Některé projevy poslanců ve sněmovně by se měly rovnou tesat do kamene. O takový výtes se dnes (26.října 2018, datum uvádím pro případ, že by k tesání přece jen došlo) zasloužil Karl Schwarzenberg, který parlamentu sdělil: "Vyznamenáváme se tím, že se o Evropu nezajímáme. Ano, čerpáme dotace, ale nepřispíváme moc solidaritou. Masaryk nám vštěpoval hlavní poselství - humanitu. Tu jsme prokázali, když jsme odmítli přijmout ty syrské sirotky." 

Panu Schwarzenbergovi asi nikdo neprozradil, že syrské sirotky před časem hledali opravdu všude, ale žádné nenalezli. Pokud tedy máme na mysli sirotky v původním významu toho slova, a nikoliv výrostky s bíbrem. Problém syrských "sirotků" se usadil panu Schvarzenbergovi v hlavě už od začátku, co se vynořil.  Cimrmani tomu říkají "nedokázat opustit  téma".  Před týdnem pan Karel navrhoval zrušení oslav 100. výročí vzniku republiky. Proč? Protože jsme nepřijali syrské "sirotky".

Ale pro humanismus není nikdy pozdě. Pan Schwarzenberg obdržel v restituci zámky Orlík, Sedlec a Schwarzenberský palác ve Voršilské ulici v Praze. To je hodně prostoru, aby navázal na Masarykův humanismus. Pokud by mu nevadilo, že by šlo o české sirotky v původním významu toho slova.

16. října 2018: Tak všechno je zase OK, jak říkají naši spojenci a my v SMS zprávách. Saúdská oficiální místa se zabitím opozičního novináře nemají nic společného. Tak pravili.

 A aby nikdo nepochyboval o upřímnosti tohoto tvrzení, byli na saúdský konzulát a později i do rezidence saúdského konzula vpuštěni turečtí vyšetřovatelé, kterým byla dána možnost hledat biologické stopy, stopy krve a především tělo opozičního novináře. Má to malou chybu na kráse. Před jejich příchodem se do budovy dostavili saúdskoarabští vyšetřovatelé a hned po nich nastoupil tým uklízeček.  Pochopitelně, že za těchto okolností nemohli turečtí vyšetřovatelé nic najít. Tady se tragédie začíná proměňovat ve frašku. Díváme se pravdě přímo do očí, ale musíme se tvářit, že ji nevidíme.

Osvědčená taktika

Saúdská Arábie záhy použila osvědčenou taktiku, kdy nejlepší obranou je útok a hned oznámila, že na jakékoliv sankce ze strany Západu odpoví odvetou. Trump sice pohrozil Rijádu přísným trestem, ale jedním dechem dodal, že nemá v úmyslu zastavit zbrojní dodávky do Saúdské Arábie. Tak jaký přísný trest měl Trump na mysli? Přestane jim posílat filmy s Pepkem námořníkem?

Dvojí metr

Představme si, že by se někde dostavil na ruské velvyslanectví ruský opoziční novinář, který žije v exilu. Zde by se propadl do země a Rusové by přišli se stejnou snůškou odporujících si nesmyslů, jakou nabídli Saúdové. Světové veřejné mínění by je, pod taktovkou elit, roztrhalo na kusy.

Sankce v podobě neúčasti

Západ se žádnými sankcemi vůči Saúdské Arábii evidentně nepočítá, ale na druhé straně nesmí zase tak úplně ztratit tvář. Proto svoji účast na plánované investiční konferenci v Rijádu odvolávají někteří ministři, šéfové bank, investičních společností a významných firem. Jejich neúčast na pouštní konferenci ovšem není pro Rijád zase tak velkou pohromou. Spíš to připomíná házení písku do očí veřejného mínění. Když už jsme na té poušti.

Volné konce

Den před tím, než Turci začali prohledávat rezidenci saúdskoarabského konzula, byl konzul Muhammad Atajhí odvolán do Rijádu. Údajně je na nahrávce slyšet jeho hlas, který nabádá vražedné komando "aby to udělalo jinde." Pokud se Atajhí na konzulát už nevrátí, pravděpodobně nebyl poslán jen do výslužby. Mezi komandem byl také plukovník saúdského letectva Mašál Saad. V těchto dnech zemřel při automobilové nehodě v Rijádu. Jak říká můj oblíbený hrdina z NCIS Leroy Jethro Gibbs "někdo tu svazuje volné konce".

Vyhošťovat se nebude

20.října 2018: Po více než dvou týdnech Saúdská Arábie po stupňujícím se nátlaku mezinárodního společenství přiznala, že Džamál Chášakdží zemřel na její ambasádě v tureckém Istanbulu. Stručné sdělení, kterým se opět vracíme na začátek. Hlava 22.

Všechno je relativní. Ani ke sprostým podezřelým, ani k obětem se nepostupuje podle stejného metru. Skripal: Důkazy se nikdo nezdržoval. Připomeňme si jen, že Skripal nebyl žádný dvojitý agent v terénu, jak se nám snažila namluvit média, žádný klon Jamese Bonda, ale kádrovák sedící na zadku v Moskvě, který za 78 tisíc liber prodal jména ruských agentů v Evropě. V prosinci 2004 byl v Rusku zatčen, odsouzen a uvězněn za velezradu. V roce 2010 se usadil ve Velké Británii po výměně agentů. Ruská oficiální místa tedy neměla žádný zájem ho zavraždit. To by pak s nimi už nikdy nikdo žádnou výměnu neprovedl. Skripal si prožil svůj osobní zázrak, protože jinak je otrava Novičokem bez šance na přežití, a plánovači útoků pod falešnou vlajkou si zase pro změnu ověřili, že svět je připraven spolknout kdejaký nesmysl, aniž by museli složitě vyrábět nějaké důkazy.

To ovšem druhý muž, o kterém bude řeč, si úctu a obdiv naopak zaslouží. Saúdskoarabský opoziční novinář Džamál Chášakdží dlouhodobě kritizoval vládu Saudské Arábie, což je činnost na úrovni práce pyrotechnika. 2.října navštívil saúdský konzulát v Istambulu a od té chvíle se po něm slehla zem. Ve stejný den přiletělo do Istambulu patnáct Saúdů. O skupinu ornitologů se zřejmě nejednalo.

V tomto případě už přece jen nějaké důkazy jsou k dispozici. Vzhledem k dlouhodobému napětí mezi Saudskou Arábií a Tureckem byl konzulát odposloucháván. Není to zrovna něco, čím by se domácí tajné služby chlubily, ale takto existuje audionahrávka, která poskytuje jeden z nejpřesvědčivějších a nejhrůznějších důkazů o zločinu. Není to sice přímý důkaz, ale pořád lepší než britské tvrzení o Novičoku na klice, v parku a tak. Na nahrávce je slyšet, jak byl Chášakdží vyslýchán, mučen, zavražděn a rozřezán na kusy. Za dvě hodiny pak z konzulátu odjíždělo šest vozů s diplomatickou poznávací značkou. V jednom z nich seděl saudskoarabský plukovník z oddělení soudního lékařství.

