Higgsův boson nebo také tzv.božská částice je podle vědců původcem všeho. Ve své podstatě jde o stavební prvek vesmíru, který je odpovědný za hmotnost všech částic. Britský profesor a fyzik Stephen Hawkins ve své nové knize Starmus varuje před zkoumáním Higgsova bosonu , který probíhá v urychlovači částic ve švýcarském CERNu. Podle profesora Hawkinse může způsobit kolaps času a prostoru a vyvolat rozpad světa jak ho známe.

No vida, a nebudeme k tomu ani potřebovat všechny ty politiky, kteří projevy o humanitě maskují bezpáteřnost.  

Charley Reese v Conservative Chronicle už před dvaceti lety upozorňoval na zcela mylný názor,  že nezáleží na počtu obyvatel a proto přistěhovalectví může být neomezené. Více lidí znehodnotí životní prostředí a zhorší hospodářství. Se značným předstihem autor předvídá současnou situaci. Jako by před sebou měl věšteckou skleněnou kouli. "Druhý nesprávný názor je, že směsice kultur je dobrá věc. Ne, není. Je semeništěm věčných konfliktů. Neexistuje žádná země na světě s různorodým obyvatelstvem, která je politicky ustálená, demokratická a prosperující."

Lidé nejsou všichni stejní. Nejde o nadřazenost či podřazenost, ale o lidskou podstatu. Lidé jsou kmenoví, třídní, rodoví a vždy budou mezi sebou soupeřit.

Biolog Garrett Hardin: "Politizováním universalismu západními elitami a jejich sociálními institucemi dalo z Evropy pocházejícím lidem iluzi, že je nemorální přežít jako  odlišné skupiny. Následkem toho nevidí žádný důvod k odporu přívalu třetího světa zaplavujícího Evropu.

Evropští politici musí vidět jakou zkázu připravují pro Evropu. Otázka je, jestli jejich rozhodnutí v tomto směru jsou ještě projevem svobodné vůle nebo projevem jiným. Není přece možné, aby neviděli co se děje v zemích, které v současnosti podaly přistěhovalcům pomocnou ruku. Zcela v duchu, že žádný dobrý skutek nesmí uniknout trestu. Kriminalita stoupla "zásluhou" přistěhovalců až o sedmset procent (údaj ze Švédska týkající se znásilnění). Místo rázné odpovědi bylo zakázáno tyto údaje zveřejňovat a z obětí se uměle vyrobili viníci.  

Výzva pro evropské politiky: Což takhle jednou být vyjímečně politicky korektní  k občanům svých zemí?!

 A jen na okraj (toho útesu): Krajské volby v České republice vyhrálo hnutí, jehož majitel si za státní peníze koupil hlasy voličů v důchodovém věku.

Před čtrnácti lety 7.listopadu 1992 zemřel  na následky autonehody známý politik Alexandr  Dubček

V roce 1968 mě bylo 10 roků. Přihlásil jsem se do obnoveného skauta-junáka, abych o rok později předčasně složil skautský slib (věková hranice pro složení slibu byla 12 let), protože jedna krátká epocha se chýlila ke svému konci. Ten samý rok jsem dostal aršík známek se čtyřmi politiky- Svobodou,  Dubčekem, Smrkovským  a  Černíkem. Nad spojenými známkami byl nápis "Věrni zůstaneme". Nechci to komentovat. Jak známo, cesta do pekel  bývá dlážděna  těmi nejlepšími úmysly. V roce 1970 lidskou tvář socialismu nahradila tvář normalizační a z Alexandra Dubčeka se pomalu stávala  postava, která jakoby snad ani nikdy neexistovala. Na krátký čas se vrátil do politiky po roce 1989. 

Podivná hra čísel

Alexandr Dubček se narodil v roce 1921. V tomto roce byla založena Komunistická strana Československa, která se stala jeho osudem.  Zemřel 7.listopadu, tedy ve výroční den  Říjnové revoluce, která odstartovala komunistickou éru v zemi, jež v roce 1968 zadusila Dubčekovy reformy. Když vcházel jeden listopadový pátek roku 1989 na melantrišský balkon, aby se po dvacetiletém mlčení opět objevil na veřejnosti, bylo mu 68 let. Věk připomínal jeho osudný politický rok.

1.září 1992

Od sedmé hodiny ranní čeká před bratislavskou vilou Alexandra Dubčeka tmavomodré BMW. Ve voze sedí sedmatřicetiletý Ján Reznik, zkušený policista, který za patnáct let své služby u ministerstva vnitra najezdil přibližně milion kilometrů bez nehody. Je trochu nervózní, v deset hodin má být v Praze, kde začíná zasedání předsednictva Federálního shromáždění a Dubček stále nikde. Navíc začíná jemně mrholit.  Dubček konečně v půl osmé přichází a usedá vedle svého řidiče. Na dálnici Brno-Praha  Reznik zrychluje na 140 kilometrů v hodině. Podle Věstníku MV nemusí totiž ve vyjímečných případech dodržovat předepsanou rychlost  a  protože současně vykonává funkci osobní ochranky, nemá zapnutý bezpečnostní pás. Ten nemá ani Dubček.  Reznik si mimoděk vzpomene, že nikdo z politiků, které vozil, si ho nikdy nezapínal. Čert ví proč. U Devíti křížů najednou Dubček-se slovy, že se musí podívat na něco do papírů-přelézá za jízdy na zadní sedadlo, kde má svoji aktovku. Mrholení přerůstá v hustý déšť.

