Ze světa: Ohledně vraždy saudského opozičního novináře panuje mezi Spojenými státy a Evropskou unií vzácná shoda:  Žádné sankce proti Saudskému režimu se v nejbližší době nechystají, protože neexistuje důkaz, že vraždu nařídil saudský princ. Takže máme k dispozici variantu, že do Turecka dorazili samozvaní mstitelé, vstoupili na konzulát, trpělivě vyčkávali, až dorazí oběť Chašakdží, mezitím popíjeli s konzulem čaj a na jeho otázku "co pro ně může udělat", odpověděli "až dorazí ten pomlouvač, běžte vytrhávat plevel na zahradu." Pak proběhl horor v podobě mučení, čtvrcení a zakopávání. Konzul a spol. mezitím pořád trhali na zahradě plevel. Mstitelé poté v poklidu odjeli ve služebních vozech na letiště a odletěli do Saudské Arábie. To všechno bez vědomí vládců Saudské Arábie. Kdyby to tak skutečně proběhlo, tak je jasné, že samozvané vražedné komando by se po příletu domů samo stalo předmětem nějakého toho rozčtvrcení. V případě Novičoku a neotrávených Skripalových, tedy v případě méně drsném, takové obstrukce nepanovaly. Sankce následovaly rychleji, než by Jean Claude Juncker vypil svůj první ranní šnaps.

Kerčský incident. Rusko tvrdí, že ukrajinská plavidla nelegálně vstoupila do teritoriálních vod Ruské federace a byla následně zadržena, zatímco ukrajinská strana tvrdí, že se jejich lodě pohybovaly v mezinárodních vodách. Západ v tom měl jasno ještě dřív, než k incidentu došlo: Je to ruská provokace, ukázka síly, může za to Putin. V současnosti se zcela smazává co pravda je, ale tvrdě se prosazuje, co má být za pravdu vnímáno.

Z domova: Vláda schválila, že počet pracovních míst ve státní správě se od počátku příštího roku sníží o 860. Podle náměstka ministra vnitra pro státní službu Josefa Postráneckého jde o největší redukci od doby, co platí zákon o státní službě. Kdo viděl britský seriál Jistě, pane ministře/premiére, jistě si vzpomene, že přesně takový tah navrhoval stálý tajemník vlády sir Humphrey (Hámfry). Jde o to, že oněch 860 míst, která se mají zrušit, jsou pouze tabulkové (v seriálu tomu bylo také tak). Ve skutečnosti tam žádní úředníci nesedí. Autoři literární předlohy Jistě pane ministře Jonathan Lynn a Antony Jay by skákali nadšením.

 Vždy, když se v České republice rozhoduje o dostavbě atomových elektráren, začínají se dít podivné věci:

Rok 2013 - Premiér Nečas nekývl Američanům na dostavbu Temelína a navíc se při své návštěvě Ruska prořekl, že největší šance na to, aby vyhrála tendr o Temelín má ruská firma Rosatom. Záhy se objevuje případ žárlivé milenky a pád jeho vlády.

Rok 2018 – Premiér Babiš hovoří o dostavbě Dukovan jako o investici do budoucnosti. Pak ale dochází k nečekanému obratu. Jen dva dny po návštěvě amerického ministra obrany v ČR Jamese Mattise Andrej Babiš mění názor o příslovečných 180 stupňů. Informuje prezidenta Zemana, že nyní není vhodné dostavovat dva bloky, ale postačí jen modernizace (za desetinu ceny dostavby).

Tím proti sobě Babiš poštval americké elity, které tento krok považovaly za zradu amerických zájmů. Dostavbu měla provádět firma Westinghouse Nuclear, která se od roku 2017 nacházela v bankrotačním režimu a proto se pro ni stala tato zakázka životně důležitou. Jenže Američani neberou ohledy na bezpečnostní rizika, jde jim jen o kšeft. Po nich třeba potopa. V jisté utajované zprávě se uvádí, že technologie použité v Dukovanech nejsou kompatibilní s americkými ani francouzskými technologiemi. Proto by bylo vhodné, aby případnou dostavbu realizovala ruská firma, konkrétně Rosatom. Jenomže ve stávající politické atmosféře není možné nechat Rusy stavět jaderný blok ve střední Evropě. Hrozilo by, že by nás naši spojenci přijeli okamžitě osvobodit od hloupých myšlenek. Proto Babiš přistoupil k jedinému možnému kompromisnímu řešení – k modernizaci Dukovan.

A v tuto chvíli vstupují do hry dva užiteční redaktoři, kteří odjíždí do Švýcarska, aby pořídili kompromitující rozhovor s Adrejem Babišem juniorem.  Mladý Babiš na první pohled vypadá nemocně: Má podivnou skladbu vět, v podstatě jen doplňuje věty Slonkové. Když oba redaktoři odchází, ve dveřích stojí zmatený muž. Ti dva se však spokojeně smějí. Materiál k odstřelu premiéra a jeho vlády je připraven!

Nemám Babiše rád, ale tento "dokument" působil tak nevěrohodně, že je s podivem, jaké pozdvižení vyvolal. Přitom řešení tohoto rébusu je velmi jednoduché. Stačí zjistit odkud Slonková a Kubík vzali adresu Babiše juniora ve Švýcarsku.

 Kdo je nasměroval čtrnáct dní poté, co premiér Babiš změnil názor ohledně dostavby Dukovan?

Symbol Dne válečných veteránů – červený vlčí mák - je spojen s první světovou válkou, která svým obrovským rozměrem a spojenými útrapami, měla být válkou poslední.

Symbol je vypůjčen ze známé básně Na polích ve Flandrech od kanadského válečného chirurga Johna Mc Crae, který sloužil v bojích na západní frontě. Nezměrné utrpení, které viděl kolem sebe, ho přimělo k napsání slavné básně V polích flanderských, v níž vyjadřuje smutek nad padlými spolubojovníky.

Den válečných veteránů je vzpomínkou nejen na padlé z první světové války, ale také ze všech dalších válečných konfliktů.

V České republice se 11. listopad jako Den vlečných veteránů slaví teprve od roku 2001 a jeho pojetí a vnímání je u nás stále trochu rozpačité. Přitom naši novodobí váleční veteráni nasazovali pod vlajkou České republiky svůj život, dali této službě nejlepší léta života a zaslouží si naši úctu, ať už si o misích do Iráku nebo Afganistánu myslíme cokoliv.

Na polích ve Flandrech

Překlad básně Johna McCrae

Na polích ve Flandrech divoké máky rostou,

tam mezi kříži, řada za řadou.

