Bororo | Fantastická současnost

16. října 2018: Tak všechno je zase OK, jak říkají naši spojenci a my v SMS zprávách. Saúdská oficiální místa se zabitím opozičního novináře nemají nic společného. Tak pravili.

 A aby nikdo nepochyboval o upřímnosti tohoto tvrzení, byli na saúdský konzulát a později i do rezidence saúdského konzula vpuštěni turečtí vyšetřovatelé, kterým byla dána možnost hledat biologické stopy, stopy krve a především tělo opozičního novináře. Má to malou chybu na kráse. Před jejich příchodem se do budovy dostavili saúdskoarabští vyšetřovatelé a hned po nich nastoupil tým uklízeček.  Pochopitelně, že za těchto okolností nemohli turečtí vyšetřovatelé nic najít. Tady se tragédie začíná proměňovat ve frašku. Díváme se pravdě přímo do očí, ale musíme se tvářit, že ji nevidíme.

Osvědčená taktika

Saúdská Arábie záhy použila osvědčenou taktiku, kdy nejlepší obranou je útok a hned oznámila, že na jakékoliv sankce ze strany Západu odpoví odvetou. Trump sice pohrozil Rijádu přísným trestem, ale jedním dechem dodal, že nemá v úmyslu zastavit zbrojní dodávky do Saúdské Arábie. Tak jaký přísný trest měl Trump na mysli? Přestane jim posílat filmy s Pepkem námořníkem?

Dvojí metr

Představme si, že by se někde dostavil na ruské velvyslanectví ruský opoziční novinář, který žije v exilu. Zde by se propadl do země a Rusové by přišli se stejnou snůškou odporujících si nesmyslů, jakou nabídli Saúdové. Světové veřejné mínění by je, pod taktovkou elit, roztrhalo na kusy.

Sankce v podobě neúčasti

Západ se žádnými sankcemi vůči Saúdské Arábii evidentně nepočítá, ale na druhé straně nesmí zase tak úplně ztratit tvář. Proto svoji účast na plánované investiční konferenci v Rijádu odvolávají někteří ministři, šéfové bank, investičních společností a významných firem. Jejich neúčast na pouštní konferenci ovšem není pro Rijád zase tak velkou pohromou. Spíš to připomíná házení písku do očí veřejného mínění. Když už jsme na té poušti.

Volné konce

Den před tím, než Turci začali prohledávat rezidenci saúdskoarabského konzula, byl konzul Muhammad Atajhí odvolán do Rijádu. Údajně je na nahrávce slyšet jeho hlas, který nabádá vražedné komando "aby to udělalo jinde." Pokud se Atajhí na konzulát už nevrátí, pravděpodobně nebyl poslán jen do výslužby. Mezi komandem byl také plukovník saúdského letectva Mašál Saad. V těchto dnech zemřel při automobilové nehodě v Rijádu. Jak říká můj oblíbený hrdina z NCIS Leroy Jethro Gibbs "někdo tu svazuje volné konce".

Vyhošťovat se nebude

20.října 2018: Po více než dvou týdnech Saúdská Arábie po stupňujícím se nátlaku mezinárodního společenství přiznala, že Džamál Chášakdží zemřel na její ambasádě v tureckém Istanbulu. Stručné sdělení, kterým se opět vracíme na začátek. Hlava 22.

Souhrn otazníků (2002-2018) - Útok na Světové obchodní centrum 

Američané říkají, že po 11.září 2001 se změnil svět. V  jistém slova smyslu mají pravdu. Jako jediný nezpochybnitelný viník byl označen Usáma bin Ládin, coby velký plánovač útoků na Světové obchodní centrum (World Trade Center). Problém je v tom, že jakmile určitý scénář přijme většina, je tím demokraticky definována pravda. Bez ohledu na fakta. Žádná z dosud předložených teorií o 11.září nedokáže zodpovědět všechny otázky. Největší slabiny má oficiální výklad, který ale právem silnějšího odráží všechny pochybnosti a případné oponenty cejchuje nelichotivými jmény. Již záhy po útocích se objevily další teorie, které obratem dostaly spikleneckou nálepku. Jenomže tyto tzv.spilenecké teorie vyvolalo především zarážející chování státních orgánů. Pokud oficiální místa zlehčují autory těchto teorií, dvě organizace by na lehkou váhu brát neměly. Že v oficiálním výkladu mnoho dílčích událostí takříkajíc nevoní,  potvrzují  organizace Architekti a inženýři za pravdu o 11.září a Hasiči za pravdu o 11.září. Tedy odborníci, kteří  k danému tématu mají mnohé co říct.  Zdá se, že kromě bin Ládina se budeme muset poohlédnout po dalších obvyklých podezřelých.