88.kilometr

V roce 1992 bylo toto místo na dálnici mezi Brnem a Prahou jediné na dvoustech kilometrech bez svodidel a bez protisvahu. Nikde jinde než na těchto sedmi metrech se auto po smyku nemohlo dostat z dálnice...

Nehoda

Na 89.kilometru předjíždí Dubčekův řidič červenou Škodu 105. Před sebou vidí velkou lesklou kaluž vodu, dává nohu z plynu a začíná brzdit motorem. Cítí jak voda naráží do karoserie a má pocit, že s vozidlem se děje něco nepředvídatelného-pneumatiky jakoby sklouzávaly "někam jinam". Vůz je neovladatelný. Reznik se snaží vyšlápnout spojku, aby mohl použít brzdy. BMW se točí kolem své osy, pak letí z dálnice ven.

Co  předcházelo

O pár let později se pustili dva novináři do vlastního vyšetřování nehody. Netřeba snad ani dodávat, že systém se s nimi příliš nemazlil a svoji profesi museli opustit. Nešlo samozřejmě jen o případ Dubčeka, věnovali se příliš mnoha zakázaným tématům. Nepřejí si být jmenováni. Informace mám přímo od nich, tedy z první ruky. Cituji výsledky jejich pátrání o okolnostech, kterými vše začalo: "Zjistili jsme další informace, doplňující vnější okolnosti atentátu na Alexandra Dubčeka. Bezprostředně před Dubčekovým odjezdem dostal vedoucí garáží telefonický příkaz, aby pro jeho cestu nebyl použit opancéřovaný vůz, ale právě BMW. Pozoruhodný na celé záležitosti je fakt, že k příkazu ke změně vozidla bylo použito zakódovaného telefonu, k němuž má přístup pouze jediný člověk. Ten však v onen inkriminovaný okamžik prokazatelně nebyl přítomen ve služebně, kde se zmíněný telefon nachází."

Svědkové nehody

Prvním svědkem, který dorazil na místo nehody, byl právě onen řidič červené Škodovky, kterou BMW předjelo. Není tedy pravdou, jak se všeobecně uvádělo, že havarované BMW zůstávalo delší dobu bez povšimnutí, skryté za keři.  Jméno svědka není podstatné, říkejme mu třeba pan Horák. Po nehodě seběhl dolů ze svahu a později vypověděl, že na místě nehody se kromě obou zraněných mužů nenacházel nikdo jiný. Tento bod výpovědi je poměrně důležitý, jak vyplyne z následujících řádek ohledně polohy těl  Dubčeka a Reznika.  Pan Horák pak párkrát vyběhl na dálnici a zastavil několik aut, aby požádal jejich řidiče o rychlé předání zprávy policii a záchrance. Reznik později vypověděl, že se mu zdálo, že služební vysílačka funguje, ale na druhé straně se nikdo neozýval. Policie, záchranka a hasiči dorazili na místo nehody asi po dvaceti minutách.  A nyní přichází zajímavý moment. Těsně před jejich příjezdem se na místě nehody objevují pracovníci  ministerstva vnitra, které nikdo nevolal.

Pro lékaře záchranné služby z Humpolce bylo záhadou, jak se řidič a Dubček dostali ven z auta. Dubček ležel asi patnáct až dvacet metrů před automobilem a řidič u jeho nohou. Přední sklo bylo sice popraskané, ale celé, a vůz stál přibližně ve směru jízdy. Jednou z možností by bylo, že se dveře během havárie otevřely. To však zásadně popřel Harald Schlegel, expert od BMW. Podle jeho slov jsou dveře zkonstruované tak, aby to prakticky nebylo možné, pokud by Dubček nevyvinul tlak větší než sto kilogramů. V druhém případě by musel Reznik pomáhat Dubčekovi z auta. Při pozdějším soudním přelíčení na dotaz předsedy senátu, zda vytahoval Dubčeka z auta, dal Reznik opakovaně zápornou odpověď. Za zmínku také stojí, že soud odmítl přizvat k analýze automobilu firmu BMW, která o to sama požádala.