Zde ležíme. Nahoře mezi červánky,

je možná slyšet zpívat skřivánky,

zde dole kanóny jen svojí píseň řvou.

My už však nevstanem a je to možná zdání,

že včera ještě žili jsme a byli milováni.

Teď jenom tiše ležíme

na polích flanderských.

Náš boj však zase jiní převezmou.

Do vašich rukou dáme my teď svou

hořící pochodeň a vy ji neste dál.

Kdyby vám uhasla, vzpomeňte na náš žal,

že jsme tu padli zbytečně. Jen máky porostou

na polích flanderských.

 Ve včerejším pořadu Máte slovo Michaely Jílkové vystoupili  představitelé naši armády. Podplukovníci a generálové. Téma se týkalo našich misí v Iráku a Afganistánu.  Z vystoupení některých z nich jsem měl dost rozpačitý dojem. Především mě zarazila kritika náčelníka generálního štábu generála Opaty za jeho slova, že nikdo nebude beztrestně zabíjet naše vojáky.  Proboha, vždyť to je prohlášení správného velitele. Také se ozval velký nesouhlas s činem speciální jednotky, která vrahy dopadla. V pořadu dokonce padlo označení vražedné komando. Takže si to vyjasníme:  Naše jednotka provedla v podstatě policejní akci. Vypátrala pachatele, přijela je zatknout, jeden z pachatelů použil zbraň a naši vojáci pochopitelně palbu opětovali.

Ovšem nebylo tak úplně nutné tuto akci veřejně ventilovat. Naši mainstreamoví novináři jsou slepičí prdele. O čem mají mluvit, o tom mlčí, a o čem by naopak měli pomlčet, tak vyslepičí.

V románu Daniela Silvy Černá vdova byla ve Francii ustanovena speciální jednotka nazvaná Alfa. Dostala pravomoc použít "aktivní prostředky" k odstranění potencionálních islamistických teroristů z oběhu dřív, než tito islámští teroristé stačí použít aktivní prostředky proti republice, nebo jejím občanům.

Škoda jen, že jde o románovou fikci. Zatím mají všechny trumfy v rukou právě džihádisté.  

 Nedávno jsem potkal známého, který se mi svěřil, jak šel požádat ředitele firmy, kde má již osm let stejný plat, o jeho zvýšení. Pan ředitel ho posadil do křesla, sekretářku nechal uvařit kávu a pak vedl půl hodiny krásnou řeč o perspektivě firmy, aby v závěru smutně dodal, že pokud žadatel chce, aby firma prosperovala i nadále, nemá se touto malichernou otázkou již zabývat. Nikdy. Pod dojmem jeho projevu mu prý málem navrhl aby mu plat snížil.

Být tak poslancem, měl by jiné starosti. Systém odměňování našich volených zástupců a vládních činitelů je jakýmsi podivným způsobem nastaven tak, že se odměny za jejich dřinu zvyšují automaticky sami od sebe a to skokovým tempem. O nic nemusí žádat, systém pracuje za ně.

Nyní se však v parlamentu schyluje k pamětihodné bitvě. Malá část poslanců chce podpořit záměr vlády přibrzdit růst platů vrcholných politiků z dvaceti na devět procent. Většina je ale v zájmu svých rodin proti. Chtějí se i nadále vést vlakem, co nebrzdí. Někdy to ale může být nebezpečné.

Aby k rozhodující bitvě vůbec došlo, je zapotřebí zařadit platový zákon na pevný termín schůze komory. V tom vidí odpůrci brzdy svoji šanci. Většina zákonodárců by mohla program mimořádné schůze neschválit, nebo se hromadně nedostavit na hlasování. Ale má to háček. Takto okatě projevená nenažranost by poněkud podráždila voliče. Takže uvidíme. Do týdne a do dne.

Pokud novela o devíti procentech neprojde celou legislativní mašinérií, vzrostou jejich základní platy od ledna automaticky a bude vymalováno.

Není to tak dávno, co si jeden poslanec (nebudu ho jmenovat), pobírající jako předseda nějakého toho parlamentního výboru přes dvě stě tisíc korun měsíčně, stěžoval, že za tak bídný peníz nemůže uživit svoji početnou rodinu.  Mnoho nescházelo a byla vyhlášena národní sbírka, aby jeho rodina netřela bídu s nouzí.

Tak jak to vlastně je? Nyní naši volení zástupci lidu nyní pobírají základní plat 75 900 korun hrubého měsíčně. Od ledna by to tedy dělalo bratru 90 600 korun. Pokud by brzda zafungovala, dostali by "jen"  83 900 korun. Ani to není špatné. Skoro to vypadá jako by smyslem hry byly samotná hra s veřejností. K tomu každý zákonodárce pobírá paušální náhrady od 39 400 Kč do 53 500 Kč, v případě zvýšení od 47 100 Kč do 63 900 Kč. Ovšem tento základní plat bere jen dvacet poslanců, ostatní jsou parlamentní funkcionáři všude možně a tam je to už platově mnohem lepší.  

A pokud si lid mezi sebou šeptá, že mnozí z nich jsou i zadarmo drazí, tak vězte, že je to zcestná myšlenka, zcela jistě pocházející z dílny ruských hackerů. Vždyť ti lidé z parlamentních lavic pracují do roztrhání těla pro svoje naše blaho.

Pozn.: Poslední věta je příkladem uvědomělé autocenzury, o které jsem se zmínil v článku Všechny krásy světa.

 Jak se to mohlo stát? Kdy jsme překročili hranici, za kterou už není návratu? To jsou otázky, které si možná brzy budeme klást.

Student britské university Angelos Sofocleous (zřejmě se jedná o pseudonym) sdílel na Twitteru úvahu s prohlášením, že ženy nemají penisy. Něco, jako kdyby někdo sdílel myšlenku, že Země je kulatá.  Student však tvrdě narazil. Aktivisté z RGBT komunity (zkratka zahrnující osoby s menšinovým sexuálním zaměřením) zatroubili do útoku a odvážný student se nestačil divit. Okamžitě byl odvolán z pozice zástupce šéfredaktora studentského časopisu. Angelos se pokusil zachránit si bortící kariéru a studentskému světu sdělil: "Mohu se mýlit, ženy přece jen mohou mít penisy". Pak v duchu Galilea Galileiho (a přece se točí) tvrdošíjně dodal: "Ale myslím, že tomu tak není."  Odpověď se dostavila záhy. Byl odstraněn i z pozice voleného prezidenta národní unie svobodného projevu (!) Humanist Students. Tento příběh není pokusem o vtip, skutečně se stal. A to v době, kdy je vědecky prokázáno, že čáp děti nenosí a vrány je neunesou. Jako bychom se ocitli ve zvrácené verzi Alenky v říši za zrcadlem.