Hypotéza  více  než svatokrádežná

Nejobvyklejším podezřelým při neuspokojivě vyjasněných událostech tohoto typu bývá  vláda nebo organizace blízká vládě, případně jiné těžko definovatelné síly, které také údajně stály v pozadí vraždy JFK. Ostatně způsob provedení,  následné zastírání a úsporné zacházení s pravdou, nesou shodný rukopis s vraždou amerického prezidenta z roku 1963. Jak uvidíme i některé události jsou velmi podobné. Jako v každém kriminálním případu i zde musíme nejprve hledat motiv, neboli ono známé Qui bono-Komu ku prospěchu?

Roku 2006 americký dokumentarista  Aaron Russo prohlásil, že  se rok před útokem na WTC sešel s Nicholasem Rockefellerem, který mu  řekl: "Aarone, dojde k jedné události. Pak vpadneme do Afganistánu, aby se dal postavit ropovod v Kaspickém moři. Budeme taky moci vstoupit do Iráku abychom si tam mohli dělat nároky na naftu a zřizovat základny na Středním východě, který učiníme součástí nového světového pořádku. Postaráme se také o Venezuelu. To všechno bude po té události následovat."

 A to také po TÉ UDÁLOSTI následovalo. Americká vládá dostala bianco šek na veškeré operace po světě, pod záminkou boje proti terorismu. A záleží jen na USA co za terorismus prohlásí.  Jako bonus schválil Kongres Spojených států amerických tzv. Vlastenecký zákon, který dává vládě USA netušené možnosti ve vztahu k neposlušným občanům.  Aaron Russo  zemřel sedm měsíců po natočení rozhovoru.

Ale jak máme přijmout fakt, že vláda (nebo organizace výše naznačené) obětovala životy vlastních občanů. Nemají snad i "vyšší zájmy" nějaké hranice? Nemají. V září 2001 byl uveden s  velikou slávou film Pearl Harbor, který ve velkém stylu oslavuje americké oběti po útoku Japonců ze  7.prosince 1941. Jednu okolnost ale velkofilm vynechal.  Americké velení o útoku předem vědělo a pro záchranu jednotky v Pearl Harboru neudělalo nic. Opět šlo o vyšší zájmy. Roosevelt musel respektovat veřejné mínění  (tehdy byla ještě taková doba, dnes už veřejné mínění může být kvalitně zmanipulováno), které odmítalo vstup USA do války.

Ale ani v dobách míru nepatří životy občanů mezi vládní priority. V roce 1995 se před Kongresem Spojených států odehrálo zvláštní slyšení. Bariéru více jak čtyřicetiletého mlčení se podařilo prorazit několika badatelům, kteří vyhledali svědky potvrzující, že se stali nedobrovolnými pokusnými objekty tajných vládních experimentů. Některé příběhy předčily i nejtvrdší horor.

Závěr je jasný: Tohoto obvyklého podezřelého si zatím  ponecháme."

"Úvahy byly přesné a podrobné, ale dedukce, jak se zdálo, přitažené za vlasy"

Čtenáři  Arthura Conana Doyla jistě poznali větu, kterou autor vložil do úst nesmrtelného Sherlocka Holmese v příběhu Studie v Šarlatové. Náš případ je tak zapeklitý, že drobná výpomoc geniálního detektiva by se určitě hodila.

