(S)tvořitelé prezidentů.
Třetím chapadlem pomyslné vražedné aliance v programu Spiknutí ředitelů zeměkoule je Trilaterální komise (dále jen TK), neboli Komise tří stran. Obecně je považována za mladší sestru Bilderbergů. Vznikla v roce 1973 na podnět Zbigniewa Brzezinskeho (pozdějšího šéfa Rady pro národní bezpečnost USA), tehdy ještě poměrně neznámého profesora politologie na Columbijské univerzitě. Brzezinski prosazoval postupné sbližování Západu a východu, ale za první krok považoval sjednocení Západu v otázce mezinárodní politiky. Proto bylo nutné vytvořit konzulární instituci mezi nejbohatšími regiony světa – mezi Severní Amerikou, Západní Evropou a Japonskem, které v té době bylo ještě drženo stranou od velké politiky. Brzezinskeho myšlenky se ujal David Rockefeller, předseda Chase Manhattan Bank a jeden z nejvlivnějších lidí na světě. Společně s japonskými osobnostmi se stal zakladatelem TK, která si vytýčila tři základní cíle: 1.Spojit Japonsko se zbytkem Západu. 2. Vytvořit instituci, která by spojila zájmy mezi Amerikou, Evropou a Japonskem. 3. Nést společnou odpovědnost za osudy světa. Ve třetím bodě se nám opět rýsuje stará známá proklamace o světovém míru. Nehledě na megalomanskou a především samozvanou podstatu tohoto bodu.
Komise se skládá ze 320 členů, kteří bývají- jak jinak!-kooptováni nejvyšším vedením TK. Složení tohoto "ústředního výboru" není známo.
V letech 1975-76 financovala komise volební kampaň tehdy poměrně neznámého prezidentského kandidáta Jimmyho Cartera, který se také v roce 1976 stal prezidentem USA. Společně s ním vstoupilo do Bílého domu třináct trilaterálů. V případě Cartera však komise zřejmě vsadila na špatného koně. Její očekávání nejen nenaplnil, ale stal se naopak nepohodlnou osobou. Carterovi po inauguraci natolik stouplo sebevědomí, že se rozhodl považovat za skutečně nezávislou hlavu státu. V jistých kruzích se tomu říká osudový omyl. Prezident Carter začal prosazovat zákon na přístup k informacím, který byl skutečně přijat. Širší americká veřejnost se na základě tohoto zákona mohla dostat k informacím, které do této doby podléhaly utajení. Nahlížení do karet se postupně stalo celonárodní a posléze i celosvětovou zálibou. Dosti nebezpečný úlet muže, který si usmyslel, že americký prezident je všemocným a skutečně nezávislým. Odpověď na tento omyl se dostavila obratem. Od určitého okamžiku začal být dřívější dokonalý favorit prezentován v médiích jako prostomyslný pěstitel buráků a po skončení svého volebního období zmizel takříkajíc v propadlišti dějin. Později se s občas objevil jako soukromá osoba v nějaké té mezinárodní iniciativě, ale u trilaterálů skončil a žadná skvělá kariéra v politické oblasti ho nečekala...
TK se také významně podílela na vytváření image Michaila Gorbačova a od okamžiku kdy stanul v čele Sovětského svazu mu poskytovala veškerou podporu. Gorbačov plány TK naplnil měrou vrchovatou a možná chudák ani nevěděl "pačemu". Netušil, že se stal figurkou ve velké geopolitické hře. "Jeho" perestrojka nakonec vyústila v rozpad východního bloku a posléze také Sovětského svazu. Můžeme se přiklonit k názoru, že v první fázi perestrojky došlo k protnutí zájmů různých sil. Podle jedné teorie vznikl plán perestrojky v úřadovnách KGB pod názvem "Operace Golgota". Plán se ovšem vymknul svým tvůrcům z ruky a v další fázi převzaly iniciativu síly zcela jiné. Jak už to v životě chodí, šachová figura splnila svůj úkol a mohla být obětována. Přesto zásluhy Gorbačova (ať už vědomé či nevědomé) nezůstaly zapomenuty a dostal uspokojivé náplasti na rány, které utržil při pádu z výšin moci. Rusko ovšem musel opustit, protože tam byl nenáviděn až smrtelně. Po pádu Sovětského svazu, trilaterálové ještě podpořili prezidenta Ruské federace Borise Jelcina. Svým členům doporučili, aby jejich země poskytly Rusku výraznou ekonomickou pomoc a současně kontrolovali kroky zemí bývalého východního bloku, které by mohly ohrozit zájmy Ruska. Ovšem velmi záhy se z prezidenta Jelcina začal stávat car Boris, který si z Ruské federace udělal soukromý rodinný podnik. Rusům došla trpělivost a přišel rázný krok. O Vladimírovi Putinovi si můžeme myslet ledacos nelichotivého, ale jedno se mu upřít nedá. Rozpadající zemi postavil znovu na nohy. Otázkou je-jak Ruská federace zamíchá kartami v geopolitické hře?