Žijeme v době, kdy různé menšiny rozhodují o tom, co si máme myslet, co můžeme nebo nemůžeme říkat, jak máme žít. Odkud se vzala tato jejich moc? Pro odpověď se musíme vrátit do minulosti.

V roce 1923 byl ve Frankfurtu založen Ústav pro sociální výzkum jako součást Frankfurtské univerzity. Byl to první marxisticky orientovaný ústav v Německu. V roce 1933 členové institutu imigrovali do Paříže a poté do USA. Zde jejich institut existoval v rámci Columbia University až do roku 1949, kdy se stěhuje zpět do Frankfurtu.

Směr frankfurtské školy je charakteristický snahou o spojení učení Karla Marxe a Sigmunda Freuda, ústící později v tzv. kritickou teorii, označovanou jako neomarxismus (zdroj: wikipedie). Podle amerického konzervativce Pata Buchanana neomarxisté nevidí jako utlačovanou dělnickou třídu, ale nebělošské přistěhovalce, ženy, homosexuály, národy třetího světa, narkomany a také (proti zdravému rozumu) pedofily. Za práva těchto skupin je zapotřebí, podle neomarxistů, bojovat.

Neomarxismus dále prosazuje radikální revoluční změny – rozpouštění národů, mísení protichůdných kultur, rovnost všech partnerských vztahů, popírání tradiční rodiny.

Frankfurtská škola měla značný vliv na radikální studentské hnutí šedesátých let, ze kterého vzešly současné západní politické elity, které nyní ovládají Evropu. Zde tedy máme částečnou odpověď.

 Tato tzv.liberální levice zvolila salámovou taktiku, jinak řečeno -  nenápadně instalovanou diktaturu, krok za krokem. Poučili se z minulosti. Tvrdá diktatura tradičního marxismu se neosvědčila, narazila na tři problémy, kterými byli Bůh, rodina a vlast. Proto neomarxisté zvolili rafinovanější cestu. Zpočátku šlo jen o prosazovaní běžné lidské slušnosti, která vyústila v politickou korektnost. Následovalo utahování šroubů. Postupně se ze slušnosti vyloupla teorie, že menšiny jsou dobré, zatímco většina je zlá. K tomu se připojila kolektivní vina Západu za všechny zla světa. Jeden současný francouzský filozof (jméno jsem si bohužel nazapamatoval) to nazval tyranií pokání.  

V diktatuře politické korektnosti již ani cenzura není zapotřebí. Úspěšně ji nahradila vnucená autocenzura, která je daleko smrtelnější, než řadění nejtvrdšího cenzora. Do myšlenek totiž nezasahuje jiná osoba, ale autor je přinucen sám si nasadit náhubek. Navíc se okruh povolených názorů neustále zužuje. Lehce se může stát, že se jednoho dne probudíme a bude nám oznámeno, že konzervativním názorům už bylo upřeno právo na slyšení.

Nová ideologie také šikovně využívá metodu dvojího metru. Jeden příklad za všechny: Zatímco kritika křesťanství je považována za  projev zdravé sebereflexe, stejně objektivní kritika islámu je označena za islamofobii, nacismus a provokaci.

Extrémní nemarxistická levice (jejich označení se za "liberální levici" je jen výsměchem) pracuje na celkové proměně lidstva usilovně a nemilosrdně. Nic neunikne její pozornosti. Ani přítomnost, ani budoucnost a žel ani minulost. Nastává přepisování historie, objevují se požadavky na změnu školních osnov, ze kterých by například v literatuře měli postupně mizet Shakespeare, Kant a další. Nevím, kým by tyto klasiky chtěli nahradit. Pokud mají rovnocenné náhrady, pocházející z multikulturních menšin, tak sem s nimi! Studenti některých západních univerzit z vlastní iniciativy odstraňují z chodeb škol sochy významných filosofů a vědců. Jsou to pro ně zlí bílí muži, na které se nechtějí dívat. Stálo by za to, položit jim otázku, od koho se tedy chtějí učit. A chtějí se vůbec učit? Nebo jen bořit. A mají už za zlé bílé muže stejnou náhradu, prověřenou staletími? Toto šílenství se promítá do všech úrovní. Nedávno se řešil hlavní představitel připravovaného filmu Achilleus. Měl by to být černoch. Nic proti vynikajícím černošským hercům, na Morgana Freemana nenechám dopustit, ale proč reinterpretovat historii dnešním pohledem. Je to zbytečné, hloupé a spíše to povede přesně opačným směrem, než zamýšlí ideologové politické korektnosti. Nedávno jsem viděl krimi film, kde se v jednu chvíli v úřadovně FBI pohybovaly jen ženy. Vypadalo to jako by mužskou populaci zasáhla nějaká katastrofa. Bylo to dotažení politické korektnosti k samému vrcholu.

Politická korektnost (a vše, co se za ní skrývá) se promítá do všech oblastí života. Nevyhnula se ani takové záležitosti, jakou je volba královny krásy.  Na Miss Amerika odpadne promenáda v plavkách a hlavním kritériem se stane vzdělanost, sociální vliv a talent. Na stejnou koncepci se připravuje Německo. Odzvoněno je i přehlídce dívek ve večerních róbách. Za změnou stojí hnutí MeToo, které předvádění dívek označilo jako zastaralé a ponižující. Pokud by si toto "vylepšení" přály samotné uchazečky o titul královny krásy, nezbylo by nic jiného, než jejich přání respektovat. Ale tady opět do hry vstupuje vlivná skupina (v tomto případě MeToo), která svévolně rozhodla, co je zastaralé a ponižující. A co když to samotné uchazečky vidí jinak? Mužská populace jistě ocení chytrost a vtip soutěžících dívek, ale ono předvádění ženské krásy, takový ten bonus pro oko, u toho bude citelně chybět. A přitom nebylo nic jednoduššího, než obě koncepce spojit dohromady. I za cenu, že aktivistky z hnutí MeToo vzteky skočí z útesu.

Tato novodobá diktatura se tváří jako veskrze liberální (proto ji jako liberální odmítám nazývat), ale některými prostředky totalitních režimů nepohrdne. Francouzský soud poslal Marine Le Penovou na psychiatrické vyšetření, protože v prosinci roku 2015 zveřejnila na Twitteru tři fotografie bestiálních vražd, spáchaných islámským státem. Šlo o reakci na nálepku, že její politická strana je teroristická. Chtěla ukázat, co je skutečný terorismus. Na první fotografii je sťat americký novinář James Fidey, na druhé upalován jordánský pilot Muat al-Kasasbeh a na třetí přejíždí tank muže v oranžové kombinéze. Systém tedy neodsoudil tyto zločiny, ale nepohodlnou političku, která je v rámci sebeobrany připomenula.