Další otazníky

Podle sdělení jistého tajemného informátora, jenž se obrátil na tisk, měl být nad zadním pravým oknem v karosérii ostrý zásek, který někdo musel udělat velmi ostrým předmětem. Z jakého důvodu by to někdo dělal ale už informátor nesdělil... Na uveřejněných fotografiích havarovaného BMW bylo vidět vysypané zadní sklo. Tímto zdánlivě odpadá otázka ohledně toho, kudy se řidič a Dubček dostali ven z vozu. Odpadá, ale jen zdánlivě. Charakter  Dubčekových  zranění vylučoval, aby toho byl schopen a řidič u soudu přece tvrdil, že mu ven nepomáhal. Něco tady nehraje. Pokud by oba muži vypadli během havárie, pak by asi neleželi před autem ve směru jízdy. My ale přece máme svědka, který byl na místě nehody bezprostředně poté, co k ní došlo. Jak řekl, nic podezřelého neviděl. Je tu ovšem jeden problém. I kdyby něco viděl, svědkové politických atentátů většinou vypovídají podle poněkud odlišných pravidel nebo mizí. Historie politických atentátů je v tomto ohledu velice přesvědčivá. Ovšem údajně existuje nesestříhaný videozáznam, který policie pořídila po svém příjezdu, a tady je zadní sklo vcelku. Není vysypané. Tím bychom se opět ocitli na začátku. Kudy se dostali oba muži ven?  Dalším důležitým bodem je otázka, kam zmizel Dubčekův kufřík. Řidič Reznik vypověděl, že ho odevzdal pracovníkovi ochranky FMV. Jeho další putování nebylo nikdy uspokojivě vysvětleno. Kufřík měl obsahovat písemné poznámky k projevu ve Federálním shromáždění, ve kterém chtěl Dubček varovat před rozdělením Československa, a další dokumenty, které souvisely s jeho plánovaným slyšením v Moskvě. Prokurátor Tomáš Havlík sice později napsal, že kufřík byl v pořádku s osobními věcmi odevzdán příbuzným, ale tato informace nic neobjasňuje. O obsahu kufříku totiž nepadlo ani slovo. Dalším klíčovým momentem případu zůstává fakt, že Reznik, příslušník federálního policejního sboru, odmítl vypovídat v průběhu přípravného řízení. Svoji výpověď předložil až při hlavním líčení, ale to již byl od svého obhájce poučen o známých faktech.

Komu ku prospěchu

V průběhu vyšetřování se objevila neoficiální hypotéza, že příčinou autonehody byla ultrazvukovou puškou prostřelena kola  BMW. Abych byl upřímný, nemám tušení  jestli vůbec něco takového existuje. Pokud ano, tak by s tímto mohla souviset ona náhlá výměna vozidla, ale již méně ostatní známá fakta. Pravděpodobně nám zde uniká některý velmi důležitý mezičlánek, dovedně zamaskovaný v přemíře částečných pravd. Koncem devadesátých let vydal na Slovensku bývalý spolupracovník Dubčeka  komerční právník Liboslav Leksa  publikaci "Tragédie na 88.kilometru". Autor mimo jiné píše: "V jistém čase mi jistý člověk (a v tomto případě neuvedu ani přibližný čas a ani iniciály jména osoby) nabídl magnetofonový pásek, kde měly být nahrány hlasy, které vyslovily pokyn na odstranění Dubčeka z politického života. Požadoval vysokou sumu, kterou jsem neměl k dispozici, a již z tohoto důvodu bylo nemožné tento důkaz koupit..." Leksa ovšem připouští, že nabídka mohla být falzifikátem.

Vynechme nyní  příležitost a prostředek a zkusme se zamyslet komu Dubčekova smrt  přišla k duhu. Nabízí se dva základní motivy a jedna doplňková hypotéza.

O zániku Československa ještě nebylo definitivně rozhodnuto a tehdejší premiér Stráský mnohokrát zdůrazňoval, že jeho vláda není vládou likvidační a že udělá vše pro to, aby po třicátém září bylo možné vytvořit funkční federaci. A Dubček byl bezvýhradným stoupencem Československa a jeho názor měl přece jen váhu v obou částech země. Také, jak o mnoho let později řekl jeho syn Pavol, nikdy by nepřipustil takové vytunelování zdrojů v Čechách i na Slovensku, ke kterému pak došlo.       Asi týden po nehodě se v Berlíně konal 19.kongres Socialistické internacionály, na kterém měl být Dubček jmenován jedním z čestných místopředsedů této vlivné organizace.  Jeho pozice v Československu by tímto byla značně posílena a jisté plány by se nikdy neuskutečnily.  Dobrá věc pro občany, ale špatná pro plánovače budoucnosti.

Další možný motiv pro odstranění Dubčeka naznačil bývalý sovětský disident Sergej Grigorjan, vedoucí informační kanceláře Glasnosť. Podle jeho názoru byla Dubčekova nehoda pečlivě promyšlenou a připravenou akcí KGB. Grigorjan mnoho let pátral po utajované sovětské historii. Pro moskevský deník Izvěstija v roce 1993 napsal: "Dubček měl být předvolán jako svědek před ústavní soud v Moskvě v procesu proti Komunistické straně Sovětského svazu. Tam chtěl přednést některá dosud neznámá fakta o aktivitách sovětského stranického vedení na jaře a v létě 1968. Aby se zabránilo Dubčekově výpovědi, musel být odstaněn z cesty." A zde se  objevuje podivná souvislost.

Ve stejný den, kdy havaroval Dubček, zemřel za záhadných okolností  polský premiér Piotr Jaroszewicz. Podle policejní zprávy byl i se svojí ženou zavražděn v domku na předměstí Varšavy. Údajně rukou zlodějů. Vše ale nasvědčovalo, že se jedná o práci profesionálů. Také Jaroszewicz se měl zúčastnit slyšení v Moskvě o kriminálních praktikách KSSS a její úderné pěsti KGB. Jakoby někdo, jak říká Mark Harmon v seriálu Námořní vyšetřovací služba, svazoval volné konce.