Zpočátku  neměly  tajné služby ani tušení o chystaném teroristickém útoku na WTC, ale už téhož dne se vynořily první zasvěcená prohlášení o organizaci, která má útok na svědomí a dokonce najednou také byla známa jména atentátníků. V obrovských hromadách suti, popela a všeho co zbylo ze světového obchodního centra se objevil ne jeden, ale hned několik pasů atentátníků. Ze dvou relativně nepoškozených čitelných  pasů vyplývala identita atentátníků. I skeptik by prohlásil, že nejde o nic jiného než o zázrak. Takže bylo jasno. Byla známa jména atentátníků, jejich příslušnost k al-Káidě a spojení  s arcilotrem bin Ládinem.  Pokud jde ale o oněch devatenáct únosců čtyř letadel, které později vyjmenovala FBI, informace si často protiřečí přinejmenším stejně jako líčení ostatních dílčích aspektů. Jedna neobvyklá  zpráva  se objevila krátce poté. Údajně pět únosců bylo v polovině devadesátých let vyškoleno na amerických základnách v programu pro zahraniční důstojníky. Mluvčí Pentagonu sdělil, že jde o pouhou shodu jmen. Opět malý zázrak. Není první a nebude ani poslední. Potencionální sebevrazi z al-Káidy se několik měsíců předtím  projevili jako málo nadaní  žáci různých amerických leteckých škol . Mnoho pilotů s dlouholetou profesionální zkušeností je přesvědčeno, že ani jeden z teroristů nebyl schopen nasměrovat obrovské proudové letadlo na cíl. Jejich jediným samostatným letem byl okamžik, když vyletěli z leteckých škol pro neschopnost. Tím se dostáváme k ještě jedné souvislosti s atentátem na  JFK. V případě WTC byla hlavní role svěřena nepříliš zdatným pilotům, při vraždě JFK zase nepříliš zdatnému střelci, který onoho 22.listopadu 1963 střílel jako nepřekonatelný čarostřelec.

Také prezident Bush mladší příliš nepomohl oficiální teorii. Zdálo se, že se snaží něco skrývat. Tvrdil, že na vlastní oči sledoval televizní záběry nárazu prvního letadla, ještě před tím, než vešel do školní učebny, aby dětem předčítal z knížky. Ovšem záběry z prvního nárazu se v televizním vysílání 11.září neobjevily. Kazeta dvou francouzských dokumentaristů se záběry nárazu letadla ještě nebyla v té době zpracována pro vysílání.

Nesrovnalosti a podobnosti

Jeden ze údajných sebevrahů Muhammad Atta  ve dnech před 11.zářím cestoval po celém světě a choval se často tak nápadně, jako by chtěl na sebe bůhvíproč upoutat pozornost. Pravý opak toho, co by vyplývalo z logiky věci. Tento člověk se také podle svědků objevoval na dvou místech současně a dokonce popisy jeho osoby se liší. Když se vyšetřoval atentát na JFK, tak podobná nelogická činnost byla zaznamenána u Lee Harwey Oswalda (údajného vraha prezidenta Kennedyho). Dva Oswaldové se pohybovali na různých místech a chovali se přinejmenším výstředně. Co je tímto trikem sledováno, by rozluštil snad jen velký detektiv Sherlock Holmes

Sebevražední  atentátníci se měli zmocnit celkem čtyř dopravních linek. Dvě letadla narazily do věží světového obchodního centra, jedno mělo údajně vletět do Pentagonu a čtvrté se zřítilo po statečné vzpouře cestujících aniž by zasáhlo nějaký cíl. Téměř  nikde  se neobjevila informace, že let AA11 (zásah do severní věže) mohl zasadit Spojeným státům  úder nesrovnatelně drtivější.  Letadlo totiž letělo přímo nad jadernou elektrárnou Indian Point v Buchananu, necelých 50 kilometrů od New Yorku. Byla to příležitost, proti které by zřícení věží WTC znamenalo  jen nepatrnou škodu. Při veškeré úctě k obětem.

Falešná jména, které únosci použili, nebyla nikdy nalezena na seznamu pasažérů. Počet cestujících v unesených letadlech se ten den pohyboval jen okolo 19 procent obvyklé kapacity. Tento fakt musí nutně vyvolat jisté pochybnosti. Mezi další záhady patří údajné telefonní hovory cestujících. Některé hovory zněly, dle svědectví příjemců, velmi šroubovaně. Můžeme to samozřejmě přičíst dramatické situaci, ve které se cestující nacházely, ale současně ani nemůžeme vyloučit zfalšování hovorů pomocí moderních technologií. Navíc bylo ověřeno, že ve výškách nad 2400 metrů nelze žádný signál zachytit. Z Letu 93, který skončil v Pensylvánii, proběhlo značné množství hovorů, ačkoliv letěl většinou mezi 10 000 a 12 000 metry.

