to je.  Zadívala se do rohu místnosti, kde stála hůl se zahnutým dolním koncem.

Poznámka autora: Jsem z Brna. Brněnská Kometa se stala letošním mistrem extraligy ledního hokeje. Laskavému čtenáři se omlouvám za trochu té sebestřednosti. Pro příznivce jiných hokejových klubů: To nebyla poslední Libušina věštba.