Doplňující hypotéza (téměř nepravděpodobná, předkládám ji jen pro úplnost) ohledně automobilové nehody na 88.kilometru se nevztahuje k Dubčekovi, ale k jeho řidiči. Ján Reznik byl dříve služebním řidičem ředitele Inspekce slovenského ministerstva vnitra  L.Čima, který v roce 1990 odvezl kompromitující dokumenty StB z Tisovy vily, a to právě za asistence Reznika. Později byl Čimovi udělen politický azyl ve Švýcarsku.

V roce 1968 dal Alexandr Dubček Česloslovensku určitou naději na zlepšení stávajících poměrů. Byl komunista, který věřil v socialismus s lidskou tváří. Přišel rok 1989 a Alexandr Dubček se opět ocitl ve středu zájmu. Bylo oněm napsáno mnoho článků, z nichž některé nesloužily ke cti ani Alexandru Dubčekovi ani jejich autorům.

 Ponechme tedy na historii ať se sama zhostí konečného soudu.

 aneb PŘEVÝCHOVNÝ TÁBOR POLITICKÉ KOREKTNOSTI

Jak souvisí jezevčík u rybníka s převýchovným lágrem politické korektnosti?  To si dovolím prozradit až v závěru, proto prosím o trpělivost.

Vyhoďte je z kola ven!

V dnešní době se těžce šíří názory, které nejdou v jednom šiku stanovených pravd. Většina tištěných novin v lénu různých figur je dobrá leda tak na podlahu před malováním bytu (za starých dobrých časů bych řekl k balení syrečků). Naštěstí nejen ve světě,  ale i  v České kotlině máme několik internetových nosičů necenzurovaných informací, které jsou světlou holubicí v přicházející době temna. Za všechny bych zmínil třeba Parlamentní listy, Svobodné noviny, Britské listy a několik blogerů. Ve světovém měřítku pak má významné místo WikiLeaks, významná to osina především v zadnici americké administrativy.

Dejme slovo Wikipedii: "WikiLeaks je mediální nezisková organizace, která zveřejňuje významné utajované vládní a korporátní dokumenty, přičemž využívá internet k zachování anonymity a nevystopovatelnosti svých zdrojů."

Jinými slovy- to není osina, ale pořádná kláda ve zmíněném pozadí. Například v dubnu 2010 vložila WikiLeaks na You Tube dvě do té doby tajná videa americké armády ze série útoků z července 2007 v Bagdádu, při kterých zemřelo mnoho civilistů. Další zveřejněné informace se týkaly iniciativy amerických diplomatů, kteří prováděli špionáž proti OSN, nebo aktivity Spojených států, které  na vládní úrovni plánovaly odvetu vůči Evropské unii za její odpor vůči GMO (Geneticky modifikované organismy). Mnohé  příspěvky jsou všechno možné, jen ne politicky korektní. V současnosti něco jako balzám na duši. Je ale pravda, že některé informace  nemusely spatřit světlo světa.  Třeba seznam amerických špionů v rizikových zemích, seznam členů Britské národní strany apod. Nás však zajímá především zveřejnění  depeší, které se týkaly České republiky. Byl tak odhalen ostudný příklad rektalního horolezectví alpinistů z českého ministerstva zahraničních věcí. Dokumenty obsahují dopis Ivo Šrámka a Ivana Pocucha (oba tehdy političtí ředitelé na MZV) o ochotě podílet se na strategické spolupráci s USA, ať má jakoukoliv formu. Pánové zřejmě absolvovali převýchovný tábor politické korektnosti pod vedením zkušených kápů.

WikiLeaks nevede lehký život. Vládní odveta má mnoho podob: vypnutí serverů, zablokování účtů a další klasika ze žánru odvetných opatření. Něco o tom ví také český bloger Břetislav Olšer, kterému na iDnes byl pro jeho politicky nekorektní úvahy vymazán profil a všechny články. Krutá odplata pak čeká případné informátory  společnosti Wikileaks. Ta sice dělá vše pro utajení svých zdrojů, a to i za cenu, že představitelé společnosti  jsou vláčeni soudy, ale jak se říká, nic není dokonalé. Z úniku informací se stal podezřelým  analytik americké armádní rozvědky Bradley Manning.  V roce 2010 byl vězněn v extrémních podmínkách na základně námořní pěchoty v Quantico. V tomto případě Amnesty internacional nehnula ani prstem.  Bradley Manning byl v roce 2013 odsouzen na 35 let. Amnesty Internacional opět zachovala důstojné mlčení.

Americká vláda v souvislosti s WikiLeaks neponechává nic náhodě. Myslí i na budoucnost. Američtí studenti jsou upozorňováni, že pokud budou sledovat stránky WikiLeaks nebo nedejbože šířit je na sociálních sítích, mohou se rozloučit s plány pracovat ve státní správě. Inu Velký bratr bdí.