Záhadou v záhadě je, jak se útočníci přes všechna bezpečnostní opatření dostali do pilotní kabiny? Našla se jen jediná černá skříňka, a sice z Letu 77. Z jejích záznamů vyplývá, že dveře kabiny nebyly během posledního letu otevřeny.

Jedním z těch co přežili zřícení věží byl William Rodrigues, před událostí správce v severní věži.  Po nárazu letadla vynesl z budovy postupně patnáct lidí.  Rodrigues potvrdil, že se v budově ozývaly mohutné exploze z různých stran.  Vyšetřovaci komise pro  11.září ho vyslechla za zavřenými dveřmi a jeho informace do závěrečné zprávy nezařadila. Ale takové už vyšetřovací komise bývají. Jejich hlavním úkolem je nic nevyšetřit, což ostatně známe i z české kotliny. Architekti a inženýři zabývající se výškovými stavbami tvrdili, že ani kinetická energie požárů způsobených kerosinem, ani gravitační energie kolapsu nebyly schopny vykonat toto dílo naprosté zkázy. Zřícení dvojčat proběhlo tak, že se podobalo řízenému odstřelu. Jižní věž se zhroutila až hodinu po zásahu. Přesně půl hodiny po zhroucení jižní věže se totéž opakuje u severní věže, zasažené jako první. O několik hodin později se náhle sesula budova číslo 7, žádným letadlem nezasažená. Dost otazníků. Právo na názor má ale také druhá strana. Nemalé množství odborníků naopak zastává názor, že rozlitý benzín a následné požáry na několika poschodích, mohly přivodit zřícení budov tak, jak proběhlo. Osobně jsem ochoten se k tomuto názoru přiklonit. Synchronizovat údajný únos letadel, nálet do budov pod vedením neschopných pilotů a řízený odstřel by bylo téměř nemožné. Nás netrápí zda budovy spadly následkem  ataků letadel, nebo  řízeným odstřelem, ale kdo  stál v pozadí a jak byla celá akce naplánovaná. Je pravda, že řízený odstřel by spiklenecké teorii vyhovoval lépe, ale i bez něho zbývá dost nevysvětlených záhad.

Náraz do Pentagonu

Další dopravní letadlo letící v osudné chvíli ve výšce travnatého terénu, se vřítilo do stěny Pentagonu a skončilo v obrovské ohnivé kouli. Náhodou to bylo přesně v den  60.výročí položení základního kamene Pentagonu (11.září 1941). Než naletělo do stěny, mělo se pohybovat jen několik metrů nad zemí. Také v tomto případě by letoun musel pilotovat letecký velmistr. Otvor, který vznikl vletem letadla, měl něco málo přes šest metrů.  Boening 757 má celkové rozpětí 38 metrů a ocas vysoký 13 metrů. Do tak malého otvoru se nemohl vejít. Navíc fotografie neukazují žádné trosky okolo místa dopadu. Okna o jedno patro výše nejsou ani rozbitá. Oficiální teorie zcela vážně uvádí, že se křídla před vletem jakousi působící silou vypařila! Svědkové uvnitř Pentagonu uvedli, že z letadla téměř nic nezůstalo. Zbylo ale pár záběrů (později se staly již nedostupné), které ukazují části motoru, jež jsou příliš malé, než aby pocházely z proudového letadla. Letečtí experti, kteří měli možnost tyto fotografie spatřit, uvádí, že motory pochází z americké stíhačky A3 Sky Warrior. Co tedy vlastně Pentagon zasáhlo?  Nejdůležitější otázkou tohoto letu zůstává, co se stalo s cestujícími. Žádná mrtvá těla nebyla nalezena. Spiklenecká teorie uvádí, že nezvykle nízký počet cestujících umožnil jejich naložení do letadla Letu 93, které pak bylo posláno směrem na Pensylvánii a zde diskrétně sestřeleno.