Zdá se, že také český prezident Miloš Zeman je trnem v oku všem těm ředitelům zeměkoule. Když vynecháme až fanatickou kampaň sdělovacích prostředků proti Zemanovi, připomeňme si události s tzv. červenými kartami. Jakýsi bezvýznamný človíček, o kterém nikdo nikdy neslyšel, svolával na náměstí českých a moravských měst účastníky, kteří "spontánně" projevovali svůj nesouhlas se Zemanem máváním červenými kartami. Doufám, že organizátor se nechal inspirovat fotbalem a ne rudou Čínou šedesátých let. (Ale kdo ví?). Problém je v tom, že všichni účastníci těchto protestů proti Zemanovi měli naprosto totožné rudé karty (odstín barvy a rozměry). Rozdávali je anglicky mluvící rozdavači s vlastní ochrankou. Podařilo se vyfotografovat balík, ze kterého byly karty rozdávány. Adresátem je sice soukromá osoba, ale odesílatelem americké velvyslanectví.
Kdopak nám to tady strká nos do domácích záležitostí?
Hosté z hotelu Bilderberg
V roce 1954 se v Holandsku v hotelu Bilderberg sešlo stodvacet nejbohatších a nejmocnějších světových politiků, finančníků, průmyslníků a dalších veřejně činných lidí z Ameriky a Evropy, aby pracovali na sjednocení značného množství politicko-sociologických směrů, které by zajistilo mír na světě. Trochu to zní, jako prohlášení účastnice volby královny krásy, ale tolik oficiální verze. Od zmíněného roku se Bilderbergové schází každoročně na různých místech světa a obsah jejich jednání, podléhá nejpřísnějším bezpečnostním opatřením a utajení. Tedy už žádné hlášky o světovém míru!
Hráz mlčení se pokusil v roce 1975 prolomit novinář Gordon Tether, který ve o Bilderbercích zveřejnil zprávu ve Financial Times. Mimo jiné napsal,že "pokud skupina Bilderberg není spiknutím, pak jedná jako jeho věrná napodobenina" . Odpověď na sebe nenechala dlouho čekat. Vydavatel mu důrazně naznačil, aby v budoucnu již o Bilderbercích nic nepsal. Tether trval na svém právu na svobodu slova, načež byl po delším soudním sporu propuštěn a měl veliké štěstí, že nebyl i vypuštěn.
Jenomže, jak se říká, čas oponou pohnul, a tak dnes už nějaké informace o těchto dobrodincích lidstva máme. Zásluhu na tom mají neohrožení novináři, kteří se nenechali odradit výstražným případem jejich kolegy Gordona Tethera.
Bilderberská skupina je složena ze dvou okruhů: Vnitřní (důvěrný) okruh tvoří asi třicet osob, jejichž jména nejsou veřejnosti známa. Do vnějšího okruhu jsou pak kooptováni další členové, kteří jsou vybíráni podle svého vlivu v dané době, případně podle úlohy, která je jim do budoucna určena. Například Tony Blair (premiér Velké Británie v letech 1997-2007) se zúčastnil setkání Bilderbergů v roce 1993 v Aténách. Totéž se týká i jistého guvernéra státu Arkansas, který se v roce 1991 zúčastnil schůze v Baden Badenu. Jmenoval se Bill Clinton a kdysi byl prezidentem USA. Nyní se připravuje znovu na pobyt v Bílém domě, ovšem tentokrát už v trochu jiné roli. Stručně řečeno, seznam jednorázově pozvaných účastníků Bilderberských schůzí, kteří následně zaujali významný politický post, je dlouhý jako ta příslovečná Lovosice.