Věrozvěst globalizace

Opusťme nyní pohnuté osudy WikiLeaks a podívejme se v naší miniexkurzi po převýchovném lágru politické korektnosti na jednoho z architektů současného světového šílení.

Jmenuje se Thomas P.M.Barnett .  Narodil se roku 1962 v Chiltonu v USA .  Byl poradcem bývalého amerického ministra obrany  Donalda Rumsfelda. V současnosti se celým svým duševním potenciálem věnuje globalizaci a především jejímu uvedení do praxe. Abychom si udělali představu o duševních pochodech tohoto giganta, bude nejlepší přímo si ocitovat z jeho díla: "Konečným cílem je homogenizace všech států na zeměkouli. Toho musí být dosaženo smíšením ras s cílem, aby vznikla světlá hnědá rasa v Evropě. Proto musí Evropa přijmout ročně 1,5 milionů přistěhovalců z třetího světa. Výsledkem tak bude vznik populace s průměrným IQ 90, tedy lidí, kteří budou příliš hloupí na to, aby chápali, ale dost inteligentní aby mohli pracovat."

Nutno dodat, že Barnett  není  považován v USA za podivína co pouští v bouřce draka, ale za experta na zahraniční politiku a významnou autoritu.  Barnett pak naznačuje čtyři kroky, které by měly následovat:

1."Neomezený  proud imigrantů do Evropy za účelem rozpadu usazených národů a zničení jejich kultur. Imigrační politice nepřátelští politici musí být umlčeni".  Tento bod se v současnosti, jak můžeme vidět, naplňuje měrou vrchovatou. A to za přispění všech dobrosrdečných domácích "spolupracovníků".

2."Ovládnutí  ropy, plynu a nerostného bohatství. Národy nesmí disponovat nerostným bohatstvím, veškeré zdroje budou privatizovány a internacionalizovány." V překladu to znamená-předány do rukou globalistů, především pak do rukou USA. Opět se děje a opět za přispění domácích. V této souvislosti jistě leckoho napadne, kdopak to předal v České republice do zahraničních rukou distribuci elektřiny, plynu a pitné vody?

3."Neomezené  finanční  toky do USA. Státy se musí dostat do vzájemné závislosti, aby nemohly existovat samy o sobě." Tady netřeba komentáře.  Barnett na svých přednáškách doslova prohlásil: "Kritiky zabijeme."  Obama byl diplomatičtější. Ten jen řekl: "Zakroutíme jim rukama."

4."Žádný  stát se nebude smět postavit proti  mírovému nasazení  americké armády." Zde se T.P.M.Barnett zřejmě inspiroval ve starověku.  Tehdy se tomu říkalo Římský mír.

Naše krátká exkurze po převýchovném táboru politické korektnosti pomalu končí.  Hrozí všem, kteří chtějí nazývat věci pravými jmény a kašlou na to, co se říkat nesmí. A tak se dostáváme ke slíbenému jezevčíkovi u rybníka. Je to stará židovská anekdota, kterou skvěle vypráví herec Miroslav Částek.

"Je rybník. Kolem rybníka vede cesta. Na břehu stojí jezevčík a chce na druhou stranu. Nesmí však ani přeplavat ani běžet po cestě. Jak se tam dostane? Je to jednoduché: přeplave! No, ale plavat přece nesmí. Nesmí! Jenže on stejně přeplave."

A my snad také.

(S)tvořitelé prezidentů.

   Třetím chapadlem pomyslné vražedné aliance v programu Spiknutí ředitelů zeměkoule je Trilaterální komise (dále jen TK), neboli Komise tří stran. Obecně je považována za mladší sestru Bilderbergů.  Vznikla v roce 1973 na podnět Zbigniewa Brzezinskeho (pozdějšího šéfa Rady pro národní bezpečnost USA), tehdy ještě poměrně neznámého profesora politologie na Columbijské univerzitě. Brzezinski prosazoval postupné sbližování  Západu a východu, ale za první krok považoval sjednocení Západu v otázce mezinárodní politiky. Proto bylo nutné vytvořit konzulární instituci mezi nejbohatšími regiony světa – mezi Severní Amerikou, Západní Evropou a Japonskem, které v té době bylo ještě drženo stranou od velké politiky. Brzezinskeho myšlenky se ujal David Rockefeller, předseda Chase  Manhattan Bank a jeden z nejvlivnějších lidí na světě. Společně s japonskými osobnostmi se stal zakladatelem TK, která si vytýčila tři základní cíle: 1.Spojit  Japonsko se zbytkem Západu. 2. Vytvořit instituci, která by spojila zájmy mezi Amerikou, Evropou a Japonskem. 3. Nést společnou odpovědnost za osudy světa. Ve třetím bodě se nám opět rýsuje stará známá proklamace o světovém míru.  Nehledě na megalomanskou  a  především samozvanou podstatu tohoto bodu.

   Komise se skládá ze 320 členů, kteří bývají- jak jinak!-kooptováni nejvyšším vedením TK. Složení tohoto "ústředního výboru" není známo.