Budova 7 Světového obchodního centra

Zatímco budovy 5 a 6 byly umístěny mezi Dvojčata, budova 7 stála stranou. Několik hodin po nárazu letadel do Dvojčat se budova 7 nenápadně sesunula do svého půdorysu.  Nezasáhlo ji žádné letadlo a byla vystavena jen několika malým požárům. Naštěstí po jejím pádu již byli všichni lidé z této budovy  evakuováni. Vyskytly se názory, že právě tato budova sloužila ke koordinaci událostí z 11.září a v kancelářích se nacházely důkazy, které musely být odstraněny. Velké množství klíčových záznamů a vzácných komodit bylo z budovy odneseno jen několik dní před 11.zářím. Šťastná náhoda?

Obvyklý podezřelý číslo 1

O rok později  se konečně objevil důkaz, spojující bin Ládina s útoky na Světové obchodní centrum. Americké výzvědné služby našly při prohlídce zřícenin soukromého domu v afgánském Džalálábádu videokazetu, která byla označena za rozhodující důkaz usvědčující bin Ládina z útoků na WTC a na Pentagon. Na kazetě byl záznam z neformální debaty bin Ládina s jeho stoupenci. Asi hodinový záznam obsahoval tři části, ale jednotlivé sekvence byly přeházené-konec návštěvy na začátku atd. Pentagon oproti tradičnímu zvyku nechal úplný přepis nahrávky zveřejnit. Bin Ládin si na něm pochvaluje, že škody po atentátu byly ještě větší než předpokládal, často se směje a vůbec celý jeho projev dokládá účast na akci. V prvních dnech se ale bin Ládin od útoků distancoval. Pak najednou nechal natočit video, kde přesně říká ty věty, které Američané potřebují slyšet. Ti samozřejmě mají neuvěřitelné štěstí a při prohlídce zbořenišť zrovna kápnou na dům, kde se jeden exemplář nahrávky nachází. Stejné štěstí jako při objevu pasů údajných atentátníků. Někdo nám tu hází písek do očí hrstmi vrchovatými. Pásek je zajímavý i z technického hlediska. "Záznam je podezřelý. Není souvislý, zvuk je nejasný," řekl v egyptské televizi analytik Hasan Suvajlám. Odborníkům na islám se nezdál bin Ládinův smích. Tuniský student Hišám Masmúdi  zase tvrdil, že bin Ládin vyslovoval jinak než při předchozích televizních vystoupeních. Tento důkaz tedy není příliš přesvědčivý

Le Winter je poněkud záhadná postava ze stínového světa tajných služeb. Občas se někde vynoří, zamíchá kartami a zase zmizí. Svého času se objevil také v Praze, ale to je jiný příběh. Stejně jako jeho stopy vedoucí ke smrti princezny Diany. V rozhovoru se spisovatelem Andreasem von Rétey řekl: "Koukněte, já jsem s ním (bin Ládinem) mluvil a on povídá: ´ Samozřejmě, že jsme to neudělali. Ale Američané mají tak silnou mediální mašinérii, a ti řekli, že jsme to my. Najednou nám přicházely obrovské sumy peněz a přidalo se k nám neuvěřitelně mnoho mladých bojovníků. Tak proč neříct, že jsme viníky? A tak jsme udělali.´

Co dodat?

"Když vyloučíme všechno nemožné,

tak cokoliv zůstane, byť by to bylo sebenepravděpodobnější, musí být pravda." Opět slova velkého detektiva z Baker Street. 

Nyní necháme obvyklé podezřelé stranou a zaměříme se na hlavní otázku celého případu.  Jak bylo zmíněno a jak je již také všeobecně známo, údajní atentátníci nebyli schopni provádět s letadly tak složité manévry. Nemohli letadla pilotovat. Samozřejmě je nepilotovali ani  původní profesionální piloti. Kdo tedy? Ať to působí sebenepravděpodobněji, jediným přijatelným vysvětlením je počítačově podporované dálkové řízení stroje. Pak by bylo všechno jinak. Atentátníci neletěli na sebevražednou misi, ale byli nějakým způsobem  zapojeni do vysoké a komplikované hry vládců loutek. O konečném řešení letu nemuseli mít ani tušení. Ostatně na kamerových záznamech jsou před vstupem na palubu vidět se zavazadly, žertující a vůbec tvářící se bezstarostně.  Někteří si nesli dokonce dvě zavazadla. Jedno zavazadlo se dá pochopit-nebudit podezření, ale dvě zavazadla? Dosti zbytečný doplněk pro sebevražedného kamikadze.