Mnoho jmen ze seznamu Bilderbergů se objevuje i u CFR (viz Spiknutí ředitelů zeměkoule 1) a také U Trilaterální komise (Spiknutí ředitelů zeměkoule 3). Vše je důmyslně propojeno. Trochu to zavání spikleneckou teorií, ale takový je život. Realita mnohdy předčí i ten nejzapeklitější román. A posměšná nálepka "spiklenecké teorie" spolehlivě plní své poslání. Jedním z nejvytrvalejších novinářů (a čestných nástupců Gordona Tethera) byl James Tucker jr. ze Spotlightu. Stejně jako roky předtím, tak i v roce 1995 se vypravil do Švýcarska, aby z bezprostřední blízkosti sledoval atmosféru kolem průběhu konference Bilderbergů. Již druhý den se mu podařilo za značně konspirativních podmínek navázat kontakt se dvěma účastníky konference (inu, informátory lze zřejmě naverbovat i z řad hlav pomazaných), které ve svém článku označil krycími jmény. Prostě spiklenecká záležitost jako víno. Podle nformátorů účastníci konference hovořili velmi hněvivě o rostoucím nacionalismu, odporu k nadnárodním institucím a lpění na konceptu národní suverenity. Nějak se nám z toho ten světový mír vypařil. Zajímavé jsou bezpečnostní opatření, která tuto konferenci Bilderbergů provázely. Doslova o sebe zakopávali agenti státní policie, bezpečnostních služeb, švýcarská armáda, detektivové a soukromá ochranka vybavená útočnými psy. Jinak řečeno: Schůze Bilderbergů podlehála vyšší ochraně než jakákoliv schůze oficiálních představitelů států. Více než výmluvné!
V roce 2010 se zájmy této obskurní skupiny opět posunuly o něco dál. Světový mír šel úplně stranou a Bilderbergové začali vidět ohrožení svých zájmů dokonce i v lidech, kteří jen vycházejí se svým příjmem. "Pořád někde cestují a strkají nos kam nemají", vyjádřil se jeden z Bilderbergů o účastnících protestu proti jejich schůzi a se značnou dávkou cynismu dodal: "Musíme je (myšlena zvědavá protestující veřejnost) zaměstnat jinými problémy". Samozřejmě ekonomickými. V současnosti se Bilderbergové zaměřují na plán globální daně z CO2. Agenturou pro výběr této daně z CO2 by nebyl nikdo jiný, než "jejich" Světová banka. Kruh se uzavírá.
Na současném řízeném chaosu se značnou měrou podílí tři zájmové skupiny, které přes rozdílné cíle, úzce spolupracují a stávají se skutečnou celosvětovou vražednou aliancí. Jsou to 1.Rada pro zahraniční vztahy, 2. Bilderbergové, 3.Trilaterální komise.
1.Kdo si hraje tak i zlobí
Vznik rady pro zahraniční vztahy (je zažitá zkratka CFR z angl. Council Foreign Reltions) spadá do roku 1916, kdy byla v New Yorku na podnět určitých vlivných kruhů zkoncipována plukovníkem E.Mandellem Housem její hlavní myšlenka. E.M.House (1858-1938) byl původně obchodník s bavlnou zastupující zájmy zájmy Rotschildů v Aglii, později se stal blízkým poradcem prezidenta Wilsona. Založení organizace CFR mělo přinést zásadní zlom do tehdejší zahraniční politiky USA. Spojené státy měly přejít od své dosavadní zásady "nevměšovat se do zahraničních událostí" ke zřízení světového společenství pod vedením USA. Zdá se, že v současnosti je tento cíl naplněn bezezbytku, i když Spojeným státům nyní šlape na paty Čína.