Dalo by se tedy očekávat, že vzhledem k precedentu s novičokem nastane světová bouře. Za tak barbarský čin by byl kdokoliv navždy vyloučen z lidské rasy. Saúdskoarabským diplomatům by neměli stačit nohy. Pražská kavárna už mohla být ve jménu Velkého humanisty nastoupena před velvyslanectvím Saúdské Arábie s patřičně vyvedenými cedulemi. Jenomže...

Jenomže nic se neděje.

Evropští velikáni a americký prezident sice vyjádřili jisté znepokojení, ale to je tak všechno. Prý se na to Saúdů zeptají. Ano, to je dobrý nápad. Saúdové jim jistě řeknou: "Kápli jste na to. Tak vám nalejeme čistého vína, nebo vlastně vody. Chášakdžího jsme na konzulátu oddělali, pak ho rozřezali speciální pilou a kusy těla v pytlích odvezli v diplomatických vozech společně s vrahy na letiště. Kolik našich diplomatů se má připravit na odchod?"

Světové ticho po pěšině ovšem není žádnou záhadou. Vztahy Saúdské Arábie a Spojených států jsou vřelé nejen v oblasti vojenské, ale i ekonomické. Evropští politici musí tento fakt respektovat.   Za vládnutí Obamy prodaly Spojené státy svému spojenci zbraně v celkové hodnotě 110 miliard dolarů. Spojenec to ale není nikterak sentimentální. Již několikrát oznámil, že se zbaví amerických aktiv - v hodnotě více než 750 miliard dolarů - pokud USA neučiní to, či ono. Tomu se říká držet někoho pod krkem (nebo za koule).

Kozel jako zahradník

A tak nás nemůže překvapit toto podivné spojenectví světového nositele dobra se zemí, která zrovna neholduje lidským právům. Kde probíhají výchovné tresty jako je bičování, stětí, kamenování, ukřižování... Na případné mravnostní delikty dohlíží saudská náboženská policie Mutaween, která ve svém erbu rozhodně nemá heslo pomáhat a chránit.

Znásilněná žena byla v roce 2002 odsouzena k dvě stě ranám bičem, protože se pohybovala sama bez mužského doprovodu a tím se stala zodpovědnou za své znásilnění. Ali Muhammad al-Nimr se v roce 2011 jako nezletilý připletl k protivládní demonstraci. Po jeho zatčení nenásledoval trest, protože Saúdové přece nejsou žádní barbaři, aby trestali děti. Počkali tři roky a teprve pak byl Ali odsouzen k trestu smrti stětím a k následnému ukřižování.

Saúdskoarabský princ Chalíd bin Farhan Saúd žije v exilu v Německu. Dalo by se říct, že jeho vztahy s rodinou nepatří k těm nejlepším. Britskému listu The Independent řekl, že lákání disidentů na zastupitelské úřady patří k obvyklým trikům jeho příbuzných. On sám dostal pozvánku tohoto typu už nejméně třicetkrát, ale vždy odmítl. Nenechá se prý opít rohlíkem, ani rozčtvrtit.

Od léta roku 2015 Saúdská Arábie předsedá radě OSN pro lidská práva.

Takže ještě jednou: Bude se vyhošťovat?

Souhrn otazníků (2002-2018) - Útok na Světové obchodní centrum 

Američané říkají, že po 11.září 2001 se změnil svět. V  jistém slova smyslu mají pravdu. Jako jediný nezpochybnitelný viník byl označen Usáma bin Ládin, coby velký plánovač útoků na Světové obchodní centrum (World Trade Center). Problém je v tom, že jakmile určitý scénář přijme většina, je tím demokraticky definována pravda. Bez ohledu na fakta. Žádná z dosud předložených teorií o 11.září nedokáže zodpovědět všechny otázky. Největší slabiny má oficiální výklad, který ale právem silnějšího odráží všechny pochybnosti a případné oponenty cejchuje nelichotivými jmény. Již záhy po útocích se objevily další teorie, které obratem dostaly spikleneckou nálepku. Jenomže tyto tzv.spilenecké teorie vyvolalo především zarážející chování státních orgánů. Pokud oficiální místa zlehčují autory těchto teorií, dvě organizace by na lehkou váhu brát neměly. Že v oficiálním výkladu mnoho dílčích událostí takříkajíc nevoní,  potvrzují  organizace Architekti a inženýři za pravdu o 11.září a Hasiči za pravdu o 11.září. Tedy odborníci, kteří  k danému tématu mají mnohé co říct.  Zdá se, že kromě bin Ládina se budeme muset poohlédnout po dalších obvyklých podezřelých.

Hypotéza  více  než svatokrádežná

Nejobvyklejším podezřelým při neuspokojivě vyjasněných událostech tohoto typu bývá  vláda nebo organizace blízká vládě, případně jiné těžko definovatelné síly, které také údajně stály v pozadí vraždy JFK. Ostatně způsob provedení,  následné zastírání a úsporné zacházení s pravdou, nesou shodný rukopis s vraždou amerického prezidenta z roku 1963. Jak uvidíme i některé události jsou velmi podobné. Jako v každém kriminálním případu i zde musíme nejprve hledat motiv, neboli ono známé Qui bono-Komu ku prospěchu?

Roku 2006 americký dokumentarista  Aaron Russo prohlásil, že  se rok před útokem na WTC sešel s Nicholasem Rockefellerem, který mu  řekl: "Aarone, dojde k jedné události. Pak vpadneme do Afganistánu, aby se dal postavit ropovod v Kaspickém moři. Budeme taky moci vstoupit do Iráku abychom si tam mohli dělat nároky na naftu a zřizovat základny na Středním východě, který učiníme součástí nového světového pořádku. Postaráme se také o Venezuelu. To všechno bude po té události následovat."

 A to také po TÉ UDÁLOSTI následovalo. Americká vládá dostala bianco šek na veškeré operace po světě, pod záminkou boje proti terorismu. A záleží jen na USA co za terorismus prohlásí.  Jako bonus schválil Kongres Spojených států amerických tzv. Vlastenecký zákon, který dává vládě USA netušené možnosti ve vztahu k neposlušným občanům.  Aaron Russo  zemřel sedm měsíců po natočení rozhovoru.