Bezpilotní letadla jsou skutečností už od šedesátých let. Postupně prošly značným vývojem. V srpnu 2001 (měsíc před útoky) provedla firma Raytheon Company (přední nadnárodní korporace se sídlem v Massachusetts, jeden z největších výrobců zbraní a elektronických obranných systémů) na letecké základně v Novém Mexiku šest dálkově řízených přistání Boeingu 757 bez pilota na palubě. O několik měsíců dříve letěl bezpilotní dálkově řízený Global Hawk z USA do Austrálie a tam bezpečně přistál.  Jakoby  před 11.zářím probíhaly horečnaté zkoušky. V listopadu 2006 Boeing patentoval automatický přistávací systém pro unesená letadla. V podstatě jde o to, že letadlo je na palubě neovladatelné. V roce 2001 se patentovaný systém na palubách Boeingů tudíž ještě nenacházel. Ale armáda a tajné služby v některých případech o mnoho let předbíhají civilní technologický výzkum.

Další šťastné náhody

Ve 105.poschodí jižní věže vlastnila několik kanceláří pojišťovací firma AON. Původně zde měla pořádat  11.září konferenci, která byla na poslední chvíli přesunuta do hotelu Millenium. Generálním ředitelem firmy AON je Jim Pierce, jinak také bratranec G.W.Bushe. V týdnu před událostí došlo ke značnému nárůstu obchodních aktivit o 1200 procent (!) se zvláštním zaměřením na letecké společnosti, které by byly nejvíce poškozeny, pokud by došlo k havárii jejich letadel. Mohlo jít o spekulaci na pokles akcií.

 Majitel WTC Lary Silvestein nepřišel zkrátka.  Jen pár týdnů před 11.zářím uzavřel významnou pojistnou smlouvu pro případ zničení budov. Obdržel několikamiliardovou částku na pojistném. Zajímavé je, že onoho dopoledne se v budovách nezdržoval proti svému zvyku ani on ani žádné z jeho dětí.

Závěrem malá akta X

Mark Phillips fotograf na volné noze, který pracoval pro přední americké deníky, pořídil vzápětí po osudné katastrofě sérii fotografií. Zběžně si je prohlédl a ten, který se mu zdál nejlepší obratem poslal agentuře Associated Press.  Fotografie byla ještě tentýž den otištěna v novinách. Jaké bylo Markovo překvapení, když redakci téměř okamžitě zaplavily telefonáty čtenářů, kteří upozorňovali, že v kouři valícím se z mrakodrapu vidí podobu ďábelské tváře. Deník The Daily Advertiser obrázek vytiskl přes celou půlstranu zvláštního vydání a The Saginaw News mu věnoval celou titulní stranu. Skutečně lze v oblacích dýmu zřetelně rozeznat něco, co bychom mohli označit jako tvář zla. Někteří v ní spatřili tvář ďábla, jiní tvář Usáma bin Ladína a mnozí tvář George Walkera Bushe.

A jak se to má s principem Pandořiny skříňky, která je uvedena v titulu? Princip spočívá v tom, že jakmile ji jednou otevřete, nedá se zavřít. Jak prosté, milý Watsone.

 Ještě doteď jsem se z té ztráty nevzpamatoval. Ale asi bych měl vyprávět od začátku.

Jeli jsme s manželkou, naší psí princeznou Daisy a mým přítelem k rybníku.  Ale abyste si to nevyložili špatně. Nemyslím tím přítele v novodobém slova smyslu, ale v pojetí tradičním. Něco jako Laurel a Hardy, Vinetou a Old Shatterhand nebo Timur a jeho parta. Doprovázel mně při různých akcích, mnohdy cestou do práce a z práce, byl se mnou, když jsem se vypravil do města do muzea (kam taky jinam, že ano), pravidelně s námi jezdil na dovolenou.

 A pak jsme dorazili k tomu zatracenýmu rybníku.

Ten den bylo horko jako v pekle. Doslova. Tedy ještě o něco víc, než bylo tento rok obvyklé. Ležet na pláži se rovnalo fyzické i duševní sebevraždě. Moje manželka to však viděla jinak. Ráda se opéká na slunci. Daisy ležela ve stínu jediného stromu, který zde trčel jako oáza v poušti, já se rozhlížel dosti nevraživě kolem sebe a přemýšlel o tom, jak by bylo krásně na Severním pólu. Nic jiného se tady dělat nedalo. Rybník byl celý zelený a tudíž i naprosto nepoužitelný.