House vytvořil mezinárodní vzájemně propojenou síť bankéřů, neboť jak zní známé klišé-o peníze jde až v první řadě. Když bylo financování organizace zajištěno, přistoupil House k dalším krokům. Přiměl prezidenta Wilsona aby v roce 1916 jmenoval zvláštní výbor, složený z řad nejvýznamnějších vědců, ekonomů, právníků, bankéřů, politologů a spisovatelů. Tento výbor se měl zabývat vypracováním mírových podmínek po skončení první světové války, dále pak definováním Charty vlády nového světového pořádku a vypracováním koncepce jedné světové vlády. Plán však tehdy narazil na nesouhlas většiny senátorů, kteří poukázali na ústavu USA. Tento drobný zázrak ukazuje, že někdy i tzv. volení zástupci lidu rozhodují podle svého svědomí. (Dobrý příklad pro současné evropské představitele). Zmíněný plán byl také odmítnut na Pařížské konferenci, která tehdy ještě probíhala v duchu tradiční evropské politiky. Plukovník House a jeho spojenci zažili svoji první, ale také poslední výraznou porážku. V roce 1931 zakládají v New Yorku organizaci CFR, jež si stanovila za úkol působit k převýchově lidstva v duchu nového světového pořádku. Což byl elegantní eufemismus, aby již napříště žádné jejich plány nehatila taková směšná věc, jakou je svědomí zástupců lidu. V tomto směru byla organizace více než úspěšná.
Postupem dalších desetiletí vznikají její pobočky téměř na celém světě. V posledních dekádách podléhá CFR jmenování většiny úřadujících premiérů, pod její kontrolou se nachází každý kandidát na vysokou politickou funkci. V roce 1975 přirovnal profesor Medford Evans úlohu CFR k vlivu jaký měla komunistická strana Sovětského svazu do roku 1989 na své východní satelity. Píše: " S CFR se to má podobně jako s KSSS - také to není vláda, ale spíše jen hlavní agentura, která nařizuje vládám, co mají dělat a jak mají jednat. To ovšem znamená, že voliči a jejich vůle jsou pouhou iluzí. Takto má CFR ve skutečnosti největší reálný vliv spolu s minimem odpovědnosti, která samozřejmě zůstává vládám."
Obdobně jako v současnosti Evropská komise, včetně Výboru moudrých. Tento název není vtip ani ironie, ale realita. Výbor moudrých byl založen evropským parlamentem 27.ledna 1999. Má pět členů a údajně má vyšetřovat nepořádky v Evropské komisi. Pokud doteď nebylo jasné odkud se vynořují skvělé nápady, jako třeba nákresy polních okurek, název výboru ledacos napovídá.
Zaujala mě slova politologa Jaquese Rupnika. "Musíme běžencům jasně říct, kdo jsme my a za jakých podmínek tu mohou s námi zůstat. Pokud utíkáte před terorem Islámského státu nebo Asadovými milicemi, vítejte, ale dodržujte naše zákony a zvyky. V Evropě máme svobodu slova a karikatura kohokoliv u nás není zločin. Věříme na rovnoprávnost mužů a žen, a pokud si někdo z vás myslí, že ženy se musí zahalovat a chodit pět kroků za mužem, tak u nás to neplatí."
Podobný text by měl být přeložen do jazyků příchozích a jimi pak podepsán. Dále by měli vědět, že náboženství je v Evropě svobodnou volbou a lidé zde nechtějí kráčet zpět do doby temna. Příchozí fanatici musí pochopit, že jejich netolerantní náboženství plné nesmyslných předsudků nebude nikdy akceptováno,když ho budou propagovat zbabělými útoky na neozbrojené civilisty.Příchozí musí vědět, že v Evropě je nepřijatelné aby ženy byly napadány a obtěžovány kdekoliv, protože u nás to dělají jen šupáci nejhrubšího zrna, s kterými je pak zatočeno jako s odpadem. A pokud to žadatelům o pomoc nelíbí, musí zemi zaslíbenou hledat jinde. Multikultura nekultura, budeme se holt muset bez toho propagovaného vzájemného obohacení obejít.
Šimpanzi versus poslanci
Když vidím přenosy z poslanecké sněmovny, vždy si vzpomenu na přednášku RNDr. Zdenka Veselovského, ředitele ZOO. Před mnoha lety vzpomínal na šimpanzici, která se naučila znakovou řečí třista výrazů, včetně abstraktních jako jsou barvy, číslovky a tvary.
Nezávislý tisk
Nedávno jsem potkal jednoho známého, bývalého novináře, který se ke své profesi dostal po roce 1989 aby ji opět po pěti letech znechuceně opustil. Vracím se raději do výroby, oznámil. Tam ho ostatně po osmašedesátém poslali nastupující normalizátoři. Aby se prý více sblížil s pracujícím lidem a