Ale jak máme přijmout fakt, že vláda (nebo organizace výše naznačené) obětovala životy vlastních občanů. Nemají snad i "vyšší zájmy" nějaké hranice? Nemají. V září 2001 byl uveden s  velikou slávou film Pearl Harbor, který ve velkém stylu oslavuje americké oběti po útoku Japonců ze  7.prosince 1941. Jednu okolnost ale velkofilm vynechal.  Americké velení o útoku předem vědělo a pro záchranu jednotky v Pearl Harboru neudělalo nic. Opět šlo o vyšší zájmy. Roosevelt musel respektovat veřejné mínění  (tehdy byla ještě taková doba, dnes už veřejné mínění může být kvalitně zmanipulováno), které odmítalo vstup USA do války.

Ale ani v dobách míru nepatří životy občanů mezi vládní priority. V roce 1995 se před Kongresem Spojených států odehrálo zvláštní slyšení. Bariéru více jak čtyřicetiletého mlčení se podařilo prorazit několika badatelům, kteří vyhledali svědky potvrzující, že se stali nedobrovolnými pokusnými objekty tajných vládních experimentů. Některé příběhy předčily i nejtvrdší horor.

Závěr je jasný: Tohoto obvyklého podezřelého si zatím  ponecháme."

"Úvahy byly přesné a podrobné, ale dedukce, jak se zdálo, přitažené za vlasy"

Čtenáři  Arthura Conana Doyla jistě poznali větu, kterou autor vložil do úst nesmrtelného Sherlocka Holmese v příběhu Studie v Šarlatové. Náš případ je tak zapeklitý, že drobná výpomoc geniálního detektiva by se určitě hodila.

Zpočátku  neměly  tajné služby ani tušení o chystaném teroristickém útoku na WTC, ale už téhož dne se vynořily první zasvěcená prohlášení o organizaci, která má útok na svědomí a dokonce najednou také byla známa jména atentátníků. V obrovských hromadách suti, popela a všeho co zbylo ze světového obchodního centra se objevil ne jeden, ale hned několik pasů atentátníků. Ze dvou relativně nepoškozených čitelných  pasů vyplývala identita atentátníků. I skeptik by prohlásil, že nejde o nic jiného než o zázrak. Takže bylo jasno. Byla známa jména atentátníků, jejich příslušnost k al-Káidě a spojení  s arcilotrem bin Ládinem.  Pokud jde ale o oněch devatenáct únosců čtyř letadel, které později vyjmenovala FBI, informace si často protiřečí přinejmenším stejně jako líčení ostatních dílčích aspektů. Jedna neobvyklá  zpráva  se objevila krátce poté. Údajně pět únosců bylo v polovině devadesátých let vyškoleno na amerických základnách v programu pro zahraniční důstojníky. Mluvčí Pentagonu sdělil, že jde o pouhou shodu jmen. Opět malý zázrak. Není první a nebude ani poslední. Potencionální sebevrazi z al-Káidy se několik měsíců předtím  projevili jako málo nadaní  žáci různých amerických leteckých škol . Mnoho pilotů s dlouholetou profesionální zkušeností je přesvědčeno, že ani jeden z teroristů nebyl schopen nasměrovat obrovské proudové letadlo na cíl. Jejich jediným samostatným letem byl okamžik, když vyletěli z leteckých škol pro neschopnost. Tím se dostáváme k ještě jedné souvislosti s atentátem na  JFK. V případě WTC byla hlavní role svěřena nepříliš zdatným pilotům, při vraždě JFK zase nepříliš zdatnému střelci, který onoho 22.listopadu 1963 střílel jako nepřekonatelný čarostřelec.

Také prezident Bush mladší příliš nepomohl oficiální teorii. Zdálo se, že se snaží něco skrývat. Tvrdil, že na vlastní oči sledoval televizní záběry nárazu prvního letadla, ještě před tím, než vešel do školní učebny, aby dětem předčítal z knížky. Ovšem záběry z prvního nárazu se v televizním vysílání 11.září neobjevily. Kazeta dvou francouzských dokumentaristů se záběry nárazu letadla ještě nebyla v té době zpracována pro vysílání.

Nesrovnalosti a podobnosti

Jeden ze údajných sebevrahů Muhammad Atta  ve dnech před 11.zářím cestoval po celém světě a choval se často tak nápadně, jako by chtěl na sebe bůhvíproč upoutat pozornost. Pravý opak toho, co by vyplývalo z logiky věci. Tento člověk se také podle svědků objevoval na dvou místech současně a dokonce popisy jeho osoby se liší. Když se vyšetřoval atentát na JFK, tak podobná nelogická činnost byla zaznamenána u Lee Harwey Oswalda (údajného vraha prezidenta Kennedyho). Dva Oswaldové se pohybovali na různých místech a chovali se přinejmenším výstředně. Co je tímto trikem sledováno, by rozluštil snad jen velký detektiv Sherlock Holmes

Sebevražední  atentátníci se měli zmocnit celkem čtyř dopravních linek. Dvě letadla narazily do věží světového obchodního centra, jedno mělo údajně vletět do Pentagonu a čtvrté se zřítilo po statečné vzpouře cestujících aniž by zasáhlo nějaký cíl. Téměř  nikde  se neobjevila informace, že let AA11 (zásah do severní věže) mohl zasadit Spojeným státům  úder nesrovnatelně drtivější.  Letadlo totiž letělo přímo nad jadernou elektrárnou Indian Point v Buchananu, necelých 50 kilometrů od New Yorku. Byla to příležitost, proti které by zřícení věží WTC znamenalo  jen nepatrnou škodu. Při veškeré úctě k obětem.

Falešná jména, které únosci použili, nebyla nikdy nalezena na seznamu pasažérů. Počet cestujících v unesených letadlech se ten den pohyboval jen okolo 19 procent obvyklé kapacity. Tento fakt musí nutně vyvolat jisté pochybnosti. Mezi další záhady patří údajné telefonní hovory cestujících. Některé hovory zněly, dle svědectví příjemců, velmi šroubovaně. Můžeme to samozřejmě přičíst dramatické situaci, ve které se cestující nacházely, ale současně ani nemůžeme vyloučit zfalšování hovorů pomocí moderních technologií. Navíc bylo ověřeno, že ve výškách nad 2400 metrů nelze žádný signál zachytit. Z Letu 93, který skončil v Pensylvánii, proběhlo značné množství hovorů, ačkoliv letěl většinou mezi 10 000 a 12 000 metry.

Záhadou v záhadě je, jak se útočníci přes všechna bezpečnostní opatření dostali do pilotní kabiny? Našla se jen jediná černá skříňka, a sice z Letu 77. Z jejích záznamů vyplývá, že dveře kabiny nebyly během posledního letu otevřeny.