  V  letech 1975-76 financovala komise  volební kampaň tehdy poměrně neznámého prezidentského kandidáta Jimmyho Cartera, který se také v roce 1976 stal prezidentem USA. Společně s ním vstoupilo do  Bílého domu třináct trilaterálů. V případě Cartera však komise zřejmě vsadila na špatného koně. Její očekávání nejen nenaplnil, ale stal se naopak nepohodlnou osobou. Carterovi  po inauguraci natolik stouplo sebevědomí, že se rozhodl považovat za skutečně nezávislou hlavu státu. V jistých kruzích se tomu říká osudový omyl. Prezident Carter  začal prosazovat zákon na přístup k informacím, který byl skutečně přijat. Širší americká veřejnost se na základě tohoto zákona mohla dostat k informacím, které do této doby podléhaly utajení. Nahlížení do karet se postupně stalo celonárodní a posléze i celosvětovou zálibou. Dosti nebezpečný úlet muže, který si usmyslel, že americký prezident je všemocným a skutečně nezávislým. Odpověď na tento omyl se dostavila obratem. Od určitého okamžiku začal být dřívější dokonalý favorit prezentován v médiích jako prostomyslný pěstitel buráků a po skončení svého volebního období zmizel takříkajíc v propadlišti dějin. Později se s občas objevil jako soukromá osoba v nějaké té mezinárodní iniciativě, ale u trilaterálů skončil a žadná skvělá kariéra v politické oblasti ho nečekala...

   TK se také významně podílela na vytváření image Michaila Gorbačova  a od okamžiku kdy stanul v čele Sovětského svazu mu poskytovala veškerou podporu. Gorbačov plány TK naplnil měrou vrchovatou a možná chudák ani nevěděl "pačemu". Netušil, že se stal figurkou ve velké geopolitické hře. "Jeho" perestrojka nakonec vyústila v rozpad východního bloku  a posléze také Sovětského svazu. Můžeme se přiklonit k názoru, že v první fázi perestrojky došlo k protnutí zájmů různých sil. Podle jedné teorie vznikl plán perestrojky v úřadovnách KGB pod názvem "Operace Golgota". Plán se ovšem vymknul svým tvůrcům z ruky a v další fázi převzaly iniciativu síly zcela jiné.  Jak už to v životě chodí, šachová figura splnila svůj úkol a mohla být obětována. Přesto zásluhy Gorbačova (ať už vědomé či nevědomé) nezůstaly zapomenuty  a dostal uspokojivé náplasti na rány, které utržil při pádu z výšin moci. Rusko ovšem musel opustit, protože tam byl nenáviděn až smrtelně. Po pádu Sovětského svazu, trilaterálové   ještě  podpořili  prezidenta Ruské federace Borise Jelcina. Svým členům doporučili, aby jejich země poskytly Rusku výraznou ekonomickou pomoc a současně kontrolovali kroky zemí bývalého východního bloku, které by mohly ohrozit zájmy Ruska.  Ovšem velmi záhy se z prezidenta Jelcina začal stávat car Boris, který si z Ruské federace udělal soukromý rodinný podnik. Rusům došla trpělivost a přišel rázný krok. O Vladimírovi Putinovi si můžeme myslet ledacos nelichotivého, ale jedno se mu upřít nedá. Rozpadající zemi postavil znovu na nohy. Otázkou je-jak Ruská federace zamíchá kartami v geopolitické hře?

   Zdá se, že také český prezident Miloš Zeman je trnem v oku všem těm ředitelům zeměkoule. Když vynecháme až fanatickou kampaň sdělovacích prostředků proti Zemanovi, připomeňme si  události s tzv. červenými kartami. Jakýsi bezvýznamný človíček, o kterém nikdo nikdy neslyšel, svolával  na náměstí českých a moravských měst účastníky, kteří "spontánně" projevovali svůj nesouhlas se Zemanem máváním červenými kartami. Doufám, že organizátor se nechal inspirovat fotbalem a ne rudou Čínou šedesátých let. (Ale kdo ví?). Problém je v tom, že všichni účastníci těchto protestů proti Zemanovi měli naprosto totožné rudé karty (odstín barvy a rozměry). Rozdávali je anglicky mluvící rozdavači  s vlastní ochrankou.  Podařilo se vyfotografovat balík, ze kterého byly karty rozdávány. Adresátem je sice soukromá osoba, ale odesílatelem americké velvyslanectví.

Kdopak nám to tady strká nos do domácích záležitostí?

Hosté z hotelu Bilderberg

   V roce 1954 se v Holandsku v hotelu Bilderberg sešlo stodvacet nejbohatších a nejmocnějších světových politiků, finančníků, průmyslníků a dalších veřejně činných lidí z Ameriky a Evropy, aby pracovali na sjednocení značného množství  politicko-sociologických směrů, které by zajistilo mír na světě. Trochu to zní, jako prohlášení účastnice volby královny krásy, ale tolik oficiální verze. Od zmíněného roku se Bilderbergové schází každoročně na různých místech světa a obsah jejich jednání, podléhá nejpřísnějším bezpečnostním opatřením a utajení. Tedy už žádné hlášky o světovém míru!