Mnohdy se ptáme, kam se řítíme? Skutečně necháme tradiční Evropu padnout, aniž bychom falešné věrozvěsty nezarazili? A půjde to vůbec ještě zastavit?  Mnislav Zelený, etnolog a cestovatel, říká, že jsme jediná civilizace, která nebojuje o své přežití.  Jenomže my jsme nebyli napadeni vnějším nepřítelem, před kterým jsme kapitulovali, složili ruce do klína a vzdali se. Současnou situaci zavinila evropská politická elita se svou migrační politikou. Když ale tito inženýři lidských duší viděli, že jejich experiment vede Evropu do záhuby, že islámští "utečenci před válkou" nikdy nepřijmou naše hodnoty a pravidla, měli se okamžitě vdát svých plánů a migraci zastavit.  Za každou cenu. Ale ONI jsou natolik zaslepeni pokřivenou vidinou budoucího multikulturního světa, že klidně Evropu obětují a ještě to prohlásí za konání DOBRA.  Jsou jako zrádci, kteří zabíjí své vlastní lidi ve jménu údajného pokroku.

V České republice to zatím není tolik znát, ale už se vynořují levicoví aktivisté a udavači, kteří zcela nepokrytě vyhrožují všem, kdo zastávají konzervativní názory ohledně Evropy, tradiční rodiny, migrace, islámu a svobodného myšlení. Tímto vlastně oznamujeme náš skutečný vstup do současné západní Evropy.

Extrémní levice a její politická korektnost nám postupně bere všechny krásy světa a nabízí nám za to jen obsah skříňky jedné dámy. Jmenovala se Pandora.

Některé projevy poslanců ve sněmovně by se měly rovnou tesat do kamene. O takový výtes se dnes (26.října 2018, datum uvádím pro případ, že by k tesání přece jen došlo) zasloužil Karl Schwarzenberg, který parlamentu sdělil: "Vyznamenáváme se tím, že se o Evropu nezajímáme. Ano, čerpáme dotace, ale nepřispíváme moc solidaritou. Masaryk nám vštěpoval hlavní poselství - humanitu. Tu jsme prokázali, když jsme odmítli přijmout ty syrské sirotky." 

Panu Schwarzenbergovi asi nikdo neprozradil, že syrské sirotky před časem hledali opravdu všude, ale žádné nenalezli. Pokud tedy máme na mysli sirotky v původním významu toho slova, a nikoliv výrostky s bíbrem. Problém syrských "sirotků" se usadil panu Schvarzenbergovi v hlavě už od začátku, co se vynořil.  Cimrmani tomu říkají "nedokázat opustit  téma".  Před týdnem pan Karel navrhoval zrušení oslav 100. výročí vzniku republiky. Proč? Protože jsme nepřijali syrské "sirotky".

Ale pro humanismus není nikdy pozdě. Pan Schwarzenberg obdržel v restituci zámky Orlík, Sedlec a Schwarzenberský palác ve Voršilské ulici v Praze. To je hodně prostoru, aby navázal na Masarykův humanismus. Pokud by mu nevadilo, že by šlo o české sirotky v původním významu toho slova.

16. října 2018: Tak všechno je zase OK, jak říkají naši spojenci a my v SMS zprávách. Saúdská oficiální místa se zabitím opozičního novináře nemají nic společného. Tak pravili.

 A aby nikdo nepochyboval o upřímnosti tohoto tvrzení, byli na saúdský konzulát a později i do rezidence saúdského konzula vpuštěni turečtí vyšetřovatelé, kterým byla dána možnost hledat biologické stopy, stopy krve a především tělo opozičního novináře. Má to malou chybu na kráse. Před jejich příchodem se do budovy dostavili saúdskoarabští vyšetřovatelé a hned po nich nastoupil tým uklízeček.  Pochopitelně, že za těchto okolností nemohli turečtí vyšetřovatelé nic najít. Tady se tragédie začíná proměňovat ve frašku. Díváme se pravdě přímo do očí, ale musíme se tvářit, že ji nevidíme.

Osvědčená taktika

Saúdská Arábie záhy použila osvědčenou taktiku, kdy nejlepší obranou je útok a hned oznámila, že na jakékoliv sankce ze strany Západu odpoví odvetou. Trump sice pohrozil Rijádu přísným trestem, ale jedním dechem dodal, že nemá v úmyslu zastavit zbrojní dodávky do Saúdské Arábie. Tak jaký přísný trest měl Trump na mysli? Přestane jim posílat filmy s Pepkem námořníkem?

Dvojí metr

Představme si, že by se někde dostavil na ruské velvyslanectví ruský opoziční novinář, který žije v exilu. Zde by se propadl do země a Rusové by přišli se stejnou snůškou odporujících si nesmyslů, jakou nabídli Saúdové. Světové veřejné mínění by je, pod taktovkou elit, roztrhalo na kusy.

Sankce v podobě neúčasti

Západ se žádnými sankcemi vůči Saúdské Arábii evidentně nepočítá, ale na druhé straně nesmí zase tak úplně ztratit tvář. Proto svoji účast na plánované investiční konferenci v Rijádu odvolávají někteří ministři, šéfové bank, investičních společností a významných firem. Jejich neúčast na pouštní konferenci ovšem není pro Rijád zase tak velkou pohromou. Spíš to připomíná házení písku do očí veřejného mínění. Když už jsme na té poušti.

Volné konce

Den před tím, než Turci začali prohledávat rezidenci saúdskoarabského konzula, byl konzul Muhammad Atajhí odvolán do Rijádu. Údajně je na nahrávce slyšet jeho hlas, který nabádá vražedné komando "aby to udělalo jinde." Pokud se Atajhí na konzulát už nevrátí, pravděpodobně nebyl poslán jen do výslužby. Mezi komandem byl také plukovník saúdského letectva Mašál Saad. V těchto dnech zemřel při automobilové nehodě v Rijádu. Jak říká můj oblíbený hrdina z NCIS Leroy Jethro Gibbs "někdo tu svazuje volné konce".

Vyhošťovat se nebude

20.října 2018: Po více než dvou týdnech Saúdská Arábie po stupňujícím se nátlaku mezinárodního společenství přiznala, že Džamál Chášakdží zemřel na její ambasádě v tureckém Istanbulu. Stručné sdělení, kterým se opět vracíme na začátek. Hlava 22.