Jedním z těch co přežili zřícení věží byl William Rodrigues, před událostí správce v severní věži.  Po nárazu letadla vynesl z budovy postupně patnáct lidí.  Rodrigues potvrdil, že se v budově ozývaly mohutné exploze z různých stran.  Vyšetřovaci komise pro  11.září ho vyslechla za zavřenými dveřmi a jeho informace do závěrečné zprávy nezařadila. Ale takové už vyšetřovací komise bývají. Jejich hlavním úkolem je nic nevyšetřit, což ostatně známe i z české kotliny. Architekti a inženýři zabývající se výškovými stavbami tvrdili, že ani kinetická energie požárů způsobených kerosinem, ani gravitační energie kolapsu nebyly schopny vykonat toto dílo naprosté zkázy. Zřícení dvojčat proběhlo tak, že se podobalo řízenému odstřelu. Jižní věž se zhroutila až hodinu po zásahu. Přesně půl hodiny po zhroucení jižní věže se totéž opakuje u severní věže, zasažené jako první. O několik hodin později se náhle sesula budova číslo 7, žádným letadlem nezasažená. Dost otazníků. Právo na názor má ale také druhá strana. Nemalé množství odborníků naopak zastává názor, že rozlitý benzín a následné požáry na několika poschodích, mohly přivodit zřícení budov tak, jak proběhlo. Osobně jsem ochoten se k tomuto názoru přiklonit. Synchronizovat údajný únos letadel, nálet do budov pod vedením neschopných pilotů a řízený odstřel by bylo téměř nemožné. Nás netrápí zda budovy spadly následkem  ataků letadel, nebo  řízeným odstřelem, ale kdo  stál v pozadí a jak byla celá akce naplánovaná. Je pravda, že řízený odstřel by spiklenecké teorii vyhovoval lépe, ale i bez něho zbývá dost nevysvětlených záhad.

Náraz do Pentagonu

Další dopravní letadlo letící v osudné chvíli ve výšce travnatého terénu, se vřítilo do stěny Pentagonu a skončilo v obrovské ohnivé kouli. Náhodou to bylo přesně v den  60.výročí položení základního kamene Pentagonu (11.září 1941). Než naletělo do stěny, mělo se pohybovat jen několik metrů nad zemí. Také v tomto případě by letoun musel pilotovat letecký velmistr. Otvor, který vznikl vletem letadla, měl něco málo přes šest metrů.  Boening 757 má celkové rozpětí 38 metrů a ocas vysoký 13 metrů. Do tak malého otvoru se nemohl vejít. Navíc fotografie neukazují žádné trosky okolo místa dopadu. Okna o jedno patro výše nejsou ani rozbitá. Oficiální teorie zcela vážně uvádí, že se křídla před vletem jakousi působící silou vypařila! Svědkové uvnitř Pentagonu uvedli, že z letadla téměř nic nezůstalo. Zbylo ale pár záběrů (později se staly již nedostupné), které ukazují části motoru, jež jsou příliš malé, než aby pocházely z proudového letadla. Letečtí experti, kteří měli možnost tyto fotografie spatřit, uvádí, že motory pochází z americké stíhačky A3 Sky Warrior. Co tedy vlastně Pentagon zasáhlo?  Nejdůležitější otázkou tohoto letu zůstává, co se stalo s cestujícími. Žádná mrtvá těla nebyla nalezena. Spiklenecká teorie uvádí, že nezvykle nízký počet cestujících umožnil jejich naložení do letadla Letu 93, které pak bylo posláno směrem na Pensylvánii a zde diskrétně sestřeleno.

Budova 7 Světového obchodního centra

Zatímco budovy 5 a 6 byly umístěny mezi Dvojčata, budova 7 stála stranou. Několik hodin po nárazu letadel do Dvojčat se budova 7 nenápadně sesunula do svého půdorysu.  Nezasáhlo ji žádné letadlo a byla vystavena jen několika malým požárům. Naštěstí po jejím pádu již byli všichni lidé z této budovy  evakuováni. Vyskytly se názory, že právě tato budova sloužila ke koordinaci událostí z 11.září a v kancelářích se nacházely důkazy, které musely být odstraněny. Velké množství klíčových záznamů a vzácných komodit bylo z budovy odneseno jen několik dní před 11.zářím. Šťastná náhoda?

Obvyklý podezřelý číslo 1

O rok později  se konečně objevil důkaz, spojující bin Ládina s útoky na Světové obchodní centrum. Americké výzvědné služby našly při prohlídce zřícenin soukromého domu v afgánském Džalálábádu videokazetu, která byla označena za rozhodující důkaz usvědčující bin Ládina z útoků na WTC a na Pentagon. Na kazetě byl záznam z neformální debaty bin Ládina s jeho stoupenci. Asi hodinový záznam obsahoval tři části, ale jednotlivé sekvence byly přeházené-konec návštěvy na začátku atd. Pentagon oproti tradičnímu zvyku nechal úplný přepis nahrávky zveřejnit. Bin Ládin si na něm pochvaluje, že škody po atentátu byly ještě větší než předpokládal, často se směje a vůbec celý jeho projev dokládá účast na akci. V prvních dnech se ale bin Ládin od útoků distancoval. Pak najednou nechal natočit video, kde přesně říká ty věty, které Američané potřebují slyšet. Ti samozřejmě mají neuvěřitelné štěstí a při prohlídce zbořenišť zrovna kápnou na dům, kde se jeden exemplář nahrávky nachází. Stejné štěstí jako při objevu pasů údajných atentátníků. Někdo nám tu hází písek do očí hrstmi vrchovatými. Pásek je zajímavý i z technického hlediska. "Záznam je podezřelý. Není souvislý, zvuk je nejasný," řekl v egyptské televizi analytik Hasan Suvajlám. Odborníkům na islám se nezdál bin Ládinův smích. Tuniský student Hišám Masmúdi  zase tvrdil, že bin Ládin vyslovoval jinak než při předchozích televizních vystoupeních. Tento důkaz tedy není příliš přesvědčivý

Le Winter je poněkud záhadná postava ze stínového světa tajných služeb. Občas se někde vynoří, zamíchá kartami a zase zmizí. Svého času se objevil také v Praze, ale to je jiný příběh. Stejně jako jeho stopy vedoucí ke smrti princezny Diany. V rozhovoru se spisovatelem Andreasem von Rétey řekl: "Koukněte, já jsem s ním (bin Ládinem) mluvil a on povídá: ´ Samozřejmě, že jsme to neudělali. Ale Američané mají tak silnou mediální mašinérii, a ti řekli, že jsme to my. Najednou nám přicházely obrovské sumy peněz a přidalo se k nám neuvěřitelně mnoho mladých bojovníků. Tak proč neříct, že jsme viníky? A tak jsme udělali.´

Co dodat?

"Když vyloučíme všechno nemožné,

tak cokoliv zůstane, byť by to bylo sebenepravděpodobnější, musí být pravda." Opět slova velkého detektiva z Baker Street. 