   Hráz mlčení se pokusil v roce 1975 prolomit novinář Gordon Tether, který ve o Bilderbercích zveřejnil zprávu ve Financial Times. Mimo jiné napsal,že "pokud skupina Bilderberg není spiknutím, pak jedná jako jeho věrná napodobenina" . Odpověď na sebe nenechala dlouho čekat. Vydavatel mu důrazně naznačil, aby v budoucnu již o Bilderbercích nic nepsal. Tether trval na svém právu na svobodu slova, načež byl po delším soudním sporu propuštěn a měl veliké štěstí, že nebyl i vypuštěn.

   Jenomže, jak se říká, čas oponou pohnul, a tak dnes už nějaké informace o těchto dobrodincích lidstva máme. Zásluhu na tom mají  neohrožení novináři, kteří se nenechali  odradit výstražným případem jejich kolegy Gordona Tethera.

   Bilderberská  skupina  je složena ze dvou okruhů: Vnitřní (důvěrný) okruh tvoří asi třicet osob, jejichž jména nejsou veřejnosti známa. Do vnějšího okruhu jsou pak kooptováni další členové, kteří jsou vybíráni podle svého vlivu v dané době, případně podle úlohy, která je jim do budoucna určena. Například Tony Blair (premiér Velké Británie v letech 1997-2007) se zúčastnil setkání Bilderbergů v roce 1993 v Aténách. Totéž se týká i jistého guvernéra státu Arkansas, který se v roce 1991 zúčastnil schůze v Baden Badenu. Jmenoval se Bill Clinton a kdysi byl prezidentem USA. Nyní se připravuje znovu na pobyt v Bílém domě, ovšem tentokrát už  v trochu jiné roli. Stručně řečeno, seznam jednorázově pozvaných účastníků Bilderberských schůzí, kteří následně zaujali významný politický post, je dlouhý jako ta příslovečná Lovosice.

   Mnoho jmen ze seznamu Bilderbergů se objevuje i u CFR (viz Spiknutí ředitelů zeměkoule 1) a také U Trilaterální komise (Spiknutí ředitelů zeměkoule 3). Vše je důmyslně propojeno. Trochu to zavání spikleneckou teorií, ale takový je život. Realita mnohdy předčí i ten nejzapeklitější román. A posměšná nálepka "spiklenecké teorie" spolehlivě plní své poslání.  Jedním z nejvytrvalejších novinářů (a čestných nástupců Gordona Tethera) byl James Tucker jr. ze Spotlightu. Stejně jako roky předtím, tak i v roce 1995 se vypravil do Švýcarska, aby z bezprostřední blízkosti sledoval atmosféru kolem průběhu konference Bilderbergů. Již druhý den se mu podařilo za značně konspirativních podmínek navázat kontakt se dvěma účastníky konference (inu, informátory lze zřejmě naverbovat i z řad hlav pomazaných), které ve svém článku označil krycími jmény. Prostě spiklenecká záležitost jako víno. Podle nformátorů účastníci konference hovořili velmi hněvivě o rostoucím nacionalismu, odporu k nadnárodním institucím a lpění na konceptu národní suverenity. Nějak se nám z toho ten světový mír vypařil. Zajímavé jsou bezpečnostní opatření, která tuto konferenci Bilderbergů provázely. Doslova o sebe zakopávali agenti státní policie, bezpečnostních služeb, švýcarská armáda, detektivové a soukromá ochranka vybavená útočnými psy. Jinak řečeno: Schůze Bilderbergů podlehála vyšší ochraně než jakákoliv schůze oficiálních představitelů států. Více než výmluvné!

   V roce 2010 se zájmy této obskurní skupiny opět posunuly o něco dál. Světový mír šel úplně stranou a Bilderbergové začali vidět ohrožení svých zájmů dokonce i v lidech, kteří jen vycházejí se svým příjmem.  "Pořád někde cestují a strkají nos kam nemají", vyjádřil se jeden z Bilderbergů o účastnících protestu proti jejich schůzi a se značnou dávkou cynismu dodal: "Musíme je (myšlena zvědavá protestující veřejnost) zaměstnat jinými problémy". Samozřejmě ekonomickými. V současnosti se Bilderbergové zaměřují na plán globální daně z CO2. Agenturou pro výběr této daně z CO2 by nebyl nikdo jiný, než "jejich" Světová banka. Kruh se uzavírá.

Na současném řízeném chaosu se značnou měrou podílí tři zájmové skupiny, které přes rozdílné cíle, úzce spolupracují  a stávají se skutečnou celosvětovou vražednou aliancí. Jsou to 1.Rada pro zahraniční vztahy, 2. Bilderbergové, 3.Trilaterální komise.

1.Kdo si hraje tak i zlobí

Vznik rady pro zahraniční vztahy  (je zažitá zkratka CFR z angl. Council Foreign Reltions) spadá do roku 1916, kdy byla v New Yorku na podnět určitých vlivných kruhů zkoncipována plukovníkem E.Mandellem Housem její hlavní myšlenka. E.M.House (1858-1938) byl původně obchodník s bavlnou zastupující zájmy zájmy Rotschildů v Aglii, později se stal blízkým poradcem prezidenta Wilsona. Založení organizace CFR mělo přinést zásadní zlom do tehdejší zahraniční politiky USA. Spojené státy měly přejít od své dosavadní zásady "nevměšovat se do zahraničních událostí" ke zřízení světového společenství pod vedením USA. Zdá se, že v současnosti je tento cíl naplněn bezezbytku, i když Spojeným státům nyní šlape na paty Čína.