Všechno je relativní. Ani ke sprostým podezřelým, ani k obětem se nepostupuje podle stejného metru. Skripal: Důkazy se nikdo nezdržoval. Připomeňme si jen, že Skripal nebyl žádný dvojitý agent v terénu, jak se nám snažila namluvit média, žádný klon Jamese Bonda, ale kádrovák sedící na zadku v Moskvě, který za 78 tisíc liber prodal jména ruských agentů v Evropě. V prosinci 2004 byl v Rusku zatčen, odsouzen a uvězněn za velezradu. V roce 2010 se usadil ve Velké Británii po výměně agentů. Ruská oficiální místa tedy neměla žádný zájem ho zavraždit. To by pak s nimi už nikdy nikdo žádnou výměnu neprovedl. Skripal si prožil svůj osobní zázrak, protože jinak je otrava Novičokem bez šance na přežití, a plánovači útoků pod falešnou vlajkou si zase pro změnu ověřili, že svět je připraven spolknout kdejaký nesmysl, aniž by museli složitě vyrábět nějaké důkazy.

To ovšem druhý muž, o kterém bude řeč, si úctu a obdiv naopak zaslouží. Saúdskoarabský opoziční novinář Džamál Chášakdží dlouhodobě kritizoval vládu Saudské Arábie, což je činnost na úrovni práce pyrotechnika. 2.října navštívil saúdský konzulát v Istambulu a od té chvíle se po něm slehla zem. Ve stejný den přiletělo do Istambulu patnáct Saúdů. O skupinu ornitologů se zřejmě nejednalo.

V tomto případě už přece jen nějaké důkazy jsou k dispozici. Vzhledem k dlouhodobému napětí mezi Saudskou Arábií a Tureckem byl konzulát odposloucháván. Není to zrovna něco, čím by se domácí tajné služby chlubily, ale takto existuje audionahrávka, která poskytuje jeden z nejpřesvědčivějších a nejhrůznějších důkazů o zločinu. Není to sice přímý důkaz, ale pořád lepší než britské tvrzení o Novičoku na klice, v parku a tak. Na nahrávce je slyšet, jak byl Chášakdží vyslýchán, mučen, zavražděn a rozřezán na kusy. Za dvě hodiny pak z konzulátu odjíždělo šest vozů s diplomatickou poznávací značkou. V jednom z nich seděl saudskoarabský plukovník z oddělení soudního lékařství.

Dalo by se tedy očekávat, že vzhledem k precedentu s novičokem nastane světová bouře. Za tak barbarský čin by byl kdokoliv navždy vyloučen z lidské rasy. Saúdskoarabským diplomatům by neměli stačit nohy. Pražská kavárna už mohla být ve jménu Velkého humanisty nastoupena před velvyslanectvím Saúdské Arábie s patřičně vyvedenými cedulemi. Jenomže...

Jenomže nic se neděje.

Evropští velikáni a americký prezident sice vyjádřili jisté znepokojení, ale to je tak všechno. Prý se na to Saúdů zeptají. Ano, to je dobrý nápad. Saúdové jim jistě řeknou: "Kápli jste na to. Tak vám nalejeme čistého vína, nebo vlastně vody. Chášakdžího jsme na konzulátu oddělali, pak ho rozřezali speciální pilou a kusy těla v pytlích odvezli v diplomatických vozech společně s vrahy na letiště. Kolik našich diplomatů se má připravit na odchod?"

Světové ticho po pěšině ovšem není žádnou záhadou. Vztahy Saúdské Arábie a Spojených států jsou vřelé nejen v oblasti vojenské, ale i ekonomické. Evropští politici musí tento fakt respektovat.   Za vládnutí Obamy prodaly Spojené státy svému spojenci zbraně v celkové hodnotě 110 miliard dolarů. Spojenec to ale není nikterak sentimentální. Již několikrát oznámil, že se zbaví amerických aktiv - v hodnotě více než 750 miliard dolarů - pokud USA neučiní to, či ono. Tomu se říká držet někoho pod krkem (nebo za koule).

Kozel jako zahradník

A tak nás nemůže překvapit toto podivné spojenectví světového nositele dobra se zemí, která zrovna neholduje lidským právům. Kde probíhají výchovné tresty jako je bičování, stětí, kamenování, ukřižování... Na případné mravnostní delikty dohlíží saudská náboženská policie Mutaween, která ve svém erbu rozhodně nemá heslo pomáhat a chránit.

Znásilněná žena byla v roce 2002 odsouzena k dvě stě ranám bičem, protože se pohybovala sama bez mužského doprovodu a tím se stala zodpovědnou za své znásilnění. Ali Muhammad al-Nimr se v roce 2011 jako nezletilý připletl k protivládní demonstraci. Po jeho zatčení nenásledoval trest, protože Saúdové přece nejsou žádní barbaři, aby trestali děti. Počkali tři roky a teprve pak byl Ali odsouzen k trestu smrti stětím a k následnému ukřižování.

Saúdskoarabský princ Chalíd bin Farhan Saúd žije v exilu v Německu. Dalo by se říct, že jeho vztahy s rodinou nepatří k těm nejlepším. Britskému listu The Independent řekl, že lákání disidentů na zastupitelské úřady patří k obvyklým trikům jeho příbuzných. On sám dostal pozvánku tohoto typu už nejméně třicetkrát, ale vždy odmítl. Nenechá se prý opít rohlíkem, ani rozčtvrtit.

Od léta roku 2015 Saúdská Arábie předsedá radě OSN pro lidská práva.

Takže ještě jednou: Bude se vyhošťovat?

Souhrn otazníků (2002-2018) - Útok na Světové obchodní centrum 

Američané říkají, že po 11.září 2001 se změnil svět. V  jistém slova smyslu mají pravdu. Jako jediný nezpochybnitelný viník byl označen Usáma bin Ládin, coby velký plánovač útoků na Světové obchodní centrum (World Trade Center). Problém je v tom, že jakmile určitý scénář přijme většina, je tím demokraticky definována pravda. Bez ohledu na fakta. Žádná z dosud předložených teorií o 11.září nedokáže zodpovědět všechny otázky. Největší slabiny má oficiální výklad, který ale právem silnějšího odráží všechny pochybnosti a případné oponenty cejchuje nelichotivými jmény. Již záhy po útocích se objevily další teorie, které obratem dostaly spikleneckou nálepku. Jenomže tyto tzv.spilenecké teorie vyvolalo především zarážející chování státních orgánů. Pokud oficiální místa zlehčují autory těchto teorií, dvě organizace by na lehkou váhu brát neměly. Že v oficiálním výkladu mnoho dílčích událostí takříkajíc nevoní,  potvrzují  organizace Architekti a inženýři za pravdu o 11.září a Hasiči za pravdu o 11.září. Tedy odborníci, kteří  k danému tématu mají mnohé co říct.  Zdá se, že kromě bin Ládina se budeme muset poohlédnout po dalších obvyklých podezřelých.