Nyní necháme obvyklé podezřelé stranou a zaměříme se na hlavní otázku celého případu.  Jak bylo zmíněno a jak je již také všeobecně známo, údajní atentátníci nebyli schopni provádět s letadly tak složité manévry. Nemohli letadla pilotovat. Samozřejmě je nepilotovali ani  původní profesionální piloti. Kdo tedy? Ať to působí sebenepravděpodobněji, jediným přijatelným vysvětlením je počítačově podporované dálkové řízení stroje. Pak by bylo všechno jinak. Atentátníci neletěli na sebevražednou misi, ale byli nějakým způsobem  zapojeni do vysoké a komplikované hry vládců loutek. O konečném řešení letu nemuseli mít ani tušení. Ostatně na kamerových záznamech jsou před vstupem na palubu vidět se zavazadly, žertující a vůbec tvářící se bezstarostně.  Někteří si nesli dokonce dvě zavazadla. Jedno zavazadlo se dá pochopit-nebudit podezření, ale dvě zavazadla? Dosti zbytečný doplněk pro sebevražedného kamikadze.

Bezpilotní letadla jsou skutečností už od šedesátých let. Postupně prošly značným vývojem. V srpnu 2001 (měsíc před útoky) provedla firma Raytheon Company (přední nadnárodní korporace se sídlem v Massachusetts, jeden z největších výrobců zbraní a elektronických obranných systémů) na letecké základně v Novém Mexiku šest dálkově řízených přistání Boeingu 757 bez pilota na palubě. O několik měsíců dříve letěl bezpilotní dálkově řízený Global Hawk z USA do Austrálie a tam bezpečně přistál.  Jakoby  před 11.zářím probíhaly horečnaté zkoušky. V listopadu 2006 Boeing patentoval automatický přistávací systém pro unesená letadla. V podstatě jde o to, že letadlo je na palubě neovladatelné. V roce 2001 se patentovaný systém na palubách Boeingů tudíž ještě nenacházel. Ale armáda a tajné služby v některých případech o mnoho let předbíhají civilní technologický výzkum.

Další šťastné náhody

Ve 105.poschodí jižní věže vlastnila několik kanceláří pojišťovací firma AON. Původně zde měla pořádat  11.září konferenci, která byla na poslední chvíli přesunuta do hotelu Millenium. Generálním ředitelem firmy AON je Jim Pierce, jinak také bratranec G.W.Bushe. V týdnu před událostí došlo ke značnému nárůstu obchodních aktivit o 1200 procent (!) se zvláštním zaměřením na letecké společnosti, které by byly nejvíce poškozeny, pokud by došlo k havárii jejich letadel. Mohlo jít o spekulaci na pokles akcií.

 Majitel WTC Lary Silvestein nepřišel zkrátka.  Jen pár týdnů před 11.zářím uzavřel významnou pojistnou smlouvu pro případ zničení budov. Obdržel několikamiliardovou částku na pojistném. Zajímavé je, že onoho dopoledne se v budovách nezdržoval proti svému zvyku ani on ani žádné z jeho dětí.

Závěrem malá akta X

Mark Phillips fotograf na volné noze, který pracoval pro přední americké deníky, pořídil vzápětí po osudné katastrofě sérii fotografií. Zběžně si je prohlédl a ten, který se mu zdál nejlepší obratem poslal agentuře Associated Press.  Fotografie byla ještě tentýž den otištěna v novinách. Jaké bylo Markovo překvapení, když redakci téměř okamžitě zaplavily telefonáty čtenářů, kteří upozorňovali, že v kouři valícím se z mrakodrapu vidí podobu ďábelské tváře. Deník The Daily Advertiser obrázek vytiskl přes celou půlstranu zvláštního vydání a The Saginaw News mu věnoval celou titulní stranu. Skutečně lze v oblacích dýmu zřetelně rozeznat něco, co bychom mohli označit jako tvář zla. Někteří v ní spatřili tvář ďábla, jiní tvář Usáma bin Ladína a mnozí tvář George Walkera Bushe.

A jak se to má s principem Pandořiny skříňky, která je uvedena v titulu? Princip spočívá v tom, že jakmile ji jednou otevřete, nedá se zavřít. Jak prosté, milý Watsone.

Ještě jednou se vrátím k případu padesáti sirotků ze Sýrie. Tato humanitární akce začala nabírat pozoruhodné obrátky. Stoupenci patronky sirotků Šojdrové se ozvali, že prý došlo k chybě v překladu. Rozuměj-v překladu z češtiny do češtiny. Nešlo o sirotky, nešlo o Sýrii a nešlo ani o uvedený počet padesát. Ten byl jen orientační. Výroční cena rádia Jerevan je jistá. S těmi čísly je vůbec potíž. Ředitel Organizace pro pomoc uprchlíkům Martin Rozumek zase nedávno v rádiu prohlásil, že by pro Českou republiku neměl být problém přijmout pět set, tisíc uprchlíků. Jenomže posluchači netušili, že Rozumek měl na mysli dvě číslovky a slyšeli číslo jedno, a sice pět set tisíc.  Redakci okamžitě zaplavily rozčílené telefonáty. Objevilo se nebezpečí, že Rozumka bude po jeho odchodu z redakce očekávat uvítací výbor. Málem ho museli z rozhlasu vyvádět kanalizačním systémem. Upřímně řečeno – ani "pouhých" pět set nebo tisíc by z Rozumka neudělalo zrovna kandidáta na muže roku.

Ale jak to tedy patronka Šojdrová vlastně zamýšlela? Když se ukázalo, že najít sirotky v evropských uprchlických táborech bude potíž, objevil se plán B a pak ještě C. V plánu B se hovořilo o "nedoprovázených dětech", což jsou ve skutečnosti výrostci blíže neurčitelného věku, kteří se potulují v evropských městech a rozhodně nepřemýšlí o tom, jak vykonat každý den dobrý skutek. Mnohdy je zdobí mohutný vous a ještě mohutnější agresivita.

Plán C zamýšlel vyhledat a odvést do Čech sirotky přímo ze Sýrie.

Proslýchá se, že když se v Sýrii dozvěděli, že jim nějácí ďaurové ze střední Evropy chtějí unášet jejich děti, skoro došlo k usmíření všech znepřátelených stran. Šojdrová a spol. se tak málem pozitivně zapsali do historie rozbouřeného Středního východu.

Zůstává otázkou, jak by toto uklidnění v regionu uvítaly Spojené státy.

K prolomení české migrační politiky je každý prostředek dobrý. Nyní se objevilo nové beranidlo v podobě imaginárních sirotků. Z některých politiků se najednou stávají lidské bytosti plné soucitu. Pro zvýšení efektu by ještě mohli v přímém přenosu pobíhat po studiu a zoufale lomit rukama.

A víte co? My jim věříme, že jsou celí říční konat dobro. A tak jim poradíme, jak na to.

Možností, kde páchat dobré skutky, je přehršle: V Africe, na Středním východě, doma, kdekoliv jinde, a to až do roztrhání těla. Dobrých skutků není nikdy dost. Na rozdíl od účelových proklamací. Ale dosti utopie. Nyní zase trochu vážně.