   House vytvořil mezinárodní vzájemně propojenou síť  bankéřů, neboť jak zní známé klišé-o peníze jde až v první řadě. Když bylo financování organizace zajištěno, přistoupil  House k dalším krokům. Přiměl prezidenta Wilsona aby v roce 1916 jmenoval zvláštní výbor, složený z řad nejvýznamnějších vědců, ekonomů, právníků, bankéřů, politologů a spisovatelů. Tento výbor se měl zabývat vypracováním mírových podmínek po skončení první světové války, dále pak definováním Charty vlády nového světového pořádku a vypracováním koncepce jedné světové vlády. Plán však tehdy narazil na nesouhlas většiny senátorů, kteří poukázali na ústavu USA.  Tento drobný zázrak ukazuje, že někdy i tzv. volení zástupci lidu rozhodují podle svého svědomí. (Dobrý  příklad pro současné evropské představitele). Zmíněný plán byl také odmítnut na Pařížské konferenci, která tehdy ještě probíhala v duchu tradiční evropské politiky. Plukovník House a jeho spojenci zažili svoji první, ale také poslední výraznou  porážku. V roce 1931 zakládají v New Yorku organizaci CFR, jež si stanovila za úkol působit k převýchově lidstva v duchu nového světového pořádku. Což byl elegantní eufemismus,  aby již napříště žádné jejich plány nehatila taková směšná věc, jakou je svědomí zástupců lidu. V tomto směru byla organizace více než úspěšná.

   Postupem dalších desetiletí vznikají její pobočky téměř na celém světě. V posledních dekádách podléhá CFR jmenování většiny úřadujících premiérů, pod její kontrolou se nachází každý kandidát na vysokou politickou funkci. V roce 1975 přirovnal profesor Medford Evans úlohu CFR k vlivu jaký měla komunistická strana Sovětského svazu do roku 1989 na své východní satelity. Píše: " S CFR se to má podobně jako s KSSS - také to není vláda, ale spíše jen hlavní agentura, která nařizuje vládám, co mají dělat  a jak mají jednat. To ovšem znamená, že voliči a jejich vůle jsou pouhou iluzí. Takto má CFR ve skutečnosti největší reálný vliv spolu s minimem odpovědnosti, která samozřejmě zůstává vládám."

Obdobně jako v současnosti Evropská komise, včetně Výboru moudrých. Tento název není vtip ani ironie, ale realita. Výbor moudrých byl založen evropským parlamentem 27.ledna 1999. Má pět členů a údajně má vyšetřovat nepořádky v Evropské komisi. Pokud doteď nebylo jasné odkud se vynořují skvělé nápady, jako třeba nákresy polních okurek, název výboru ledacos napovídá.

Zaujala mě slova politologa Jaquese Rupnika. "Musíme běžencům jasně říct, kdo jsme my a za jakých podmínek tu mohou s námi zůstat. Pokud utíkáte před terorem Islámského státu nebo Asadovými milicemi, vítejte, ale dodržujte naše zákony a zvyky. V Evropě máme svobodu slova a karikatura kohokoliv u nás není zločin. Věříme na rovnoprávnost mužů a žen, a pokud si někdo z vás myslí, že ženy se musí zahalovat a chodit pět kroků za mužem, tak u nás to neplatí."
Podobný text by měl být přeložen do jazyků příchozích a jimi pak podepsán. Dále by měli vědět, že náboženství je v Evropě svobodnou volbou a lidé zde nechtějí kráčet zpět do doby temna. Příchozí fanatici musí pochopit, že jejich netolerantní náboženství plné nesmyslných předsudků nebude nikdy akceptováno,když ho budou propagovat zbabělými útoky na neozbrojené civilisty.Příchozí musí vědět, že v Evropě je nepřijatelné aby ženy byly napadány a obtěžovány kdekoliv, protože u nás to dělají jen šupáci nejhrubšího zrna, s kterými je pak zatočeno jako s odpadem. A pokud to žadatelům o pomoc nelíbí, musí zemi zaslíbenou hledat jinde. Multikultura nekultura, budeme se holt muset bez toho propagovaného vzájemného obohacení obejít.

Šimpanzi versus poslanci

Když vidím přenosy z poslanecké sněmovny, vždy si vzpomenu na přednášku RNDr. Zdenka Veselovského, ředitele ZOO. Před mnoha lety vzpomínal na šimpanzici, která se naučila znakovou řečí třista výrazů, včetně abstraktních jako jsou barvy, číslovky a tvary.

 Nezávislý tisk

Nedávno jsem potkal jednoho známého, bývalého novináře, který se ke své profesi dostal po roce 1989 aby ji opět po pěti letech znechuceně opustil.  Vracím se raději do výroby, oznámil. Tam ho ostatně po osmašedesátém poslali  nastupující normalizátoři. Aby se prý více sblížil s pracujícím lidem a