Hypotéza  více  než svatokrádežná

Nejobvyklejším podezřelým při neuspokojivě vyjasněných událostech tohoto typu bývá  vláda nebo organizace blízká vládě, případně jiné těžko definovatelné síly, které také údajně stály v pozadí vraždy JFK. Ostatně způsob provedení,  následné zastírání a úsporné zacházení s pravdou, nesou shodný rukopis s vraždou amerického prezidenta z roku 1963. Jak uvidíme i některé události jsou velmi podobné. Jako v každém kriminálním případu i zde musíme nejprve hledat motiv, neboli ono známé Qui bono-Komu ku prospěchu?

Roku 2006 americký dokumentarista  Aaron Russo prohlásil, že  se rok před útokem na WTC sešel s Nicholasem Rockefellerem, který mu  řekl: "Aarone, dojde k jedné události. Pak vpadneme do Afganistánu, aby se dal postavit ropovod v Kaspickém moři. Budeme taky moci vstoupit do Iráku abychom si tam mohli dělat nároky na naftu a zřizovat základny na Středním východě, který učiníme součástí nového světového pořádku. Postaráme se také o Venezuelu. To všechno bude po té události následovat."

 A to také po TÉ UDÁLOSTI následovalo. Americká vládá dostala bianco šek na veškeré operace po světě, pod záminkou boje proti terorismu. A záleží jen na USA co za terorismus prohlásí.  Jako bonus schválil Kongres Spojených států amerických tzv. Vlastenecký zákon, který dává vládě USA netušené možnosti ve vztahu k neposlušným občanům.  Aaron Russo  zemřel sedm měsíců po natočení rozhovoru.

Ale jak máme přijmout fakt, že vláda (nebo organizace výše naznačené) obětovala životy vlastních občanů. Nemají snad i "vyšší zájmy" nějaké hranice? Nemají. V září 2001 byl uveden s  velikou slávou film Pearl Harbor, který ve velkém stylu oslavuje americké oběti po útoku Japonců ze  7.prosince 1941. Jednu okolnost ale velkofilm vynechal.  Americké velení o útoku předem vědělo a pro záchranu jednotky v Pearl Harboru neudělalo nic. Opět šlo o vyšší zájmy. Roosevelt musel respektovat veřejné mínění  (tehdy byla ještě taková doba, dnes už veřejné mínění může být kvalitně zmanipulováno), které odmítalo vstup USA do války.

Ale ani v dobách míru nepatří životy občanů mezi vládní priority. V roce 1995 se před Kongresem Spojených států odehrálo zvláštní slyšení. Bariéru více jak čtyřicetiletého mlčení se podařilo prorazit několika badatelům, kteří vyhledali svědky potvrzující, že se stali nedobrovolnými pokusnými objekty tajných vládních experimentů. Některé příběhy předčily i nejtvrdší horor.

Závěr je jasný: Tohoto obvyklého podezřelého si zatím  ponecháme."

"Úvahy byly přesné a podrobné, ale dedukce, jak se zdálo, přitažené za vlasy"

Čtenáři  Arthura Conana Doyla jistě poznali větu, kterou autor vložil do úst nesmrtelného Sherlocka Holmese v příběhu Studie v Šarlatové. Náš případ je tak zapeklitý, že drobná výpomoc geniálního detektiva by se určitě hodila.

Zpočátku  neměly  tajné služby ani tušení o chystaném teroristickém útoku na WTC, ale už téhož dne se vynořily první zasvěcená prohlášení o organizaci, která má útok na svědomí a dokonce najednou také byla známa jména atentátníků. V obrovských hromadách suti, popela a všeho co zbylo ze světového obchodního centra se objevil ne jeden, ale hned několik pasů atentátníků. Ze dvou relativně nepoškozených čitelných  pasů vyplývala identita atentátníků. I skeptik by prohlásil, že nejde o nic jiného než o zázrak. Takže bylo jasno. Byla známa jména atentátníků, jejich příslušnost k al-Káidě a spojení  s arcilotrem bin Ládinem.  Pokud jde ale o oněch devatenáct únosců čtyř letadel, které později vyjmenovala FBI, informace si často protiřečí přinejmenším stejně jako líčení ostatních dílčích aspektů. Jedna neobvyklá  zpráva  se objevila krátce poté. Údajně pět únosců bylo v polovině devadesátých let vyškoleno na amerických základnách v programu pro zahraniční důstojníky. Mluvčí Pentagonu sdělil, že jde o pouhou shodu jmen. Opět malý zázrak. Není první a nebude ani poslední. Potencionální sebevrazi z al-Káidy se několik měsíců předtím  projevili jako málo nadaní  žáci různých amerických leteckých škol . Mnoho pilotů s dlouholetou profesionální zkušeností je přesvědčeno, že ani jeden z teroristů nebyl schopen nasměrovat obrovské proudové letadlo na cíl. Jejich jediným samostatným letem byl okamžik, když vyletěli z leteckých škol pro neschopnost. Tím se dostáváme k ještě jedné souvislosti s atentátem na  JFK. V případě WTC byla hlavní role svěřena nepříliš zdatným pilotům, při vraždě JFK zase nepříliš zdatnému střelci, který onoho 22.listopadu 1963 střílel jako nepřekonatelný čarostřelec.

Také prezident Bush mladší příliš nepomohl oficiální teorii. Zdálo se, že se snaží něco skrývat. Tvrdil, že na vlastní oči sledoval televizní záběry nárazu prvního letadla, ještě před tím, než vešel do školní učebny, aby dětem předčítal z knížky. Ovšem záběry z prvního nárazu se v televizním vysílání 11.září neobjevily. Kazeta dvou francouzských dokumentaristů se záběry nárazu letadla ještě nebyla v té době zpracována pro vysílání.