Údajní sirotci jsou víceméně virtuální realitou. Europoslankyně za KDU-ČSL Šojdrová ani neví, kde nějaké vhodné sirotky tak narychlo najít. A s tím souvisí také několik otázek. Jaké sirotky bude shánět? Děti kolem deseti let? Jak se asi dostaly do Evropy? Budou to starší sirotci? Sirotci, kterým bude ve skutečnosti přes dvacet?  

Opět je všechno jinak.

Majitelé pravd pochopili, že jejich agitace ohledně přijímání uprchlíků selhala. A to měli k dispozici velmi silné zbraně – televizi, rozhlas a tisk. Většina "obyčejných" lidí pozvolna poznávala, že žijeme ve světě, ve kterém je zatajování pravdy na denním pořádku a obrátila se alternativnímu zdroji informací -  k internetu. Zde již není prostor jen pro privilegované, ale doslova pro všechny.  Proto nyní elity tak úporně volají po jeho cenzuře.

Takže musela nastoupit nová fáze plánu. Bylo nutné přijít s něčím, co vždy zabere. A tak se vynořili sirotci. Děti. Na to by měl konečně už slyšet i občan nepoznamenaný vymýváním mozků.

Ale ani premiér Babiš nehraje zrovna čistou hru. V jednom prohlášení řekne, že žádné uprchlíky, tedy ani sirotky, nepřijmeme a hned v následující větě oznámí, že pověřil neziskové organizace, aby tyto děti vyhledaly. Sype nám písek do očí? Buď platí první věta, nebo druhá. Nemohou platit obě současně. Leda tak v politikově světě. Na druhé straně Babiše docela chápu. Hrozí mu, že bude zařazen do fronty společně s Draculou, masovým vrahem Mansonem a madam Bathory. Ne nutně v tomto pořadí. Spíše by stanul na čele průvodu. S takovou formou vydírání se těžko bojuje.

Ale nebudeme si hrát se slovy. Všichni moc dobře víme, o co tu jde: Přijmutím syrských "sirotků" bychom vyslali signál unijní elitě, že i u nás budou brány postupně prolomeny.

A zase vrátíme tam, kde jsme začali. K dobrým skutkům. Tentokrát ale vážně. Poslanecká, senátorská pomoc komukoliv v České republice by také vyslala signál. Když už to jsou takové soucitné duše. Třeba kdyby pomohli lidem, kteří musí zemřít, protože jim naše zdravotní pojišťovny odmítají platit léčení. A tito pacienti jsou skutečně v bezprostředním ohrožení života. (Dost dobře nechápu, jak manažeři těchto zdravotních pojišťoven, kteří si vyplácí milionové odměny, mohou mít klidný spánek).

To by byl signál mnohem vyšší hodnoty. Pak bychom si možná i mohli našich volených zástupců vážit. Těžko si jich ale můžeme vážit, když využívají všech špinavých triků, aby republiku zatáhli do stejné situace, v jaké se nachází všechny evropské země, bez vyjímky, které migranty přijaly. Žádný vděk od těchto utečenců před válkou se nekonal. Pokud tedy za projev vděčnosti nepovažujeme loupeže, vraždy a znásilňování.

Tak nám mladí strážci politické korektnosti začali na Facebooku nahlašovat profily, které se jim jeví jako závadné. Mezi sebou si pak hrdě vyměňují čísla, kolik FB profilů již odrovnali. Není nic odpornějšího než sledovat udvače, jak tančí na hrobech svých obětí. Udělali si z toho sport, ale přitom nechápou jednu podstatnou věc: Vráží nůž do zad své vlastní budoucnosti.  Ještě netuší, že jsou jen užitečnými idioty pro plán na likvidaci evropských hodnot a všech, kteří se snaží tento proces zastavit.

Tito mladí udavači ještě nic nedokázali, neznají naši nedávnou historii, kdy my starší jsme poznali, co znamená nesvoboda slova, nic pořádného ještě nepřečetli, a přesto mají tolik drzosti, aby diktovali, co si jiní mají myslet. Neumí diskutovat, argumentovat, umí jen nahlašovat. Prošel jsem několik FB stránek těchto rádobycenzorů. Je to bída a utrpení, infantilní texty střídají obrázky, které jsou daleko za hranici byť jen podprůměrného vkusu. A co je nejhorší  – nešmírují všechny "nenávistné" komentáře, jak tvrdí, ale jen názory, které se nehodí do jejich pokřiveného vidění světa. Přes jejich proklamovaný morální rozměr však ani jim není nějaká ta nenávist tak úplně cizí. Jeden příklad za všechny:  Na jejich profilech jsem našel primitivní urážky prezidenta, psané na úrovni záchodových nápisů, které si pak vzájemně lajkují a píší k nim obdivné komentáře. A tato divná mládež nám chce něco kázat?

Jejich likvidace FB stránek Naštvaných matek byl čin srovnatelný s řáděním zdivočelých svazáků v padesátých letech. Také mysleli, že ve jménu jimi chápaného vyššího dobra, je dovoleno cokoliv.

Voltairův citát byl již mnohokrát vyřčený, ale mladým udavačům, kteří nic nečtou, ho rád připomenu: "Pane, s vaším názorem hluboce nesouhlasím, ale udělám vše pro to, abyste jej mohl kdykoliv říct."

Pochybuji však, že vůbec pochopí obsah a poselství této věty.

Dělají si zářezy na pažbě, za které se jednou budou stydět.

 ...pravda si ještě šněruje boty.

Šéf německé rozvědky Hans-Georg Maassen projevil nebývalou odvahu, když oznámil, že mediální zpravodajství z Chemnitzu pracovalo s dezinformačním materiálem.

 Na jednom videu stačí zakrýt pravou stranu obrázku, aby dav utíkající před policií v kterémkoliv městě mohl být označen za lůzu pronásledující v Chemnitzu migranty. Osamělý hajlující výrostek má při zvětšení záběru na dlani fixou napsanou zkratku RAF. Není to, bohužel, propagace Královského letectva (Royal Air Force), ale vyjádření obdivu k Frakci Rudé armády (Rote Arme Fraktion). Jedná se tedy bezpochyby o levicového provokatéra.  Hans-Georg Maassen  pro deník Bild řekl: "Nemáme žádné informace o štvanicích na cizince. Neexistují žádné důkazy, že video, které je má doložit je autentické. Podle mého velmi opatrného posouzení hovoří mnoho dobrých důvodů pro to, že se jedná o cílené dezinformace, které mají za cíl odlákat pozornost veřejnosti od vraždy v Chemnitzu."  Slova pravého chlapa. Tak má jednat šéf tajné služby, který není loutkou v rukou vlády. Maassena navíc podpořil saský prokurátor Wolfang Klein, který se připojil s názorem, že zprávy o honech na cizince nejsou ničím potvrzeny. Okamžitě se ozvaly vládní hlasy volající po rezignaci pochybovačů.