Pak jsem ji uviděl. Stála osamocena na kraji rybníka.  Moje budoucí černá můra. Loďka s vesly. O kus dál se nacházel malý stánek s občerstvením a tak jsem se k němu vypravil.

"Poslyšte, pane," začal jsem diplomatické vyjednávání, "později si u vás koupíme několik piv, klobásy, sušenky a všechno, co jste zatím neprodal, ale teď bych se vás rád na něco zeptal. Lze si vypůjčit tamtu loďku?"

"Jistě," odvětil ten gentleman, tady máte klíč. Až mi ho budete vracet, učiníme ten obchod, v rozsahu jak jste navrhoval."

"Platí," potvrdil jsem naši domluvu lehkým úsměvem a v duchu přepočítal, kolik peněz mám v peněžence. Možná budeme muset naši objednávku trochu zredukovat, ale tuto informaci teď nepotřeboval vědět.

Loďka se pohupovala na vodě. Můj přítel byl se mnou. Vstoupil jsem do vody s úmyslem elegantně naskočit do plavidla, opřít se do vesel a ...

Můj plán byl narušen hned v samém počátku. Oběma nohama jsem zajel do bahna, které má lýtka objalo jako svěrák. Prakticky jsem se nemohl hnout. To ale už zaujalo ležící rekreanty. Do vody nemohli a tak se nudili. Pozorovali mě s urputností kobry, která hledí na svoji kořist. Nebylo cesty zpět.  Pravou nohu jsem vyrval z bahna a přehodil ji do plavidla. Jenomže bahno nehodlalo pustit druhou nohu ze svého sevření. Zvolna jsem padal po zádech do vody a do toho, co bylo na dně. Můj přítel uvízl pode mnou. Zvedl jsem se obalen páchnoucí hmotou, vztekem a obavami o svého přítele. Ozval se potlesk. Krutý svět. Pro klauna.

Můj přítel na tom byl špatně. Doběhl jsem k manželce, které na tváři pohrával lehký úsměv, protože zatím nechápala celý dosah tragédie.

"Pak se pro vás vrátím," oznámil jsem ji. "Jedu zpět do města. Musím ho zachránit."

"A to má cenu, jezdit sem a tam?" volala za mnou. "Alespoň sundej ze sebe to blato, ať nezasviníš potahy!"

To bylo hodně necitlivé, pomyslel jsem si a běžel k autu.

Cestou jsem hodil prodavači klíč od toho krámu na vodě, a na jeho naléhavou otázku v očích mu rozhodně oznámil, že z původní dohody nebude nic. Opatrně jsem naložil svého přítele a rozjel se do města, kde se snad dočká pomoci.

"Budeme si ho muset tady nechat," padl verdikt záchranáře. "Dáme vám vědět za měsíc".

"Až za měsíc!" zvolal jsem zoufale. "A mohu ho přijít navštívit?"

"Jste normální?" zeptal se opatrně ten dobrý muž a zahleděl se na moji černou vestu typu zuřivý reportér, nyní obohacenou o nové maskování a vůni, která zrovna nepřipomínala Chanel číslo pět.

Celý měsíc jsem netrpělivě čekal na osudový telefonát. Bral jsem proto všechny hovory. Nabízely mi ledacos - výhodný tarif, plyn, elektřinu, prášky na zhubnutí, helikoptéru, půlku hradu, ale ten zásadní hovor ne a ne přijít.

Ale dočkal jsem se.

"Pane, je nám to moc líto, dělali jsme, co jsme mohli, ale zachránit ho nebylo možné. To víte, voda ho odrovnala. Kdy si ho vyzvednete?"

"To musím?" zeptal jsem se opatrně.

"To teda musíte," ozvalo se rázně na druhé straně. "Dlužíte nám 378 korun."

Tak a je dokonáno. Navždy mě opustil můj přítel.

Digitální fotoaparát značky Nikon, 20 Megapixeles. Poslední malý výkřik techniky.

A jaké z toho plyne pro mě poučení?