Nesrovnalosti a podobnosti

Jeden ze údajných sebevrahů Muhammad Atta  ve dnech před 11.zářím cestoval po celém světě a choval se často tak nápadně, jako by chtěl na sebe bůhvíproč upoutat pozornost. Pravý opak toho, co by vyplývalo z logiky věci. Tento člověk se také podle svědků objevoval na dvou místech současně a dokonce popisy jeho osoby se liší. Když se vyšetřoval atentát na JFK, tak podobná nelogická činnost byla zaznamenána u Lee Harwey Oswalda (údajného vraha prezidenta Kennedyho). Dva Oswaldové se pohybovali na různých místech a chovali se přinejmenším výstředně. Co je tímto trikem sledováno, by rozluštil snad jen velký detektiv Sherlock Holmes

Sebevražední  atentátníci se měli zmocnit celkem čtyř dopravních linek. Dvě letadla narazily do věží světového obchodního centra, jedno mělo údajně vletět do Pentagonu a čtvrté se zřítilo po statečné vzpouře cestujících aniž by zasáhlo nějaký cíl. Téměř  nikde  se neobjevila informace, že let AA11 (zásah do severní věže) mohl zasadit Spojeným státům  úder nesrovnatelně drtivější.  Letadlo totiž letělo přímo nad jadernou elektrárnou Indian Point v Buchananu, necelých 50 kilometrů od New Yorku. Byla to příležitost, proti které by zřícení věží WTC znamenalo  jen nepatrnou škodu. Při veškeré úctě k obětem.

Falešná jména, které únosci použili, nebyla nikdy nalezena na seznamu pasažérů. Počet cestujících v unesených letadlech se ten den pohyboval jen okolo 19 procent obvyklé kapacity. Tento fakt musí nutně vyvolat jisté pochybnosti. Mezi další záhady patří údajné telefonní hovory cestujících. Některé hovory zněly, dle svědectví příjemců, velmi šroubovaně. Můžeme to samozřejmě přičíst dramatické situaci, ve které se cestující nacházely, ale současně ani nemůžeme vyloučit zfalšování hovorů pomocí moderních technologií. Navíc bylo ověřeno, že ve výškách nad 2400 metrů nelze žádný signál zachytit. Z Letu 93, který skončil v Pensylvánii, proběhlo značné množství hovorů, ačkoliv letěl většinou mezi 10 000 a 12 000 metry.

Záhadou v záhadě je, jak se útočníci přes všechna bezpečnostní opatření dostali do pilotní kabiny? Našla se jen jediná černá skříňka, a sice z Letu 77. Z jejích záznamů vyplývá, že dveře kabiny nebyly během posledního letu otevřeny.

Jedním z těch co přežili zřícení věží byl William Rodrigues, před událostí správce v severní věži.  Po nárazu letadla vynesl z budovy postupně patnáct lidí.  Rodrigues potvrdil, že se v budově ozývaly mohutné exploze z různých stran.  Vyšetřovaci komise pro  11.září ho vyslechla za zavřenými dveřmi a jeho informace do závěrečné zprávy nezařadila. Ale takové už vyšetřovací komise bývají. Jejich hlavním úkolem je nic nevyšetřit, což ostatně známe i z české kotliny. Architekti a inženýři zabývající se výškovými stavbami tvrdili, že ani kinetická energie požárů způsobených kerosinem, ani gravitační energie kolapsu nebyly schopny vykonat toto dílo naprosté zkázy. Zřícení dvojčat proběhlo tak, že se podobalo řízenému odstřelu. Jižní věž se zhroutila až hodinu po zásahu. Přesně půl hodiny po zhroucení jižní věže se totéž opakuje u severní věže, zasažené jako první. O několik hodin později se náhle sesula budova číslo 7, žádným letadlem nezasažená. Dost otazníků. Právo na názor má ale také druhá strana. Nemalé množství odborníků naopak zastává názor, že rozlitý benzín a následné požáry na několika poschodích, mohly přivodit zřícení budov tak, jak proběhlo. Osobně jsem ochoten se k tomuto názoru přiklonit. Synchronizovat údajný únos letadel, nálet do budov pod vedením neschopných pilotů a řízený odstřel by bylo téměř nemožné. Nás netrápí zda budovy spadly následkem  ataků letadel, nebo  řízeným odstřelem, ale kdo  stál v pozadí a jak byla celá akce naplánovaná. Je pravda, že řízený odstřel by spiklenecké teorii vyhovoval lépe, ale i bez něho zbývá dost nevysvětlených záhad.

Náraz do Pentagonu

Další dopravní letadlo letící v osudné chvíli ve výšce travnatého terénu, se vřítilo do stěny Pentagonu a skončilo v obrovské ohnivé kouli. Náhodou to bylo přesně v den  60.výročí položení základního kamene Pentagonu (11.září 1941). Než naletělo do stěny, mělo se pohybovat jen několik metrů nad zemí. Také v tomto případě by letoun musel pilotovat letecký velmistr. Otvor, který vznikl vletem letadla, měl něco málo přes šest metrů.  Boening 757 má celkové rozpětí 38 metrů a ocas vysoký 13 metrů. Do tak malého otvoru se nemohl vejít. Navíc fotografie neukazují žádné trosky okolo místa dopadu. Okna o jedno patro výše nejsou ani rozbitá. Oficiální teorie zcela vážně uvádí, že se křídla před vletem jakousi působící silou vypařila! Svědkové uvnitř Pentagonu uvedli, že z letadla téměř nic nezůstalo. Zbylo ale pár záběrů (později se staly již nedostupné), které ukazují části motoru, jež jsou příliš malé, než aby pocházely z proudového letadla. Letečtí experti, kteří měli možnost tyto fotografie spatřit, uvádí, že motory pochází z americké stíhačky A3 Sky Warrior. Co tedy vlastně Pentagon zasáhlo?  Nejdůležitější otázkou tohoto letu zůstává, co se stalo s cestujícími. Žádná mrtvá těla nebyla nalezena. Spiklenecká teorie uvádí, že nezvykle nízký počet cestujících umožnil jejich naložení do letadla Letu 93, které pak bylo posláno směrem na Pensylvánii a zde diskrétně sestřeleno.

Budova 7 Světového obchodního centra

Zatímco budovy 5 a 6 byly umístěny mezi Dvojčata, budova 7 stála stranou. Několik hodin po nárazu letadel do Dvojčat se budova 7 nenápadně sesunula do svého půdorysu.  Nezasáhlo ji žádné letadlo a byla vystavena jen několika malým požárům. Naštěstí po jejím pádu již byli všichni lidé z této budovy  evakuováni. Vyskytly se názory, že právě tato budova sloužila ke koordinaci událostí z 11.září a v kancelářích se nacházely důkazy, které musely být odstraněny. Velké množství klíčových záznamů a vzácných komodit bylo z budovy odneseno jen několik dní před 11.zářím. Šťastná náhoda?