Veselá historka z natáčení veřejnoprávní televize ARD:  Celý den se redaktoři ARD potulovali po Chemnitzu, aniž by našli jediného nácka. Nezbylo, než si vypomoci archivním materiálem z jiného města a z jiné doby.

Pravda a pochyby je to poslední, co německý establišment potřebuje. Také se hned nechal slyšet místopředseda Bundestagu, sociální demokrat Thomas Oppermann, který bez obalu řekl, že ochránci ústavy mají používat represivní metody a nikoliv zpochybňovat důkazy. Jinými slovy:  Tajné služby a policie jsou tu od toho, aby vytvářely realitu, jakou si přejeme, nikoliv od toho aby zkoumaly nějaké důkazy. Odpor k důkazovému materiálu začíná být vůbec světovým trendem. Nastává nová fáze. Už žádná hra na pravdu. Řečeno natvrdo: Prostě přijmete jako fakta, co vytvoříme, a nebudete do ničeho strkat nos. Proto také začíná blokování sociálních sítí. Oficiální média už čte a sleduje jen málokdo, a tak je nutné omezit a postupně také umlčet alternativní názory. Nejlépe by elitě a jejich hlásným troubám vyhovovalo, kdyby měli internet stoprocentně pod kontrolou. Aby jen oni rozhodovali, které názory se pustí do sítě, a které se potichu odstraní, nejlépe i s jejich autory. (Kde je mlíkař?)

Tímto pojetím však Merkelova a spol. jen ukazují, že jsou u konce s dechem.

 Před padesáti lety se v jedné mrňavé zkušebně pod obchodem s gramodeskami na Gerard Street v Londýně sešli čtyři muzikanti  -  Jimmy Page, Robert Plant, John Bonzo Bonham a John Paul Jones. Jak si později vybavil Jones: "Sešli jsme se v tom kutlochu, abychom zjistili, jestli si sednem." Už při první zkoušce šatna explodovala a muzikanti zjistili, že to bude fungovat. Zbýval už jen vymyslet název. Padaly různé návrhy, a pak si Jimmy Page vzpomněl na nerealizovaný nápad svých bývalých spoluhráčů v jedné kapele s ředitelnou vzducholodí, angl. Lead Zeppelin. Návrh byl přijat, ale členové vznikající kapely se dohodli, že ze slova "lead" vypustí písmeno "a", aby to prý "tlustí Američani nevyslovovali jako líd".

Tak vznikla kapela, která i osmatřicet let po svém rozchodu promlouvá již ke třetí generaci rockových fanoušků, které si podmaňuje svoji hudební magií, syrovostí a neobvyklými hudebními nápady. Z jejich studnice monstrózních riffů dodnes čerpají všichni jejich rockoví následovníci. Celkem vydali devět studivých alb, přičemž poslední s názvem Coda (1982) je složeno z nahrávek, které v předchozích letech uložili do šuplíku.

V průběhu své dvanáctileté divoké jízdy se Zeppelini setkali s oběma stránkami popularity. Byli milováni svým publikem a zavrhováni poněkud zapšklými britskými tištěnými médii. Na konci sedmdesátých let se k nenávistným projevům vůči Led Zeppelin připojila také vznikající punková scéna. Označila legendu za dinosaury. Sami však měli jednu drobnou chybu. Na rozdíl od dinosaurů, neuměli na své nástroje pořádně zahrát.

V roce 1980 zemřel bubeník John Bonzo Bonham. V tisku se objevily zprávy, že zbylí tři členové nejsou zajedno, zda pokračovat dál. Proto 4.prosince vydali Zeppelini následující prohlášení: "Ztráta našeho drahého přítele a hluboce zakořeněný smysl pro harmonii nás a našeho manažera přiměly k rozhodnutí, že bychom nemohli pokračovat tak jako dřív."

I když se občas někde vynořila fáma, že členové skupiny uzavřeli kontrakt se samotným satanem, a proto byli tak úspěšní, nikdo soudný to nebral vážně. Ale někdo to vážně přece jen vzal. Jakýsi americký baptistický kazatel, dva roky po rozchodu kapely, přišel s objevem, že když se nahrávky Led Zeppelin pustí pozpátku, lze v nich zaslechnout satanistické promluvy. Oznámením (předchůdce současného "nahlašování závadných stránek"na FB) se dokonce zabýval výbor kalifornské sněmovny. Někteří členové výboru, poté co si poslechli  Stairway to Heaven (Schody do nebe), prohlásili, že zřetelně slyšeli "Here´s to my sweet satan." (Zde mému drahému satanovi). Může nás vůbec ještě překvapit něco, co přichází z této země neomezených možností?

V sedmdesátých letech jsem byl velkým příznivcem kapely Yes a můj kamarád Boďa zase prosazoval Zeppeliny. Vedli jsme nekonečné debaty, která kapela je lepší, a vyměňovali si kresbičky, v nichž jsme vzájemně shazovali protivníkovi oblíbence. Tak třeba já jsem nakreslil, jak do kanálu padá deska Led Zeppelin Physical Graffiti, a Boďa mně na oplátku předal kresbu, kde kytarista Yesů dostal zásah elektrickým proudem... Jenomže jsem moc dobře věděl, jak skvělí jsou Zeppelini,  a Boďa si totéž myslel o Yesech.  Ale válka je válka.

Zeppelini byli nejen vynikající muzikanti, ale na také velicí výtržnici. Stephen Davis popisuje v knize "Kladivo bohů Led Zeppelin", jak celkem pravidelně na svých turné rozmlátili pokoje, kde byli ubytováni . Některé hotely je zařadily na seznam zakázaných hostů. Jednou letěla při turné v USA oknem televize, a to by se ještě dalo, v porovnání s jejich jinými akcemi, označit jen jako drobné nedorozumění. Závěrečný účet jim přišel vystavit sám ředitel hotelu, který jen tak mimochodem poznamenal: "Docela vás, hoši, chápu, někdy mám taky chuť televizi prohodit oknem." A Jimmy Page mu říká: "Tak nám připište k účtu 500 dolarů a taky si jednu vyhoďte." Nebo veselá historka, když navštívili Elvise Presleyho. Ten se jich zeptal, jestli je pravda, že v hotelech tak řádí a Robert Plant mu odpověděl: "Jsou to jen pomluvy. Já například v noci bloumám po chodbách a broukám si vaše písničky."  I přes tuto přidrzlou odpověď se kapela nikdy netajila svým obdivem k Elvisovi a na svých koncertech pravidelně zařazovala do programu některou z jeho písní.