Nikdy, skutečně nikdy, nelez, debile, do lodě v plné polní a s digitálním fotoaparátem v kapse.

Tak nám mladí strážci politické korektnosti začali na Facebooku nahlašovat profily, které se jim jeví jako závadné. Mezi sebou si pak hrdě vyměňují čísla, kolik FB profilů již odrovnali. Není nic odpornějšího než sledovat udvače, jak tančí na hrobech svých obětí. Udělali si z toho sport, ale přitom nechápou jednu podstatnou věc: Vráží nůž do zad své vlastní budoucnosti.  Ještě netuší, že jsou jen užitečnými idioty pro plán na likvidaci evropských hodnot a všech, kteří se snaží tento proces zastavit.

Tito mladí udavači ještě nic nedokázali, neznají naši nedávnou historii, kdy my starší jsme poznali, co znamená nesvoboda slova, nic pořádného ještě nepřečetli, a přesto mají tolik drzosti, aby diktovali, co si jiní mají myslet. Neumí diskutovat, argumentovat, umí jen nahlašovat. Prošel jsem několik FB stránek těchto rádobycenzorů. Je to bída a utrpení, infantilní texty střídají obrázky, které jsou daleko za hranici byť jen podprůměrného vkusu. A co je nejhorší  – nešmírují všechny "nenávistné" komentáře, jak tvrdí, ale jen názory, které se nehodí do jejich pokřiveného vidění světa. Přes jejich proklamovaný morální rozměr však ani jim není nějaká ta nenávist tak úplně cizí. Jeden příklad za všechny:  Na jejich profilech jsem našel primitivní urážky prezidenta, psané na úrovni záchodových nápisů, které si pak vzájemně lajkují a píší k nim obdivné komentáře. A tato divná mládež nám chce něco kázat?

Jejich likvidace FB stránek Naštvaných matek byl čin srovnatelný s řáděním zdivočelých svazáků v padesátých letech. Také mysleli, že ve jménu jimi chápaného vyššího dobra, je dovoleno cokoliv.

Voltairův citát byl již mnohokrát vyřčený, ale mladým udavačům, kteří nic nečtou, ho rád připomenu: "Pane, s vaším názorem hluboce nesouhlasím, ale udělám vše pro to, abyste jej mohl kdykoliv říct."

Pochybuji však, že vůbec pochopí obsah a poselství této věty.

Dělají si zářezy na pažbě, za které se jednou budou stydět.

Nemají v těle kouska cti, chybí jim zdravý rozum a odvaha jít proti proudu. To bylo první, co mě napadlo po výkonu některých českých europoslanců, kteří hlasovali pro sankční řízení vůči Maďarsku. Dokonce i jim musí být přece úplně jasné, o co tu jde. Proč si pořád na něco hrát. Maďarsko je potřeba zlomit za každou cenu. Jednak svojí nezávislou politikou dráždí všechny ty neomarxisty v evropském parlamentu a jednak se stává nežádoucím příkladem vzdoru vůči migrační politice. K tomu je každý prostředek dobrý. Navíc žijeme v době, kdy obvinění netřeba prokazovat. To je šikovně zařízeno.

 Maďarsko omezuje občanské svobody. Přeloženo do srozumitelného jazyka to znamená, že Sorose s jeho pofiderními neziskovkami hnali z Maďarska rychlým krokem. Chápu, že to neomarxisty uvedlo do stavu bojové pohotovosti. Pak tu máme klasiku – údajné zneužívání peněz z unijních fondů ve prospěch Orbánových přátel. Toto se dá vždy úspěšně použít, zvláště když důkazů není třeba. A kromě toho, myslím, že v této oblasti mají někteří europoslanci bohaté zkušenosti, takže postupují dle pravidla podle sebe tebe. Souvisí to s mléčným průmyslem, tedy konkrétně s máslem na hlavě.

 Omezování nezávislosti soudů, svobody médií, samé fráze bez obsahu. Takže si to řekněme na rovinu: Maďarsko je trnem v oku, protože nechce přijímat migranty a proto se proti němu všichni neomarxisti spojili, za účelem udělení lekce.

Naši europoslanci by tedy měli setsakrametsky rychle a důkladně zdůvodnit, proč se k této štvanici přidali.