Obvyklý podezřelý číslo 1

O rok později  se konečně objevil důkaz, spojující bin Ládina s útoky na Světové obchodní centrum. Americké výzvědné služby našly při prohlídce zřícenin soukromého domu v afgánském Džalálábádu videokazetu, která byla označena za rozhodující důkaz usvědčující bin Ládina z útoků na WTC a na Pentagon. Na kazetě byl záznam z neformální debaty bin Ládina s jeho stoupenci. Asi hodinový záznam obsahoval tři části, ale jednotlivé sekvence byly přeházené-konec návštěvy na začátku atd. Pentagon oproti tradičnímu zvyku nechal úplný přepis nahrávky zveřejnit. Bin Ládin si na něm pochvaluje, že škody po atentátu byly ještě větší než předpokládal, často se směje a vůbec celý jeho projev dokládá účast na akci. V prvních dnech se ale bin Ládin od útoků distancoval. Pak najednou nechal natočit video, kde přesně říká ty věty, které Američané potřebují slyšet. Ti samozřejmě mají neuvěřitelné štěstí a při prohlídce zbořenišť zrovna kápnou na dům, kde se jeden exemplář nahrávky nachází. Stejné štěstí jako při objevu pasů údajných atentátníků. Někdo nám tu hází písek do očí hrstmi vrchovatými. Pásek je zajímavý i z technického hlediska. "Záznam je podezřelý. Není souvislý, zvuk je nejasný," řekl v egyptské televizi analytik Hasan Suvajlám. Odborníkům na islám se nezdál bin Ládinův smích. Tuniský student Hišám Masmúdi  zase tvrdil, že bin Ládin vyslovoval jinak než při předchozích televizních vystoupeních. Tento důkaz tedy není příliš přesvědčivý

Le Winter je poněkud záhadná postava ze stínového světa tajných služeb. Občas se někde vynoří, zamíchá kartami a zase zmizí. Svého času se objevil také v Praze, ale to je jiný příběh. Stejně jako jeho stopy vedoucí ke smrti princezny Diany. V rozhovoru se spisovatelem Andreasem von Rétey řekl: "Koukněte, já jsem s ním (bin Ládinem) mluvil a on povídá: ´ Samozřejmě, že jsme to neudělali. Ale Američané mají tak silnou mediální mašinérii, a ti řekli, že jsme to my. Najednou nám přicházely obrovské sumy peněz a přidalo se k nám neuvěřitelně mnoho mladých bojovníků. Tak proč neříct, že jsme viníky? A tak jsme udělali.´

Co dodat?

"Když vyloučíme všechno nemožné,

tak cokoliv zůstane, byť by to bylo sebenepravděpodobnější, musí být pravda." Opět slova velkého detektiva z Baker Street. 

Nyní necháme obvyklé podezřelé stranou a zaměříme se na hlavní otázku celého případu.  Jak bylo zmíněno a jak je již také všeobecně známo, údajní atentátníci nebyli schopni provádět s letadly tak složité manévry. Nemohli letadla pilotovat. Samozřejmě je nepilotovali ani  původní profesionální piloti. Kdo tedy? Ať to působí sebenepravděpodobněji, jediným přijatelným vysvětlením je počítačově podporované dálkové řízení stroje. Pak by bylo všechno jinak. Atentátníci neletěli na sebevražednou misi, ale byli nějakým způsobem  zapojeni do vysoké a komplikované hry vládců loutek. O konečném řešení letu nemuseli mít ani tušení. Ostatně na kamerových záznamech jsou před vstupem na palubu vidět se zavazadly, žertující a vůbec tvářící se bezstarostně.  Někteří si nesli dokonce dvě zavazadla. Jedno zavazadlo se dá pochopit-nebudit podezření, ale dvě zavazadla? Dosti zbytečný doplněk pro sebevražedného kamikadze.

Bezpilotní letadla jsou skutečností už od šedesátých let. Postupně prošly značným vývojem. V srpnu 2001 (měsíc před útoky) provedla firma Raytheon Company (přední nadnárodní korporace se sídlem v Massachusetts, jeden z největších výrobců zbraní a elektronických obranných systémů) na letecké základně v Novém Mexiku šest dálkově řízených přistání Boeingu 757 bez pilota na palubě. O několik měsíců dříve letěl bezpilotní dálkově řízený Global Hawk z USA do Austrálie a tam bezpečně přistál.  Jakoby  před 11.zářím probíhaly horečnaté zkoušky. V listopadu 2006 Boeing patentoval automatický přistávací systém pro unesená letadla. V podstatě jde o to, že letadlo je na palubě neovladatelné. V roce 2001 se patentovaný systém na palubách Boeingů tudíž ještě nenacházel. Ale armáda a tajné služby v některých případech o mnoho let předbíhají civilní technologický výzkum.

Další šťastné náhody

Ve 105.poschodí jižní věže vlastnila několik kanceláří pojišťovací firma AON. Původně zde měla pořádat  11.září konferenci, která byla na poslední chvíli přesunuta do hotelu Millenium. Generálním ředitelem firmy AON je Jim Pierce, jinak také bratranec G.W.Bushe. V týdnu před událostí došlo ke značnému nárůstu obchodních aktivit o 1200 procent (!) se zvláštním zaměřením na letecké společnosti, které by byly nejvíce poškozeny, pokud by došlo k havárii jejich letadel. Mohlo jít o spekulaci na pokles akcií.

 Majitel WTC Lary Silvestein nepřišel zkrátka.  Jen pár týdnů před 11.zářím uzavřel významnou pojistnou smlouvu pro případ zničení budov. Obdržel několikamiliardovou částku na pojistném. Zajímavé je, že onoho dopoledne se v budovách nezdržoval proti svému zvyku ani on ani žádné z jeho dětí.

Závěrem malá akta X

Mark Phillips fotograf na volné noze, který pracoval pro přední americké deníky, pořídil vzápětí po osudné katastrofě sérii fotografií. Zběžně si je prohlédl a ten, který se mu zdál nejlepší obratem poslal agentuře Associated Press.  Fotografie byla ještě tentýž den otištěna v novinách. Jaké bylo Markovo překvapení, když redakci téměř okamžitě zaplavily telefonáty čtenářů, kteří upozorňovali, že v kouři valícím se z mrakodrapu vidí podobu ďábelské tváře. Deník The Daily Advertiser obrázek vytiskl přes celou půlstranu zvláštního vydání a The Saginaw News mu věnoval celou titulní stranu. Skutečně lze v oblacích dýmu zřetelně rozeznat něco, co bychom mohli označit jako tvář zla. Někteří v ní spatřili tvář ďábla, jiní tvář Usáma bin Ladína a mnozí tvář George Walkera Bushe.

A jak se to má s principem Pandořiny skříňky, která je uvedena v titulu? Princip spočívá v tom, že jakmile ji jednou otevřete, nedá se zavřít. Jak prosté, milý Watsone.