Ale na svoje hudební nástroje nenechali dopustit. Při jednom zvlášť bouřlivém koncertu, kdy se rozkurážený divák dral na pódium s lahví piva v ruce, ho Jimmy chtěl odstrčit svojí dvouramennou kytarou. Jenomže si uvědomil, jak je to nenahraditelný nástroj a tak musel zaskočit Robert s tyčkou od mikrofonu. Později na televizním natáčení chtěl režisér po Johnu Paulovi, aby na závěr rozmlátil svoji baskytaru. "Kdepak," odmítl Jones, "to je příliš kvalitní nástroj." Tak mu donesli z rekvizitárny jakousi levnou kytaru, a tu jim Jones už skutečně roztřískal, až z ní kusy lítaly.

Nyní se žijící členové skupiny Led Zeppelin rozhodli oslavit své letošní padesáté výročí vzniku vydáním knihy "Led Zeppelin By Led Zeppelin". Kniha, která vyjde v říjnu, nabídne na čtyřstech stránkách nejen vzpomínky muzikantů, ale také i dosud nezveřejněné fotografie.

Led Zeppelin se po svém rozchodu ještě několikrát společně setkali na pódiu (naposledy v roce 2007), přičemž za bicí soupravu se obvykle posadil Bonhamův syn Jason a v jednom případě také Phil Collins.

12. ledna roku 1995 dostali žijící členové slavné skupiny pozvánku do hotelu Waldorf-Astoria v New Yorku, aby byli uvedeni do Rockenrolové síně slávy (Rock and Roll Hall of Fame). Vcelku slušná satisfakce za výrok  výboru kalifornských strážců lidských duší.

Tak co zbývá. Otevřít si láhev vychlazeného piva a pustit si třeba bezejmenné čtvrté album Led Zeppelin, které mám osobně nejraději. Pak si vzpomenu na kámoše Boďu, kterého jsem neviděl čtyřicet let, a připiju na zdraví nejen jemu, ale i jeho – vlastně našim - Zeppelinům.

A že bych na závěr při objektivním zpravodajství ČT také zopakoval jejich kousek s televizí?  Když už máme to padesáté výročí. No nevím, něco mě říká, že manželka by nemusela souhlasit.

Účastníky pochodu k uctění památky zavražděného Němce média označila dílem za ultrapravici a dílem za narkomany. Každý, kdo sledoval záznamy z této akce, a viděl zástupy "obyčejných" lidí, si může udělat jasnou představu, kam až jsou mainstreamová média schopna zajít. Pochopitelně, že mezi protestujícími byli také zástupci radikálů, protože všem dohromady jde o společnou věc. Kancléřka Merkelová ale ve svém srdceryvném projevu ohledně honů na cizince, úplně přešla první demonstraci, která se odehrála naprosto poklidně a jejíž účastníci protestovali proti tomu, že "migranti každý měsíc zabijí nějakého Němce". Poklidné demonstrace skončily ve chvíli, kdy se zapojila Sorosova mládež a s agresivitou sobě vlastní začala napadat účastníky pochodu. Nikdo nemohl očekávat, že mladí stoupenci radikálů si to nechají líbit. Vše nasvědčuje tomu, že šlo o řízené provokace, aby protest byl zdiskreditován a debata se posunula do jiné roviny. To se také stalo. Nyní se již nemluví o podstatě problému, ale o výtržnostech a pronásledování migrantů na ulicích, což je jen smutný následek toho, že německá vláda problém se zločinností migrantů téměř neřeší a manipuluje s fakty. To jistě k uklidnění rozbouřených vod nepřispěje.

Objevila se zpráva, že událostmi se bude zabývat německá tajná služba. Samozřejmě tím není myšleno, že začne sledovat podezřelé migranty, kteří se již v minulosti zločinů dopustili. Naopak, bude sledovat podezřelé Němce, kteří proti migrační politice aktivně vystupují. Je to všechno postavené na hlavu. Jakoby rozum a logiku německých politiků pozvolna požíral přicházející islám. Nejsou v tom však sami. Smysl pro realitu také zcela ztratili tzv. vítači a bojovníci proti rasismu, kteří se stali velmi užitečnými idioty ve věci příchozích. Nepochopili, že "většinový islám a svobodná společnost se vzájemně vylučuji." (Thilo Sarrazin, německý publicista)

Jak ukrást protest a obrátit ho vzhůru nohama. Tak by se dal nazvat koncert v Saské Kamenici, který se zaštítil názvem Koncert proti rasismu. Nic proti názvu koncertu. Odpor vůči rasismu a odpor vůči zločinům migrantů se vzájemně nevylučují. Klidně se ho mohli zúčastnit i lidé, kteří podpořili předchozí demonstrace. Jenomže tento koncert nebyl zamýšlen jako krok k usmíření, ale byl vládní odpovědí na předchozí nepokoje. Hned se objevily palcové titulky, že na koncert přišlo 65 tisíc diváků, kteří prý svoji přítomností odsoudili projevy nenávisti vůči cizincům.  Vše bylo vhozeno na jednu hromadu: protest proti zločinům migrantů a hony na cizince. Německá vláda ovšem tímto ukazuje jen na následek, aniž by se snažila léčit příčinu. Vraždění, napadání, okrádání a znásilňování německých občanů je na stejné úrovni, jako pronásledování cizinců, kteří jsou zrovna po ruce. Zlo vždy přinese jen další zlo.

Jenomže, jak už to bývá, s masovou účastí na koncertu je to přece jen trochu jinak.  Lidi si přišli především poslechnout populární skupinu Die Toten Hosen. Chytrý tah od organizační jednotky. Kdyby tam stála jen Merkelová a řečnila na dané téma, účast by byla pravděpodobně mizivá. Méně se už hovořilo o tom, že na koncert byla také pozvána skupina Feine Sahne Fischfilet, která má blízko k levicovému radikalismu. Ukázkový průplach mozků. Vybíraly se zde finanční prostředky na podporu rodiny zavražděného Daniela Hilliga a na boj proti pravicovému extremismu, jak se jednolitě označují všichni odpůrci migrační politiky. První sbírka je jistě chvályhodná, ať už ji zorganizoval kdokoliv a z jakýchkoliv důvodů. Věřím, že účastníci koncertu, opět "obyčejní" lidé, přispěli rodině zavražděného s těmi nejlepšími úmysly. Ta druhá sbírka nemá žádný význam, protože pro boj proti odpůrcům migrační politiky se peněz najde dost i tak. Zajímalo by mě, jak organizátoři zajistili obě sbírky po technické stránce. Tedy jestli tam měli dvě kasičky (nebo dva účty) s nápisy, aby každý dárce věděl, na co přispívá.

Někdy se zdá, řečeno s velkou mírou nadsázky, že Merkelová a spol. budou i nadále vůči migrantům páchat dobro, i kdyby to jejich vlastní občané nemuseli přežít.

Dodatek (7.9.2018): Německé tajné služby oznámily, že zprávy o honech na cizince doprovázely dezinformace